Za kolébku florbalu je všeobecně považována Skandinávie. Částečně však můžeme mluvit i o USA, konkrétně státě Minneapolis, kde dělníci v tamní továrně na plasty vyrobili v roce 1958 plastové hokejky, jimiž ovládali míčky. Tehdy nově zrozená hra dostala název floorhockey a za mořem se dočkala i prvních turnajů.

Masového rozkvětu se nový sport dočkal až poté, když byly plastové hole přivezeny do Skandinávie. Na počátku sedmdesátých let objevovali ve Švédsku kouzlo této hry hokejisté v letním období v tělocvičnách i na venkovních hřištích. Hru pojmenovali innebandy a ta se rychle rozšířila i do sousedního Finska (dodnes je zde známá pod názvem salibandy). Ve Švýcarsku začali hrát tento sport pod názvem unihockey, zpočátku s brankářem, který měl hokejku a pouze se třemi hráči v poli (nižší soutěže hrají Švýcaři takto dodnes). Severské země navázaly se Švýcary kontakt a v roce 1986 založili Mezinárodní florbalovou federaci (IFF - International Floorball Federation) ve Švédské Huskvarně.

Po silné trojce se postupně zapojovaly další členské státy - Norsko, Švédsko, Maďarsko, Rusko a v roce 1993 také Česká republika. Ve stejném roce hostilo Švédsko vůbec první mezinárodní akci, Pohár mistrů evropských zemí, který se v různých organizačních obměnách hraje dodnes.

V roce 1994 se konalo první Mistrovství Evropy mužů ve Finsku, o rok později první ME v ženské kategorii. Rok 1996 byl ve znamení prvního oficiálního Mistrovství světa, jehož severské finále sledovalo přes 15000 diváků ve stockholmské Globen Areně. Od té doby se světové mistrovství koná každoročně, v lichých letech o medaile bojují ženy a v sudých muži.

Počet členských zemí stále vzrůstal, jmenujme například Estonsko, Lotyšsko, Německo, Rakousko, Nizozemí, Velkou Británii, Slovensko či Slovinsko. Z mimoevropských pak již zmíněné Japonsko, USA, Kanadu, Singapur, Austrálii, Brazílii atd. Vznikají i kontinentální konfederace, např. Asijská a oceánská florbalová konfederace (AOFC).

Mezinárodní florbalová federace nyní sídlí v Helsinkách a vynakládá úsilí o celosvětový progres. V roce 2008 byl florbal přizván do rodiny prozatímních sportů Mezinárodním olympijským výborem a v roce 2013 přijat do Asociace světových her (IWGA).

Prvnímu českému kontaktu s florbalem došlo v polovině osmdesátých let při výměnném pobytu finských studentů, kteří v Praze zanechali několik hokejek i s míčky a skupina studentů VŠE v čele s pozdějšími florbalovými průkopníky Michalem Bauerem a Petrem Chaloupkou s nimi hrála v malé tělocvičně až do úplného zničení holí.

Český florbal se po této krátké zkušenosti definitivně probudil začátkem devadesátých let, kdy ředitel švédské pobočky jedné pražské cestovní kanceláře Benqt Holmquist dovezl do pražských Střešovic hokejky ze Švédska. Další materiál se také dostal do Čech například ze Švýcarska díky letnímu soustředění florbalového družstva ve východočeské Jaroměři.

Podstatné pro rozvoj organizovaného florbalu bylo dovezení opravdových mantinelů v roce 1992 po turnaji z maďarské Budapešti. Díky nim se začaly hrát turnaje a později první ročníky soutěží. Florbal se začal šířit do všech koutů naší země. Kromě hlavního města se druhým největším ohniskem rozvoje stalo Ostravsko. Další centra vznikala také v Brně, Liberci a dalších místech.

V ČR florbal zaštiťuje Česká Florbalová Unie (ČFbU). Založena byla v lednu roku 1992, o rok později byla přijata Mezinárodní florbalovou federací (IFF). Prvním prezidentem ČFbU se stal a šest let vydržel ve funkci Martin Vaculík, od roku 2000 úspěšně řídí český florbal Filip Šuman.

ČFbU řídí v sedmistupňové struktuře soutěže v celé republice. Nejvíce registrovaných hráčů a hráček samozřejmě zápolí v kategoriích dětí a mládeže. V přípravce hrají děti od pěti let, následují dvouleté kategorie elévů, mladších a starších žáků, dorostenců a juniorů. V dívčí kategorii je situace obdobná, jen dívek je v soutěžích výrazně méně než chlapců.

Dlouhodobě nejúspěšnějším klubem v kategorii mužů je mnohonásobný mistr Tatran Střešovice a v poslední době se stále více prosazující 1. SC Vítkovice. V ženské kategorii dříve vládl republice tým FBC Crazy Girls Liberec, v posledních letech prokazuje suverénní nadvládu celek z hlavního města Herbadent Tigers SJM (dříve Děkanka a ještě o něco dříve Tatran Střešovice).

