Logo střediska Teiresiás

Volba jazka rozbalena

no video
Tato kniha nemá video
no audio
Tato kniha nemá audio
Mute on - fade Mute off - fade

Osnova

Handbike cyklistika

Luděk Benada, Alexandr Zvonek

Titulní obrázek

MU, Brno 2015

1. Úvod

Název handbike pochází ze dvou anglických slov „hand“ a „bike“, volným překladem by se to dalo vyjádřit jako ruční kolo. Zaměříme-li se na popis handbiku, pak jak už název naznačuje, jedná se o kolo, jež je poháněno pomocí horních končetin. Vizuálně si je handbike blízký s tzv. lehokolem, oproti kterému však má tři kola (aspoň ve většině případů). Lehokolo je však standardně poháněno pomocí dolních končetin. Pohybový mechanismus handbiku je naopak zajištěn převodem fyzické síly z horních končetin přes kliky, které současně slouží jako řídítka. Existují ale výjimky, jakou je např. Explorer, který bude zmíněný dále. Běžné modely handbiku mají na klikách také ovládání brzd, řazení pro přehazovačku, případně přesmykač. Přestože se může zdát z tohoto pohledu jízda a ovládaní takového kola složité, tak po krátkém zaškolení a vyzkoušení jízdy na prvních „pár metrech“ se můžeme snadno přesvědčit, že jízda na handbike není problém.

Video 1.1. Jízda na handbiku

Handbike není nutně jen výsadou pro „handicapované“, jak je na něj často nahlíženo. Na handbiku mohou jezdit i lidé s drobným zdravotním handicapem nebo lidé bez zdravotního handicapu, a to v každém věku. Příkladem může být zápis do České knihy rekordů ve výjezdu na Zlaté návrší, které v roce 2012 vyhrál Jan Pihera (* 1946). Hlavní příčinou toho, že tento sport je pro běžnou populaci přístupný jen vzácně, je především vysoká cena sportovního vybavení.

image

Obr. 1.1 Jan Pihera na Zlatém návrší

Video 1.2 Výjezd na Zlaté návrší

2. Historie

Geneze handbiku byla výsledkem neuspokojené potřeby lidí s pohybovým postižením o usnadnění pohybu, který převyšoval možnosti invalidního vozíku. Velmi působivě to dokládá snímek „Už zase skáču přes kaluže“ režiséra Karla Kachyni, podle literární předlohy Alana Marshalla, odehrávající se v malém městečku Tlumačov. Malý hrdina je postižen dětskou obrnou a kolo na ruční pohon mu usnadňuje každodenní aktivity. Všímavý divák jistě postřehne těžkopádnost tohoto zařízení, kde nemůže být o ergonomii ani pomyšlení. Nicméně u něčeho se začít muselo…

Video 2.1 Ukázka z filmu „Už zase skáču přes kaluže“

Historické zasazení hlavního hrdiny ovšem nekoresponduje s dochovanými dokumenty o prvním handbiku. Údajně první dochovaná zmínka o ručním kole pochází z roku 1655, kdy si 22-letý zručný hodinář Stephan Farfler z Norimberku zhotovil kolečkové křeslo, které bylo poháněno na principu rumpálu. Stephan byl postižen dětskou obrnou a jeho touha pravidelné účasti na bohoslužbách nebyla v dostatečné míře naplněna, protože byl odkázán na cizí pomoc, většinou své matky. Rozhodl se proti tomuto fyzickému omezení aktivně bojovat tím, že si zkonstruoval ruční kolo, které sloužilo zmíněnému účelu.[1]

image

Obr. 2.1 Stephan Farfler z Norimberku a jeho „handbike“

Snaha o samostatnost a nezávislost v oblasti mobility byla jistě hlavním cílem také v řadě dalších konstrukčních pokusů v pozdějších dobách. Z období první světové války se dochoval záznam, z něhož je patrno, že handbike využívali i váleční invalidé. Zajímavé u těchto handbiků navíc bylo řešení přenosu síly způsobem tlačit/táhnout (push/pull) a užití volantu k řízení.

Video 2.2 Handbiky válečných veteránů

První „novodobý“ handbike byl dle dostupných zdrojů vyroben v USA v osmdesátých letech.[2] Jednalo se o vybavení pro rekreační vyžití. Následně Chris Peterson a George Murray v roce 1989 vyrobili první handbiky pro sportovní účely (firma Top End).[3]

V Evropě se začíná ruční kolo objevovat koncem osmdesátých let. Od té doby se začalo toto sportovní odvětví pro handicapované rychleji vyvíjet a handbiky se zdokonalují.[4] První vlaštovky v oblasti konstrukce handbiku v Evropě jsou přibližně pět let za USA (1988).[5] Podle dostupných zdrojů se pojí se jménem Hans Olpp.[6] Průkopnické kroky směrem k handbiku činí také v roce 1992 Rakušan Alois Praschberger se svým přídavným adaptérem k invalidnímu vozíku.[7] O rok později se objevují pionýři sportovních handbiků Holanďan Kees Van Bruekelen a Němec Gregor Golombek.[8] Se sériovou výrobou "handbike" v Evropě přichází jako první německá firma Stricker.[9]

3. Specifikace handbiku

Jak již bylo řečeno, je z důvodu stability a příznivých jízdních vlastností handbike nejčastěji postaven na třech kolech (některé typy, zejména do těžšího terénu pak na čtyřech), kdy vpředu je jedno hnací kolo a vzadu dvě samostatně zavěšená kola.

image

Obr. 3.1 Nejběžnější forma sportovního handbiku (na obr. značka Schmicking)

Toto je určitý „standard“, nicméně je možné se setkat i s jinými konstrukčními typy, např. s tříkolovým, který má poháněna obě zadní kola, s tříkolovým, který má naopak jedno hnací kolo vzadu a dvě volně zavěšená vepředu. Existují dokonce i snahy vyrobit handbike pouze se dvěma koly stejně jako bicykl. Tento stroj má pro zachování stability v poloze stání, při rozjezdu a zastavení pomocná stabilizační kolečka po stranách. Jízda na dvou kolech je pak možná obdobně jako jízda na běžném bicyklu, nebo dvoukolovém motocyklu díky zákonům fyziky, konkrétně jde o využití momenta.[10] V případě handbiku se však jedná spíše o konstruktérský um, než rozšířenou praxi a takové produkty jsou určeny především pro nadšené jednotlivce.

Video 3.1 Jízda na jednostopém handbiku

Z hlediska konstrukčního je nejběžnější tříkolové provedení handbiku. Pro všedního uživatele, který k jízdě využívá zpevněnou komunikaci (asfaltový povrch apod.) poskytuje tento typ handbiku největší komfort a volnost pohybu z pohledu překonání i větších vzdáleností. Poloha jezdce je někde na pomezi mezi polohou v sedu a lehu. Z ergonomického hlediska je toto nejvhodnější (viz kapitola 5.3 Posed jezdce). U zdatnějších handbikerů, kteří mají sportovní a závodní ambice, pro tuto polohu hovoří také aerodynamika.

Video 3.2 Jízda různých handbiků

image

Obr. 3.2 Poloha závodníka na handbiku

Rámy handbiků bývají vyrobeny nejčastěji ze slitin hliníku nebo slitin oceli. V posledních letech se zejména u závodních modelů prosazují moderní kompozitové materiály – karbon. Díky jejich použití se snižuje váha handbiku, což je důležité nejen kvůli výhodám při vlastní jízdě (je třeba si uvědomit, že handbike se pohání rukama, které jsou výrazně slabší než nohy, a proto je každé snížení váhy znát), ale i při manipulaci s handbikem. Běžné rekreační modely handbiků váží 15-18 kg, závodní handbiky s karbonovým rámem pak i méně než 10 kg.

image

Obr. 3.3 Handbike Duratec Blade

Rozměry kol, kterými jsou handbiky osazeny, se často odlišují od běžných kol. Nejvíce používaný rozměr kol je 26“. Mezi závodními handbiky se především v minulosti objevovala i kola 28“, kde byl využíván jejich větší setrvační potenciál. V současné době je možné se setkat u některých závodních handbiků s rozměrem zadních kol 20“, případně 18“. Kola jsou menší, a tedy i lehčí a handbike lépe jede zejména do kopců.

image

Obr. 3.4 Handbike se zadními koly menšího průměru

Ve srovnání s normálním kolem působí přední kolo „inverzně“, neboť je poháněné, a proto je opatřené kazetou s převodovými kolečky a přehazovačkou.

image

Obr. 3.5 Řazení na předním kole

Přední kolo je uchyceno v otočné vidlici, na které jsou po stranách úchyty na nohy — stupačky. Noha je v těchto úchytech zavěšena v hleznu. Z bezpečnostního hlediska i z hlediska pohodlí jezdce mohou být dolní končetiny fixovány také v oblasti kolene. Jednak se tím zabrání nechtěné abdukci a rovněž prolomení v kolenním kloubu s následným nefyziologickým zatížením flexorů. U některých vozíčkářů pak toto dodatečné uchycení pomáhá udržet polohu nohou v případě výskytu spasmu.

image

Obr. 3.6 Uchycení nohy

Zatáčení vychází z postavení vidlice a u tohoto provedení se jedná spíše o naklonění, než čisté zatáčení, které vychází z uložení přední vidlice. Naklápí se pouze vidlice s předním kolem, nikoliv celý handbike. Protože rozsah pohybu vidlice je polohou a konstrukcí značně limitován, má handbike velký poloměr otáčení. Při běžné jízdě na zpevněných komunikacích to však není až tak výrazným handicapem. Pouze při otáčení a manipulaci na „místě“ je nutné vícekrát couvat a popojíždět. Vše je otázkou zručnosti jezdce.

Video 3.3 Srovnání poloměru zatočení na kole a na handbiku

Aby nedocházelo k samovolnému naklápění kola ze strany na stranu (výkyvu přední vidlice), je vidlice opatřena silentblokem, který ji fixuje na rám kola. Silentblok může mít různou tuhost, od toho se pak odvíjí potřeba síly vynakládané na zatočení.

image

Obr. 3.7 Detail silentbloku

Umístění klik je většinou uzpůsobeno pro soupažný pohyb. Na konci klik jsou držadla či madla (někdy anatomicky tvarovaná, případně s vhodně uzpůsobeným úchopem např. pro kvadruplegiky), která slouží k přenosu lidské síly na dopředný pohyb kola. Na madlech je většinou ovládání brzd a řazení (přehazovačky a přesmykače), popř. i některé další ovládací prvky. Z pohledu jezdce je to výhodné, protože toto ovládání je jednoduché a snadné.

imageimage

Obr. 3.8 a) a 3.8 b) Kliky s řazením, brzdami a bowdeny

image image

Obr. 3.9 a) a 3.9 b) Standardní madla

Nevýhodou umístění řazení a brzd na klikách je vedení lanek a bowdenů. Nejen že do jisté míry překáží a zvyšují váhu, ale také kvůli neustálému pohybu dochází ke značnému namáhání materiálu, což má za následek nejčastěji uvolňování lanka řazení a s tím spojené obtíže. U nekvalitních modelů může docházet k jejich praskání. Z tohoto důvodu se od umístění ovládání na klikách upouští a ovládání brzd, přehazovačky a přesmykače je umístěno přímo na rámu.

image

Obr. 3.10 Detail brzdy umístěné na rámu

image

Obr. 3.11 Detail přesmykače umístěného na rámu

Existují i další řešení umístění ovládání převodů a brzd. Jedná se nejčastěji o umístění na rámu vedle sedačky, kdy jsou převody i brzdy ovládány lokty či předloktím. Toto řešení se aplikuje nejčastěji pro kvadruplegiky. Využívá se také více systém označovaný jako „Dual Control“ (u výrobce Shimano) – tedy řešení, kdy je integrováno řazení a brzda v jedné páce. Jiné možnosti pak představují individuální úpravy a umístění dle potřeby konkrétního uživatele.

image

Obr. 3.12 Detail umístění páčky při ovládání lokty

image

Obr. 3.13 Řazení a brzdy „Shimano Dual Control“ umístěné na rámu

Z důvodu bezpečnosti by každý handbike měl mít dvě nezávislé brzdy. Brzdy jsou umístěny většinou na přední kolo. Může se jednat i o kombinaci dvou čelisťových brzd, nebo u novějších handbiků je častější kombinace brzdy kotoučové a čelisťové. V posledních letech, především s nástupem MTB handbiků, se lze setkat i s možností brzdění zadních kol.

image

Obr. 3.14 Čelisťová brzda

image

Obr. 3.15 Kotoučová brzda

U některých handbiků jsou obě brzdy na rukojeti, u jiných je jedna brzda ovládána pákou na rukojeti (držadle) a druhá pákou umístěnou na přední vidlici (v dosahu jezdce), popř. jsou obě brzdy umístěny mimo madla. Jedna z nich („sekundární“) slouží většinou jako pojistka v případě selhání hlavní („primární“) brzdy a také jako „ruční“ brzda, kdy je možná její aretace, aby se zajistil handbike proti pohybu např. při přesedání handbikera, nebo při odpočinku.

imageimage

Obr. 3.16 a) a 3.16 b) Brzdy umístěné mimo madlo (na rámu a pod sedačkou)

Řetěz handbiku je podstatně delší ve srovnání s běžným kolem, což je dáno jeho konstrukcí. Nezbytným prvkem vybavení handbiku je také kryt ozubí převodníku a kryt řetězu. Nejde jen o estetický prvek, ale zejména o bezpečnostní element. Ozubí převodníku má handbiker nebezpečně blízko obličeje a v případě kolize by hrozilo nebezpečné poranění.

imageimage

Obr. 3.17 a) a 3.17 b) Kryty převodníku

image

Obr. 3.18 Kryt řetězu

Rozsah převodů závisí na konkrétním vybavení daného handbiku stejně jako u běžného kola. Trendem závodních kol je odstranit jak řazení, tak i brzdové páky z klik. Ač se může na první pohled zdát, že takový handbike je „neovladatelný“, protože především brzdy nejsou hned po ruce, není tomu tak. Záleží jen na zkušenostech a osvojení si jízdy s takto upraveným handbikem. Výhodou pak je, že při odstranění vedení lanek a bowdenů z klik, kde jsou v neustálém pohybu, dojde k odstranění poruch přehazování, lepší manipulovatelnost při couvání, nakládání handbiku, při přesunu z a na handbike. A závodníci pak ocení „snížení“ odporu při jízdě.

image

Obr. 3.19 Závodní handbike Duratec Blade

Vedle toho existují také alternativní možnosti řazení, jako je např. řazení umístěné ve středu (v klikách – např. Schlumpf) či v náboji předního kola (např. Rohlhof, Shimano, Sram, Sachs), které se uplatňují zejména u MTB handbiků. Tyto výrazně usnadňují ovládání především těm uživatelům, kteří v důsledku svého postižení mohou klasické páčkové řazení ovládat s obtížemi, popř. je nemohou ovládat vůbec. Výhodou je také vysoká bezporuchovost a praktická bezúdržbovost a rovněž nelze opomenout výhodu danou možností přeřazení v klidové pozici – tedy v poloze stání, např. při zastavení v prudkém stoupání. Nevýhodou těchto systémů je bohužel cena.

Video 3.4 Řazení (přesmykač) v klikách (Schlumpf)

image

Obr. 3.20 Řazení Rohlhof umístěné v náboji kola

Vysoká cena je nevýhodou také u moderního elektronicky ovládaného řazení. Naopak jeho velkou výhodou je, že změnu převodů stačí u takového řazení provést lehkými doteky příslušných ovládacích prvků. Veškerou činnost vykonají malé elektromotory v řazení, které jsou napájeny ze zdroje umístěného na handbiku. Odpadá tak pro někoho motoricky náročná či nemožná manipulace s páčkami. Výhodou elektronického řazení je i schopnost autokorekce nastavení převodů (tzv. ladění či „štelování“).

image

Obr. 3.21 Ovladače elektronického řazení Shimano Ultegra DI2 integrované v brzdové páce

Video 3.5 Elektronické řazení

Sedačka, která někdy, zejména u sportovních a závodních modelů, tvoří jednolitou část s opěrkou zad, je upevněna k rámu kola.

image

Obr. 3.22 Monolitická sedačka s opěrkou hlavy

Pokud je sedátko a zádová opěrka samostatná, lze většinou jejich polohu u konkrétního modelu individuálně nastavit (vzdálenost, sklon). Součástí výbavy může být také opěrka hlavy. Výhodu hlavové opěrky ocení především ti jezdci, kteří jezdí převážně v horizontálnější poloze a ti, kdo mají slabší stabilizátory krku. Nicméně i pro ostatní by bez opěrky byla dlouhodobá poloha prakticky vleže nepříjemná a bolestivá.

image

Obr. 3.23 Detail nastavení sedátka

Většina komerčních handbiků nabízí určitou míru variability nastavení podle individuálních potřeb uživatele. Možné jsou také různé dodatečné úpravy, jako např. výměnná madla podle vyhovujícího způsobu úchopu uživatele, již zmíněné alternativní umístění řadících a brzdových pák (brzdění a řazení loktem, popř. koleny) a další. Závodní handbiky se vyrábějí většinou na míru podle zákazníka a jejich finální variabilita je pak omezená. Nicméně veškeré vybavení s výjimkou rámu, úpravy klik, úchopů, případně brzdových pák pochází ze standardních cyklistických komponent. Kvalita je pak přirozeně zobrazena v ceně.

3.1 Kategorie handbiků

Handbiky můžeme rozdělovat podle několika kategorií. Je zřejmé, že se jednotlivé kategorie dělení u konkrétních handbiků různě kříží, prolínají. Nejčastěji dělíme kategorie podle účelu použití. Je to dělení podobné jako u standardních kol, kdy kola dělíme na silniční, horská, trekkingová a dále kategorii speciálních či atypických kol. A i zde můžeme dále některé kategorie dělit do podkategorií podle zacílení a tedy úrovně vybavení a váhy, a to na základní verze, hobby/sportovní verze a závodní verze. Rozdíly jsou pak logicky také v ceně, stejně jako u standardních kol, podle použitého materiálu, úrovně osazení atd. Jedno z možných základních dělení handbiků je tedy na silniční, terénní a atypické či speciální.

