1. Bezpečnost na prvním místě

1.1 Lezení jako (ne)bezpečný sport?

Často se můžeme setkat s názorem, že horolezectví, popř. sportovní lezení jsou aktivity, které jsou životu nebezpečné. Nemá smysl se snažit toto tvrzení negovat, tvrdit, že tomu tak není, i když bychom mohli odkazovat na různé statistiky, srovnávat počet úrazů a smrtelných úrazů s jinými sporty, nebo dokonce s běžným občanským životem, kam patří např. doprava. V horolezeckém sportu k úrazům docházelo, dochází a s největší pravděpodobností také docházet bude. Bohužel také k těm nejvážnějším, smrtelným. Proto bychom neměli rizika podceňovat, ale být dostatečně připraveni po stránce praktické i teoretické, aby počet úrazů klesal, a to i přes popularizaci tohoto sportu, kdy je o horolezectví, resp. sportovní lezení stále větší zájem.

Možná právě na tomto místě by bylo vhodné upřesnit dvě zmiňované skupiny, tedy horolezce a lezce a dát je do souvislosti s objektivními a subjektivními příčinami nehod a úrazů. Za subjektivní příčiny počítáme takové, kdy dochází k chybám na straně jedince, kdy je zanedbána správná metodika, pravidla bezpečnosti atd. Příkladem může být chybné navázání na lano, nezašroubovaná pojistka karabiny, nevhodný způsob jištění a další. Objektivními příčinami rozumíme takové, které člověk sám ovlivnit příliš nemůže. Může se jednat o zvrat počasí, nečekaný pád kamení nebo laviny apod. Hranice mezi subjektivní a objektivní příčinou ale není tak úplně ostrá. Pokud např. podmínky v terénu nasvědčují tomu, že hrozí zvýšené riziko lavin, nebo pádu kamení a přesto tyto nejsou z neznalosti či nezodpovědnosti zohledněny, nebo není zohledněna potřeba odpovídajícího bezpečnostního vybavení, spíše můžeme mluvit o subjektivní příčině. Šlo o podcenění teoretické i materiálové přípravy. Stejně tak v případě, že se lezec rozhodne používat lano, které by již přes své opotřebení používáno být nemělo a toto se přetrhne. Vždy platí, že je třeba mít potřebné informace, být poučený a pozorný, vše kontrolovat a snažit se předvídat.

Objektivní příčiny nehod a úrazů jsou tedy s odkazem na výše uvedené častěji spojovány s horolezectvím, které je jednak nadřazeným pojmem různým sportovním lezeckým disciplínám, ale je také vnímáno jako aktivita, která je více vázána na hory, přírodní terén, a tedy i vlivy počasí. V případě sportovního lezení se mluví spíše o lezení na umělých stěnách, nebo lezení kratších cest ve skalách, kde jako příklad uváděné povětrnostní vlivy nehrají zásadní roli v otázce bezpečnosti či rizika.

Tak jako tak, bez ohledu na to, zda mluvíme o příčinách subjektivních nebo objektivních, když mluvíme o horolezectví a lezení jako o rizikové sportovní aktivitě, právě vědomí si rizika má vést k tomu, že člověk je u této aktivity zodpovědnější, obezřetnější, snaží se udělat maximum proto, aby takové riziko minimalizoval. Je třeba proto myslet na prevenci, která přímo souvisí s teoretickou přípravou, správnou aplikací metodiky v praxi, dostatečným praktickým nácvikem, i tím, co se prolíná oběma těmito částmi, jako je vhodný sportovní materiál atd. Je třeba využít do maxima všechny nabízené bezpečnostní postupy, ale také prostředky, které se nabízejí.

Tento učební materiál, který se orientuje jednak na uživatele se sluchovým a zrakovým postižením, ale také jejich (nebo nejenom jejich) budoucí lektory, má být tedy příspěvkem i k tomu, aby riziko nehod a úrazů při této sportovní činnosti bylo minimalizováno a lezecká sportovní činnost byla zdrojem jen příjemných zážitků. Proto se v tomto učebním či metodickém textu staví otázka bezpečnosti hned na jeho úvod, i když celý učební materiál ze své podstaty má přispět ke zvýšení bezpečnosti při lezeckých sportech.

1.2 Obecná pravidla bezpečnosti při tělesné výchově na Masarykově univerzitě

Při výuce tělesné výchovy, popř. sportovních aktivit či kurzech platí na Masarykově univerzitě „Pravidla bezpečnosti Centra univerzitního sportu Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity“ (CUS FSpS MU). Tato pravidla jsou pro studenty závazná a student je s nimi seznámen na začátku výuky, nebo na začátku kurzu. Protože jsou tato pravidla obecnějšího rázu a jsou nadřazena v rámci aktivit probíhajících pod hlavičkou Masarykovy univerzity dalším pravidlům bezpečnosti specifickým pro danou sportovní aktivitu, či vázaných na konkrétní místo kde je provozována, uvádíme je na tomto místě také.

Pravidla bezpečnosti při TV

Student je povinen:

1. Ve cvičebních hodinách, na výcvikových kurzech a při všech tělovýchovnýcha sportovních akcích pořádaných katedrou TV si počínat tak, aby neohrožoval zdraví své ani svých spolužáků a nezpůsobil žádnou škodu při teoretickém nebo praktickém vyučování v tělesné výchově.
2. Při výuce, tréninku i dalších činnostech se vždy řídit pokyny učitele, vedoucího kurzu nebo instruktora.
3. Dbát zákazu kouření ve všech tělovýchovných zařízeních a zákazem označených prostorách a počínat si vždy tak, aby nezpůsobil požár.
4. Ohlásit vyučujícímu neprodleně každou závadu, kterou zpozoruje v tělocvičně nebo jiném sportovním zařízení, která by mohla ohrozit bezpečnost studentů, způsobit požár nebo zavinit vznik škody.
5. Zahájit činnost nebo uvádět tělocvičné nářadí nebo jiné zařízení do pohybu teprve až na pokyn vyučujícího a předem se přesvědčit, zda nemůže někoho ohrozit na zdraví nebo na životě.
6. Oznámit (ve vlastním zájmu) učiteli, vedoucímu kurzu nebo instruktorovi každé i drobné poranění, které utrpěl při teoretickém nebo praktickém vyučování v tělesné výchově nebo jiné sportovní činnosti organizované školou.
7. Nepožívat alkoholické nápoje a nezneužívat jiné návykové látky před začátkem a v průběhu aktivní účasti na všech tělovýchovných akcích, pod jejich vlivem má přísný zákaz výkonu tělovýchovné činnosti.
8. Používat pro konkrétní pohybovou činnost doporučený cvičební úbor, obuva ochranné pomůcky. Při této činnosti nenosit prstýnky, řetízky, náhrdelníky, hodinky, apod. Nenechávat v šatnách cenné předměty včetně osobních dokladů.

Pravidla bezpečnosti na letních výcvikových kurzech (LVK)

Student je povinen:

1. Na kurzu se řídit pokyny vedoucího kurzu, učitelů FSpS a instruktorů.
2. Na výcvikových kurzech pořádaných FSpS si počínat tak, aby neohrožoval zdraví své ani svých spolužáků a nezpůsobil žádnou škodu při praktickém výcviku nebo v době osobního volna.
3. Dodržovat ubytovací řád, večerku vyhlášenou vedoucím kurzu a zejména dbát zákazu kouření v ubytovacích zařízeních a zákazem označených prostorách a počínat si vždy tak, aby nezpůsobil požár.
4. Ohlásit závady, které zpozoruje v ubytovacím nebo sportovním zařízení,a které by mohly ohrozit bezpečnost studentů, způsobit požár nebo zavinit vznik škody.
5. Oznámit (ve vlastním zájmu) vedoucímu kurzu nebo vyučujícímu každé i drobné poranění, které utrpěl během výcviku organizovaného školou. Mít s sebou k dispozici elastické obinadlo.
6. Nepožívat alkoholické nápoje a jiné návykové látky před začátkema v průběhu aktivní účasti na výcviku, pod jejichž vlivem má přísný zákaz výkonu sportovní činnosti.
7. Používat pro konkrétní pohybovou činnost doporučenou výstroja výzbroja ochranné pomůcky. Na všech kurzech FSpS při použití kola mít na hlavě cyklistickou přilbu max. 8 let starou. Na kurzech vodní turistiky a raftingu v průběhu celého výcviku používat vodáckou vestu a přilbu. Přilba se nevyžaduje při kurzů KSE Turistika II. a základního vodáckého kurzu CUS FSpS, v případě, že výuka probíhá na loděnici v Brně a na Vltavě.
8. FSpS nezodpovídá za funkční způsobilost kol k provozu na pozemních komunikacích, viz příloha č. 13 k vyhlášce č. 341/2002 Sb. Student dodržuje pravidla bezpečnosti silničního provozu.
9. Pro konkrétní pohybovou činnost používat doporučenou výstroj, výzbroja ochranné pomůcky. Pokud student používá při sportovní činnosti na kurzu vlastní výstroj nebo výzbroj, odpovídá za funkčnost a technický stav. FSpS nenese následky vyplývající z tohoto technického stavu.
10. Opustit ubytovací prostor pouze s vědomím vedoucího kurzu, prostor výcviku opustit pouze se souhlasem vyučujícího.
11. Na kurzech pěší turistiky používat turistickou obuv s pevnou podešví, opatřenou wibramem.
12. Pohybovat se pouze na vymezených a upravených cyklistických, horolezeckých nebo pěších trasách a v terénu, který je vymezen programem kurzu. Není povolen neorganizovaný pohyb ve volném terénu.

1.3 Pravidla bezpečnosti konkrétní lezecké stěny (Lezecké centrum Klajda)

Jednotlivé lezecké stěny mají nastavena svá vlastní pravidla pro bezpečnost, resp. jsou zahrnuta v provozním řádu daného sportovního zařízení. Seznámení s těmito pravidly je standardně podmínkou pro provozování lezecké činnosti na stěně, která je chápána jako splněná v okamžiku úhrady vstupného. V některých případech je přímo vyžadován podpis, že návštěvník či uživatel byl s pravidly seznámen. Zvyklosti jsou různé, ale samotná pravidla jsou si často velmi podobná, i když se jistě v určitých detailech dle konkrétní stěny a konkrétních podmínek na stěně liší. Níže uvádíme jako příklad provozní řád lezecké stěny Klajda v Brně.

Provozní řád lezecké stěny: Každý návštěvník Horolezeckého centra Brno je povinen seznámit se s tímto provozním řádem a řídit se jeho ustanoveními. Tyto skutečnosti potvrdí svým podpisem při návštěvě horolezeckého centra.

I. Základní pojmy

Provozovatel: Horolezecké centrum Brno s.r.o.

Návštěvník: návštěvníkem se rozumí každá osoba, nacházející se v provozní době v prostorách horolezeckého centra, bez ohledu na to, zda vykonává nebo nevykonává lezeckou činnost.

Odborný dozor: odborný dozor může vykonávat pouze osoba provozovatelem k tomuto účelu určená. Dále jen „služba“

Lezecká stěna: lezeckou stěnou se rozumí „stěna“ k tomuto účelu provozovatelem určená.

Lezecká činnost: lezeckou činností se rozumí jakýkoli pohyb, „lezení“ po lezecké stěně včetně jištění.

II. Ustanovení provozovatele

• Lezecká stěna je určena výhradně pro nácvik volného lezení.
• Lezecká činnost je prováděna na vlastní nebezpečí.
• Lezeckou činnost mohou provádět pouze osoby, které řádně uhradily vstupné dle platného ceníku.
• Návštěvníci mladší 18 let mohou provádět lezeckou činnost pouze pod přímým dohledem návštěvníka staršího 18 let. Pokud tato osoba starší 18 let není jejich zákonným zástupcem, musí předložit písemný souhlas zákonného zástupce.
• Návštěvníci mezi 15 a 18 lety mohou samostatně provozovat lezeckou činnost, pokud předloží písemný souhlas zákonného zástupce.
• Děti do 10 let mají povolen vstup jen v doprovodu návštěvníka staršího 18 let, který za ně po celou dobu pobytu v prostorách horolezeckého centra nese plnou zodpovědnost.
• Kotevní body, které jsou umístěny do 1m výšky od podlahy, slouží pouze k dojištění jističe odsedávací smyčkou. Je zakázáno z těchto bodů jistit prvolezce.
• Je zakázáno dobírat druholezce ze slaňovacích či jiných kotevních bodů stěny. Jistič vždy jistí ze země a ve stoje.

III. Doporučení provozovatele

• Při použití sypaného magnesia používat magnesiovou kuličku.

IV. Povinnosti návštěvníka

• Je zakázáno jištění pomocí slaňovací osmy.
• V případě, že vstupujete do areálu OHL ŽS, Kulkova 30 a prostor lezecké stěny se psem, je Vaší povinností mít psa stále na vodítku nebo jej přivázat na místa, která jsou k tomuto účelu určena.
• Uposlechnout pokynů služby.
• Vstupovat do prostoru lezecké stěny po přezutí.
• Na lezení používat jen lezeckou obuv.
• Dodržovat zásady bezpečného lezení.
• Provozovat lezeckou činnost s kvalitním a plně funkčním vybavením k těmto účelům určeným.
• Zapnout každý jistící bod, a to nejpozději ve výši kolen.
• Neprodleně upozornit službu na uvolněný chyt, vadné jištění, či způsobenou škodu.
• Neprodleně upozornit službu na porušování ustanovení tohoto řádu.
• Neprodleně hlásit službě jakýkoliv úraz – služba v případě nutnosti přivolá zdravotnickou pomoc, popřípadě ošetří menší poranění a provede zápis do knihy úrazů.
• Dodržovat zásady slušného chování.
• Dodržovat zásady protipožární prevence.
• Neohrožovat a neomezovat svým chováním ostatní návštěvníky.
• Udržovat čistotu.

V. Povinnosti vedoucích kurzů

• Vedoucím kurzu může být pouze osoba starší 18 let s příslušným oprávněním pro provozování kurzů na umělé stěně.
• Vedoucí kurzu je povinen upozornit službu před začátkem výcviku na stěně.
• Vedoucí kurzu přebírá za účastníky kurzu plnou zodpovědnost.

VI. Závěrečná ustanovení

1.4. Specifická pravidla bezpečnosti pro lezení nejen na umělé stěně

Při vlastní lezecké činnosti je třeba dodržovat několik bezpečnostních pravidel, která jsou vázána právě na tuto činnost. Jsou to pravidla jednak platná pro všechny lezecké činnosti, ale pak také pravidla, která se vážou na konkrétní prostředí. Níže uvedená pravidla jsou zaměřena zejména na prostředí umělé lezecké stěny.

• Rozcvičení. Řádné rozcvičení před zahájením lezecké činnosti je důležitou prevencí poranění. Zaměřujeme se především na oblast pletence horní končetiny a na protažení svalů rukou a prstů.
• Oblečení a obuv. Nejde jen o to, aby odpovídalo okolnímu prostředí (abychom se zbytečně nepotili, či nám nebyla zima), aby bylo funkční, tj. aby nám nebránilo v pohybu a chránila riziková místa před poraněním (např. kolena, lokty). Důležité také je, aby bylo oblečení vhodné z hlediska bezpečnosti. Mělo by být jednoduchého střihu, prosté různých ozdoba doplňků, a to především volných šňůrek, které by se mohly zachytit např. do jistícího prostředku. Používáme vhodné boty na lezení. Nelezeme naboso ani v ponožkách, a to z důvodů prevence úrazu i z hygienických důvodů.
• Osobní doplňky. Zásadně lezeme bez prstýnků, popř. dalších šperkůa doplňků. Pokud to okolnosti vyžadují, může být vhodné použití čepice s kšiltem nebo slunečních brýlí.
• Kontrola okolí. Neustále sledujeme své okolí, dáváme pozor také na to, co dělají sousední lezci, co se děje na stěně v naší blízkosti i nad námi. Hrozí např. pád horolezeckého vybavení (karabiny, expresky), nebo pád či zhoupnutí lezce. Toto platí zejména pro lezce, kteří nemohou reagovat na akustické podněty z okolí.
• Používání přilby. Také na umělé lezecké stěně zvážíme, zda okolnosti nevyžadují používání horolezecké přilby. I když její používání v tomto prostředí není běžné, a pravděpodobnost pádu materiálu na umělé stěně je obecně relativně nízká, vyšší počet lezců na stěně může znamenat vyšší riziko. Použití přilby pak přispívá ke zvýšení bezpečnosti. To platí zejména v případě lezců, kteří nemohou vnímat akustické signály a adekvátně na ně reagovat, popř. vizuálně kontrolovat své okolí.
• Nepřekážíme. Pokud nemáme důvod se zdržovat v blízkosti stěny, stoupneme si stranou nebo tak, abychom nepřekáželi ostatním lezcům a také minimalizovali případné riziko vlastního úrazu způsobené pádem materiálu nebo lezce.
• Vybavení. Při lezení používáme předepsané vybavení, které odpovídá individuální tělesné konstituci lezce (např. vhodná velikost úvazku apod.)a splňuje předepsané bezpečnostní normy. Vybavení je třeba vždy před zahájením lezecké činnosti zkontrolovat. Vybavení musí být funkčně v pořádku a nesmí vykazovat známky poškození. Kontrolujeme zejména švy na úvazku, pevnost ok, funkčnost zámku a pojistky karabin. Dále vizuálně i hmatem kontrolujeme horolezecké lano. Materiál je vhodné kontrolovat také průběžně a po skočení lezecké činnosti.
• Kontrola. Bedlivě kontrolujeme nasazení a správné zapnutí lezeckého vybavení. Pokud používáme provlékací spony, vždy kontrolujeme správné dvojité provlečení ok („tam a zpět“).
• Navazování. Při navazování na lano používáme dvojitý osmičkový uzel. Navazujeme se dle způsobu doporučeného výrobcem sedacího úvazku (záleží na konkrétním sedacím úvazku, je možné navazování do hlavního oka, nebo navazování provlečením jednotlivých ok u břišního popruhu a nohaviček – tento způsob preferujeme). Nikdy se nenavazujeme přes karabinu.
• Partnerská kontrola. Vždy před lezením provádíme vzájemnou partnerskou kontrolu. Kontrolujeme si s lezeckým partnerem navzájem správné nasazení úvazku, správné navázání, správné založení lana do jistící pomůckya zajištění karabin.
• Komunikace. Komunikace mezi partnery je jasná a srozumitelná. Je vhodné se oslovovat jménem, pokud je v okolí více lezců nebo větší hluk, aby bylo jasné, komu jsou povely určené. Pokud si nejsme jisti sdělením nebo povelem, vždy si ho ověříme.
• Pozornost při jištění. Při jištění pozorně sledujeme lezoucího partnera, nevěnujeme se jiným činnostem jako je konverzace s jinými lezci a jističi, nemanipulujeme s jiným materiálem než s tím, který slouží k přímému jištění.
• Pozice jističe při jištění. Při jištění vždy stojíme (nesedíme ani neležíme)a to v optimální linii lezené cesty a lana. Stojíme ve vhodné vzdálenosti od stěny tak, abychom měli přehled, ale nikdy ne příliš daleko, protože hrozí při pádu vytažení jističe směrem ke stěně, což vede k nárůstu délky pádu. Při zakládání postupového jištění jistíme prvolezce před cvaknutím prvního jistícího bodu rukama a jsme pozorní při cvakání druhého jistícího bodu (okamžiky největšího rizika pádu až na zem).
• Poloha lan při jištění. Oba prameny lana při lezení stylem „top rope“ nesmí být zkřížené, nesmí o sebe třít. Stejně tak se nekříží lana sousedící.
• Manipulace s lany. S lany zbytečně nemanipulujeme, nezamotáváme je, nevytváříme na nich zbytečně smyčky ani uzly, ani do smyček lana nenavlékáme části těla.
• Cvakání karabiny. Lano necvakáme do karabiny, která je již obsazená jiným lanem, ani bez vědomí jističe a lezce lano nevycvakáváme.
• Jistící oka a expresky. Při lezení nikdy nestrkáme prsty do ok jistících bodů (nýtů, borháků) ani do karabin, nedržíme se expresek a jistících bodů.
• Vratný bod. Při lezení „top rope“ je vratný bod tvořen vždy dvěma karabinami s protisměrně umístěnými zámky nebo se zámky s pojistkou.
• Závady. Pokud zjistíme jakékoliv poškození, např. poškozené lano, poškozenou karabinu nebo expresku, volný jistící bod nebo chyt atd., vždy tuto skutečnost co nejdříve oznámíme lezeckému partnerovi a dále popř. lektorovi, nebo provozovateli lezecké stěny.
• Bouldering. Při lezení bez jištění, boulderingu, nikdy nelezeme výše než jsou první jistící body nebo do výšky, ze které můžeme bezpečně seskočit. Při boulderingu, a to zejména pokud bouldrujeme v převisu, je vhodné si dávat s partnerem vzájemnou záchranu a využívat bouldermatek.
• Vnímavost. Nelezeme, pokud se necítíme dobře, jsme nemocní nebo pokud se partner nejeví být v pořádku nebo pokud máme „divný pocit“.
• Ohleduplnost. Jsme ohleduplní a pozorní ke svému okolí, k ostatním lezcům.

2. Horo/lezecké vybavení

Základní vybavení pro lezení na umělé stěně zahrnuje sedací (bederní) úvaz, karabinu s pojistkou, jistící pomůcku a lano. Dalším vhodným vybavením, ne však úplně nezbytným, jsou pak boty na lezení a magnézium (event. také pytlíček na magnézium). K jednotlivým částem vybavení bude v následujících podkapitolách uvedeno více. Co však platí pro veškeré vybavení je, že musí splňovat požadované normy, bezpečnostní atesty, musí odpovídat účelu a také tělesné konstituci konkrétního lezce. Dále je třeba vybavení vždy před zahájením lezecké činnosti zkontrolovat, zda není poškozeno. Pokud vykazuje známky poškození nebo také pokud si nejsme jisti historií daného vybavení, nepoužíváme je. V neposlední řadě je vhodné vést evidenci stáří horolezeckého materiálu, popř. evidovat situace, kdy došlo k výraznému namáhání materiálu (např. pády do lana). Materiál pak po uplynutí lhůty doporučené výrobcem nebo při dosažení počtu normovaných pádů apod. dále nepoužívat. Je třeba také myslet na to, že materiál stárne a ztrácí tak své vlastnosti, i pokud není používán.

