Zbytek staré, ba prastaré Paříže, rozprostřený kolem kostela sv. Juliána, je zběžným navštěvovatelům jejím obyčejně tak málo znám jako onen dřevní, přechodně gotický chrámek sám, jenž i ve své nynější chudobě a oloupenosti přece ještě mezi nejvzácnější a nejzajímavější stavební památky města patří. Přilákán architektonickými jeho krásami, navštěvoval jsem kostel sv. Juliána velmi často a obyčejně kvečeru, když se tam konaly nešpory. V soumraku sklánějícího se dne a v dýmu kadidla zdáli se i věřící obřadu přítomní neobyčejně zajímaví; kostel je totiž přenechán syrským křesťanům v Paříži bydlícím, a vysoké jejich postavy, temné oči, snědé tváře dávaly celému tomu shromáždění tak cizí, nezvyklé vzezření. Cítil jsem se tam sto mil od Sekvany a tisíc od bulvárů vzdálen a zdávalo se mi, že vánek dalekého Východu, který vždy tak snivým čarem na mne působí, mi duje mysteriózně v tvář, jako v bibli když zavane dech božstva, než samo promluví.

Okolí Sv. Juliána pak je nadmíru malebné i jižnějším rázem svým, i patinou zašlých věků, obzvláště kvečeru, v tlumeném, a přece teplém zbarvení těch nevyrovnaných pařížských západů slunce, v kouzlu toho modravého, svítivého soumraku, který tak podivně i sebebanálnější ulice idealizuje. Celé to okolí připomínalo mi živě kus staré Florencie, bylo to něco jako Mercato vecchio a židovské za ním ulice, než ctihodné ty památky zašlých dob velkou částí pod motykou modernizujícího šílenství a stavební bezduché spekulace do prachu se zhroutily. Bývalo mi uměleckým požitkem prohlížeti si sousedství Sv. Juliána, vysoké ty zčernalé domy, vetché, chmuřící se pod jasným nebem, ty příbytky tajůplné, za jejichž brzy nepoměrně nízkými dveřmi, brzy vysokými, zvětralými portály se perspektivy temných chodeb, koridorů a dřevěná schodiště zjevovaly. Obzvláště ty schody účinkovaly často na mou obraznost: nebyl bych se divil, kdyby náhle s některých se byl proud krve lil, tak vypadaly tragicky! Co se mohlo vše v těch domech dít! Tam v tom čtvrtém patře, kde na okně sedí černý kocour, nějak jiný než obyčejný kocour, mohla by bydliti čarodějnice, a ta stará žena s visícími šedivými vlasy, lající nesrozumitelně někomu z okna pátého poschodí a potřásající s divokými posunky oběma pěstmi do prázdna, jezdila zajisté za temných nocí povětřím na černé mše samého Satanáše. Několik oken dále však mohla bydliti poezie sama, vtělená v mladou krásnou dívku, vykvetlou z trosek věkem zahubených budov jako čarovná lilie v pohádce, neboť to její okno, v tom domě podobajícím se ve své zčernalosti zakletému hradu, je celé porostlé svěží, jasně zelenou úponkovitou rostlinou, červeně jak purpur kvetoucí, zlaté paprsky slunce míhají se v listech a zpěv drobného ptáka, sladký, táhlý, lije se zpod bujných lupenů ve všední hluk ulice.

Ten dům zajímal mne ze všech nejvíce. Bral jsem si do hlavy a tvrdošíjně jsem byl o tom přesvědčen, že tam bydlí nadmíru zajímaví lidé. Kdykoli jsem vyšel z kostela sv. Juliána, zastavil jsem se před tou budovou mimoděk a prohlížel si ji zvědavě. Jednou, když tam sejmuli zvětralou tabuli nějakého železníka, nejspíše na mizinu přišlého (ta tabule vypadala tak zbědovaně!), uviděl jsem zazděný rozpuklý jakýsi znak, zbytek myslím bývalého portálu. V tom znaku rozeznával jsem určitě heraldicky stylizované vlny a mezi nimi hvězdu. Od té doby pokřtil jsem ten černý dům „U tonoucí hvězdy“. Zvýšilo to pro mne ještě jeho zajímavost a přál jsem si ještě živěji vniknouti v stinný, temný jeho vnitřek. Naskytla se mi jednoho dne tak trochu příležitost přání své vyplnit.

Když jsem na chodníku stál a do chodby ke schodišti vedoucí hleděl, vystoupla náhle ženština z šera. Byla už nemladá a velice nehezká. Obrátila se drze ke mně, usmála se odporně a chraptivým hlasem zvala mě k sobě na návštěvu. Přitom prohlížela si mě od hlavy k patě. Bylo v jejím počínání něco podezřelého, něco mimo její řemeslo; měla něco pátravého v očích, co mimoděk připomínalo lupičství. Neřekl jsem ničeho, avšak uhodla jaksi mou odmítavost. Zakabonila se a řekla cosi hrubého. Nezbylo mi než odebírati se dále a vystřízlivěl jsem toho dne trochu ze svého romaneskního nadšení.

Asi za týden šel jsem opět k Sv. Juliánu. Kostel byl tenkráte dosti obecenstvem naplněn, a zůstal jsem nedaleko vchodu stát. Za chvíli zaslechl jsem těsně vedle sebe vzdech, ale tak nezvyklý, vycházející patrně z nejhlubší hloubi hrudi, způsobený zajisté nevšedním nějakým žalem, vzdech tak neobyčejně bolestný, že jsem vzrušen po člověku se ohlížel, jenž tak těžce strádal. Spatřil jsem u sloupu krok od sebe muže ne už mladého, slušně sice, ale téměř chudobně oděného, tváře ne právě zajímavé neb výrazné až na temné, zamyšlené, smutné jeho oči. Nezdálo se, že by se modlil. Pohyboval v tom okamžiku jaksi rtem, ale spíše nervózně, neklidně, netrpělivě, pak přejel si čelo zažloutlou, suchou rukou psychického tvaru, povzdychl opět, lehčeji však než předtím, klonil hlavu k týlu zpět, zamhuřuje unaveně jaksi oči, a pak, aniž by se znamenal křížem nebo k oltáři pohlédl, obrátil se a vyšel pomalu z kostela. Dělal na mne dojem jako někdo, kdo by rád byl pobožný m, ale nedovedl to. Měl jsem pocit, že to nedovedu též a že na místo, kam mě dílem zvědavost, dílem umělecký zájem vábil, vlastně nepatřím. Vycházel jsem mechanicky také z kostela, s teskným pocitem vyobcovaného. Vtom zahlédl jsem onoho muže přecházet ulici a měřit rovnou cestou k tajemnému domu U tonoucí hvězdy. Rozběhl jsem se za ním, jednaje jaksi bez vůle, jako ve snách, a stál jsem vedle něho, když právě do dveří vkročil.

„Pane,“ řekl jsem.

Ohlédl se, podíval se lhostejně na mne a odpověděl: „Co vám libo, pane?“

Tu cítil jsem teprve svou směšnost a směšnost své situace. Jak mohl jsem celý ten řetěz víceméně neurčitých představ a románových osnov, který jsem pod sugestivním dojmem starého domu skul, tak jedním slovem tomu neznámému vyjádřit a vysvětlit? A teď jsem vlastně sám určitě nevěděl, co chci. Vejít do domu? Kdo mi bránil? Vniknout do jeho mystérií? Což tam nějaké bylo? Seznámit se s tím neznámým? Proč? Protože vzdychl a protože zůstával snad u Tonoucí hvězdy?

Začervenal jsem se lehce, vytáhl šťastným vnuknutím svůj vlastní šátek a zalhal jsem zajíkavě: „Pane, zdá se mi, že ztratil jste tento šátek.“

Sáhl mechanicky do kapsy a řekl zdvořile: „Ne, mýlíte se. Děkuji.“ Dotekl se klobouku, kývl hlavou a šel. Zmizel v šeru a slyšel jsem vrzání těch rozviklaných, tragických schodů, s kterých pořáde ještě se žádný proud krve nevalil. Smál jsem se sám sobě, takže jsem musil smích svůj dusit šátkem, který mi jako zachráněný prapor z nešťastné bitvy v ruce zůstal. Celá věc zdála se mi teď tak groteskní, že jsem samým studem už k Sv. Juliánu nechodil. Dům U tonoucí hvězdy ztrácel na čas tím vystřízlivěním všechnu pro mne zajímavost.

Ostatně byl jsem tenkráte velmi zaměstnán. Nemocnice, kde jsem svá studia konal, byla téměř přeplněna. Obzvláště nervových „předmětů“, jak se tam říkalo, bylo mnoho a pro mne případů docela nových. Zajímaly mě tak nadmíru, že jsem na čas všeho kromě svých odborných studií zapomínal; ani zábavy, ba ani požitky umělecké mě tenkráte valně nevábily. Duch můj prodělával krizi, nebo lépe řečeno; začal ubírati se cestou k té pozdější krizi vedoucí. Podnět k tomu dávaly právě ty „nervové předměty“ v naší nemocnici, pak některé experimenty se somnambulami, kterým jsem byl v Salpétriéře přítomen. Pevná dosud víra moje v neomylnost moderní vědy, v sebevědomý pozitivism, začínala se tenkráte právě viklati a nový, netušený pramen poznání, temenící z vírných hlubin a bezden, tekoucí tajůplnými stíny a mlhavými pásmy, ukazoval se zrakům mým, žasnoucím a neodvažujícím se ještě pevně zírati a bez bázně vnímati.

Mnohdy, přemýšleje a zkoumaje, cítil jsem závrať v hlavě a půda zdála se mi mizeti pod nohama. Někdy chodil jsem sám jako somnambulní nejistými kroky po svém dlouhém, úzkém pokoji a někdy zmocnil se mne neurčitý jakýsi postrach, jako bych měl být smyslů svých zbaven, a brával jsem pak klobouk a utíkal z domu. Loudání a toulání se po ulicích pařížských, kde panoval tak čilý, veselý, bezstarostný ruch, působilo pak obyčejně jako osvěžující lázeň. Končívaly takové procházky obvykle zastavením se v malé, ale elegantní kavárně na bulváru St. Michel, kde se kvečeru soudruzi moji v studiích k veselému rozhovoru scházívali.

Jednou, když mě byla churavost následkem unavení více než dva dni v pokoji zadržela, dostavil jsem se do té naší kavárny, a shromáždění přátelé mě vítali, jako by mě nebyli pět let spatřili.

„Á propos,“ řekl mi Anatol, jeden z nich, když jsme byli chvilku mluvili a já se jich vyptával, co v nemocnici nového, „á propos, Severíne, vzpomínal jsem včera se zvláštním zájmem na vás. Znáte nevím kolik set jazyků a víte, že my Francouzové obyčejně jen ten náš rodný jakžtakž umíme –“

Musil jsem se usmát. Získal jsem tu svou slávu jako báječný lingvista úžasně lacině. Přišlo tak sem tam náhodou najevo, že jsem svým pobytem v Anglii a v Itálii se tamějším jazykům naučil, pak zde byla ta u Čechů nezbytná němčina a konečně rudimentální znalost toho Francouzům tak mysteriózního pokladu různých slovanských nářečí. Když mě uviděli jednou moji soudruzi čísti nějaký ruský list, nevím už v které kavárně, imponovala jim ta azbuka až k neuvěření.

„Proč jste si mou učenost tak silně připomínal?“ tázal jsem se Anatola, když se byl právě o mém znalectví jazyků tak přepjatě položertem zmínil.

„Pomyslete si,“ odpověděl, „stalo se, co jste nebyl u nás, neštěstí na ulici. Překotil se omnibus a bylo mnoho osob víceméně těžko poraněno. Jednoho z ubohých přivezli k nám do nemocnice. V noci objevila se silná horečka a fantazoval. Nejdříve mluvil blábolaje po anglicku, ale pojednou blouznil hlasem a přízvukem tragickým, v hlubokém jakémsi dojmutí jazykem mně úplně cizím, melodickým, ale tak nějak podivným, exotickým. Nevím, bylo-li to nářečí indické nebo nějaké slovanské. Tu vzpomínal jsem na vás.“

„Uvidíme zítra,“ řekl jsem a rozprávka naše o tom předmětě tím končila.

Druhý den však nešel jsem ráno do nemocnice, jak jsem si večer předsevzal. Necítil jsem se dokonce ve své míře. Byl jsem bez příčiny hluboce rozladěn. Marně pátral jsem po tom, co mi vlastně bylo, co mi působí smutek a neurčitou nespokojenost.

Myslím, že jsem asi měl těžký nějaký sen, o němž jsem ráno už nevěděl, ale následkem jeho zůstalo mi v mysli cos jako černý stín. Vyšel jsem z domu časně. Jitro bylo krásné, a když jsem se ocitl u Sekvany, lákala mě blyštící voda k jízdě po mírně houpajících se vlnách. Stoupl jsem na malý, právě odjíždějící parník a zajel po řece dolů až do St. Cloud. Nebylo tam živé duše; procházel jsem se dlouho s pravou rozkoší pod šumícími stromy. V skromném restaurantu sedl jsem zase úplně sám k pozdní snídani, pak chodil jsem znova tak dlouho, až jsem ušlý do trávy klesl, na vrchu, odkud byla široká a krásná vyhlídka. Můj špatný ranní rozmar byl se teď úplně ztratil a cítil jsem klid a harmonii v duši. V tichém nadšení objímal jsem nebe i zemi, bylo mi, jako bych ji políbit měl, tu „naši matku, syrou zemi“, jak ruský lid tak poeticky něžně zpívá, ale náhle v té radosti nad slunečním svitem padla mi zase melancholie, nevysvětlitelná, na srdce jako stín táhnoucího po obzoru oblaku. Náhle mi bylo, jako bych na tu matku naši, zemi, hleděl z nějakého hlediska mimo ni, a viděl jsem ji celou, celou, nejen tu její část před sebou, šířící se v obejmutí nesmírného horizontu až do ohraničujících ji na sklonku nebes mlh. A najednou věděl jsem, jako zablesknutím v paměti, že v noci, v tom zapomenutém ráno snu, jsem ji byl tak celou spatřil, a ta vidina stála na mžik zase v dokonalé určitosti přede mnou ... Celou viděl jsem ji, zemi naši, letící šíleně neobsáhlým prostorem kosmu, letící někam za nepochopitelným, neznámým cílem. Kam? Kam a proč? Kdo odpoví na tu otázku? ...

Viděl jsem ji, jak letí tím závratným prázdnem, nejen v tom okamžiku, ale od nepojímatelně dávného počátku, do nepochopitelně nedohledné budoucnosti, bez oddechu, hučíc, slepě, jako zvíře štvané hrůzou z neviditelné nějaké zuřící smečky, více než titánské, nedomyslitelně děsné, olbřimě mocné. Letěla pokryta pěnou svých rozbouřených vod a moří, s vlasy zježenými svých pralesů, s nepravidelně, divoce tepajícím srdcem svých sopek, s plápolající myšlenkou svého živoucího lidstva a se smutkem svých zemřelých, zapadlých kultur ... Kolem ní svítila v tom děsném letu azurová glórie jejího obzoru, božský úsměv nad propastmi hrůz, a v pradávné její paměti kmitaly fantómy žulových svatyň egyptských, bílých mramorných chrámů helénských a šeřily se hmotu vzdušně překonavší klenby gotických katedrál ... V hrudi její hřměly nadlidské poezie Izaiášovy a Aischylovy, hlaholily ohlasy Iliady a Rámájanu. Do gigantických fanfár bronzových těch pozounů a do magického šelestu zlatých těch harf mísilo se sténání lidské bídy a mučednictva zvířeny – ale nad ty vzdechy nesmírného smutku stoupal, jako jásavý příboj, hymnus nebe vydobývající lidské psýchy a bohorovné chóry snah lidského ideálu, a v smrtelných úzkostech svých tiskla, jako nejvyšší útěchu a nejsvětější pýchu, matka země hrstku lilií polních z království božího a bílý lotos Buddhův k těžce oddychujícím, bolestně úpícím prsům svým! ... A vztáhl jsem ruce po té vidině a zvolal jsem v nitru svém: „Kam trhá tě, ó matko naše, osud tvůj tak neodolatelně? Do zkázy tvé či Bohu blíž? Vleče tě anděl či démon, ó lidská myšlenko, ó lidský ideále? Zanikneš v nic či porosteš do nebes? Nebesa ti nestačí a neobsáhnou tebe! ... Avšak žel, kdybys přece jen zanikla a kdyby pusté nic bylo cílem tvým? ...“ Tu klesly mi ruce a vnořil jsem tvář do vysoké trávy a nesmírná se mne zmocnila tesknota a bylo mi tak líto té lidské myšlenky a snahy, těch lidských chimér a utopií, té lidské víry, naděje a lásky! A černý stín padl na mne, těžký jako olovo, všechna snaha lidská zdála se mi marností, všechna lidská láska klamem, všecken lidský ideál snem a všechno lidské vědění nicotou. Démon negace stál nade mnou a těžký, černý ten stín padal z jeho křídel. Bylo mi, jako by se všecko ve mně hroutilo, a to moje malé já pochovávalo se v rumu sující se budovy zapíráním podryté, vysněné pouze lidské velikosti. Ležel jsem tiše v trávě se zavřenýma očima, nežil jsem, dýchal jsem pouze a cítil svou tíž. Ale něco, co bylo nad tím dýchajícím tělem, mimo tu tíži, jiný jakýsi způsob bytí, jenž neměl nic společného s tou tíží a s tím dýcháním, a co přece v mém, tělesného člověka, bylo vědomí, zjevovalo se mi neurčitě, snu podobně: cítil jsem se udiven co jeden ve dvou takřka osobách. Bylo to jako blesk a sen, jako zjevení a nazírání zároveň: zjevil jsem se sobě a zíral na sebe. Chápal jsem jen neurčitě, tak neurčitě, jak svůj pocit dovedu vylíčiti zde, ale stačilo to, by stín negace a pusté pochyby se rozplýval jako mrak. Nadhmotné moje já bylo se i v mé m hmotou omezeném vědomí ozvalo, jako mihnoucí se hvězda tmou. Toutéž chvílí zazpíval skřivan vznášející se nade mnou, a jasná píseň jeho lila se jako teplý proud do mého srdce, proniklo mě to jako světlým paprskem. Ten sladký zpěv byl něco jako slovo naděje. Vzpomněl jsem si na báseň Shelleyovu o skřivánku. „And singing still dost soar, and soaring ever singest,“ zašeptal jsem si a chmura moje byla ta tam.

Se srdcem méně lehkým sice, než jsem byl dostoupil toho vrchu, ale k neporovnání méně zasmušilým, než bylo před chvílí, sestupoval jsem dolů k řece a plul zpět do města. Mezi jízdou nemohl jsem úplně odříci se rozjímání, ač jsem se nutil raději zúčastnit se veselého rozhovoru svých spolucestovatelů na parníku. Na břehu někde stavěli právě dům.

„Pracuj,“ řekl jsem si tiše, „pracuj jako tam ti dělníci. Konají každý svůj úkol a nerozjímají o celku, který nebyli navrhli a za nějž nejsou zodpovědni.“

Ale cítil jsem hned kulhání svého přirovnání a neuspokojilo mě to. Z celé té paraboly pamatoval jsem si jen slovo „pracuj“ a umínil jsem si dle toho jednati. Proto šel jsem také, když jsme v městě k nábřeží přirazili, rovnou cestou do naší nemocnice, ač už se chýlilo k večeru a ač jsem věděl, že tam dnes už asi mnoho platen nebudu.

Na koridoru potkal jsem Anatola. Vítal mě zdaleka a zvolal s úsměvem: „Jak přicházíte vhod! Jako na zavolanou! Ten nemocný blouzní právě tím podivným jazykem. Pojďte, poslechněte a ukojte moji zvědavost.“

Táhl mě za ruku do velké sednice, z které byl právě vyšel. Byl tam svěží vzduch, neboť stálo tam poměrně málo postelí a pod otevřenými okny šuměly staré stromy zahrady hospitální. Nebe, které se dívalo do pokoje, bylo jasné, celé bledě žluté, jak bývá v době počínajícího západu; tou žlutí míhaly se vděkuplné siluety vlaštovek a štěbot vrabců nesl se vesele zvenku do síně. Milosrdná sestra seděla vedle lože nemocného, k němuž mě Anatol vedl; z té nemocnice nebyly milosrdné sestry ještě brutálně vypuzeny. Vstala klidně, když jsme přistoupili, nebyla ani mladá, ani krásná, ale výraz její tváře byl příjemný a chování její plno neuvědomělé důstojnosti. Vzala nějaký předmět a vzdalovala se neslyšitelným krokem. Pohlédl jsem na nemocného. Byl to muž ne už mladý, beze zvláštní fyziognomie, jen temné jeho oči byly výrazné a svítily teď zvýšenou září v horečce. Zraky jeho zdály se, že sledujou za odcházející sestrou. Mluvil pološeptem, v jakémsi pohnutí, hlas jeho byl příjemný, cosi snivého z něho linulo. Nemluvil však žádným exotickým jazykem, blouznil v tom okamžiku správnou angličtinou s nepatrně cizím přízvukem.

„To je nejstarší z těch sester,“ pravil před sebe tónem, jako by recitoval, „nejstarší z těch sester –“

„Kdo? Ta milosrdná sestra?“ tázal se Anatol, jenž znal dosti dobře anglicky.

„Milosrdná?“ odpověděl blouznící s jakýmsi udivením. „Neznám, nevím ...“ Zraky jeho zdvihaly se k stropu, mlčel chvíli a pak mluvil znova: „Matka slz, to je ta nejstarší z těch tří ... Mater lacrimarum! To je ta, co volá po zmizelých navěky tvářích! Stála v Ramě, kde hlas byl slyšán žalující, Ráchel plačící pro děti svoje, odmítající všechnu útěchu! Stála v Betlehemu, kdy meč Herodův dávil neviňata ... Matka slz, Matka slz! ...“

Zavřel na chvilku oči, pojednou je otevřel dokořán a zvolal k mému velikému překvapení sonorní slovenčinou: „Hvězdy, hvězdy, hvězdy! Co jich je, co jich je! Je jich příval, a hle, démon vleče tu naši zemi, drží ji za zelené její vlasy, letí s ní, letí, letí! Tápí se s ní do bílé pěny rozbouřené Mléčné dráhy, do víru zběsile z oběhu vymknutých konstelací, do tůní příšerných vlasatic, do varu praskajících, roztříštěných sluncí! Teď vleče ji černým prázdnem! Úpí ta stará naše matka, úpí! Ó macecho, jak jsi zbrocena krví, jak jsi poskvrněna neřestí! Ale je mi tebe líto přece. Nesuď ji, Bože, – jsi-li!“

A po slovech posledních zasmál se příšerně jako šílenec. Zůstal jsem jako zkamenělý. Ta vidina blouznícího shodovala se tak nápadně s mou vlastní, jak jsem ji nedávno prožil na výšině v St. Cloud, že jsem první okamžik nevěděl, nepodléhám-li nějaké sluchové halucinaci nebo nespím-li a nezdá-li se mi můj sen znova v poněkud změněném tvaru.