3.1.1 Silniční handbiky

Silniční handbike jsou nejrozšířenější a jsou určeny pro jízdu na zpevněném povrchu. Mají sníženou světlou výšku (jsou posazeny nízko nad silnici), užší pláště, dosahuje se na nich na zpevněném povrchu díky menšímu odporu vyšších rychlostí. Do této kategorie můžeme zařadit také sportovní a závodní handbiky.

image

Obr. 3.1.1.1 Silniční handbike Sopur Quickie Shark RT

image

Obr. 3.1.1.2 Závodní handbike Duratec Blade

Trekkingové či cestovní handbiky jsou jakýmsi přechodem mezi silničními a terénními verzemi. Vesměs se jedná o upravené verze silničních modelů. Často se od ryze silničních modelů odlišují jen použitím jiných kol a plášťů a někdy také mají o něco větší světlou výšku (světlá výška se částečně mění i s typem použitých kol). Je pak otázka, zda se dá mluvit o specifické kategorii, protože své využití stále najdou především na zpevněném povrchu. Nejsou určeny do náročnějšího terénu. Jejich zacílení je zejména na vícedenní cykloturistiku, proto bývají často doplněny vícero nosiči a držáky na vybavení, někdy i tažným zařízením či nosičem na vozík, které si s sebou handbiker veze.

image

Obr. 3.1.1.3 Rekreační handbike Praschenberg Speedbike Comp

image

Obr. 3.1.1.4 Handbike Schmicking v „cestovní“ úpravě, vč. naloženého vozíku

image

Obr. 3.1.1.5 Jízda „na těžko“

3.1.2 Terénní handbiky

MTB, nebo horské či terénní handbiky jsou určeny především pro častější použití mimo zpevněné komunikace. Mají vyšší světlou výšku pro snazší průchod terénem a jsou osazeny širšími plášti s hrubším vzorkem, popř. také rozložení rychlostí je lehčí než u silničních handbiků. Některé mohou být vybaveny také odpružením.

image

Obr. 3.1.2.1 MTB handbike XCR

image

Obr. 3.1.2.2 Celoodpružený MTB handbike Lasher Sport

Velkou zásluhu na rozšíření handbike v oblasti mimo silnici má Marcel Pipek (1. místo na paralympiádě v Athénách – časovka a dvojnásobný mistr Evropy v divizi B) a Pavel Děcký. Právě jim patří nápad využít handbike také do nepříznivého terénu. Následně se jejich know-how rozšířilo mezi různé výrobce handbike. Mezi první výrobce, kteří s touto produkcí začali právě na základě podnětu dvou zmíněných handbikerů, byl Schmicking Reha-Technik GmbH.

image

Obr. 3.1.2.3 Marcel Pipek

image

Obr. 3.1.2.4 Pavel Děcký

„Tvrdší“ verzí terénních handbiků jsou speciály určené do skutečně náročného terénu. Tyto handbiky se svou konstrukcí a využitím od běžně chápaného handbiku poněkud liší, nicméně stále do této kategorie patří. Jsou určeny pro nezávislé zdolání míst pro vozíčkáře jinak nemyslitelných, jako jsou prudké kopce, kamenité cesty, rozbitý terén. Toto kolo si dokáže poradit, samozřejmě v závislosti na schopnosti jezdce, resp. jeho limitech, i s terénem, jaký najdeme např. v kamenolomu.

image

Obr. 3.1.2.5 Handbike Explorer do extrémního terénu

Specifickou kategorii terénních handbiků tvoří sjezdové, neboli down-hill handbiky. Jedná se o speciální čtyřkolové odpružené handbiky, které, jak již název napovídá, jsou určeny pro sjíždění kopců, a to i v náročném terénu. Jsou určeny fanouškům adrenalinových sportů. Díky čtyřem kolům a odpružení je takový handbike velmi stabilní i v rozbitém terénu. Je otázka, zda ještě můžeme mluvit o handbiku, jelikož většinou není vybaven žádným hnacím ústrojím (klikami a převody). Pohyb handbiku je tak realizován pouze gravitací, popř. doplňkově přímým odrazem kol, podobně jako u invalidního vozíku. Tento „handicap“ uvedeného handbiku není velkým problémem, protože kolo je určeno především ke sjíždění. Handbike je s ohledem na účely využití osazen výkonnými nezávisle ovládanými kotoučovými brzdami. Jezdec sedí ve skořepině, podobně jako na monoski, z důvodu zajištění dostatečné stability.

image

Obr. 3.1.2.6 Sjezdový (downhill) handbike

image

Obr. 3.1.2.7 Sjezdový (downhill) handbike české výroby f. NoQuestion

Video 3.1.2.1 Downhill na handbiku

Existují také verze handbiků, které spadají do této kategorie, protože jsou určené do měkkého podloží, jako je písek nebo bláto, popř. do sněhu. Mohou usnadnit přístup na písčité či kamenité pláže, kde je pohyb na vozíku velmi limitovaný, nebo přesněji prakticky nemožný. Typické pro ně je použití širokých měkkých plášťů.

image

Obr. 3.1.2.8 Handbike do měkkého podloží (pláž)

image

Obr. 3.1.2.9 Handbike do měkkého podloží (bláto, sníh)

3.1.3 Atypické handbiky, adaptéry aj.

Do této kategorie můžeme zařadit řadu dalších rozličných řešení, jako jsou tandemové handbiky, jednostopé handbiky, naklápěcí řešení handbiků aj.

Tandemové handbiky patří do kategorie speciálních handbiků, které se objevují jen ojediněle, většinou existují v osamocených exemplářích. Konstrukční provedení může být různé. Někdy se jedná o dvojitý handbike, jindy o kombinaci handbiku a standardního kola, popř. vzácně i kombinaci handbiku a lehokola. Jezdci mohou sedět vedle sebe, nebo za sebou, a pak je handbiker buď vepředu, nebo naopak vzadu. Řešení dále může být jednostopé nebo vícestopé. Je to jen otázka poptávky a konstrukčních schopností autora.

Ruční pohon + ruční pohon

image

Obr. 3.1.3.1 Tandem-handbike, kdy jezdci sedí vedle sebe (řešení odpovídá přípojnému adaptéru k invalidnímu vozíku)

Ruční pohon + nožní pohon

Třístopé řešení, kdy oba jezdci sedí za sebou, přičemž handbiker je vzadu. Nevýhodou tohoto řešení je, že handbiker sedící vzadu má menší rozhled, výhled mu výrazně cloní partner sedící před ním. Řízení je zcela v rukou předního jezdce, proto může být takové řešení vhodné např. pro menší děti.

image

Obr. 3.1.3.2 Tandem-handbike za sebou, handbiker vzadu

Opačné a jednostopé řešení tandemového handbiku, kdy handbiker sedí vepředu a má tak lepší výhled.

image

Obr. 3.1.3.3 Tandem-handbike za sebou, handbiker vepředu

Dalším z možných originálních řešení je kombinace handbiku a lehokola, kdy sedí handbiker vepředu.

image

Obr. 3.1.3.4 Tandem-handbike v atypickém provedení handbike+lehokolo (handbiker vepředu)

image

Obr. 3.1.3.5 Tandem-handbike v atypickém provedení lehokolo + handbike (handbiker vzadu)

Existují varianty handbiků, které mají kliky uloženy napevno, tedy kliky slouží pouze k pohonu, nikoliv však k zatáčení. Zatáčení se pak realizuje pomocí přenosu těžiště těla, náklonu, podobně jako je tomu u monoski. Proto mluvíme o handbicích naklápěcích. Takový typ handbiku je ale poměrně hůře ovladatelný. Je vhodný spíše pro velmi malá postižení, jako jsou míšní léze v lumbálním segmentu apod.

image

Obr. 3.1.3.6 Naklápěcí handbike

Jednostopé handbiky se konstrukčně nejvíce blíží běžnému kolu. Stejně tak využití momenta z pohledu zákonů fyziky dovoluje řídit i vozíčkáři, tj. řidiči bez volní inervace dolních končetin, dvoukolový motocykl. K rozjezdu a při zastavení je nutné využít stabilizační kolečka. Toto řešení je ale velmi málo rozšířené.

image

Obr. 3.1.3.7 Jednostopý handbike s pomocnými kolečky

image

Obr. 3.1.3.8 Jednostopý handbike s pomocnými kolečky

image

Obr. 3.1.3.9 Jednostopý MTB handbike

Přídavné adaptéry tvoří další specifickou skupinu. Nejedná se o handbike v pravém slova smyslu, ale jsou jakýmsi přechodem mezi vozíkem a handbikem. Jedná se vlastně o jednokolku s ručním klikovým pohonem, kterou lze připojit k běžnému vozíčku a udělat z něj „handbike“. Z hlediska sportovního využití je takové řešení jistě velmi limitované, ale z hlediska zajištění pohyblivosti a praktického využití např. ve městě při nákupu apod. své opodstatnění jistě má. Existují také verze s přídavným elektropohonem. Jejich výhodou je nižší cena a oproti běžnému handbiku i skladnost.

image

Obr. 3.1.3.10 Přídavný adaptér na vozík

image

Obr. 3.1.3.11 Přídavný adaptér na vozík „MTB“

Vedle běžně dostupných typů hanbiků se tu a tam objevují různá atypická řešení, vhodná pro specifické účely, nebo vyrobené dle specifických požadavků uživatele. K nim patří i takové, které mají atypicky řešený pohon apod. Většina handbiků totiž má poháněno přední kolo, ale existují i verze obrácené, s pohonem zadních kol. A to jak s jedním kolem vepředu, tak i naopak, s jedním kolem vzadu.

image

Obr. 3.1.3.12 Handbike s pohonem zadních kol

image

Obr. 3.1.3.13 Handbike Kozoroh s pohonem zadního kola

image

Obr. 3.1.3.14 Koncept handbike s jedním hnacím kolem

image

Obr. 3.1.3.15 Handbike s úložným prostorem

Jako v jiných oblastech lidské činnosti i zde se objevují futuristické modely handbiků.

image

Obr. 3.1.3.16 Futuristický jednostopý handbike

image

Obr. 3.1.3.17 Handbike jako univerzální kompaktní řešení více sportovních pomůcek

3.2 Elektrohandbiky

Elektrické (přídavné) pohony se v posledních letech začínají u běžných jízdních kol prosazovat ve větší míře a logicky se tento trend nevyhýbá ani handbikům. Využití přídavného elektromotoru na handbiku nabízí určité výhody, i když jistě záleží na konkrétních uživatelích. Pro aktivního sportovce — vozíčkáře nebude logicky přídavný elektrický pohon nijak zajímavý ani potřebný. Jeho pozitiva vyniknout spíše u těch, kdo preferují pohodlí před zdravou fyzickou zátěží, popř. u těch, kdo jsou limitování ve fyzické aktivitě těžším pohybovým postižením, nebo obecně ti, kdo jsou limitováni svojí fyzickou zdatností. Elektromotor ale znamená výraznou pomoc i pro jinak zdatné vozíčkáře. Nemusí tak pečlivě plánovat vhodnou trasu s ohledem na kopcovitost terénu, nemusí tolik brát ohled na váhové limity vezoucího si vybavení v případě vícedenního putování.

Video 3.2.1 Elektrohandbike MTB Praschenberg Speedbike CC

Na druhou stranu i vlastní elektromotor může představovat určité omezení. Jednak jde o hmotnost samotného zařízení, které může celkovou hmotnost handbiku takřka zdvojnásobit. A jízda na takto těžkém handbiku v případě, že je motor nefunkční (např. z důvodu vybité baterie), představuje značnou fyzickou zátěž. Dalším limitem pak může být i dojezdová vzdálenost, na což je třeba brát zřetel při plánování trasy. A nakonec nelze opomenout ani výrazné navýšení ceny již tak drahých handbiků.

image

Obr. 3.2.1 Handbike s přídavným elektromotorem

image

Obr. 3.2.2 Přídavný adaptér k vozíku s elektromotorem

image

Obr. 3.2.3 Elektromotor v náboji předního kola

image

Obr. 3.2.4 Baterie

image

Obr. 3.2.5 Jednotka a display ovládání elektromotoru

Elektromotory, pokud má být handbike vnímán jako jízdní kolo, musí splňovat parametry dané vyhláškou 341/2014 Sb. O schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Podrobnosti jsou uvedeny v příloze. č. 12 této vyhlášky se v odstavci C, pod č. 8.

3.3 Doplňky k handbiku

Stejně jako standardní kola lze u handbike provést řadu různých individuálních úprav a rozšířit jeho výbavu o celou škálu různých doplňků. Jedná se o doplňky, které zvyšují bezpečnost handbikera a doplňky, které zvyšují uživatelský komfort, případně užitnou hodnotu handbiku. Vedle toho je také třeba myslet na zákonem stanovenou povinnou výbavu jízdního kola, kam můžeme zahrnout také handbike, jak vyplývá z vyhlášky 341/2014 Sb. o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. V příloze. č. 12 této vyhlášky se v odstavci C, pod č. 9. uvádí: „Pro účely této vyhlášky se jízdním kolem rozumí i tříkolky a vícekolky, stejně jako vícesedadlová jízdní kola (např. tandemy) a jim podobná vozidla poháněná lidskou silou a určená i k provozu na pozemních komunikacích, jako např. koloběžky.

3.3.1 Povinná výbava

Povinnou výbavu kola stanoví příloha č. 13 k vyhlášce číslo 341/2002 Sb. Podle ní musí být jízdní kolo vybaveno:

  • dvěma na sobě nezávislými brzdami,

  • zadní červenou odrazkou (odrazka může být kombinována se zadní červenou svítilnou a lze ji nahradit odrazovými materiály na oděvu nebo obuvi cyklisty),

  • přední bílou odrazkou (lze ji nahradit odrazovými materiály na oděvu nebo obuvi cyklisty),

  • oranžovými odrazkami na obou stranách pedálů (v tomto bodě není splnění podmínky pro absenci pedálů možné, pouze lze vyřešit alternativním přidáním odrazového materiálu na kliky),

  • oranžovými odrazkami na paprscích kol (předního nebo zadního kola nebo obou kol, odrazky musí být po obou stranách kol, lze je nahradit odrazovými materiály na bocích kola nebo na bocích pneumatik či na koncích blatníků nebo bočních částech oděvu cyklisty).

Vyhláška přesně specifikuje rozměry odrazek. V praxi se ukazuje jako vhodnější využít spíše alternativu, a to barevné reflexní samolepky, které se dají běžně zakoupit v cyklistických prodejnách. Dále jsou ve vyhlášce přesně vymezeny některé další parametry kola:

  • volné konce trubky řídítek i dalších musí být spolehlivě zaslepeny zátkami,

  • zakončení ovládacích páček brzd a volné konce řídítek musí mít hrany buď obaleny materiálem pohlcující energii, nebo (jsou-li použity tuhé materiály) musí mít hrany o poloměru zakřivení nejméně 3,2 mm; páčky měničů převodů, křídlové matice, rychloupínače nábojů kol, držáky a konce blatníků musí mít hrany buď obaleny materiálem pohlcujícím energii, nebo (jsou-li použity tuhé materiály) musí mít hrany o poloměru nejméně 3,2 mm v jedné rovině a v druhé rovině na ni kolmé nejméně 2mm,

  • matice nábojů kol, pokud nejsou křídlové, rychloupínací nebo v kombinaci s krytkou konce náboje, musí být uzavřené.

Pro jízdu za snížené viditelnosti musí být jízdní kola dále vybavena:

  • předním světlometem svítícím dopředu bílým světlem (jestliže je vozovka dostatečně osvětlena, může být nahrazen svítilnou s přerušovaným bílým světlem),

  • zadní červenou svítilnou (může být nahrazena svítilnou s přerušovaným červeným světlem),

  • zdrojem proudu (dynamo nebo baterie schopné zajistit svítivost předepsaného osvětlení po dobu min. 1,5 hodiny).

3.3.2 Bezpečnostní výbava

Bezpečnost zejm. při pohybu v běžném silničním provozu nelze podceňovat. Je třeba si uvědomit, že handbiker sedí relativně nízko, a je tedy v běžném provozu snadno přehlédnutelný. Proto zde dvojnásob platí pravidlo „Vidět a být viděn“. Část doplňků, které toto naplňuje, je součástí povinné výbavy a je uvedena v předchozí kapitole. K dalším vhodným bezpečnostním doplňkům k handbiku patří:

  • bezpečnostní praporek (upozorní ostatní účastníky silničního provozu na přítomnost handbikera), který je umístěný za sedačkou, na rámu kola nebo draw-baru,

image

Obr. 3.3.2.1 Bezpečnostní praporek

  • zpětné zrcátko (umožní nám sledovat provoz za sebou), bývá umístěno buď na stupačce, rukojeti nebo nad krytem převodníku, popř. na přilbě či brýlích,

image

Obr. 3.3.2.2 Zrcátko na stupačce

image

Obr. 3.3.2.3 Zrcátko na madle

image

Obr. 3.3.2.4 Zrcátko na přilbě

  • protikolizní nárazník, tzv. draw-bar či hrazdička je součástí především závodně používaných handbiků. Jejím účelem je eliminovat kolize způsobené najetím mezi zadní kola handbiku; bývá uchycena na zadní ose,

image

Obr. 3.3.2.5 Protikolizní nárazník

  • blatníky (eliminují odlétající materiál od předního kola),

  • kryt převodníku a boční kryt řetězu zmíněný již v předchozích kapitolách.

image

Obr. 3.3.2.6 Kryt převodníku a boční kryt řetězu

Ostatní vhodné resp. nezbytné doplňky, které sice nenáleží přímo k handbiku, ale výrazně zvyšují bezpečnost handbikera, představuje cyklistická přilba, brýle, cyklistické rukavice, nebo obecně vhodné oblečení, především dobře viditelné. Určitou bezpečnostní a užitečnou roli může mít také zvonek, zejména při jízdě na frekventovaných cyklostezkách.

3.3.3 Další možná či doporučená výbava

Mezi doplňky, které zvyšují uživatelský komfort nebo užitnost handbiku patří.

  • ruční brzda pro nasedání (popř. možnost aretace jedné ze standardních brzd, většinou se již jedná o standard),

  • fixační pásky a pásy (jsou žádoucí zejména pro uživatele s vyšší místní lézí, popř. u handbiků s vyšším vertikálním posedem),

  • držáky na bidon či camelbag (zajištění dostupnosti tekutin je zejména při intenzivnější sportovní aktivitě nezbytné),

  • další držáky dle potřeby (např. na batoh a příslušenství, držáky na invalidní vozík, popř. tažné zařízení na vozík),

  • brašny a brašničky na servisní nářadí, náhradní díly (duše apod.), věci osobní potřeby aj.),

  • cyklocomputer (pro měření ujeté vzdálenosti, rychlosti atd.).

image

Obr. 3.3.3.1 Handbike s připojeným vozíčkem

image

Obr. 3.3.3.2 Handbike s připojeným nákladním vozíkem

Dovybavení handbiku doplňky je třeba zvážit s ohledem na účel jeho užití. Sportovní či závodní handbike se např. neobejde bez cyklocomputeru, který je ale dobrou pomůckou pro handbikera vždy. Stejně tak se hodí camelbag. Naopak cestovní handbike bude potřebovat více držáků na brašny. Vždy ale myslíme na to, že každý další doplněk zvyšuje váhu handbiku, s čímž stoupají nároky na fyzické dispozice handbikera.