2.1. Bezpečnostní atesty

Pro jednotlivé lezecké vybavení platí normy, které musí (má) výrobce dodržet. Normy stanovují, jaké parametry musí daný výrobek mít, liší se dle konkrétního vybavení. V České republice platí řada norem, např. se jedná o normu pro dynamická lana, normu pro karabiny, normu pro navazovací úvazky a další. Například u lana zahrnuje norma několik parametrů, kterými je pevnost (minimální počet normovaných pádů), průtažnost (statická i dynamická), maximální rázová síla, posuv opletu a další. Pro běžného uživatele je důležité, aby se přesvědčil, že výrobek má patřičný certifikát,a tak normy splňuje. To v praxi znamená značku CE popř. UIAA (zkratka Mezinárodní lezecké a horolezecké federace) uvedenou na výrobku. Značka CE znamená shodu s evropskými směrnicemia má za ní být uvedeno číslo zkušebny, kde je možné si certifikaci výrobku ověřit. Ochranná známky UIAA značí certifikát bezpečnosti Mezinárodní alpinistické federace. Důležité také je, aby byl k výrobku dodáván návod (v češtině) a je vždy žádoucí se s návodem seznámit.

Obr. 2.1.1 Logo UIAA

Obr. 2.1.2 Logo CE

Při popisu jednotlivých částí horolezeckého vybavení dále vycházíme z toho, že dané vybavení splňuje potřebné bezpečnostní normy, má patřičný atest.

2.2 Lezecký úvazek

Lezecké úvazky dělíme na bederní, prsní, celotělové. Existují také různé speciální úvazky pro specifické použití, jako je speleologie, canyoning a další.

Bederní úvazek (navazovací úvazek, sedací úvazek, „sedák“, někdy také postroj), je základní součástí horolezeckého vybavení. Existují různé typy, podle použití. Slouží k navázání lezce na lano (dříve se lezci navazovali přímo do lana). Skládá se z bederního pásu s přezkou nebo přezkami a z nohaviček (většinou mají také nastavovací přezky). Obě nohavičky jsou spojeny popruhem, který je dále propojen s bederním pásem tzv. slaňovacím či jistícím okem. Je to hlavní oko, které slouží ke slaňování a jištění. Dále jsou zpravidla na úvazku po stranách materiálová poutka (textilní nebo plastová), kam se zavěšuje horolezecký materiál, jako jsou karabiny a další. Textilní poutka většinou mají ještě vlastní ochranu proti prodření. Vzadu mají některé úvazky tzv. tahací oko.

Obr. 2.2.1 Části sedacího úvazku

Jak bylo řečeno, existuje více typů úvazků podle účelu použití. Úvazky do skal a na „big walls“ mají více poutek, širší popruhy, mají silnější polstrování (jsou pohodlnější, ale o něco těžší). Naopak sportovní úvazky pro lezení na umělé stěně jsou z tenčích popruhů, nemají spony na nohavičkách, jsou lehčí a skladnější. Úvazky na „via-ferraty“ a ledovec, u nichž se nepředpokládá dlouhé sezení a je vyžadována skladnost, zpravidla nemají žádné polstrování a žádná materiálová poutka i konstrukčně jsou řešeny jinak. Jiné bederní úvazky se používají také ve speleologii nebo při canyoningu.

Obr. 2.2.2 Lehký sportovní sedací úvazek (Singing Rock Onyx)

Obr. 2.2.3 Sedací úvazek pro „via-ferraty“ a ledovce (Singing Rock Top)

Obr. 2.2.4 Zajištěná cesta („via-ferrata“)

Obr. 2.2.5 Úvazek pro speleologii (Singing Rock Digger Light)

Obr. 2.2.6 Speleologie

Obr. 2.2.7 Úvazek pro canyoning (Singing Rock Canyon XP)

Obr. 2.2.8 Canyoning

Hrudní úvazek (prsní úvazek, „prsák“) se používá jen v kombinaci s bederním úvazkem, nikdy ne samostatně! Mluvíme tak o kombinovaném úvazku. Účelem je zajistit stabilitu trupu při delším nebo nekontrolovaném pádu a popř. také při dlouhém visu. Hrudní úvazek pak pomáhá udržet tělo ve vzpřímené poloze a zabraňuje kontuzi páteře. Používá se hlavně při lezení v horách nebo ve skalách nebo při lezení s batohem.

Obr. 2.2.9 Hrudní úvazek (Singing Rock Aladin)

Obr. 2.2.10 Lezec ve visu s propojeným sedacím a hrudním úvazkem

Obr. 2.2.11 Detail propojení bederního a hrudního úvazku

Obr. 2.2.12 Lezec ve visu v bezvědomí bez prsního úvazku

Celotělový úvazek zajišťuje pohodlnou stabilitu celého trupu. Je vhodný zejména pro děti, popř. na „via ferratách“. Existují speciální typy celotělových úvazků, které se používají v lanových centrech (mají jistící body na zádech) nebo pro výškové práce (celotělové postroje pro výškové práce).

Obr. 2.2.13 Celotělový úvazek (Singing Rock Complete)

Obr. 2.2.14 Dětský celotělový úvazek (Singing Rock Bala)

Obr. 2.2.15 Celotělový úvazek pro lanová centra (Singing Rock Tarzan)

Obr. 2.2.16 Celotělový pracovní postroj (Singing Rock Expert III.)

2.3 Karabina

Dříve se vyráběly z oceli, dnes nejčastěji ze slitin hliníku, vzácněji také z titanu. Existuje více typů horolezeckých karabin, které se liší účelem použití, a tedy i svým tvarem a dalšími parametry. Na každé karabině by měly být vyznačeny informace o její pevnosti a výrobci, typu a atestu. Karabina samotná má několik částí, podle aktuální normy rozlišujeme především vlastní tělo karabiny, nos, zobáček, zámek a dle typu také pojistku. Používá se ale i jiné (starší) popisné názvosloví – západka, zobák, …

Obr. 2.3.1 Části karabiny

Zámek karabiny může být plný (rovný nebo prohnutý), popř. drátěný (též rovný i prohnutý). Prohnutí zámku usnadňuje založení lana, drátěný zámek zase např. snižuje hmotnost. Pokud bychom ale měli být objektivní, všechna řešení mají své výhody a nevýhody. Nos/zámek je nejčastěji dvojího tvaru – klasický s „háčkem“a hladký, tzv. „key lock“ systém (výhodou je, že se nezachytává za popruhy apod.).

Obr. 2.3.2 Karabina s klasickým zobáčkem

Obr. 2.3.3 Karabina „key-lock“ systém

Obr. 2.3.4 Karabiny s rovným a prohnutým plným zámkem (Singing Rock Colt)

Obr. 2.3.5 Karabiny s rovným a prohnutým drátěným zámkem (Singing Rock Colt wire)

V některých situacích se používají karabiny zásadně s pojistkou (při jištění, sebejištění, na „via ferratách“). Pojistky jsou řešeny různě, nejběžnější je řešení zajištění zámku manuálně, tj. „šroubováním“. Jiné pojistky jsou automatické, při zacvaknutí se zámek automaticky zablokuje. Mechanismus jejich odjištění je většinou podobný, název se liší dle způsobu zajištění a výrobců (např. „twist lock“, „triple lock“). Některé karabiny mají navíc ještě pojistku chráněnou, je to jakási pojistka pojistky. Vedle toho se vyskytují i různé speciality, jako je magnetická pojistka. Novinkou je speciální řešení, kdy se používají dvě protisměrné západky, které jsou pak samy o sobě pojistkou. Je to řešení „twin gate“ od firmy Grivel.

Obr. 2.3.6 Karabina se šroubovací pojistkou (Singing Rock Colt)

Obr. 2.3.7 Karabina s automatickou pojistkou (Singing Rock Bora triple lock)

Obr. 2.3.8 Karabina s twin-gate pojistkou (Grivel Twin Gate)

Karabina typu B – „basic“: je to základní typ karabiny. Tělo je tvaru písmene D (tělo karabiny na straně se zámkem je kratší). Používá se nejčastěji k postupovému jištění, je součástí expreskových setů (viz dále), typ s pojistkou se hodí pro sebejištění.

Obr. 2.3.9 Karabina B (Singing Rock Colt)

Karabina typu H – „HMS“: je to karabina hruškového tvaru. Podle názvu slouží hlavně k jištění poloviční lodní smyčkou (německy „Halbmastwurf“). Pojistka je v tomto případě nezbytná!

Obr. 2.3.10 Karabina HMS s pojistkou (Singing Rock Bora)

Karabina typu D – „directional“: je to karabina, která je opatřena zářezem nebo příčkou, jež stabilizuje expreskovou smyčku. Karabina je tak vždy zatěžována v podélné ose.

Obr. 2.3.11 Karabina D (Singing Rock Bora GP)

Karabina typu X – „oval shape“: je to karabina oválného tvaru, která se používá u technického lezení, (tam, kde se používají skoby, kladky, blokanty) nebo při výškových pracích.

Obr. 2.3.12 Karabina X (Singing Rock Ozone)

Karabina typu K – „klettersteig“: je to karabina, která se používá na zajištěných cestách, tzv. „Klettersteig“, „via-ferrata“ (lezecké cesty ve skalním terénu, kde jsou fixně upevněná ocelová lana, žebříky, kovové schody, kramle, ...), nebo pro sebejištění. Tyto karabiny mají vyšší pevnost ve více směrech a často automatickou pojistku. Nyní jsou většinou součástí „via-ferratových“ setů.

Obr 2.3.13 Karabina K (Singing Rock Via Ferrata)

Video 2.3.1 Video z via ferraty)

Obr. 2.3.14 Via ferratový set (Singing Rock Tofana Lock)

Karabina typu Q – „quick link“: je to maticová karabina (tzv. „mailonka“), u které je západka a pojistka nahrazena uzavírací převlečnou maticí. Používá se hlavně tam, kde je třeba trvalého fixního zajištění, např. u vratných bodů (slaňovacích kruhů), jako součást expreskového setu na umělé stěně.

Obr. 2.3.15 Karbina Q (Singing Rock mailonka malá oválná)

Karabina typu A: – je to většinou atypické (speciální) řešení karabiny, např. typ „Frog“ od firmy Kong.

Obr. 2.3.16 Karabina A (Kong Frog)

Expreskový set: je sada dvou karabin spojených expres smyčkou (někdy se nepřesně říká „expreska“ celému setu, ale správně je „expreska“ označení jen pro samotnou smyčku). Používá se při postupovém jištění. Výhodou je, že lano prochází jistícími body volněji, nebrzdí, lépe se povoluje a dobírá. Jedna karabina v setu má zpravidla prohnutý zámek pro snadnější zakládání lana.

Obr. 2.3.17 Expreskový set (Singing Rock Colt)

Na umělých stěnách se většinou používá fixní expreskový set s „mailonkou“. Expreska je upevněna nastálo. Navíc má druhá karabina zářez nebo příčku (typ karabiny D), pro fixaci polohy expreskové smyčky.

Obr. 2.3.18 Expreskový set s mailonkou (Singing Rock Artwall set)

Je třeba dávat pozor, aby nedošlo k záměně s některou z pomocných karabin či karabinek. Pomocné karabiny jsou zpravidla menší, někdy plastové. Slouží k uchycení materiálu, mají výrazně nižší pevnost, nesmí být použity k přímému nebo postupovému jištění!

Obr. 2.3.19 Pomocná karabinka (Singing Rock Mini D)

Karabiny nepáčíme, neohýbáme, chráníme před namáháním přes hranu a před pádem. Pokud karabina vykazuje horší funkčnost, je mechanicky poškozená, došlo k pádu na tvrdou plochu z výšky apod., je třeba ji vyřadit.

2.4 Jistící pomůcky a techniky jištění

Jistících pomůcek i postupů jištění se nabízí více, u každého jsou určité výhody a nevýhody. Pokud ponecháme stranou nejstarší způsob jištění přímo přes tělo a nyní ustupující způsob jištění slaňovací osmou, nabízí se vedle jištění poloviční lodní smyčkou přes karabinu HMS (které se ale na umělých stěnách prakticky nepoužívá) ještě jištění samoblokujícími jistícími pomůckami (autoblokanty, „automaty“), dále pomůckami označovanými souhrnně jako „kyblíky“ a jištění několika jinými specifickými pomůckami. Na trhu se stále objevují inovované nebo zcela nové jistící pomůcky. Většina je vyrobena ze slitin hliníku. Použití konkrétního typu jištění nebo konkrétní pomůcky je závislé na více faktorech (např. průměr lana, jednoduché vs. dvojité lano, ohebnost lana, místo použití), stejně tak každý lezec preferuje jinou. Je však pro lezeckou praxi vhodné se seznámit s více pomůckamia postupy jištění.

Kyblíky: Kyblík je obecné souhrnné označení pro jistící (popř. též slaňovací) pomůcky, jejichž funkční princip je podobný. Používají se ve spojení s karabinou. Lano procházející otvory v kyblíku je provlečeno karabinou, kterou je při pádu lezce svíráno. Stejně tak často je podobný jejich vzhled, i když najdeme různé konstrukční odlišnosti. Některé mají např. na vnitřní straně zářezy, takže se zvyšuje tření a tím brzdný účinek. Jistič je při práci musí mít stále plně pod kontrolou. Výhodou je váha, snadná manipulace, možnost jištění jednoho i dvou pramenů lana (pokud se nejedná o kyblíky jen pro jeden pramen). Jsou v poslední době nejrozšířenějšími jistícími pomůckami.

Obr. 2.4.1 Kyblík (Singing Rock Buddy)

Obr. 2.4.2 Kyblík (Singing Rock Shuttle)

Obr. 2.4.3 Kyblík (Singing Rock Hornet)

Obr. 2.4.4 Kyblík (Black Diamond ATC Guide)

Obr. 2.4.5 Jistítka (Petzl Reverso 2, Petzl Reverso 3)

Obr. 2.4.6 Kyblík (Cassin Piu)

Obr. 2.4.7 Kyblík (Simond Cubik)

Atypické jistící pomůcky: výrazně méně rozšířené jistící pomůcky mají např. tvar páčky.

Obr. 2.4.8 Jistítko (Mammut Smart)

Obr. 2.4.9 Jistítko (Mammut,Alpine Smart)

Obr. 2.4.10 Jistítko (Simond Toucan)

Samoblokující jistící pomůcky: Jsou také poměrně rozšířené jistící pomůcky. Lano se založí do mechanismu pomůcky, v případě pádu je blokováno jednosměrnou vačkou, nebo lano přeskočí do blokující pozice. Pro uvolnění je třeba použít (většinou) páčku. Jejich nevýhodou je větší konstrukční složitost a tím i cena, vyšší hmotnost, naopak výhodou značná míra automatického jištění v případě pádu lezce a zaváhání jističe. Neznamená to ale, že je při jištění nemusíme vůbec kontrolovat! Hodí se pro sportovní lezení kratších cest zejm. na umělé stěněa pro lezení „top rope“. Vedle toho jsou ještě jistící stojící pomůcky na pomezí mezi samoblokantya atypickými jistícími pomůckami.

Obr. 2.4.11 Samoblokující jistítko (Petzl Gri-Gri)

Obr. 2.4.12 Samoblokující jistítko (Petzl Gri-Gri 2)

Obr. 2.4.13 Samoblokující jistítko (Trango Cinch)

Obr. 2.4.14 Samoblokující jistítko (Edelrid Eddy)

Obr. 2.4.15 Samoblokující jistítko (DMM Buddy)

Obr. 2.4.16 Samoblokující jistítko (Climbing Technology Click Up)

Obr. 2.4.17 Samoblokující jistítko (Climbing Technology Alpine Up)

Osmy: Pomůcky, které slouží primárně ke slaňování. V minulosti patřilo jištění osmou k nejrozšířenější způsobům jištění. Nyní již je na ústupu, i přes inovované tvary (prohnuté, hranaté aj.) a tím zlepšenou funkčnost, se obecně již nedoporučuje kvůli nižšímu brzdnému účinku. Na některých stěnách je jištění osmou výslovně zakázáno.

Obr. 2.4.18 Slaňovací osma L (Singing Rock)

Obr. 2.4.19 Slaňovací osma prohnutá (Singing Rock Rescue)

Video 2.4.1 Slaňování

Poloviční lodní smyčka a karabina HMS: spíše než o pomůcce mluvíme o technice. Jde o způsob jištění používaný především ve skalách a horách. Stačí znalost polovičního lodního uzlu a karabina HMS (oválného hruškovitého tvaru) s pojistkou. Nevýhodou tohoto způsobu jištění je tření lana o lano, a tedy jeho větší opotřebení. Proto se na umělých stěnách prakticky nepoužívá. Znalost ale oceníme, pokud nemáme (zapomeneme, ztratíme) jinou jistící pomůcku.

Obr. 2.4.20 Jištění poloviční lodní smyčkou

Výše uvedený výčet není zdaleka konečný. Volba konkrétní jistící pomůcky je otázka ryze individuální. Začátečníkům se doporučuje jištění kyblíkem, popř. jištění některým z poloautomatických blokantů. Důležité je si správě osvojit práci s jistící pomůckou, zautomatizovat si ji, seznámit se s jinými pomůckami či technikami a jejich správným použitím. Více o technice jištění v kapitole 4.6.

2.5 Lana

Horolezecké lano je hlavní součástí lezecké výbavy, součástí, které je znakem horolezce, nebo lezce. Je také nejdůležitější součástí vybavení zajišťující bezpečnost při lezení. Horolezecké lano je dynamické (pružné). Pružnost lana vede k pohlcení energie v případě pádu lezce a tím i ztlumení pádu a jeho následné zachycení. Pozor na záměnu s lanem statickým (pevným), které vypadá podobně, ale především není pružné. Vlastnosti a využití statického lana jsou zcela jiné (výškové práce, speleologie) a pád lezce do statického lana je nebezpečný, může skončit tragicky. To stejné platí o různých horolezeckých pomocných šňůrách, které mají menší průměr a nedostatečnou nosnost.

Obr. 2.5.1 Horolezecké lano (Singing Rock Mystic Dry)

Lano se vyrábí ze syntetického materiálu (polyamidu). Skládá se z jádraa opletu. Jádro má vlastní nosnou funkci, jeho úkolem je zachycení energie – pádu. Oplet pak především chrání jádro lana, ale částečně má také nosnou funkci. Konce moderních lan bývají speciálně zapletené, aby se předešlo třepení, popř. posunu opletu vůči jádru. Časté je také označení středu lana, buď barevným pruhem, nebo přechodem barev. Horolezecká lana se vyrábějí v různých průměrech a délkách. Na stěnu stačí zpravidla lano dlouhé 30 metrů, do skal se používají lana dlouhá 60 metrů. Jsou ale i lana mnohem delší. Průměr horolezeckého lana bývá od 8 do 12 mm. Lana o větším průměru mají zpravidla vyšší nosnost a snesou vyšší počet pádů, ovšem na úkor váhy a dalších parametrů. Tyto parametry, které se sledují a mají vliv na konečnou vlastnost lana, jsou např. průtažnost, uzlovatelnost, odolnost vůči oděru aj. Jedním ze sledovaných a již zmíněných parametrů je také počet normovaných pádů, které lano zachytí, než se přetrhne. Zde platí, že čím více, tím lépe. Lano musí, stejně jako další materiál, splňovat příslušné normy. Pevnost lana je dostatečně naddimenzovaná.

Obr. 2.5.2 Řez horolezeckým lanem

Horolezecká lana se dělí na 3 typy:

1. jednoduché lano („jednička“) – se používá v jednom pramenu, především při sportovním lezení ve skalách a na umělých stěnách. Má průměr okolo 9 – 12 mm. Označeno je symbolem čísla 1 v kroužku.

2. dvojité lano („dvojče“, popř. „twin“) – se používá vždy ve dvou pramenech, které se zakládají do postupového jištění vždy společně. Využívá se především při lezení v horách, kde se minimalizuje riziko přeseknutí obou pramenů najednou při pádu kamení, či pádu přes ostrou hranu. Má menší průměr než jednička a je označeno symbolem dvou propojených kruhů v kroužku.

3. poloviční lano („půlka“) – se také používá vždy ve dvou pramenech, které se však zakládají do postupového jištění střídavě. Tím se snižuje tření. Využití je stejné jako u dvojitého lana a také má menší průměr. Je označeno symbolem ½ v kroužku.

Obr. 2.5.3 Rozdělení lan, jejich symboly a způsob použití

2.6 Lezecká obuv

Lezecké boty (lezečky, někdy lezačky), jsou speciální boty na lezení, které se vyznačují těsnějším obepnutím nohy a především dobře přilnavou podrážkou. Podrážce na lezečkách se slangově říká lepička, vyrábí se v různých verzích s rozdílnou přilnavostí. Lezečky se vyrábějí z kůže nebo syntetických materiálůa pryže. Občas bývají pro lezení používány různé alternativy, nejčastěji obyčejné kopačky s uřezanými špunty. Na pískovci, kde se více uplatňuje technika lezení na tření, se hlavně v minulosti lezlo také v obyčejných bačkorách s mechovou podrážkou. Lezlo (a občas i leze) se také bosky, což se ale ze zdravotnícha především na stěně z hygienických důvodů nedoporučuje. Lezečka se skládá z několika částí.

Obr. 2.6.1 Konstrukce lezečky

Lezečky se i u začátečníků výrazně pozitivně podílí na lezeckém výkonu. Nabízejí se v různých modifikacích podle účelu použití, podle cílové skupiny atd. Lezečky můžeme rozdělit podle různých kritérií.

Podle typu nazouvání/uchycení:

• Šněrovací lezečky (šněrování může být protaženo až do špičky – pro přesnější a těsnější fixaci nohy) poskytuje největší jistotu, má výhodu v tom, že si intenzitu fixace lezečky k noze můžeme vhodně přizpůsobit. Šněrování má také nejdelší životnost.
• Uchycení na suchý zip (velcro) se hodí zejména tam, kde lezečky často nazouváme a vyzouváme, např. při boulderingu. Nevýhodou je, že suchý zip se při častém používání opotřebuje, zachytí se na něm nečistoty a jeho funkce se tak snižuje.
• Lezečky nazouvací, tzv. baletky či baleríny, mají výhodu v rychlém nazutí. Často se ale brzy vytáhnou a na noze již příliš nedrží, také je problém při používání paty, tzv. „hákování patou“ – zouvají se.