Mezistátních soutěží – především mistrovství světa, které se v každé kategorii koná každé dva roky, se účastní všechna čtyři reprezentační družstva. Všechna dokázala z této vrcholné akce dovézt alespoň jednu medaili. Muži stříbro v roce 2004 a bronz 2010, ženy roku 2011 bronzovou medaili, juniorští reprezentanti do 19 let byli třetí již na domácím MS v roce 2003 a roku 2007 hráli finále a přivezli si stříbrnou medaili. Juniorky získaly svůj zatím jediný medailový úspěch – 3.místo také na domácím MS v roce 2010. Jediné zlato na vrcholných mezinárodních soutěžích získal český výběr na Akademickém mistrovství světa v Praze v roce 2012.

V úvodní části se budeme věnovat prvním florbalovým „krůčkům“, co by měl každý, kdo začíná s florbalem, znát a jaké cvičení použít pro úplné začátečníky. „Florbalové hrátky“ jsou jakýmsi zásobníkem cvičení a her pro všechny, kteří chtějí florbalové tréninky učinit pestřejšími – pro trenéry všech úrovní, vedoucí florbalových kroužků i učitele tělesné výchovy.

Každý začátečník má nejprve začít hokejovým driblinkem (ne florbalovým), následují jednoduché slalomy (viz slalomové dráhy), přihrávky na místě a střelba z místa. Vše probíhá pomalu proto, aby si každý začínající hráč správně osvojil základy techniky. Až po zvládnutí základů mohou přijít na řadu soutěživá cvičení, kdy se vše provádí v rychlosti. Takovýmto postupem zabráníme hráčům zafixovat si špatné návyky.

Hrátky s hokejkou a míčkem zahrnují hry a cvičení určené nejen pro malé hráče a hráčky, kteří začínají, ale i pro ty starší a pokročilejší, mohou vnést příjemnou změnu i do tréninku dospělých. Jedná se o jednoduché hry, cvičení a soutěže, při kterých se hráči baví a zároveň si vylepšují hráčské dovednosti bez jakéhokoliv drilu či stále se opakujících stejných cvičení. Hrátky jsou rozděleny do kapitol podle toho, jakou dovednost chceme rozvíjet.

Jako každý atlet zná atletickou abecedu, měl by každý florbalový trenér naučit své svěřence abecedu florbalovou. Takové abecedě by se hráči měli individuálně věnovat v rámci rozcvičení s hokejkou. Stačí jen několik minut během každého tréninku a technika se u začínajících hráčů viditelně zlepšuje. Prvky abecedy se dají obměňovat tak, jak to úroveň hráčů vyžaduje.

Trenér stojí čelem ke skupině hráčů, kde každý má hokejku a míček, a předvádí různé druhy driblinku. Hráči kopírují trenéra jako v zrcadle (trenér střídá směr pohybu – jde doprava, doleva, dopředu, dozadu, udělá otočku doprava (doleva), klekne si na jedno koleno apod.). Trenér nemusí změny pohybu předvádět s hokejkou a míčkem, stačí, když jen ukazuje různé pohyby bez hokejky a hráči ho za neustálého driblování napodobují.

Jako v zrcadle hráči kopírují trenérův pohyb, tak při této hře dělají vše obráceně. Příklad – jde-li trenér doleva, hráči se pohybují z pohledu trenéra doprava. Jde-li trenér dopředu, hráči jdou také dopředu.

Hráče s hokejkou a míčkem rozdělíme do dvojic. Jeden z dvojice provádí pohyby (jako trenér v zrcadle), druhý hráč jej kopíruje.

Hráči driblují a trenér, stojící čelem ke skupině, ukazuje hokejkou směr, kam se mají hráči pohybovat.

Trenér ohraničí prostor, ve kterém se všichni hráči pohybují s míčkem mezi sebou navzájem. Od písknutí do písknutí trenéra se snaží hráči pohybovat co nejrychleji.

Tato hra je podobná Obehrávané, s tím rozdílem, že pohybující se hráči s míčkem se ve vymezeném prostoru snaží odpálit spoluhráčův míček mimo vymezený prostor a zároveň si svůj míček udržet pod kontrolou. Kdo přijde o míček, vypadává ze hry. Hráči, kteří vypadnou, mohou do ukončení hry provádět jiné florbalové úkoly (slalom, střelba na mantinel apod.).

Trenér vymezí dvě stejně velká území asi 10 metrů od sebe, do kterých stejnoměrně rozdělí hráče. Hra se hraje stejným způsobem jako Vystřelovaná. Hráč, kterému byl odpálen míček mimo vyznačené území, v němž se pohyboval, si pro něj co nejrychleji běží a přebíhá do druhého vymezeného území. Trenér po stanoveném časovém limitu odpíská konec. Vyhrávají hráči z území, kde je jich méně.

Z rohových mantinelů trenér postaví zmenšený ovál (viz nákres) a hráče rozdělí do dvou družstev. Trenér také určí směr oběhu oválu. Na písknutí vybíhají naráz první z obou družstev (startují z protilehlých stran oválu) a vedou míček po obvodu oválu. Po oběhnutí kola předávají štafetu (míček) druhým v pořadí. Účelem závodu je, aby jedno družstvo dohonilo to druhé. Jakmile se jeden hráč dotkne (rukou, ne hokejkou) na oválu hráče ze soupeřova týmu, získává jeho tým bod. Hru můžeme pozměnit tak, že hráči mohou taktizovat a každý může běžet libovolný počet kol.