4. Bezpečnost na handbiku

Bezpečnost na handbiku se v obecné rovině příliš neliší od bezpečnosti běžného účastníka silničního provozu, cyklisty. Přesto ale existují určitá specifika. Některá již byla naznačena v kapitole věnující se doplňkům k handbikům. Zásadní specifikum z pohledu bezpečnosti v běžném silničním provozu je malá výška handbikera, a tedy poměrně snadná možnost přehlédnutí např. řidičem automobilu. Z toho důvodu je vhodné mít na handbiku bezpečnostní praporek a pokud možno plánovat vyjížďky ve skupině, popř. s cyklistou jedoucím za handbikem na běžném kole. Nebo je plánovat tak, aby se trasa cíleně v maximální možné míře vyhýbala místům s vysokou frekvencí provozu, popř. úsekům, které jsou nepřehledné. Vhodné je také používat výrazné reflexní oblečení nebo reflexní vestu. Další eliminaci rizika přináší používání zpětného zrcátka pro sledování provozu za handbikerem. Posed handbikera mu neumožňuje dostatečně kontrolovat provoz za sebou. Proto je zrcátko, zejména při jízdě v hustějším silničním provozu, naprosto nepostradatelné. Nikdy také nepodceňujeme zřetelné znamení o změně směru jízdy a pokud možno kontrolujeme, zda bylo ostatními účastníky provozu zaznamenáno a např. vozidla za námi zpomalují. Bezpečnější je jistě zatáčet (platí pro zatáčení vlevo, nebo pro změnu jízdního pruhu) v okamžiku, kdy za handbikerem není žádné vozidlo.

Zvířata, zejména psi, mohou také kvůli nízkému posedu představovat potenciální riziko. Vůbec zde neplatí, že jsou zvyklí na cyklisty a handbike je tedy nijak nepřekvapí. Jedoucí handbike je dokáže často vyplašit a jednou z reakcí může být právě agrese. Možnost obrany handbikera před agresivním psem (a dvojnásob handbikera s pohybovým postižením a pokud jede sám) je v této pozici značně omezená. Není proto od věci mít s sebou (a po ruce!) pro takové případy vhodné obranné prostředky, např. v podobě obranného pepřového spreje. Vhodnější je ale prevence. V případě, že vidíme psa bez majitele, nebo psa bez náhubku, který není na vodítku, zpomalit, přestat točit klikami a projet setrvačností (právě pohyb rukou nejvíce dráždí), nebo úplně zastavit a počkat, až se pes vzdálí.

image

Obr. 4.1 Psi jako nebezpečí

Riziko vyplývající z nízkého posedu představují také odletující kamínky, bláto apod. Technicky není dost dobře možné tomu zcela zabránit, s ohledem na konstrukci handbiku, i když do jisté míry se tato nepříjemnost dá eliminovat montáží blatníků, především na kritické přední kolo. Rozhodně je však žádoucí při jízdě vždy používat ochranné brýle a přilbu, dobré je také mít vhodné oblečení z hladkého materiálu odolného vůči nečistotám a vodě.

image

Obr. 4.2 Blatníky

Handbiker je v silničním provozu zpravidla ten slabší, právě o to více by ke své bezpečnosti měl přistupovat aktivně. Jak již bylo zmíněno, znamená to používat všechny bezpečnostní doplňky a to nejen povinné. Vyjíždět raději ve skupině, nebo v doprovodu cyklistů na jízdních kolech, vhodně volit a plánovat trasu, být obezřetný a předvídavý. A jistě nelze opomenout ani uvážlivé zhodnocení vlastních schopností, uvědomění si vlastních limitů. I když se zdá být handbike z důvodu posazení na tři kola stabilní, platí to jen částečně. V případě rychlého nájezdu do zatáčky a nedostatečné práce s těžištěm hrozí převrácení. A následky takového převrácení, kdy je navíc jezdec k handbiku připoután, si již každý domyslí sám. Riziko převrácení neplatí jen pro zatáčky, ale i pro přejezd nerovností. Více k této problematice bude zmíněno v kapitole věnující se technice jízdy na handbiku.

V neposlední řadě by neměl handbiker myslet pouze na svou bezpečnost, ale také na bezpečnost ostatních účastníků silničního provozu. I pro něho platí určitá zodpovědnost a ohleduplnost vůči nim. Znamená to předvídat, předjíždět bezpečně, s dostatečným odstupem, čímž se eliminuje riziko kolize, popř. je dobré o sobě dát včas vědět (zejm. tam, kde je hustý provoz, např. na cyklostezkách, má i zvonek na handbiku své opodstatnění). Nízký posed a těsné předjíždění může u nejednoho předjížděného způsobit úlek s dalšími případnými nepříjemnými následky v podobě nezvládnutí situace.

5. Nastavení handbiku

Důvody správného nastavení handbiku mohou být trojí. Jednak je to optimalizace efektivity výkonu, dále ochrana vlastního zdraví a pak také osobní komfort handbikera. Ani jeden z těchto tří důvodů by neměl být podceňován, i když jistě je možný určitý menší posun či převážení jednoho z nich podle konkrétního uživatele a účelu. Handbiker, sportovec, dá přednost takovému nastavení, které mu poskytuje co nejvyšší využití výkonu, i za cenu určitého nepohodlí. Naopak jiný handbiker může preferovat spíše komfortní posed.

Vedle těchto tří důvodů hraje značnou roli i konkrétní zdravotní postižení uživatele a limity, které z tohoto postižení vyplývají. Pokud někdo uvažuje o zakoupení handbiku pro vlastní potřebu, pak přísloví dvakrát měř a jednou řež platí dvojnásob. Je velmi důležité respektovat individuální konstituci uživatele. Každý člověk je jedinečný ve všech ohledech, včetně tělesných proporcí, fyzické zdatnosti a konkrétní potřeby plynoucí z postižení. Jen tak je možné dosáhnout dostatečného využití zbytkového svalového potenciálu, což se týká zejména tetraplegie.

Konkrétní nastavení posedu na handbiku ovlivňují také další vnější faktory, které se uplatňují zejm. u zkušenějších handbikerů. Např. terén, v němž se budeme s handbikem pohybovat, délka či náročnost trasy apod.

Pro správný a efektivní pohyb je nezbytné optimálně využít možnosti handbiku k vhodnému nastavení podle potřeb jezdce. Nevhodné nastavení snižuje nejen výkon handbikera, jeho komfort, či nepříznivě působí na jeho zdraví, ale zvyšuje i riziko dopravní nehody. Proto by měla být věnována dostatečná pozornost správnému nastavení a seřízení, než se člověk poprvé s handbikem rozjede.

Ještě předtím, než se budeme věnovat konkrétnímu nastavení, je vhodné zmínit v krátkosti jednotlivé (či nejběžnější) polohy jezdce a pohyby klik.

5.1 Pohyb klik

Soupažný pohyb klik je nejrozšířenější, představuje určitý standard, i když zátěž při záběru není při tomto pohybu rozložena rovnoměrně. Při pohybu klik do horní úvratě se vyskytuje nevýhodný „mrtvý“ bod (v okamžiku, kdy jsou ruce nejblíže k tělu). Tomuto pohybu pak odpovídá symetrické postavení klik na handbiku.

image

Obr. 5.1.1 Symetrické postavení klik na handbiku

Video 5.1.1 Detail – soupažný pohyb klik

Poměrně ojedinělý je křížový pohyb klik (split), i když je přirozenější (vychází z vlastního pohybu těla, přirozenějšího zapojení svalového řetězce) a poskytuje rovnoměrnější rozložení zátěže. Navíc se při něm dá dosáhnout vyšší frekvence otáčení klik. Tento pohyb resp. toto rozložení klik však předpokládá relativně velmi malé pohybové postižení s ohledem na vyžadovaný svalový potenciál. Proto se s tímto řešením setkáme zejména u sportovců s amputací dolních končetin, nebo u sportovců s nízkou míšní lézí.

image

Obr. 5.1.2 Křížové postavení klik na handbiku

Video 5.1.2 Detail – křížový pohyb klik

image

Obr. 5.1.3 Křížové postavení klik na „jiném“ handbiku

Vzácně se můžeme setkat ještě s jinou atypickou formou přenosu síly, např. formou tlačení a táhnutí. Je u něj nutná dostatečná fyzická síla jezdce. Proto tento přenos síly prakticky nemohou využívat ti, kdo nemají v důsledku svého postižení dostatečný opěrný a stabilizační aparát.

image

Obr. 5.1.4 Řešení pohonu přenosem síly push/pull (adaptér k invalidnímu vozíku)

Video 5.1.3 Atypická řešení pohybu jednostopého handbiku

5.2 Poloha jezdce

Rozlišujeme dvě polohy jezdce. Nejrozšířenější je sed — longseat, kdy má handbiker natažené nohy. Sklon sedáku i opěrky jde zpravidla nastavit dle požadavků uživatele, takže rozsah polohy může být od běžného sedu až k praktickému lehu. Poloha více do lehu je vhodná pro ty uživatele, kteří mají vyšší míšní lézi, v jejímž důsledku při poloze bližší k běžnému sedu mohou přepadávat. Je také nejčastěji k vidění u uživatelů se sportovními/závodními ambicemi, kdy je její výhodou nižší odpor vzduchu.

image

Obr. 5.2.1 Posed blížící se standardnímu posedu

image

Obr. 5.2.2 Posed do lehu

Video 5.2.1 Poloha v leže se soupažným pohybem klik

Druhou možnou polohou jezdce je klek — kneeseat. Tento je méně rozšířený a je vhodný zejména pro sportovce s nižší míšní lézí, popřípadě s amputací dolních končetin.

image

Obr. 5.2.3 Kneeseat

Video 5.2.2 Poloha v kleku se soupažným pohybem klik

V další části této kapitoly již budeme vycházet z nejrozšířenějšího způsobu posedu, kterým je longseat a pohybu klik soupaž. Musíme také akceptovat fakt, že možnosti nastavení jsou determinovány konstrukcí a možnostmi nastavení konkrétního handbiku, na což je vhodné myslet již při koupi. Nikdy proto není od věci si vyzkoušet různé handbiky a otestovat variabilitu jejich přizpůsobení.

5.3 Posed jezdce

Ideální posed jezdce není možné přesně vymezit, je do značné míry otázkou individuálních preferencí a možností vycházejících z tělesné konstituce a také zdravotního omezení konkrétního handbikera. Nicméně můžeme vymezit několik základních pravidel, vycházejících z nastavení jednotlivých částí handbiku, která by měla být při optimalizaci posedu zohledněna.

5.3.1 Sedák

Sedák a zádová opěrka jsou v nastavení polohy jezdce klíčové. Jezdec si jejich nastavením vytváří podmínky na přenos síly z horních končetin na kolo. Sedací část handbiku by měla být vybavena vhodnou antidekubitní podložkou. Vysoká obezřetnost je v tomto případě nutná především u plegických osob. Je nutné vypodložení sedací části vyřešit tak, aby nedocházelo ke kontaktu těla s kovovou části handbiku (popř. s tvrdou částí). Rovněž dbáme, aby nebyl posed příliš nízký. Pokud by sedací část byla příliš nízko, mohlo by dojít k „položení“ spodní části stehen na rám. Tím nastává vysoké nebezpečí vzniku dekubitu (v závislosti na tělesné tkáni inkriminovaného místa) a může dojít i k narušení cirkulace krve, žilního návratu z dolních končetin. To, co se týká dekubitů, platí obecně. Pokud hrozí kontakt necitlivé části těla s rámem kola, pak je nutné na rám kola v tomto místě umístit měkkou izolační vrstvu. Hodí se materiály jako molitan, měkčí pryž apod. Izolační vrstva zabrání otlaku, ale také ochrání jezdce před prochladnutím. To platí především pro jízdu v chladném počasí, protože rám kola je vyroben z kovu, který rychle odebírá tělesné teplo v místě kontaktu. Předejde se tak nachlazení a často i zánětu močových cest (uroinfekce, nefritida nebo epidydimita). Posed nastavujeme tak, aby byly nohy mírně pokrčeny, což se vztahuje k poloze pánve a výšce sedacích kostí.

Video 5.3.1.1 Podložení částí těla

5.3.2 Zádová opěrka

Hlavní funkcí zádové opěrky je poskytnout jezdci stabilitu a oporu při vlastním pohybu klik. Zádová opěrka by měla být anatomicky tvarovaná a dostatečně polstrovaná, opět kvůli prevenci otlaků. Anatomické tvarování by mělo zohlednit zejména oblast beder (mírné vydutí opěrky v bederní části). V oblasti ramen je vhodné prohnutí do kolébkového tvaru (S-tvar vycházející ze zakřivení páteře – zde by ovšem měl být větší oblouk). Rovná opěrka v této oblasti není úplně vhodná. Velmi výhodné je, slouží-li opěrka do určité míry jako stabilizátor polohy těla. Je tedy žádoucí, aby opěrka vytvářela jakýsi žlábek a byla po stranách vyklenutá. Jezdec je pak více stabilizován, než pokud by opěrka byla plochá. Optimálně má opěrka ještě kanálek, prohlubeň v oblasti páteře, aby netlačila. Především uživatelé s vyšší míšní lézí nemají obratlové hrbolky dostatečně obalené tkání a jsou tedy náchylnější k otlakům, čemuž právě kanálek brání. Zakončení zádové opěrky by u vhodného provedení mělo být obloukovitého tvaru. „Ostré“ hrany by opět zvyšovaly riziko otlaků.

imageimage

Obr. 5.3.2.1 a) a 5.3.2.1 b) Zádová opěrky

Sklon opěrky je pro nastavení pozice jezdce zásadní. Díky poloze zádové opěrky je determinováno postavení horních končetin pro práci. Vychází se z úchopu na klikách. Jestliže se jezdec pohodlně usadí a opře do zádové opěrky, pak při nejvzdálenější části pohybu klik nesmí dojít k úplnému propnutí loktů. Ruce musí být po celou dobu krouživého pohybu v mírném pokrčení.

Video 5.3.2.1 Nastavení zádové opěrky

image

Obr. 5.3.2.2 Pozice rukou při nejvzdálenější úvrati

Video 5.3.2.2 Detail pohybu rukou za jízdy

Dále by v dolní úvrati nemělo docházet ke kontaktu s břichem a hrudníkem. Velmi blízká poloha jezdce ke klikám má za následek nevýhodnou polohu s následným neefektivním pohybem. Úhlový sklon zádové opěrky je tedy určen konstrukcí samotného handbiku. V některých případech je možné využít také nastavení samotných klik (jejich vysunutí/zasunutí), díky teleskopické konstrukci středového osazení na přední vidlici. Obecně u polohy zádové opěrky hrají významnou roli kliky, o kterých bude pojednáno dále.

image

Obr. 5.3.2.3 Pozice rukou při nejnižší úvrati

Video 5.3.2.3 Propnutí rukou v nejvzdálenější úvrati

imageimage

Obr. 5.3.2.4 a) a 5.3.2.4 b) Teleskopická konstrukce středového osazení u handbiku Schmicking

Jak již bylo zmíněno možnosti sklonu opěrky a její variability jsou dány konstrukcí handbiku. Při výběru handbiku by na to měla být brána zřetel. Často se můžeme setkat s názorem, že vhodná poloha na handbiku zejména pro začátečníky je co možná nejblíže vertikále, tedy běžnému sedu. To ale většinou neplatí.

Pokud má handbiker nedostatečně funkční svalový korzet trupu, pak vertikální poloha je pro něj ta nejméně vhodná. Deficit v oblasti svalové stability bude způsobovat neustálé balancování a vyrovnávání polohy. Buď se jezdec zaklíní (zalomí se na nějakou stranu), anebo bude jeho poloha nestabilní. Popř. bude handbiker hledat oporu v klikách. Jenže ruce nemají mít při jízdě na handbiku stabilizační funkci, ale především funkci přenosu pohybové síly, řízení handbiku, popř. i další (brzdění a řazení). Není tedy možné je ještě k tomu všemu zaměstnat udržováním stability trupu. O pohodlí a efektivitě takové jízdy logicky nemůže být ani řeč. Přesto se s takovým posedem můžeme setkat i u handbikerů s vyšší míšní lézí. Stabilitu pak řeší ještě jinak, a to podsazením sedací kosti, což jistě také pomůže stabilizovat trup, ovšem je to řešení naprosto nevhodné! Snižuje se tím funkční opěrná část zad a dochází k nefyziologickému zatížení neopřené části páteře. Typickým výsledkem vertikalizované polohy je „přepádávání“ a „visení“ jezdce na klikách. Navíc se jezdec hrbatí a vytváří typická kulatá záda s dramatickým záklonem hlavy (stejný problém způsobuje krátká zádová opěrka vozíku u kvadruplegiků).

image

Obr. 5.3.2.5 Nevhodná pozice handbikera — „vyvěšení na klikách“

Nefunkčnost svalových skupin závažného rozsahu (typická u vozíčkáře) má za následek snahu o maximální využívání zbytkového svalového potenciálu. Dochází ke svalové substituci. Pohyb je zajištěn jiným svalem, než který je k tomu určen. U vertikální polohy sedu na handbiku dochází k vytváření náhražek prostřednictvím zbytkových svalů hrudní oblasti a svalů, které se podílejí na dýchání. Obecně je respirační kapacita a výkonnost u vozíčkářů velmi nízká. Pokud se jedná o vyšší lézi, tak je z důvodu ochablosti a ochrnutí svalstva velkého rozsahu až kriticky nedostatečná. Jak již bylo zmíněno, příliš vzpřímená poloha opěrky má za následek využívání zbytkového svalového potenciálu svalstva dýchacího aparátu ke stabilizaci trupu. Prakticky to funguje na principu zadržení dechu, kdy se vytvoří určité zpevnění v hrudní oblasti. Tím se negativně ovlivní výkonnost hanbikera. Ovšem daleko závažnější je skutečnost, že je výrazně snížena potřebná míra respirace.