„Co mluví, rozumíte mu?“ ptal se šeptem Anatol, a když jsem hned neodpověděl, dodal: „Jste nějak bledý, hledíte tak podivně, co je vám?“

Sklonil jsem se, nedbaje Anatola, k nemocnému a řekl jsem mu česky: „Znáte mě?“

Ta otázka neměla žádného smyslu, také jsem vlastně ani nevěděl, co se tážu. Nemocný hleděl na mne mlčky svým temným zrakem a nebyl českým mým oslovením ani v nejmenším překvapen, právě jako blouznící neb snící ničím překvapen nebývá.

„Znám, znám, ovšem,“ řekl za chvilku.

„Kdo tedy jsem?“ tázal jsem se.

„Ten, co kráčí vedle propasti,“ odpověděl. Tou odpovědí byl jsem hluboce dotknut, zachvěl jsem se mimoděk. Vždyť bylo pravda, co mi řekl, – což nepotácel jsem se na pokraji záhad a pochybenství?

Anatol vida, že mlčím, tázal se nyní sám něco nemocného, ale ten jevil teď velkou nevrlost.

„Nechte mě,“ řekl. „Jde na mne spaní, jsem unaven, což nevidíte, jak trpím, trpím, trpím?“

A hluboký vzdech, tak těžký, tak zvláštní, nezvyklý, se mu vydral z prsou, že jsem sebou trhl. Nebyl jsem vzdech ten už někdy slyšel? Jako vnuknutím poznal jsem teď člověka přede mnou na posteli ležícího: byl to týž, jenž zvláštním způsobem svého vzdechu v kostele sv. Juliána mě byl tak udivil! Jak mohl jsem ho nepoznati na první pohled! Jak mohl jsem nepoznat ty temné, k smrti smutné jeho oči, které teď zavíral! Mlčel a dýchal dosti klidně. Milosrdná sestra se vracela, a mezitímco jsem v bledý obličej nemocného hleděl, rozčilen a vzrušen, rozmlouvala tiše s Anatolem, který posléze, když jsem sebou ani nehnul, mě za rukáv zatáhl.

„Pojďme, nerušme ho dále,“ a vyšli jsme z pokoje. „Vězí v něm cos jako tyf, toť patrné,“ řekl na chodbě Anatol. „Ty rány, které utržil pádem toho omnibusu, má ubožák jen tak přídavkem. Ale neřekl jste mi ještě, jakým to jazykem blouznil.“

Řekl jsem mu to a vysvětlil v krátkosti, o čem to blouznil, i rozešli jsme se.

Dojmutí toho dne bylo hluboké; cítil jsem se silně, trvale připoután k nemocnému, který dlouho v naší nemocnici ležel a jehož jsem horlivě navštěvoval několikráte za den, jemuž jsem všechny možné služby s pravou radostí prokazoval. Byl mi vděčen za mé účastenství a vyvinovalo se mezi námi cos jako tiché, diskrétní přátelství. Nedával jsem žádnou zvědavost najevo a nemocný vyhýbal se patrně všemu svěřování mi svých osudů životních a nenarážel na své poměry slovem. Byl Slovák a jmenoval se Daniel Rojko. Byl nyní malým úředníkem soukromým v Paříži v nějakém rozsáhlém průmyslovém závodě. Když mi to opakoval v době našeho důvěrnějšího seznamování se navzájem, usmál se, ale do toho úsměvu mísil se patrný bolestný, trpký jakýs tah kolem úst.

„Jak mála,“ řekl jaksi mimoděk, „dosáhl jsem v životě! Co zůstalo mi z velkých někdy ctižádostí, co z fantastických plánů, z chimérických snů a z utopických snah?“

„Tak děje se nám všem,“ řekl jsem smutně. „Svět klame nás –“

„Ne,“ pravil zádumčivě, „klameme sami sebe. Hledáme v lidech a ve světě vždy jen to, co si sami v nitru tvoříme, a neodpovídá-li pak to, co jsme nalezli, tomu, co jsme hledali, – žalujeme.“

„Nejste shovívavý k sobě,“ řekl jsem.

Neodpověděl; bylť se hluboce zamyslil.

„Jsem tak neskonale bídný,“ zašeptal pak, tak tiše, že jsem to sotva zaslechl. Pohlédl na mne a dodal za chvíli: „Povím vám někdy něco o sobě snad.“

Neodpověděl jsem, nejevil jsem nejmenší zvědavosti a nebyla to přetvářka. Výraz jeho očí byl tak neskonale smutný, že soucit můj převládal nade všemi ostatními dojmy. Tiskl jsem mu, louče se toho dne s ním, pouze vřeleji než kdy předtím ruku. Dlouho jsme pak už neměli podobný rozhovor a nemyslil jsem snad ani už na jeho slib, že mi poví něco o svých osudech, když Rojko jednoho dne v zahradě hospitální, sedě už jako rekonvalescent se mnou v stínu staré platány na dřevěné lávce, nevím už v jaké souvislosti s naším tehdejším rozhovorem takto vypravovati se jal:

„Jsem synem protestantského faráře z Turčanské stolice. Útlé moje dětství bylo neskonale šťastné, ach tak neskonale šťastné! Rodiče moji a jejich přátelé, ba celá ta naše malá osada mě téměř zbožňovali. Byl jsem neobyčejně skvěle nadán. Smím to nyní říci bez neskromnosti, vždyť musím, bohužel, hned dodati, že to zázračné nadání, jako u mnohých dětí, nebylo ničím než jakousi předčasnou zralostí, že to byl jen nepoměr vyvinutí mých vloh k mému stáří. Ach, bylo to moje první neštěstí, neboť když jsem dospěl let, kde nadání moje platným býti mělo, kleslo na docela obyčejnou úroveň, a překvapeným rodičům, obzvláště otci, zdálo se docela, že i pod ni. Otec můj byl z těch idylických vlastenců starší doby, jak jste je v Čechách znali též. Já, jediné jeho dítě, byl jsem též jedinou jeho nadějí a v nadšení svém šel tak daleko, že mě pokládal téměř jako za předurčeného spasitele, který pro zubožený náš lid zázraky někdy vykoná. Ta moje předčasná zralo st jej patrně dotoho omylu a bludu zavedla. Nevědomky vsíval v mysl mou iluze, vzbuzoval snahy po něčem, co se nikdy uskutečniti nemohlo, a položil tak základ k mnohé trpké zkoušce v pozdějším mém životě. Ale nedosti na tom, že ubohý sebe klamal i mne a že bez viny mě na scestí vedl, nedosti na tom, že na mně žádal, co vyplniti v moci mé nebylo, začal i dokonce, když jsem se neukazoval tím, čeho se domýšlel, býti přísným, chmurným, nespravedlivým, ba i tvrdým, obzvláště po smrti mé záhy zemřelé matky. Ta mě brávala aspoň někdy do ochrany, ačkoli se sama též zklamána cítila, ale po její smrti bylo celé moje štěstí to tam a mohu říci navždy, neboť celý můj život byl jediným řetězem utrpení.“

Zamlčel se na chvilku a pak řekl smutně v jakémsi unavení: „Být členem podrobeného, zotročilého národa, cítit to jeho ponížení je tak něco jako narodit se s kletbou, těžkou kletbou! Mít v prsou srdce, které se dovede bouřit, a vidět, jak ti ostatní svůj osud tupě nesou, není to k zoufání? Na synui takového lidu, který se odřezancem státi nechce a nemůže, lpí něco jako výrok starého fáta. Nedýchá jako jiný člověk, najde pelyňku v každém soustu, jedu v každé krůpěji vody! Má-li však duše jeho sílu titánskou, lásku nesmírnou, může stálým bojem a stálým bouřením se proti tomu fátu duch jeho růsti až do nebes, pýcha může mu dodati křídel a láska mu bude zdrojem nadšení. Já neměl však té síly, já měl jen lásku. A teď zdá se mi, že jsem vlastně ani té velké lásky neměl; měl jsem snad více nenávisti proti nepřátelům než lásky pro svůj lid, miloval jsem snad svou nenávist více než ten svůj lid! Hleďte, dnes, po letech a letech, když jsem téměř stár, když jsem prožil téměř celý svůj život mimo svou vlast a spíše na místo svého mládí než na svůj lid vzpomínám, nevím, kolik mi ještě z té domnělé lásky zbylo; vše tam daleko v těch horách je mi tak cizí a tak vzdálené mému citu – ale co mi zůstalo, co ve mně nikdy neuhasne, to je ta plamenná nenávist, palčivá jako peklo, proti tomu turanskému plemenu, které mě oloupilo o vlast a volnost, o vzduch a klid, o vše, co může být člověku drahé a svaté. Ta sveřepá někdy horda hunská, která nesmíšena s krví slovanskou a rumunskou by ani evropského vzezření neměla, nepozbyla své asijské zchytralosti a tou podařilo se jí klamat celý svět. Vládne dnes, majíc moc, ale ne autoritu. Stydím se za árijskou Evropu, že sedá těm turanským kejklířům tak na vějičku. Ale ta árijská Evropa je už tak materialistická, že pozbyla své árijské ideálnosti a noblesy téměř naprosto. Klaní se jedinému bohu, vedle mamonu, totiž úspěchu. A toho úspěchu dosáhli ti Turánci úskokem, lstí a piklemi, nikoli nějakým rytířským podnikem a heroickým bo jem, jak sobě a jiným namlouvají. Čechy a Polsko vedly jiné boje; co jim to prospělo? Nedovedly osnovati pletichy na dvorech knížat, a Evropa o nich a jejich heroismu už neví, nezajímají nikoho, protože neměly úspěchů. Ach, ta Evropa! Nemiluji ani Francii, ani Anglii, ani Itálii, ani Rusko. Z malých národů vážím si snad jen Norska. Ty dnešní vaše Čechy ... Ne, k nim se sympatie moje nekloní. Znám vaše krajany, vím, čeho byli schopni u nás ... Och, to lidstvo! Jaký to smutný zjev!“

Oči jeho hořely horečně. Vzal jsem ho za ruku, sáhl jsem mu na tepnu.

„Mluvte klidněji,“ řekl jsem mu, „máte smutnou pravdu, ale nebudu vám naslouchat, nebudete-li mírnější.“

„Ano, ano,“ usmál se, „rozumím. Jedná se o mé zdraví, viďte? Té vzácné věci! ... Budu tedy kliden. Nač jsem vlastně o tom všem mluvil? Ach ano, chtěl jsem vám vypravovat o sobě. Je ku podivu, jak rád člověk o sobě mluví, jako by neměl lepších předmětů! A nemá vlastně, ten jeho bližní je zrovna jako on sám. Avšak nerozjímejme. Tedy ten můj život. Nebojte se, odbudu to krátce, ač bych o tom mohl deset svazků napsat, celý Gil Blas by to mohl být! Je každý Gil Blasem, kdo vnitřním pudem neb okolnostmi pohnut sám se vyhání ze svého rodného kouta na honbu za štěstím jiným, méně určitým, než je nalezený výdělek kusu chleba ... Nuž tedy, poslali mě na studie, kde jsem neprospíval. Tu nebyl vinen pouze nedostatek vynikajícího talentu, jiní beze zvláštních vloh studovali též a s lepším výsledkem. Měl jsem neštěstí velké, vězelo to v základě mé bytosti a povahy: nemohl jsem zanechati snění. Nemohu posud. Stávalo se mi často, že uprostřed toho, co se obyčejně nazývá ‚skutečným životem‘, a co naopak je život vyumělkovaný a pracně sestavený ze samých mělkých potřeb, konvencí, lží, podlostí a z ústupků toho, co lepšího, vyššího v lidské povaze, ve prospěch toho, co v nás sprostšího a nešlechetnějšího, – stalo se tedy, že uprostřed těch za důležité přijatých banálností náhle mi napadla nicota a zbytečnost toho všeho, za čím se lidé hnali a oč se rvali jako psi o kost, a zmocnila se mne taková nechuť, že bych se byl s rozkoší zničil aneb že bych byl aspoň někam daleko utíkal, kde těch poměrů nebylo. Už ve středních školách žasli nad tím, co měli u mne za podivínství a vzpouru. Připravoval jsem se například svědomitě a pilně ke zkouškám jako jiní, s úmyslem, že dobře obstojím. Když jsem však před sebou uviděl ty školomety, kteří jaksi inkvizitorsky, se směšně důležitou tváří své otázky kladli, jako by past nějakou chystali, hnusily se mi hned i ty vědy, o něž se jednalo, lomcoval mnou pak někdy i hněv, neb míval jsem pocit, že ty vyschlé duše znesv ěcují předměty, kterých se dotýkaly. Homér v rukou toho slovíčkáře, který o poezii neměl ponětí, dělal na mne dojem růže v ruce opice ji rozškubávající. Historie, která nám vtloukala byzantinské anekdoty, se mi hnusila dávno, nebo pobuřovala mě, když pějíc chvalozpěvy na helénský heroism, bojující proti perským zachvatitelům, o utrpení mého lidu nic vědět nechtěla, a chválíc římskou lásku k svobodě, každé volnější naše hnutí jako zpupnost a zločin kárala! Je ku podivu, co plamenného záští se vejde do takového útlého, polodětského ještě srdce! ... Nuž tedy, zatímco mi kladli otázky, díval jsem se třeba na paprsek slunce, zlatý, chvějící se, vkrádající se z volného prostoru do nudné, uzavřené síně školní, zaslechl jsem štěbot vrabců venku – a mysl moje byla hned plna snů a tuh! V tom úzkém žaláři udušeného života měl jsem hned prahnoucí žízeň po volnosti a prostoru. Hned kouzlil mi ten slunný paprsek šírý nějaký kraj před zraky, stromy se tam kolébaly, vody tam tekly a nebylo tam předpisů ani zákonů! Co bylo mi do všech lží, které nám cpali, do všech pout a hranic vůle? Nebylo mi třeba žádných řádů společenských, žádného státu, žádné církve, měl jsem svou duši a svého Boha. Jak byl jsem pošetilý, že žil jsem zde a podroboval se jhu! Což nejsou někde za šumícími proudy mořskými ostrovy, kde lze ještě žíti jako pták, tak svatě a tak volně? Ó, tam se utéci, daleko, daleko, zahodit za sebe vše, nevzít s sebou ze všeho, co jsem kdy slyšel, než ta slova z evangelia, která se do duše vryla, a několik těch starých písní, které v smrtelné své tesknotě lid náš v horách zpívá! ... Více třeba není, aspoň mně ne, a jednalo se o mne. Ostatní ať žijou, jak jim libo ... Tak snil jsem v té školské dusné síni a na otázky, které mi kladli, neodpovídal jsem docela, ba ani jsem je snad neslyšel. A když mě kárali, byl na mých rtech tak opovržlivý úsměv, že jsem je popouzel až do krajnosti! ... Vidíte, takový byl jsem ve školách! Co mohlo tedy ze mne býti? ... A svůj útěk na blažené ostrovy jsem neuskutečnil a přicházel jsem zachmuřen z m ěsta domů k otci s vědomím své před ním viny! ... Snášel jsem pak zádumčiv a mlčky jeho výčitky a prudké někdy urážky. Ach, během let zarmoutil jsem jej ještě více! Přišel jsem přirozeně časem do stadia hloubání o náboženství. Nejdříve rozumoval jsem s otcem o tom horlivě, pak dumal jsem těžce a konečně blouznil jsem horečně. V hádkách s otcem jednalo se nejdříve pouze o útoky na rozličné církve (jak těžce nesl útok na tu jeho!), pak o záští proti mocným toho světa, kteří převracují původní pojmy a zásady křesťanské, pak následovaly útoky na křesťanství samo a konečně zdrtil jsem jednoho dne svého otce nepokrytým vyznáním, že nevěřím v žádného Boha. Lituji podnes, že jsem jej tak zbytečně zarmoutil. Naneštěstí byl tak prudký! Kdybych byl na něm pouze bolest nad mým bludem zpozoroval, byl by mě zajisté dojal, byl bych své přesvědčení nějak skryl a snad i odvolal, neboť byl jsem v jádře měkký, a ne tak krutý, vášnivý jako on. Že si lidé tak málo a tak těžce rozumívají navzájem! Kdybychom byli oba klidně spolu m luvili, byli bychom snad s překvapením pozorovali, že ta zdánlivě nepřeklenutelná propast mezi námi tak hluboce ani nezela, jak se nám zdálo! Ten můj ateism byl tenkráte snad vzpoura proti příliš po lidsku utvořené představě o Bohu – ale místo rozmluvy byly mezi námi jen podrážděné výstupy a ten jeden, nejprudší, končil se tím, že mě otec můj z rodinného domu vyhnal – s kletbou!“

Poslední slova pronesl Rojko téměř šeptem a zdálo se mi, že měl oči vlhké.

„Vy ubohý,“ řekl jsem mimoděk.

„Ano,“ odvětil, „věru ubohý, ale ještě více byl jím on. Smutek můj byl hluboký, ač jsem v působivost kletby nevěřil, ale cítil jsem, co jemu ta kletba byla! Věděl jsem, že mu bylo, jako by mě byl zabil, věděl jsem, že duše jeho byla zkrušena a bytost jeho jako ubita. A co byl můj hřích? Že nedovedl jsem vidět, jako viděl on, a že jsem mu řekl, co jsem myslil!“

„A nesmířili jste se nikdy?“ tázal jsem se.

„Ne,“ řekl tiše. „Když mě vyhnal, šel jsem. Psal jsem mu, neodpověděl. Za rok slyšel jsem, že zemřel. Nevzkázal mi slova.“

„Bože můj!“ vyhrkl jsem soustrastně. Rty jeho se lehce zachvěly, ale tvářil se, jako by můj povzdech nebyl zaslechl.

„Poněvadž můj otec mě nevydědil formálně,“ pokračoval Rojko za chvilku, „nezadržel mi nikdo malé jeho jmění, dostával jsem úroky po jeho smrti hned a za nějaký rok celý ten skrovný kapitál. Zatím byl jsem se na jeho základě už tak zadlužil, že mi z něho nepatrně málo zůstalo. Měl jsem zpočátku, po smrti otcově, jakési skrupule, cit můj vzpíral se proti tomu, přijímati dědictví nenáviděvšího mě, ale poněvadž jsem byl ve velkém nedostatku a poněvadž větším dílem ty peníze pocházely už od mé matky, která mě přece ani neproklínala, ani nevydědila, překonal jsem svůj odpor i svou delikatesu, jak se obyčejně stává, hledíme-li hrozivé bídě v tvář. Že jsem žil v nedostatku, nebude vás překvapovat; vždyť vidíte ze všeho, co jsem vám už pověděl, že patřil jsem mezi ty, kteří nevědí, co si vlastně počíti se svým životem. Co jsem snášel hned po svém vypuzení z otcovského domu, bylo by trapné mně připomínat si to, vám poslouchat to. Můžete si to domyslit, když víte, že mi všechny pro výživu praktické vědomosti chyběly. Co se nazývá povoláním, toho u mne také nebylo, kromě jednoho: domníval jsem se, že mám bohatou vlohu pro umění herecké. Myslím, že jsem se nemýlil tak docela, a kdybych se byl zrodil jinde než na Slovensku, byl bych v tom zajisté určitý cíl života nalezl ... Nuž, dnes je mi to už lhostejné, když vše a vše, celý život leží za mnou zapadlý, zahrabán. Tím, že slovenské divadlo neexistuje, mizel ten určitý cíl a směr života. Tu narazil jsem opět o železnou mříž ujařmeného národa, kterému není volný vývoj dovolen, o skálopevnou zeď svého nepříznivého osudu. Z cizích jazyků znal jsem německy nejlépe, tenkráte vtírali nám němčinu více než ten turanský dialekt, kterým nás trýzní dnes. Německy hrát se mi však nechtělo, nenáviděl jsem přirozeným způsobem vše, co bylo německé. Ale po dlouhém boji odhodlal jsem se k tomu přece jen, šel jsem do Němec. Ale ukázalo se, že ač plynně, přece německy mluvím s nemožným na jevišti přízvukem.

‚Je vás škoda,‘ řekli mi, ‚věčná škoda, ale vzbuzoval byste smích.‘ Vzbuzovat smích, toť nejsmutnější tvář osudu. Těšili mě, že bych časem mohl tu překážku překonat. Držel jsem se té naděje. Dal jsem se ke společnosti kočující. Ach, tam začínalo to hrozné vystřízlivění z nadšení. Dostal jsem se pak přece k stálému, pokoutnímu malému divadlu, a i tam přidělili mi jen nejnepatrnější úlohy. Vývoj nebyl tím způsobem možný. Bojoval jsem vytrvale, ale konečně byl jsem vysílen tím bezvýsledným bojem, hnus nade všemi těmi malichernými poměry, těmi opovrženíhodnými lidmi se mne zmocnil a ztrpčen zmařením svých iluzí, nevěře už sám v sebe, nešťasten a s tajnou výčitkou renegátství vzdal jsem se svého jediného povolání, a proklínaje Německo, kde jsem zdomácněti nedovedl, prchal jsem takřka do Francie. O zdejším pobytu budu vám málo vypravovat. Osud mnou házel jako míčem, rval jsem se o kousek chleba jako v zoufalství. Někdy jsem se zachytl břehu, někdy jsem tonul. Přeplavil jsem se do Anglie, kde jsem dlouho žil, vlastně právě jen hladem nezemřel. Odtamtud mě zanesl osud do Mexika na několik let. Konečně jsem se dostal opět sem, dosáhl toho postavení, v kterém mě dnes vidíte. A po celou tu dobu mého života byly to stále jen utopie, za kterými jsem se hnal a pachtil, marně hnal! A přece nemohu dnes proti nim se bouřit. Utopie? Proč utopie? Všechny ty moje plány a snahy byly konečně života schopny, ale sesuly se vždy jen tím, že nepočítal jsem s lidskou zlobou, nenávistí a nepřízní. Ovšem i vlastní moje slabost a nevytrvalost zavinily mnoho. Nejdříve hnalo mě nadšení pro umění do zkázy, pak ctižádost a konečně sny o velkém bohatství, které jsem za oceánem uskutečnit doufal. Viděl jsem se jako nějaký Monte-Cristo, mstící se na katanech svého lidu, povznášející ten lid všemi morálními i hmotnými prostředky. Chiméry a šalba! Rum těch zhroucených snů zasypal mi celou duši a učinil z mého života poušť ... Avšak ne, to učinila jen ta vina moje, ó, ta moje vin a, ta moje vina...“

Zamlčel se náhle, hlava klesla mu těžce na prsa, celé jeho tělo se chvělo a oči jeho byly k smrti smutné. Mlčeli jsme oba dlouhou chvíli. Bál jsem se promluviti, aby se nezdálo, že zvědavě se chci něco o té vině dověděti, na kterou tak patetickým způsobem narážel. Rojko pozvedl posléze pomalu hlavu, zraky jeho bloudily po stromech, kde vesele prozpěvovali ptáci.