Hráči stojí v kruhu s dostatečnými rozestupy pro slalom. Jeden hráč vybíhá a běží slalom mezi ostatními. Hned za ním vybíhá ten, kterého hráč oběhl jako prvního a také běží slalom kolem ostatních hráčů. Hráči vždy skončí na místě, ze kterého vybíhali a nechávají se obíhat ostatními. Hra končí hvizdem trenéra.

Hráči se v klusu pohybují po hřišti v cca pětičlenných „hadech“ a každý má míček. Poslední v „hadu“ vždy vybíhá a běží slalom mezi ostatními až na začátek. „Had“ se tímto způsobem pohybuje po celém hřišti po určitý časový limit.

Hráči utvoří dvojice a postaví se na určitou vzdálenost od sebe. Na daný časový limit (např. 1 minuta) si vyměňují forhendové přihrávky (nebo bekhendové, případně kombinace těchto dvou způsobů). Vítězí dvojice s největším počtem přihrávek.

Hráči mají za úkol vyměnit si daný počet přihrávek (např. 30). Dvojice, která tento úkol splní, si sedá na zem. Nejrychlejší dvojice vyhrává.

Přihrávky na čas i na počet mohou hráči provádět i ve trojicích stylem přihraj a běž. První z dvojice na jedné straně přihrává hráči na druhou stranu a přebíhá na jeho místo. Hráč, který přijal přihrávku, provádí tu samou činnost – přihraje hráči na druhou stranu a přebíhá na jeho místo.

Čtyři hráči utvoří trojúhelník (nebo pět hráčů čtverec) a přihrávají si dokola tak, že každý po přihrávce běží na místo hráče, kterému přihrál (schéma 64).

Hráči stojí naproti sobě (na větší vzdálenost) a přihrávají si. Vždy, když přihrají spoluhráči, splní předem daný úkol. Příklady úkolů:

Dvojice hráčů běhají po vymezeném prostoru (např. polovina hřiště) a přihrávají si v pohybu. Na signál musí splnit daný úkol:

Hráče rozdělíme do několika družstev. Každé družstvo rozdělíme na polovinu a postavíme proti sobě. Družstva mají jeden míček, kterým si přihrávají. Po odehrání míčku hráč přebíhá na konec druhé poloviny zástupu. Štafeta končí, jakmile hráči stojí zpátky na svých místech (tj. každý hráč přihrává dvakrát).

Hráči stojí v kruhu, každý s míčkem. První hráč, který vybíhá, běží kolem kruhu a s každým, koho mine, si vymění přihrávku. Hned za ním vybíhá ten, se kterým si hráč jako první vyměnil přihrávku a také běží kolem kruhu a vyměňuje si přihrávky s ostatními hráči. Hráči vždy skončí na místě, ze kterého vybíhali a vyměňují si přihrávky s těmi, kteří běží okolo nich (stejný princip jako u hry Živý slalom). Hra končí hvizdem trenéra.

Hráči si přihrávají v kruhu. Jeden hráč je uprostřed a snaží se přihrávku mezi hráči v kruhu tečovat. Po jejím tečování se hráč uprostřed vymění s hráčem, jehož přihrávku zachytil. Pokročilejší hráče můžeme omezit tím, že se mohou míčku dotknout pouze dvakrát (nebo jednou) a musí přihrávat pouze po zemi. Kdo poruší pravidla, jde na střed. Při více hráčích v kruhu můžeme do hry přidat druhý míček.

Hráče rozdělíme do dvojic, ti stojí naproti sobě a za každým je připraven mantinel, který představuje branku (vzdálenost mezi mantinely zvolíme podle úrovně hráčů). Jeden hráč se vždy snaží vystřelit a dát gól do branky (mantinelu) svému protihráči. Ten naopak vstřelení gólu brání hokejkou a tělem. Role střelce a brankáře si dvojice střídavě vyměňuje. Trenér určí způsob střely (tah, příklep…), místo, odkud mohou hráči nejblíže vystřelit a časový limit. Každý hráč si góly počítá a v dalším kole proti sobě tak mohou nastoupit vítězové a poražení z daných dvojic.

Hráči střílí za sebou z půlkruhu či v „hadu“, který vybíhá z rohů, ze středu hřiště, ze stran, hráči mohou jít i nájezdy. Jestliže hráči dají dohromady více než polovinu z počtu předem určených gólů, vyhrávají. Když dají méně gólů, vyhrává brankář (počet gólů na vítězství může trenér změnit vzhledem k vyspělosti hráčů).

Trenér rozdělí branku viditelnými provázky na několik částí (schéma 71). Hráči mají při střeleckém cvičení za úkol trefovat míček do daného sektoru, který trenér předem určí. Hráči si počítají množství správných střel. Jiná varianta cvičení je, že trenér oboduje sektory podle obtížnosti a hráči si body sčítají. Trenér může také místa v brance, kam se mají hráči trefovat, ukazovat hokejkou těsně před střelou.