Při jízdě na handbiku by mělo být prvořadou snahou umožnit v maximálním rozsahu mobilizaci zbylého svalového potenciálu ve prospěch přenosu energie pro pohon a ovládání handbiku. A naopak minimalizovat statickou zátěž vyplývající ze stabilizační činnosti horních končetin a dechového svalstva. Z toho důvodu je poloha do lehu výhodnější a představuje pro handbikera nejen uvolnění potenciálu pro vyšší výkon, ale i větší komfort a menší negativní zdravotní dopady. Pokud se navíc jedná o handbikera, který má v důsledku poranění míchy narušenou funkci vegetativního nervového systému s chronickou dilatací cév, je tato poloha dvojnásob vhodnější.

Pokud se zaměříme na měřítka ryze výkonnostní, tedy na závodní silniční využití, nelze opomenout ani rozdílný aerodynamický odpor, mezi handbikerem v poloze spíše vertikální a hadbikerem v poloze více horizontální. Tento rozdíl také vynikne zejména v okamžiku, kdy musí handbiker překonávat odpor větru (protivítr, boční protivítr). Již prostý pohled na startovní pole silničního závodu handbikerů mluví za vše.

image

Obr. 5.3.2.6 Handbike Maddiline Carbide

image

Obr. 5.3.2.7 Startovní pole závodu handbikerů

V některých případech však může být výhodnější mít opěrku s menším úhlovým sklonem blíže k vertikále. Jedná se zejména o terénní handbike (MTB). Zde nehraje aerodynamika zásadní roli a naopak tato poloha umožňuje jezdci lépe udržovat vlastním tělem stabilitu při překonávání nerovného terénu (v závislosti na rozsahu postižení).

image

Obr. 5.3.2.8 Posed na MTB handbiku

Horizontální poloha na handbiku (tedy poloha více do lehu) má však i svá úskalí. Nevýhoda této polohy spočívá ve značné náročnosti na stabilizátory hlavy. To se dá vyřešit vhodnou opěrkou hlavy (více v další kapitole). Druhou významnou nevýhodou, ve srovnání s polohou více do sedu, je nemožnost se otočit a sledovat situaci za sebou. Lze to vyřešit zpětným zrcátkem.

Na tomto místě je také vhodné se zmínit o bederním pásu, který je pro handbikery, zejména s vyšší míšní lézí, vhodnou, resp. nezbytnou pomůckou. Díky bedernímu pásu je jezdec mnohem stabilnější a pás do značné míry eliminuje substituční práci svalstva pro stabilizaci trupu. Jezdec pak může své svaly efektivněji využít k přenosu síly na pohyb handbiku a dýchání. Nezanedbatelnou výhodou bederního pásu je také zvětšení vnitrobřišního tlaku, kde u osob s poruchou vegetativní regulace (hypotenze) dokáže výrazně zlepšit výkon.

image
image image

Obr. 5.3.2.9 a), 5.3.2.9 b) a 5.3.2.9 c) Bederní pásy

5.3.3 Opěrka hlavy

Opěrka hlavy pomáhá šetřit stabilizátory hlavy, které jsou na handbiku při poloze více do lehu enormně namáhány. Využití opěrky hlavy je vhodné i u handbikerů, kteří nemají stabilizátory dostatečně silné. Již při kratší jízdě na handbiku se u nováčků či netrénovaných jezdců mohou vyskytovat nepříjemné bolesti v oblasti šíje, popř. i bolesti hlavy, vyvolané přetížením lokálních svalových skupin. Pokud je opěrka nastavitelná, měla by být nastavena tak, aby nepřekážela při vykonávaném pohybu za jízdy a nabízela jezdci maximální komfort v opoře hlavy. Je vhodné vyzkoušet nastavení opěrky s nasazenou přilbou, protože přilba může často při využití opěrky překážet. Naštěstí je na trhu dostatečně široký výběr přileb různých tvarů, takže se většinou dá najít vyhovující. Jestliže je na handbiku opěrka upevněna nastálo, bez možnosti změny nastavení a tvoří se zádovou opěrkou monoblok, je nutné ji velmi pečlivě vyzkoušet, nebo zaměřit handbike před vlastním nákupem.

image

Obr. 5.3.3.1 Opěrka hlavy

5.3.4 Kliky

Rozměry klik je třeba zohlednit ve vztahu k posedu handibkera. Vedle toho jsou i jejich rozměry důležité, protože determinují jeho výkon na handbiku. U klik nelze stanovit nějaký univerzální rozměr.

image

Obr. 5.3.4.1 Kliky (detail)

Rozlišujeme délku klik a šířku úchopu. U délky klik platí pravidlo, že větší páka zdolá větší zátěž. Stejně tak platí, že vyšší frekvence je snazší dosáhnout s kratší klikou. Běžně se můžeme setkat s délkou klik od 160 do 220 mm. Délku klik je nutné volit především podle tělesné konstituce handbikera a je vhodné si ji vyzkoušet. Optimální je, pokud má handbiker možnost si otestovat více délek, aby poznal rozdíl a zvolil si tu, která mu nejvíce vyhovuje. Rovněž je důležité, pro jaký handbike jsou kliky určeny a v jakém terénu budou nejvíce využívány. Při jízdě na silničním handbiku a jízdě v poměrně rovinatém terénu se využívá větší frekvence otáček, které není možné dosáhnout s příliš dlouhými klikami. Proto je na silniční využití a rovinatý terén vhodnější kratší provedení klik (opět nemusí platit pro každého, vzpěrači budou volit možná co nejtěžší pomalé převody). V kopcích a v terénu, kde je potřeba využít větší síly, budou naopak vhodnější delší kliky s větší pákou. Velikost klik je také limitována použitými převodníky a kazetou.

image

Obr. 5.3.4.2 Kliky — délka

Šířka úchopu, tzn. vzájemná vzdálenost madel na klikách, je dána jednak klikami samotnými – jak moc jsou kliky vychýlené do strany a jednak šířkou středu. Existují také řešení s variabilním posunem klik na středové ose, kdy lze do jisté míry šířku úchopu nastavit. Opět platí, že univerzální šířka stejně jako délka klik neexistuje a při volbě či zaměření je nutné vycházet z tělesných proporcí a potřeb jezdce. Určité základní orientační pravidlo je, že šířka úchopu má být o málo větší, než je šířka ramen. Ruka na klikách v předpažení by měla svírat s hrudníkem mírně tupý úhel. Pokud jde o konkrétní rozměry, šířky úchopu se mohou pohybovat v rozmezí od 280 do 430 mm.

image

Obr. 5.3.4.3 Kliky — šířka

Postavení klik na handbiku (symetricky) má za následek nemožnost pravidelného rozložení zatížení mezi oběma klikami, jako na kole. Výsledkem toho je výskyt tzv. mrtvého bodu, kdy přechází síla tažná na tlačnou, tedy v místě, kdy jsou kliky nejblíže tělu. Z pohledu kineziologie jde o pozici velmi nevýhodnou. Z tohoto důvodu by kliky měly být z lehkého materiálu, aby nedocházelo k prohloubení této nevýhodné pozice. Pokud uvažujeme o postavení jezdce na handbiku, tak nejméně vhodné je sezení blížící se vertikále, čímž je zase prezentována výhoda horizontální polohy jezdce. Tento efekt pramenící z postavení korpusu bude daleko závažnější opět u lidí, kteří mají velký rozsah postižení, vyšší míšní lézi, tedy nemají opěrný a stabilizační aparát, který by jim dovolil zůstat sedět ve vertikále bez podpory horních končetin.

5.3.5 Madla a úchop

Pokud má být zajištěný optimální přenos z horních končetin na kliky handbiku, je důležitá volba vhodných madel. Úchop madel by měl vycházet z anatomie ruky. S ohledem na individualitu postižení horních končetin a síly úchopu jsou pak logicky individuální i požadavky na madlo. Při volbě madla je důležité, aby zápěstí zůstalo během celého kruhového pohybu klik v poloze příjemné pro jezdce. Toho lze dosáhnout neutrální polohou ve smyslu pronace – supinace. Běžně nejsou madla vodorovně s klikami, ale svírají větší či menší úhel. Ruka je pak mírně natočena do pronace.

image

Obr. 5.3.5.1 Sklon madla

O vhodnosti úchopu rozhoduje poloha jezdce v handbiku. Někteří handbikeři, zejména se to týká závodních jezdců, volí dokonce úchop v pronaci. Může tím být docíleno větší výbušnosti a přenosu síly. Na druhou stranu může docházet k nadměrnému zatěžování zápěstí a předloktí.

image

Obr. 5.3.5.2 Úchop v pronaci

Video 5.3.5.1 Úchop v pronaci

Madlo by mělo mít také vhodnou šířku. Velmi široká držadla mohou z rukou „vypadávat“, ruce je nemusí udržet, příliš úzká zase dříve unaví úchopové svaly. Existují varianty madel s anatomickým tvarováním. Jejich výhodou je vyšší úchopový komfort a jsou šetrnější vůči zapojení svalů, které úchop zajišťují. Svaly se držením méně zatěžují a méně unavují. Pokud madla nejsou vybavena protiskluzovým povrchem, je účelné využít omotávky. Úchop je pak jistější a nehrozí vyklouznutí madla z ruky. Na madlech jsou většinou také připevněny páčky brzd a páčky řazení a jejich vzdálenosti je vhodné si individuálně nastavit.

imageimage

Obr. 5.3.5.3 a) a 5.3.5.3 b) Standardní madla

Samostatnou kapitolou je individuální zhotovení madla. Zde je vhodná spolupráce s protetikem. Nezbytné je to v případech nedostatečného úchopu handbikera, např. u kvadruplegiků. Díky speciální konstrukci je možné využít zbytkového svalového potenciálu horních končetin k přenosu síly na kliky. Dají se sice koupit jakési „univerzální“ úchopy pro kvadruplegiky, ale individuální výroba je vždy lepší.

image image image

Obr. 5.3.5.4 a) – c) Atypicky (popř. anatomicky) tvarovaná madla, madla pro kvadruplegiky

Video 5.3.5.2 Úchopová rukavice s čepem

Handbiky pro kvadruplegiky většinou nemají brzdy a řazení umístěny na madlech, ale jsou uchyceny na rámu kola. Jejich ovládání je vhodně upraveno podle možností konkrétního handbikera (řazení loktem).

image

Obr. 5.3.5.5 Umístění řazení pro kvadruplegiky

Video 5.3.5.3 Detail řazení a brzdění loktem za jízdy

5.3.6 Poloha nohou

Nastavení polohy nohou, přestože jsou plegické, je velmi důležité. Začneme-li postupně od chodidla, pak hlezenní kloub by měl vykazovat dorzální flexi. Plantární flexe vhodná není, protože noha více inklinuje k vyháknutí během jízdy. Plantární postavení rovněž snáze irituje spasticitu a zhoršuje žilní návrat. Navíc lokomoce je založena na práci ve svalových řetězcích. Proto nevhodná poloha v hleznu se neodrazí pouze na dolních končetinách, nýbrž se zobrazení promítne na celý korpus (viz reflexní lokomoce). Důsledkem je zřetězená reakce přes kosterní svalstvo, která se odrazí v nevýhodném postavení klíčových kloubů, čímž dojde k neefektivní aktivaci svalstva. Do pohybu budou zapojovány „nesprávné“ svaly, nebo naopak svaly, které by se zapojit mohly, nebudou aktivní. Někdy je možné hovořit o „svalových náhražkách“ (typicky nadměrná aktivace — m. trapezius a subokcipinální svaly). Dalším nežádoucím doprovodným efektem bude negativní dopad na dýchací svalstvo, postavení lopatek a s tím spojená patologie pohybu. Vhodně postavené chodidlo je možné také lépe upevnit do stupačky, protože popruh, ve kterém je noha zavěšena, se lépe zachytí za patu. Popruh musí být vždy až za patní jamkou.

image

Obr. 5.3.6.1 Chybné postavení nohou (plantární flexe)

image

Obr. 5.3.6.2 Správné uložení nohou — bezpečné uložení hlezna v popruhu

Často se u polohy hlezna setkáváme s jeho vbočením, zejména je to patrné u těch, kdo mají projevy spasticity v dolních končetinách. Ani tato poloha hlezna není vhodná. Končetina by měla být postavena spíše do mírného vybočení, resp. do neutrální polohy.

image

Obr. 5.3.6.3 Nevhodná poloha hlezna

image

Obr. 5.3.6.4 Vhodná poloha hlezna

Dalším bodem, který vyžaduje pozornost, je poloha v kolenním kloubu. Vhodné postavení kolenního kloubu znamená jeho mírné pokrčení. Zde je opět potřeba individuálního přístupu, především pokud je inklinace ke spasticitě. V takovém případě přechod z flexe směrem k extenzi vyvolá kontrakci kolenních extenzorů. Proto je žádoucí najít vhodnou nedráždivou polohu. Pokud by došlo u handbikera s nedostatkem zkušeností ke spasmu za jízdy, mohlo by to mít nepříjemné následky. Postavení dolních končetin ve smyslu extenze v kolenním kloubu je nefyziologické – zejména pokud je končetina pouze zavěšena v hleznu. Tato patologie má opět dopad přes svalový řetězec na kineziologii vlastního pohybu. Dále však dochází k nadměrnému přetěžovaní vazů a omezování krevního oběhu. Výsledkem může být otok, v horším případě trombóza. Opora pomocí podpůrných pásů v nadkolenní oblasti je tedy nezbytná. Navíc pomáhá udržet dolní končetiny v addukci.

image

Obr. 5.3.6.5 Poloha nohy – opora nadkolenní pomocí pásů

5.3.7 Fixace

Fixace slouží k zajištění stability jezdce v handbiku. Je to podstatný prvek bezpečnosti, ale přispívá výrazně i k pohodlí a ergonomii pohybu, proto by neměla být podceňována. Jestliže má handbikere sklony ke spasticitě a svalovým klonům je důležité fixovat jednotlivé části těla k handbiku. Mezi části, které je žádoucí či vhodné fixovat, patří hlezna, nohy v oblasti kolene a stehen, popř. také trup.

Fixace v oblasti hlezen je nejčastější. Část vozíčkářů má sklony ke spasticitě v nohou a během jízdy na handbiku může snadno dojít k podráždění svalstva v této oblasti, což následně vede ke mimovolní kontrakci (spasmu). Pokud by došlo k vypadnutí nohy ze stupaček za jízdy, mohlo by to mít pro handbikera až fatální dopad.

image

Obr. 5.3.7.1 Fixace v oblasti kotníku

Další částí těla, kterou je často vhodné fixovat k rámu handbiku, je oblast kolene. Opět fixací eliminujeme možné dopady spasticity, ale především je významné z důvodu udržení mírné flexe v kolenním kloubu, jak bylo zmíněno v kapitole 5.3.6. Poloha nohou.

image

Obr. 5.3.7.2 Fixace v oblasti kolen

V závislosti na typu handbiku, resp. posedu na handbiku, je někdy vhodné umístit fixační pás také na oblast stehen. To se týká především takových konstrukčních provedení handbiků, kde je handbiker více v poloze do sedu, tedy je v méně stabilní poloze. Kvůli úhlu v kyčelním kloubu budou nohy handbikerů bez volní svalové tenze inklinovat k abdukci (nohy se rozjedou), čemuž fixace zabrání.

image

Obr. 5.3.7.3 Absence vhodné fixace – nesprávné postavení nohou

image

Obr. 5.3.7.4 Fixace v oblasti stehen

Pro lepší stabilizaci handbikera je vhodné využívat také pásy v oblasti břicha, které napomáhají zpevnění sedu/lehu. Tuto fixaci využívají i handbikeři (závodníci) s poměrně malým postižením. Význam této fixace ale vzrůstá s tím, čím vyšší míšní lézi handbiker má. Napomáhá zpevnit trup a stabilizovat jej. Dalším efektem použití fixace v oblasti břicha je zvýšení nitrobřišního tlaku, což je velkou výhodou u handbikerů, kteří mají z důvodu vyšší míšní léze narušenou regulaci krevního tlaku (trpí hypotenzí) apod.

image

Obr. 5.3.7.5 Fixace v oblasti břicha a kyčlí

Video 5.3.7.1 Fixace handbikera

V případě, že handbiker má výrazně poškozenou motoriku rukou, nebo potřebuje zpevnit úchop, je vhodné fixovat také ruce (předpokládá se, že handbike je pak s ohledem na tuto okolnost vhodně upravený, tedy je možné brzdit a řadit loktem). Ideální jsou pro takové situace speciální rukavice s integrovaným čepem, který se nasune nebo nacvakne na madlo. K fixaci však lze použít také univerzálnější úchopové rukavice, event. si lze při fixaci pomoci lepící páskou.

Video 5.3.7.2 Fixace

6. Strategie přesunu

Otázka strategie přesunu se týká jak přesunu vlastního handbiku, tak i přesunu handbikera z vozíku na handbike a naopak. V případě, že handbiker samostatně nezvládá přesun z vozíčku do handbiku a naopak, jsou postupy pomoci popsány v kapitole 7. věnující se asistenci.

6.1 Strategie přesunu handbiku

Ne každý handbiker má v okolí svého bydliště ideální podmínky na provozování handbike cyklistiky především z hlediska bezpečnosti. Často je proto vhodnější či žádoucí, aby se přesouval do vyhovujících lokalit. K přesunu je handbiker odkázán na automobil, protože rozměry handbiku a také pohybové omezení handbikera – vozíčkáře, prakticky neumožňuje využití prostředků veřejné hromadné dopravy.

Možnosti přepravy vlastním autem jsou vymezeny konkrétním typem vozidla, které handbiker používá. Pokud má vozidlo úložný prostor větší, stačí handbike naložit tak jak je, což je také nejpohodlnější a nejrychlejší. Častěji je však třeba některé části handbiku demontovat, aby se handbike do auta vůbec vešel. První část, která se v takovém případě demontuje, jsou zadní kola. To je úkon relativně jednoduchý, kola stačí povolit a sejmout. Tím dojde k výraznému zkrácení handbiku.