„Víte nyní vše,“ řekl pak dosti klidně, jako by bouře v jeho vnitru byla se utišila. „Víte vše v nástinu. Na podrobnosti nestačila by kniha. Co všechno jsem prožil v cizích pásmech! Čím vším jsem byl a nebyl! I jaksi komorníkem u jistého šlechtice nějaký čas. Stalo se to ve snaze po docílení velkého cíle, – kterého jsem, jako žádného vůbec, nedosáhl. Vidíte, s jakou důvěrou s vámi mluvím, když vám i to vyznávám, že jsem se ocitl téměř až v livreji, já nadšenec volnosti, žíznící lámat pouta svá i jiných! Jaký to skok, pomyslíte si asi, neznaje podrobností, od dráhy umělce, dychtícího po věnci nesmrtelné slávy, do předsíně, téměř mezi lokaje ... Něco je v tom pravdy nepopíratelně, ale čert vezmi vše, co už na tom dnes! Minul jsem se se vším povoláním, byl jsem vždy úplně ode všeho úspěchu odražen a jsem ‚zošumělý‘ docela. Jako pravý ‚raté déclassé‘, jak zde říkají, patřím tedy mezi nejsmutnější zjevy dnešní civili zace, v níž jsem instinktivně vždy, hned od počátku života, něco pro sebe nepřátelského tušil. Věříte však, že mě to dnes už ani netrápí? Řekl jsem vám, že jsem teď malým úředníkem v průmyslovém závodě. Neumírám tam hladem ani zimou a nechodím v hadrech. Tisíc lepších lidí, než jsem já, nemá té výhody. Mohu klidně a normálně umírat. Co mohu si žádat více? Leda urychlenější konec. Nedávno, než jsem přišel sem do vašeho hospitálu, cítil jsem se nemocen. Ač je mi smrt lhostejna, hledal jsem mechanicky ulehčení útrapy a dali mi v závodě adresu lékaře ustanoveného pro úřednický personál. Na cestě k němu potkala mě nehoda s tím omnibusem –“

Přestal mluviti, bledl a třásl se.

„Vám je hůře, mluvil jste příliš dlouho, znavil jste se a rozčílil!“ zvolal jsem, „dělám si výčitky, že jsem to nezamezil. Pojďte, povedu vás zpět a ulehnete. Spánek vás posilní.“

Vstal poslušně a dal se odvádět.

Za dva dni byl se tak sebral, že se chystal opustiti nemocnici. Byli jsme nyní tak důvěrně známi, že jsem se smíchem se mu svěřil, že jsem ho viděl u Sv. Juliána, že jsem za ním šel a tak směšným způsobem ho oslovil. Nepamatoval se na to setkání.

„A co vás tak u mne zajímalo?“ divil se.

„Už to, že bydlíte v tom domě, který se mi zdál tak mysteriózní a do něhož bych byl tak rád vnikl.“

„To vám bude nyní snadné,“ odvětil s úsměvem. „Jsem jist, že na mne nezapomenete hned, jakmile se za mnou dvéře zavrou; navštívíte mě tedy. Ostatně nenaleznete asi v tom domě nic kromobyčejného. Sám neznám tam než dosti povrchně své nejbližší sousedstvo. Jsou v tom domě asi tak zajímaví lidé jako v každém jiném. Člověk každý je konečně zajímavý, totiž tenkráte, vniknem-li do jeho nejvlastnějšího nitra, hluboce. Ale je to vůbec možné, i když ničeho neskrývá? Vždyť ani sami sebe nespatřujeme téměř nikdy bez závoje buď naší fantazie, nebo našeho sebeklamu, nebo naší shovívavosti. Nuž, buď jak buď, přijďte tedy kvůli mým sousedům brzy mě navštívit.“

„Především přijdu kvůli vám,“ řekl jsem upřímně, „a kvůli vašemu zdraví, které se vám sice vrátilo, ale dlouho ještě pevné nebude.“

Stiskli jsme si ruce a rozešli se.

Za několik dní vydal jsem se na cestu k domu U tonoucí hvězdy, vyhledat Rojka. Co jsem ho neviděl, byl mi v duchu stále přítomen. Cítil jsem jakýsi neurčitý smutek následkem všeho, co mi vypravoval. Sám zdál se mi tonoucí, poloutonulou hvězdou, ztroskotanou lodí proti skaliskám života. Měl na mne vliv tak silný, že jsem se tomu divil. Ani to, co jsem o něm věděl, nepůsobilo tak mocně na mne jako to, co jsem právem nebo neprávem o něm tušil. V tom člověku, zdálo se mi, byly hlubiny, které tajil a které mě vábily. Ostatně chvěla se ve mně struna jemu velice příbuzná. Pod banální hladinou našeho střízlivého občanského žití tušil jsem tak silně proudy propastné, bezedné, tak tajůplně ukryté zrakům nezasvěcenců. Byl Rojko z těch zasvěcených? Dělal na mne dojem ten, ačkoli nečinil přece v nejmenším a ani zdaleka zřejmý nějaký na to nárok. Zjeví se mi někdy, jakým vskutku byl, a podá mi kdy ruku, by mě vedl k prahům velkých, odvěkých, zdánlivě zaniklýc h, ale vpravdě věčně trvajících mystérií? A přece odporoval tu jeho pesimism pojmutí, jaké jsem si takto o něm dělal. Kdo přijde pravdě blízko, nemůže býti úplným pesimistou, jako nemůže nikdy býti temný, koho pronikne světlo. Pesimism je pouze stísněnost, stesk, který nás napadá, když poznáváme nicotu věcí nám blízkých, neuzříme-li ještě jasně to, co je za nimi, za pomíjejícími, a co se věčně nemění. Je to choroba přechodní. Za toho rozjímání přišel jsem na nábřeží Augustinů. Bylo již kvečeru. Paříž v tom přísvitu zdála se celá modravá a velkolepě malebná se svými avenuami, plnými ruchu a šumu, se svým krásným stromovím, se svým horizontem tak zvláště zbarveným. Na nábřeží skládali už antikváři své staré knihy do beden a u jednoho z těch kamenných zábradlí, odkud své knihy brali, zahlédl jsem Rojka. Nejspíše ubíral se teprve domů ze svého závodu. Podepíral se o zábradlí, ale nehleděl na vodu, po které lodi pluly a která se krásná, temnozelená hlubokým valila proudem s obrazem obrovského města, zrcadlícího se v jejích vlnách. Volal jsem na Rojka, zdravil jej zdaleka, mával kloboukem, on však mě neviděl ani neslyšel. Obličej jeho byl strnulý, měl vzezření jako v hluboké mdlobě, ba jako v zkamenění smrti, ale zraky jeho široce rozevřené plály ohněm divně horečným. Ani v krizi jeho nemoci nebyl jsem jej tak viděl. Stál jsem už chvíli vedle něho, oslovuje ho několikráte, potřásal jsem jím za ruku, ale nedostalo se mi ani odpovědi, ani pohledu, až konečně se zdálo, že se pomalu probouzí z toho kromobyčejného stavu těla i ducha. Výraz jeho tváře stával se oživenější, normálnější, jen oči ještě svědčily, že, myšlenky jeho dlí někde jinde, daleko, Bůh sám věděl kde. Na otázky moje, také nějak podivné, neboť bylo mi, jako bych byl nakažen jeho extází, odpovídal nazdařbůh nesrozumitelnými slovy. Byla to rozmluva jako v hieroglyfech. Trvalo to ještě chvíli, než jsme spolu mluvili jako lidé zdravého rozumu.

„Šel jsem právě k vám na návštěvu,“ řekl jsem, pátraje pořáde ještě v jeho zracích po tom, co se v nitru jeho dálo.

„Tedy pojďte, pojďte!“ odpověděl tónem zvyklé zdvořilosti, hledaje vpravit se do lhostejné, obyčejné situace.

„Totiž,“ dodal jsem, „nebyl-li jste právě na cestě někam jinam. Doprovodil bych vás pak pouze a přišel bych k vám jiný den.“

„Ne, ne,“ ujišťoval mě, „nechtěl jsem nikam než domů. Tu promluvili zase jednou oni po dlouhé době se mnou.“

„Kdo?“ tázal jsem se překvapen.

Mlčel chvíli, pak řekl pomalu: „Neporozuměl byste mi snad. Ne, neporozuměl byste zajisté. Řekl byste mi, nebo byste si to aspoň myslil, že jsem blázen. Znám takové výroky. Vy jste ‚vědec‘, stojíte na výši moderní vědy – opakoval jsem tu otřepanou frázi dobře? – a pro tu neslýchaně pokročilou vědu je všechno bláznovstvím, co neví a čemu nerozumí.“

Řekl to bez trpkostí a v tónu jeho nebylo nic urážlivého.

„A což,“ řekl jsem mu s úsměvem, „což kdybych se vám přiznal, že jsem sice někdy té vědě slepě věřil, ale že pojednou se přesvědčení moje o její dokonalosti viklat začalo?“

„Byl byste snad tedy také trochu bláznem?“ tázal se též s úsměvem, ale tak záhadným, že mi bylo nevolno; nevím proč, ale pocítil jsem lehce mráz probíhající mi tělem. Buď jsem se toho výroku lekl, nebo spatřil jsem v zraku a v úsměvu jeho něco, co ve mně vzbuzovalo myšlenku, že mluvím s člověkem buď nad nebo pod normálem takzvaného zdravého rozumu, jejž definovati není úlohou snadnou. Šli jsme chvíli mlčky vedle sebe.

„Vyčítal vám už někdo bláznovství?“ tázal jsem se nesměle.

„Ano, mnozí, už dávno. Tenkráte, když jsem mluvíval. Teď mlčím obyčejně, a mají mě spíše za filosofa, dle dávné průpovědi.“

„A čím jste vyzýval ten tvrdý úsudek?“

„Čím? Hm, řeknu vám to. Někdy dovedeme cizími slovy vlastní svůj stav duševní lépe naznačiti než vlastními. Znáte velkého, tak celkem neznámého básníka Williama Blaka? Byl také prý blázen. Pro něho byla obraznost původu ‚božského‘, tedy něčím primordiálním. Pravíval o sobě, že vlohu obraznosti pěstuje tak, že se stává viděním, naprostým zřením, zjevováním. Nuž, něco podobného činím i já. Nemám jeho génia, neumím podávat, co vidím (říká se tomu tvořit), nejsou výsledky mého zření tedy velké básně a vizionářské kresby jako u Blaka. Rozšiřuje to pouze můj obzor, dívám se jen trochu hloub do všehomíra, než bych jinak mohl.“

„To ovšem není dáno každému,“ podotkl jsem.

„V každém člověku,“ odpověděl, „jsou zajisté základné zárodky jiných ještě smyslů než těch pěti nejvyvinutějších, známých a za jediné v nás pokládaných. Příliš málo si však těch zárodků všímáme, obzvláště teď, v tom materialistickém, barbarském proudu doby, kterým plujeme, kterým, pravda, plula vždy většina lidí, abych nebyl nespravedlivým k naší době a abyste nemyslil, že jsem z těch, kteří pořáde jen po minulosti touží. Přeji si pouze, aby v nás árijský génius, význačně spiritualistický, opět nabyl vrchu. Jsou příznaky, že se tak pomalu stává. Poklady moudrosti indické, tak čistě árijské ve svém ideálním altruismu, v nesmírné vznešenosti abstraktního pojímání, obnoví snad od základů naši kulturu. Indům nezůstala žádná hlubina ducha tajnou, žádná subtilnost psychická neušla jejich chápavosti ... Avšak vzdaluji se svého předmětu. Jedná se o moje bláznovství. Nuž, nalezl jsem v sobě jistý skrytý smysl, jmenuji to tak, poněvadž to j inak jmenovati nedovedu, a tou silou, neb chcete-li, tím stavem svého ne tělesného, nýbrž transcendentního já je mi možno přicházeti ve spojení neb do styku s bytostmi jinými, než jsme například my neb zvířata neb rostliny, rozuměti jim, jako bych je viděl a slyšel očima a ušima, krátce uvědomiti se o bytostech obývajících třeba některé jiné hvězdy než naši zemi.“

Mlčel, jako by čekal na mou o té věci poznámku. Byl jsem divně dotčen. Měl nade mnou magickou jakousi moc, – pokud mluvil, byl jsem vždy přesvědčen o pravdě jeho slov; pochybnosti moje začínaly, teprve když se zamlčel. Nevěděl jsem, co mu říci.

„Zabýváte se astronomií?“ tázal jsem se vyhýbavě.

„Ani dost málo,“ odvětil klidně. „Nemyslete si, že čtu Flammariona a že si buduji světy dle jeho výzkumů neb fantazií. Nevím, kolik je na tom pravdy, co tvrdí o Venuši a Marsu. Ale myslím, že ani dalekohled, ani matematika, ani lučba nerozluští tajemství hvězdných záhad. Astronomii nestuduji, chybí mi k tomu základy věd pomocných, ale miluji hvězdy jako pohan. Pojímání hvězd u pohanů, přes všechny nevědomosti a omyly, bylo snad pravdě bližší než střízlivý suchopár našich hvězdářů. Vědět, kolik tyčinek má květina, jak se jmenuje latinsky, kde roste a tak dále, nevysvětlí také ještě bytost rostlinnou, o niž se jedná. Viďte?“

„Pravda.“ odvětil jsem, „avšak rcete, jakého způsobu je to vaše spojení s obyvateli jiných planet? Octnete se fantazií mezi nimi, či přicházejí k vám ve snu, jako paprsky nám vnikají v oči?“

„Není snadné vysvětlit vám to,“ odvětil, „je to asi, jako bych někomu měl definovat barvu, když ji nikdy neviděl. Nejsem tam, ani oni zde, je to osudnost tělesné naší jsoucnosti, že si vše představujeme ve spojení s místem, prostorně a časově. Ale jsoucnost podmiňuje především uvědomění, ne místo. Jsem si tedy v takovou chvíli tak intenzívně jsoucnosti a styku jejich vědom, tak intenzívně jako žádného fakta v prostoru, fakta vtírajícího se mi sluchem, videm a hmatem.“

„A co vám říkají například?“ tázal jsem se, nemoha potlačiti zvědavosti ani nedůvěry.

„Mohl byste se takovým způsobem také tázat, jakým mluví jazykem. Co vám říká strom, skála, slunce? Co vám říká zvíře? To vše vám mluví beze slov a vykládáte si po lidsku i ty zjevy, i mluvu těch zjevů, ale víte dobře, že vše, co si tak myslíte o nich, a vše, co jim podkládáte, je více vaše než jejich. Tak mluví i ti tam ke mně. Jsem si jich pouze vědom jako stromů a skal a tlumočím si vše dle svého nynějšího stavu bytí. Nuž, ta fakta jsou někdy dojmu a dosahu nevýslovně velkého, a někdy nepatrná jako ten kámen, který nám zde leží v cestě. Nám aspoň zdá se ten kámen teď nepatrným: to znamená, že poměr jeho k nám nemá velkého významu, jsme si totiž osudně věčně sami jediným měřítkem všech věcí; ve své absolutní nedostatečnosti jinak celá naše moudrost, celá naše věda, celý náš rozum a všechna naše obraznost nestačí, abychom do jádra pronikli a určitě řekli nebo zvěděli, co to vlastně je, ten kámen! Proto spokojujeme se v nutné rezignaci pouhý m názvem.“

„Dost na tom prozatím,“ řekl jsem, „že aspoň víme, že to, co se zdá, ještě není. To vypadá jako slib, že se někdy dovíme, co dnes jen tušíme neb co tušit ještě nedovedem. Avšak rcete, s vědomím všech těch fakt mimozemských nevzešlo ve vás cosi jako pevnější a určitější náhled o celku, je vám pojem věčnosti a Boha jasnější? Je vám Bůh, kterého jste někdy k velkému žalu svého otce zapřel, nyní pojmem přístupnějším, faktem uvědomělým jak ta fakta ostatní? Myslím, že ano?“

„Mýlíte se velice,“ odvětil. „Všechna ta fakta nevysvětlují více než například fakt o jsoucnosti zvířat neb rostlin. Co z toho, rozšíří-li se, abych tak řekl, inventář ‚naturae naturatae‘? Jsme tím i snad Bohu blíže a chápeme jej jasněji proto, že teď víme pomocí mikroskopu o infuzoriích? Černoch žijící ve středu Afriky, netušící, že něco takového, jako jest naše civilizace, na světě se nachází, zajisté bude překvapen, oslněn, přivezete-li jej do Paříže neb do Londýna, bude na začátku třeba i ohromen a pomyslí si, že je v krajině nejmocnějších čarodějů, polobohů, neb chcete-li, celých bohů, ale časem přesvědčí se, že to vše je vlastně jako v jeho vsi, jenže v jiné formě, složitější, dokonalejší, a chcete-li, třeba i vznešenější. Že jsou a žijí ještě jiné bytosti než lidé, bytosti vyvinutější v mnohém ohledu, různící se od nás jako my například od zvířat, to překvapuje toho, kdo se o tom přesvědčí a dříve to ani netušil, – ale celkem nepřišel o krok blíže jádru toho, po čem touží nejvlastněji, totiž jádru pravého poznání. Vidím-li letět kámen jeden nebo sto k zemi, nevím stejně, co jest jeho tíže. Vidíte, že mi pojem o Bohu tím stykem s mimozemskými světy není o nic jasnější, určitější. Jest Bůh či není? A je-li, co je? To je ta stará, věčná otázka. Kdybychom jen věděli určitě, co to je ‚býti‘! Descartovo ‚Myslím, tedy jsem‘ nestačí v tom smyslu. Nepřišla vám nikdy myšlenka, jak si to představit, že by bylo dokonalé nic místo toho, co je, že by nebylo nikdy světa bývalo, nikdy ducha, nikdy hmoty, nikdy světla, nikdy tmy, nikdy ničeho nic? Dovedete si domyslit to úplné, odpočátečné do věků nic?“

Neodpovídal jsem, snažil jsem se uvědomit si takové absolutní nic; nejdříve jsem myslil, že je to snadné, ale pojednou cítil jsem se jako v temnotě, bylo mi skutečně, jako bych cítil cosi jako zhasnutí v očích a intelektu ve svém mozku.

Rojko na mne pohlédl, a zdálo se, že uhodl, co se ve mně děje; mlčel jako já a myšlenky naše bloudily tak bůhvíkde. A mezitím brali jsme se mechanicky ulicemi a stáli posléze před domem U tonoucí hvězdy proti Svatému Juliánu.

Rojko bydlil v třetím poschodí. Rozviklané, úpící schody, široké a temné, vedly nás na dosti široký koridor, šli jsme jím asi deset kroků a přišli na pravé straně ke třem stupňům, vedoucím ke kratší chodbě, která se končila dveřmi samého Rojkova bytu. Ale na cestě tam byly ještě dvéře jiného bytu, tou chvílí dokořán otevřené. Mimovolně zabloudily mi tam zraky. Byl to pokoj více než polotemný, neboť byl soumrak už hluboký, okna byla k tomu zavěšena nějakou látkou, potištěnou žlutými a červenými květy, a hořela tam jen tenká svíčka. Pokoj zdál se velmi čistý a uspořádaný. U jedné stěny stála starodávná postel s vyrudlými, dlouze splývajícími hedvábnými záclonami, jevícími dlouhé trhliny – rozpadávaly se věkem. Záclony ty byly odhrnuty a v šeru pozoroval jsem obrys někoho ležícího na té posteli. Uprostřed pokoje stál velký nenatřený stůl, tak čistě vydrhnutý, že se leskl, a kolem něho, držíc se poněkud jeho kraje, šinula se jaksi unaveně stařena vysokého vzrůstu, černě oděná, s bílým čepcem na hlavě; ve velkém, vysokém staromódním křesle seděla opodál stařena druhá, bledá, chorobná, ohyzdná, ne však banální. Byla celá šedivá, jen husté obočí bylo celé černé a oči její leskly se podivně. Držela malé příruční zrcátko, do něhož se dívala jaksi pátravě. Samolibý úsměv bloudil jí kolem úst a kývala hlavou, pohybujíc rtem, jako by si něco šeptala. Šli jsme rychle kolem toho bytu a podíval jsem se jen mžikem na jeho obyvatele, abych se nezdál nediskrétním; ale byl jsem poražen zvláštním jejich vzezřením.

„Je to podivné,“ řekl jsem, „že vychází ne pouze z lidí jakýsi magnetický proud, který nás jímá, podmaňuje, ale i ze samých věcí! Tím vaším domem jsem naprosto očarován, v tom smyslu očarován, že mě úplně podrobuje nepochopitelnému vlivu.“ A ohlížel jsem se mimoděk nazpět k těm dveřím, jež byly nyní už za námi.

„Zajímají vás snad tak moje sousedky?“ tázal se Rojko, mezitímco klíčem zarachotil v zámku, a dodal pak, když jsme vkročili do vlastního jeho bytu: „To jste šel kolem ‚klece tří pomatených‘. Zde v domě má totiž každý obyvatel nějakou přezdívku.“

„Klec tří pomatených?“ opakoval jsem po něm, „jsou opravdu nenormální? Ostatně viděl jsem pouze dvě.“

„Ta třetí, ubohá, nevstává z postele několik už let. Je dcera markýze, tak chudá a tak sešlá, že až srdce bolí.“

„A bláznivá?“

„Ne, ale už úplně dětinská. Ty dvě, které s ní bydlí, jedna z nich je opravdu pomatená, jsou k ní dobry a laskavy nadmíru. Všechny ty tři osoby jsou tak mírné a tiché, že požívají v domě jakési úcty. Jakožto sousedky jsou věru vzorné.“

„Zdá se mi,“ upamatoval jsem se teď, „že jste o nich v horečce blouznil v naší nemocnici. Řekl jste tenkráte, dívaje se do prázdna: To je ta nejstarší ze sester, Mater lacrimarum! Nazýváte snad některou z nich tak?“

„Ne,“ odvětil. „Řekl jsem Mater lacrimarum? To mluvil jsem asi anglicky?“

„Tak jest.“

„Dobře, to tedy pouze jsem citoval de Quinceye. Což neznáte tu podivuhodnou věc, kterou napsal: Levana a tři Matky žalu? Vím ji celou téměř nazpaměť.“

„Neznám,“ řekl jsem.

„Pak si ji někdy přečtěte. Opsal jsem si celý ten článek jednou, neměl jsem tenkráte dosti peněz ani na tak levnou knihu. Jak mocně de Quincey tím spiskem na mne účinkoval! A v jeho životě v mládí bylo tak mnoho s mým životem v mládí společného! Spiskem Levana a tři Matky žalu vzbuzoval pak ve mně takový ohlas, že se mi někdy zdálo, že to jedna z mých vlastních vidin, že jsme ji měli s de Quinceyem společně!“

Zahleděl se do prázdna a mlčel tak dlouho, že se mi zdálo, že na mou přítomnost zapomínal. Stáli jsme v malé, úzké předsíni, vždy asi dosti temné, kam světlo jen z koridoru malým oknem nade dveřmi vnikalo. Temnozelená, místy do žluta vyrudlá opona dělila ten prostor ve dvě části. Ve světlejší jsme stáli a za poloodhrnutou oponou byl docela tmavý kout; stála tam stará dřevěná židle a povalovalo se tam nějaké nepotřebné, jako odhozené nářadí. Mezitímco jsem se na ty nezajímavé věci jaksi pátravě díval, vzpamatoval se Rojko, otevřel dvéře do pokoje vedoucí a zval mě zdvořile, bych tam vkročil, mezitímco rozsvítil svíčku. Obydlí jeho bylo chudé sice, ale čisté. Nábytku bylo málo: stůl, na něm archy popsaného papíru, několik čísel různých novin, podél zdi bylo několik židlí, blízko okna poněkud sešlý empirový sekretář, v jednom koutě železná, úzká postel, v druhém bufet s náčiním na čaj, plechový samovar a malá lampa. Fotografie Canovy dřevěné soc hy svatého Františka z Assisi, bez rámu, jen prostě na zdi připevněná, byl jediný v pokoji obraz.