Soutěže ve střelbě můžeme používat při jakémkoli florbalovém cvičení. Hráče motivujeme tím, že si počítají vstřelené góly a na konci daného cvičení pak vyhlásíme nejlepšího střelce.

Všechny výše uvedené hráčské dovednosti můžeme procvičovat ve slalomových drahách. Ještě zábavnější formou jsou pro děti štafetové závody, při kterých si mohou pořádně zasoutěžit.

Slalomové dráhy, určené pro zdokonalení techniky, jsou řazeny od nejjednodušších po složitější tak, jak bychom je měli zařazovat i v případě práce se začátečníky.

Už samotný pojem „kombinace“ by možná mohl mylně svádět k domněnce, že se jedná o nějakou komplikovanou činnost. Herní kombinace jsou výborným prostředkem k oživení a zdynamizování hry a teprve na jejich dokonalém zvládnutí by měl trenér stavět další kroky specializovaného florbalového tréninku.

Jedná se o záměrnou spolupráci dvou nebo více hráčů, kteří společně řeší danou situaci. Herními kombinacemi lze řešit situace jak útočné, tak obranné a stupeň jejich zvládnutí ukazuje na všestrannou vybavenost hráče a družstva. Herní kombinace rozdělujeme tedy na útočné a obranné.

Při řešení každé vzniklé herní situace stojí hráči před stejným rozhodnutím – jakým způsobem tuto situaci vyřešit. Útočné herní kombinace rozdělujeme na několik druhů podle způsobu řešení herní situace. Tyto způsoby jsou: přihraj a běž, křížení, clonění, zpětná přihrávka, nahození, vhazování a rozehrání standardní situace.

Herní kombinace, při níž se hráč po přesné přihrávce na svého spoluhráče uvolňuje do volného prostoru tak, aby mohl opět od spoluhráče přihrávku přijmout. Uvolnění hráč docílí buď zrychlením svého pohybu vpřed, nebo naznačením a změnou směru bezprostředně po odehrání přihrávky. Principem je okamžitý pohyb po odehrání přihrávky (nezůstat stát). Jedná se o jeden ze základních využitelných pohybových stereotypů nejen ve florbalu (využívá ho také fotbal, hokej, basketbal). Takticky lze tuto herní kombinaci využít ve všech stádiích útoku – od založení, přes rozvíjení až po samotné zakončení.

Pomocí herní kombinace „přihraj a běž“ docílíme velmi účelně zrychlení hry, podaří se nám uvolnit prostor pro nabíhajícího spoluhráče. Z rovnovážných herních situací, např. jeden na jednoho nebo dva na dva, můžeme snadno udělat přečíslení dva na jednoho nebo tři na dva a dále toto přečíslení řešit.

Pro správné provedení této herní kombinace musí být splněny všechny následující dílčí kroky – přihrávka musí být přesná, musí následovat bezprostřední reakce po odehrání míčku (nezůstat stát), naběhnutí do volného prostoru (nestát v prostoru obsazeném soupeřem), po uvolnění musí být hráč připraven přijmout zpětnou přihrávku (mít zvednutou hlavu a hokejku připravenou ke zpracování), přihrávka od spoluhráče musí být přesná. V konečné fázi útoku zvyšuje účinnost celé akce rychlá střelba, tzv. střela „z první“.

Nácvik

Nejčastější útočná kombinace, založená na neustálém pohybu útočících hráčů.

Základem křížení je výměna míst dvou nebo více spoluhráčů. Křížení by se mělo stát dalším z florbalových stereotypů, nad jehož provedením by hráči neměli přemýšlet, a měli by jej zvládat automaticky. Při nácviku křížení je třeba dodržovat několik základních pravidel:

1. Hráči zrychleným pohybem přebíhají na opačnou stranu, hráč bez míčku kříží hráče s míčkem za jeho zády (hráč s míčkem stojí proti obránci jako první a kryje předání míčku svým tělem).

2. Impulz pro započetí celé kombinace dává jeden z hráčů změnou směru svého pohybu (hráč s míčkem jde naproti hráči bez míčku nebo se hráč bez míčku změnou svého pohybu uvolňuje pro přihrávku a následně je křížen hráčem, který mu přihrával).

3. Důležité je okamžité pochopení záměru prvního hráče hráčem druhým, příliš pomalé provedení znamená ztrátu výhody, kterou tato kombinace přináší.

4. Bezprostředně po křížení mohou nastat dvě možnosti – hráč s míčkem po naznačení přihrávky pokračuje dále kolem obránce, nebo hráč s míčkem přenechává míček křížícímu spoluhráči.

5. Pro správné provedení křížení je třeba dodržet následující pravidla:

Chyby

Křížení je jednou z nejúčinnějších útočných zbraní ve florbalu obecně a dobře provedené se velmi těžko brání.

Nácvik

Útočníci si vyměňují místa.

O clonění mluvíme tehdy, zaujme-li hráč bez míčku svým tělem takové postavení, že dovoleným způsobem znemožní protihráči bránění hráče s míčkem. Principem je včasný a překvapivý pohyb směrem k protihráči a získání času a prostoru pro spoluhráče s míčkem tak, aby mohl pokračovat v pohybu (např. při výběhu z rohu).