Obr. 2.6.2 Lezečka na šněrování (Triop Waltz)

Obr. 2.6.3 Lezečka na suchý zip (Triop Rental Velcro)

Obr. 2.6.4 Lezečka nazouvací (Triop Wings)

Obr. 2.6.5 Hákování špičkou

Obr. 2.6.6 Hákování patou

Podle úrovně pokročilosti, popř. tvrdosti mezistélky:

• Podrážka s tvrdou mezistélkou poskytuje větší oporu, je proto vhodná pro začátečníky, kteří nemají dostatečně zpevněné chodidlo a vytrénovanou sílu v prstech. Je ale méně citlivá.
• V lezečkách s podrážkou a měkkou mezistélkou (případně bez ní) jsou nohy citlivější, ale vyžaduje se již větší zkušenost a trénovanost. Měkká podrážka také lépe kopíruje povrch, lezečky s měkkou podrážkou jsou vhodné při lezení na tření, hodí se např. na lezení na pískovci.

Podle tvaru:

• Lezečky rovnějšího tvaru kopyta se hodí pro začátečníky. Noha je v nich v přirozenější poloze, není proto tolik namáhána, lezečky poskytují větší pohodlí.
• Prohnuté lezečky a se zatočenou popř. ostřejší špičkou (tzv. banány) jsou vhodnější zejména do náročnějších technických cest. Uplatní se např. při lezení na malých lištách, při lezení po dírkách apod. Pro začátečníky nejsou vhodné.
• Lezečky s ostřejší špičkou a vyšší těsnou patou se hodí na bouldering, tam, kde hodně „hákujeme“ (tzn. zasekáváme špičkou nebo patou nohy). Vyšší pata zamezuje vyzouvání lezečky.
• Lezečky vyšší, kotníkové, se hodí např. při dlouhém lezení v horách, nebo při lezení spár. Jsou pohodlnější, ve spárách chrání kotníky před odřením.

Obr. 2.6.7 Začátečnická lezečka (Triop Start Plus)

Obr. 2.6.8 Technická lezečka pro pokročilé (Triop Phet Maak Velcro)

Obr. 2.6.9 Lezečka kotníková (Triop Kova)

Vedle výše uvedených existují také další kritéria pro výběr. Výrobci nabízejí např. dámské či dětské modely (odpovídají anatomii dámské či dětské nohy, jsou uzší...), modely rozdělené podle lezeckého terénu (umělá stěna, pískovec, žula, …), nebo lezečky speciální, např. pro drytooling.

Obr. 2.6.10 Dámská lezečka (Triop Tango Lady)

Obr. 2.6.11 Dětská lezečka (Triop Junior)

Obr. 2.6.12 Drytoolingová lezečka (Triop Capoeira Ice 11)

Obr. 2.6.13 Drytooling

Při výběru lezeček je třeba promyslet, k jakému účelu je budeme používat, kde budeme nejčastěji lézt. Výrobci své lezečky zpravidla třídí do různých kategorií (po začátečníky, pokročilé, dámské modely, pro technické lezení, …). Důležité je si lezečky řádně vyzkoušet. Musí mít odpovídající konstrukci, vhodný tvar a velikost dle charakteru chodidla (i prstů na noze). Široká lezečka se může protáčet, úzká zase tlačit. Zejména u začátečníků by neměly lezečky být příliš těsné a neměly by nikde tvořit otlaky, začátečník by v nich měl vydržet vylézt několik cest.

Je však třeba počítat s tím, že se lezečka časem trochu vytáhne, proto se zpravidla kupují mírně menší, aby obutí bylo dostatečně těsné. Vytažení lezečky záleží na použitém materiálu, konkrétním tvaru, aj. Tam kde se leze na výkon, se kupují lezečky výrazněji menší, těsnější, noha je v nich více citlivá a lépe drží i na malých stupech. Lezečky se používají naboso, popř. s tenkou ponožkou. V lezečkách se jen leze, nechodí se v nich, prodlužuje se tím jejich životnost. Poškozené lezečky je možné ve většině případů nechat opravit. Náklady na opravu jsou nižší, než pořízení nových.

2.7 Magnezium, pytlík na magnezium, tejpovací pásky

Magnézium (uhličitan hořečnatý – 4.MgCO₃, Mg(OH)₂, 4.H₂O) je bílý prášek, který dobře pohlcuje vlhkost. Proto se používá při lezení na „vysušení“ rukou, aby chyty kvůli vlhkosti (pocení) neklouzaly. Magnéziu se slangově říká „máčo“ nebo „mágo“. Je dostupné nejen jako prášek, také v kostkách nebo kuličkách, ale i v tekuté formě. Tekutá forma má tu výhodu, že vedle lepšího vysoušení nepráší.

Obr. 2.7.1 Magnézium v prášku (Singing Rock Magnum drcené a dóza)

Obr. 2.7.2 Magnézium v kostce (Singing Rock Magnum kostka)

Obr. 2.7.3 Magnézium v kuličce (Singing Rock Magnum koule)

Obr. 2.7.4 Tekuté magnézium (Singing Rock Magnum Tuba)

Magnézium (vyjma tekutého) mají lezci v textilním pytlíčku, který nosí uchycený okolo pasu na bedrech. Slangově se mu říká „maglajzpytlík“ nebo „maglajzák“.

Protože magnézium velmi vysušuje kůži, je vhodné po lezení si ruce ošetřit mastným krémem.

Obr. 2.7.5 Pytlík na magnézium (Singing Rock Chalk bag)

Obr. 2.7.6 Lezec s maglajzákem

Někdy lezci používají také tejpovací pásky. Jsou to speciální sportovní pásky, které jsou pevné, ale zároveň také mírně pružné. Používají se pro zpevnění namáhaných částí těla (u lezení prstů), nebo jako prevence zranění (natažení, odření). Někdy se tejpování používá také kvůli zmírněné následků zranění, ale obecně je vhodnější v takovém případě navštívit lékaře a přerušit lezeckou aktivitu, aby nedošlo ke zhoršení stavu.

Obr. 2.7.7 Tejpovací páska (Singing Rock Super tape)

Obr. 2.7.8 Zatejpované prsty

2.8 Horolezecká přilba

Horolezecká přilba (helma) je důležitou, ale často stále podceňovanou součástí lezeckého vybavení. Přilby se využívají především při lezení v horách a ve skalách, tam, kde hrozí jak pád samotného lezce, tak i pád kamení nebo ledu. Na umělých lezeckých stěnách se helma nevyužívá prakticky vůbec. Přesto je ale vhodné její používání dle aktuální situace zvážit. I na umělé stěně hrozí pád horolezeckého materiálu (karabina, expreska ...), nebo kratší ale nekontrolovaný pád lezce, začátečníka, který se učí lézt na prvním konci lana. Každá možnost prevence, která je, má být využita.

Horolezecké přilby musí, stejně jako karabiny, lana a další materiál, splňovat parametry dané normami. Použití jiných přileb (např. pro cyklistiku) se obecně nedoporučuje. Horolezecké přilby můžeme rozdělit do dvou kategorií, a to přilby pro lezení v horách a přilby odlehčené. Přilby pro lezení v horách mají pevnější skelet, jsou celkově odolnější vůči destrukcím, mají více bodů uchycení upínacího systému, větší variabilitu nastavení např. kvůli čepici, mají systémy pro uchycení čelové svítilny aj.).

Obr. 2.8.1 Horolezecká přilba „horská“ (Singing Rock Kappa)

Odlehčené přilby jsou vhodnější na skály, mají zpravidla více větracích otvorů, méně upevňovacích bodů pro systém uchycení. Po jednom nárazu nebo zásahu dochází často k výrazné destrukci a přilba je dále nepoužitelná.

Obr. 2.8.2 Horolezecká přilba odlehčená (Singing Rock Penta)

Přilbu je vhodné si vyzkoušet, stejně jako ostatní lezecké vybavení. Měla by dobře sednout a být dobře fixována na hlavě (různé systémy uchycení a nastavení), netlačit (různě řešené polstrování), nepřekážet při lezecké činnosti.

2.9 Oblečení na lezení

Oblečení by mělo být pohodlné, nemělo by bránit ve volném pohybu a mělo by zajistit (v kombinaci) optimální tepelný komfort. Je jedno, zda někdo upřednostňuje oblečení na tělo („elasťáky“), nebo oblečení volnějšího střihu. Doporučuje se mít kalhoty minimálně pod kolena kvůli případným odřeninám kolen. Oblečení nemá mít volné cípy nebo doplňky, jako jsou šňůrky, různé ozdoby, či jakékoliv jiné doplňky, u nichž hrozí zachycení do jistícího řetězce.

K oblečení se vtahuje také další věc, a to osobní doplňky jako jsou hodinky, náušnice, prstýnky, náramky atd. Při lezení bychom nic z toho neměli na sobě mít. Dlouhé vlasy je třeba mít svázané do drdolu nebo culíku, aby nehrozilo zachycení do jistících pomůcek atd.

2.10 Kontrola, údržba a skladování horolezeckého materiálu

Horolezecký materiál nemá neomezenou životnost, přirozeně s narůstajícím časem ztrácí své vlastnosti, popř. parametry, které má při výrobě. Nejde jen o poškození materiálu při jeho používání, ale i změnu vlastností související s degenerací materiálu v čase. Znamená to např., že lano, které nepoužívámea máme doma ve skříni, nebude mít za 5 let stejné parametry, které mělo při nákupu. Protože i na spolehlivosti horolezeckého materiálu závisí život lezce, je třeba mu věnovat péči a pravidelně ho kontrolovat.

Úvazky: úvazky jsou vyrobeny ze syntetických materiálů, proto jim obecně škodí vyšší teplota i působení chemických látek. Proto se těmto vlivům snažíme zamezit. Životnost úvazku je 5–10 let dle intenzity používání. Pokud jsou popruhy na úvazku prodřené častým používáním, popř. natržené, pokud jsou rozpárané švy, poškozené kovové spony nebo dojde k hrubému pádu, úvazek vyřadímea nepoužíváme (popř. je možné nechat zkontrolovat a opravit u výrobce).

Karabiny a jistící pomůcky: především je chráníme před hrubým mechanickým poškozením a před korozí. Zámky karabin musí pracovat hladce, musí bezpečně zapadnout, také chod pojistek musí být hladký. Proto dbáme na čistotu. Pokud dojde k pádu na tvrdý povrch, zejména z větší výšky, materiál dále nepoužíváme, protože může dojít i k zásadnímu poškození, které nemusí být na povrchu nijak patrné. Také uvolnění nýtů u zámku je důvodem k vyřazení. Dáváme pozor na případné ostré hrany na těle karabin či pomůcek, pokud je to možné, zahladíme je lehkým obroušením. Expreskové smyčky v případě poškození, jako uvolnění švů, vyměníme.

Lano: životnost závisí na četnosti a způsobu používání a kolik pádů lano zachytilo. Každé lano zachytí určitý počet pádů (je uvedeno na visačce, minimum dle normy UIAA je 5 pádů, nejlepší lana vydrží až 12 pádů). Při dosažení výrobcem uvedeného počtu zachycených pádů se už lano musí vyřadit. Při častém používání vydrží lano třeba jen 6 měsíců, při občasném a šetrném použití je životnost moderních lan až 10 let. Pak je vhodné lano vyřadit. Je také vhodné si rok výroby zapsat, popř. schovat visačku. Rok výroby lana lze ale zjistit i pomocí barevných kontrolek v jádru lana (pro každý rok se používají jiné barevné kontrolky – nitě), u některých lan také pomocí elektronického čipu, který je zapletený na konci lana.

Lanu vedle mechanického poškození (po laně se také nešlape!) nejvíce škodí vysoké teploty a působení chemických látek. Proto nenecháváme lano zbytečně na slunci, blízko zdrojů tepla, blízko chemikálií. Lano může poškodit i nevhodný fix použitý např. na označení středu lana. Lano před a po používání vždy zkontrolujeme. Kontrola probíhá nejenom vizuálně (poškození opletu, barevné skvrny či změna barvy), ale především hmatem, kdy můžeme zjistit poškození jádra lana (zlomy, bouličky, měkčí či naopak tvrdší místa). Při jakékoliv anomálii raději lano vyřadíme. Lano po skončení lezení protřepeme („vyzvoníme“), aby se uvolnilo a předešlo se jeho kroucení. Je vhodné používat obal (vak) na lano – nejenom pro přepravu a skladování, ale i při vlastním lezení. Lano odkládáme na rozložený obal, takže se zbytečně neušpiní a nečistoty se do lana nezadírají. Pokud je lano špinavé, dá se citlivě vyprat ve vlažné vodě (ručně, nebo v pračce bez odstředění), prodávají se speciální prací prostředky na lana. Mokré lano necháme zvolna schnout mimo tepelné zdroje. Máme také na paměti, že pevnost mokrého lana výrazně klesá.

Lezečky: v lezečkách se jen leze, chozením se zbytečně poškozují, proto se přezouváme. Dáváme také pozor na prodření gumy a v případě poškození je necháme co nejdříve opravit. Poškození menšího rozsahu se opravují snáze.

Horolezecký materiál skladujeme ideálně na tmavém a suchém místě, mimo vliv chemických prostředků a tepla.

3. Manipulace s materiálem

3.1 Oblékání úvazku

Při nasazování úvazku, který má mít především vhodnou velikost odpovídající proporcím lezce, dbáme několika zásad. Jednotlivé popruhy úvazku nesmí být překřížené nebo převrácené. Základní pozice při nasazování je, že držíme úvazek za hlavní popruh jistícím/slaňovacím okem směřujícím vpřed, popř. jej v této poloze máme položený na zemi. Pak si natáhneme jednu a druhou nohavičku. Dáváme pozor, abychom neměli převrácené nohavičky a aby nebyly prohozeny pravá a levá nohavička.

Video 3.1.1 Oblékání úvazku

Utažení jednotlivých popruhů má být přiměřené. Nesmí být příliš těsné, což by mohlo lezce nejen omezovat v pohybu, ale také způsobovat otlaky a oděrky, či bránit dostatečnému prokrvení částí těla. Nesmí však být ani příliš volné, aby nedošlo k posunu do nevhodné pozice na těle, popř. převrácení popruhů. Při pádu by pak došlo k nevhodnému rozložení sil působících na tělo lezce. Vhodné utažení lze posoudit tak, že mezi část těla a popruh úvazku je možné bez přílišného odporu vsunout prsty ruky.

Obr 3.1.1 Utažení popruhů na úvazku – příliš těsné

Obr 3.1.2 Utažení popruhů na úvazku – příliš volné

Obr 3.1.3 Utažení popruhů na úvazku – optimální

Velmi důležité je správné provlečení nebo uchycení přezek. Klasické provlékací přezky jsou již nyní na ústupu, jsou nahrazovány rychlopřezkami, které se snáze utahují i uvolňují.

Obr 3.1.4 Detail rychlopřezky (Singing Rock Innovation)

Obr 3.1.5 Detail provlékací přezky

U úvazku s provlékacími přezkami dbáme na to, aby byl popruh vždy provlečený zpětně (provlečení sponou tam a zpět). Většina výrobců má na přezce umístěný nápis „Danger“, který nesmí být při správném provlečení popruhu vidět.

Video 3.1.2 Rychlopřezka

Video 3.1.3 Provlékací přezka

3.2 Manipulace s lanem

S lanem manipulujeme tak, abychom ho zbytečně neušpinili a zabránili mechanickému poškození (nešlapeme po něm apod.). Pokud máme lano zcela nové, je třeba je správně rozbalit, abychom předešli kroucení a vytváření smyček na laně. Rozmotáváme je proto opatrně proti směru balení a celé lano protáhneme rukama a „vytřepeme“ (i několikrát).

Video 3.2.1 Rozmotávání nového lana

Balení lana je jedním z důležitých a častých úkonů. Lano můžeme nechat volně v transportním obalu, ale častější je balení lana. Pokud lano sbalíme správně, bude se snáze rozbalovat, nebudou se na něm vytvářet smyčky. Lano balíme do tzv. „panenky“ a to tak, že smyčky jdou střídavě vpravo a vlevo. Postupů je více, dá se balit jen od jednoho pramene nebo od dvou pramenů od středu lana i od konce. Výsledný tvar sbaleného lana, panenka, je však podobný. Výhodou balení lana odprostřed je, že lano pak můžeme snadno nést na zádech jako batoh.

Video 3.2.2 Balení lana za jeden konec

Video 3.2.3 Balení lana za dva konce

Video 3.2.4 Balení lana odprostřed

Pokud je lano delší a je problém ho udržet v ruce, je pohodlnější lano balit „přes krk“.

Video 3.2.5 Balení lana přes krk

Při práci s lanem se snažíme předejít rychlému prokluzu lana přes karabiny nebo jistící pomůcky. Třením se vytváří vysoká teplota, která poškozuje oplet lana. Proto např. spolulezce spouštíme pomalu, pomalu slaňujeme. Pokud se lano začíná kroutit a nadměrně se na něm vytvářejí smyčky, je dobré celé lano i vícekrát protáhnout přes ruku, popř. celé natáhnout a „vyzvonit“ či „vyklepat“.

Video 3.2.6 Vyzvonění lana

3.3 Manipulace s karabinami, expreskovými sety a jistícími pomůckami

Karabiny, expreskové sety a jistící pomůcky máme při lezení v materiálových ocích na úvazku. Pokud se jedná o karabiny s manuální pojistkou, pak je v tom případě nezajišťujeme (nezašroubováváme) – máme je v případě potřeby rychleji k dispozici. Naopak pokud je karabina s pojistkou použita aktivně, tzn. pro jištění, vždy pojistku zajistíme (zašroubujeme, pokud není automatická).

Je dobré dodržovat při umístění pomůcek do materiálových ok na úvazku nějaký stálý systém, aby si lezec vše zautomatizoval a uměl potřebný materiál najít i „poslepu“. Systém je dán povětšinou četností použití materiálu – to co se často používá, to má být na lépe dosažitelné pozici. Záleží také na tom, zda je lezec pravák nebo levák.

Video 3.3.1 Umístění materiálu na úvazku

4. Začínáme lézt

Lezení můžeme chápat jednak jako vlastní pohybovou aktivitu, tedy vertikální pohyb po skále nebo umělé stěně a s tím spojené pohybové a silové schopnosti. To je vnímání v užším slova smyslu. Ale v širším pojetí je lezení celým souborem teoretických znalostí, praktických dovedností a postupně získávaných zkušeností z prováděné lezecké činnosti. Pod pojem „lezení“ pak můžeme zahrnout např. znalost technik jištění, znalost uzlování, dostatečné teoretické znalosti o lezeckém materiálu a další. Bez toho se neobejdeme. O něčem z výše uvedeného již byla řeč v předchozích kapitolách, další pak je probráno v kapitolách následujících, kde se více zaměříme na praktické dovednosti.

4.1 Obecné zásady

Obecné zásady bezpečnosti byly popsány v předchozích kapitolách. Zde hlavně připomeneme nutnost se na lezeckou činnost a jištění dobře soustředit. Lezecká aktivita by měla probíhat v klidu a promyšleně, v případě jakýchkoliv pochybností je žádoucí se obracet na zkušenější, na instruktora, vyučujícího, nebo personál lezecké stěny apod. Komunikace s lezeckým partnerem by měla být bezproblémová, musíme k sobě navzájem být ohleduplnía především plně zodpovědní.

Je zřejmé, že lezeckou činnost a to, jak na koho působí, vnímá každý odlišně. Nejde jen o individuální fyzické předpoklady či pohybové schopnosti, jako je síla, obratnost atd., které se projevují v lezecké výkonnosti. Velkou roli hrají také faktory psychické. Někdo musí vynaložit více úsilí k překonání strachu z výšky nebo strachu z pádu, přitom se někomu tyto úzkostné stavy nepodaří překonat nikdy i přes četné lezecké pokusy. Takový strach je přirozený a dalo by se říci správný, i když může být zároveň velkou brzdou. Již jeho překonávání však může být pro někoho výzvou, stejnou jako je pro jiné lezení ve vyšších a vyšších stupních obtížnosti a lezení psychicky více a více náročnějších cest. Lezecký výcvik tedy má probíhat v takovém tempu, které lezce zbytečně nestresuje, ale přitom po krůčcích posouvá dál v lezeckých dovednostech a v lezecké výkonnosti.

Vlastní lezení nebo lezecký trénink se dá zaměřit na různé části komplexu lezeckých dovedností, jako je složka silová, vytrvalostní, technická, taktická či psychická. To již poněkud přesahuje šíři tohoto materiálu, proto je třeba čerpat v dalších publikacích, uvedených např. v seznamu literatury.

Co však platí obecně je, že před každou pohybovou aktivitou a lezení tedy nevyjímaje, je vhodné se rozcvičit, vhodně protáhnout. U lezení se zaměřujeme na rozcvičení a protažení především horní poloviny těla, ale ani nohy bychom neměli opomenout. Stejně tak je dobré protahovací a uvolňovací cviky provádět v přestávkách, v průběhu vlastní lezecké činnosti a na závěr cvičení. Rozcvičení a protažení má význam také preventivní, aby se předešlo poranění pohybového aparátu, a proto bychom je neměli podceňovat.

4.2 Základní uzly a smyčky

Na úvod této kapitoly je důležité poznamenat, že každý uzel uvázaný na laně snižuje pevnost lana a to třeba i o 50%. Některé uzly pevnost snižují více, jiné méně. Bez uzlů/smyček se ale v lezení, resp. v horolezectví neobejdeme. Většina uzlů/smyček se dá vázat vícero způsoby. Je vhodné si také osvojit vázání některých uzlů/smyček jednou rukou. Vždy však uzel/smyčku zkontrolujeme a to nejenom vizuálně, ale také pohmatem a mechanicky, zatažením za lano.

Uzlů je celá řada, dají se rozdělit do několika skupin (např. samosvorné, kotvící, ...), pro naše potřeby si vystačíme s několika základními.

Jednoduché očko – je základní jednoduchý uzel. Používá se např. na konci lana pro vymezení určité vzdálenosti od jeho konce nebo jako „pojistný“ uzlík při navázání vůdcovských či dvojitým osmičkovým uzlem, popř. aby volný konec lana příliš nepřekážel.

Obr 4.2.1 Jednoduché očko

Vůdcovský uzel („krejčík“) – je jednoduchý uzel, který se používá k ukotvení lana (zajištění za takto uvázané očko). Dá se použít také pro navázání na lano, ale následné rozvazování uzlu po zatížení je těžší.