„Kdo je vám sympatický z těch dvou,“ tázal jsem se, poněkud zvědav, „svatý či umělec?“

„Oba,“ odvětil. „František z Assisi je jeden z největších lidí a Cano jeden z nejvzácnějších umělců, jen už pro tu sochu, jediné z jeho děl, které, a to jen z reprodukce, znám.“

„Jaký realism u těch starých španělů!“ zvolal jsem dívaje se na tu fotografii, „není to jako nějaké dílo docela moderní?“

Rojko se usmál.

„Nesouhlasím s vámi,“ řekl, „shrnujete různosti přespříliš pod jeden pojem. Myslíte pod realismem ‚pravdu‘ v umění, jako by teprve naši moderní realisté ji tam byli uvedli. Hleďte jen dobře na tu sochu svatého Františka; tu ukazuje se nám rozdíl mezi těmi dvěma dobami. Moderní škola, aspoň ti z ní, kteří nejvíce heslem házejí, myslí jen na pravdu v provedení předmětu jakéhokoli. Ti velcí mistři neměli hesel, ale nazírali bezprostředně a jednalo se jim především o to, je-li to, co tvořiti chtěli, také dosti vynikající nad povrch, neb prostě řečeno, stojí-li ten předmět za to, by byl utvořen. Většina těch běžných výtvorů nyní v módě jsoucích za to nestojí. Co autoři jejich ‚pozorují‘ tak podrobně, nemůže vlastně nikoho valně zajímat. Hleďte na toho svatého Františka, jaká pravda v provedení, viďte – ale především jaký ideál v koncepci! A v tom leží celé umění.“

„Souhlasím více s vámi, než myslíte,“ pravil jsem. „Dělám právě rozdíl mezi realisty, jako jsou například Dostojevský a Flaubert, a pak mezi tím davem, z něhož mi teď hned nenapadá žádné jméno. Ale zdá se mi přece, že jste nespravedliv proti současné době naší.“

„Nejsem v nejmenším,“ odvětil živě. „Tvrdím pouze, že to není doba velká, protože je pouze přechodní. Věda, literatura, umění vůbec, ba i politika a sociální naše hnutí – to vše je v stadiu pouhé analýzy. Boje národnostní, spory sociální, skepse v náboženství, naturalism v umění, empirism ve vědě: toť samá analýza. Velikost je však jedině v syntezi, která následuje po analýze. Jsou duchové ve všech jmenovaných oborech, kteří nad svou dobou stojí, ač nedosáhli nikde vrcholku, tam dospěje svět snad za nějaké století – pyšný ten strom někdy vyroste, dnes pouze klíčí.“ Zamlčel se.

„Jste mi hádankou,“ řekl jsem mu. „Takový je ve vás odpor! Brzy zdáte se mi beznadějný, do krajnosti pesimistický, zoufající nade vším, a náhle jako by ve vás prodraly se paprsky nejbělejšího světla naděje a rozptylovaly všechny těžké vaše chmury.“

„Podléhám dojmům,“ odpověděl prostě, „a řekl jsem vám, že nedovedu nesníti. Ostatně jsem právě moderní člověk, mám vlastnosti přechodní doby: ‚himmelhoch jauchzend, zum Sterben betrübt‘, jak starý Goethe zpíval. Nejsem moderní člověk v tom smyslu, že bych se nadchnul pro vše, co je běžné v našich dnech, a především ne v tom, že bych spolu zpíval v tom sboru, oslavujícím naši dobu jako korunu všech předešlých. Ale ta doba náleží, dopouštím, mezi nejzajímavější. Jen už kvůli tomu smrtelnému zápasu mezi vědou a náboženstvím. Humor toho vážného boje leží v tom, že oba zápasníci dělají nároky na neomylnost. Lidé moderní pak trpí obyčejně tím, že buď nevěří, a přece v skrytu duše po nějaké víře prahnou, nebo že věří sice, – ale ne už pevně, bez celého moře pochybenství, a že by rádi ty dvě neomylnosti nějak v souhlas uvedli.“

„A myslíte, že se sklene někdy most mezi náboženstvím a vědou?“ tázal jsem se. „Zdá se to nemožné.“

„Ve svatyních egyptských bylo esoterické náboženství nejvyšší vědou, překonavši všechnu analýzu a přikročivši k velkolepé, a přece prosté syntéze. Byli moudří ti staří, že nejvyšší pravdy zůstaly u nich tajným, skrytým pokladem, přístupným jen zasvěcencům.“

„Nebylo to nespravedlivé?“

„Bylo to opatrné, moudré. Ani věda nezíská popularizováním. A nevidíte, co se stává z každého náboženství během dob, když velká jeho učení a ryzí jeho pravdy a vznešené jeho symboly jsou zneužívány, zkomoleny, k nepoznání zkarikovány? Všechny ohavnosti konaly se jménem božím. Zkáza křesťanství byla, že se stalo oficielním náboženstvím. Tu bylo po království božím. Konstantin zvítězil sice křížem, ale kříž nezískal Konstantinem. Křesťanství ve své ryzosti vylučuje koruny – mimo trnovou.“

„Och, poznávám vás lépe,“ zvolal jsem. „Vy věříte v nejvyšší ideály přes to, že vždy se pod vámi sesuly jak babylónská věž, když jste k vrcholkům jejich dospívati se domníval!“

„Neřekl jsem vám před chvílí, že nemohu snění zanechati?“ řekl se smutným úsměvem a popošel k oknu.

Bezděky šel jsem za ním. Náhodou padl můj pohled na tabuli v okně, jasně osvětlenou blízko hořící svíčkou. Ve skle, vryta nějakým diamantem, byla tam tato slova polsky psána: „Sám, sám, sám! Bože, jak jsem opuštěn! To nikdo neví, co v mém srdci pláče!“ Pak následoval podpis, polské jméno, které jsem nyní zapomněl, a datum: 1832.

„Jak překvapující!“ zvolal jsem, „hleďte, ta tabule je zde nyní už asi šestapadesát let! To ubohé srdce, v němž, dle citátu ze Slowackého, bylo tolik skrytého pláče, asi dávno už dobilo a doplakalo, kdežto tenká skleněná tabule, vydána větrům a bouřím a všem náhodám, přetrvala tolik bolestí a pohřbených nadějí. Co zapomenutých vzdechů a výkřiků, modliteb a kleteb slyšel tedy teprve as ten starý dům ve vetchých svých, ale pevných zdech! Co zapadlo a utonulo v jeho stínu as tonoucích hvězd! Ó té pomíječnosti lidských osudů!“

Rojko neodpověděl, obrátil se do pokoje a sedl na železnou postel. Viděl jsem, že se v nitru jeho něco děje, k čemu jsem klíče neměl. Zajisté, že „k němu zase mluvili“, neboť byl toho úplně nevědom, že sedím vedle něho a že s ním mluvím. Jen chvilkami zdálo se, že pozoruje mou přítomnost, pohlédl pak jaksi udiveně na mne, jako by chtěl říci: „Ty zde? Kdo jsi a co tu hledáš?“ Bylo to nevýslovně trapné. Vstal jsem a podával mu ruku. Byla horečně horká.

„Sbohem!“ řekl jsem potřásaje hlavou a Rojko kývl mlčky. Vyšel jsem tiše z pokoje. Zastavil jsem se za dveřmi, poslouchal chvíli, ale Rojko sebou ani nehnul. Kráčel jsem pomalu dále. Dvéře „klece pomatených“ byly nyní též zavřeny a bylo za nimi též úplné ticho. Celý dům byl jako zakletý, ale když jsem přišel o jakési poloposchodí níž, povstal náhlý šum, dvéře jednoho z bytů se prudce rozlítly a mladý, plavý voják, švihácky učesaný, s voskovanými kníry, typ vědomého „krasavce“, vyrazil na chodbu a zaklel. Osvětlen proudem paprsků lijících se z lampy v pokoji, stál okamžik na šeré chodbě. Za ním objevila se ženština, rozcuchaná, nehezká, chudě oděná, uplakaná.

„Leone, drahý můj Leone!“ volala úzkostlivě a zachytila ho za rukáv. „Proboha, stůj! Kam jdeš? Kam jdeš? Och, ty mě opouštíš!“

Odstrčil ji surově, až zavrávorala.

„Čert s tebou, ohyzdo!“ vzkřikl a sběhl se schodů.

Zastavil jsem se mimoděk. Ženština mě ani neviděla. Bledá, náhle něma, zalomila rukama, pak se vrhla tváří proti zdi a zaplakala divoce. Byla dojímavá v tom žalu. Byl jsem ji poznal. Byla to tatáž ženština, která mě kdysi před domem oslovila a k sobě zvala. Tenkráte vzbuzovala ošklivost, teď soustrast. Chtěl jsem tiše a nepozorovaně jíti kolem ní, zaslechla však můj krok, ohlédla se rychle. Snad se domnívala, že prchající se vrací. Vidouc pouze mě, zachmuřila se nevlídně, utřela si slzy rukávem, jak děti dělají, a vešla do svého bytu, bouchnuvši silně dveřmi za sebou.

To byly tedy dojmy mé první návštěvy v domě U tonoucí hvězdy. Teprve když jsem byl sám, potmě ve svém pokoji, v hlubokém tichu, skládal jsem si jaksi účty z těch dojmů a řekl jsem si, že jsem se nezklamal, hledaje něco pro sebe nadobyčej zajímavého v těch vetchých zčernalých zdech. Jak to vše na mne podivně účinkovalo, ta „klec pomatených“, bolest té nemladé již ženštiny, volající za tím mladým prchajícím člověkem, jaké zárodky románové vězely v tom všem. Ale před vzpomínkou na Rojka zmizely ty pro mne méně důležité zjevy. Viděl jsem jej opět, jak na nábřeží stál s tím extatickým výrazem tváře, slyšel jsem jeho podivné výklady o pěstování obraznosti, až se stane schopna nazírati tam, kde obyčejnými smysly vnímati ani nelze, a začala se mi z toho trochu hlava točiti. Jakou měl ten člověk nade mnou podivnou moc! Z očí jeho linulo něco jako fluidum, něco, co mě naprosto podmaňovalo.

„Je to šílenec?“ tázal jsem se tiše sama sebe.

A zachvěl jsem se opět mocně, neboť bylo mi, jako by byl Rojko mojí sudbou, bylo mi, jako bych cítil, že jsem mu vydán vyšší nějakou mocí, by mě vlekl, kam chtěl, a je-li tedy šíleným, že bude i mým osudem zešílit jeho vlivem. Vyskočil jsem polekán.

„Ale myslit něco podobného, to je už začátek bláznovství!“ rozkřikl jsem se a běhal po pokoji jako zvíře v kleci. Nespal jsem celou noc, házel sebou a měl jsem horečku.

Ráno však nabyl jsem rozvahy a klidu.

„Je to člověk nějak výstřední,“ řekl jsem si. „Je to duše hluboce strádající, v základech svých nábožná, avšak bez víry, kterou stále hledá a mylně rozumem nalézti doufá. A to jeho ‚býti si vědom fakt mimozemských‘? To ovšem je poblouznění ...

Zarazil jsem se. Proč by to musilo býti poblouznění? Dokud mi o tom mluvil, vlivem jeho přítomnosti a osobnosti zdál se mi výklad jeho jasný a byl jsem jaksi o všem, co mi pravil, přesvědčen. Sotvaže jsem si však toto řekl, vzmáhala se ve mně zloba proti sobě. Nevmlouval jsem se takto sám do toho blouznění? A zdálo se mi zase, že vše ve mně víří a kolem vše se mnou se točí, jako když pozbýváme půdy pod nohama.

„Ten člověk mě zblázní!“ vzkřikl jsem opět v nejvyšším rozčilení. „Kdo však mě nutí, abych společnost jeho vyhledával?“ dodal jsem, a rozhodl jsem se, že jej už nenavštívím a že na dům U tonoucí hvězdy si už nevzpomenu.

Několik dní jsem slibu svému dostál, ale pak ozvalo se ve mně svědomí. Nebylo to tvrdé, odlučovat se od toho člověka tak nešťastného a tak opuštěného, který jevil ke mně sympatii a ji také u mne nalézal od prvního okamžiku našeho seznámení se? Styděl jsem se před sebou a šel jsem navečer opět vyhledati Rojka.

Ležel oblečen na posteli a vypadal velmi churav. Když mě zahlédl, byl poněkud překvapen.

„Vy přišel jste přece?“ řekl. „Přemohl jste se tak dalece? Děkuji vám.“

„Co vám vnuklo tu myšlenku, že už nepřijdu?“ divil jsem se. Hleděl na mne upřeně, musil jsem sklopit oči, vzpomněl jsem si na své předsevzetí nechodit už do domu U tonoucí hvězdy.

„Vím vše,“ řekl tiše.

„Víte vše, a co?“ tázal jsem se.

„Vše, co se ve vás dělo.“

„Chcete říci, že znáte moje nejtajnější myšlenky?“ řekl jsem poněkud rozdrážděn.

„Ano, chci něco podobného říci,“ odpověděl. „Vím, že jste se obával o jasnost svého soudu a že okamžik jste si předsevzal mě už nenavštěvovat.“

„Z čeho na to vše hádáte?“ zvolal jsem s nuceným úsměvem, ale uvnitř zmaten.

„Viděl a slyšel jsem vás.“

„Kde?“

„Ve vašem pokoji, navečer, potmě.“

„Byl jste u mne?“

„Nehnul jsem se z toho pokoje, co jste zde nebyl, jsem velmi churav.“

„A přece jste viděl a slyšel? Jak to možné? Což umíte čarovat?“ smál jsem se nahlas, a smích můj byl ještě nucenější než předtím. „Či zemřel jste snad a vidím teď před sebou jen už váš fantóm?“

„Když spíme, vidíme ve snu též osoby, které nejsou přítomny, a slyšíme je. Nevidíme pouze nervem optickým. Viděl a slyšel jsem vás vnitřním svým zřením. Mohou bytosti na sebe navzájem účinkovati tak, že se zdá, že se vidí a slyší. A nezdá se to pouze, je to pravda. Ten, jenž se zjeví, působí na toho, jenž ho vidí, účinkuje vlivem mocným na jeho mozek, a vidina vnitřní zdá se pak zjevením. Tak se stalo s vámi. Ne já na vás, ale vy na mne, nevědomky, jste tak silně působil, že jak vám pravím, vím vše, co se ve vás dělo.“

„Já byl tedy ve svém pokoji a přemýšlel, tedy duch můj byl, abych tak řekl, v mém těle, a přece byl zároveň zde u vás?“

„Zapomínáte, že duch, duše nemohou vůbec býti někde, protože prostor, místo jsou pojmy jen myslitelné ve spojení s tělem, s hmotou. Duch, nepoután ničím, může tedy ve stálém spojení býti s duchem jiným. Víte, že řekl Swedenborg, že člověk, i tělesně ještě živ, jest co do svého ducha už ve společnosti s duchy jinými, ačkoli o tom neví jeho pomíjející já. Připojuji k tomu, že o tom neví ve stavu normálním. Ale já už ve stavu takzvaném normálním nejsem, jsa na pokraji smrti, žiju tedy už jakžtakž na světě druhém – totiž mám už polojasné ponětí o budoucím stavu svého já.“

Zamlčel se; vzal jsem jej živě za ruku.

„Jste tak nemocen,“ zvolal jsem, „že myslíte už na svět druhý? A jak si jej představujete?“ dodal jsem ne bez zvědavosti.

„Tak asi jako Kant někde o něm mluví,“ odpověděl klidně. „Odloučení duše od těla neznamená dle něho nic než změnu z nazírání či pojímání prostředkem smyslu v nazírání či pojímání duchem. Druhý svět není tedy jiné místo ve světě, nýbrž jiné nazírání na svět. Jiný asi stav našeho já. Jiný jeho asi poměr k celku.“ Mlčel unaven.

„Jste opravdu tak velmi churav?“ tázal jsem se s upřímnou starostlivostí.

„Jsem. Ale co na tom?“

„A nevěříte v moje sympatie?“

„Věřím. Vždyť vím, že jste si vyčítal své váhání stran návštěvy u mne.“

„Ach, vyčítáte mi –“

„Ne, ne,“ zvolal, „ničeho nevyčítám ani vám, ani někomu jinému. Hleďte, nebyl jsem stvořen pro štěstí a útěchu přátelství, nemělo to býti mým údělem. A nebyl nikdo vinen. Banální přátelství jsem vždy odpuzoval, a neobstálo také u mne ve zkoušce. Takové přátelství chce býti stále hlazeno, a já, tiskl-li jsem někomu ruku, činil jsem to vždy tak silně, že to bolelo. Proto dovedl jsem si sice získat přátele, ale ne jich udržet.“

„To nejsou výčitky?“ tázal jsem se smuten.

„Věřte, že nejsou,“ odvětil a úsměv jeho byl tak ideálně dobrý, že mě hluboce dojal, a tiskl jsem mu ruku tak silně, že myslím, že ho to bolelo. Nedal to však najevo.

„Ale teď,“ pravil jsem, „mluvte mi o tom, co vám je, abychom hledali pomoci.“

„Nechme toho,“ řekl odmítavě. „Jsem sláb a mám horečku, to je vše. To přejde. Ale chcete-li mi pomoci, abych vstal a šel, pak vás dovedu ke svým sousedkám, do ‚klece pomatených‘. Ta ubohá markýza je prý zase churavější. Slíbil jsem její staré družce, u které bydlí, že jí přivedu lékaře. Myslil jsem totiž na vás. Není jí zajisté pomoci, ale nechtěl byste se mnou k nim jíti, je trochu aspoň potěšiti? Mají tak pevnou víru v medicínu!„

„Zajisté,“ zvolal jsem, „a rád! Ostatně, neuzdravuje víra?“

Zavěsil se na mé rámě a šel, veda mě, dosti pevným krokem a bez příliš velkého namáhání. Zaklepal na dvéře „klece pomatených“. Jedna z těch stařen otevřela hned.

„Hleďte, paní Celestino,“ řekl jí Rojko, „vedu vám lékaře, mladého přítele. Jak se vede slečně ze Sorelu dnes?“

Paní Celestina podávala mi ruku s úsměvem a s jakousi prostou, tichou důstojností. Ruka její byla tvrdá, upracovaná; bylať paní Celestina žena z lidu, ale ve způsobu jejím byla vrozená noblesa a v očích jejích jakýsi odříkáním ztlumený patos. Byla z těch, kteří si získají rázem sympatii.

„Slečna ze Sorelu,“ odpovídala Rojkovi, „je velice slabá.“ Vedla nás do pokoje a řekla mi velmi tiše: „Slečna ze Sorelu je trochu podivínská. Je dětinská věkem.“

„Řekl mi to už váš soused,“ odpověděl jsem a tím byla jaksi uspokojena. Bála se patrně, aby slečna ze Sorelu mi nebyla směšna. Porozuměl jsem tomu a dojímal mě ten jemný cit paní Celestiny velmi. Vedla mě nyní k posteli, rozhrnula ty vyrudlé hedvábné záclony s dlouhými trhlinami, několikráte sešitými, ale vždy se zase znova tvořícími, poněvadž látka už nedržela stehy. Nemocná ležela se zavřenýma očima. Hlava její byla zajímavá, ač tahy její neměly stopy nějaké bývalé krásy. Byly velmi markantní. Tvář připomínala masku ze zažloutlého vosku. Bílé její vlasy byly husté a tvořily jí rozvlněny na čisté podušce podušku druhou jako z nespředeného hedvábí. Dlouhé její ruce, úplně bez masa, byly též zažloutlé, téměř průhledné a dokonale – jak se nazývá – aristokratického tvaru. Měla je na prsou složené, jako by už ležela v rakvi. Dech byl slabý.

„Spíte, Honorino?“ ptala se tiše paní Celestina. Znepokojena, když nepřicházela odpověď, zvolala pak hlasitěji: „Slečno ze Sorelu, lékař!“ A konečně dodala polekána: „Bože můj, markýzo!“

Slečna ze Sorelu dala se do smíchu a otevřela oči. Byl jsem překvapen, jak byly jasné, živé, téměř mladistvé a jak její smích byl téměř čtveračivý, jako malé školačky.

„Polekala jsem vás?“ tázala se hlasem už o mnoho slabším, než byl její smích, ale posud příjemným. „Hrála jsem si na nebožku!“

Paní Celestina zahrozila jí prstem jako dítěti, jež káráme. „Je zde lékař,“ řekla, „buďte vážná. Jste nemocna, slyšíte? Nemocna.“

„Ale to jsem už dávno, tak dávno,“ řekla slečna ze Sorelu, a tvář její se zasmušila a byla teď tak stará, nějak jako v pohádce, k neuvěření stará. „Počkejte, kolik stonám let?“ A začala tiše počítat na prstech. „Kdo by to spočetl ...“ dodala za chvilku a ležela úplně tupa na své podušce. Zapomněla patrně za okamžik, o čem mluvila, ruce jí klesly na přikrývku z vyrudlého hedvábu, na níž byl začernalým teď už stříbrem vyšit znak s korunou.

„Celý život stonala,“ řekla paní Celestina, „a trpěla velké bolesti. I jinak neměla ustláno na růžích. Ale nikdo neslyšel z jejích úst jediného slova nářku. Umí stonat. To nedovede každý.“

Vyptával jsem se nyní na příznaky její nemoci. Nebylo zde nic než sešlost věkem.

„Nemohu než doporučiti klid,“ řekl jsem konečně, bych odpovídal na tázavé zraky paní Celestiny. Ale nemocná začala náhle být nějak veselá, smála se něčemu, co jsme uhodnouti nemohli, takže se zadýchala a házela sebou v posteli. Tu začala paní Celestina brát na sebe přísnou tvář.

„Ani se mi nehnete a ležte tiše!“ zvolala v zlobě velmi průzračně líčené, které však nemocná beze všeho věřila. Byla okamžitě ticha.

„Spěte!“ rozkazovala paní Celestina. Ubohá markýza zavřela poslušně oči. „Nemohu si někdy pomoci,“ omlouvala se paní Celestina šeptem, „musím takto někdy na ni spustiti, jinak bych nic nepořídila. Bůh mi to odpusť!“

Pohlédl jsem opět na nemocnou. Na tváři její jevil se teď něžný jakýsi úsměv. Dlouhé, suché, průzračné její prsty chopily se cípu přikrývky a skládaly jej, jako děti si z klůcků panenky strojí. Tiskla ten cíp pak tiše k prsům, hejčkala jej a zdála se šťastnou.

„Teď usne brzy,“ řekla paní Celestina s dobrým úsměvem, „má teď své mimátko a domnívá se, že je uspává.“

„Je to jejím zvykem?“ tázal jsem se udiven. „Ano, a je to jediná její radost. Nebyla nikdy vdána, nepoznala lásky, a myslím, že nikdy na ni nemyslila v tom dlouhém strádání věčných nemocí a v trpké bídě. Je to divné, že přes to vše, že vlastně už ani nežije, cosi jako něha matky k dětem, kterou skutečně přece nikdy nepoznala, v ní přetrvala vše, i ji samu. Není vám to směšno, že cíp své pokrývky hejčká, viďte, pane, že ne?“

A paní Celestina upřela na mne své tiše rezignované zraky. Neřekl jsem ničeho, ale cítil jsem v očích jako vláhu, a paní Celestina mi rozuměla. Byl jsem hluboce dojat tou stopou v nic zapadlého mateřství!