Video 6.1.1 Sejmutí kola při nakládání do auta

Dalším úkonem, který je také jednoduchý a vede ke zlepšení skladnosti, může být svěšení stupaček na nohy, které lze popř. také zcela demontovat z přední vidlice.

image

Obr. 6.1.1 Sklopení stupaček

Rozměry handbiku lze v případě nutnosti zmenšit ještě sejmutím předního kola z vidlice. Tento úkon je již poněkud náročnější a vyžaduje trochu zkušenosti i trpělivosti, protože na přední kolo je vázáno hnací ústrojí, a proto je nutné sejmout řetěz. Tímto je zpravidla dosaženo maximálního prakticky snadno použitelného zkrácení handbiku. Jistě lze ještě demontovat vidlici z rámu, ale to již je úkon, který ztrácí smysl, jde-li o to se jen pohodlně přepravit do místa startu vyjížďky. Samotná demontáž vidlice totiž zabere dosti času, nemluvě o potřebě pak vidlici namontovat zpět a přesně usadit, což vyžaduje také zkušenosti a vhodné nářadí. Proto takovou demontáž a montáž provádíme jen v případě nezbytně nutném, popř. přesunu ke vzdálenějším cílům, kde zůstaneme delší dobu, či budeme absolvovat více jízd. To jsou např. sportovní soustředění v zahraničí apod. V případě, že se handbike přepravuje letecky, je žádoucí na handbike mít přepravní (skladovací) bednu odpovídajících rozměrů.

image

Obr. 6.1.2 Skladovací/přepravní bedna na handbike

Pokud je handbike převážen autem, které má dostatečně velký zavazadlový prostor, je možné, aby si vozíčkář naložil do vozidla handbike sám. Samozřejmě záleží také na limitech, které jsou dány postižením konkrétního vozíčkáře a koneckonců také vahou vlastního handbiku. Má-li vozíčkář dostatečnou sílu v horních končetinách, je nejvhodnější postupovat tak, že nejprve naloží do zavazadlového prostoru přední kolo (není sundáno z vidlice). Mírně zatáhne ruční brzdu, aby kolo necouvalo, a přejede s vozíkem za handbike, kde nadzvedne zadní část handbiku a sunem jej celý zatlačí do zavazadlové části auta. Handbike je vložen tak daleko, aby z auta nevypadával, ale kola byla stále venku ze zavazadlového prostoru. Následně je možné velmi snadno sundat zadní kola, je-li to potřeba. Pokud je zavazadlový prostor menší, mohou být ještě před naložením svěšeny stupačky.

Video 6.1.2 Nakládání handbiku vozíčkářem

Při vykládání handbiku z auta je postup přesně opačný. Povytáhneme rám směrem ven natolik, abychom mohli nasadit zadní kola. Pak vysuneme handbike z úložného prostoru a položíme zadní kola na zem. Přední kolo je stále na hraně zavazadlového prostoru. Přesuneme se k přední části handbiku a vezme jej za přední kolo, které položíme na zem. Pokud byly demontovány nebo svěšeny stupačky je nutné je opětovně namontovat.

Video 6.1.3 Vyložení handbiku vozíčkářem

6.2 Strategie přesunu handbikera

Při přesedání z vozíčku na handbike je nutné handbike posunout stranou tak, aby byl dostatek prostoru pro nájezd s vozíkem k handbiku, a handbike zabrzdit. Je vhodné nasedat na handbike z té strany, kde nejsou převodníky, protože na této straně je více místa. Optimálně by měl být vozík co nejblíže k rámu handbiku, dotýkat se jej, nikoliv však kolmo vůči němu ani vodorovně s ním, ale šikmo směrem k sedačce handbiku. Tak při přesedání nejméně překážejí kola a blatníky vozíku. Při vlastním přesedání musí být vozík stejně jako handbike zabrzděný. Pokud handbike není vybaven ruční brzdou, tak je nutné kolo zajistit proti pohybu jiným způsobem, např. opřením o pevnou překážku (zeď, nárazník auta), vložením klínků pod kola apod. Nejprve dojde k přesunu nohy, která je blíže k handbiku, přes rám a sedačku handbiku. Je důležité, aby noha byla co nejdále od vozíku a při přesunu nedošlo k vzpříčení nebo zaklínění o kliky či středové uložení. Dále ruka bližší handbiku uchopí vhodný opěrný bod na handbiku, který musí být pevný. Může jím být střed klik, opěrka zad, případně rám kola. Záleží na konstrukci handbiku a na tom, co je pro handbikera pohodlnější. Druhou rukou dojde k zapření o rám vozíku a celý trup je zvednut a přenesen na sedačku handbiku. Po dosednutí se upraví poloha sedu a uložení nohou do stupaček. Před samotnou jízdou je nutné provést ještě fixaci pomocí pásů.

Video 6.2.1 Přesedání z vozíčku do handbiku

Při přesunu z handbiku na vozík se postupuje opačně. Nejdříve se handbike zabrzdí a uvolní se, popř. odejmou, všechny fixační pásy. Nohy se vyndají ze stupaček a pokrčí se v kolenou. Chodidlo by mělo být přisunuto k sedlu handbike, nohy by měly být dostatečně pokrčeny. Vozík se přisune do stejné polohy, jako při nasedání na handbike a zabrzdí se. Zabrzdění vozíku i handbiku je nezbytné, aby nedošlo k posunutí opěrného bodu při přesedání. Jestliže handbiker nemá dostatečně dlouhé ruce, nebo v nich nemá dostatečnou sílu, je vhodné před přesednutím odstranit antidekubitní podložku z vozíku. Tím se sníží výška, kterou je třeba překonat a podložka nebude překážet. Přesednutí následně probíhá stejně jako nasednutí na handbike, ale v opačném směru. Někdy je ale při přesedání z handbiku na vozík vhodnější využít opěrného bodu vzadu za tělem jezdce – na opěrce zad, případně na hlavové opěrce.

Video 6.2.2 Přesedání z handbiku na vozík

7. Asistence

Často nastávají situace, kdy handbiker — vozíčkář potřebuje menší či větší míru pomoci při realizaci vlastní jízdy na handbiku. Míra potřebné pomoci je skutečně individuální a od toho se odvíjí také očekávání jednotlivých handbikerů ve směru k asistentům. Asistence může být menšího rozsahu, což může znamenat např. jen pomoc s naložením a vyložením handbiku. Nebo může být větší, kdy je třeba také pomoci při nasedání a vysedání, popř. úkonech spojených s usazením v handbiku. Ale může se jednat i o pomoc průběžnou či soustavnější, zejména u delších (celodenních či vícedenních) jízd, kdy jsou úkoly asistenta široké a mohou zahrnovat např. pomoc při servisních pracích, či také osobní asistenci při využití sociálního zázemí, hygienických úkonech, občerstvení, atd. Vedle toho je důležitá také asistence nebo pomoc v průběhu vlastní jízdy, při zajištění bezpečnosti, překonávání překážek či zdolávání úseků, které jsou pro handbikera náročné či nezvládnutelné, nebo vůbec fyzická dopomoc při vlastní jízdě, nejčastěji formou jízdy v závěsu (na vlečném laně). Podle samostatnosti a vybavení handbikera a míry potřebné pomoci se také určuje připravenost a vybavení asistenta.

Určitý základ práce asistenta handbikera můžeme vymezit vlastní zkušeností s běžnou asistencí a dále je rozhodně žádoucí, aby sám asistent měl zkušenost s jízdou na handbiku. Zná tak sám ovládání a možnosti handbiku i manipulaci s ním, dokáže se tak lépe vcítit do situace handbikera a optimalizovat tak svoji pomoc, popř. může poradit nebo dokáže včas odhadnout možná rizika a včas zakročit, což platí zejména v případě méně zkušených handbikerů. Je také vhodné, pokud u handbikerů začátečníků asistent, nebo v tomto případě spíše lektor, sám handbike krátce projede a zkontroluje, zda je všechno v pořádku. Méně zkušený handbiker nemusí případné problémy či nesprávnou funkčnost handbiku rozpoznat.

7.1 Úkoly asistenta mimo jízdu

Úkoly asistenta mimo jízdu zahrnují především obecnou pomoc při přípravě a přepravě handbiku a také osobní pomoc handbikerovi – vozíčkáři. Nejčastěji se jedná o pomoc při přesedání z vozíku na handbike a naopak.

Přemístění z vozíku na handbike předpokládá vhodnou pozici vozíku vůči handbiku a jejich zajištění proti pohybu. To vše stejně jako v případě, že se handbiker přesouvá sám. Handbike i vozík může navíc v tomto případě fixovat sám asistent, ať již držením, nebo zapřením nohama či jinak. Při přesunu s asistencí je opět vhodnější využít levou stranu handbiku, kde nejsou převodníky a je tedy k dispozici více místa. Samotnému přesunu by mělo předcházet umístění dolních končetin do vhodné pozice. Tento krok je o to důležitější, pokud vozíčkář inklinuje k dráždivé spasticitě.

Video 7.1.1 Svalový spasmus

Pravou nohu je nutné přesunou přes rám kola se sedačkou. Je důležité, aby noha byla ve vhodné poloze, zejm. v kyčli, protože při dosednutí na handbike by mohlo dojít k jejímu poškození. Nevhodná poloha pravé nohy při přemístění, kdy je koleno v extenzi, může také vyvolat spasmus, který samotnému přesunu zabrání. Nejčastěji zaklíněním za kliky. V krajním případě se může i stát, že vyvolaný spasmus vede k pádu handbikera na zem. Je žádoucí, aby noha byla přesunuta přes rám a byla v koleni mírně pokrčena. Levá noha je položena před stupačkou vozíku na zemi.

Video 7.1.2 Dopomoc při přesedání z vozíku na handbike – část 1

Pokud tomu tak je, následuje přesun těla. K přesunu se využívá změna těžiště a nadlehčení na rukou. V případě absence možnosti opory o dolní končetiny je nutné zavěsit se rukama ve dvou místech. Jedno místo na levé straně sedačky či rámu vozíku a druhé místo na handbiku. Místo pro zavěšení na handbiku záleží na konkrétním handbiku a také na daném pohybovém postižení. Místo pro úchop by mělo být pevné a stabilní. Před přesednutím je vhodné si takové místo zvolit. Raději vyzkoušet různá místa (sedačka, střed klik, opěrka apod.), kde bude vozíčkář cítit jistotu zapření. Tady může být asistent nápomocen tím, že taková místa ukáže a názorně zatíží. Po zvolení místa je možné se na obou rukou vzepřít a přesunout těžiště váhy nad handbike.

Video 7.1.3 Dopomoc při přesedání z vozíku na handbike – část 2

V okamžiku, kdy je handbiker nad sedačkou handbiku, může se spustit do sedačky. Dbáme v každém případě na co nejjemnější dosednutí. Tvrdý náraz na tvrdé místo, např. rámovou trubku, může zbytečně vyvolat podmínky pro tvorbu dekubitu, případně může dojít k jinému zranění. Pomoc se odvíjí od konkrétní situace. Někdy může být vhodnější při pomoci uchopit handbikera vzadu za oblečení (kalhoty).

Video 7.1.4 Dopomoc za oblečení

Vždy je vhodné se předem s handbikerem domluvit na tom, jak mu bude asistent nápomocen. Zkušený handbiker potřebnou pomoc přesněji specifikuje, naopak u nezkušeného je tento úkon na rozhodnutí asistenta a měl by s ním handbikera předem seznámit. V zásadě nikdy nepomáháme tím způsobem, že uchopíme přesedajícího handbikera – vozíčkáře za ruce, jak se často děje při laické pomoci (tahání za ruku). Taková „pomoc“ vede ke ztrátě opory a následně stability handbikera a končí většinou pádem na handbike, nebo na zem. Někdy navíc dojde ještě k reakci dráždivého spasmu.

Video 7.1.5 Takto zásadně nepomáháme

Pokud se sám handbiker — vozíčkář nemůže bezpečně přesunout na handbike, např. proto, že nemá dostatek síly, je možná pomoc i zde. Zkušený asistent zvládne přesuny i s relativně málo pohylivým handbikerem sám. Obecně však je vždy vhodnější asistence dvou osob. Předejde se tím komplikované situaci, kdy by došlo např. k zaklínění nohou. Jeden dostatečně silný asistent může uchopit vozíčkáře zezadu pod pažemi a pomoci při přesunu. Je nutné, aby měl vozíčkář vhodně připravené nohy (tzn. jedna noha je již položena přes rám kola – mírně pokrčená v koleni a druhá je položena vedle rámu kola – je dole ze stupačky vozíku). Je třeba počítat s tím, že při přesunu z vozíku do handbiku může dojít k vyvolání spasmu dolních končetin. Další komplikací pak může být opět zaklínění nohy o kliky, či převodníky. Právě přítomnost druhého asistenta je zde výhodou. Může kontrolovat polohu nohou v průběhu přesunu.

Video 7.1.6 Pomoc při přesedání z vozíku na handbike – 2 asistenti (slabý vozíčkář)

Při přesunu musí asistent zvolit vhodný úchop.

Video 7.1.7 Pomoc při přesedání z vozíku na handbike – 2 asistenti (slabý vozíčkář)

Po dosednutí handbikera zkontrolujeme v případě potřeby také jeho oblečení, zda se někde neshrnulo apod. a toto vhodně upravíme.

Video 7.1.8 Úprava oblečení

Zaujme-li handbiker polohu na sedačce, následuje uložení dolních končetin do stupačky na přední vidlici. U tohoto úkonu se očekává pomoc asistenta, která je tím potřebnější, čím těžší je postižení, nebo pokud je handbiker více v pozici vleže. Chodidla musí být správně opřena, jak je popsáno v kapitole 5.3.6 Poloha nohou. Dále je nutné zkontrolovat, že se žádná část těla handbikera nedotýká kovové, případně nějaké tvrdé části handbiku. Všechny opěrné body mají být uloženy na měkkém podkladu nebo podloženy. Jako poslední kroky v uložení nohou je zafixování bezpečnostním páskem v oblasti kotníku proti vypadnutí ze stupačky, popř. zafixování v oblasti kolen. Je-li třeba, je možná pomoc také při fixaci k sedačce či další pomoc při uložení dle potřeby handbikera. Pokud je handbike zajištěný proti pohybu klíny, asistent je odstraní.

Video 7.1.9 Pomoc při uložení nohou a fixaci

V případě potřeby můžeme asistovat ještě při fixaci rukou, což platí zejména u handbikerů kvadruplegiků.

Video 7.1.10 Fixace rukou

Před vlastní jízdou je vhodné, aby asistent pohledem zkontroloval, zda je vše v pořádku. Může odhalit drobnosti, které handbiker s ohledem na svoji polohu nemůže zaznamenat, jako např. na zemi ležící hadička z camelbagu či bidonu, nedostatečně uvolněná ruční brzda, zapomenutý signalizační praporek apod.

Po skončení jízdy, při přesunu z handbiku zpět na vozík, je postup opačný. Vozík přistavíme do vhodné polohy k handbiku a opět zajistíme handbike i vozík proti pohybu. Uvolníme všechny fixační pásy. Nohy vyndáme ze stupaček a pokrčíme tak, aby byla chodidla co nejblíže k rámu handbiku. Dbáme na to, aby se nám nohy „nerozjely“. Zejména u nohy vzdálené od vozíku je důležité, aby bylo koleno směřováno do vnitřní rotace. Nyní je možné nalézt opěrný bod na vozíku (levá strana sedačky/rámu) a na handbiku, o který dojde k vzepření. Asistent v této fázi přidržuje kliky handbiku v takové pozici, aby co nejméně překážely, resp. aby nedošlo k jejich převrácení vzad, k jejich protočení. Asistent může také fixovat samotný handbike, např. držením za přední kolo. Jakmile se dostane handbiker na vozík nebo okraj vozíku, může asistent pomoci přesunout druhou nohu přes rám kola na stupačku vozíku.

Video 7.1.11 Pomoc při přesunu z handbiku na vozík – menší pomoc

V případě asistence dvou asistentů je vše jednodušší.

Video 7.1.12 Pomoc při přesunu z handbiku na vozík – věší pomoc

7.2 Úkoly asistenta při jízdě

Úkolem asistenta při jízdě je především zajištění bezpečnosti – tzn. jízdu tak, aby tvořil jakousi vizuální ochrannou bariéru handbikera, aby upozornil na jeho přítomnost ostatní účastníky silničního provozu. Jak již bylo řečeno, vzhledem k nízké výšce handbikera je snadné jej přehlédnout. Dále to může být pomoc při plánování a odhadu trasy, pomoc při jízdě nepřehlednými úseky, kdy handbikera naviguje, nebo mu dává signály, že může bezpečně jet (nepřehledné křižovatky, železniční přejezdy apod.). Asistent může handbikerovi signalizovat nebezpečná místa na trase (např. výtluky či výmoly na silnici apod.), která detekuje dříve, než handbiker ze svého nízkého posedu. K dalším úkolům pak patří dopomoc v situacích, které handbiker nemůže vyřešit sám. Např. při překonávání nepříznivého terénu, jako je prudké stoupání, místo s nutnou ostrou změnou směru jízdy či minimem místa pro otočení, rozbitý terén či nějaká překážka na trase (padlý strom, rozkopaná silnice, ..).

Video 7.2.1 a) – d) Asistence při překonání překážky, při jízdě do kopce

Dostane-li se handbiker do situace, kdy je nutné provést ostré otočení, příp. až obrácení handbiku o 180° na malém prostoru, pak se bez asistence neobejde. Základním pravidlem pomoci při otáčení je manipulace za přední část handbiku, kde je přední kolo napevno uchyceno za rám (vidlici). Nikdy nezvedáme handbike za zadní část, nebo dokonce za bezpečnostní hrazdičku. Její konstrukce není na takové zatížení stavěna a došlo by k jejímu ulomení. Asistent tedy otáčí handbike za zvednuté přední kolo. Manipulace probíhá tak, že si asistent stoupne nad přední kolo, které má mezi svýma nohama a oběma rukama chytne horní část ráfku. S ohledem ochrany vlastního zdraví dbá také na to, aby při zvedání měl rovná záda. Přední kolo stačí nadzvednout jen lehce a krátkými úkroky vpravo nebo vlevo otáčet celý handbike. Zásadně neotáčíme handbike smykem za kola.