Obr 4.2.2 Vůdcovský uzel

Osmičkový uzel („osmička“ či přesněji „dvojitá osmička“) – je nejčastěji používaný uzel ve sportovním lezení. Používá se především k navázání lezce na lano. Jeho další využití může být podobné jako u vůdcovského uzlu – snáze se po zatížení rozvazuje.

Obr 4.2.3 Osmičkový uzel prostý

Obr 4.2.4 Osmičkový uzel dvojitý

Obr 4.2.5 Osmičkový uzel – schéma vázání uzlu

Video 4.2.1 Vázání dvojitého osmičkového uzlu

Dračí smyčka („dračák“) – se dříve používala pro navazování na lano. Od ní se upustilo, ale je dobré ji znát pro případ nouzového navázání na lano, protože se dá dobře vázat také jednou rukou.

Obr 4.2.6 Dračí smyčka

Video 4.2.2 Vázání dračí smyčky

Dvojitá dračí smyčka (tzv. „Yosemitská smyčka“) – je bezpečnější variantou klasické dračí smyčky. Lze ji použít pro navázání na lano.

Obr 4.2.7 Dvojitá dračí smyčka

Video 4.2.3 Vázání dvojité dračí smyčky

Lodní smyčka („loďák“) – je to nejjednodušší a velmi často používaná samosvorná smyčka. Jeho dvě oka mohou mít libovolný potřebný rozměr. Po uvolnění (např. vyjmutí z karabiny) se lodní smyčka sama rozváže. Drží i tehdy, když je namáhána jen za jeden konec. Používá se např. pro sebejištění na stanovišti.

Obr 4.2.8 Lodní smyčka v karabině

Video 4.2.4 Vázání lodní smyčky

Obr 4.2.9 Schéma vázání lodního uzlu jednou rukou

Video 4.2.5 Lodní uzel vázaný jednou rukou

Obr. 4.2.10 Schéma vázání lodního uzlu okolo pevného bodu

Poloviční lodní smyčka – („půlloďák“) vychází z lodní smyčky, používá se zejména při jištění přes karabinu HMS (nejvhodnější dynamické jištění podle UIAA). Vždy se musí použít karabina s pojistkou. Při jištění podle toho, zda lano povolujeme či dobíráme, prosmekává uzel na jednu nebo druhou stranu karabiny.

Obr. 4.2.11 Poloviční lodní smyčka

Video 4.2.6 Vázání poloviční lodní smyčky

Protisměrný uzel („skotský“) – je jednoduchý spojovací uzel. Hodí se na spojení dvou konců lan a zejména popruhů. Uzel je však za určitých okolností náchylný k rozvázání, pokud se něčeho dotýká (je o něco zapřený) nebo se o něco tře.

Obr. 4.2.12 Skotský uzel

Video 4.2.7 Vázání skotského uzlu

Rybářský uzel („autíčko“) – je protisměrně zatěžovaný uzel, který slouží k pevnému spojení dvou konců lan.

Obr. 4.2.13 Rybářský uzel

Video 4.2.8 Vázání rybářského uzlu

Dvojitý rybářský uzel („dvojité autíčko“) – je pevnější a bezpečnější variantou jednoduchého rybářského uzlu.

Obr. 4.2.14 Rybářský uzel

Obr. 4.2.15 Dvojitý rybářský uzel

Video 4.2.9 Vázání dvojitého rybářského uzlu

Prusíkův uzel („prusík“) – je samosvorný uzel, vázaný zpravidla tenčí smyčkou na silnější, resp. na laně, který se při zatížení stahuje. Váže se ve vícero variantách. Nejčastější využití je při sebejištění nebo sebezáchraně.

Obr. 4.2.16 Prusíkův uzel

Obr. 4.2.17 Schémata vázání Prusíkova uzlu – různé varianty

<

Video 4.2.10 Vázání a funkce Prusíkova uzlu

4.3 Navazování na lano

Na lano se navazujeme přímo tak, že lano provlečeme příslušnými oky úvazku, jak je doporučeno výrobcem, a uvážeme příslušný uzel. Lze se navázat také nepřímo, např. přes karabinu apod. (v tom případě vždy karabiny s pojistkou a popř. i karabinami dvěma), což se však z hlediska bezpečnosti spíše nedoporučuje, protože každý prvek vložený do nějakého komplexu navíc představuje potenciální riziko. Rozhodně takové řešení nesmí být použito tam, kde hrozí pád prvolezce do lana. Existují také způsoby navázání lanem přímo na tělo, které se využívaly v lezeckém „dávnověku“. Tyto se ale mohou hodit v nouzových situacích, proto je dobré je znát.

Obr. 4.3.1 Navázání na úvazek přímé

Obr. 4.3.2 Navázání nepřímé (zdvojená karabina)

Obr. 4.3.3 Příklad navázání na tělo (dračí smyčka s kšandičkami)

Při sportovním lezení se většinou používá samotný sedací úvazek, do kterého se navazujeme. Bezpečnější (především ve skalním terénu, při lezení s batohem, všude tam, kde hrozí delšía nekontrolované pády) je navazování na kombinovaný úvazek sedací + prsní. Vzhledem k zacílení tohoto materiálu se budeme věnovat jen navazování na sedací úvaz.

Nejčastěji (resp. je doporučováno) se používá navazování na lano dvojitým osmičkovým uzlem. Uzel je přehledný a po zatížení se dobře rozvazuje. Dbáme na to, aby se jednotlivé prameny lana při dotažení uzlu nekřížily, aby zůstal volný dostatečně dlouhý konec lana, aspoň 10 cm. Konec, který by byl příliš dlouhý, by již překážel. Na volný konec lana se může uvázat pojistný uzel (obyčejné očko, popř. může být dvojitý nebo vícenásobný, pokud zbude delší konec lana). Pojistný uzel má doléhat přímo na uzel osmičkový, aby mezi nimi nebyla mezera, do které by bylo možné omylem zacvaknout karabinu. Oko vzniklé po uvázání na laně by nemělo být příliš velké, aby se nebránilo pohodlnému cvakání expresek, resp. nedošlo při zacvaknutí k omylu – zacvaknutí expresky právě do vzniklého oka.

Obr. 4.3.4 Navazování dvojitým osmičkovým uzlem

Video 4.3.1 Navázání osmičkovým uzlem

Obr. 4.3.5 Pojistný uzlík jednoduchý

Obr. 4.3.6 Pojistný uzel zdvojený

Obr. 4.3.7 Příliš velké oko na navazovacím konci

Obr. 4.3.8 Příliš dlouhý konec lana

Obr. 4.3.9 Překřížení lana v osmičkovém uzlu

Obr. 4.3.10 Krátký konec lana

Obr. 4.3.11 Navázání do materiálového poutka

4.4 Jištění a zásady správného jištění

Při jištění lezce se používají různé jistící pomůcky, resp. jistící postupy. Použití té které z nich má svoje výhody i nevýhody. O jednotlivých z nich si povíme více v následujících podkapitolách, stejně tak i o odlišnostech, které se vztahují k jištění při lezení „top rope“ a k jištění v případě lezení prvolezce. Tyto jsou vysvětleny v kapitole 4.7 a 4.9. V krátkosti: jištění „top rope“ je jištěním lezce „shora“, s minimálním rizikem pádu Jištění prvolezece je jištění „zdola“, s rizikem delšího pádu lezce. Nácvik jištění (ale i vlastního lezení) je vhodnější začít při lezení „top rope“. Ať už však používáme jakoukoliv z jistících pomůcek či postupů, ať už jistíme „top rope“ nebo prvolezce, vždy platí určité společné zásady, které je třeba dodržovat.

• K jištění vždy přistupujeme s vědomím, že neseme zodpovědnost za spolulezce, za jeho zdraví, život.
• Na jištění se vždy plně soustředíme, nevěnujeme se jiným činnostem.

Video 4.4.1 Nesoustředění při lezení

• Dobře se seznámíme s jistící pomůckou a manipulací s ní, resp. s jistícím postupem. Práci s jistící pomůckou bychom měli mít zautomatizovanou.
• Jištění a jistící postupy nacvičíme nejprve na zemi, posléze v malých výškách, pak při lezení „top rope“.
• Je vhodné si také vyzkoušet, co se děje v případě pádu (pokud se nabízí možnost např. „chytání pneumatiky“, což jsou speciální akce zaměřená na nácvik chytání pádů, rozhodně stojí za to ji využít).
• Je vhodné si nacvičit i řešení v případě nouzových situací (např. zachycení materiálu do jistícího řetězce apod.).
• Při jištění stále vizuálně kontrolujeme postup lezce, i proto, abychom jej upozornili na případnou chybu při zakládání jištění, při vedení lana apod.
• Lano dobíráme raději po kratších úsecích, je to vhodnější pro stálou kontrolu nad lanem.

Video 4.4.2 Dobírání lana po krátkých úsecích a po dlouhých úsecích

• Lano dobíráme a povolujeme s citem. Pokud je lezec nízko nad zemí nebo v převisu, nesmí být příliš povolené – prověšené, ale ani příliš napnuté.

Obr. 4.4.1 Příliš povolené lano

• Při dobírání a povolování lana je vhodné se pohybovat vždy 2–3 kroky od stěny a ke stěně. Tím zajistíme, že lano je vždy optimálně napnuté.

Video 4.4.3 Pohyb při dobírání a povolování lana od a ke stěně

• Lano máme stále pod kontrolou a to i v případě, že používáme automatickou (samoblokující) jistící pomůcku. Brzdící ruka stále drží pramen lana pod jistící pomůckou.

Obr. 4.4.2 Správné držení lana u jistící pomůcky

• Stojíme tak, aby lano nepřekáželo lezci ani ostatním lezcům kolem. Lana v jednotlivých lezeckých liniích se nesmí křížit.

Obr. 4.4.3 Křížení lan v liniích

• Stojíme tak, abychom nebyli daleko od stěny. Pokud stojíme od stěny dále, v případě pádu hrozí, že nás lano vytáhne vpřed, ztratíme oporu a tím prodloužíme pád lezce.

Video 4.4.4 Vytažení jističe stojícího dál do stěny při pádu

• V případě většího váhového rozdílu mezi jističem a lezcem je vhodné použít ještě sebejištění u jistícího bodu.

Obr. 4.4.4 Sebejištění při váhovém rozdílu

4.4.1 Jištění kyblíkem

Jištění pomůckami typu „kyblík“, či takovými, které pracují na principu „kyblíku“, je nejrozšířenějším způsobem jištění při jednodélkovém sportovním lezení zejména na umělých stěnách. Jištění kyblíkem je jednoduché a pohodlné, proto je vhodné pro začátečníky. Vyžaduje se však plná zodpovědnost jističe. Je také šetrné k lanu, lano se nekroutí a zpravidla se dá kyblík dobře použít také u staršího „tvrdého“ lana. Vždy používáme karabinu s pojistkou, což platí pro všechny jistící pomůcky a postupy. Zámek karabiny s pojistkou musí být vždy orientován na opačnou stranu, než na které je jistící ruka držící volný pramen lana, abychom zabránili jeho nechtěnému uvolnění a otevření karabiny.

Lano procházející jistící pomůckou je nutné mít stále pod 100% kontrolou! Naše ruka (spolu s reflexy a popř. vahou vlastního těla) je jediná, která zachytí pád lezce. Ruka, která drží lano pod jistící pomůckou, je vždy orientována palcem vzhůru. Při dobírání lana proto používáme „přebírání“ pod jistící pomůckou, tím ani na okamžik neztratíme nad lanem kontrolu. Při spouštění lezce drží obě ruce lano pod jistící pomůckou.

Obr. 4.4.1.1 Správná pozice jistící ruky vůči zámku/pojistce karabiny

Obr. 4.4.1.2 Chybná pozice jistící ruky vůči zámku/pojistce karabiny

Video 4.4.1.1 Ukázka jištění kyblíkem

Video 4.4.1.2 Dobírání lana s přehmatáváním pod jistící pomůckou

Video 4.4.1.3 Spouštění na kyblíku

4.4.2 Jištění poloautomatickými jistítky

Poloautmatická jistítka mají při správném používání ve srovnání s kyblíkem větší toleranční rezervu vůči chybám. Znamená to, že jsou schopna při pádu lezce sama zablokovat lano i bez zásahu jističe. I tak je ale nezbytné mít stále pramen lana pod jistící pomůckou pod kontrolou. Zachycení pádu je také o něco tvrdší kvůli minimalizaci prokluzu lana přes jistící pomůcku.

Na druhou stranu nevýhodou je kromě větší robustnosti, a tedy i váhy (což ale při sportovním lezení v zásadě nevadí), zpravidla také větší složitost systému a tím vyšší nároky na zacvičenía správnost použití. Častou chybou bývá nesprávné založení lana nebo nesprávná manipulace. Proto nácviku práce s nimi věnujeme dostatek pozornosti a to zejména postupu pro jištění prvolezce a spouštění. Výrobci ale přicházejí s různými novinkami, které nevýhody minimalizují.

Video 4.4.2.1 Ukázka jištění Gri-Gri2

Video 4.4.2.2 Ukázka spouštění Gri-Gri2

Video 4.4.2.3 Ukázka jištění Click-Up!

Video 4.4.2.4 Ukázka spouštění Click-Up!

4.4.3 Jištění poloviční lodní smyčkou

Jištění poloviční lodní smyčkou přes karabinu HMS se při sportovním lezení jednodélkových cest, především tedy na umělých stěnách, prakticky nepoužívá. Důvodem je větší opotřebovávání lana (třením lana o sebe) a kroucení lana. Na druhou stranu ve skalách a obzvláště horách jde o způsob jištění doporučený UIAA. Velkou výhodou tohoto způsobu jištění je, že není potřeba žádné další pomůcky, stačí pouze karabina HMS s pojistkou. To se může hodit např. při ztrátě jistící pomůcky. Další výhodou je, že pro konečný jistící efekt nerozhoduje směr zatížení karabiny (nahoru nebo dolů či do strany). Proto je vhodné i tento způsob jištění znát.

Při použití jištění poloviční lodní smyčkou vždy používáme karabinu HMS s pojistkou! I zde platí, že vždy musí být jistící konec lana pod karabinou na opačné straně, než je pojistka a zámek karabiny, aby nedošlo při manipulaci s lanem k otevření zámku.

Obr. 4.4.3.1 Karabina HMS s pojistkou a poloviční lodní smyčkou

Obr. 4.4.3.2 Schéma chybné pozice jistícího pramene lana vůči zámku/pojistce karabiny

Obr. 4.4.3.3 Chybná pozice jistícího pramene lana vůči zámku/pojistce karabiny

Video 4.4.3.1 Vázání lodní smyčky pro jištění

4.4.4 Jištění slaňovací osmou

Horolezecké osma je pomůcka, která slouží primárně ke slaňování. V minulosti se hodně využívala právě také k jištění. V posledních letech se od tohoto způsobu jištění upouští a na některých umělých stěnách je tento způsob jištění i výslovně zakázán. Důvodem je fakt, že brzdná síla v případě použití osmy (a zejména pak v kombinaci s novým hladkým lanem) je nízká a dochází k nehodám (jistič při pádu neudrží lezce). To platí zejména v případě použití tzv. „rychlé osmy“ (používané u starých tvrdých lan, ale o to nebezpečnější).

Nevýhodou použití osmy je také výrazné kroucení lana. Přesto se s tímto způsobem jištění můžeme někde setkat, zejména u lezců „ze staré školy“. Proto vnímejme tuto část spíše již jako historický exkurz nebo základní seznámení s principem slaňování.

Obr. 4.4.4.1 Jištění osmou

Obr. 4.4.4.2 „Rychlá osma“

Video 4.4.4.1 Založení lana do osmy, nacvaknutí na úvazek a jištění

4.4.5 Zablokování lana v jistící pomůcce

Někdy se můžeme dostat do situace, kdy při jištění lezce a jeho odsednutí (nebo např. při jeho pádu apod.) potřebujeme uvolnit obě ruce. Abychom tak mohli učinit, je třeba nejprve zajistit lano proti prokluzu v jistící pomůcce. Mluvíme o zablokování nebo zajištění lana v jistící pomůcce, někdy také „zaseknutí“ lana.

Zablokování lana při použití kyblíku nebo jiné jistící pomůcky na podobném principu se děje následovně: rukou uchopíme volný konec lana spolu s tělem karabiny a pojistkou. Na zbývajícím volném konci lana vytvoříme smyčku, kterou provlečeme shora karabinou, vytáhneme nahoru a utáhneme. Na volné smyčce následně vytvoříme uzel ovinutý okolo jistícího pramene lana.

Video 4.4.5.1 Zablokování lana v kyblíku

Pokud jistíme poloviční lodní smyčkou, postupujeme podobně. Volný pramen lana dostatečně natáhneme (abychom měli cca půl metrový dvojitý ocásek)a vytvoříme smyčku, kterou protáhneme mezi jistícím a volným pramenema následně karabinou. Nakonec vytvoříme tímto „dvojitým ocáskem“ smyčku okolo jistícího pramene lana.

Video 4.4.5.2 Zablokování lana v karabině HMS

Zaseknutí osmy realizujeme tak, že volný konec lana přetáhneme přes oko osmy shora, takže dojde ke zkřížení lana a toto je již částečně blokováno. Následně volnou rukou vytvoříme na volném konci lana smyčku, kterou protáhneme shora karabinou, vytáhneme nahorua vytvoříme pojistný uzel ovinutý okolo jistícího pramene lana.

Video 4.4.5.3 Zablokování lana v osmě

Při odblokování zaseknutého lana v jistící pomůcce postupujeme obráceně. Uvolníme uzel a následně jistící konec, který držíme oběma rukama, pomalu táhneme, čímž dojde k jeho uvolnění.

Video 4.4.5.4 Uvolnění zablokovaného lana v kyblíku

V případě, že používáme automatické jistítko, je řešení jednodušší, k blokování dochází automaticky. Nicméně ani pak bychom na to neměli zcela spoléhat a raději na volném prameni lana vytvoříme uzel. Tím se zabrání prokluzu lana v jistící pomůcce při náhodném uvolnění.

Video 4.4.5.5 Zablokování lana při použití autoblokantu

4.5. Vzájemná partnerská kontrola

Sebekontrola a následná vzájemná kontrola lezeckých partnerů by se nikdy neměla stát rutinní záležitostí. Nehod, kterým by se důslednou sebekontroloua vzájemnou kontrolou dalo předejít, se již stalo nemálo. Kontrola by nikdy neměla být jenom vizuální, ale také je potřeba na jednotlivé kontrolované části sáhnout. Ověříme:

• správné nasazení úvazku, provlečení popruhů a upevnění přezek na úvazku (zataháním),
• správné navázání – správné provlečení ok na úvazku a správné uvázání uzlu (pohmatáním, zataháním),
• správnost jištění – založení lana do jistící pomůcky a správné zajištění zámku (pohmatáním, zkouškou funkčnosti),
• a před lezením také ověříme stav a uložení lana (rozmotáním, rozložením).

Video 4.5.1 Vzájemná partnerská kontrola

4.6 Komunikace mezi lezci

Jasná a srozumitelná komunikace mezi lezci a jističi je jedním ze základních pravidel bezpečnosti při lezení. Často dochází k nehodám právě kvůli nedostatečné či nepřesné komunikaci. Vedle toho je vhodné udržovat permanentní vzájemný vizuální kontakt mezi jističem a lezcem, pokud to podmínky dovolují.

Pokud udržení vizuálního kontaktu není možné, (což se děje při lezení ve skalním či horském terénu, např. při překonání převisů, nebo lezení za hranu, za snížené viditelnosti apod.), tak se předpokládá dostatečná zkušenost a souhra lezců a propracovaný systém neverbální komunikace. O této problematice se ještě zmíníme v kapitolách dalších.

Standardní pokyny při zahájení lezení jsou:

Jistič: „Jistím!“ (jistič tímto potvrzuje, že je plně připraven jistit lezce)

Lezec: „Lezu!“ (lezec tak potvrzuje, že zaznamenal informaci, že je jištěný, někdy se používá také povel „Jdu!“)

Jistič: „Lez!“ (definitivní potvrzení jističe, že jistí)

Video 4.6.1 Komunikace při zahájení lezení

Dalšími používanými povely jsou povel „Dober!“ (je-li potřeba přitáhnout lano) a „Povol!“ (je-li potřeba povolit lano). Pokud pomine nutnost jištění, především při lezení ve skalách po dolezení cesty a sebezajištění lezce, používá se povel „Zruš!“. Ve vícedélkových cestách (ve skalách a horách) se používají ještě další povely, např. při dobírání druholezce je pak používán povel k výstupu „Pojď!“, informace o tom, kolik zbývá lana „Ještě x metrů!“ a některé další.

Video 4.6.2 Signály „Povol!“ a „Dober!“

Pokud si nejsme naprosto jisti, co povel znamenal, ihned si jej ověříme nebo vyčkáme, dokud není zcela jasné, co má nebo bude následovat. Takové situace mohou nastat v prostředí, kde je větší hluk, což je často právě na umělé stěně. Navíc pokud je na stěně více lidí, je vhodné pokyny adresovat přímo na konkrétní jméno („Petře, povol!“), aby nedošlo k omylu, komu je povel určený.

Alternativou je udržování vizuálního kontaktu s tím, s kým komunikujeme. Lezec např. může signalizovat, že je zajištěný tak, že ukáže jističi obě volné ruce. V některých situacích je vhodné nebo nutné použít také neverbální signalizaci – např. jasným posunkem ruky, mávnutím, prostřednictvím (zataháním) atd.

Vzájemnou komunikaci je třeba nacvičit, zejména u nováčků je vhodné se na signálech domluvit předem a průběžně je procvičovat. Zkušenější lezci a sehrané dvojice mají vzájemnou komunikaci „úspornější“. Vždy si ale musí potvrdit to základní, že jistí.

4.7 Lezení s horním jištěním – „top rope“

Typ lezení nebo jištění „top rope“ znamená, že lezec je po celou dobu lezení jištěný „shora“. Na umělých stěnách to znamená, že lano vede od jistící osoby (jističe) směrem nahoru k pevnému vratnému bodu, kterým prochází a vrací se dolů, kde je navázaný lezec. Slangově se tomuto typu lezení/jištění také říká „na rybu“, „rybaření“, nebo „na kladku“. Při tomto způsobu lezení resp. jištění nehrozí nijak dlouhé pády, je proto relativně bezpečný. Hodí se pro lezení začátečníků, dětí, ale také pro zkušenější lezce při nácviku nebo zdolávání cest na hranici jejich lezeckých schopností.