„Ubohá!“ řekla paní Celestina a zatáhla pomalu a tiše hedvábné, rozpadající se clony postele, za nimiž takto obraz té bledé, zvadlé, pomalu do hrobu klesající bytosti zmizel, jak před ní zmizel v minulost celý její někdy bohatý a proslavený rod. V hlubokém tichu komnaty ozval se však v tom okamžení divoký výkřik.

„Moje mládí! Vraťte mi moje mládí!“ křičel úzkostlivě chraplavý hlas; bylo cosi tak zoufalého, šíleně bolestného v něm, že mi vnikl příšerně až do kostí. Opravdu polekán obrátil jsem se. Uviděl jsem, že výkřik ten vyrazila ze sebe třetí obyvatelka ‚klece pomatených‘. Ohyzdná ta ženština byla v tom okamžiku neobyčejně zajímavá. Oči její plály, ba sálaly, ač se slzy z nich lily, a výraz její tváře byl tak tragický, že mnou zatřásl. Zrcadlo, do kterého se stále prý dívala po celé dny, padlo na křeslo, z kterého byla prudce vstala, a lomila teď rukama nad hlavou.

„Moje mládí! Dejte mi moje mládí!“ křičela opět. „Byla jsem o ně okradena, ošizena! Tvář moje je teď jedna vráska, srdce moje jedna rána! Nežila jsem, nežila a život můj propadl – pominul! Vraťte mi moje mládí! Moje mládí!“

Hysterický pláč jí dusil konečně slova a lomíc rukama padla zpět na křeslo. Okamžik stáli jsme jako zkamenělí, za hedvábnou clonou však ozval se tichý smích idiotky a mísil se v srdcervoucí vzlyky šílené. Mráz šel mi tělem. Paní Celestina vzpamatovala se nejdříve, přiskočila k plačící a chlácholila ji, domlouvajíc jí tichým hlasem.

„Buďte tichá, buďte rozumná! Vzpamatujte se, Antonio!“ šeptala paní Celestina. „Je někdo, kdo počítá naše slzy a zná počet vzdechů našich. Mládí vaše bude vám vráceno, tam, tam, kde není ani staroby, ani zármutku. Kde Pán nás ukojí, nás všecky, kteří jsme snášeli a trpěli, odevzdáni v jeho vůli!“

„Moje mládí! Moje mládí!“ opakovala Antonia tišeji a tišeji mezi mroucími vzlyky, a jakoby vpůli zlomena, klesla prsama na vlastní kolena, složila ramena křížem přes obličej, ryjíc své kostnaté prsty do šedých vlasů nad týlem. Beze slov klátila pak posléze tělem a neslyšitelný pláč, zajisté i beze slz, trhal a lomcoval jejími údy. V tom němém bolu bylo něco ještě hroznějšího než dříve v jejím výkřiku. Svíralo mi to srdce. Paní Celestina klečela nyní u jejích nohou a podpírala ji, jen sem tam tiše „Antonio, drahá Antonio!“ šeptajíc. Pak kývla nám hlavou, jako by prosila, bychom už šli. Brali jsme se po špičkách ke dveřím.

„Mám u sebe v pokoji konejšivé kapky,“ řekl Rojko, „mám vám je přinésti?“

„Ne,“ odpověděla paní Celestina, „ty by neúčinkovaly teď tak dobře, až se více utiší sama sebou, pak ano. Přijdu si za chvíli pro ně k vám a uvidím též, čím bych vám mohla sloužit.“ Odvrátila se od nás, úplně zaujata Antonií.

„Jaká to žena, ta paní Celestina,“ řekl jsem Rojkovi, když jsme sedli v jeho pokoji. „Pravá milosrdná sestra!“

„Je to pravý typ ženy z lidu,“ odvětil, „a více se takových nalézá, na štěstí pro pokolení lidské, než by kdo hádal. Sama mnoho trpěla, snášela i chudobu, i žal. Je vdova po rybáři, zahynul někde v Pikardii, odkud pochází.“

Zanedlouho zaklepala paní Celestina na dvéře, přišla si pro ty slíbené kapky.

„Přišel jste k nám v nešťastný den,“ obrátila se ke mně. „Ta ubohá Antonie nebývá vždy tak hlučná. Po dlouhé době to zase na ni přišlo. Byla tak nešťastna po celý život! Rodiče její provdali ji za muže nemilovaného, když byla mladá. Byla to ta stará píseň, byl bohatý, a myslili, že jí pojistí tak nejpevněji štěstí pro život, jí – i sobě. Myslím, že nejhlavněji sobě. Ale oběť její byla marna. Muž prohýřil své jmění brzy, a rodiče její zemřeli v bídě, neměli ani haléře podpory od surového zetě, který Antonii trýznil a i nenáviděl později, když neštovice a jiné nemoci ji učinily přímo ohyzdnou. Trávila celý život svůj v temném krámku, ve špinavé uličce beze slunce a vzduchu, někde blízko chrámu Matky boží. Muž nestaral se o nic, živila jeho i sebe. Naneštěstí neměla dítěte. Byla by tak pro někoho žila, byla by měla útěchu a naději a nebyla by v nitru svém pošetilou myšlenku živila, která se jí stala časem fixní ideou, skaliskem, o něž se ubohý její rozum rozbil jako loď rybářova.“

„Jakou to myslíte fixní ideu?“ tázal jsem se zvědav.

„Je to podivné,“ odpověděla vážně paní Celestina, „je to podivné, ale Antonie nepozorovala nikdy svou ohyzdnost. Když byla docela mladé děvče, znala malíře, také tenkráte velmi mladého, a ten se jí kořil. Nevím, miloval-li ji kdy, ona však se toho domýšlela, obzvláště když ji vymaloval v těch mušlínových šatech, bílých a růžových, v kterých ji poprvé viděl, se slaměným florentinským kloboučkem s růžovým pérem, ve střevících z atlasu, křížem růžovými stužkami přes prolamované punčochy svázaných, a s košíčkem s ruční prací na ruce. Ten obraz prý se velmi líbil a prodán byl tak dobře, že ten malíř za utržené peníze se vydal někam na cestu. Nevracel se dlouho a nedal o sobě slyšet; než se vrátil, byla Antonie vdána. Ten oblek uschovala si jako drahou relikvii a památku na dobu svého největšího štěstí. Slýchala později o tom malíři, nabýval jakéhosi jména a mluvilo se o něm. Antonie konejšila se v největší bídě, v nejnižším ponížení svém prázdným snem, že onen muž na ni ještě nezapomněl, že na ni vzpomíná s tou něhou a touhou jako ona na něho. Bude ještě někdy šťastna, šťastna, šťastna! To opakovala si neustále, a když muž její konečně zemřel, myslila, že chvíle toho štěstí, tak žíznivě touženého, tak zaslouženého tím dlouhým utrpením, konečně nadešla! Ubohá Antonie! Napsala tomu malíři list, oznámila mu svou návštěvu. Ač nedostala žádné odpovědi, jela přece za několik dní k němu do jeho dílny. Vytáhla ze starého vaku drahé své relikvie, oblékla se do zažloutlých nyní už mušlínových, někdy bílých šatů, posadila si ten pomačkaný, přes všecko opatrování, zaprášený florentinský klobouček na hlavu, svázala růžové stužky střevíců křížem přes ty prolamované punčochy a vzala košíček s tou ruční prací, na které nebyla už stehu od té doby dělala, na ruku. Tak objevila se v jeho dílně, v té mladistvé a zastaralé dobou takřka ohlodané parádě na sešlém bídou a věkem těle, vráskovitá, ohyzdná, směšná každému, jen Bohu ne, který v tom okamžiku zajisté její zoufalé a zároveň doufající srdce viděl, jak bylo. Bůh viděl ji, jak umučena životem se chytá pološílena, břehu, o který zachytiti se bylo nemožno. Ubohá Antonie! Ten malíř nebyl Bůh a viděl jen její směšnost, její bláznovství! Strašný jeho smích, kterého se nezdržel, probudil ji z těch mámících o štěstí snů! Ohlížela se kolem sebe jako vyjevena, viděla se v zrcadle, viděla se, jak byla, a viděla celý svůj život ztracený, zapadlý v propast, své mládí nenavratitelně zmizelé ... Nuž, to jí pomátlo hlavu, zbavilo ji smyslů ... Omyl její byl v tom, že hledala štěstí, že tak po něm žíznila, tak nesmírně po něm prahla.“

„A což vy jste po něm nikdy neprahla?“ tázal jsem se.

„Každý o něm sní,“ odpověděla paní Celestina, „a jsem Bohu vděčna, že jsem zažila okamžiky pravého štěstí. Ale pak mi dal život to velké naučení, že nedosáhneme štěstí, pokud se za ním honíme. Vzdáti se, přijímati, milovati své utrpení je jediný prostředek, který umírní naše žaly, hojí naše rány a vede na cestu pravou.“

„Vidím,“ řekl jsem poněkud nemotorně, „že trpěla jste sama také mnoho.“

„Kdo netrpěl?“ odvětila tiše, s krásnou rezignací v těch patetických očích svých.

„Jste vdovou, jak mi zde váš soused pověděl; i ztratila jste muže svého ještě v mládí?“

„Ano,“ řekla a v očích jejích jevila se jakási snivost, něco jako odlesk šťastné upomínky na dobu slunečního svitu života.

„Zahynul prý způsobem hrozným,“ vyzvídal jsem; nemohl jsem se ubrániti, dychtil jsem slyšeti to z jejích úst, byla to jakási ukrutnost a zvědavost zároveň, něco jako zájem vzbuzený dramatem. „Utonul? Zde přítel můj mi to řekl. Ach jaký živel příšerný, to moře!“

„Je to mocný živel,“ řekla tiše „a byla to velká bolest. Ale ne sama jen já ji poznala; co tam u nás vdov a sirotků ta voda nadělala! Ale my od něho nemůžeme pustit, od moře – my, kteří jsme se tam u něho narodili. Pohlcuje nám muže, syny, bratry, ale stýská se nám po něm, musíme-li žít od něho vzdáleni. Tak nějak už nás Bůh stvořil. Jsme její, té vody, pohřbí nás a živí, ale je také naše, přilneme k ní srdcem.“

„A jak stalo se to neštěstí s vaším mužem?“ tázal jsem se. Paní Celestina byla se rozpovídala a měla jakousi ke mně důvěru; cítil jsem, že jsem jí sympatickým. Sedla na židli u okna.

„Jak se to stalo?“ řekla pomalu. „Jak se to stává vůbec. Žili jsme s mužem šťastně a spokojeně, v Cayeux. Znáte Cayeux, pane? Cayeux-sur-Mer – v Pikardii? Malé městečko na pískách, ale milé, miloučké. Měli jsme pěkný domek, kousek pole na brambory a zahrádku. Petr měl tak rád květiny. Můj nebožtík totiž, byl rybář. Jednou najal ho pan Belfort, měl krásnou, dobrou loď, jeli na delší cestu. Uklízela jsem zatím dům a dala zahrádku do pořádku. Všecko se u nás lesklo ten večer, když jsem nebožtíka čekala zpět. Rozsvítila jsem lampu, připravila večeři. Čekám a čekám, a muž nejde. Pojedla jsem tedy a předla. Byl venku silný vítr, ale neměla jsem strach, moře se mi nezdálo nic divoké. Viděla jsem otevřeným oknem sice ženy spěchat do kaple, kde se modlíváme, jsou-li lodi při bouři neb vichru s našimi milými na moři, daleko přístavu. Snad jste takové kaple viděl u nás nebo v Bretani, kde visí před oltářem malá loď? Viděla jsem tedy ty že ny pomalu v černých pláštích jít kolem, ale nijak jsem neměla strach. Předla jsem a čekala. Ale pak vzala jsem též svůj černý plášť – všechny je u nás nosíváme – a chtěla jsem jíti také se pomodlit. Když jsem přišla na konec ulice, stálo tam několik dětí v kotoučku a jeden z hochů řekl svému soudruhu: ‚Víš, že Belfort zahynul?‘ Když jsem slyšela jméno patrona lodi, na které můj muž odplul, lekla jsem se sice velice, ale myslila jsem: Co ty děti všechno mluví! šla jsem tedy dál; ale nešla jsem do kaple, odbočila jsem k chalupě své vdané sestry. Přišla jsem tiše a tiše otevřela jsem dvéře; nějak už mi bylo podivně v duši. Sestra, muž její a syn seděli u stolu a plakali hořce. Ani mě neviděli. Nemohla jsem učiniti krok, neptala jsem se už, proč pláčou. Nějak jsem si jen tak uvnitř řekla, nevím jak: Už máš svou ránu! Měla jsem svou ránu v srdci, bylo to pravda: byla jsem vdovou. Tak začal ten můj smutek. Druhý den přišli lidé a přinesli jistotu, tiskli mi ruce soustrastně a řekli: ‚Viděli jsme, jak loď zahynula. Nehledejte a nečekejte!‘ Nehledala a nečekala jsem už, ale byly přece chvíle, kdy jsem si říkala jako ve snách: Nemůže to být, vrátí se. A pěstovala jsem zahrádku, rozsvěcovala jsem navečer lampu a stavila ji tam, kde sedával a čítal noviny. Za tři měsíce našli tři mrtvoly v Tréportu. Šla jsem tam. Dle šatů poznala jsem, že žádný z nich není můj muž. Nenašli ho nikdy. Když tedy už nebylo naděje na pohřeb v zemi svěcené, konala se smuteční mše v kostele, v domě pak, jak to u nás obyčej, postavili jsme krucifix v hlavách postele a rozsvítili svíčky, pokryli jsme postel bílým příkrovem s černými slzami, jako by mrtvý tam ležel, pak přišel kněz a sousedky a příbuzní a každý se tam pomodlil jako u rakve, bděli jsme celou jednu noc na modlitbách a odcházeje kropil každý směrem k lůžku svěcenou vodou vzduch.Tak jsme jej tedy pochovali přece po křesťansku, ač nám ho ta voda nevydala. Ale i ji stvořil Bůh, a je tedy jeho jako země, není v tom útěcha? Ale ta loď zůstala též tam někde pod vodou vězet, za l éta a léta zachytila se rybáři prý o její trosky spuštěná sít. Ale tu jsem v Cayeux už nebyla, vystěhovala jsem se, když i dítě moje, po jeho smrti zrozené, zemřelo, a někdo mi to jen psal. V nocích zde v Paříži se mi o tom zdávalo, i ještě nedávno se mi o tom zdálo, jak ta loď tam dole leží ztroskotána mezi balvany pod tou hlubokou vodou. A šumět jsem ty vlny často slyšela, i když jsem se už probudila, a tak mi nějak srdce tlouklo jako v stesku a touze! Věříte? Bylo mi, jako by se mladá léta na mne dívala. Nepřijdu tam už asi nikdy zpět. Nu, což dělat – kráčíme cestami, které nám vykázal Bůh.“

Paní Celestina vstala klidně. Nějak si rovnala svůj čepec, pak vzala lahvičku s kapkami se stolu, děkovala vlídně, pozdravila nás s úsměvem a vyšla z pokoje. – Pohlédli jsme na sebe s Rojkem a mlčeli chvíli. Četli jsme si navzájem dojmutí ve zracích. Než jsme promluvili, vrátila se paní Celestina.

„Odpusťte,“ řekla Rojkovi, „jsemť já osoba k ničemu už dobrá! Chtěla jsem se vás ptát, nepotřebujete-li ničeho, a rozpovídám se a rozpovídám, a ztracena ve svých upomínkách na minulé bolesti, zapomínám na strádání vaše přítomné!“

„Nemám ničeho zapotřebí, dobrá paní,“ řekl Rojko. Paní Celestina však šukala po pokoji, pořádala rozházené věci, utírala sem tam prach zástěrou a teprve po novém ujišťování Rojkově, že ničeho zapotřebí nemá, vyšla nadobro.

Rojko seděl na posteli a na každé jeho tváři hořela slabě růžová skvrna, oči jeho se leskly a dal se náhle do řeči.

„Srdce lidské,“ – pravil s tichým jakýmsi nadšením, „je nepochopitelně hluboké a tak plné bohatství citů krásných a vznešených, že ubohá naše mluva ani nemá pro ně dosti slov! Ale my to srdce lidské v stadiu našeho dnešního vyvinutí ještě ani zpola znáti nemůžeme, neboť nevyvinulo se posud v celou svou možnou moc. Lidstvo, jak žije dnes, není ještě pravé lidstvo, to je pouze stín, nárys, tušení toho, čím někdy bude! Lidstvo dnešní je k tomu, by bylo obětováno, nejvyšší jeho ideál může jen býti, aby se přibilo samo k nějakému kříži a do hrobu kladlo, z kterého by vstalo k pravé slávě a glórii! Lidské pokolení, jak je dnes, nezasluhuje než strádání a utrpení, a možno, že vůbec zde na této zemi, kde to, co dnes je člověčenstvem, musilo projíti rostlinstvem a zvířenou, než se stalo lidstvem, nedosáhne toho stadia příštího lidského, nebo lépe řečeno, nadlidského ideálu vůbec! Snad přejde duch lidský, který jest duší naší planety, v pl anetu jinou, by tam dosáhl své glorifikace, až bezdušný trup matky země, vytržen z oběhu svého, zapadne v černou mlhu vyhaslého nějakého slunce jako v svůj hrob!“

Mlčel unaven. Naslouchal jsem s podivením. Proč tak náhle se rozmluvil o lidstvu a lidském srdci? Bylo to následkem dojmutí způsobeného vypravováním toho prostého srdce, paní Celestiny? Vzal jsem jej za ruku.

„A vy,“ řekl jsem, „vy že nevěříte v Boha? Vy se svým horováním o ideálu?“

„Nechte mě a jděte, dejte mi spát,“ odpověděl drsně. „Jsem unaven k smrti, co mi chcete?“

Vstal jsem.

„Vy prahnete po víře!“ řekl jsem. „Jsou to pro vás muka, že věřit nedovedete. To je mi úplně jasné.“

„Bůh, Bůh, víra, věřit!“ šeptal a otevřel oči, které se mu byly zavřely jako dřímotou. Pak dodal tiše: „Za pomíjejícím nepomíjející, toť asi můj pojem o tom, co se nazývá obyčejně ‚bůh‘. Kvůli určitější představě toho, co si představit nikdo nedovede, šatí lidé ten pojem lidskou osobností velkých rozměrů, totiž velkých právě dle svých pojmů a dle své míry ... Proč se mne však na to tážete?“ zvolal zlobivě. „K čemu ta zvědavost? Máte-li víru, dobře, věřte a neotřásejte ji hloubáním o pojmech lidí jiných. Je v tom nebezpečí, co činíte se mnou, nebezpečí pro vás. Znal jsem v Mexiku člověka, podivína, který si přál vidět svůj vlastní pohřeb. Byl velmi bohatý a štědrý; co se vám zde zdá nemožné v Paříži, bylo možné tam za mořem. Dosáhl peněžitými obětmi a všelijakou lstí, čeho si žádal. Vystrojili mu pohřeb velmi slavný. Ležel ve slaměné rakvi a kněží, kteří nevěděli o tom podvodu, jejž prováděl, zpívali nad ním pohřební žalmy. Nuže, mezi obřadem – zemřel ... Vy pátráte příliš po tom, co se děje v jiných, dejte pozor, byste nepochodil jako onen člověk; vmysle se příliš v ty city a myšlenky ze zvědavosti, mohl byste v nich uváznout.“

Mluvil patrně v horečce, bylo to už z těch náhlých nemotivovaných obratů, z divné nesouvislosti jeho rozmluvy patrno, i bez planutí jeho zraků a horkostí jeho dlaní a bouření jeho tepen. Ale co mluvil, dělalo přece na mne dojem neobyčejný, a chvátal jsem od něho v jakémsi strachu s pevným předsevzetím, že jej méně často budu navštěvovat. Nechtěl jsem jej však nemocného zanechati v té jeho opuštěnosti; prosil jsem tedy Anatola, svého přítele, lékaře mnohem zkušenějšího, než jsem byl sám, by se ho na čas ujal.

Anatol chodil denně k Rojkovi a přinášel mi o něm zprávy do nemocnice i do kavárny. Pak jsem jej doprovázel do domu U tonoucí hvězdy, když se mysl moje stala klidnější, ale nebyli jsme Rojkovi mnoho platni, ani já, ani Anatol, jako lékaři. Chřadl a hynul nemocí skrytou, duševní, záhadnou, jak se říká, umíral jaksi bez příčiny tělesné. Anatol hleděl na Rojka jako na dosti zajímavého člověka, napolo choromyslného, ale nejevil s ním ani té soustrasti, kterou Rojko ve mně vzbuzoval, ani toho zájmu, který mě k tomu podivnému člověku tak poutal. Rojko býval ve společnosti Anatolově velmi mlčelivý; byl mu Anatol patrně nesympatickým a dával to, ač šetrně, přece jen najevo, a tak se stalo, že Anatol zakrátko přestal Rojka navštěvovat docela. Chtěl jsem nyní Rojka přemluviti, buď aby zavolal jiného lékaře, nebo aby šel do jakékoli nemocnice. Ale nechtěl o tom ani slyšeti. „Zemru doma,“ odpověděl krátce, „lékař žádný mi nepomůže. Co by m i jiný radit mohl, můžete vy také. Buďte tedy mým lékařem sám, nebo zůstanu vůbec bez lékařské pomoci.“

Byl tvrdošíjný, a podlehl jsem i v tom, jako ve všem, jeho vlivu. Býval jsem následkem toho nyní zase nejdříve častým, pak denním hostem v domě U tonoucí hvězdy, a celý dům mě znal a pomalu přijali mě ti, jež jsem znal blíže u Tonoucí hvězdy, jaksi za svého.

Náhoda chtěla zakrátko, abych se též blíže seznámil s tou ubohou ženštinou, která tak plakala, když onen surový voják ji od sebe tak hrubě odstrčil.

Seděl jsem u Rojka, tenkráte více než kdy zasmušilého, zamlklého, smutného, když se dvéře prudce otevřely a paní Celestina se v nich objevila. Byla celá zsinalá.

„Probůh! Pomoc! Pomoc!“ volala bez dechu. „Spěšte, pane, jinak stane se snad vražda!“

Utíkala jak mohla a já spěchal za ní se schodů dolů do polopatra pod „klecí pomatených“.

Tu spatřili jsme onoho vojáka, plavého, hejskovitého, kterého jsem už znal; vyrazil právě z pokoje té ženštiny, byl zuřivý, zběsilý, a ruce jeho, které si utíral o šátek, byly zbroceny krví.