S cloněním se nejčastěji setkáváme při řešení standardních situací, při rozehrávání rohů a při hře u mantinelů. Správně provedené clonění je velmi účinné, ale hranice mezi správným provedením a faulem (bráněním ve hře) jsou velmi úzké.

Nácvik

Hráč svým pohybem nebo postavením pomáhá „cloněním“ vytvářet prostor pro akci spoluhráče (blokuje dovoleným způsobem protihráče).

Zpětná přihrávka je herní kombinace, při níž hráč přihrává míček nabíhajícímu spoluhráči dozadu do volného prostoru. Hráč, který má v první fázi kombinace míček, se snaží upoutat na sebe pozornost obránce (navázat obránce). Může toho docílit změnou směru, změnou rychlosti pohybu, neočekávaným technickým prvkem. Navázáním obránce tak ve druhé fázi tento hráč připraví pozici pro nabíhajícího spoluhráče, který si nabíhá do volného prostoru za hráče s míčkem tak, aby měl v momentě přihrávky plnou rychlost a mohl v ní plynule pokračovat a využít ji dále při přenesení hry nebo zakončení.

Hlavními úskalími v provedení jsou: nepřesnost přihrávky (špatné načasování, přihrávka na paty, skákavá přihrávka, příliš pomalá přihrávka), špatný pohyb hráčů, nevhodné zařazení kombinace za každou cenu (přihrávka „naslepo“ a následný protiútok soupeře).

Nácvik

Útočník zpětnou přihrávkou uvolňuje svého spoluhráče při zakládání útoku nebo pro zakončení.

Nahození je jedna z velmi často využívaných herních kombinací, založená na odehrání vysokého balonu, tzv. lobu, na delší vzdálenost. Cílem nahození je rychlé přenesení hry, snadné překonání dobře zformované obrany soupeře.

Princip rozehrání tímto způsobem stojí na rozehrávajících hráčích, kteří několika přihrávkami uklidní hru na vlastní obranné polovině. Útočící spoluhráči (zpravidla křídla nebo jedno z křídel) si náhlým rychlým pohybem do volného prostoru (většinou do rohu) vynutí dlouhou přihrávku. Pro správné provedení nahození je zásadní dobré načasování, správná délka a směr přihrávky (až za soupeřovy obránce) a dobré zpracování přihrávky vysunutým hráčem.

Nácvik

Přenesení hry dlouhou přihrávkou na spoluhráče, hlavně do útočné poloviny.

Jedná se o herní kombinace založené na získání míčku při vhazování a jeho následném rozehrání do zakončení. Vyhrané vhazování je velmi důležité a navazují na něj mnohé z již popsaných kombinací.

Nácvik

Vhazování vyžaduje dobrý postřeh, sílu a obratnost.

Tzv. signály jsou velmi účinnou zbraní. Nácvik různých druhů signálů je u pokročilých hráčů třeba provádět pravidelně v zápasových pětkách. Některé zásady jsou však obecné a platí od žákovských kategorií po 1. ligu mužů. Správné provedení signálu je mnohdy účinnější než cokoli jiného. Zásady pro správné rozehrání signálu jsou:

Nácvik

Tréninku volných úderů se věnují hráči především ve starších věkových kategoriích.

Obranné herní kombinace jsou ve většině případů reakcí na řešení situace vzniklé zahráním určité útočné herní kombinace soupeřem, který je v držení míčku. Nejdůležitějším krokem pro správné zvládnutí obranné fáze herních kombinací je komunikace mezi hráči bránícího družstva. Podle způsobu řešení rozlišujeme následující obranné herní kombinace: zajišťování, přebírání, zdvojování, odstupování a osobní bránění.

Zajišťování ve hře využíváme pro zabezpečení krytí prostoru při hře samotné nebo při jednotlivých herních situacích (např. postavení posledního zajišťujícího hráče při rozehrání již zmiňovaného signálu). Důležitá je rychlá reakce a domluva několika hráčů, kteří musí vzniklou situaci řešit změnou svého postavení.

Nácvik

Bránící hráči svým postavením a pohybem zajišťují činnost svého spoluhráče.

Přebírání je činnost dvou hráčů, kteří řeší obrannou situaci dočasnou výměnou svých hráčů. Jedná se o reakci na útočnou herní kombinaci křížení. Zásadní a velmi důležitá je slovní komunikace mezi přebírajícími hráči a jasné pochopení obou, že jde o přebírání a ne o osobní bránění.

Nácvik

Obránci v situaci 2-2 zůstávají ve svých „zónách“ a útočníky, kteří mění místa křížením, si předávají (často za hlasité komunikace).

Herní činnost dvou hráčů, napadajícího a vypomáhajícího, kteří vytvářejí ve vhodném prostoru (v rohu hřiště, u mantinelu) převahu nad hráčem s míčkem. S touto situací se často setkáváme při hře u mantinelu v momentě, kdy jedno z družstev vytváří tlak na balon nebo se snaží využít nejistoty soupeře.