Obr. 4.7.1 Vratný bod

Video 4.7.1 Lezení „top rope“

Při lezení „top rope“ je důležité, aby byl vratný bod spolehlivý, bezpečný, protože lano se provléká tímto vratným bodem. Na umělých stěnách se jedná zpravidla o dvě karabiny umístěné západkami proti sobě, někdy se používají také speciální vratné body na principu kladky (někdy i s brzdou), které minimalizují opotřebení materiálu třením. V případě jištění „top rope“ ve skalním terénu používáme ve vratném bodu zásadně vlastní materiál – dvě karabiny s pojistkou, v krajním případě dvě karabiny bez pojistky (nebo expresky) umístěné zámky proti sobě. Lano neprovlékáme přímo fixním kruhem, protože dochází k jeho probrušování. Vratný bod (kruh) může být zajištěný také pomocí řetězu na dvou místech.

Obr. 4.7.4 Vratný bod tvořený dvěma karabinami bez pojistky či dvěma expreskami

Nikdy nepoužíváme jako vratný bod jedinou zacvaknutou expresku! V nouzové situaci se dá snad tolerovat lezení „top rope“ se zapnutými minimálně dvěma posledními expreskami spolehlivého (fixního) postupového jištění. Nikdy také nepoužíváme jako vratný bod smyčku, kterou je provlečené lano – třením hrozí přepálení smyčky a pád! Je rovněž třeba hlídat, aby nebyly karabiny či kruhy vratného bodu dlouhodobým třením lana probroušené.

Obr. 4.7.5 Expreska jako vratný bod

Obr. 4.7.6 Smyčka jako vratný bod

Obr. 4.7.7 Probroušený vratný bod

Při vlastním lezení dbáme na to, aby nám lano procházelo před tělem, mezi rukama. Pokud máme lano za rukou či za ramenem, v případě pádu hrozí, že lano lezce nekontrolovaně přetočí.

Video 4.7.2 Riziko lezení s lanem za ramenem

Rizikové momenty při lezení „top rope“

• Lezení v převisu bez založeného postupového jištění – zde hrozí kyvadlový pád a střet s překážkou, člověkem, či protilehlou stěnou,
• lezení top rope do strany, mimo lezeckou linii – zde hrozí kyvadlový pád do strany a zranění o stěnu, nebo střet s jiným lezcem,
• je-li vratný bod tvořen karabinami nebo expreskami hrozí, že dojde omylem k vycvaknutí vratného bodu a následnému pádu.

Video 4.7.3 Pád do převisu

Video 4.7.4 Pád do převisu s jištěním

Video 4.7.5 Pád do strany

Video 4.7.6 Vycvaknutí lana z vratného bodu při lezení „top rope“

4.8 Spouštění lezce

Stejně jako jištění je vhodné i spouštění lezce nacvičit v malé výšce. Obecně není problémem rozdíl váhy lezce a jističe, pokud není extrémní. Pružnost lanaa jeho protažení a také odpor kladený ohybem lana přes vratný bod rozdíl vah do značné míry kompenzuje. Vždy také pomůže, pokud se jistič dostatečně uvolní, váha jeho těla tak snáze odolává působení sil. V případě velkého váhového rozdílu nebo nejistoty jističe je vhodné použít ještě sebejištění.

Obr. 4.8.1 Sebejištění jističe

Při spouštění lezce platí několik pravidel, které dodržujeme:

• Stojíme ve správné vzdálenosti od stěny (skály). Ne příliš blízko, abychom dobře viděli, ale ani ne daleko, aby nás působící síly nestrhávaly směrem ke stěně.
• Při spouštění držíme lano vždy oběma rukama pod jistící pomůckou (kyblík, karabina HMS), popř. jenom jednou rukou, pokud druhou uvolňujeme blokující mechanismus jistítka (Gri-Gri, Click UP!, ...).
• Po celou dobu spouštění sledujeme spouštěného lezce, spouštíme jej pomalu a plynule, zejména v poslední fázi, při kontaktu se zemí.
• Jistič mění svůj postoj tak, aby spouštěnému lezci nepřekáželo lano.
• Na volném konci lana vážeme uzel, abychom předešli proklouznutí lana přes jistící pomůcku a tím pádu spouštěného lezce.
• I když na umělé stěně taková situace standardně nenastává, nikdy nespouštíme lezce, pokud je lano provlečeno nýtem, nebo smyčkou - hrozí přetržení lana, propálení smyčky a pád.

Video 4.8.1 Správné spouštění lezce

Video 4.8.2 Chybné spouštění lezce, vytažení jističe od stěny

4.9 Lezení s postupovým jištěním

Lezení s postupovým jištěním je již vyšší úrovní lezecké dovednosti. Podle některých názorů je přechodem od seznamování s lezením k „opravdovému lezení“. Lezec vyvádí cestu na prvním konci lana – jako prvolezec (slangově „leze na prvním“, nebo „tahá cestu“). Znamená to, že leze cestu bez horního jištění a postupně jak stoupá vzhůru, zakládá postupové jištění. Zakládání jištění se při lezení na umělé stěně a ve sportovních cestách říká také „cvakání expresek“.

Rozdíl při lezení s postupovým jištěním je oproti lezení „top rope“ značný. Zatímco u lezení „top rope“ nehrozí prakticky žádný pád (pokud je tedy vše správně), jen kratší zhoupnutí, v případě lezení na prvním konci lana se již s rizikem delšího pádu musí počítat. S tím narůstá také psychická náročnost lezení. Cesty, které se při lezení „top rope“ zdají snadné, najednou mají „zcela jinou obtížnost“.

Video 4.9.1 Lezení „top rope“ a prvolezení

Délka případného pádu je dána nejenom dvojnásobkem vzdálenosti lezce od posledního jištění, ale také mírou prověšení lana, dále dynamickými parametry lana a také reakcí jističe. Pád je v praxi vždy delší, než jen onen dvojnásobek délky od lezce k poslednímu jištění.

Je proto žádoucí, aby prvolezec dokázal objektivně posoudit své fyzické ale i psychické schopnosti, zda na danou cestu stačí, popř. si také vyzkoušet cestu nejprve s jištěním „top rope“.

Rozhodně je vhodné začínat jako prvolezec v cestách lehkých, které lezec bezpečně zvládne. Může si nacvičit správné zakládání jištění a celkově je riziko pádu nižší. Také je vhodné začít s lezením na prvním konci lana v cestách dobře zajištěných, kde jsou mezi jednotlivými jistícími body malé rozestupy. Malé rozestupy znamenají kratší pád (pokud je vše ostatní správně provedeno). Není také od věci si pád vyzkoušet, rovněž nacvičit jištění při pádu, což bude ještě popsáno v další kapitole. Je také vhodné si nacvičit na zemi postup při zakládání jištění, tzv. „cvakání expresky“. Způsobů je více, každému vyhovuje jiný, záleží ale také na pozici, ze které se expreska cvaká.

Video 4.9.2 Různé způsoby cvakání expresek

Vedle toho je žádoucí, aby prvolezec dodržoval několik důležitých pravidel:

• Jištění se zakládá pokud možno z jisté pozice, kdy může prvolezec volnou rukou bezpečně manipulovat s lanem a expreskou.
• Při cvakání expresky je třeba dávat pozor, aby nebylo lano příliš nadebráno – riziko zejména u cvakání druhého jistícího bodu, kdy je lano příliš prověšenéa hrozí pak pád až na zem. Pokud je to možné, cvakáme expresky tak, abychom lano povolovali co nejméně, tzn. dolézt k jistícímu bodu co nejblíže (neplatí v převisu).

Obr. 4.9.1 Přílišné nadebrání lana

• Jištění zacvakneme vždy dříve, než máme jistící bod pod úrovní kolen.
• Při cvakání lana do expresky je třeba dávat pozor, aby lano procházelo expreskou zdola nahoru a aby expreska nebyla přetočená.

Obr. 4.9.2 Průchod lana expreskou

• Je třeba dávat pozor, abychom neprocvakli expresky „zpětně“ – tam, kde jsou expresky blízko sebe se může stát, že se nejprve cvakne vyšší a potom nižší expreska. Je to velká chyba, hrozí pak delší pád.

Obr. 4.9.3 Detail zpětného procvaknutí expresky

• Lano vedeme tak, aby nedošlo k jeho přílišnému tření, ideálně v přímé linii. Snižuje se tak odpor, který musí prvolezec překonat. Ne vždy je to ale možné, zejm. mimo lezecké stěny. Často dochází ke tření v převisu (dá se použít expreska s delší expreskovou smyčkou)

Obr. 4.9.4 Správné a chybné vedení lana expreskami

• Na umělých stěnách jsou zpravidla expresky umístěny fixně (napevno). Pokud expresky zakládáme sami, je třeba kontrolovat polohu zámků vůči stěněa chytům. Zámky musí vždy směřovat od stěny (od skály), aby se snížilo riziko otevření při kontaktu se stěnou (skálou).

Dále je také třeba kontrolovat polohu zámků vůči směru postupu lezce. Zámek musí směřovat na opačnou stranu, než na kterou míří lezec. Jinak hrozí riziko vycvaknutí lana z karabiny (expresky) při pádu. Na umělých stěnách se ale většinou leze v přímé liniia jištění je blízko sebe, proto je takové riziko relativně malé.

Obr. 4.9.5 Detail průchodu lana karabinou

Video 4.9.3 Riziko vycvaknutí lana z karabiny

• Noha lezce nesmí být mezi lanem a stěnou (za nohou). V případě pádu pak hrozí přetočení lezce vzad a hlavou dolů (lano se zachytí za nohu a přetočí ho) = riziko nárazu zády nebo hlavou o stěnu.

Obr. 4.9.6 Noha mezi lanem a stěnou

• Při cvakání vratného bodu důsledně kontrolujeme správné založení lana (dvě karabiny, popř. zašroubování karabin).

Obr. 4.9.7 Detail vratného bodu

• Po procvaknutí vratného bodu a kontrole správného založení vizuálně zkontrolujeme a navzájem potvrdíme připravenost jističe ke spuštění. Je také možné si v této fázi kontrolně při odsednutí a zatížení lana přidržet druhý pramen lana, vedoucí k jističi.

Video 4.9.4 Komunikace mezi lezci při odsednutí do vratného bodu

Ne menší nároky jsou kladeny na jističe, pokud jistí prvolezce. Kromě těch, které již byly zmíněny v předchozích kapitolách o bezpečnosti to jsou:

• Jistič musí bezpečně ovládat zacházení s jistící pomůckou. Ruce má při jištění ve správně naučené poloze a lano má při jištění správně vedeno jistící pomůckou.
• Jistič dává prvolezci záchranu rukama před tím, než lezec založí lano do prvního jistícího bodu. To platí dvojnásob, pokud je nástup (začátek cesty) převislý a hrozí pád na záda nebo na hlavu. Lano má již předtím připraveno v jistící pomůcce a povoleno na optimální vzdálenost.

Video 4.9.5 Záchrana rukama

• Je nezbytná neustálá pozornost a připravenost jističe zachytit pád, jistič musí být stále ve střehu, zejména pokud je prvolezec na začátku cesty, před prvním a druhým jištěním. Jistič se stále soustředí na postup prvolezce.
• Jistič zaujme vhodnou pozici vůči prvolezci. Na začátku lezení je blíže ke stěně přímo pod prvolezcem a je připraven případný pád zachytit rukama. Po cvaknutí prvního jistícího bodu se přesune mírně do strany, aby nedošlo ke střetu s prvolezcem, a po cvaknutí druhého jistícího bodu může mírně poodstoupit od stěny.
• Pokud stojí jistič příliš stranou od linie cesty, nebo je příliš vzdálen od stěny (skály), v případě pádu prvolezce hrozí jeho „vytažení“ a tím i prodloužení délky pádu prvolezce.
• Čím blíže je lezec k zemi, tím napnutější má být lano, aby se co nejvíce zkrátila případná délka pádu a předešlo dopadu až na zem.
• Jistič sleduje postup prvolezce a dle toho, jak je vedeno lano, se přesouvá do stran, aby v případě pádu v nižších partiích cesty nedošlo ke kontaktu lezce s lanem – je vždy třeba předvídat pád.
• Jistič povoluje a dobírá lano tak, aby nebyl prvolezec omezován, ale aby lano bylo povoleno jen do té míry, která je pro postup nebo cvakání nezbytná. Zbytečné povolení lana může v případě pádu zbytečně prodloužit pád. Naopak přílišné dobrání lana omezuje prvolezce v pohybu.

Video 4.9.6 Přílišné povolení a přílišné napnutí lana u jističe

• Jistič je připraven na dynamické jištění (viz další kapitola).
• Jistič vizuálně komunikuje s prvolezcem v okamžiku, kdy doleze cestu. Sám také v rámci možností vizuálně kontroluje, zda prvolezec správně zacvakl lano do vratného bodu, popř. správně provedl další úkony. V případě, že si není správností jistý, prvolezce upozorní.

Nácvik lezení na prvním konci lana může být vhodné začít s dvojím jištěním. Ponecháme prvolezci jištění „top rope“ (může být volnější než standardně) a zároveň je prvolezec navázaný na druhé lano, která postupně zakládá do postupového jištění („cvaká“). Jističi jsou v tomto případě dva. Je to bezpečná forma nácviku.

Video 4.9.7 Nácvik lezení s dvojím jištění

Při spouštění prvolezce je možné lano postupně vycvakat. Pokud lano zůstane zapnuté v postupovém jištění (expreskách), druholezec může lézt stylem „top rope“a expresky postupně vycvakává. Pozor – vždy hlídáme, aby omylem nedošlo také k vycvaknutí lana z vratného bodu!

Shrnutí rizikových momentů:

• před cvaknutím prvního jistícího bodu (riziko pádu na zem),
• cvakání druhého jistícího bodu (riziko pádu na zem),
• přílišné povolení lana (prodloužení délky pádu),
• přílišné dobrání lana (brání ve volném pohybu, strhává lezce),
• tření lana (vyšší odpor při lezení),
• noha mezi lanem a stěnou (při pádu riziko převrácení lezce a poranění zad/páteře, hlavy).

4.10 Pády, chytání pádů, dynamické jištění, pádový faktor

Říkalo se, že dobrý lezec nepadá. A s trochou černého humoru se dodávalo, že když už spadne, tak jen jednou, a to naposledy. S rozvojem sportovního lezení toto pravidlo již zdaleka neplatí. Pády se staly svým způsobem nedílnou součástí sportovním lezení. Při lezení sportovních a dobře zajištěných cest v obtížnosti na hranici vlastních schopností se padá poměrně často.

Je ale třeba si vysvětlit, co se myslí oním vymezením „pád“. Neznamená to, že se spadne až na zem (slangově se tomu říká „hodit podlahu“), k tomu by naopak rozhodně docházet nemělo. Ve sportovním lezení se pádem rozumí pád „do lana“, nejčastěji kratší pád, který je zachycený jistícím řetězcem. Někdy je pro tuto situaci vhodnější použít termín „odskok“. Lezec tak spadne dva, tři, pět metrů, na umělých stěnách málokdy více. Jednoduše se dá říci, že délka pádu prvolezce je dvojnásobkem vzdálenosti od lezce posledního jistícího bodu.

Obr. 4.10.1 Schéma délky pádu

V praxi to tak ale téměř nikdy není. Jaká je skutečná délka pádu záleží totiž na více faktorech. Roli hrají:

• odstup lezce od posledního jistícího bodu (resp. nadlezení lezce nad poslední jistící bod),
• povolení/propnutím lana v okamžiku pádu,
• míra protažení lana (průtažnost lana),
• reakce jističe a případná délkou prokluzu lana při dynamickém jištění,
• další drobné faktory, jako je vliv pádové energie na úvazek, dotažení uzlů apod.

Z toho je zřejmé, že délka pádu je v reálné situaci vždy větší, než jen udávaný dvojnásobek délky lana vedoucí od posledního jistícího bodu k lezci.

Lezecké vybavení je na pády dimenzováno (resp. naddimenzováno), pokud dojde k neštěstí, enormně dlouhému pádu nebo pádu až na zem, zpravidla je na vině lidský faktor – nepozornost jističe, chybné navázání, nesprávné cvaknutí jistících bodů apod. Nejvíce energie při pádu pohltí lano, další energii pak pohltí těla lezce a jističe, menší část pak karabiny, jistící pomůcky a úvazky.

Pády na umělých stěnách bývají spíše kratší, zejména díky kratším vzdálenostem mezi jednotlivými jistícími body. Neznamená to, že na tom nic není a že je pád za těchto podmínek vždy bezpečný. K určitým poraněním může dojít i při kratším pádua to nejen poranění lezce, ale i jističe. Může dojít např. k odřeninám, naražení nějaké části těla, spáleninám od lana, v horším případě k podvrtnutí či zlomenině, popř. i vážnějšímu poranění, o riziku pádu až na zem nemluvě.

K tomu je třeba ale přičíst zejména významný vliv na psychiku lezce. Pády patří k psychicky náročným momentům, zejména z prvních pádů se lezci dlouho „vzpamatovávají“, i když byly krátké a nikomu se nic nestalo. S tímto psychickým faktorem je třeba při lezení počítat. Někdy dojde po pádu lezce k vytvoření psychického bloku, který může vést až k tomu, že postižený svoji lezeckou kariéru po této zkušenosti zcela ukončí. To je ale rozhodně škoda.

Mnohem lepší je kratičkéa třeba i delší pády si vyzkoušet a ještě lépe nacvičit v bezpečných podmínkách,a rovněž si pády zkusit zachytit, aby měl člověk představu, co to obnáší. Tím se navíc buduje důvěra mezi lezci – partnery a potlačuje se psychický blok limitující lezeckou výkonnost. K nácviku chytání pádů se hodí využít různé metodické dny nebo akce, kdy probíhá nácvik chytání pádu (zpravidla se chytají velké pneumatiky, proto se o takových akcích hovoří obecně jako o „chytání pneumatiky“). Nejdůležitější ale je dostatečná zkušenost v ovládání pomůckya také důvěra mezi lezeckými partnery.

Není na škodu si pod dohledem zkušeného lezce nebo instruktora kratší pád vyzkoušet, byť to může být svým způsobem vnímáno jako „tahání čerta za ocas“. V tom případě jistě vždy ještě více dbáme na bezpečnost svoji i ostatních. Používáme vhodné pomůcky – rukavice, přilbu, začínáme s chytáním „na sucho“. Tzn. na zemi, slabším i silnějším, očekávaným i nečekaným taháním za lano vedoucí přes jednu či dvě karabiny. Následně zapojíme skutečné odskoky či pády, se záložním horním jištěním, které zvolna stupňujeme. Pokud je to možné, je příjemnější si pády zkusit v méně členité převislé stěně nebo také do převisu. Dbáme na to, abychom neohrozili ostatní lezce.

Video 4.10.1 Nácvik chytání pádu „na sucho“

Pády můžeme rozdělit na kontrolované a nekontrolované. Kontrolovaným pádem, pro který se spíše hodí již zmíněné označení odskok, se rozumí situace, kdy dojde k uvědomělému a řízenému odskoku lezce. Takový pád je zpravidla bezpečnější. Lezec má čas zhodnotit situaci a vhodně odskočit tak, aby se nezachytil o lano, vyhnul se ostré hraně stěny apod. A také je při kontrolovaném pádu zpravidla čas upozornit jističe, že bude padat.

Nekontrolované pády jsou v tomto ohledu horší. Na umělých stěnách k nim dochází relativně zřídka, např. při smeknutí nohy, popř. uvolnění (protočení) chytu či stupu, či špatně provedeném dynamickém kroku. Tělo lezce se může dostat do nevhodné polohy (padá např. na znak), může se padat nevhodným směrem apod. Reakce jističe musí být v tomto případě stoprocentní.

Video 4.10.2 Řízený krátký odskok

Video 4.10.3 Pád při lezení

Pokud lezec ví, že bude (asi) padat, měl by nejprve upozornit jističe povelem „Pozor!“, popř. „Možná spadnu“ nebo podobně. Dále by měl vyhodnotit situaci pod sebou a zvolit ideální směr odskoku podle cvaknutí poslední karabiny (expresky, tedy na opačnou stranu, než je zámek), aby se nezachytil do lana a nepřevrátil na znak, popř. nepadal ve směru k ostré hraně či tam, kde je jiný lezec.

Při vlastním pádu by padající lezec neměl v žádném případě chytat lano, ani další části jistícího řetězce. To je bohužel reflexní reakce, která však paradoxně zvyšuje riziko úrazu. Hrozí poranění rukou – nejčastěji popálení třením o lano, popř. ještě vážnější poranění při zachycení ruky za expresku, zamotáním do lana apod. Chycení lana u svého úvazku se může doporučit až v případě poslední fáze pádu, aby bylo stabilizováno tělo a nedošlo k pádu na znak. Ruce by měly být volně, měly by stabilizovat polohu těla při pádu a dále by měly být spolu s nohama připraveny ztlumit náraz na stěnu.

Obr. 4.10.2 Práce rukou a nohou při ztlumení pádu

Jistič musí být neustále připraven na zachycení pádu, navíc lezce sleduje vizuálně a může tedy odhadnout, kdy nastává rizikový moment, kdy k pádu může dojít s větší pravděpodobností. Např. pokud lezec dlouho váhá v jednom kroku, má problém zapnout expresku apod. V takové situaci jistič maximálně dobere lano, aby zkrátil délku pádu. Jistič by také měl upozornit lezce na případné potenciální nebezpečí, které by v případě pádu hrozilo, jako je např., nevhodně vedené lano.

Jistič má při zachycení pádu jistit dynamicky, pokud to podmínky (dostatek prostoru) dovolují. Dynamickým jištěním se rozumí, že dojde k určitému prokluzu lana v jistícím řetězci (není možné při použití automatických blokantů), nebo k aktivní práci lezce (pohyb ve směru tahu lana či postupné zatížení jistícího řetězce vahou těla), čímž se pád „změkčí“ a jednotlivé části jistícího řetězce jsou méně namáhány. Pád se však při dynamickém jištění do určité míry prodlouží, což někdy může být výhoda (může být i zcela zamezeno kontaktu padajícího lezce se stěnou), je ale obecně třeba míru dynamičnosti vždy vhodně posoudit (výška, ze které lezec padá, členitost stěny aj.).