„Běda!“ vzkřikla paní Celestina a vrávorala, „běda! Ubil ji zajisté, ubohou Virgínii! Slyšela jsem zoufalý její křik! A teď to mrtvé ticho!“

Vešli jsme do komnaty; zatím slyšeli jsme už otvírání dveří ze všech stran a mnoho kroků; celý dům se sbíhal. Ona ženština, kterou paní Celestina Virgínií jmenovala, ležela na zemi, šaty její byly roztrhané, vlasy jí visely do obličeje, který, jakož i šíje a prsa byly krví zbarveny. Byla ve mdlobě. Vzal jsem ji a vlekl na pohovku blízko stojící. Paní Celestina kropila jí tvář. Virgínie otevřela oči a zahlédla zvědavé obličeje tlačících se ve dveřích obyvatelů domu.

„Vypuďte je, paní Celestino,“ byla první její slova. „Paní Celestino, zavřete dvéře. Přišlo mi zle ... Padla jsem .... Krvácím poněkud.“

Paní Celestina opakovala ta slova a prosila, by všickni odešli a Virgínii nerozčilovali. Mezitím zahleděla se Virgínie do mých očí, pátravě, zasmušile, rozčileně.

„Zemru?“ tázala se tiše.

„Nemyslím,“ odvětil jsem. „Ne! Ty rány nejsou tak hluboké –“

„škoda,“ odvětila. Krátké to slovo tajilo v sobě tu chvíli celou propast žalu.

„Chtěl vás usmrtit?“ tázala se paní Celestina.

„Kdo? Nikdo zde nebyl. Padla jsem,“ řekla rychle a zmateně Virgínie.

„Slyšela jsem vás volat o pomoc,“ řekla paní Celestina, „a viděla jsem ho prchat odsud –“

„Leona?“ tázala se Virgínie. Pak mě vzala prudce za ruku. „Vy ho neudáte, i kdybych zemřela? Nechci to. Co komu do toho, zabije-li mě. To je moje věc a ... a ... a já bych chtěla, abych zemřela.“

Zavřela oči a proud slz se jí lil zpod zmodralých víček.

Chvíli stáli jsme tiše s paní Celestinou, dojati a smutni, bylo ticho, až hlucho v pokoji; tu náhle začal zpívat pták, sladce, táhle, snivě. Pohlédl jsem směrem, odkud ta píseň tryskala; pták byl v kleci u okna, zarostlého cele šťavnatým listím úponkovité rostliny červeně kvetoucí. Bylo to ono okno, které ve mně, než jsem vešel do domu U tonoucí hvězdy, vždy vzbuzovalo představu, že za ním dýše „vtělená poezie“, vtělená v mladou krásnou dívku, čistou lilii, vyrostlou jaksi zázračně z rumu a trosek té staré čtvrti pařížské jako v pohádce ze zbytku rozvaleného hradu! A zde ležela přede mnou ta neblahá ženština, nemladá, nešťastná, znesvěcená, ztracená, krvácející a ronící slzy! Nesmírná mě pojala soustrast. Ale vzpamatoval jsem se rychle z rozjímání k činu; s pomocí paní Celestiny vymyl a zavázal jsem Virgínii rány, které nebyly ani hluboké, ani smrtelné. Pak prosil jsem paní Celestinu, aby tak dlouho u té ženštiny setrvala, až se vrá tím. Jel jsem do nejbližší lékárny, nakoupil, čeho bylo třeba k lepšímu a důkladnějšímu opatření nemocné, a brzy vrátil jsem se zase k ní. Byla usnula, a nechali jsme ji tedy v tom sladkém zapomenutí všeho zla. Šel jsem k Rojkovi zpět a paní Celestina chodila po domě chlácholit rozčilené obyvatele, vysvětlujíc, že nejednalo se o žádnou vraždu, nýbrž o surové nakládání, a prosíc je, by svou zvědavostí nerušili klid nemocné, která za den za dva bude zase úplně zdráva. Když jsem od Rojka šel, zastavil jsem se zase u Virgínie. Ležela na posteli, ale nespala už, byla bledá, ale dosti klidná. Uplakané její oči hleděly na mne prosebně. Zdálo se mi, že chce se mnou o něčem promluvit. Sedl jsem tedy vedle jejího lože, sáhl jí na tepnu, vytáhl hodinky, počítal bití jejího pulsu a tak dal jsem jí času, by se připravila na to, co mi vlastně říci chtěla.

„Pane,“ počala nesměle. „Vy viděl jste tedy Leona prchat z mého bytu? Nuž, slibte mi, že nikomu o ničem nepovíte. Hned by se slídilo, a mohl by Leon přijít do nějakého trestu.“

„Slibuji vám, že pomlčím, přejete-li si toho; avšak surový ten člověk by zasluhoval trestu. Proč vás bil?“

„Chtěl peníze. Dala jsem mu vše, co jsem měla, ale bylo mu to málo. Bil mě, – že málo vydělávám. Mohu za to, že jsem už škaredá a že stárnu –“

Zamlčela se a sklopila oči.

„A proč mu dáváte peníze?“ tázal jsem se udiven a zvědav.

„Miluji ho,“ řekla prostě.

Pohlédl jsem na ni s největším udivením. Začervenala se lehce.

„Jsem ženština prodajná, opovržená,“ řekla, „ale miluji ho. Jsem stará a ošklivá, on je mladý a krásný – miluji ho. Lidé se mi smějou. Mohu za to, že stárnouc přece ještě miluji, a poprvé ve svém životě? Ano, poprvé. On mě nemiluje, bože můj, jak mohl by? On tak krásný, a tolik mladých se po něm blázní? Ale chce peníze, které mu dávám; nemá peněz nikdy dost. Dávám mu vše, vše, trpím třeba hlad. Zahazuji se, prodávám se těm opilcům, kteří mě též bijou; ale co mi na tom, usměje-li se jen někdy na mne, – když ty peníze béře.“

„Ale to je šílenství!“ zvolal jsem. „Bojujte proti té slabosti, neboť jest to slabost až sketská!“

„Ať je to cokoli,“ řekla, „drží mě to nad vodou! Kdybych nemilovala aspoň tak jednou ve svém životě nezištně, snesla bych vědomí své skleslosti? Co nazýváte slabostí, sketstvím, to bude snad jediná omluva moje někdy před Bohem. Všem jsem se prodávala, jemu se dávám. Ode všech brala jsem peníze, ale on béře ode mne.“

Pověděla to s takovou prostotou, s takovou přesvědčivostí, že jsem se zastyděl, že jsem jí tu výčitku učinil. Byla mi tak málo směšna ta obstárlá osoba, horující o své lásce, jako ta ubohá nad ní markýza, v jejíž zhasínající paměti bludička nikdy ve skutečnosti nepocítěné něhy mateřství posud kmitala. Mlčky tiskl jsem Virgínii ruku. Vstal jsem a pohlédla na mne vděčně za porozumění. Nebyl jsem chud, vyňal jsem tedy částku peněz, položil je na stůl vedle lože a pravil jsem: „Zanechám vám zde něco pro nutné potřeby. Zítra prohlídnu opět vaše rány.“

Zadržela mě za rukáv. Měla slzy v očích.

„Pane,“ šeptala, „díky vám za vaši dobrotu ... Ale, poslyšte, nekárejte mě ... Kdyby přišel Leon, kající se z toho, že mě trýznil, zbil, ... kdyby chtěl opět peníze, ... vězte, nezdržela bych se a dala bych mu vše ... Vezměte je tedy zase ... ty své peníze ... Vy byste nechtěl, abych mu je dala.“

„Jsou vaše,“ odpověděl jsem, „a můžete s nimi tedy nakládat dle libosti. Nebudu se vás tázat, co jste s nimi dělala.“

Držela mě ještě pevněji za ruku a zaplakala usedavě.

„Odplať vám to Bůh,“ řekla posléze. „Jsem ženština ztracená a účastenství nehodná, ale nebyla jsem jí vždy. Ach, snad nebyla bych tím, čím jsem, kdyby můj bratr nebyl zemřel ... Můj ubohý Theodor! Nebylo mu ještě osmnáct let, když zemřel v semináři, tam dole v Bretani, kde jsme se zrodili. Ach pane, pane, to byl anděl čistoty, můj Theodor. Byl o deset let mladší než já, tak prostý a tak dobrý! Tak prosťoučký, byl ještě u rodičů, když jsem šla sloužit do Paříže. Miloval mě až strastně a stýskalo se mu po mně tak! Neměl tušení, co je hřích, v který jsem brzy klesala. Opustila jsem službu a vedla život zhýralý. Nebylo to z nouze, bylo to z bujnosti, že jsem se hříchu oddala. A pak chtěla jsem být bohatá. Snila jsem o tom, vrátit se do Bretaně, koupit si malý dům a zahradu a mít skvosty a stříbro a šatstvo! Tolik v službě se neuspoří. Ach jak mě Bůh trestal, hleďte, umírám v bídě ... Pomyslete si, a jednou, když jsem ve veselé spol ečnosti hýřila, vypravoval jeden cestující, že byl v Pont-Avenu, v mém rodišti, a tam ptal se ho nějaký hoch, jejž potkal v lese, žije-li v Paříži, a když mu řekl, že ano, zvolal prý radostně: ‚Ale pak znáte Virgínii, mou sestru! Ta slouží u pana Delatra v ulici Rennské! Jak byste jí neznal!‘ Byl ohromný smích z té prostoty onoho hocha v Bretani, ale já plakala, neboť poznala jsem, že to byl Theodor, který v lese se po mně ptal kolemjdoucího, neboť bylo to v ulici Rennské u toho pána, kde jsem nastoupila první službu svou, a Theodor netuše, co se se mnou dělo, domníval se, že tam posud sloužím! Pane, pane, nebyl v tom prst boží, že mi někdo v té zhýralé společnosti nevědomky mého andělského bratra připomenul? A všickni se tenkráte smáli. Já ovšem plakala – ale na pravou cestu jsem se nevrátila!“ – –

Virgínie byla k smrti smutna. Těšil jsem ji, jak jsem mohl. Utišila se poněkud. Pak prosila mě odcházejícího: „Podejte mi, pane, onu fotografii tam u okna. Je to Leon. To jsme byli spolu před rokem na výročním trhu marcipánovém na náměstí Národa. Byl tam fotograf v jakémsi stanu a zhotovil mi tu podobiznu Leonovu tak levně, kupodivu. A pak mi koupil Leon perníkové prasátko s mým jménem, žlutým cukrem na něm napsaným. Snědli jsme to spolu. Mělo nám to prasátko přinášet štěstí.“

Podal jsem jí vybledlou, špatnou fotografii toho ničemy. Zahleděla se do ní při svitu tenké svíčky tak horlivě, že ani nezpozorovala, že jsem odcházel, přeje jí dobrou noc.

Chtěl jsem domů, ale vzpomněl jsem si, že poprosím paní Celestinu, toho ducha smilování a soustrasti v temném domě U tonoucí hvězdy, aby v noci občas se podívala k Virgínii, nemá-li čeho zapotřebí. Pak když jsem tu záležitost vyřídil, napadlo mě, že jsem se nerozloučil s Rojkem, a šel jsem tedy k němu. Ležel potmě na posteli; rozsvítil jsem tedy malou jeho lampu. Lekl jsem se výrazu jeho tváře, když jsem na něho pohlédl. Byl to výraz pomatence, to už bylo více než rozčilení nebo horečka.

„Ubil ji? Ubil?“ ptal se a smál se příšerným, tichým, chraplavým smíchem.

„Což ji nenávidíte, že jevíte při té myšlence radost?“ odvětil jsem rozzloben, zapomínaje, že Rojko nevládl v tom okamžiku svými smysly.

„Och, co je mi po ní,“ zvolal, „ale on, on, jak mu závidím!“

„Co mu závidíte?“

„Ten pocit po dokonaném zločinu, ty první okamžiky tragiky!“

„Jste smyslů zbaven!“ vzkřikl jsem v úžasu. „Vím dobře, co mluvím! Nevykonal jste nikdy vraždu nebo jiný jakýsi těžký zločin, hřích, za kterým následuje proklínání lidí a křečovité trhání toho, co nazýváme svědomím?“

„Bohudíky ne!“ zvolal jsem.

„Pak ovšem nedovedete dobře chápat! Pak nevíte, co to je, být pojednou postaven jako na vysoký podstavec a čníti vysoko nad celé své nevýznamné okolí! Viděti trhlinu, hlubokou jako moře, která nás náhle od celého světa loučí! Po zločinu vidí člověk pojednou sebe v docela jiném osvětlení než předtím, a nejen on, ale i svět se mu zdá docela něčím jiným než posavad! Konečně se zná, sám sebe! Stane se velkým filosofem! Nero věděl dobře, že velký zločinec je jaksi velkým umělcem. Dráhou krvavou těkal za prchající múzou svou. A jaké žasnoucí měl obecenstvo! Zločin má s dílem uměleckým něco společného, za umělcem jako za zločincem je něco, co ho pudí k tomu, co činí, slepě pudí, – mystérium, které nikdo nepronikl! Jen velký umělec dovede tak intenzívně cítit jako velký zločinec, neb obráceně, chcete-li!“

„Buď mluvíte hrůzy, nebo nevíte, co mluvíte!“ vzkřikl jsem. Mráz mi šel tělem. Ale cítil jsem se puzen, mocně puzen k tomu podivnému člověku, musil jsem k němu blíž a blíž, vzal jsem ho za ruku a zašeptal jsem, ani nevěda proč a jak: „Mluvíte ze zkušenosti vlastní?“

Zasmál se hlasitě.

„Snad jsem někde četl, co vám teď deklamuji!“ zvolal. „Člověk čte tolik, že někdy už ani nerozezná vlastní myšlenky od těch, které v něm jen jako ohlas se ozývají.“

Snažil se vymknouti svou ruku z mé, ale držel jsem ho pevně. Pojednou mě napadlo, že tenkráte v nemocnici, když mi svěřoval poprvé své osudy, tak až k smrti smutně šeptal: „Vina, moje vina!“ Jaká to byla vina?

„Vy mluvíte ze zkušenosti vlastní!“ vzkřikl jsem. „Přiznejte se, přiznejte!“ Byl jsem sám jako v horečce. Bláznovství jeho bylo roznítilo jaksi bláznovství moje. Rojko byl nyní smrtelně bled a oči jeho byly vytřeštěny. Ale neměl jsem ve vlastním svém šílenství s ním žádného slitování.

„Mluv, mluv, mluv!“ velel jsem mu.

„Nuž, ano,“ odpověděl šeptem, jaksi podmaněn mou energií, a pak dodal: „Kdyby jen té hrůzy nebylo, která jde z věcí neživotných! Poprvé cítil jsem strach z velkého balvanu, když jsem prchal z toho zámku, kde zemřela. Ten balvan byl jsem stokrát viděl, ale nikdy jsem si ho nevšiml. Leč tenkráte, po její smrti, byl docela jiný. Měl pojednou tu strašnou vlastnost, že zíral, že se díval, ač neměl žádných očí! Neměl žádných očí ani barvou snad naznačených nebo nějak vyrytých, nic na něm nemělo podobu očí, byl bez tvaru, pravý kámen, a díval se! To byla ta hrůza k nepopsání! Ty zřítelnice, které přece nikde nebyly, působily chlad smrti v kostech a ježení se vlasů!“

Při těchto slovech zdálo se mi, že všechny stěny, veškeré předměty v komnatě jsou plny neviditelných, nevyznačených zřítelnic, a hrůza se mne chopila, divná, nikdy předtím nepocítěná; rty moje se chvěly, když jsem si šeptal: „Ten člověk mě zblázní!“ Pustil jsem jeho ruku, vzdálil se o krok a utíral si chladný pot s čela. Náhle věděl jsem, co to je hrůza vycházející z věcí.

Rojko vstal namáhavě z postele a popadl mě za ruku.

„Chtěls vědět, tedy věz!“ řekl téměř slavně. „Ano, spáchal jsem zločin. Svou zradou rozkotal jsem štěstí dvou lidí. Nejen štěstí, zahubil jsem též dva životy lidské ...“

Vedl jsem jej zpět k jeho lůžku, neboť nohy jeho se pod ním třásly a zdálo se mi, že klesne. Nyní vzala soustrast moje převahu nade všemi city a domlouval jsem tedy Rojkovi.

„Utište se,“ prosil jsem jej, „z ničeho se nevyznávejte, aspoň dnes ne! Jakým právem mohl bych na vás žádati takové důvěry! Zapomeňte vše, co nesmyslného jsem vám pravil, sám jsem v horečce a nevěděl jsem, co mluvím!“

Ale Rojko, jako by mě neslyšel, držel mě za ruku a jal se takto mluviti:

„Byl jsem mužem, ač mladým, přec už zralým, když jsem spáchal hanebný svůj čin, a nemám tedy ani omluvy nedospělého rozumu! Slyš, ty můj trýzniteli, který jsi zpověď mou ze mne vynutil, jak se to dálo ... Zde v Paříži svedla mě náhoda neb osud s mladým anglickým šlechticem. Potkali jsme se jednou v noci v pusté ulici, oba tak zamyšleni, že jsme druh druha neviděli a do sebe vrazili. Oči naše se setkaly a udiveně stanuli jsme zírajíce na sebe navzájem. Četli jsme myšlenky jeden druhého jako v knize. Nemohu v krátkosti vysvětliti a tak, abyste rozuměl, jakým způsobem jsem poznal, že onen mladý muž byl z těch, jejichž existenci jsem vždy tušil, ale napolo jen v ni věřil: byl jsem totiž okamžitě jist, že to adept tajných věd! A on? Zajisté poznal mocí vyšší vědy své a zkušenosti, a to způsobem pro mne nepochopitelným, že jsem z těch, kteří o tom sní, státi se zasvěcenci! Snad se vám to zdá pohádkou nebo blouzněním, jako největší většině lidí, ale je to čirá pravda. Hleděli jsme na sebe, a Angličan se rozhodl nejdříve. Vyňal klidně cigaretu z tobolky a žádal mne zdvořile o oheň. Tak dali jsme se spolu do řeči. Zašli jsme pak do blízké kavárny, oba jako bychom náhodou tam měřili, a tam řekl mi Angličan během rozmluvy, že hledá spolehlivého člověka, který by s ním do Anglie jel, na tichém, odlehlém jeho zámku s ním žil a ..., zkrátka bylo, jako by mi jaksi nabízel postavení v jeho domě, něco jaksi mezi tajemníkem a komorníkem ... Začervenal jsem se do temna. Byl jsem tenkráte úplně bez zaměstnání, v čiré téměř bídě, a byl jsem mu to za naší rozmluvy řekl, avšak sloužiti jaksi za lokaje, to mi nikdy ani na mysl nepřišlo, a první moje hnutí bylo teď tedy studu a nevole. Jak mohl tak mi neporozuměti? On však hleděl na mne přísně. Zdálo se mi, že to byla jakási zkouška. Chtěl mě nejspíše poznati blíže, zvěděti, jsem-li hoden a schopen vůbec kdy se státi sám adeptem. Pokora a sebezapírání byly mezi prvními požadavky na ‚učních‘, to věděl jsem, a bez nich nebylo lze dosáhnouti ani prvního stupně. Ač se tedy cit můj ve mně vzpíral a bouřil, přijal jsem. Jeli jsme do Anglie.“

Rojko se zamlčel, utíral si pot s čela a třásl se na celém těle, když pak řekl: „Tam uviděl jsem ji ... jeho sestru ... Editu.“

Zakryl si dlaněmi oči a vzdychl zhluboka; pak začal opět takto vypravovat:

„Zůstal jsem v Londýně několik dní sám, lord Angus jel sám na svůj zámek Angus-Manor, v západní Anglii, kam jsem ho následoval, když jsem v Londýně obstaral, oč mne žádal. Bylo pozdě navečer, když jsem v kočáře (nebyla tam žádná dráha nablízku) dorazil k zámku. Noc byla čarovná, celá prokvetlá stříbrnými hvězdami, ohromný park tměl se přede mnou, skupiny olbřimých stromů stály na lukách, po nichž se bílé páry nesly, a za nimi budoval se starý temný, mohutný zámek k nebi. Ze všech jeho oken lilo se oslňující světlo. Dech pohádky vanul z celého toho obrazu. Lord Angus, žijící vždy v úplné téměř odloučenosti, slavil nějakou památku rodinnou, z jakési povinnosti, a byl celé šlechtické okolí sezval. Toho dověděl jsem se, když jsem dojel do zámku. Přivezl jsem z Londýna pro lorda Angusa staré etiopské rukopisy a dle jeho žádosti nesl jsem je hned do jeho knihovny, kam mi cestu ukázali. Byla osvětlena jako celý zámek a ohlížel jsem se zaujat po té místnosti, tak pravým artistickým vkusem zařízené. Viselo tam několik starých znamenitých, nejspíše rodinných podobizen, Reynoldsových, jak jsem dle stylu soudil. Jedna z nich mě na první pohled takřka porazila svou krásou. Byla to dáma bíle oděná, ve skvostech ze smaragdů, opálů a démantů. Měla ten šperk na světlokaštanových vlasech, na krásných ramenou, na čarovných prsou. Oči její byly zelenavé, snivé, obočí temné a s nevyrovnanou finesou kresleno. Byl jsem cestou velmi unaven a sedl jsem do velkého pohodlného křesla, do kterého jsem téměř zapadl. Upíral jsem zraky svoje ještě na podobiznu, když jsem zaslechl lehký krok. Díval jsem se v stranu, odkud přicházel, a podivením jsem až užasl! Uviděl jsem tutéž dámu, které jsem se obdivoval na staré podobizně, vcházeti živou do knihovny! Měla krajkové roucho, jen o něco zažloutlejší než na obraze, měla týž smaragdový šperk na světlekaštanových, zlatou září proniknutých vlasech, měla ty zelenavé, snivé, kouzelné oči a nad nimi to temné, nevýslovně krásně příro dou kreslené obočí! Ale výraz její tváře nebyl tak usmívavý jako na podobizně. Zdála se rozčilena a v očích jejích byl vlahý smutek stesku. Podpírala se hlavou chvilku o římsu vysokého krbu, jako by o ten mramor čelo zchladiti chtěla, ale pak ohlédla se živě, když zaslechla za sebou krok. Mladý muž, krásný, vysoký, skvělý, vešel do knihovny a letěla mu vstříc. Smělý jeho zrak hltal její dojímavou v tom stesku krásu; přitáhl ji k sobě a tiskl na srdce. Rty jeho líbaly její vlasy. Neševelila sebou. V mém srdci však ozvalo se něco jako nesmírná zloba; byl bych toho člověka zardousil. Zastal jsem však nehybně ve svém křesle seděti pohřben v hluboký stín, byl jsem tam jako zkamenělý, milencům neviditelný svědek. Dáma odklonila za chvíli hlavu od prsou muže a osvobodila se z jeho obejmutí.

‚Edito,‘ řekl tiše, ‚vyzvala jste mě sem, co mi chcete říci?‘

‚Co jiného než to, co dávno víte,‘ odpověděla, ‚že vás miluji. Chci vám to říci opět dnes, protože se s vámi zde loučím. To loučení naše v přítomnosti tolika svědků tam v komnatách, a hlavně v přítomnosti mého bratra, to bude tak chladné, tak obřadné! Byl by to pro mne příliš těžký žal, kdybych se s vámi doopravdy, zde, beze svědků loučit nemohla, zde, kde mi není třeba slzy svoje skrývat, vzdechy svoje potlačovat, slova svoje vážit!‚

Sama vrhla se mu nyní na prsa a zaštkala. On chlácholil ji všemožně. Zůstali chvíli v obejmutí beze slov. Pak když nablízku se ozval nějaký šramot, pustili se vyplašeně.