Video 7.2.2 Otáčení handbike asistentem na malém prostoru

Asistent může pomoci také tehdy, když handibkerovi docházejí síly. Může jej potlačit. Jednak krátkým zatlačením přímo za jízdy z kola, např. při překonání krátkého prudkého stoupání. V tomto případě je vhodnější zatlačit za opěrku handbiku. Zatlačení za rameno handbikera je vhodné jen po předchozí domluvě na takové pomoci a u těch handbikerů, kteří mají dostatečně pevný svalový korzet trupu. V opačném případě hrozí přepadnutí handbikera vpřed. Další soustavnější dopomocí je jízda v závěsu na vlečném laně (některé týmové soutěže jsou dokonce na takové dopomoci prakticky založené). Asistent – cyklista, má v tomto případě handbikera zavěšeného za sebou na pevném laně či popruhu, nebo pružném gumovém laně. V takovém případě se ale očekává určitá zkušenost jak asistenta, tak i handbikera. Je lepší si takovou asistenci vyzkoušet a nacvičit. Je při ní obzvláště důležité dbát na bezpečnost při jízdě, aby nedošlo ke kolizi nebo namotání tažného lana do tažného kola či handbiku. Proto musí handbiker neustále korigovat a udržoval dostatečnou vzdálenost od tažného kola. Délka tažného lana se pohybuje nejčastěji v rozmezí 2 až 3 metrů dle konkrétních podmínek a zkušenosti handbikera a asistenta. Kratší lano vyžaduje vyšší obezřetnost a pružnější reakci handbikera, delší zase zvyšuje riziko namotání. To je do jisté míry eliminováno použitím pružných gumových lan. Protože většina handbiků dosahuje při jízdě z kopce vyšších rychlostí než běžné kolo, musí handbiker při jízdě z kopce perfektně kontrolovat rychlost, předvídat a rychle reagovat. Musí vhodně dobrzďovat a tím udržovat optimální vzdálenost od kola před ním, aby nedošlo k přímé kolizi. Při malé vzdálenosti také hrozí prověšení tažného lana a jeho namotání či zachycení do handbiku, což může mít při vysoké rychlosti neblahé následky. Proto je taková asistence určena spíše zkušenějším jezdcům (handbikerům i asistentům). Také je třeba dbát na to, aby tažení bylo plynulé a nedocházelo k rázovému škubání při záběru asistenta, tzn. optimálně by mělo být lano stále napnuté.

Video 7.2.3 Krátká dopomoc z kola zatlačením

Video 7.2.4 Jízda v závěsu

image

Obr. 7.2.1 Jinak technicky řešená forma týmové pomoci

Jízda ve společnosti asistenta je pro handbikera výrazně komfortnější. Asistent má roli praktickou i psychologickou. Již byla zmíněna možná role navigátora, i role bezpečnostní či pomocná. Asistent může handbikera při delším sportovním výkonu také průběžně zásobovat energií v podobě jídla nebo tekutin, které handbiker sám neodveze, nebo jehož příprava, vybalení apod. by byla příliš pracná a zdlouhavá. To je významné zejména v soutěžním pojetí, např. v týmových či etapových závodech, kdy asistent může toto zajistit v průběhu jízdy bez zastavování. Asistent může mít také roli nosiče materiálu, kdy má u sebe v batohu nebo v brašnách vše, co handbiker potřebuje a co nejde vhodně umístit na handbike.

Video 7.2.5 Společná jízda handbikera a asistenta

Pro handbikera je významné, pokud u sebe má stále někoho, na koho se může kdykoliv v případě potřeby obrátit. Jestliže má handbiker poruchu termoregulace, pak pomocná ruka asistenta může být k nezaplacení, nebo dokonce může handbikerovi zachránit život. Nejde jen o rezervní teplejší oblečení v chladném počasí, při nečekané přestávce apod., ale i naopak. Jízda za horkého počasí se může stát pro handbikera velmi traumatická a může dojít ke kolapsu. Dostatek vody (na ochlazování, polévání handbikera — hlava, krk, ruce), kterou právě může zajistit asistent, je pak zásadní.

image

Obr. 7.2.2 Ochlazování handbikera

Pokud jde o psychologii, vždy je příjemnější jet v klidu v blízkosti někdo, kdo nám v případě potřeby pomůže nebo kdo nás psychicky podpoří při únavě, kdo povzbudí a motivuje k lepšímu výkonu. A pokud je tím někdo kamarád, parťák, který sdílí stejnou vášeň pro pohyb na kolech, je taková jízda oboustranně uspokojujícím zážitkem.

Video 7.2.6 V rychlém tempu

Dopomoc má však svá úskalí, i asistent se při pomoci může dopustit chyb. Některé jsme již popsali v textu výše. Základem eliminace chyb v praxi je především dostatečná teoretická příprava asistenta a ujasnění očekávání a nastavení pravidel, které si asistent a handbiker musí předem domluvit. Tím se předejde jedné z nejčastějších chyb, a to nepřiměřené nebo nežádoucí pomoci či zasahování tam, kde to není třeba. Dalším předpokladem eliminace chyb je jasná a srozumitelná komunikace v průběhu jízdy. Častou chybou je, že asistent jede „sólo“ jízdu, handbikerovi ujíždí do kopce, nebo naopak z kopce ujíždí handbiker asistentovi. Pokud na takové možnosti nejsou výslovně domluveni, může to být oboustranně psychicky nepříjemné. Obecně platí, že handbiker nemůže dosahovat výrazně vyšší rychlosti než zdravý asistent na běžném kole (pokud vycházíme ze srovnatelné kondice), s ohledem na zapojené svalové skupiny a také proto, že handbike váží zpravidla více, než běžné kolo. S tím souvisí i další chyba, a to nevymezení jasného pořadí během jízdy. To vše je ale právě otázkou komunikace a domluvy mezi handbikerem a asistentem. Pozor je třeba dát také při vzájemném předjíždění i předjíždění obecně, kdy musí asistent myslet na handbikera a např. do odhadu času pro předjetí či přejetí nějakého úseku zahrnout i jeho. Ani jízda vedle sebe není bez úskalí, hrozí vzájemná kolize. V hustém silničním provozu bychom si ji měli zcela odpustit, nejen kvůli pravidlům silničního provozu.

Nejlepší školou pro dobrého asistenta handbikera je ale vždy až vlastní praxe. Proto je vhodné se ze začátku připojit ke zkušenějším asistentům jako pozorovatel a postupně se aktivně zapojit do více a více úkolů. Další prakticky nezbytnou podmínkou jsou určité zkušenosti s cyklistikou.

8. Technika jízdy na handbiku

Jízda na handbiku není sama o sobě nic složitého, i když by se tak z popisu a atypického vzhledu handbiku a polohy jezdce mohlo zdát. Dokonce se dá říci, že pro mnohé může přesednutí na handbike znamenat nečekaně příjemný komfort. Seznámení s handbikem a zvládnutí základního ovládání handbiku je otázkou relativně krátkého času (i když opět musíme zohlednit individuální situaci ve vztahu ke konkrétnímu zdravotnímu omezení), a to zejména pro člověka, který již má nějaké zkušenosti s běžným kolem, nebo ví, jak běžné kolo, především řazení, funguje. Na druhou stranu jsou věci nebo situace, které jsou zásadně odlišné a na které je třeba brát zřetel. K nim patří především práce s těžištěm a nutnost většího předvídání a citu při řazení, uvědomění si většího poloměru otáčení handbiku i skutečnosti, že je handbike třístopý a tedy vzadu širší.

Před prvním svezením je vhodné handbikera — začátečníka s handbikem seznámit „na sucho“. Ukázat a popsat jednotlivé části handbiku, vysvětlit jak fungují, jak se ovládají, ukázat, co vše se dá na handbiku nastavit. Základem je vysvětlení ovládání řazení a brzd.

Vlastní jízda začíná především vhodným doladěním posedu. Ten se dá jistě upravovat průběžně a také se to očekává. S tím, jak handbiker získává více praktických zkušeností, si optimalizuje svůj posed. Při nastavení je důležité hledisko ergonomie a efektivity jízdy a zohlednění zdravotních dopadů. To vše bylo rozepsáno v kapitole 5., věnované nastavení handbiku.

Seznamování s handbikem je vhodné začít na rovině, na volném prostranství a na lehčí převody. Handbiker se nejprve seznamuje s tím, jak se handbike ovládá, zatáčí a brzdí. Vždy dbáme na to, aby handbiker jel jen tak rychle, aby mohl bezpečně zastavit, nebo změnit směr jízdy. Následuje seznámení s ovládáním řazení a jeho používání.

Video 8.1 Nácvik jízdy na rovině na volném prostranství

Technika brzdění – brzdění na handbiku má většinou nižší brzdný efekt, než na běžném kole. Je to dáno jednak tím, že se aktivně používá jen jedna brzda, ale také proto, že handbike je zpravidla těžší, má tudíž větší setrvačnost a ani není možné zvýšit efektivitu brzdění aktivním přesunem váhy těla. Handbiker musí zvážit intenzitu brzdění, zejména pokud se jedná o jízdu ve skupině (je nutné zohlednit rozestupy). Prudkým a nečekaným brzděním bez předchozího varování může dojít k nebezpečné kolizi. Obecně je vhodnější brzdit plynule a postupným plynulým stiskem brzdy intenzitu brzdného účinku stupňovat. To souvisí také se sledováním provozu a s předvídavostí handbikera.

Video 8.2 Plynulé brzdění vs. nebezpečné brzdění, kdy hrozí kolize

Technika řazení – zkušenost s optimálním řazením nezíská handbiker jinak, než vlastní praxí.  Řazení slouží k volbě optimálního převodu z hlediska přenosu síly na handbike. Při jízdě do kopce volíme lehčí převody, kdy je frekvence otáčení klik vyšší, ale nemusíme vynaložit tolik síly. Pohyb handbiku je však pomalejší. Naopak při jízdě z kopce volíme převody těžší, kdy je frekvence otáček kvůli těžšímu záběru nižší a je třeba více síly, ale handbike jede rychleji.

Video 8.3 Detail řazení za jízdy

Vždy hledáme v aktuální situaci takový převod, kde je ideální poměr mezi přenosem síly a rychlostí. Jak správně postupně řadit je zřejmé ze schématu níže.

image

Obr. 8.1 Schéma řazení převodů

Video 8.4 Detail řazení převodů

Při řazení dále platí několik pravidel, která dodržujeme. Pokud nemáme speciální řazení (převodovku), řadíme zásadně jen tehdy, pokud je kolo v pohybu, pokud se kliky otáčejí. Jen tak můžeme docílit změny převodu. Řazení má probíhat s citem a plynule, převodové stupně řadíme postupně, aby si sedly a především tak, aby jejich změna proběhla hladce. Tím se šetří nejen energie handbikera, ale také vlastní komponenty. Řadit z lehčích stupňů na těžší (což se děje např. při jízdě z kopce) je obecně snazší, protože není třeba vynakládat příliš energie do pohybu handbiku. Zde hrozí pouze ztráta rychlosti, nebo neefektivní vynakládání energie na „prázdný pohyb“, pokud handbiker jede zbytečně dlouho na lehký převod. Naopak ale řazení z těžšího stupně na lehčí již vyžaduje více plánování a vhodné načasování. Řadíme zásadně v okamžiku, kdy ještě máme dostatek síly pro udržení kola v pohybu, např. před začátkem stoupání. Začít řadit z těžkého převodového stupně na výrazně lehčí až ve vlastním prudkém stoupání, kdy již není dostatek sil, je zásadní chyba. Řazení je pak často už nemožné a buď se musí hanbike táhnout na těžký převod, nebo dojde k zastavení handbiku, pokud dojdou síly. V tomto ohledu se u handbiků velmi osvědčilo inverzní řazení, kdy se na lehčí převod řadí lehčeji díky tahu pružiny.

image

Obr. 8.2 Schéma postupnosti řazení převodů

Stejně tak je velkou chybou řadit zkříženě, tzn. např. největší převodník a největší pastorek, nebo nejmenší převodník a nejmenší pastorek. Není to vhodné jak z hlediska ergonomie, tak i z hlediska technického, kdy dochází ke křížení řetězu a kdy se příliš namáhají a ničí jednotlivé komponenty. Řazení by mělo probíhat postupně dle níže uvedeného schématu:

image

Obr. 8.3 Chybné rozložení převodů

Řazení dobře promýšlíme nejen s ohledem na terén, ale i na běžný provoz. Pokud víme, že budeme zastavovat na křižovatce, nebo najíždíme do míst, která neznáme a nevidíme, jaký terén následuje, vždy si ještě předtím zařadíme lehčí stupně, abychom se mohli snadno rozjet.

Video 8.5 Detail řazení převodů za jízdy

Při dokončení jízdy je vhodné nechat převody na středním stupni, usnadní se nám rozjezd a komponenty jsou nejméně namáhány.

image

Obr. 8.4 Lehčí převody při rozjezdu

Technika jízdy po rovině – je v podstatně nejjednodušší. Základem je dbát na plynulý krouživý pohyb klik. V závislosti na délce klik pak je sledována frekvence pohybu, jehož rytmus by měl být stabilní. Rychlost kmitů by měla být rovnoměrná po celém obvodu klikového pohybu. Hlavně pro začátečníky je důležité zvládnout plynulý krouživý pohyb, a proto je vhodnější volit zpočátku lehčí převody. Neméně důležité je vedle pravidelné frekvence také pravidelné dýchání.

Video 8.6 Jízda po rovině (detailní záběr — pravidelný rytmus pohybu klik)

Technika jízdy do kopce – zde hraje nejdůležitější roli vhodná volba převodového stupně a včasné řazení. Převody je třeba změnit často už před vlastním prudkým stoupáním, dokud má handbiker dostatek sil pro pohyb klik. Častou chybou je opožděné přeřazení, kdy ve stoupání již handbiker nemá sílu dostatečně točit klikami a k přeřazení pak nemůže dojít. Znamená to jet dále s neefektivním vypětím sil, nebo to vede k zastavení, pokud handbiker nemá sílu zátěž zvládnout. Pokud navíc nestihne handbiker v prudším stoupání včas dostatečně zabrzdit handbike, hrozí, že handbike začne sjíždět vzad a handbiker nad ním nemá kontrolu. V horším případě může při jízdě do kopce spadnout řetěz, což pro handbikera, který je odkázán sám na sebe, znamená zásadní problém. Spadlý řetěz ve stoupání lze nasadit zpět pouze s pomocí asistenta. Při jízdě z kopce nebo po rovině za částečného pohybu handbiku je možné řetěz pomocí přesmykače nahodit i bez asistence).

Video 8.7 Jízda do kopce na lehký převod

Technika jízdy z kopce – opět volíme vhodný převod, v tomto případě dostatečně těžký (často nejtěžší), abychom zbytečně neotáčeli klikami naprázdno, bez záběru, či se zbytečně vysokou frekvencí. Otázkou jistě je, jakou rychlost chceme dosáhnout. Ve vysoké rychlosti může být problém prudší změna směru jízdy, kdy se dá snadno ztratit stabilita, handbike může jet jen po dvou kolech a hrozí převrácení. To platí i pro jízdu po rovině a v zatáčkách. Pokud nemáme dostatek zkušeností, rychlost přiměřeně regulujeme brzděním.

Technika jízdy v zatáčkách – čím rychleji jedeme do zatáčky a čím více je zatáčka ostrá, tím více musíme handbike „vyvažovat“ vlastním tělem a důrazněji pracovat s těžištěm. V zatáčce totiž působí při vyšší rychlosti značné odstředivé síly, které je třeba dostatečně kompenzovat, jinak hrozí převrácení. Pokud jedeme v běžném silničním provozu, držíme se při pravé straně a při průjezdu zatáčkou dáváme pozor, abychom nevyjeli do protisměru. Rychlost průjezdu zatáčkou je třeba upravit i s ohledem na její charakter, ostré a vratné zatáčky je třeba projíždět pomalu. Co se zatáčení týče, je nutné mít na zřeteli, jaký má handbike rejd. V některých případech je proto také nutné při průjezdu enormě ostrou zatáčkou („vracečkou“) i opakovaně zacouvat a popojet. Obecně se snáze zatáčí, pokud je handbike v pohybu. Zatáčení je horší při otáčení či vytáčení na místě bez potřebného plynulého pohybu. Stále myslíme na to, že handbike je třístopý a vzadu širší, tudíž těsné projetí kolem překážky může znamenat riziko zachycení zadním kolem s následkem převrácení.

Video 8.8 Průjezd zatáčkou

U některých handbiků je v závislosti na posedu jezdce třeba myslet také na to, že zatáčení je jednodušší nebo je možné jen v okamžiku, kdy jsou kliky nahoře (v horní úvrati). V opačném případě mohou dostatečnému rozsahu pohybu bránit např. nohy handbikera a zatočení je tím limitováno.

Video 8.9 Postavení klik při zatáčení

Změna směru jízdy – zde je nutná kontrola situace před a hlavně za handbikerem. Při jízdě v běžném silničním provozu a také při jízdě ve skupině je žádoucí dávat včas a zřetelně signál o změně směru jízdy. Pokud je situace nepřehledná, nebo nějakým způsobem riziková, je vhodnější pomalu a plynule zastavit při krajnici, nebo raději jet dál a zpomalovat a následně se otočit a vrátit, i za cenu určité časové ztráty. Bezpečnost handibkera by měla být na prvním místě.

Video 8.10 Znamení o změně směru jízdy

Jízda v závislosti na terénu – znamená vedle vhodného handbiku především volbu vhodných převodů. Chystáme-li se v konkrétním terénu pohybovat déle, je vhodné uvažovat o úpravě parametrů handbiku, pokud nejsou pro daný terén ideální. Dají se např. změnit určité komponenty. Volíme vhodná kola nebo pláště dle převládajícího terénu, můžeme změnit kliky a převodníky, pokud je terén více kopcovitý. V případě delších jízd po rovině můžeme zvětšit sklon zádové opěrky. To je však již spíše otázkou pro zkušenější handbikery s větším počtem najetých kilometrů.

Video 8.11 Jízda v terénu

9. Praktická doporučení

Jako u každé činnosti existuje řada různých doporučení, které vycházejí z praktických zkušeností těch, kdo se jim aktivně věnují. Každý handbiker má zkušenosti jiné, nejen ve vztahu ke svému konkrétnímu zdravotnímu postižení, vlastnímu vybavení, ale má individuální zkušenosti, jiné zážitky z konkrétních jízd, kterým se při jízdě na handbiku aktivitě přizpůsobuje. Ať již se jedná o zkušenosti s jízdou v nepříznivých klimatických podmínkách, zkušenosti s vybavením, které si s sebou veze, zkušenosti s plánováním trasy atd. Proto výčet doporučení nemůže být konečný, ale zahrnuje spíše tipy a zkušenosti obecnějšího charakteru, které mohou platit u většiny handbikerů.