Video 4.10.4 Jištění natvrdo a dynamické jištění

Pro horolezce či lezce je jednou z důležitých veličin pádový faktor. Je to veličina, označovaná „f“, která určuje poměr mezi délkou pádu lezce a činnou délkou lana. Jinými slovy určuje, jak moc bude pád „tvrdý“ a tedy i nebezpečný. Velikost pádového faktoru se dá vypočítat podle vzorce „f = H/L“, kdy „H“ je délka pádu a „L“ je činná délka lana. Pádový faktor v lezení nesmí překročit hodnotu 2. Přestože jsou na umělých stěnách jistící body blízko sebe a riziko překročení kritické hranice pádového faktoru nehrozí, je vhodné tuto veličinu znát.

Obr. 4.10.3 Schéma pádového faktoru

4.11 Bouldering

Bouldering je jedna z lezeckých kategorií. Název pochází z anglického slova boulder = balvan. Jedná se o lezení v malých výškách bez jištění. Leze se většinou na malých skalních blocích nebo nízkých skalách, popř. na uměle vytvořených terénech (nejen umělá lezecká stěna, ale např. i terény v zástavbě – kamenné zdi apod.). Neleze se jenom vzhůru, ale také do stran, pro co se používá termín traverzování. Pro bezpečný doskok nebo dopad na zem se používají žíněnky, bouldermatky.

Cílem je překonat určitý lezecký „problém“ – sekvenci několika lezeckých kroků. V posledních letech jeho popularita stoupá, konají se také soutěže v boulderingu. Jeho výhodou je relativní nenáročnost – stačí mít lezečky, maglajzpytlík + magnézium (není-li v oblasti zakázáno), bouldermatku a vhodné oblečení, popř. také doplňky na čištění chytů a stupů (kartáčky).

Obr. 4.11.1 Bouldering outdoor

Obr. 4.11.2 Bouldering indoor

Obr. 4.11.3. Bouldering urban

Obr. 4.11.4 Bouldermatka

Video 4.11.1 Bouldering outdoor

Bouldering není jen samotnou disciplínou, ale je vhodným způsobem lezeckého tréninku, rozvíjí se lezecká technika a síla. I když se neleze ve velké výšce, je i při boulderingu třeba dodržovat určitá pravidla bezpečnosti. Před lezením je vhodné se rozcvičit a zkontrolovat doskočiště. To znamená v terénu odstranit např. větve či kameny, abychom si při dopadu nezpůsobili úraz. Již bylo řečeno, že je vhodné používat bouldermatku a pokud hrozí pád na záda nebo na hlavu, pak také partnerskou záchranu.

Obr. 4.11.5 Partnerská záchrana při boulderingu

5. Technika lezení

Na lezecké výkonnosti se podílí celá řada faktorů, jako jsou tělesná konstituce lezce, jeho všeobecná zdatnost a obratnost, síla, ale třeba i psychika lezce a další. Některé z nich do určité míry udávají limity lezecké výkonnosti, ale jinak je zlepšení výkonnosti prakticky vždy otázkou pravidelného a systematického tréninku. Jeho základ tvoří správná lezecká technika.

U začátečníků se v lezení uplatňuje pravidlo tří bodů. Znamená to, že tělo je se stěnou v kontaktu vždy na třech místech, třemi končetinami. Čtvrtá končetina pak určuje pohyb lezce. Toto pravidlo ale skutečně platí jen u začátečníků. S rostoucí zkušeností či pokročilostí lezce (a logicky i rostoucí náročností lezené cesty) se kontakt se stěnou omezuje na dva či jeden bod, postupně převládají dynamičtější kroky, včetně těch, kdy tělo není se stěnou v kontaktu vůbec (např. při dynamickém kroku – skoku do chytu)a především se rozvíjí plynulý a plánovaný pohyb.

Při samotném lezení by měl být minimalizován statický pohyb, tedy stání na stupech nebo dlouhé držení chytů. Pohyb by měl být maximálně plynulý, váha by měla být plynule přenášena na jednotlivé končetiny či části těla, lezec by se vyjma záměrného odpočinku při lezení prakticky neměl zastavovat. To platí především pro volné sportovní lezení, lezení na umělých stěnách, ale i v dalších horo/lezeckých disciplínách.

Lezec využívá při svém výkonu různé chyty a stupy, které drží nebo na nichž stojí různým způsobem, podle jejich tvaru, umístění či orientace, ale také podle jejich vzájemného uspořádání a sledu. Při přesunu využívá různé lezecké pohybya zaujímá rozličné lezecké pozice.

5.1 Chyty

Chyty rozdělujeme podle způsobu úchopu do tří základních kategorií. Jsou to:

• chyty pozitivní (drží se shora, jsou zatěžovány shora dolů),
• chyty boční (drží se z boku, nebo jsou zatěžovány z boku či do boku, slangově se nazývají „bočáky“),
• chyty spodní (drží se zdola, jsou zatěžovány zdola nahoru, slangově se nazývají „spoďáky“).

Chyty můžeme rozlišovat podle jejich tvarů (kapsa, boule, lišta, dírka, …), přičemž je možné je ještě dále specifikovat (např. jednoprstová dírka). Další rozlišení pak je podle způsobu úchopu (otevřený úchop, úchop s prolomenými prsty, na tření, stisk, …).

Video 5.1.1 Chyty

5.2 Stupy

Také stupy se jako chyty rozdělují podle tvaru (lišta, dírka, …) a podle způsobu postoje (postoj kolmo ke stěně, stup na hraně, stup na tření, …). Časté je také využití paty i špičky chodidla či jejich kombinace k udržení váhy těla či jen rovnováhy (slangově „patička“, kdy se zachytíme za stup patou, používá se také označení „hákování patou“, „hákování špičkou“ či „kombinované hákování“, tedy držení jednoho stupu patou jedno nohya špičkou druhé nohy současně). Tyto se uplatňují zejména při lezení v převisech, stropech, nebo na hranách.

Video 5.2.1 Stupy

5.3 Lezecký pohyb, lezecké pozice

Při vlastním lezení bychom měli dbát na to, aby byl pohyb maximálně efektivní a plynulý, abychom zapojili především silnější svalové partie všude tam, kde je to možné. Snažíme se co nejvíce „lézt nohama“, aby co nejvíce síly vyvíjely nohy, aby nesly co největší váhu těla, protože jsou silnější než ruce. Toto pravidlo nejvíce uplatníme při lezení položených a kolmých cest. Místo v lezené cestě, kde se dá stát bez držení rukama, se nazývá „no hand rest“. Taková místa se zpravidla využívají k odpočinku. K odpočinku se dá využít při lezení v koutě také širší postoj na protilehlých stěnách nebo opření ramenem či zády o jednu ze stěn.

Nejprve lezeme očima – vyhodnotíme chyty a stupy, jejich umístění, tvara orientaci. Následně provedeme „lezecký krok“ – pohyb, který uděláme nohama a na něj navazuje pohyb provedený rukama (také mluvíme o „lezeckém kroku“, i když v praxi se většinou jedná o kombinaci pohybu nohou i rukou, resp. celého těla). Nemusí to jistě platit vždy, je to spíše obecnější pravidlo pro začínající lezce.

Snažíme se také, aby tělo bylo dál od stěny, abychom měli přehled o rozmístění chytůa stupů a prostor pro potřebný pohyb. V položené cestě to má ale také význam v tom, že stup je zatěžován kolmo dolů a postoj na něm je jistější, než pokud je lezec „přilepený“ na stěnu.

Jedna cesta nebo jedno místo se většinou dá vylézt několika různými způsoby, resp. různou kombinací pohybů a pozic. Je dobré zkoušet různé způsoby, hledat ten co nejefektivnější, nejméně namáhavý. Zkušenější lezec vždy nejprve leze očima. Jednotlivé kroky předem promyslí a naplánuje. Pokud se dostaneme do místa, kdy nevíme jak dál, často pomůže např. jen prohození nohou na stupu nebo prohození rukou na chytu, jiný náklon těla atd.

Při lezení se uplatňují různé pozice těla nebo různě provedené kroky, které mají své označení. „Základní postoj“ nebo „základní pohyb“ znamená, že ruce a nohy jsou v postavení kolmo ke stěně a postupně se při pohybu vzhůru střídají. Více váhy nesou nohy. „Vysoký krok“, kdy zvedneme nohu velmi vysoko, uplatníme tam, kde je málo stupů. „Žabí postoj“ označuje situaci, kdy máme nohy na stejném stupu nebo na stupech umístěných blízko sebe přibližně ve stejné výšce a kolena směřují od sebe. „Kozí noha“ je pozice, kdy jedna noha stojí na hraně vnější a druhá na hraně vnitřní, tělo je vytočeno do strany.

Mezi pozice, které se dají dobře využít k odpočinku (kromě již výše uvedených), patří „nasednutí na patu“, váhu těla pak nese vysoko postavená noha, ale také „flaging“, pozice, při které stojíme na jedné noze, držíme se jednou rukou, druhá noha vyvažuje tělo, aby bylo v rovnováze. Tato noha může být opřená o stěnu, nebo volně spuštěná. Často se kombinuje také s nasednutím na patu. Tento výčet pozic či pohybů jistě není konečný.

Video 5.3.1 Lezecké pohyby a pozice

5.4 Lezení spáry, komínu

Specifické lezení představuje lezení spáry nebo komínu, i když s nimi se na umělých stěnách často nesetkáváme. Podle šířky a charakteru spáry nebo komínu využíváme rozpor, zaklínění nebo tření. Široké rozkročení, které se uplatňuje při lezení v koutech, již bylo zmíněno. Uplatňuje se právě při lezení širších komínů, kdy používáme také odtlačování rukama. Lezeme „rozporem“, vyvíjíme tlak do stran. Je také možné se o jednu stěnu opřít zády nebo ramenem a na protilehlé stěně máme nohy, popř. také ruce.

Video 5.4.1 Lezení komínu nebo koutu rozporem

Při lezení spáry (rozlišujeme spáry na loket resp. na půl těla, na ruku a spáry prstové) se dle její povahy uplatní lezení zaklíněním (lokte, pěsti svisle či vodorovně, dlaně – hřbet ruky odtlačuje ohnutý palec, tzv. „žába“, prstů…). Je možné použít speciální spárové rukavice, protože lezení spár je bolestivé a často se neobejde bez odřenin, protože ruce je třeba zaklínit na tření. Nohy zaklíníme špičkami, popř. na délku, či dalšími způsoby, záleží na šířce spáry.

Video 5.4.2 Lezení spáry

Některé spáry, zejména ty, které jsou v koutě a mají ostré hrany, se lezou technikou zvanou „sokolík“. Obě ruce jsou při této technice ve spáře, drží hranu spáry, obě nohy jsou také ve spáře a tlačí na protilehlou hranu, tělo je postaveno kolmo vůči spáře, do boku, může být i opřeno o stěnu.

Obr. 5.4.1 Sokolík

6. Hodnocení obtížnosti

S postupným rozvojem lezení a jeho vnímáním jako sportovního výkonu vznikla potřeba určitého hodnocení výkonnosti, potřeba hodnocení náročnosti výstupu. Vznikly první hodnotící či klasifikační stupnice. Tyto stupnice byly v dřívějších dobách uzavřené. Dnes jsou již stupnice otevřené, je možnost je rozšiřovat směrem nahoru (tedy přidávat těžší a těžší stupně) tak, jak se zlepšují schopností lezců, jak jsou přelézány náročnější a náročnější cesty.

V současné době existuje několik stupnic hodnocení obtížnosti. S trochu nadsázky se mezi lezci říká, že základní stupnici hodnocení obtížnosti tvoří „Individuální třístupňová klasifikace“: 1) „jde to“, 2) „jde to těžko“, 3) „nejde to“. S tím bychom si ale při objektivním hodnocení v lezení nevystačili.

Stupnice se dělí především podle územní platnosti (americká, australská, britská, francouzská, ruská…). Nemusí však jít vždy jen o státy či kontinenty, ale někdy existují specifické stupnice i v rámci určitých lezeckých oblastí (např. saská pískovcová stupnice). Vedle toho existují i stupnice vázané na konkrétní terén (např. lezení v ledu), stupnice pro technické lezení (tedy lezení s využitím skob, žebříků aj.). Samotnou kapitolu pak tvoří stupnice pro bouldering.

Nejznámější či nejzákladnější je mezinárodní stupnice UIAA, která hodnotí lezení stupněm 1 – 12, s mezistupni „-“ (minus) a „+“ (plus), popř. s ještě jemnějším dělením např. 9/9+. Ve skalách i na umělých stěnách se v posledních letech hodně rozšířilo také používání francouzské stupnice. Současný vrchol obtížnosti ve volném lezení je klasifikován stupněm 12, resp. 9b+ francouzské stupnice a bez zajímavosti není, že cesty v této obtížnosti otevírá český lezec Adam Ondra.

Obr. 6.1 Adam Ondra

Obtížnost cesty stanovuje prvovýstupce, ten, kdo cestu jako první vylezl (popř. na umělé lezecké stěně postavil). Další lezci, kteří cestu přelezou, pak hodnocení upřesňují. Je tedy zřejmé, že hodnocení nemůže být absolutně objektivní, už i s ohledem na fakt, že každému lezci vyhovuje trochu jiný lezecký styl, jiné typy cest a chytů atd. Obecně také někteří prvovýstupci mají hodnocení „tvrdší“, tzn. cestu oklasifikují lehčím stupněm, než jak by je hodnotila průměrná většina lezců, jiní naopak „měkčí“.

Orientovat se v klasifikaci obtížnosti je pro lezce důležité. Může si zvolit cestu odpovídající jeho schopnostem, což platí zejména pokud leze v novém prostředí.

 

UIAA	FRANCIE	SASKO	USA	BRIT.	AUSTR
1
2		I
2+		II
3–
3		III	5.0	M
3+			5.1	D
4–		IV	5.2
4			5.3	VD
4+		V	5.4	S
5–			5.5	HS
5		VI	5.6	4b
5+	5a	VIIa	5.7/F7		14
					15
6–	5b	VIIb	5.8/F8	4c	16
6	5c	VIIc	5.9/F9	5a	17
6+					18
		VIIIa	5.10a
7–	6a		5.10b/F10	5b	19
		VIIIb
7			5.10c		20
	6b	VIIIc	5.10d/F11		21
7+				5c
		IXa	5.11a		22
8–	6c		5.11b/F12		23
		IXb
8			5.11c	6a	24
	7a	IXc	5.11d/F13		25
8+
	7b	Xa	5.12a
9–			5.12b/F14	6b	26
	7b+
9			5.12c		27
	7c	Xb	5.12d/F15
9+
	7c+		5.13a	6c	28
		Xc/XIa	F16
10–	8a	Xc/XIa	5.13b		29
	8a+	XIa	5.13c/F17		30
10	8b	XIb	5.13d	7a	31
	8b+	XIc	5.14a
					32
11–	8c	XIIa	5.14b
	8c+	XIIa/XIIb	5.14c		33
11	9a	XIIb	5.14d	7b	34
11+	9a+	XIIc	5.15a
12–	9b	XIIc/XIIIa	5.15c
12	9b+	XIIIb	5.15d

Obr. 6.2 Převodní tabulka klasifikačních stupnic

Hodnocení obtížnosti přelezu nezávisí jen na klasifikaci vylezené cesty, ale také na způsobu, jak byla cesta vylezena, na stylu přelezu. Teprve toto kompletní zhodnocení dá jasnou představu o výkonu lezce.

7. Styly přelezů

Podle způsobu přelezení cesty se rozlišuje několik lezeckých stylů. Každý styl má jinou hodnotu. Jestliže někdo na první pokus přeleze cestu, kterou nikdy neviděl a nic o ní neví, má takový přelez vyšší hodnotu než v případě, že přelez cesty byl nacvičován opakovaně.

Při hodnocení ve sportovním volném lezení platí, že lezec ke svému postupu používá jenom skalní povrch (popř. umělou stěnu s chyty a stupy). Jistící body, jistící pomůcky a lano se používají pouze k jištění v případě pádu, nikoliv k vlastnímu postupu. Není tedy povoleno se jich držet, přitahovat se za ně apod. V opačném případě hovoříme o lezeckém stylu označovaném jako AF, popř. o technickém lezení, které se však využívá především v horách a těžkých skalních vyloženě technických cestách. Přehled lezeckých stylů:

All free – AF: lezec překonává cestu na prvním konci lana, odspodu. Sám zakládá jištění, může si v jištění odpočinout.

Video 7.1 Lezecký styl AF

Top rope – TR: přelezení cesty, kdy je lezec jištěn horním lanem. Jistič jistí druholezce ze země přes vratný bod nebo ve stěny na „štandu“. Lezci při takovém stylu nehrozí žádný pád, protože je de facto stále jištěný shora. Tento styl je relativně nejbezpečnější, používá se především u začátečníků a dětí. Využití však najde také tam, kde někdo zkouší vylézt cestu v rámci nácviku nebo pokud jde o cestu, která je subjektivně na hranici výkonnostních schopností lezce.

Video 7.2 Lezecký styl TR

Rot kreis – RK: lezec překonává cestu volně, na prvním konci lana, odspodu. Sám si zakládá jištění. V jištění nesmí odsedávat, odpočívat. V případě pádu se lezec nechá spustit do pozice, kde může stát bez držení rukama („no hand rest“), popř. až na zem. Již založené jištění zůstává v cestě. Tento styl už dnes není příliš aplikovaný.

Video 7.3 Lezecký styl RK

Rot punkt – RP: Jedná se o volné přelezení cesty odspodu, na prvním konci lana, bez pádu. V průběhu výstupu lezec sám zakládá jištění. V případě pádu se lezec musí nechat spustit, sundat lano, sundat veškeré jištění a začít novým pokusem.

Video 7.4 Lezecký styl RP

Pink point – PP: Jedná se o podobný styl, jako předchozí RP. Jde o volné přelezení cesty odspodu, na prvním konci lana, bez pádu. Rozdíl je pouze v tom, že veškerá jištění v cestě jsou již předem osazena. Využívá se při přelezech velmi těžkých sportovních cest.

Video 7.5 Lezecký styl PP

Flash: Lezec přeleze cestu, kterou ještě nikdy nelezl, stylem RP. Přitom však má o cestě a způsobu přelezení či klíčových místech informace nebo viděl někoho, jak cestu leze. Cesta musí být přelezena prvním pokusem zespodu, bez pádu (v případě pádu by pak již šlo o přelez RP či jiným stylem). Lezec si sám zakládá jištění nebo jištění již je připravené.

On sight – OS: Jde o volné přelezení cesty prvním pokusem, bez pádu, lezec si sám zakládá jištění. Lezec však nesmí cestu nikdy vidět, nesmí mít žádné informace, které by mu její zdolání mohly usnadnit. Nejhodnotnější lezecký styl.

Free solo: Je ještě čistším stylem přelezu, než styl OS, i když porovnávat jej se zmíněnými styly příliš nelze. Jedná se totiž o lezení bez lana a bez jakéhokoliv jištění. Jakákoliv chyba lezce nebo špatný odhad fyzických i psychických limitů může pro něj mít fatální následky (pád, těžké zranění, smrt).

Video 7.6 Lezecký styl free solo

Vedle výše popsaných stylů se někdy můžeme setkat s přelezením cesty tzv. sólo. Pokud není myšlen styl free solo, pak se jedná o přelez cesty jednotlivcem, který používá k samojištění lano a speciální horolezecké pomůcky a postupy.

Video 7.7 Lezecký styl solo se sebejištění

8. Několik pravidel pro kontakt a komunikaci s lidmi se sluchovým postižením

Pro správné pochopení souvislostí v lezení lidí se sluchovým postižením, ale také pro vlastní praxi, je vhodné se v krátkosti seznámit s několika obecnějšími pravidly pro kontakt a komunikaci s lidmi se sluchovým postižením. Tato pravidla se v menší či větší míře promítají také do specifických situací, které vznikají při lezecké činnostia s nimiž se blíže seznámíme v další kapitole.

Nejprve je třeba upozornit na to, že skupina osob se sluchovým postižením není nikterak homogenní. Možnosti komunikace se tedy mohou výrazně lišit. U lidí nedoslýchavých nebo uživatelů kochleárních implantátů může vše probíhat zcela standardním způsobem, tedy jako bychom mluvili s člověkem slyšícím. To ovšem nemusí platit v okamžiku, kdy si např. odloží sluchadlo. Proto je vhodné znát i ta pravidla, které se uplatňují u zcela neslyšících. Míru zohlednění pravidel pak přizpůsobíme reálné situaci.

Základním pravidlem pro kontakt a komunikaci s lidmi se sluchovým postižením je být v jejich zorném poli. Při oslovení, začátku hovoru, je nezbytné k nim přistupovat tak, aby nás mohli zrakem zaznamenat. Pokud se na nás nedívají, raději se začátkem hovoru počkáme nebo je přivoláme. Není třeba se bát fyzického kontaktu. Přirozený dotek či poklepání na paži, popř. rameno, při přivolání pozornosti, je zcela standardní. Další možností přivolání pozornosti, především „na dálku“, je využití pohybu (mávání) v širším (periferním) zorném poli dotyčného vibrací (např. zadupáním, nebo zaboucháním či zaklepáním na desku stolu), popř. bliknutí světlem v místnosti.

Při hovoru udržujeme zrakový kontakta nenecháme se vyvést z míry tím, že jsme pak permanentně sledováni. Přerušení zrakového kontaktu nebo otočení, znamená přerušení či ukončení komunikace. Pokud je to možné, stoupneme si tak, aby nebyl sluchově postižený oslněný, abychom za zády neměli silný zdroj světla.

Myslíme na to, že pokud je okolí akusticky nevhodné, je tam výrazná ozvěna nebo hluk, popř. mluví více osob najednou, může být vnímání ztíženo. Neslyší-li komunikační partner vůbec a je odkázán na odezírání, máme na paměti, že nemusí to být zcela spolehlivé a nemusí tomu být přesně porozuměno. Při odezírání udržujeme přirozenou vzdálenost, nestojíme příliš blízko, to odezírání nikterak neusnadní, právě naopak.