‚Buďte s Bohem!‘ řekla, ‚pište mi brzy a vraťte se brzy. Rozlučme se zde. Nevrátím se už do společnosti, zavru se do své komnaty, předstírajíc unavení a chorobu. Nechci vás po tomto loučení vidět mezi těmi cizími ... Neměla bych síly se přemáhat!‘

Políbila jej ještě jednou, pak řekla slabě: ‚Jděte!‘ a klesla na židli. Celoval jí ruce, klečel před ní a dotekl se čelem země u jejích nohou. Pak rychle vstal a odešel. Přál jsem si odejíti též, ale nebylo mi možno, Edita hleděla kolem sebe, jako by se probouzela. Vstala konečně, ale brala se ke dveřím, nedaleko nichž stálo moje křeslo. Když byla dva kroky ode mne, zahlédla mě. Jako hromem omráčena zůstala státi. oči její zaplanuly hněvem.

‚Kdokoli jste,‘ řekla, ‚nehynete studem, nízký špehu?‘

Od toho okamžiku miloval jsem tu ženu šíleně. Byl jsem zdrcen jejím hněvem. Vstal jsem pomalu, nemohl jsem hned promluvit, ale slzy lily se mi hojně z očí; ona hleděla na mne udiveně, hněv její hasl.

‚Jsem nevinen,‘ řekl jsem konečně. ‚Nejsem žádný špeh. Náhoda mě sem vedla. Když jste vešla, chtěl jsem odejít. Ale než jsem vstáti mohl, vešel onen pán. Nebylo už možno se ozvati. Z delikatesy skryl jsem se tedy nadále, doufal jsem, že vyjdu nikým pozorován, a přísahám na svou čest a na vše, co mi svaté na světě, že by nikdo, nikdo, ani vy, ani kdo jiný se byl nedověděl, že jsem viděl to, co konečně není ani hanbou, ani hříchem, na co se mohli dívat andělé! Bože můj, paní, vy milujete, což se za to stydíte?‘

‚Při živém Bohu ne,‘ odpověděla vzrušeně a vášnivě a podávala mi ruku. ‚Řekl jste pravdu. Ale vězte, nyní, když stal jste se tak podivným způsobem mým důvěrníkem, vězte, že okolnosti mě k tomu nutí, bych lásku svou na čas skrývala, obzvláště před svým bratrem. Jsem zasnoubena jinému než tomu, jejž jste zde viděl. Zájmy mého bratra by utrpěly příliš, kdybych náhle dávnou smlouvu snubní zrušila. Nemyslete však, že lhu tomu, jemuž mě zasnoubili moji příbuzní. Ví, že ho nemiluji, ač neví, že miluji jiného. Kdo však jste vy a jak sem přicházíte?‘

Nyní začervenal jsem se do temna.

‚Přijel jsem s vaším bratrem z Francie,‘ zajíkal jsem se, ‚jste-li totiž, jak soudím, sestra lorda Angusa. Jsem tedy, ach, co tomu řeknete, že důvěrníkem vaším mimoděk stal se sluha vašeho bratra!‘

Edita se toho však nelekla a zůstala docela klidna.

‚Nejste žádným jeho sluhou,‘ řekla, ‚mluvil mi o vás a vím, že nejste obyčejným člověkem. Vím, jaké záměry můj bratr s vámi má, a poněvadž s bratrem svým mnoho pracuji, budu se s vámi mnoho stýkat. Děkuji svému osudu, že vy a nikdo tam z těch lidí v komnatách do mého tajemství nevnikl, když vůbec někdo účast v něm míti musil. Můj bratr tedy sem asi přijde zakrátko? Ví, že jste už přijel? Ach, hleďte, zde přichází. Ukažte ten rukopis, který jste přivezl z Londýna.‘

Nahnula se nad knihou.

‚Můj bratře,‘ zvolala, ‚jak vzácný to etiopský starý rukopis: 'Taamina Mariam', jedná o zázracích Panny Marie? A hle, ty miniatury! A máš klíč k výkladu těch legend ve smyslu mágů?‘

Mluvila horečně rychle, ruce její se třásly, obracela se k oknu, odkud přicházelo teď slabé hrčení kol po dlažbě dvora. Edita zbledla. ‚Jede!‘ zašeptala. Věděl jsem, koho myslí.

‚Omluv mě u svých hostů,‘ řekla nahlas. ‚Jsem churava, velmi,‘ a vyšla rychle z knihovny.“ Rojko oddychoval chvilku a pokračoval pak takto:

„Nebudu vám vše tak dopodrobna líčit jako to první svoje s ní setkání. Už jsem vám pravil, že jsem ji miloval šíleně. Žárlil jsem divoce na jejího milence, ale i lásku svou, i žárlivost skryl jsem hluboce ve svém nitru a Edita domnívala se pouze, že jsem jí oddán až k nejtěžší oběti. V tom ovšem se nemýlila, vše byl bych jí obětoval, mimo svou lásku. Žil jsem takto několik měsíců na zámku u lorda Angusa. Kdyby té nešťastné vášně nebylo bývalo, lord Angus zajisté byl by mě časem dovedl až k výšinám esoterické vědy, kde sám tak volně dýchal. Byl to muž, jakých je málo, byl pravý adept bílé magie, a jsem jist, že dostoupil nyní už vrcholu transcendentních pravd, měl všechny k tomu schopnosti, i intuici, i analýzu, i syntézu. Dovedl mě až na práh prvních poznání. Dále jsem to nepřivedl! Byl to můj osud vždy a ve všem: až na práh, ale ni kroku dále! Lord Angus netuše, co mě rozptylovalo, co všechen můj zájem životní v sebe shrnovalo, a vida p ouze, že se byl ve mně mýlil, začal mě ponenáhlu nepovažovati už za svého učně a klesal jsem tak pomalu vpravdě do toho postavení, které mě tak pobuřovalo a tu špetku pýchy ve mně uráželo, jež mi ještě zůstala. Byl bych zajisté z onoho zámku prchl, kdyby mě má láska k Editě nebyla zadržela.

Edita chovala se ke mně bez ohledu na náhled lorda Angusa přímo sestersky! U ní nebylo nejslabší stopy předsudku. Byla to ženština plná taktu, delikátnosti a dobroty. O její učenosti nemluvím, znala všechny jazyky dávného Východu a měla úžasnou znalost všech systémů filosofických, všech herezií křesťanských a žádné hloubání buddhistické jí nebylo cizí. Při vší té učenosti chyběla jí jen syntéza, aby vynikla jako její bratr. To však jen tak mimochodem, zmiňuji se o tom jen proto, bych mohl k její chvále říci, že přese všechno své bádání a vědění neměla ani stínu pedanterie. Nejkrásnější její vlastnost byla její ženská něha, a jediná její chyba byla, že se dávala unášeti okamžitým dojmem, že jednala ve vášni, bez rozvahy, – a to ji zahubilo! – Milenec její, lord Dalton, vrátil se proti všemu očekávání asi za měsíc po onom loučení, jehož jsem mimoděk svědkem se stal, do Anglie a nyní dověděl jsem se o něm více od samé Edity. Lord Dalton byl člov ěk dokonalý, dle jejího náhledu, ale osudnou jednu měl vášeň: byl hráčem. Proto byl před časem rodinou její zamítnut, když se o ni ucházel. Kvůli té vášni míval s Editou někdy prudké výstupy, které končily vždy jeho slibem, že hrát už více nebude, a její hrozbou, že se od něho odvrátí, nedostojí-li slibu. Avšak Edita mi svěřovala, že i kdyby se nevyhojil z té slabosti, že od něho nenechá, ba naopak že pak po celý jeho život by chtěla po boku jeho státi jako jeho ochrana. ‚Zápasit se zlým jeho démonem chci krok za krokem,‘ pravila mi jednou, ‚a neustanu, až jej vyrvu z jeho spárů. Proto však musím s ním žít, spojena, nerozlučně spojena.‘

Je mi těžko popsati, jak jsem trpěl, viděl-li jsem oči její pláti tak nadšeně pro lorda Daltona, slyšel-li jsem její o něm horování. Nenáviděl jsem ho smrtelně. Takový byl tedy můj život v Angus-Manor. Tu stalo se, že lord Angus byl nucen přesídliti na nějakou dobu do Londýna, kam jej sestra jeho doprovázela, a já jel s nimi též. Tam scházela se Edita častěji se svým milencem, neboť na zámek Angus-Manor jezdil lord Dalton jen zřídka a vždy jen s nějakou omluvou; netajilť se Editin bratr s tím, že návštěvy jeho nejsou příliš vítané. Ale v Londýně chodila Edita mnoho do společnosti a všude setkala se se svým milencem, jenž byl kvůli starému svému jménu, kvůli čaru své osoby a skvělosti svých společenských vlastností velice hledán. Ale, bohužel pro ubohou Editu, v té hlučné, rozmařilé společnosti nacházel lord Dalton příliš mnoho příležitosti hovět své záhubné vášni, a nebylo tajemstvím, že chodil do zlopověstných heren, kde už dříve a nyní znov a největší část jeho zděděného jmění propadla. Jednoho večera, když byla četná společnost v domě lorda Angusa, byl jsem přítomen vášnivému výstupu mezi Editou a lordem Daltonem. Lord Dalton byl po celý večer už velice roztržit a Edita dala mu znamení, by vešel do oranžérie, tou dobou úplně prázdné. V salónu zpívala italská jedna zpěvačka bravurní árii a bylo jisto, že se po ten čas, co zpívá, nikdo z komnaty nevzdálí. Byl jsem v oranžérii sám, naslouchal jsem též zpěvu tak zpovzdáli, neboť odvislé moje postavení v domě bránilo mi vmísiti se do zvané společnosti lorda Angusa. Když Edita nepozorovaně vešla a lord Dalton se tam za ní též nepozorovaně vkradl, chtěl jsem ihned odejíti, ale Edita dala mi znamení, bych zůstal.

‚Everarde,‘ řekla lordu Daltonu, ‚pan Rojko zde požívá úplné mé důvěry, chci, aby byl svědkem naší krátké rozmluvy. Vejde-li někdo náhodou, bude to lépe, nenajde-li nás dva zde o samotě. Přítomnost naše bude zde méně podezřelá. Slyšte tedy, co vám chci říci.‘

Lord Dalton zamračil se na mne, neřekl však slova.

‚Mluvte, prosím, mluvte,‘ odpověděl pouze. ‚Everarde,‘ řekla Edita, ‚zaslechla jsem vaši rozmluvu s kapitánem Aldrichem, s tím prostopášným člověkem, jehož přítomnost je mi tak nesnesitelna. Víte, že jej pouze proto trpím, že je mým bratrancem. Vy však libujete si v jeho společnosti, poněvadž – nuž, poněvadž je hráčem jako vy.‘

Lord Dalton se zdržel násilně, pohled jeho byl však nadmíru mračný.

‚Jakou slyšela jste rozmluvu?‘ tázal se posléze.

‚Slyšela jsem, že jste mu slíbil, že odsud odejdete za čtvrt hodiny. Vím, co to znamená, – chcete do herny. Nuže, slyšte mě, zapovídám vám, byste odsud šel. Ano, zapovídám! Konečně buď jasno mezi námi! Miluji vás, miluji celou duší, ale trpělivost má je u konce! Půjdete-li s kapitánem, viděla jsem vás naposled! Slyšíte? Naposled! Přetrhám pak všechny svazky mezi sebou a vámi! Budu vás milovati, ale odloučím se od vás pro život!‘

Lord Dalton začervenal se do temna.

‚Edito,‘ vzkřikl, ‚vy tak, tak se mnou mluvíte? Vězte, že žádných nepřijímám rozkazů! Vy mě nemilujete, jinak byste mě nepokořovala před najatým sluhou!‘

Vzkřikl jsem temně, byla to rána hluboká. Edita, vždy tak plná jemného taktu, byla tenkráte ve svém rozčilení nerozumně jednala, vydala mě tak hrubé urážce a popudila tak neprozřetelně svého milence proti sobě! Byl bych se snad na něho vrhl, ale Edita pohlédla na mne prosebně. Zpěvačka v salóně dozpívala a za tleskání a volání celé společnosti vešlo teď několik osob do oranžérie, oddělené od salónu jen krátkým koridorem, kde viselo několik vzácných obrazů, rafinovaně neviditelnými lampami osvětlených. Edita přemohla se podivuhodně; zdálo se, že mluví nenuceně se mnou a s lordem Daltonem o vzácné květině, posud málo v Evropě známé, jejíž krásný exemplář v oranžérii kvetl. Příchozí vmísili se v tu rozmluvu, a vzdálil jsem se tiše, jak se na skromné mé postavení slušelo, ale pozoroval jsem, že lord Dalton byl už přede mnou odešel.

Asi za hodinu dala mě Edita zavolat k sobě do pokoje. Byla své šperky odložila a překrásné její vlasy byly rozčesány, čelo bylo zavázáno bílým šátkem, byla bledá a bylo viděti, že trpěla tělesně i duševně.

‚Pane,‘ pravila mi hlasem slabým a třesoucím se, ‚odpusťte mi, že kvůli mně jste byl uražen. Everard bude sám litovat a odprosí vás, až se utiší. Odpustíte mi?‘

Podávala mi svou čarokrásnou ruku, kterou jsem dojat políbil.

‚Jsem k smrti churava,‘ pravila dále. ‚Everard šel s kapitánem. Vidíte, že uráží mě ještě hloub, než byl urazil vás. Není to, jako by řekl po mé hrozbě, že nedbá, roztrhám-li všechny svazky mezi mnou a jím?‘

Utřela slzy, které jí tekly z očí.

‚Jednala jsem neprozřetelně,‘ pokračovala. ‚Ale napravím svou chybu. Chcete mi prokázati nesmírnou službu?‘

‚Rád, každou!‘ zvolal jsem.

‚Nuže,‘ řekla, ‚nedbejte toho, co se stalo mezi vámi a lordem Daltonem. Povzneste se nad obyčejné stanovisko. Víte, jak o vás smýšlím, a to, co na vás teď žádám, je velký, nový, největší důkaz mého uvažování vás.‘

Vyňala list ze zásuvky svého sekretáře a podala mi jej.

‚Jděte,‘ pravila, ‚jděte a odevzdejte Everardovi sám, jemu do ruky můj list. Nejste pouhým poslem, jste mým důvěrníkem – list je otevřen, nezapečetěn a dovoluji vám jej číst, ne, více než to, že dovoluji, prosím vás, byste jej četl. Ale nikoli zde, na cestě, a neříkejte mi slova o tom, co soudíte o jeho obsahu. Až list odevzdáte, vraťte se domů, ale nepřicházejte už do mého pokoje. Chci ulehnout na chvíli, jsem tak churava. Dá-li vám Everard jiný list, pošlete jej po mé komorné, která na vás bude čekat na chodbě sem vedoucí. Kdyby se však stalo, co věřiti nedovedu, že by vám Everard neodevzdal žádný list jako odpověď na můj, – pak dejte mé komorné zde tuto gardénii, kterou jsem po celý večer ve vlasech měla a která byla jeho darem. Budu tak vědět, co to znamená.‘

Podala mi opět ruku a vyšel jsem z komnaty zmaten, rozechvěn, rozbolestněn. Miloval jsem ji vášnivě, a musil jsem mlčet! Miloval jsem ji více než duši svou, než život svůj, nežli vše na světě, než věřící svou spásu, a byl jsem jinému poslem její lásky, nehodnému jejích slz a vzdechů a jejího utrpení. Myslil jsem, že zšílím, – och, vždyť jsem byl více už než napolo šílen! – – Toť jediná moje snad omluva toho, co teď následovalo ...

Letěl jsem k němu a po cestě, pod hořící svítilnou četl jsem při plápolajícím plamenu plynovém její list.

‚Můj příteli,‘ psala mu, ‚chybila jsem a prosím vás, byste mi prominul. Považte, že se to stalo v horlivosti o vaši spásu. Neměla jsem rozkazovat a hrozit, měla jsem prosit a vás uprosit. Činím to nyní. Odpusťte mi a slyšte můj návrh. Dokážu vám nesmírnou svou lásku, obětujíc vám vše, vše i své dobré jméno, i svého bratra. Uprchnu s vámi ještě v této noci, chcete-li. Místo abyste hrál, spěchejte tedy ke mně. Ne, není to možné, vím, že vám bude nutno dělat nějaké přípravy. Napište mi tedy několik slov, jen to: 'Nejdu do herny, ale připravuji náš útěk'. Zítra ráno bych vyšla beze vší nápadnosti. Čekejte s kočárem na rohu naší ulice. Napište mi tedy těch několik slov, především – nejdu do herny –, a budem zítra šťastni.‘

Když jsem tato slova četl, zchvátila mě mrákota. Padl jsem před jeho domem. Myslili, že jsem opilý, a smáli se. Vzpamatoval jsem se však rychle. Začal jsem přemýšlet. Co měl jsem dělat? Nebylo možné, aby ten úmysl provedla, nejen proto, že srdce moje pukalo (co na tom záleželo i jí, i komu jinému), ale proto, že se takto vrhala v záhubu.

‚List ten,‘ řekl jsem si, ‚nepřijde nikdy do jeho rukou!‘

Ale co měl jsem dělat? Jakým právem mohl jsem se vrátit a říci jí, že nesouhlasím s tím, co hodlá učiniti? Kým sem byl? Sluhou jejího bratra! Rval jsem si vlasy a rozryl si obličej nehty. Vtom předjel kočár, sluha jakýs vyskočil a zazvonil u jeho domu. Zanedlouho vyšel lord Dalton sám. Byl to patrně najatý kočár, jejž mu sluha na rozkaz jeho zavolal. Nebylo pochyby, jel do té herny v najatém povoze, neměl už svůj vlastní. List její byl v mé ruce, rozmačkán, svíralyť se mi prsty křečovitě. Lord Dalton mě poznal a hněv se zjevil na jeho obličeji. ‚Co zde hledáte?‘ zahřměl na mne. ‚Posílá vás paní vaše na špehy?‘

Pozvedal jsem list, ale sevřené moje prsty vypovídaly mi službu a ruka moje zavřena klesla mi bez moci po bok. Rty moje se třásly a zuby cvakaly, když jsem mu řekl: ‚Ne na zvědy mě poslala paní moje, nechce však, byste šel do té herny ...,‘ více nemohl jsem promluviti.

‚To je vše?‘ tázal se a zasmál se a odstrčil mě stranou, míře krokem ke kočáru. Měl již jednu nohu v povoze a obrátil se ke mně maně.

‚Co mám jí říci?‘ jektal jsem.

‚Že nepřijímám rozkazu,‘ řekl mračně, ‚že jsem pánem své vůle.‘

Kočár hrčel po dlažbě a bylo mi nějak lehčeji kolem srdce. Byla zachráněna! Divoká radost mi bouřila v nitru. Spěchal jsem domů.

‚Zítra vysvětlím jí vše,“ řekl jsem si, když jsem zahlédl komornou na chodbě, a jako ve snu podal jsem jí tu – nyní již uvadlou – bílou gardénii.

V mém pokoji však napadl mě šílený strach. Co jsem to učinil? Přelhal jsem ji! Měl jsem to její psaní v ruce, kterou jsem otevříti nemohl, tak silně držela ještě křeč moje naběhlé už prsty. Nevím, jak dlouho jsem chodil po pokoji, plakal, tloukl hlavou o stěnu, válel se po zemi. Svítalo už, když jsem vyběhl z domova. Mířil jsem rovnou cestou k němu. Chtěl jsem se mu vyznati ze všeho, zradu svou napravit. Zazvonil jsem u jeho dveří. Otevřeli mi okamžitě; bylo mi divno, že ještě bděli, napadlo mi teprve, jaká to nezvyklá hodina k návštěvě. Ptal jsem se po něm. Nebyl doma, ale čekali ho každou chvíli, a jak jsem pozoroval na jeho komorníku, který mě znal, čekali jej ve velkém rozechvění.

‚Celou noc byl mimo dům?‘ tázal jsem se, jen tak abych mluvil; bylo mi mučením mlčeti a mysliti na to, co jsem učinil. ‚Celou noc byl mimo dům? Poslání moje je tak důležité, chápete ...‘

Kývl hlavou, že chápe, a řekl pak: ‚Byl doma v noci, vyjel před svítáním ... Svěřím vám to, jedná se o souboj. Třesu se o něho ...‘

Mlčeli jsme oba dlouhou chvíli. Bylo už úplně ráno, dávno asi, neboť na ulici začínal ruch. Neměl jsem ve svém rozechvění smyslu a míry pro čas. Snad čekal jsem hodinu, snad tři. Zastavil se vůz před domem, bylo slyšeti kroky na schodech, a komorník letěl lordu Daltonu vstříc. Jevil velkou radost, když viděl, že je zdráv; ale lord Dalton byl bled a zasmušilý.

‚Okamžitě připravte vše k odjezdu,‘ vzkřikl, ‚prchám z Anglie.‘

Zahlédnuv mě, ani se nezdál udiven, jen velká bolest jevila se na jeho tváři.

‚Och, dobrý osud vás sem zavedl,‘ řekl mi, ‚napíšu list, odevzdejte jej Editě, chci říci sestře lorda Angusa.‘

Sedl a psal rychle, mezitímco ve vedlejším pokoji komorník jeho nějaké přípravy konal.

‚Zde,‘ řekl, když byl dopsal, ‚zde, a odevzdejte list můj hned.‘

Jako ve snu vrávoral jsem z pokoje a bral se ulicemi. Ani jsem nevzpomínal na to, že jsem nic nevysvětlil, nic nenapravil, nic nevyznal! Hleděl jsem jen na jeho list. Nebyl pečetěn, jen nedbale zalepen v obálce, otevřel se téměř sám, i četl jsem: ‚Edito, na kolenou vás prosím, abyste mi odpustila! Jsem bídný, neskonale bídný! Kéž bych vás byl uposlechl! Hrál jsem, hrál – ale na tom není dost! Mezi hrou povstala hádka. Udeřil jsem ve své zběsilosti kapitána do tváře. Stříleli jsme se následkem toho, jen co se rozednilo, – a zastřelil jsem jej. Prchám na nějakou dobu do Francie. Zaklínám vás při živém Bohu, dejte mi jen jediným slovem najevo, že mě neproklínáte, že smím doufat, že mi odpustíte později! Přísahám vám na svou čest, přísahám na spásu duše své, že už nikdy hráti nebudu! Ležím před vámi na kolenou! Pište mi jediné slovo do Paříže na plné moje jméno poste restante!‘

Nevím, jak jsem se dostal do svého pokoje, nevím, myslel-li jsem vůbec, rozvažoval-li jsem, bojoval-li jsem se svým svědomím, vím jen, že jsem list jeho a její složil a uschoval a že jsem takto vykonal zločin černý, zradu nízkou a že jsem neskonalým bídníkem!“

Rojko nemohl dále mluvit. Štkal, až mu srdce usedalo. Když se poněkud utišil, tázal jsem se: „Nemohl jste aspoň časem napravit svůj hřích?“

„Nemohl a nechtěl,“ odvětil. „Za dva dni poslal mě lord Angus do Skotska a vrátil jsem se až za měsíc do zámku Angus-Manor. Přijel jsem den po svatbě Editině, vdala se za toho, s nímž ji příbuzní byli zasnoubili. Viděl jsem ji, ale nepoznal jsem ji téměř. Byla snad ještě krásnější ve svém nyvém smutku než předtím, ale byla to jiná osoba. Zdálo se mi, že už nežije. Viděl jsem ji při velkém plesu, který se konal na rozloučenou na zámku. Měla opět ty smaragdové šperky své prababičky, jejíž podobizna visela v knihovně, viděl jsem ji jako tenkráte v první večer, když jsem v Angus-Manor zavítal. Ale teď byla bez duše a zdálo se mi, že ji vidím v rakvi. A byl jsem jejím vrahem ... Druhý den odjela se svým manželem někam do Němec nebo do Itálie, nevím kam. Já ulehl a přál si smrt. Ve své horečce měl jsem jen jeden smrtelný strach: že se setká s lordem Daltonem, že vše se vysvětlí, že mě bude nenávidět a proklínat, že bude mnou opovrhov at! Ale ten strach jsem nemusil míti. S lordem Daltonem se Edita sejíti už nemohla. Když se dočetl v novinách v Paříži o jejím sňatku, – zastřelil se.“

Mráz šel mi tělem, nedýchal jsem, když Rojko takto promluvil.