9.1 Plánování

Handbiker může vyrazit na vyjížďku jen do nejbližšího okolí, nebo do lokality, kterou již zná. Ale asi jako každý s tím dlouho nevydrží a bude chtít objevovat nové a nové oblasti, svůj akční rádius od místa bydliště bude zvětšovat, bude vyhledávat nové trasy neznámým terénem, po cestách, kudy ještě nejel. Může jistě vyrazit jen tak, bez nějaké přípravy, vyrazit cestami, které jej napadnou. Vhodnější ovšem je si trasu předem promyslet a naplánovat. Jistě nelze naplánovat naprosto vše, vždy je třeba počítat s nějakými nepředvídanými okolnostmi a také je třeba na ně být vhodně připraven. Základem takového plánování je práce s mapou. I když je k dostání řada speciálních map (popř. GPS navigací) zaměřených na cykloturistiku, které by měl mít handbiker na vyjížďce do nových lokalit s sebou, je rozhodně pohodlnější si trasu promyslet a naplánovat doma. K tomu se nejvíce hodí mapy volně dostupné na www.mapy.cz. Existují také specializované cyklo/mapové servery, kde se nacházejí již zaznamenané cyklotrasy (např. www.bikemap.net, www.cyklotrasy.cz, www.cyklotrasy.info, …). Práce a plánování s těmito mapami je poměrně intuitivní, popř. existují k tomu jiné publikace, takže nemá příliš význam se tomu věnovat v tomto materiálu. Shrneme tedy jen několik základních bodů, které by měly být při práci/plánování s digitální mapou zohledněny:

  • Využíváme možnost přepínání různých módů map (turistická, letecká, obecná…). Můžeme si tak udělat jasnější obrázek o plánované trase, povrchu atd.

  • V konkrétní mapě si lze navolit také zobrazení cyklotras, které mohou plánování usnadnit zejména méně zkušeným uživatelům. Takové trasy jsou většinou bez problémů sjízdné také pro handbike a vedou většinou mimo frekventované komunikace, popř. po cyklostezkách.

  • Lze využít ruční plánování a měření – sami si zadáváme jednotlivé průjezdní body (nutná je v tomto případě dobrá orientace v mapě), nebo „automatické“ plánování a měření (zadáme pouze startovní a cílový bod, popř. také průjezdní bod/body a zvolíme preferované komunikace, např. cyklotrasy).

  • Důležité je, že u vygenerované trasy lze zobrazit její výškový profil. Lze také zobrazit čas nutný k absolvování vygenerované trasy. Čas je nutno chápat pouze orientačně s o hledem na vlastní fyzickou výkonnost, navíc není možné odhadnout aktuální situaci v terénu, je třeba zahrnout čas pro nutné přestávky, dávat pozor, zda se jedná o čas pro cyklistu, nebo pěšího turistu dle vstupních parametrů při zadávání.

Vedle vlastní práce s mapou a plánováním v mapě platí pro optimální naplánování cyklotrasy několik obecných pravidel, která bychom měli zohlednit.

  • Je třeba zvážit výkonnost či fyzickou zdatnost a trasu jí přizpůsobit. Stejně tak hrají roli osobní preference handbikera a záměr vyjížďky – zda se jedná o poznávací cykloturistiku, nebo sportovní trénink.  Pokud plánujeme jízdu ve skupině, pak platí, že se vše musí do jisté míry podřídit “nejslabšímu” členu skupiny. Hlídáme nejen délku trasy, ale také její výškový profil, který je často při jízdě na handbiku důležitější, než samotná délka. Trasy je ideální plánovat tak, aby stoupaly nebo klesaly plynule po vrstevnicích.

  • Vždy je vhodnější plánovat na začátku raději méně než více, zejména pokud nemá handbiker dostatek zkušeností. Vhodným řešením je trasy naplánovat tak, aby bylo možné jejich alternativní zkrácení či prodloužení, popř. volba alternativní souběžné méně či více fyzicky a technicky náročné varianty.

  • Musíme přesně vědět, kam jedeme, musíme mít celkový přehled dané lokality a přehled o základních orientačních bodech (např. významné vrcholy, obce apod.), musíme se v oblasti, kde se vyjížďka koná, orientovat. S tím souvisí plánování s mapou. Občasné neúmyslné odbočení z plánované trasy může mít své kouzlo, ale rozhodně by se nemělo stát, že se neúměrně bloudí. Vždy s sebou proto máme mapu, nebo plánek trasy, popř. GPS navigaci.

  • Je potřeba zvážit vhodnost trasy i ve vztahu k počasí. Pokud jezdíme převážně po silnici, nemusíme tolik přemýšlet o tom, kdy pršelo a zda nebude trasa v terénu rozbahněná. Spíše zohledníme to, že v horkém letním dni je vhodnější se schovat do stínů lesů, trasy vést podél vodních toků apod. Není od věci také sledovat směr větru, a pokud to je možné, trasu zvolit tak, abychom nemuseli zbytečně bojovat s protivětrem, což platí zejm. v otevřené krajině.

  • Zajímavá místa na trase mohou zpestřit vyjížďku. Místa, kde se nachází přírodní, kulturní či historické zajímavosti, mohou dobře posloužit k plánované přestávce. Počet zajímavostí, kde se plánuje zastavení, má odpovídat určitému očekávání dle charakteru vyjížďky.

  • Občerstvení na trase nesmíme podcenit zejména při celodenních vyjížďkách. Vždy ale platí, že by účastníci měli mít s sebou nouzový zdroj energie (tyčinky, oplatky, apod.). Pokud je vyjížďka celodenní, je vhodné uprostřed trasy naplánovat na vhodném místě delší pauzu spojenou s větším občerstvením (oběd). Není na škodu mít i přehled o možnostech občerstvení či nákupu potravin v průběhu celé trasy, někdy se to může hodit. Pokud možnost občerstvení není, je třeba s tím počítat a zásobit se.

  • S tím souvisí také dostupnost sociálního zázemí na trase. To je vhodné vytipovat a dle toho trasu také plánovat.

  • Pokud plánujeme celodenní nebo dokonce vícedenní (skupinovou) jízdu, je vhodné mít doprovodné vozidlo, které je v jednotlivých bodech trasy s námi. Nejen kvůli pomoci při případných komplikacích, ale také proto, že může přivézt vozík apod.

  • Je třeba mít promyšlené ústupové trasy. Mohou se hodit např. z důvodů špatného odhadu výkonnosti handbikera, nebo možných zdravotních či technických potíží. Znamená to mít připravenou alternativní trasu návratu (kratší), nebo mít promyšlené důležité dopravní uzly, kde lze trasu přerušit a odkud se dá vhodně vrátit.

  • Je nezbytné mít zajištěnou pomoc na telefonu. Mít kontakt na někoho, kdo o nás ví a v případě potřeby nás může autem vyzvednout.

  • Znalost základních telefonních čísel (především záchranná služba 155 a integrovaný záchranný systém  112) je samozřejmostí, stejně tak je vhodné u sebe mít čísla nouzových linek a speciálních dopravců pro osoby s pohybovým postižením. Pokud se pohybujeme horské lokalitě, chráněné krajinné oblasti apod., může být užitečné mít uložené kontakty na místní horskou službu a informační centra.

9.2. Co s sebou na vyjížďku

Pokud vyrazíme na vyjížďku, potřebujeme vedle seřízeného handbiku a doplňků ještě řadu dalších věcí. Je jich tím více, čím delší je vyjížďka, nebo čím dále vede od domova. Výčet základního vybavení (které ve většině případů zvyšuje bezpečnost handbikera):

  • cyklistická přilba,

  • cyklistické rukavice,

  • vhodné sportovní oblečení,

  • nepromokavá bunda nebo pláštěnka,

  • vhodná obuv (odolná proti vodě a zajišťující optimální tepelný komfort)

  • rezervní oblečení,

  • cyklistické (sportovní) brýle,

  • blikačky (přední a hlavně zadní světlo),

  • tekutiny,

  • zdroj rychlé energie / svačina,

  • osobní doklady (kartička pojišťovny, občanský průkaz)

  • finanční hotovost,

  • mobilní telefon,

  • mapa nebo GPS navigace (popř. smartphone s navigací),

  • osobní vybavení (např. pro hygienu),

  • „euroklíč“ [11],

  • léky a lékárnička,

  • servisní vybavení,

  • batůžek (nebo brašničky) na potřebné vybavení.

Rozhodně je dobré nepodcenit možnost nečekaných událostí a mít u sebe i při kratší vyjížďce mobilní telefon. Může se hodit při dopravní nehodě, poruše handbiku, zdravotní komplikaci, nevolnosti apod. Možnost rychlého a spolehlivého přivolání pomoci nesmí být nikdy podceněna.

Stejně tak nelze podcenit počasí a vhodné oblečení. Nejen to, které má handbiker na sobě, ale také oblečení rezervní, které využijeme např. při promoknutí, studeném větru, nebo v případě, že máme poruchu a musíme čekat, či jen při pauze. Platí to dvojnásob u těch handbikerů, kteří mají narušenou termoregulaci.

Neméně významný je dostatek tekutin (minimálně 1 litr). Nezbytná je láhev na handbiku, popř. camelbag) a zdroj rychlé energie. Je dobré u sebe mít minimálně nějakou tyčinku, oplatku apod., což nám může hodně pomoci při tělesném vyčerpání nebo nečekané události spojené s čekáním. Vybavení tekutinami a jídlem plánujeme dle charakteru vyjížďky, ale spoléhat na zdroje v místě může být leckdy ošidné.

Osobní doklady, především kartička pojišťovny, občanský průkaz, popř. další (ZTP aj.), můžeme potřebovat při kolizi a následném využití lékařského zařízení. Jejich potřeba je nezbytná, vydáme-li se s handbikem do zahraničí. V tom případě je nutné mít s sebou vždy nejen doklady, ale i potřebné zdravotní (úrazové) pojištění či připojištění.

Osobní vybavení se odvíjí od individuálních potřeb. Handbikeři, kteří mají problémy s mikcí (např. hyperaktivní detrusor, detrusor sfinkterová disinergie), musí počítat s dostatkem mikčních pomůcek, urinály apod. Při jízdě může dojít ke spastickému sevření sfinkteru, což může mít nepříjemné následky. Stejně tak je třeba počítat s nezbytnými osobními léky, nejen pro pravidelné, ale i nouzové použití. Malá sportovní lékárnička, nebo základní zdravotní pomůcky (např. náplasti) mají také svůj význam.

Základní servisní vybavení je nezbytností. Znamená to mít především náhradní duši, pumpičku, základní servisní nářadí a popř. montážní páky na sundání pláště. Při delší vyjížďce se může hodit i nýtovač řetězu, centrklíč a další. Vybavení nám není k ničemu, pokud s ním neumíme zacházet. Ale to je již jiná kapitola.

Výše uvedený výčet tvoří určitý základ. Co si s sebou skutečně vzít, to záleží na dalších okolnostech. Světlo není nutné, pokud nehrozí návrat večer, stejně tak pokud je příznivá předpověď počasí, není třeba si brát pláštěnku. Na druhou stranu je vždy lepší být na vše připraven, což platí zejména, pokud je handbiker odkázán sám na sebe. Pokud jedeme ve skupině nebo s asistentem, máme možnost vzájemné pomoci a vzájemného půjčení věcí. Čím delší a náročnější akce je, tím více vybavení je třeba s sebou vzít, nebo mít zajištěný doprovod s potřebným vybavením.

9.3 Klimatické podmínky a jízda na handbiku

Většina lidí se outdoorovým aktivitám věnuje zpravidla jenom tehdy, pokud jsou pro jejich provozování příjemné klimatické podmínky. Pro cyklistiku, a tedy i jízdu na handbiku, to většinou znamená příjemně teplo, sucho a pokud možno bezvětří. Jsou ale i takoví nadšenci a sportovci, které neodradí ani méně příznivé podmínky a kteří se dané aktivitě věnují prakticky celoročně. Prostě jde jenom o to se aktuálním klimatickým podmínkám vhodně přizpůsobit. V praxi to znamená vhodně se obléci, vhodně upravit či vybavit handbike, vhodně upravit či doplnit další vybavení. Jistě jsou dny, kdy jízda kvůli počasí nemusí být příjemná a ani bezpečná. A i když by se to mohlo jevit paradoxní, mohou to být pro některé handbikery právě ony krásné a slunečné dny. Tak jako tak platí, že pokud aktuální povětrnostní podmínky znamenají pro handbikera zvýšené riziko, vždy je ke zvážení, zda v zájmu zachování zdraví, nebo dokonce života, není vhodnější od aktivity upustit. A pokud by se handbiker takové aktivity nerad vzdal, je tady ještě jedna možnost. Prostě se přesunout za příznivějšími klimatickými podmínkami, nejčastěji v případě našich končin na Kanárské ostrovy, Mallorcu apod.

Jízda za teplého počasí

I když se dá říci, že jízda za teplého slunečného počasí je vyhledávanější, existuje skupina handbikerů, pro které právě takové klimatické podmínky představují značné riziko. Jedná se o ty lidi, kteří mají v důsledku svého postižení narušenou termoregulaci. Nepracuje u nich správně regulační mechanismus, který se spolupodílí na udržení homeostázy organismu. Tělo pak není schopno ochlazovacího mechanismu přes proces pocení, což vede k nedostatečné adaptaci na tepelné změny vnějšího prostředí a nadměrný růst tělesné teploty, který může skončit až celkovým kolapsem organismu. Reakce je jistě zcela individuální, projevy termoregulační nedostatečnosti mohou být ještě výraznější u handbikerů s nedostatečným oběhovým systémem. U nich je nutnost dávat pozor na přehřátí organismu ještě důležitější. Takoví handbikeři by neměli být dlouhodobě vystaveni působení slunečních paprsků, nebo by mělo být zajištěno jejich dostatečné ochlazování. To se děje nejčastěji poléváním pokožky na vhodných místech, např. rukou, nohou, nebo by měli mít na sobě některou část oděvu namočenou (dres, triko, šátek na hlavu). Ve výbavě takových handbikerů a jejich asistentů by proto měla být minimálně jedna láhev s čistou vodou na ochlazování.

Jízda v chladném počasí

I když se dá na handbiku jezdit i na sněhu (MTB verze), což má oproti běžnému jednostopému kolu také tu výhodu, že tolik nehrozí smeknutí a pád, nelze ani jízdu za chladného počasí podcenit. Pravděpodobnost prochlazení je u handbikerů s plegickými končetinami vysoká. Proto je nutná dostatečná tepelná izolace zejména těch částí těla, které k prochladnutí inklinují. Nedostatečné oblečení u vozíčkářů je příčinou častých uroinfektů (nefritida je velmi nebezpečná a v minulosti byla hlavní příčinou úmrtí vozíčkářů). Je tedy třeba se na jízdu na handbiku v zimním období dostatečně připravit. Dostatečná tepelná izolace těla je tedy základ, ke kterému je třeba přidat izolaci všech míst, kde dochází ke kontaktu těla s kovovou částí handbiku. Lze použít různé materiály např. vatelín, molitan, pěnové materiály apod. Oblečení by mělo být ideálně z více vrstev, které lze snadno odkládat či naopak přidávat. Chybět by neměly celoprstové rukavice, které nebrání manipulaci s řazením, ale ani kukla. V případě obutí v chladném počasí se osvědčily neoprenové návleky, které nejen tepelně izolují, ale také jsou měkké, takže slouží i jako prevence před dekubity. Z toho důvodu se hodí i v létě.

image

Obr. 9.3.1 Handbiker v chladném počasí (Expedice 3handbikes — Maroko)

Jízda v dešti

Málokterý handbiker by vyrazil na vyjížďku záměrně v dešti. Jízda v dešti je tedy spíše nouzová záležitost, ke které dojde, pokud déšť zastihne handbikera někde v terénu, nebo pokud se jedná o vícedenní přejezdy či etapové jízdy, kdy se s touto eventualitou musí počítat. Při jízdě v dešti je třeba zajistit ochranu před promoknutím či promočením od stříkající vody. S tím se totiž vynoří i další riziko a to prochladnutí, s možnými následky, které byly popsány výše. Vzhledem k charakteru posedu na handbiku se nedá promoknutí a zejména pak promočení zcela zabránit. Nelze dokonale chránit celé tělo. Do jisté míry pomáhají blatníky, které chrání před odstřikující vodou. Nicméně handbiker by s sebou měl mít při delších vyjížďkách nepromokavé oblečení. Vhodné jsou dlouhé nepromokavé kalhoty s nohavicemi zakončenými gumičkou a nepromokavá bunda. Bunda by měla být, s ohledem na pohybovou aktivitu horní poloviny těla, ideálně z „nepropro“ materiálu, tedy s membránou, která brání promoknutí, ale zároveň propouští vodní páry, takže snižuje propocení handbikera. Klasická pláštěnka nebo pončo není příliš vhodným řešením, protože je příliš volná a překáží v pohybu. Je třeba myslet také na ochranu chodidel, která mohou snadno prochladnout. Výhoda neoprenových bot již byla zmíněna, jinak je vhodné použít i nepromokavé návleky na boty, které se ale většinou vyrábí podomácku. Nouzovým řešením jsou plastové sáčky na nohy, nebo igelitové pytle na tělo, do nichž se vyříznou otvory pro hlavu a ruce. Protože je za deště zpravidla snížena viditelnost, měl by handbiker myslet také na aktivní osvětlení.

Video 9.3.1 Jízda v dešti

Po skončení jízdy v dešti nebo v podmínkách, kdy je handbike zašpiněný, by měl handbiker myslet i na svůj stroj. Je proto vhodné co nejdříve provést základní očistu, vysušení a údržbu, aby se předešlo vážnějšímu poškození jednotlivých komponentů handbiku. O údržbě se ještě zmíníme v následujících kapitolách.

9.4 Základní kontrola handbiku před jízdou

Před každou jízdou je vhodné zkontrolovat, zda je handbike po technické stránce v pořádku. Závady, které by se projevily v průběhu jízdy, by znamenaly zbytečnou komplikaci z hlediska možnosti jejího dokončení, dojetí zpět, nebo dokonce by mohly představovat riziko pro bezpečnost handbikera, či také ostatní účastníky silničního provozu. I pokud kontrolujeme handbike po skončení jízdy, neznamená to, že bude v pořádku při zahájení další. Může docházet ke slabému úniku vzduchu z pneumatik, což se projeví až s odstupem času a kola jsou pak podhuštěná. Základní kontrola zabere max. pět minut a odstranění případné závady v pohodlí domova, nebo z vozíku, když máme po ruce potřebné nářadí či náhradní díly, je mnohem pohodlnější a rychlejší. Jak už bylo uvedeno, je v případě handbikera — začátečníka vhodnější, aby handbike krátce projel a zkontroloval někdo zkušený, např. asistent či lektor, a zkontroloval, zda je všechno v pořádku. Nezkušený handbiker nemusí případný problém rozpoznat.