Hovor samotný by měl být přirozený, zřetelný, nemá zpravidla smysl mluvit více nahlas nebo dokonce křičet, ani přehnaně či nepřirozeně artikulovat. Je vhodnější mluvit spíše v kratších větách a přímo k věci, beze spěchu. Sdělení by však mělo být ucelené. Izolované úseky se odezírajícímu těžko skládají v celek, který dává smysl. Pokud máme pocit, že není rozuměno, raději vše zopakujeme jinak formulovaným sdělením nebo vše napíšeme (nejen na papír, ale využít můžeme i mobil). Porozumění mohou hodně napomoci také přirozená gesta, popř. mimika i prstová abeceda.

Pokud sami sdělení nebo řeči sluchově postiženého nerozumíme (různá míra srozumitelnosti by nás neměla překvapit, je to dáno nemožností vlastní sluchové kontroly), dáme to včas najevo a hledáme jinou možnost vzájemného dorozumění.

Je-li k dispozici tlumočník znakového jazyka nebo probíhá-li komunikace jeho prostřednictvím, myslíme na to, že není nějakým zástupcem nebo asistentem sluchově postiženého, ale právě a jenom zprostředkovatelem komunikace. Proto jednáme přímo ke sluchově postiženému, jeho sledujeme, jednáme s ním, jemu podáváme např. dokumenty k podpisu atd.

9. Specifické situace a přístupy u lezení sluchově postižených

Prakticky veškerá specifika lezení sluchově postižených vycházejí z komunikačních odlišností, resp. nemožnosti spoléhat na akustické signálya komunikaci prostřednictvím hlasu. Neznamená to ovšem, že lezení je v důsledku toho rizikovější, než je běžné, možná právě naopak kvůli důslednější zrakové kontrole.

Jedním ze základních pravidel je se na všem jasně domluvit předem, resp. vysvětlit, co a jak kdo bude dělat, jaký má kdo záměr a co očekává od svého lezeckého partnera. I když se všechny možné situace předvídat nedají, vše, co se dá předem projednat a ujasnit, může v následující činnosti výrazně napomoci. To platí také v případě, že instruktor chce lezce se sluchovým postižením upozornit např. na náročné kroky, klíčová místa, skryté chyty apod. Stejně tak může napomoci domluva na komunikačních signálech, které budou oba partneři používat. Ať již se jedná o signály vizuální nebo jiné, např. předávané prostřednictvím lana.

Dalším důležitým obecným pravidlem při lezení sluchově postižených je nutnost stále udržovat zrakový kontakt. Tím vlastně odpadá i řada situací, kdy je třeba přivolat pozornost nebo přímo komunikovat. Vzájemná komunikace přímo tedy není možná, pokud není se sluchově postiženým lezcem navázán vizuální kontakt, resp. je možné využít ke komunikaci jen nevizuální signály.

Jestliže potřebujeme přivolat sluchově postiženého lezce, upoutat jeho pozornost v okamžiku, kdy je na lezecké stěně, je možné využít vícero způsobů. Volba konkrétního způsobu se odvíjí od dané lezecké situace, výšky, v níž se lezec nachází, materiálu lezecké stěny, způsobu lezení („top rope“, nebo prvolezení). Vždy je však dobré lezce začátečníka s těmito způsoby předem seznámit, domluvit se na nich, spíše si je v průběhu vlastní lezecké činnosti uvědomí a zareaguje na ně.

Pokud je lezecká stěna z materiálu, který dobře přenáší vibrace, což je většinou překližka, je možné přivolat pozornost důrazným zaboucháním o stěnu. Sluchově postižený lezec, který je v permanentním kontaktu se stěnou, je zaregistruje a otočí se, hledá jejich zdroj. Tento způsob má však určitá úskalí. Je-li na stěně více lezců, bouchání provázející standardní lezeckou činnost může částečně toto přivolání maskovat, takže mu již nemusí přivolávaný lezec věnovat pozornosta to i přesto, že bouchání je zpravidla důraznější a s rychle se opakující frekvencí. Také lezci začátečníci jsou často plně soustředění na vlastní lezeckou aktivitu a nemusí tyto signály vůbec zaznamenat.

Video 9.1 Přivolání pozornosti prostřednictvím vibrací

Další možnost nabízí lano, skrze něž jsou lezečtí partneři, resp. instruktora sluchově postižený lezec spojeni. Za lano je možné přiměřeně zatahat, ovšem je třeba vyčkat na vhodný okamžik, je-li to možné. Nepřiměřené zatahání v nevhodnou chvíli, jako je právě prováděný těžký krok, může vést i k pádu lezce. Pokud lezec na zatahání nereaguje, nabízí se v případě lezení stylem „top rope“ další možnost a to plácnutí jistícím pramenem lana přes tělo lezce. Obojí lze jistě provést opakovaně dle potřeby. Je-li lezec odsednutý, sedí-li v napnutém laně, pak lze jeho pozornost přivolat vibracemi přes napnuté lano. Zde ale záleží na délce použitého lana a popř. jeho průchodu jistícími body. Čím je lano delší a jistících bodů více, tím hůře se vibrace přenášejí a tím hůře je lezec může detekovat.

Video 9.2 Přivolání pozornosti prostřednictvím lana

Také opačné situace, kdy lezec potřebuje přivolat pozornost jističe, jsou časté. Opět se k tomu využívá lano, které navíc v tomto případě vede k jističi přímo, a tak je pro něj snadné signály zaznamenat. Může-li lezec uvolnit ruku, pak se děje prostým zataháním za pramen lana vedoucí k jističi. Jestliže ruku uvolnit nemůže, má možnost totéž udělat nohou.

Video 9.3. Přivolání pozornosti jističe prostřednictvím lana

Náročná na komunikaci je v případě lezení sluchově postižených (ať již se jedná o jednoho nebo oba z lezeckých partnerů) situace, kdy na sebe v průběhu lezení lezec a jistič nevidí. To může nastat např. při lezení přes výrazný převis nebo lezení za hranu. Je pravda, že na umělých lezeckých stěnách takové situace prakticky nenastávají, spíše se s nimi setkáme při lezení ve skalách, popř. v horách. Tam je často musí řešit i lezci, kteří sice slyší, ale aktuální podmínky (např. silný vítr) jim neumožňují při komunikaci spoléhat na sluch.

U takových situací se zpravidla předpokládá, že oba partneři jsou již dostatečně zkušení a sehraní a jsou schopni i bez vzájemného akustického a vizuálního kontaktu vyhodnotit situaci na základě pohybů lana a manipulace s ním a adekvátně na ni zareagovat. Jinými slovy, do těchto náročnějších situací by se teoreticky začátečníci vůbec neměli dostat. Nicméně při nácviku a vzájemném sehrávání lezců je vhodné využít signálů vysílaných a přijímaných prostřednictvím lana, které jsou předem dohodnuty. Dá se to chápat také jako součást lezecké přípravy, vždy však platí, že jistič musí mít lano stále plně pod kontrolou a je v takovém případě vhodné využít ještě záložní jištění. Oba partneři si domluví signály – např. 2x zatahání v delším intervalu znamená povolení lana, 3x zatahání v rychlém sledu naopak dobrání lana apod.

Video 9.4 Komunikace prostřednictvím lana

V případě, že je lezec sluchově postižený, či jsou sluchově postižení oba lezečtí partneři, předpokládá se nejen již zmíněné permanentní udržování vzájemného vizuálního kontaktu, ale také je třeba vyšší míra vzájemné kooperace. Tam kde by standardně stačilo lezce slovně upozornit, v případě sluchově postižených pak prostřednictvím alternativních signálů, je mnohdy vhodnější, aby lezecký partner sám aktivně reagoval či se přizpůsobil nastalé situaci. Může se např. vhodně přemístit pod stěnou tak, aby lezci nepřekáželo lano, aktivně sleduje, kdy lezec potřebuje lano povolit nebo dobrat a jde mu svojí činností vstříc. Tím se potřeba vzájemné přímé komunikace může maximálně omezit.

Video 9.5 Spolupráce jističe

Zřetelná a navzájem bezpečně srozumitelná komunikace je standardním základem bezpečného lezení. To platí nejen pro lezce se sluchovým postižením, ale je to základní obecné pravidlo bezpečného lezení. U lezců se sluchovým postižením je tato komunikace postavena především na vizuálních signálech. To je svým způsobem také řešení bezpečnější, zejména tam, kde je vyšší koncentrace lezců nebo v hlučnějším prostředí. V případě signálů akustických totiž může snadno dojít k přeslechnutí, přijetí informace určené někomu jinému, chybnému dekódování sdělované informace, což samo o sobě může v řadě situací znamenat vysoké bezpečnostní riziko. Vzájemný vizuální kontakt a komunikace tak toto riziko výrazně snižuje – oba komunikační partneři tak mají jistotu, jaká informace je komu určenaa zda byla přijata. Taková situace může nastat např. při dolezení cesty, kdy lezec zacvakne lano do vratného bodu a je připraven si odsednout a nechat se spustit.

Video 9.6 Vizuální komunikace

Informace směrem od instruktora k lezci se sluchovým postižením, ale i naopak, musí být jasně srozumitelná a také rychle sdělitelná. Mnohdy je proto vhodnější její předání zefektivnit, než se nějak složitě a komplikovaně domlouvat skrze odezírání nebo znakový jazyk. Často stačí, pokud instruktor lezci názorně ukáže sám na sobě, co má dělat. Může naznačit příslušný pohyb rukou nebo nohou, pozici těla, manipulaci s lanem, atd.

Video 9.7 Komunikace názornou ukázkou

Pokud jsou oba lezečtí partneři mluvčími znakového jazyka a mají dostatek zkušeností, lze ve složitějších situacích jistě využít sdělení přímo ve znakovém jazyce. To se do určité míry dá realizovat i jednou rukou, ovšem při složitějších instrukcích či domluvě je třeba komunikovat ve znakovém jazyce standardně, oběma rukama. Protože je však v tom okamžiku třeba uvolnit ruce, je předtím nezbytné zajistit lezce proti pádu – jistící lano v pomůcce je nutno správně zajistit. V případě používání samoblokující jistící pomůcky je takové řešení jednodušší, ale i zde je zajištění proti prokluzu lana z bezpečnostních důvodů žádoucí.

Video 9.8 Zajištění pomůcky při komunikaci ve znakovém jazyce

Jak vyplývá z popisu výše, také volba vhodných jistících pomůcek může v řadě situací, které vznikají při lezení (nejen) sluchově postižených, napomoci. To souvisí s celkovým plánováním a promýšlením dané lezecké činnosti. Zde můžeme i zopakovat, že pokud to situace vyžaduje, je vhodné používat lezeckou přilbu. Lezci se sluchovým postižením nemohou reagovat na standardní akustické upozornění v případě nečekané situace, jako je například pád nějakého materiálu (lezci ve vedlejší cestě může vypadnout z ruky karabina, expreska, může padat stahované lano apod.). Tomu se dá jistě předcházet permanentní vizuální kontrolou okolía předcházení takovým situacím zaujmutím bezpečné pozice.

10. Několik pravidel pro kontakt a komunikaci s lidmi se zrakovým postižením

Také v případě lezení zrakově postižených je vhodné se seznámit s několika obecnějšími pravidly pro kontakt a komunikaci s lidmi se zrakovým postižením. Většina pravidel se vztahuje především k lidem nevidomým, v případě slabozrakých se předpokládá adekvátní přizpůsobení konkrétní situaci.

Nejdůležitějším pravidlem je, že verbální kontakt se zrakově postiženým by měl předcházet kontaktu fyzickému. To platí nejen při představování, pozdravení, ale i při veškerých dalších aktivitách. Představení se přiměřeně nahlas a z přiměřené vzdálenosti se děje především svým jménem, popř. také funkcí či rolí. Je vhodné nejen při vůbec prvním kontaktu, ale i při setkávání s menší četností i opakovaně. Někdy situace vyžaduje jmenovité směřování pozdravu, popř. je také vhodné představit další přítomné osoby. Pokud je naznačeno podání ruky, je třeba ji aktivně přijmout, popř. je běžné podávání ruky oznámit. Odcházíme-li, i na kratší dobu, vždy tuto skutečnost oznámíme, pokud se loučíme, pak opět nejlépe jmenovitě.

Pomáháme jen tam, kde je to třeba a kde byla pomoc předem nabídnuta a přijata. Pomoc nevnucujeme, naopak mnohem vhodnější je popsat situaci a nechat na rozhodnutí samotného zrakově postiženého, zda a jak bude pomoc využita. Lidé se zrakovým postižením nám jsou rovnocennými partnery a přistupujeme k nim odpovídajícím způsobem podle běžných společenských konvencí. V případě, že zrakově postižené doprovázíme na jednání apod., jednají přímo sami za sebe, nikdy nejednáme za ně. Při podpisu můžeme pomoci s navedením na místo, kde je třeba se podepsat, přiložením vhodné šablony. S podepisovaným dokumentem (není-li v brailleském tisku či formě, kterou může dotyčný vnímat) vždy důkladně seznámíme – přečteme jej.

Pokud jsme průvodci člověka se zrakovým postižením, nabídneme předloktí, aby se sám držel. Volbu ruky ponecháme na dotyčném, pokud není nějaký důvod vést na konkrétní straně. Pokud to situace vyžaduje, je možné využít i jiné místo k držení, např. rameno. Vždy jdeme první. Nikdy dotyčného sami nedržíme, netlačíme jej před sebou, ani s ním bez předchozího oznámení a souhlasu nijak nemanipulujeme. Vedeme po bezpečnější straně, pokud situace vyžaduje změnu strany, učiníme tak. Cestu popisujeme slovy, k překážkám jako jsou obrubníky či schody přistupujeme kolmo a informujeme o nich předem včetně bližšího popisu, zda např. schody vedou nahoru či dolů apod. Upozorníme včas také na různá komplikovaná místa, jako je úzký či nízký průchod a další. Pokud si má zrakově postižený sednout, položíme ruku na opěradlo židle či křesla, na lavici, atd.

Jasný a srozumitelný slovní popis prostoru, věcí, činností, přítomných osob atd. je vždy žádoucí. Vyhýbáme se obecným výrazům jako je např. „tam“, naopak preferujeme přesné vymezení jako je „vpravo“, „dole“, „v úrovni pasu“, „metr vlevo“ atd. Vždy platí, že každé komplikované místo či situace je jednodušší v okamžiku, kdy je má zrakově postižený pod kontrolou, má možnost přímého seznámení.

Překážky, které se vyskytnou a mohou omezit samostatný bezpečný pohyb lidí se zrakovým postižením, aktivně odstraňujeme. To se týká volně položených předmětů, dveří i dvířek např. v šatních skříních, které jsou buď úplně otevřené, nebo úplně zavřené. Naopak věci odložené samotným zrakově postiženým nepřemisťujeme (resp. přemišťujeme pouze po dohodě), je vhodnější, pokud si je přemístí sám, aby je pak našel. Pokud je to možné, dbáme i na dobré akustické podmínky okolí (ztlumíme hudbu, odejdeme na klidnější místo apod.).

Očekává se také, že upozorníme na různé drobné nehody (ušpiněné oblečení atd.), které zrakově postižený nemůže sám zaregistrovat a tedy napravit.

Je také třeba akceptovat fakt, že lidem se zrakovým postižením trvá řada i běžných činností déle. Proto se snažíme jejich tempo akceptovat, nespěchat. Snaha o urychlení, např. nevhodným pobízením, napomáháním atd. může být nejen nevhodná, ale také v konečném důsledku kontraproduktivní. Vyvolává nejen zbytečný stres, nenabízí prostor pro větší samostatnost, a tedy i zkrácení času dané činnosti v budoucnu, ale může být také silně demotivační.

Pokud si v nějaké situaci nevíte rady, neváhejte se zeptat vašeho zrakově postiženého partnera, je ve většině situací zkušenější.

11. Specifické situace a přístupy u lezení zrakově postižených

Také lezení zrakově postižených, především nevidomých, má svá specifika. Základním úkolem, který na lezce a instruktora (lezeckého partnera) čeká, je prostorové seznámení s lezeckou stěnou, popř. také s jejím zázemím, jako jsou šatny, toalety, bar, atd. I když je nevidomý lezec zpravidla stále v těsném kontaktu s instruktorem, je vhodné, aby měl o prostoru dostatečnou představu, zejména pokud se na daném místě bude lezecká činnost konat pravidelně. Je to také on, kdo by se měl aktivně podílet na vlastní lezecké činnosti a rozhodování, ve které části lezecké stěny se poleze.

Krátké úvodní seznámení jistě nestačí, pohyb v celém prostoru je třeba pro ucelenou představu a zafixování průběžně opakovat. Seznámení s prostory se tedy děje prostřednictvím instruktora, popř. asistenta, nejprve v přímém kontaktu, postupně nepřímo, jen na základě slovních instrukcí. Přesnou představu o prostoru je možné získat také z hmatové mapy či plánu.

Video 11.1 Prostorová orientace na lezecké stěně

Všude tam, kde se předpokládá samostatný pohyb nevidomého lezce, je dobré se zastavit a upozornit na možné překážky, jež by mohly nevidomého lezce v samostatném pohybu omezit, či by představovaly potenciální riziko. Je-li to možné, je vhodné takové překážky přímo odstranit.

Instruktor by měl být pokud možno stále v blízkosti lezce se zrakovým postižením, aby mohl včas zaznamenat a popř. reagovat na určitá rizika, která zrakově postižený lezec nemůže vnímat. Jedná se např. o pád předmětů z výšky (stahované lano), pád lezce nebo spouštění, i když zde se standardně předpokládá, že všichni lezci navzájem situaci kontrolují.

Věci je vhodné odkládat buď stále na stejné místo, aby bylo možné je bezpečně najít, popř. je brát stále s sebou a nechávat u paty stěny, kde se poleze, pokud nepřekážejí.

Dalším důležitým úkolem je seznámení s vlastní lezeckou stěnou. S její strukturou, profilem a rozměry. Pokud je k dispozici zmenšený trojrozměrný model lezecké stěny, je to ideální. V opačném případě je vhodné, i když se tak dříve nebo později stane, si jednotlivé části stěny přímo osahat, zejména pokud se její materiál nebo struktura liší. Představu o profilu stěny může získat zrakově postižený lezec na základě slovního popisu instruktora, popř. také na základě popisu provedeného přímo v prostoru. Představu o výšce lezecké stěny je pak možné si udělat např. pomocí vzdálenosti odměřeného lana.

Video 11.2 Představa profilu stěny

Video 11.3 Představa výšky stěny

Dále by nemělo být opomenuto seznámení s dalším personálem lezecké stěny, s nímž přijde zrakově postižený do kontaktu. Je to vhodné nejen s ohledem na samotného zrakově postiženého lezce, ale i s ohledem na personál, který je také možné příležitostně poučit o základech komunikace s lidmi se zrakovým postižením.

Při lezení s lezci se zrakovým postižením se někdy neobejdeme bez pomoci dalšího instruktora. Např. kvůli přípravě vhodné cesty – natažení lana, nebo i pomoci přímo na vlastní lezecké stěně, kdy může lézt další instruktor souběžně a je k dispozici, pokud si lezec se zrakovým postižením neví rady. Proto je dobré zejména u lezců, začátečníků, myslet na další personální zajištění pro případ nenadálé situace. Ovšem i v případě lezců pokročilých mohou takové situace nastat, např. pokud dojde k záměně rolí a zrakově postižený je jističem. Pak je vhodné, aby byl přítomen také další instruktor, který bude k dispozici pro kontrolu, popř. řešení problematických situací na zemi.

Na tomto místě je také vhodné poznamenat, že i situace, kdy jsou oba (lezec i jistič) zrakově postižení, jsou běžné a i v tomto případě je většinou vhodná přítomnost vidomého instruktora kvůli navigaci lezce.

Důležitý je také výběr vhodné lezecké stěny. Ideální je v případě lezení se začátečníky taková, kde je natažen dostatek fixních lan („top rope“) a to zejména v méně náročných cestách. Připravená lana ušetří instruktorům čas, protože provádění řady činností se zrakově postiženými lezci je časově náročnější.

Požadavek na lehčí cesty zase platí obecně, pro všechny začátečníky, ale lezci s omezeným nebo žádným zrakovým vnímáním jsou oproti ostatním přece jen ve větší nevýhodě. Hledáním vhodného chytu a stupu často trvá déle a síly ubývají. Proto cesty, kde je dostatek dobrých chytů a zejména stupů a také možnost si na vhodném místě („no hand restu“) odpočinout, vede k tomu, že ji zdárně zvládnou. A právě dobrý pocit ze zdolání prvních cest je významným motivačním faktorem pro další lezecké pokroky.

Při prostém seznámení s vlastním horolezeckým materiálem, při nácviku manipulace s ním, při nácviku uzlování apod. je nutný nejen přesný slovní popis prováděné činnosti nebo popis, jak činnost vykonávat, ale především přímá hmatová zkušenost. Ideálně se postup nácviku skládá ze tří fází. Nejprve se zrakově postižený seznámí s věcí v „hotovém“ stavu, tedy si ohmatá již uvázaný uzel, nebo jistící pomůcku se založeným lanem, na instruktorovi oblečený úvazek apod. Na to navazuje nácvik příslušného postupu „ruka v ruce“, tedy tak, že lezec se zrakovým postižením danou činnost provádí za přímé asistence instruktora, který činnost navíc slovně popisuje. Tuto druhou fázi je někdy možné zcela vynechat, v závislosti na složitosti prováděného úkonu. Třetí fáze pak již zahrnuje samostatnou činnost lezce se zrakovým postižením, pouze podle slovních instrukcí. Někdy může být vhodnější provádět nácvik v klidnějším prostředí, např. i mimo areál lezecké stěny.

Video 11.4 Nácvik uzlů

Video 11.5 Nácvik použití jistící pomůcky

Nácvik lezeckých dovedností jako je způsob držení chytů, postoj na stupech, natočení těla vůči chytům i stupům, lezecké pohyby atd. je možné v případě zrakově postiženého lezce realizovat za slovního popisu. Je však vhodnější, zejména u lezců začátečníků, možnost osahání přímo na instruktorovi a dále přímý kontakt instruktora a jím asistované provádění dané činnosti. Instruktor tedy sám uchopí příslušný chyt, zaujme příslušnou pozici nebo daný pohyb sám provádí a lezec se zrakovým postižením situaci monitoruje hmatem přímo na instruktorovi.