„A vy jste to přežil?“ tázal jsem se.

„Přežil jsem více,“ odpověděl a tělo jeho začalo sebou trhati, držel mě oběma rukama a křičel mi téměř do ucha: „Edita zemřela za dvě léta, chřadla, chřadla, umírala žalem! Utekl jsem dávno z domu jejího bratra; protloukal jsem se s bídou v Londýně, slyšel jsem o její nemoci náhodou od bývalého komorníka lorda Daltona. Pěšky došel jsem zámku Angus-Manor, dověděv se, že tam umírá, prosil jsem proboha, by mi dali s ní promluviti. Nechtěli mě dlouho k ní pustiti, byla už na pokraji smrti, ale na zoufalé mé prosby vyřídili jí přece mou žádost. Andělsky dobrá až do konce, hned vyhověla mé prosbě. Ploužil jsem se na kolenou k jejímu lůžku. Pozvedal jsem ruce k ní jako v modlitbě. ‚Odpuštění! Odpuštění!‘ úpěl jsem. Nerozuměla, co chci.

‚Jsem bídný,‘ křičel jsem, když mě z pokoje vyvésti chtěli jako šílence, ‚jsem bídný! Zradil jsem vás! Miloval jsem vás příliš – a proto jsem ubil vás a jeho! Zde, zde, dvě písma, která nedošla vinou mou, zločinem mým, nikdy vás ni jeho!‘

Podal jsem jí ta dvě písma. Oči její se šířily, když poznala ruku jeho i svou, četla to jeho psaní a ruměnec jí přelétl tvář. Vzlyk dral se jí do hrdla, pohlédla na mne, jako by mi něco říci chtěla, a v očích těch byla již smrt!

‚Odpuštění!‘ bylo vše, co jsem úpěti dovedl. Ale Edita byla již v agónii. Nepromluvila již slova, tiskla jen ten jeho list k prsům ... Nuž, a tak ubil jsem i ji!“ – – –

„Nešťastný!“ vzkřikl jsem a padl na židli.

„Ne, ne!“ zvolal Rojko jako v šílenství, „ne, nebyl jsem hned nešťasten! Cítil jsem to, o čem jsem vám mluvil před chvílí, tu rozkoš dokonaného zločinu! Až později, teprve později přišla ta nevýslovná úzkost! Až tenkráte, když ten balvan na mne hleděl ... Až tam v tom starém pokoji, kam mě zavřeli, šílícího, když mě našli v jakýchsi epileptických záchvatech na silnici u toho balvanu a když mě nesli milosrdně zpět pod střechu toho zámku, kde zemřela! Ano, po několika dnech teprve, tam v tom starém klenutém pokoji, kde ty husté záclony splývaly a okna zahrnovaly, tenkráte, když mě pronásledovala myšlenka, že je musím rozhrnout, ty záclony, že tam musím někoho v tom jejich stínu hledat, když jsem věděl, koho tam hledat musím, když jsem byl jist, že ona tam stojí, mrtvá, zsinalá, s těma skleněnýma očima, pokryta starými těmi šperky ze smaragdů a opálů, v nichž na parádním loži ležela před pohřbem, s tím hrozným úšklebem smrti na rt ech, když jsem věděl, že tak tam stojí a za ní že plný měsíc tvoří disk, tak bledý a mrtvý jako její obličej, a ta pustá pole, pokrytá sněhem, že se za ní šíří v té zsinalé noci světlé a hluboké, hluboké jako prázdno a nicota celého světa, ... tenkráte byl jsem teprve plně nešťasten!“

Rojko padl těžce na lože zpět, pěna byla na jeho rtech, zkřivených, škubajících sebou, z nichž vycházel příšerný, nelidský řev jako stonající zvěře. Přivykl jsem v nemocnici mnohému, ale toho pohledu jsem nesnesl, ježily se mi vlasy, třásl jsem se na celém těle a vzpomněl jsem nějak neurčitě, že jsem v Čechách jednou slyšel ženu z lidu říci „hrůzy na mne lezou ...“ I na mne lezly tehdy hrůzy. Poskytl jsem nemocnému s velkým přemáháním nejnutnější pomoci, a když tak dalece se vzpamatoval, že sténat a křičet přestal, že nehybně na posteli ležel, prchl jsem jako štván z domu U tonoucí hvězdy.

Přemohl jsem se, když jsem asi hodinu po ulicích běhal bez cíle, kořist všech těch různých, silných, rozrušujících dojmů toho dne, a vrátil jsem se k Rojkovi, abych u něho strávil noc. Nemohl jsem jej přece nechat bez hlídání a neměl nikoho v domě, mimo paní Celestinu, zaměstnanou už příliš i Virgínií, i svými spolubydlitelkami; jinak přihlížela a spravovala Rojkovu skromnou domácnost jakási poloblbá, nemluvná ženština z prvního patra, stačící zrovna tak dalece, že zametala, stlala a vodu a uhlí přinášela. Strávil jsem tedy noc s Rojkem a proti všemu očekávání byla noc ta velice klidná pro nemocného. Padl do jakési letargie a k ránu do těžkého spánku. Sám nemohl jsem oka zamhouřit. Pořáde „ty hrůzy na mne lezly“ a největší z nich byla ta, že jsem začínal jaksi příliš jasně chápat „tu rozkoš z vědomí dokonaného zločinu“! Bylo mi chvilkami, jako bych si přál ji pocítit, jako bych ji zločincům záviděl. Bylo to jako blesk svít ící na propasti a propastné vody, blesk zjevující skryté jejich děsné, ale velkolepé a k smrti vábící čary. Tu chytal jsem se za hlavu, jako bych se bál o špetku svého rozumu. A pak, když jsem ty myšlenky od sebe plašil a je zažehnával, zdálo se mi, že vidím oči lorda Angusa, adepta skrytých věd, zírati na mne, jako by poznávaly ve mně jednoho z těch, kteří po „zasvěcení“ prahnou! Dávné moje sny a touhy seznati se s někým, kdo by mě vedl přes tajůplný práh, za nímž leží nepoznaný svět, rojily se mi v duši. Nebyly to tedy prázdné sny, žili tací lidé a bylo lze je potkati v pustých ulicích, uhodnouti je, spolčiti se s nimi! ... Hlava se mi točila, a když jsem se díval oknem v tu starou, odvěkou noc, zmládlou bílými hvězdami, měl jsem sám duši plnou hvězd a ta temnota se mi hemžila dlouhými průvody táhnoucích nesmírným prostorem duchů a nadlidských tvorů, andělů a larv, géniů a příšer, a všickni kývali mi, kývali, jako by mě vítali mezi sebe, a před očima mýma zaševelil se nesmírný, mlhavý, průhledný, a přece neproniknu telný závoj, zastírající nejvyšší pravdy, a srdce moje bušilo nadějí, že některý jeho cíp někdy pozvednu! Půl století prožil a prosnil jsem v té krátké noci! ...

Ráno běžel jsem domů, a znaven k smrti, padl jsem na postel a ponořil se v hlubokou, tupou bezpaměť ...

Churavěl jsem dva dni a teprve navečer toho druhého dne byl jsem schopen vstávat a jít do domu U tonoucí hvězdy. Vešel jsem nejdříve k Virgínii. Byla už téměř zdráva, ač se rány její musily převazovat; byla jen na duchu velice skleslá.

„Vzkázala jsem mu po hochovi dolejšího obuvníka,“ řekla mi, „že mu odpouštím, prosila jsem, aby přišel. Pak poslala jsem mu větší část těch peněz, které jste mi dal. Leon však, ač peníze přijal a slíbil, že sem zajde, nepřišel. Arsén, hoch obuvníkův, viděl ho dnes odpůldne ve squaru za notredamským kostelem, seděl pod stromem s mladou ženštinou. Ach pane, jsem velice nešťastna.“

Mlčela zádumčivě, seděla se sklopenýma očima a nevěděla, co s ní mluvím, po čem se jí tážu, odpovídala krátce, roztržitě, nazdařbůh. Nechal jsem ji v nyvé únavě, kterou jevila, a zašel do „klece pomatených“. Tam byl úplný klid, Antonia pletla si vlasy a dívala se s uspokojením, usměvavě do svého zrcadla; ubohá markýza hejčkala cíp své pokrývky a paní Celestina připravovala nějaký pokrm. Vlídný, rezignovaný její úsměv činil na mne blahodárný přímo dojem; klid její a čilost při práci působily na mne konejšivě. Ta žena měla sílu a odvahu k tomu boji, který se nazývá životem. Rozmlouvali jsme chvilku tiše o „našich pacientech“ a šel jsem k Rojkovi.

I tam byl jsem tenkráte spokojen, poměrně aspoň. Byl sice úžasně sláb, ale nebyl tak strašně rozčilen; řekl pouze, že se cítí ve všech údech jako zbit a rozlámán. Řekl mi, že se mu zdá pravou rozkoší nehnouti sebou, ležet jako skácený strom. Neučiněna mezi námi nejmenší narážka na minulý hrozný výjev, na strašné jeho upomínky, na hrůzyplnou jeho zpověď. I já byl jako zbit a nechtělo se mi do rozmluvy. Vytáhl jsem z kapsy noviny, které jsem po cestě koupil. Začal jsem z nich nahlas přečítat. Ale nezajímaly ani mne, ani Rojka. Hodil jsem je stranou.

„Chcete-li mi něco přečítat,“ řekl Rojko, „pak prosím, otevřete nejdolejší přihrádku sekretáře; najdete tam zeleně polepený kartón a v něm něco popsaných papírů. Mezi nimi opis de Quinceyova malého mistrovského díla Levana a tři Matky žalu. Znám tu stať sice nazpaměť, ale rád bych poslouchal, kdybyste mi ji přečítal.“

Nalezl jsem na naznačeném místě rukopis a začal jsem jej čísti. Zpočátku jen, že si toho Rojko žádal, ale brzy byl jsem obsahem tak zaujat, že jsem zapomněl na vše, mimo na to, co jsem četl. Kladu zde volný překlad, jejž jsem si později zhotovil, neboť nepřestala mě ta stať už nikdy hluboce zajímat. Byl jsem jí rázem očarován, ve smyslu vážném, hned od prvního toho čtení.

Dočetl jsem. Vzhlédl jsem na Rojka. Seděl na posteli a upíral na mne zraky; výraz jejich byl záhadný.

„Trýznily mě ty tři sestry,“ řekl, „není vám to podivné, že mohl de Quincey tak psát, jako by byl znal mne a moje osudy? Četl jsem v těch smutných pravdách, srdce moje bylo v té výhni, ale schopnosti mého ducha z toho mučení prospěchu neměly ... Teď je kolem mne tma, tma, tma ... ó Mater tenebrarum! Jsem celý tvůj! Zapadl jsem, propadl, zahynul ...“

Oči jeho byly jako skleněné, hmatal kolem sebe, jako by skutečně se propadal a někde zachytiti se chtěl. Se vzdechem tak těžkým jako tenkráte v kostele sv. Juliána, když jsem ho poprvé uviděl, padl do hlubokých mdlob.

Od toho dne opouštěl jsem Rojka už málo; věděl jsem, že smrt jeho jest blízka. Přesídlil jsem se takřka k němu. Nevím, věděl-li o tom, byl docela apatický, nemluvil a hleděl jen tupě před sebe. Já sám téměř nežil, atmosféra toho domu ležela těžce na mně a byla naplněna hořem a mystériem. Zdávalo se mi neustále, že vidím ji naplněnu zjevy, stíny, příšerami. Obzvláště ty tři sestry de Quinceyem líčené strašily mě z každého temného kouta a někdy bylo mi, jako by Matka temnot děsuplné své ruce kladla na moji skráň. Hrůzu činila mi ta zelená záclona v předsíni; za níž to pohozené nářadí se válelo : tam stála pro mou fantazii věčně Mater tenebrarum.

Jednoho rána klepala paní Celestina na dvéře. Když jsem otevřel, byla velice rozechvěna.

„Pane,“ šeptala mi, „probůh, pojďte se mnou! Myslím, že stalo se velké neštěstí.“

šel jsem okamžitě. Na chodbě pokračovala paní Celestina takto: „Celý včerejší den neviděla jsem Virgínii, jen ráno, a byla uplakána a bleda a zdála se nadmíru nešťastna. Na mou otázku, co se stalo, odpověděla, že život je jí břemenem nesnesitelným. Ten voják už k ní nepřišel a vzkázal jí surovým způsobem, že už vůbec nepřijde. Šla za ním, zbil ji na ulici, byla z toho výtržnost. Na mou domluvu, by se vzdala do svého osudu, neodpovídala než hněvivými pohledy. Zavřela přede mnou dvéře. Teď jsem klepala, hnal mě tam jakýsi nepokoj. Klepala jsem teď už potřetí, nikdo se neozývá, nikdo neviděl Virgínii. Je mi, jako by byla spáchala samovraždu.“

Stáli jsme teď přede dveřmi a paní Celestina klepala znova a zabušila docela v strachu svém i pěstí. Domlouval jsem Virgínii skrze dvéře, aby se aspoň ozvala. Ale zůstali jsme bez odpovědi. Zatím na náš hluk sbíhali se sousedé a jeden z nich zvolal: „Není pochybnosti, že se zavraždila! Hleďte, klíční dírka je ucpána klůckem! Tak činí všickni ti, co se chtějí udusiti plynem uhelným!“

Chvíli bylo mrtvé ticho na ta slova, ale pojednou nastal velký hluk, a než jsem se nadál, byly dvéře u Virgíniina bytu vypáčeny. Silný zápach plynu a čoudu, vycházející z pokoje a naplňující chodbu, přesvědčil nás okamžitě, že byl onen soused uhodl. Za chvíli řinčela okna, která vniknuvší lidé rozbili, a za chvíli ohlíželi jsme se v pokoji. Dvě železné pánvice, naplněné popelem a polouhořeným uhlím, vysvětlily nám, jakým způsobem Virgínie našla smrt. Ležela udušena na posteli; vedle lože byl stolek, na němž stála fotografie toho vojáka, celá ověnčena květinami; voskové srdce, propíchnuté velkou jehlou, bylo vedle té fotografie a křídou bylo na stole velké L a V nakresleno.

Za okamžik, po prvním leknutí a po prvním dojmu hrůzy, provázející vždy smrt, zatímco jsem se marně pokoušel Virgínii křísit, začali se někteří sentimentalitě té obstárlé už ženštiny smáti. Já však a paní Celestina jsme se nesmáli a byli jsme tou tragickou směšností dojati.

Ohlížel jsem se po pokoji, mimoděk, než jsme dvéře zavřeli a za policejním komisařem poslali. Oči moje zabloudily k oknu; klec, kde malý pták vždy zpívával, byla otevřena a prázdna, Virgínie darovala mu svobodu, než se usmrtila. Bylo mi, jako bych zaslechl krásný akord, tichý, táhlý, jakési zaševelení strun ve vřavě hrubých hlasů všedního dne. Vzpomněl jsem si na malého zpěváka, mihl mi obrazností, jako bych jej viděl letěti do svatyně snivého lesa, kde fialky v stínu voněly, a nevím v jaké souvislosti myšlenek jsem si hned také na mladého bratra neblahé Virgínie vzpomněl, toho bratra zemřelého v mládí, tam daleko v té staré, melancholické zemi bretonské, kde posud u pradávných břehů moře druidické duby šumí ... Ubohá Virgínie! Do kraje svého dětství a své neviny se tedy už nevrátí nikdy, nepoklekne kajícně vedle hrobu toho čistého, beze hříchů jinocha, jenž ji, v neřest a kal se nořící, tak něžně miloval! Nenesl snad drobný ten zpěvný pták p oslední pozdrav té přese vše hoře a přese všechnu nízkost citlivé ještě duše tam daleko k zelenému rovu mladého seminaristy?

Vrátil jsem se k Rojkovi. Šum a pokřiky v domě vnikaly asi nějak až k němu do komnaty; netázal se po ničem, ale řekl tak beze vší souvislosti, jako sám sobě: „Smrt vešla do domu.“

Toho dne byl velice sláb a měl vzezření úplně jaksi somnambulní. Nedotekl se ani pokrmu, ani nežádal krůpěje vody. Chvilkami měl tu strnulost obličeje jako tenkráte, když jsem jej viděl na nábřeží a když mi řekl, že „oni s ním zase po dlouhé době mluvili“.

Cítil jsem po celý den neurčitý jakýs nepokoj a pak se o mne pokoušela dřímota. Byl jsem ze svého spánku vyrušen mnohými kroky na chodbě a různými hlasy. Vyšel jsem, uhodl jsem snadno příčinu : přišli pro mrtvolu ubohé Virgínie, kterou odnášeli do Morguy. „Sbohem!“ zašeptal jsem a vrátil se do pokoje. Zapanovalo úplné ticho i v komnatě, i v domě. Zdálo se mi, že Rojko spí tvrdě, a sám jsem zakrátko usnul též velmi tvrdě. Pojednou zazněl mi v uších smích tak příšerný, tak pronikavý, tak nezemský řekl bych, jaký jsem nikdy neslyšel. Krev se mi zarazila a mráz šel mi tělem. Vytřeštěně díval jsem se kolem v temném už pokoji a sbíral své rozptýlené ještě a neurčité vědomí. Byl to Rojko, jenž se tak šíleně smál. Při skočil jsem k němu. Vzal jsem jej za ruku.

„Co pobádá vás k takové veselosti?“ tázal jsem se udiven a rozechvěn.

Třásl se ještě dlouho smíchem, pak mi pravil: „Zasmějete se též, příteli ... Vězte, zase po dlouhé době byl jsem si vědom jich. Viděl a slyšel jsem ...“ Zasmál se zase, ač méně šíleně, a pak když se utišil, pokračoval: „Tam někde v té temné prostoře, na některé z těch hvězd, po kterých se ohlížíme tak toužebně, viděl jsem zmírati tvora něco jako člověka, zmírati, jako zmírám sám.. Ani on nebyl opuštěn úplně. Někdo byl s ním, jako jste se mnou vy, někdo jej těšil, jak těšíváte vy někdy mne ... Zdá se, že mnoho a dlouho trpěl tam na té hvězdě, tak mírně a smírně naší noc svítící! Přítel jeho pozdvihl klesající hlavu umírajícího a pravil mu: ‚Ty odcházíš a konečně všechen tvůj žal a bol, všechno tvoje utrpení se končí! Spása kyne ti. Nezapadneš v nic a v tmu! Pozvedni oči tam k těm zářícím hvězdám. Na jedné z nich se opět zrodíš! Tam nepoznáš už slz a vzdechů, bude to tvoje náhrada!‘ A konejšivý ten přítel pozvedl ruku a ukázal na hvězdu zelenavé záře, putující v hávu tiché glórie nesmírností prostoru s věrným druhem svým, bledou lunou, a poznal jsem v té hvězdě, ó ironie bohů, poznal jsem v té hvězdě naši zem!“

Opět propukl Rojko v šílený, nikdy předtím mnou neslýchaný smích, a smích ten měnil se k mému úžasu v chrapot agónie, a Rojko zemřel tak, smíchem svým nelidským, křečovitým, démonickým poloudušen v mém náručí! –

Pustil jsem jeho náhle těžký trup, a chvěje se hrůzou a lítostí, více však hrůzou, prchal jsem z pokoje, nezavíraje za sebou ani dvéře, jak se teď určitě pamatuji. O patro níž, nedaleko dveří nebožky Virgínie, zastavil jsem se na okamžik k oddechu. Pamatuji se teď také docela určitě, že jsem tam cítil dým a že jsem zakašlal. Ale nedbal jsem a nepátral, odkud ten dým přicházel. Vše, co jsem viděl, slyšel, cítil, bylo neurčité a do všeho mísila se hrůza toho smíchu, jehož ohlas mi stále v uších, v mysli, v paměti zněl. Oddychl jsem okamžik a prchal dále. Jako pomaten běhal jsem po ulicích, vrážel do lidí, přicházel desetkráte do nebezpečí dostat se pod koně a kočáry. Na některém nábřeží zastaviv se a kloně se k hučící vodě, nabyl jsem posléze trochu rozvahy. Vracel jsem se pomalu k domu U tonoucí hvězdy. Bylo již pozdě, a překvapilo mě, že v sousedních ulicích, vždy tak pustých už tou hodinou, byl neobvyklý ruch. Lidé se nějak sbíhali. Proud je jich mě unášel. Zahnul jsem za roh. Dům U tonoucí hvězdy stál přede mnou děsně osvětlen. Hořejší jeho patra hořela plamenem. Plameny šlehaly ze všech oken, z oken Rojkových, z oken Virgínie, z oken „klece pomatených“. Stál jsem jako obrácen v sloup. Byl jsem davem nějak ke zdi vržen, kde jsem jako přikován státi zůstal, přitlačen množstvím lidí přede mnou. Díval jsem se, tup, na svítící plameny a byl jsem jako v dřímotě. Slyšel jsem nedaleko vypravování; někdo vykládal důkladně, že v tom hořícím domě se samovražedně udusila ženština uhlím. Nějak prý se stalo, že nikdo nepozoroval, že v jejím pokoji asi už doutnalo, když po její smrti tam vnikli. V noci vypukl tam dlouho doutnající oheň šířil se prudce a rychle. Nebylo možno vniknouti v patro vyšší, tam udusily prý se tři stařeny. Když přišli hasiči s řebříky, byla ta část domu prý už pravá výheň. Také muž jakýs nemocný prý tam shořel, a byl-li prý někdo s ním tou dobou, zahynul zajisté také ...

To vše slyšel jsem jako v dřímotě a oči moje neodvracovaly se na okamžik od skákajících, divokých plamenů a v sujícím se okně Rojkově zdálo se mi, že vidím tři ohromné stíny, tajůplné, zastřené závojem černého dýmu, ty tři sudice, ty tři Matky žalu ... A nad všechen pokřik lidí, nad všechen povyk pracujících hasičských strojů, nade všechno hučení větru a požáru slyšel jsem pořáde příšerný, děsuplný, šílený, démonický smích toho nešťastného, umírajícího člověka ...