Zdvojování má za účel znejistit soupeře a donutit jej k chybám v rozehrávce nebo k prohřešku proti pravidlům (zdržování hry). Cílem napadajícího hráče je odblokovat či zablokovat soupeře a zdvojující hráč má za úkol získat míček. Důležité je atakovat soupeře pozičně a trpělivě, bez faulů, tělem a hokejkou.

Nácvik

1. Hráč běží s míčkem podél mantinelu, dva hráči se jej snaží zablokovat (postavením u mantinelu).

2. Hráč běží s míčkem podél mantinelu, dva hráči se jej snaží zablokovat (postavením u mantinelu), třetí obsazuje dalšího soupeře.

Odstupování je situace, kdy bránící hráč zaujme takové postavení vzhledem k útočícímu hráči, kterým jej má sice pod kontrolou, ale není v jeho bezprostřední blízkosti (odstoupení od hráče). Odstupující hráč stojí v obranné linii, tvořené útočícím hráčem a brankou, a je připraven v případě přijetí přihrávky útočícím hráčem se k němu opět stáhnout na normální obrannou vzdálenost. K odstupování dochází zpravidla tehdy, vyskytuje-li se útočník ve velké vzdálenosti od branky, kde není příliš nebezpečný. Účelem je zahuštění prostoru na obranné polovině, odkud je možné bezprostředně ohrozit branku.

Nácvik

Bránící hráči odstupují od „svých“ hráčů, za které jsou zodpovědní, a dočasně brání důležitý prostor.

Osobní bránění je obranná kombinace, která se uplatňuje při situacích dva na dva, tři na tři, ale i pět na pět. Vždy, když chceme těsně obsadit svého soupeře. Osobní obrana je velmi účinná, ale také velmi náročná na provedení, kondici a spolupráci hráčů. Dochází k častým chybám ve smyslu přílišného odstoupení od hráče, chybným reakcím na změny pohybu útočícího hráče (otáčení se k němu zády, ztráta kontaktu).

Nácvik

Situace dva na dva; bránící hráči osobně brání svého útočníka po celou dobu akce.

Systémy jsou způsoby vedení hry celého družstva v útoku a v obraně s předem vymezenými úkoly jednotlivcům, skupinám i celému družstvu po celé utkání nebo jeho část.

^{^^^^^^^^^}

Postupný útok se uplatňuje především proti stažené a zformované zónové obraně. Hlavním znakem je kolektivní hra s dobrým vedením míčku jednotlivci a přihráváním. Hra je založena na tvořivosti, improvizaci a kombinačních schopnostech jednotlivců. Tato tvořivost se projevuje nejen při vlastním hraní s míčkem, ale je především důležitá v pohybu a myšlení hráčů bez míčku. Útok se spíše zpomaluje, hledá se cesta ke kombinačnímu řešení herních situací, k přehrání soupeře.

Obrazem hry je plynulost útočné akce, které se dociluje přihráváním. Využívá se především improvizace, ale také vzorcové a standardizované spolupráce – založení útoku, vzorce pro vytváření střeleckých příležitostí na polovině soupeře. Hra postrádá dynamiku a údernost akcí, nedochází k rychlému přenášení hry. Běžnému divákovi se proto zdá „nudná“.

Postupný útok můžeme vést jak v obranné polovině, tak i v polovině útočné. V tomto případě můžeme hovořit o tzv. pozičním útoku, jehož hlavním znakem jsou poziční přihrávky (paralelní a zpětné). Cílem je kontrolovaná hra a současné hledání a vytváření možností pro zakončení a opakované ohrožení branky.

Nácvik

1. Postupný útok se dvěma rozehrávajícími hráči.

2. Postupný útok s jedním rozehrávajícím hráčem.

Rychlý útok se uplatňuje proti družstvům, v jejichž hře převažuje útok nad obranou, která hrají aktivně na své útočné polovině a jejichž útočníci napadají často až na úrovni brankové čáry. Rychlý útok vychází ze zajištěné obrany. Výsledkem je rychlá, překvapivá a úderná přímočará akce, založená na přihrávce z obranné poloviny na hráče nabíhajícího do volného prostoru. Rychlý útok je velmi účinný i po přihrávce od brankáře. Přihrávka a vzájemná spolupráce hráčů při brejku vyřazuje soupeřovy útočníky z obranné hry.

Hlavními rysy hry jsou řidší, ale velmi účinné, překvapující akce z obranné poloviny, končící přečíslením soupeře. Překvapivost akce klade značné technicko-taktické nároky na přihrávajícího hráče a na schopnost uvolnění a včasné zrychlení v pohybu útočníka (útočníků) bez míčku. Útočící družstvo by mělo mít nacvičené řešení těchto situací v přečíslení (dva na jednoho, tři na dva, čtyři na tři), stejně tak musí být hráči schopni reagovat na nově vzniklé situace a řešit je.

Nácvik

1. Rychlý útok založený na přihrávce od obránce z vlastního obranného pásma nebo ze středního pásma.

2. Rychlý útok založený na přihrávce od brankáře.

Protiútok představuje útočnou akci, která staví na útočné hře soupeře. Principem je bezprostřední přímá odpově na útočnou činnost soupeře, tzn., že okamžitě po získání míčku ve střední části hřiště nebo v obranné polovině následuje rychlá a přesná přihrávka přes střed hřiště, při které jsou útočníci soupeře vyřazeni z bránění.