Video 11.6 Nácvik použití chytů

Video 11.7 Nácvik nové pozice, lezecké techniky

Další možností, resp. dalším krokem je, že instruktor nevidomého lezce přímo za slovního komentáře navádí či mu napomáhá přímou manipulací ke správnému provedení dané činnosti. S postupným získáváním zkušeností a praktických dovedností, stejně jako i souhrou instruktora a nevidomého lezce, se přímé zapojení postupně omezuje jen na slovní popis.

Lezec se zrakovým postižením, pokud již má osvojeny dané úkony, se plně zapojuje do veškeré standardní lezecké činnosti jako je vzájemná partnerská kontrola, kontrola materiálu, kontrola lana, balení lana a další.

Video 11.8 Partnerská kontrola

Před zahájením vlastního lezení je vhodné lezci se zrakovým postižením přiblížit lezenou cestu. To znamená v závislosti na zkušenosti lezce popsat její délku, profil, náročnost, rozmístění chytů, klíčová místa v cestě, popř. možné rizikové situace, jako je kyvadlový pád apod. V průběhu vlastního lezení instruktor aktivně napomáhá s orientací v lezené cestě. To se děje především přesnými slovními instrukcemi, které jsou otázkou vzájemné dohody mezi zrakově postiženým lezcema instruktorem.

Vedle prostých slovních pokynů, jako je např. „pravou nohu nahoru do výše kolena“, je možné využít i orientaci prostřednictvím hodinového ciferníku („pravou nohu na pětku, levou ruku na jedenáctku“). Informace mohou obsahovat pokyny nejen k umístění chytů a stupů, ale také pokyny ke směru pohybu a popř. u pokročilejších lezců způsobu pohybu. Tento způsob orientace může být uplatněn jak globálně, tak i samostatně pro každou končetinu zvlášť.

Video 11.9 Orientace a navigace při lezení

S přibývajícími zkušenostmi se pak jistě vzájemná komunikace zpřesňuje a je efektivnější. Vždy ale platí, že instruktor více předvídá, je dostatečně pohotový a jeho navigace je co nejpřesnější a nejsrozumitelnější. Lezec se zrakovým postižením nemůže uplatnit koordinaci pohybu oko – ruka a potřebuje tedy informace co nejdříve a nejpřesněji, aby šetřil své síly. To platí i o plánování taktiky a sekvence lezeckých kroků, kterou samotný lezec se zrakovým postižením nemůže realizovat bez toho, že by měl jasnou představu o lezené cestě. Tady je v nevýhodě prakticky vždy, což lze minimalizovat jen opakováním a nacvičováním dané cesty.

V malé výšce nebo u nástupu cesty, kdy je možnost přímého kontaktu, lze pomoci také přímo, tzn. posunutím ruky nebo nohy zrakově postiženého lezce na příslušné místo.

Video 11.10 Dopomoc nízko nad zem

Průběžný vzájemný slovní kontakt zvyšuje jistotu zrakově postiženého lezce, neboť ví, že je partnerem stále sledován a situace je kontrolována. Slovní kontakt je nezbytný zejména tam, kde nastává složitější lezecká situace, v klíčových krocích, kde je vyšší riziko pádu. Před obtížnějšími úseky lezené cesty má instruktor informovat také o tom, že je okamžik vhodný k odpočinku. Taková místa je vhodné využívat co nejvíce, vždy na ně upozornit, maximalizovat využití odpočinku pro čisté vylezení cesty. Vše je jistě otázkou vyspělosti a lezecké úrovně samotného zrakově postiženého lezce.

Na umělých lezeckých stěnách, ale nejenom tam, bývá mnohdy vzájemná komunikace a navigace komplikována přílišným hlukem v okolí, nevhodnou akustikou prostředí, popř. také vzdáleností mezi zrakově postiženým lezcem a instruktorem. V těchto případech je vhodnější využít technických prostředků pro usnadnění komunikace. Takové prostředky nebo zařízení by měla být především dostatečně malá, popř. lehká, musí být vhodně a spolehlivě vyřešeno uchycení na těle lezcea ideálně by také měla umožňovat hlasové ovládání. To vše z toho důvodu, aby lezce ani instruktora nijak neomezovala při vlastní činnosti, kterou je lezení nebo jištění,a aby nehrozilo, že zařízení vypadnea někoho zraní, popř. že se o ně zraní sám lezec při pádu.

I když neexistuje k tomuto účelu žádné ideální standardně dostupné zařízení, je možno je nechat dle uvedených požadavků vyrobit. Vedle toho s určitou tolerancí využít různá běžná zařízení, která pracují na principu vysílače a přijímače, jako jsou prosté krátkovlnné vysílačky, FM systémy, popř. interkomy atd.

Video 11.11 Komunikace a navigace vysílačkou

Využití takových zařízení je vhodné pro oba lezecké partnery, pro instruktora také z toho důvodu, že nemusí tolik křičet. To je svým způsobem i ohleduplné vůči ostatním lezcům, kteří nemusí fakt, že je navigován zrakově postižený, zaznamenat. Další výhodou je možnost navigací pověřit někoho dalšího, kdo může zaujmout jinou pozici než instruktor – jistič. Může tak být od stěny dále a může mít lepší přehleda navigovat přesněji, popř. může lézt souběžně se zrakově postiženým lezce, dovoluje-li to situace.

Slovní popis činnosti je vhodný nejen při lezení, ale také při spouštění. Je vhodné nabídnout např. informace, jaká vzdálenost zbývá zrakově postiženému lezci na zem, zda a kde je, či bude v následujícím kroku na stěně nějaká výrazná nerovnost (převis, spára, žlábek…), která by mohla ohrozit jeho stabilitu. Permanentní vzájemná komunikace přispívá k větší jistotě spouštěného, ví, že je stále sledován a jistič má situaci pod kontrolou. Ještě předtím je však vhodné si v malé výšce vyzkoušet odsednutí, správnou pozici těla i kroky či odrazy. Lezec se zrakovým postižením tak získá potřebnou jistotu a instruktor může aktivněji a přímo řešit případné chyby.

Video 11.12 Komunikace při spouštění

U lezců se zrakovým postižením jsou kladeny vyšší nároky na paměť, na nutnost zapamatování si polohy chytů a stupů v dané cestě. Nejde jen o prosté opakování při vícenásobném lezení téže cesty, ale o zapamatování polohy jednotlivých chytů a stupů, o přesné určení polohy, kde byl chyt nebo stup, který již byl držen (či na němž stála noha) a puštěn při hmatovém hledání jiného, ale zejména o to, kde se nachází chyt, který v následujících krocích bude použit jako stup. Je to náročnější, protože mezi okamžikem, kdy je chyt detekován např. v úrovni hlavya okamžikem pozdějším, kdy je tentýž chyt (nyní již stup) v úrovni nohou, uplyne většinou několik méně či více složitých pohybových sekvencí. Je tedy kladen značný nárok na paměť lezce a prostorovou představivost.

Lezecká činnost a s ní spojené aktivity vyžadují v případě lezců se zrakovým postižením zpravidla více času, než při lezení vidomých. Lezec se zrakovým postižením musí chyty a stupy déle hledat, nemůže sám dopředu plánovat vhodnou taktiku, musí vyvinout více síly, dříve se také unaví, potřebuje více odpočinku. Proto je lezení jako celek pomalejší. Je vhodné s tím počítat, nepodcenit používání lezecké obuvi, která nabídne větší jistotu při použití stupů i možnost odpočinku a hlavně nic neuspěchat. Spěch a popohánění může být nežádoucí nejen z důvodu zvýšeného rizika chyb, které mohou mít fatální dopady, ale také proto, že mohou působit demotivačně.

12. Mezinárodní a národní organizace

V krátkosti je vhodné se seznámit také s nejdůležitějšími horolezeckými organizacemi, jak národními, tak i nadnárodními. Již proto, že většina lezeckých aktivit na rekreační i soutěžní úrovni je s jejich činností více nebo méně spojena.

UIAA (Union Internationale des Association d' Alpinisme, http://www.theuiaa.org/) – Mezinárodní alpinistická federace, jejíž historie se píše od roku 1932. Jejím hlavním posláním je celosvětová podpora horolezectví a lezení, prosazování bezpečných postupů, etických pravidel v horolezectví a lezení, podpora zodpovědného přístupu a ochrany životního prostředí. A v posledních letech také snaha o prosazení lezení jako olympijského sportu. Sdružuje jednotlivé národní organizace, kterých je 80. V případě České republiky je to Český horolezecký svaz (ČHS), zmínit je ale vhodné také významné organizace v sousedních státech, především Rakouský alpský spolek (ÖEAV), Německý alpský spolek (DAV) a Slovenský horolezecký spolek JAMES (SHS JAMES).

Obr. 12.1 Logo UIAA

ČHS – Český horolezecký svaz (http://www.horosvaz.cz/ ) byl založen v roce 1990, nicméně navázal na jiné již dříve fungující horolezecké organizace. Prvním takovou organizací byl Českým horolezecký spolek založený v roce 1897. Hlavní náplní činnosti je podpora všech forem i disciplín horolezectvía podpora rozvoje tohoto sportovního odvětví ve vrcholové i rekreační úrovni. Nutná je také spolupráce s orgány ochrany přírody. V rámci ČHS fungují jednotlivé specializované komise (Metodická komise, Lékařská komise, Komise soutěžního lezení, …). Členská základna je většinou rozdělena do jednotlivých horolezeckých oddílů. Český horolezecký svaz je členem nejen Mezinárodní alpinistická federace (UIAA), ale také Mezinárodní federace sportovního lezení (IFSC), Českého svazu tělesné výchovy (ČSTV)a Českého olympijského výboru.

Obr. 12.2 Logo ČHS

KČT – Klub českých turistů (http://www.kct.cz) byl založen v roce 1888. Částečně se také věnuje lezecké nebo přesněji horolezecké činnosti.

Obr. 12.3 Logo KČT

Další národní organizace, z nichž nejbližší, ale také nejvýznamnější jsou DAV (Deutscher Alpenverein, http:///www.alpenverein.de) – Německý alpský spolek, ÖEAV (Öesterreichischer Alpenverein, http://www.alpenverein.at) – Rakouský alpský spolek a JAMES (http://www.james.sk) – Slovenská horolezecká organizace, mají podobné poslání a cíle jako ČHS.

Obr. 12.4 Loga DAV, ÖEAV, JAMES

IFCS (International Sport Climbing Federation https://www.ifsc-climbing.org/) – Mezinárodní federace sportovního lezení. Vznikla v roce 2007, ale navázala na činnost speciální soutěžní komise v rámci UIAA, která fungovala od roku 1997 (ICC – International Council for Competition Climbing). Jejím hlavním úkolem je nejen organizace mezinárodních závodů, ale také jejich propagace, podpora, rozvoj po celém světě.

Obr. 12.5 Logo IFCS

13. Závody, soutěže, paraclimbing

Historie horo/lezeckých soutěží není příliš dlouhá, což souvisí s rozvojem lezení jako sportu. První závody v lezení se uskutečnily v polovině 20. století, ale nebyly nikterak koordinované a neexistovala ani kodifikovaná pravidla. Rozvoj sportovního lezení v 80. letech 20. století tak šel ruku v ruce s vývojem soutěží. Za první skutečné regulérní závody v lezení na obtížnost (hodnotila se i estetická stránka lezeckého výkonu) se dají pokládat závody v italském Bardonecchie v roce 1985, následovaly závody v roce 1986 v Arco (opět Itálie).

První lezecké závody se konaly venku, na skalách. To ale nebylo ideální, protože bylo obtížné se vyhnout vrtochům počasía také dodržet stejné podmínky pro všechny soutěžící. Proto se v roce 1987 konaly v Grenoblu první závody na umělé stěně, což souviselo také s velkým rozmachem výstavby umělých stěn v této době. Rokem 1989 počínaje se konají závody Světového poháru na obtížnost i rychlost a v roce 1991 se konalo v Německu první Mistrovství světa v lezení na obtížnost. Závody v boulderingu začínají být organizovány od roku 1998.

V roce 1997 vznikla v rámci UIAA speciální soutěžní komise (Council for Competition Climbing, zkratka ICC), která vytvořila základ nově založené Mezinárodní federaci sportovního lezení (International Federation of Sport Climbing, zkratka IFSC) v roce 2007. Jejím hlavním úkolem je nejen organizace mezinárodních závodů, ale také jeho propagace a podpora. IFCS pořádá soutěže na úrovni světové i evropské – Světový pohára Mistrovství světa a Evropy v lezení dospělých a stejně tak mládeže. Mistrovství světa se koná vždy jednou za dva roky, přičemž se střídá s mistrovstvím Evropy a mistrovstvím dalších kontinentů. Někdy v budoucnu se možná stane sportovní lezení i olympijským sportem, což je také jedním z cílů IFSC.

V České republice je nejvyšší soutěží organizovanou ČHS Český pohár – v lezení na obtížnosta v boulderingu se pořádají Mezinárodní mistrovství ČR v lezení na obtížnost a tři závody Českého poháru. V lezení na rychlost se koná Mezinárodní mistrovství ČR. Kategorie pro muže a ženy jsou samostatné, stejně tak existují soutěže pro děti a mládež. Pro mládež do 14 ti let a děti organizuje ČHS seriál závodů v lezení na obtížnost – TENDON U14. Vedle toho se každoročně koná několik desítek dalších soutěží a závodů (nižší úrovně, oblastní).

V současné době se soutěží ve třech základních disciplínách: v lezení na obtížnost, v lezení na rychlost a v boulderingu. Vedle toho se stávají závodně populární také další lezecké disciplíny, jako jsou závody v lezení v ledu a drytoolig. Každá disciplína má přesně stanovená pravidla.

Závody v lezení na obtížnost: cílem je vylézt co nejobtížnější cestu (resp. v této cestě dolézt co nejdále). Cesty jsou poměrně dlouhé, leze se bez předchozího nácviku, soutěžící si sám zapíná postupové jištění. Cesty (minimálně finálové) se lezou stylem OS. Soutěžící mají před každým kolem určitý čas na prohlídku cesty. Zpravidla se leze několik cest od lehčích po nejtěžší. Dosažení posledního bodu cesty se nazývá „top“.

Video 13.1 Závody v lezení na obtížnost

Závody v lezení na rychlost: cílem je vylézt cestu co nejrychleji. Závěrečná kola lezou dva soutěžící paralelně vedle sebe na dvou totožných cestách vyřazovacím způsobem. Nyní se začíná více uplatňovat standardizovaná cesta, kde je možné zaznamenávat rekordy (nejrychlejší čas). Soutěžící mají několik pokusů, počítá se jim nejlepší čas, jištěni jsou „top rope“.

Video 13.2 Závody v lezení na rychlost

Závody v boulderingu: cílem je překonat lezecké problémy v krátkých cestách nízko nad zemí (tzv. bouldrech, kdy se leze bez lana a doskok popř. dopad je do žíněnek). Zpravidla se soutěží na několika bouldrech, různé technickéa silové náročnosti, závodníci mají na pokusy o přelezení vymezený čas. (rozhoduje počet vylezených boulderů nebo co nejnižší počet pokusů o přelezení či dosažená vzdálenost).

Video 13.3 Závody v boulderingu

Za zmínku určitě stojí, že mistrem světa v lezení na obtížnost a navíc také jako mistrem světa v boulderingu se v roce 2014 stal český lezec Adam Ondra a v lezení na obtížnost je mistrem světa český lezec Libor Hroza, který je zároveň držitelem světového rekordu v lezení na rychlost.

V posledních letech se rovněž otevírají lezecké soutěže také sportovcům se zdravotním postižením. Tato oblast je v mezinárodní terminologii označována jako paraclimbing – u nás bychom mohli použít ekvivalent paralezení – a soutěží se v lezení na obtížnost, na rychlost i v boulderingu. Rozlišují se ženské a mužské kategorie, další dělení pak je dáno konkr. zdravotním postižením (viz dále). V nejvyšších soutěžích mohou závodit pouze lezci starší šestnácti let, kteří mají platnou mezinárodní licenci.

Obr. 13.1 Paraclimbing

První mezinárodní pohárová soutěž se uskutečnila v roce 2008 v Moskvě. První mistrovství světa v lezení na obtížnost i na rychlost se konalo v roce 2011 v italském Arcu. Podle stanov IFSC se konají série závodů v paralezení každý rok a mistrovství světa každý druhý (sudý) rok. Otevření závodu v dané soutěžní kategorii je podmíněno minimálním požadovaným počtem registrovaných závodníků pro vytvoření platné kategorie. Závodníci musí být nejméně čtyři pro danou kategorii a to z minimálně tří zemí. V případě nižšího počtu závodníků se mohou závodníci rozhodnout závodit v kategorii „vyšší“, ale bez kompenzujících faktorů. Přehled jednotlivých oficiálních nejvyšších soutěží, které proběhly, nebo jsou plánovány, je uveden níže.

• 2008 IFSC Paraclimbing Cup – Moskva (Rusko)
• 2009 IFSC ParaclimbingCup – Val Daone (Itálie)
• 2010 IFSC Paraclimbing Cup – Jekatěrinburg (Rusko)
• 2010 IFSC Paraclimbing Cup – Val Daone (Itálie),
• 2010 IFSC Paraclimbing Cup – Chiba (Japonsko)
• 2011 IFSC Paraclimbing World Championship – Arco (Itálie)
• 2012 Paraclimbing Cup – Arco (Itálie)
• 2012 IFSC Paraclimbing World Championship – Paříž (Francie)
• 2013 Europena Paraclimbing Lead Championship – Chamonix (Francie)
• 2013 Paraclimbing Cup – Arco (Itálie)
• 2013 Paraclimbing Cup – Londýn (Velká Británie)
• 2013 Paraclimbing Cup – Laval (Kanada, první závody v boulderingu)
• 2013 Vail (USA, bouldering)
• 2014 Paraclimbing Cup – Laval (Kanada)
• 2014 Paraclimbing Cup – Imst (Rakousko)
• 2014 IFSC Paraclimbing World Championship – Gion (Španělsko)
• 2014 Paraclimbing Cup – Sheffield (Velká Británie)
• 2016 IFSC Paraclimbing World Championship – Paříž (Francie)
• 2018 IFSC Paraclimbing World Championship – Innsbruck (Rakousko)

Pro soutěže v paralezení platí modifikovaná pravidla, u kterých se vychází ze standardních pravidel pro lezení (resp. obecné části pravidel jsou shodné). Dá se však ještě předpokládat určitý vývoj, optimalizace, směřující k nastavení co nejobjektivnějšího hodnocení. Základní odlišností od standardních pravidel soutěžního lezení, z nichž se vychází, je členění do kategorií dle zdravotního postižení. Zde se vyžaduje od závodníků podstoupení lékařské prohlídky před specializovanou komisí, která rozhodne o zařazení závodníka do příslušné kategorie. V případě, že klasifikace navržená pro závodníka po lékařské kontrole je neurčitá (tzn. lékařská komise není schopna s určitostí klasifikovat závodníka před závodem nebo bez dalších dokladů), tento závodník je oprávněn závodit pouze v nejvyšší relevantní kategorii v rámci soutěže.

Závodníci nesmí při vlastní soutěži používat zdravotní pomůcky (např. brýle, protézy apod.), které nebyly předloženy lékařské komisi pro klasifikaci závodníka do příslušné kategorie.

Jednotlivé kategorie u zrakového postižení se dělí:

• kategorie B1 – nevidomí závodníci,
• kategorie B2 – závodníci, kteří mají zrakovou ostrost (vizus) do 2/60 a/nebo zorné pole méně než 5%,
• kategorie B3 – závodníci, kteří mají zrakovou ostrost (vizus) mezi 2/60a 6/60 a/nebo zorné pole mezi 5% a 20%.

U postižení pohybového aparátu pak jsou kategorie:

• závodníci po amputaci paže,
• závodníci po amputaci jedné nohy/obou nohou (s protézou/bez protézy),
• závodníci s motoricko-neurologickým postižením, kterým byl vyměřen koeficient postižení (tzv. „Ability coefficient“) menší nebo rovný 1.4,
• závodníci s motoricko-neurologickým postižením, kterým byl vyměřen koeficient postižení (tzv. „Ability coefficient“) 1.4 a více,
• závodníci, kteří se pohybují na vozíku.

Dalším významným rozdílem je, že se při soutěžích, a to i boulderingu, leze zásadně s horním jištěním („top rope“), přičemž toto jištění je v převislých cestách násobné – lezec je navázán na dvě lana, jedno jistí ve spodní části cesty, druhé v části vyšší. Závody jsou dvoukolové, tj. probíhá jen kvalifikační a finální kolo a ve finále je uplatňována pohyblivá kvóta odvislá od počtu účastníků ve finálovém kole. Závodníci mohou od trenéra nebo instruktora či asistenta obdržet před závodem při prohlídce, tak i v průběhu závodu, instrukce týkající se směřování pohybů (kroků), tvarů chytů a vzdálenosti mezi nimi apod. Jakákoliv komunikační zařízení nezbytná pro tyto účely jsou povolena a jsou zajištěna samotným závodníkem a akceptována jako „osobní vybavení závodníka“.

Video 13.4 Paraclimbing zrakově postižených

Video 13.5 Paraclimbing pohybově postižených

14. Použitá literatura, zdroje

Tištěné zdroje:

Webové zdroje:

Obrázky:

Videa:

15. Poděkování

Na tomto místě si dovolím poděkovat hlavním partnerům za pomoc při realizaci tohoto materiálu. Firmám Singing Rock a Triop za poskytnutí obrazového materiálua odborné konzultace, Lezeckému centru Klajda za poskytnutí prostor k natočení metodických videí. Speciální poděkování pak horskému vůdci UIAGM Vítu Novákovi, za odbornou recenzi tohoto materiálu.

Singing Rock (Jan Zámečník) – http://www.singingrock.cz

Triop (David Zachara) – http://www.triop.cz

Klajda (Petr Smejkal) – http://www.klajda.cz

Adrenalin Sport (Vít Novák) – http://www.adrenalin.cz

Další spolupracující: Marek Bartošek, Petr Červenka, Pavel Gaura, Jan Havelka, Petr Hladík, Jiří Gigimov, Daniela Hladíková, Ondřej Klofáč, Petra Lásková, Anna Pangrácová, Markéta Spilková, Pavla Šebelová.

Materiál vznikl v rámci projektu „Síť expertních pracovišť k zajištění inkluze v terciárním vzdělávání“, klíčové aktivity Inovace sportovní výchovy jako nástroje fyzické a psychické rehabilitace. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.