Výsledkem jsou přesilové nebo útočně výhodné situace v útočné polovině. Založení se děje pomocí okamžité průnikové přihrávky přes střed hřiště na vracející se spoluhráče, kteří křížením a změnou míst nabíhají do herně otevřených prostorů. Hra oslabuje vlastní obrannou činnost. Toto pojetí útoku dává hře spád a opakování protiútoků vytváří na soupeře značný tlak. Tempo utkání je vysoké. Hráči musí mít zvládnutý systém obrany při ztrátě míčku! Právě tento systém rychlých protiútoků je velice účinný, ale zároveň umožňuje soupeři po ztrátě míčku využít pohybu útočících hráčů protivníka směrem dopředu k přečíslení a vytvoření výhodných herních situací. Takto vedené utkání je pro diváky velmi atraktivní, je k vidění velké množství střeleckých příležitostí a často i vstřelených branek.

Nácvik

Protiútok založený ihned po zisku míčku ve středním pásmu.

Přesilová hra představuje časově omezený úsek, ve kterém družstvo využívá početní převahy o jednoho nebo dva hráče. Hlavním úkolem přesilové hry je útočná činnost vedená proti silně koncentrované obranné hře soupeře. Záměr přesilové hry stojí na předpokladu udržení míčku a na „usídlení“ se v útočné polovině. Hra v útočném pásmu představuje zvláštní herní dovednost útočné formace na malém prostoru. Efekt spolupráce hráčů v přesilové hře závisí na schopnosti uplatnit herní dovednosti na malém prostoru a ve značné rychlosti provedení a na proměnlivosti úsilí všech útočících hráčů – tj. schopnosti reagovat na postavení bránících hráčů. Další podmínkou je opakované vytváření střeleckých příležitostí. Proti zónové poziční obraně se také uplatňuje vzorcové řešení („signály“). Proti agresivní presinkové či kombinované obraně se v důsledku zrychlení akcí přesilová hra často zjednodušuje přihrávkami na obránce, jejich častou střelbu s následujícím dorážením a tečováním.

Nácvik

1. Přesilová hra s jedním rozehrávajícím hráčem.

2. Přesilová hra se dvěma rozehrávajícími hráči.

Osobní obrana se může uplatňovat proti kombinační hře v situacích, kdy bránící hráči zvládají osobní princip bránění nejen navazovat, ale i udržovat – nikoliv trvale. Osobní bránění představuje podle situace na hřišti volné či těsné obsazování soupeře. Cílem bránění je zamezit či omezit soupeři možnost přihrávání. Obrazem hry jsou četné herní situace jeden na jednoho. Spolupráce při bránění vyžaduje časté přebírání pronikajícího protivníka v případě přechodu útočícího hráče přes bránícího.

Při této činnosti je nutný zvýšený pohyb bránících hráčů. Osobní obrana má značné slabiny při protiútoku s velkou poziční proměnlivostí útočící formace a při vysokém tempu utkání. Poziční proměnlivost soupeře (časté přihrávky a výměna míst, křížení) umožňuje situačně vyřadit ze hry osobně bránící hráče, a tím i vytvářet volný prostor pro další spolupráci. Způsob bránění odděluje obranu od útoku, ale párové rozestavení hráčů umožňuje při získání míčku poměrně dobrý přechod do útoku. Kondiční nároky na individuální činnost při osobní obraně jsou vysoké.

Nácvik

Osobní obrana vytváří situace jeden na jednoho po celém hřišti.

Zónová obrana je nejznámější obranný systém ve florbale. Každý hráč má předem určenou územní zodpovědnost, danou rozestavením hráčů. Toto rozestavení se používá především na obranné polovině (cca 1–2 metry před půlicí čárou), v případě herní vyspělosti hráčů je možné jej využít i ve střední části hřiště.

Rozestavení hráčů vytváří kompaktnost bránící formace, která svým přesným postavením reaguje na postavení soupeře a polohu míčku. Útok soupeře zpomaluje, vytlačuje ho k mantinelu či zamezuje proniknutí k brance. Na soupeře se vyčkává, zónová obrana postrádá dynamiku bránění. Nejběžněji se používá rozestavení 2-1-2, 2-2-1 nebo 1-2-2. Zónové bránění klade vysoké taktické nároky na poziční disciplínu. Náročnost na kondici a intenzitu hry při bránění není vysoká. Zónová obrana se často používá při hře v oslabení.

Nácvik

1. Zónová obrana 2-1-2, hráči zodpovídají za „svůj“ prostor v obraně.

2. Zónová obrana 2-2-1.

Tento obranný systém představuje využití výhod osobní a zónové obrany. Kombinovaná obrana je často špatně chápána. Většina lidí je přesvědčena, že pod tímto pojmem se skrývá zónová obrana, pouze vybraní hráči osobně brání po celém hřišti nejlepší hráče soupeře. V útočné hře při zaměňování pozic základního rozestavení (výměna míst hráčů), při akční pohyblivosti útočících hráčů a za vysokého tempa v utkání vyžaduje obranná hra úplné uplatnění výhod obou systémů – osobní a zónové obrany.

Toto spojení umožňuje vytváření trvalého tlaku na soupeře. Sílu tohoto tlaku určuje míra tlaku na hráče s míčkem (napadání), těsnost obsazování soupeře bez míčku, dodržování základního rozestavení bránící formace vzhledem k míčku a zesílení obrany prostoru. Splnění těchto záměrů představuje rozsáhlou taktickou variabilitu při spolupráci a koordinovaném herním úsilí. Schopnost tohoto tvaru reagovat na útočnou hru soupeře při bránění je určována přechody od zónového bránění k osobnímu a naopak. Proti proměnlivé pohyblivosti soupeře, která je charakterizována výměnou míst, je bezpodmínečně nutné okamžité obsazování soupeře, který je v prostoru určeném jednotlivci pro bránění nebo do něj vbíhá. Při napadání soupeře s míčkem je pro územní odpovědnost napadajícího hráče (hráčů), danou základním rozestavením, rozhodující míra fyzického kontaktu se soupeřem. Je-li napadající hráč v těsném fyzickém kontaktu se soupeřem, je jeho povinností tento kontakt a příslušný tlak udržovat. Ztratí-li napadající hráč tento situačně-herní fyzický kontakt, pak se jako nejúčinnější jeví přechod na územní odpovědnost, danou rozestavením. Soupeře s míčkem okamžitě napadá spoluhráč, jemuž náleží v tomto prostoru odpovědnost za bránění.

Přechody od zónového bránění k osobnímu umožňují při rozsáhlé a proměnlivé pohyblivosti soupeře zachovat podmínky pro variabilní udržování významného důležitého obranného rozestavení hráčů ve hře. Toto rozestavení, které umožňuje opakovaně vytvářet podmínky pro herní úsilí hráčů (napadání soupeře a zónové bránění) a jejich spolupráci v obraně při zachování dynamiky hry, tvoří kostru obranného systému.

Tuto dynamiku trvale zabezpečuje neustálá možnost a nutnost vytváření stálého a těsného tlaku na hráče s míčkem. Velmi účinné je i zesílené krytí herně důležitého prostoru (střelecký prostor před brankou). Pohyb a koordinované úsilí hráčů při bránění spojuje nejen osobní a zónovou obranu, ale zabezpečuje i velmi výhodný přechod do útoku.

Nácvik

1. Kombinovaná obrana v útočném a středním pásmu 2-1-2, hráči zodpovídají za „svůj“ prostor a také za hráče, který se v tomto prostoru pohybuje.

2. Kombinovaná obrana 2-1-2 v obranném pásmu.

Zónový presink se uplatňuje proti vyspělé kombinační hře, hráči musí okamžitě vytvářet osobní tlak na hráče s míčkem a prostorový tlak na postavení soupeře. Bránění představuje promyšlenou spolupráci hráčů v bránícím tvaru. Cílem je nedovolit hráči s míčkem přihrát, a hráčům bez míčku přihrávku přijmout.

Charakteristickým rysem obranné hry je spolupráce bránících hráčů na základě vypomáhání, zdvojování, zajišťování a přebírání. Hra se vyznačuje rychlým přístupem k soupeři a osobními souboji. Zónový presink se využívá celohřištově tak, že tlak na soupeře se koncentruje na krajní pásma proti zakládání a při zakončování útočných akcí. Pro zónový presink v útočném pásmu se užívá název forčekink. Výchozí postavení pro napadání ovlivňuje vhodnost vzniklé situace a prostoru, kde se tato situace odehrává. Cílem bránícího družstva je snažit se do vhodného, co nejmenšího, prostoru ve správný čas dostat co nejvíce hráčů. Nároky na kondici jsou mimořádné. Také taktické myšlení při obranné spolupráci rozhoduje o tom, jak jsou eliminovány možnosti rychlého útoku či protiútoku soupeře. Účinnost presinku oslabuje schopnost individuální akce soupeře. Přechod do protiútoku je vlivem častého prostorového nahromadění hráčů rovněž oslaben.

Nácvik

Bránící hráči vytvářejí prostorový a časový tlak na hráče s míčkem.

Hra v oslabení představuje časově omezený úsek, ve kterém družstvo hraje dočasně oslabeno o jednoho nebo dva hráče. Základem hry družstva v oslabení je mimořádně koncentrovaná obranná činnost všech zúčastněných hráčů. Při hře v oslabení je snahou vytlačit útočné akce soupeře k mantinelům.

Při bránění se využívá zónového rozestavení 1-2-1, 2-2 – podle postavení soupeře, dále pak zónový presink a agresivní kombinovaná obrana. Při hře ve třech potom 2-1 nebo 1-2. Po získání míčku bránící družstvo „získává čas“ buď nastřelováním míčku do útočné poloviny, nebo taktickým zdržováním hry kontrolou míčku. Využít lze také střídání během přerušení hry ve prospěch bránícího družstva.

Nácvik

1. Hra v oslabení 4 na 5 v postavení 1-2-1 a 2-2.

2. Hra v oslabení 3 na 5 v postavení 1-2 a 2-1.

3. Hra v oslabení 4 na 5 v postavení 2-1-1.