Co vše je tedy vhodné kontrolovat před nasednutím do handbiku?

  • Vždy kontrolujeme uchycení a běh kol, zda jsou pevně uchycená a otáčení je hladké. Povolený šroub na předním kole, nebo nesprávné uchycení předního kola, stejně jako jeho rozcentrování, vede k jeho vychýlení. Plášť dře o přední vidlici, ráfek dře o brzdové špalíky, které navíc správně nedosedají, dřou destičky kotoučové brzdy. To vše se projeví nejen vyšším odporem, který je třeba překonávat, ale také zhoršenou účinností brzd. Případné uvolnění zadního kola za jízdy, zejména ve vysoké rychlosti a při průjezdu zatáčkou, může znamenat nepříjemnou a nebezpečnou havárii nebo kolizi. Proto se vždy před vyjížďkou ubezpečíme, že obě zadní kola jsou správně nasazena a jsou zajištěna. Nazvednutím každého ze tří kol a jeho roztočením na prázdno zkontrolujeme, zda se kolo otáčí hladce, nikde nedře, nehází do stran, případně ve vertikální rovině.

  • Zkontrolujeme funkčnost brzd, jak naprázdno, tak i při roztočených kolech, pokud můžeme mít handbike podložený. Využívá-li handbiker cyklocomputer, je zároveň možné vyzkoušet také ten. V případě závady pak odpadá nutnost opakovaného přesedání na vozík a zpět.

  • Podložené přední kolo nabízí také pohodlnou možnost vyzkoušet správný a hladký chod řazení. V případě potřeby doladíme řazení napnutím lanka. Tento úkon je třeba praktikovat častěji u handbiků, které mají řazení umístěno na klikách.

  • Jsou-li kola správně nasazena a zajištěna, zkontrolujeme, zda je dostatečný tlak v pláštích. Jízda na podhuštěném handbiku znamená zbytečnou námahu, a tedy neefektivitu jízdy.

  • Dalším krokem může být kontrola nastavení a zajištění zádové opěrky a stupaček. Nechtěné sklopení zádové opěrky během jízdy by mohlo znemožnit pohyb klik, protože by na ně handbiker „nedosáhl“. U nedostatečně dotažených stupaček by mohlo dojít při opakovaných nárazech k jejich uvolnění, sklopení a vypadnutí nohy ze stupačky, což by mohlo vést až k nepříjemnému úrazu.

  • Zkontrolujeme upevnění bezpečnostního praporku a draw-baru, pokud na handbiku jsou.

  • Doporučit lze také kontrolu upevnění camelbaku, případně láhve na pití.

  • Pro případ technické závady nebo defektu je vhodné zkontrolovat i potřebné servisní vybavení, náhradní duši apod.

  • Při jízdě za zhoršené viditelnosti je samozřejmostí kontrola funkčnosti osvětlení.

Video 9.4.1 Základní kontrola handbiku před jízdou

9.5 Základní údržba handbiku

Údržba handbiku předpokládá nejen určité zkušenosti, ale především vztah handbikera k handbiku. Handbike je možné svěřit odborníkům v cykloservisech, základní údržbu si však snadno každý handbiker provede sám. Protože je handbike nízký, pohodlnější je provádět údržbu tak, že máme handbike zvednutý do pohodlné pracovní výšky.

  • Základní kontrola byla popsána v předchozí kapitole. Podrobnější údržba znamená především udržovat čistý a promazaný řetěz. Je třeba jej jednou za čas odmastit (dají se využít pračky řetězů), vyčistit a následně namazat. To platí zejména po jízdě za mokra. Podle použití za sucha nebo za mokra se také rozlišují maziva. Pokud se handbike používá často, kontrolujeme také prověšení řetězu a jeho vytahání.

Video 9.5.1 Pračka řetězu v praxi

  • Pokud je řazení umístěno na klikách, dochází vždy k postupnému vytahání či uvolnění lanek. Je tedy potřeba občas lanka napnout a řazení doladit, aby mělo hladký a přesný chod.

  • Pokud klesne efekt brzd, je třeba zkontrolovat jak vycentrování kola, tak i  opotřebování brzdových špalíků nebo destiček (popř. i kotouče), a v případě potřeby destičky i kotouč odmastit.

  • Z důvodu naklápění jsou dosti namáhané špice na předním kole a často se stane, že se špice uvolní (uletí nipl). Proto je třeba špice na předním kole častěji kontrolovat, zda jsou pevně usazené a kolo centrovat.

  • Pokud se handbike často rozebírá a skládá, je vhodné náboje zadních kol občas očistit a namazat. Snáze se pak nasazují, i když záleží na konkrétním konstrukčním řešení.

  • Používají-li se na handbiku disky nebo karbonové ráfky, což je většinou jen u závodního handbiků, je vhodnější po skončení závodů z plášťů vypustit vzduch.

9.6. Další praktické rady

Vedle výše zmíněných doporučení a rad existuje ještě řada dalších praktických tipů, pro které je prostor v této kapitole. Jistě nepůjde o výčet konečný. Každý handbiker či asistent má své vlastní zkušenosti a tipy, které často vychází z toho, co život připravil. Naplánovat vše se prostě nedá. Několik dalších rad:

  • S nováčkem, začínajícím handbikerem, který nemá s jízdou na handbiku (na kole) a řazením zkušenost, je ideální nejprve nacvičit jízdu na trenažeru. Nabízí se zde pohodlné osvojení základů správného a citlivého řazení.

  • Před vlastní jízdou je třeba vždy optimálně nastavit jednotlivé části handbiku a to zejména brzdy. Platí to dvojnásob u handbikerů kvadruplegiků, kteří mají řazení a brzdy ovládány loktem. Schopnost ovládání brzd musí být vždy naprosto jistá.

  • Při jízdě na handbiku, který má brzdy a řazení umístěné na klikách, dbáme vždy na to, aby bowdeny směřovaly vzhůru. Předejde se tak jejich poškození zalamováním.

Video 9.6.1 Směřování bowdenů

  • Pokud s handbikem, který má brzdy a řazení na klikách, couváme, nakládáme jej, či s ním nějak manipulujeme, může při neopatrné manipulaci dojít k „zasukování“ či zalomení brzdového vedení a vedení řazení. Proto je vhodné při couvání, a to i pokud v handbiku nesedí handbiker, manipulovat s handbikem tak, že přední kolo vykonává reverzní pohyb a zároveň otáčíme klikami nazpět. Dbáme přitom na to, aby nedošlo k překroucení lanek na klikách.

Video 9.6.2 Couvání na handbiku

  • Vždy je vhodné se rozjíždět na lehčí převody, šetří se nejen síla, ale i jednotlivé komponenty handbiku. Proto i při dojetí zařadíme lehčí převody, čímž se usnadní následný rozjezd. To platí také u handbiků, které jsou vybaveny elektromotorem, protože k jeho aktivaci je zpravidla třeba nejdříve 2x až 3x otočit klikami.

  • Při zatáčení se obecně snažíme držet kliky nahoře, kdy je možný nejvyšší rozsah pohybu a tedy nejmenší poloměr zatočení. Záleží jistě ale i na konstrukci konkrétního handbiku a posedu jezdce.

  • Dbáme na správný posed, handbiker má trup držet symetricky, rovně, nehrbit se, nepřepadávat ani se nijak nekroutit.

  • Od správného posedu se odvíjí také správná technika šlapání. Ta by měla mít také ve vztahu k dýchání stálý rytmus (frekvenci či kadenci), který udržujeme řazením vhodných převodů, nikoliv aktivním zvolněním či přidáním.

  • Stoupavost handbiku je limitována nejen fyzickým fondem samotného handbikera, popř. jeho asistenta, ale navíc také faktem, že přední kolo, které je ve většině případů kolem pohonným, je na handbiku zatěžováno relativně nejméně. Nemůže se tedy dostatečně zapřít do povrchu a dochází k jeho prohrabování, což výrazně limituje při výjezdu do prudších kopců bez dostatečné rychlosti.

  • Je třeba dávat pozor na stabilitu nejen na nerovnostech, ale také na šikmé cestě, kde je riziko překlopení vyšší. To platí zejména u handibků, kde je vyšší posed, vyšší světlá výška rámu. Zvýšení stability se dá vyřešit odklonem osy zadních kol. Čím je odklon větší, tím je handbike stabilnější, ale o to více jsou osy a zadní kola namáhány a tedy jsou i více náchylnější k poškození.

Video 9.6.3 Stabilita handbiku — převrácení

image

Obr. 9.6.1 Vyosení zadních kol

  • Při přejíždění příčných nerovností je třeba zohlednit délku rámu a jeho světlost. Handbike pak často nemůže překonat terénní překážku (bouli), nebo na ní může uvíznout. To platí i v případě sjíždění zlomu, jako je obrubník, či schodek.

Video 9.6.4 Příčné nerovnosti

  • Pokud je třeba s sebou vzít vozík, jsou možná dvě řešení. Vozík se dá za handbike zaháknout. Přední kolečka jsou tak ve vzduchu a vozík je tažený za handbikem po svých vlastních velkých kolech. Je však třeba mít speciální oj, aby byl vozík dostatečně vzdálený od handbiku a bylo možné s ním zatáčet a aby nedošlo k jeho odpojení za jízdy. V tomto případě je také vhodnější, aby se jednalo o vozík bez sklonu kol. Jinak při nadzvednutí přední části vozíku dojde k negativní změně sbíhavosti kol, což jízdu brzdí a pláště na vozíku se také brzy zničí (vydrží pak cca 500 – 700 km). Druhou možností je celý vozík naložit na handbike za zádovou opěrku. I toto však vyžaduje, aby k tomu byl handbike uzpůsoben.

  • Při delších jízdách, např. expedicích, je často žádoucí použít i tažný vozík na materiál. Jízdní vlastnosti handbiku se pak výrazně ovlivní, na což je třeba myslet. Proto opět platí, že je třeba vše vhodně konstrukčně vyřešit připojením dostatečně pevné a dlouhé oje, aby bylo možné dobře zatáčet a nebyla ohrožena stabilita handbiku a minimalizoval se přenos rázů od vozíku na handbike.

  • Delší či vícedenní jízdy pak často vyžadují i další speciální úpravy handbike, často již ryze individuální. Např. pro snadnější vykonávání osobní potřeby lze sedačku, resp. uchycení pod ní, vhodně upravit a pak stačí s handbikem jen vhodně popojet a je tak možno vykonávat potřebu přímo z něj.

  • Protože defekty představují pro handbikera – vozíčkáře zásadní komplikaci, kdy často musí i přivolat pomoc, je dobré preferovat odolné pláště (pláště se zpevněnou stěnou), popř. používat také speciální latexové tmely, které se aplikují dovnitř plášťů či duší a drobné defekty samy zacelí. To platí dvojnásob u elektrohandbiků, protože demontáž a montáž předního kola, v jehož středu je zpravidla umístěn motor, je komplikovaná i v dílně, natož v terénu.

10. Handbike a lidé s pohybovým postižením

I když je jízda na handbiku nejčastěji vnímána jako specifické sportovní odvětví vozíčkářů, možnosti využití handbiku jsou výrazně širší, než jen na tomto závodním poli.

Snad na tomto místě nebude vadit určité zjednodušení pro modelové porovnání handbiku a invalidního vozíku, i když to jistě není zcela korektní, protože každý slouží jinému účelu. Nicméně právě tady je také vhodné upozornit, že i když mluvíme o vozíčkářích, netýká se jízda na handbike jen jich, ale také lidí s „lehčím“ pohybovým postižením, kteří např. zvládají chůzi s berlemi, nebo i bez nich, ale ujít pro ně větší vzdálenost je náročné, či možnosti aktivního vyžití nemají s ohledem na své postižení příliš široké.

Je fakt, že handbike v terénu, přičemž zde máme na mysli jakýkoliv terén venku mimo budovy, nabízí pro vozíčkáře nesrovnatelně větší volnost i jistotu pohybu, než běžný invalidní vozík. A to nemusíme mluvit ani přímo o handbiku, ale třeba i o přídavném adaptéru k běžnému invalidnímu vozíku. Jistě, musíme zde jen pominout neobratnost handbiku v menších prostorech. Handbike není z hlediska fyzické náročnosti a praktické použitelnosti tolik limitován povrchem, po kterém se pohybuje. Na handbiku se tedy lze snáze vyrovnat s menšími i většími nerovnostmi či nezpevněným povrchem, i jeho stabilita je oproti invalidnímu vozíku výrazně větší. Zejména však rozdíly mezi vozíkem a handbikem vyniknou při překonání vzdáleností. Na handbiku se větší vzdálenosti překonávají nejen snáze, s menším vynaložením fyzické námahy, ale především výrazně rychleji a to i přesto, že čas i námahu navíc stojí přesednutí na handbike a z handbiku. Handbike se také dá lépe upravit potřebám uživatele, než samotný vozík. Nabízí větší variabilitu řešení. Např. kliky i úchopy se dají vyřešit tak, že je jízda možná i pro ty, kdo mají jinak s pohybem na vozíku výrazné potíže.

Nedá se jistě říci, že přesednutím z vozíku na handbike, nebo s dosednutím na handbike, se vozíčkáři vyřeší všechno a řada problémů je pryč. To ani zdaleka ne. Nicméně nevyužít potenciál, který handbike nabízí, je svým způsobem velká škoda. Za zkoušku to rozhodně stojí, nebo raději za dvě nebo tři, protože nejsou ojedinělé případy, kdy se stala jízda na handbike jen jednorázovou záležitostí s negativním nádechem. Člověk při vhodné příležitosti jízdu jednou vyzkouší a více již se k ní nevrací, z nejrůznějších důvodů. Často bohužel proto, že si nevybral vhodný handbike, v některých parametrech mu handbike nevyhovoval, či posed na handbiku nebyl ideálně přizpůsoben jeho potřebám. Nebo proto, že handbike nebyl po technické stránce v pořádku, nebo je důvodem volba nevhodné lokality pro první seznámení. Či jen proto, že dotyčný nedostal do začátku dobré rady od někoho zkušeného a místo hezkého zážitku a radosti z jízdy musel s handbikem doslova bojovat. To všechno jsou přitom situace, které se dají snadno řešit.

Početné jsou ale řady i těch, které jízda na handbiku hned po prvním svezení nadchla, že jí hned propadli. A jsou i takoví, kteří tady měli jasno hned, a na handbike jaksi přirozeně přesedli z kola, např. po úrazu. Třeba i Jaroslav Kulhavý, vítěz závodu horských kol na olympiádě v roce 2012 v Londýně, mistr světa a vítěz světového poháru z roku 2011, na handbike dočasně přesedl po úrazu kolene. Jízda na handbike se tak stala součástí jeho poúrazového upraveného tréninku zaměřeného na vytrvalostní zátěž. Perličkou pak je, že je sám patron tělesně handicapovaných cyklistů.

Video 10.1 Jaroslav Kulhavý na handbiku

Ti, kdo se k jízdě na handbiku začnou vracet častěji, popř. si pořídí vlastní handbike, pak mohou sledovat různé cíle. Jízda na handbiku může být vnímána jen jako vhodná formou mobility, kdy se snadno rozšíří akční rádius. Vozík opatřený adaptérem dobře poslouží např. při cestě do obchodu, samotný handbike pak k dosažení vzdálenějších cílů. Cykloturistika na handbiku zase umožní poznávání bližšího i vzdálenějšího okolí, přírodních i kulturních památek, míst, kam se jinak vozíčkář nedostane ať již na vozíčku, nebo autem. Handbike se tak stává nejen cestovním prostředkem, ale také prostředkem psychorehabilitačním či resocializačním. Handbiker tak má možnost se třeba zúčastnit řady aktivit „zdravých lidí“, kdy je handbike alternativou např. ke kolům, koloběžkám nebo inline bruslím, ale má třeba i díky tomu možnost se vrátit k aktivitám, jimž se věnoval před úrazem. Nebo se jen díky jízdě handbiku nabízejí příležitosti k poznávání nových lidí a navazování nových kontaktů, vztahů.

Handbike může být vnímán a využíván také jako prostředkek pro zlepšení celkové fyzické kondice. Pravidelná optimalizovaná pohybová aktivita má kladný vliv nejen na pohybový aparát, ale také dýchací a oběhový systém, což se může ve svém důsledku kladně odrazit i v běžných každodenních praktických činnostech člověka na vozíku. Řada vozíčkářů potvrzuje, že právě pravidelná pohybová aktivita významnou měrou přispívá k jejich samostatnosti a soběstačnosti.

A v poslední řadě jsou to sportovní nadšenci. Jednak hobby jezdci, nebo ti, pro které je handbike doplňkem k nějaké jiné disciplíně (např. plavání). A pak takoví, kteří mají na handbiku závodní ambice a k aktivitě přistupují systematicky, podřizují jí veškerý svůj trénink a životosprávu.

10.1 Indoor trénink

I v době nepříznivého počasí (déšť, zimní období apod.), je možné udržovat, případně rozvíjet kondici jízdou na handbiku. Chladné a nevlídné počasí ovšem nemusí vyhovovat každému a proto je možné využít náhradu v podobě indoorové přípravy. Jedna z nejdostupnějších metod je využití trenažéru. Jedná se o identické zařízení, které se používá pro běžná kola, a kterých je v prodeji celá řada v širokém technickém i cenovém rozpětí. Trenažér je pak upevněn na přední kolo (u standardního provedení handbiku, kdy je poháněné kolo vepředu). V některých, nebo spíše ve většině případů však kvůli konstrukci trenažéru dochází k jeho zasahovní prostoru, který je na handbiku za normálních okolností určen pro uložený nohou. Optimální je v takovém případě nechat si vhodně upravit, či nově zkonstruovat rám či uchycení trenažéru podle konkrétního handbiku, tak aby bylo uložení nohou ergonomicky správné. Nevhodné uložení nohou při tréninku může vyvolat nepříjemné svalové klony, spasmus nebo může způsobit otlaky a otoky. V každém případě dojde k narušení optimálního postavení těla, které je pro správnou a efektivní svalovou činnost klíčové.

Video. 10.1.1 Handbike na trenažeru

Značnou výhodou trenažéru je pohodlí domova a využitelnost dle přání a časových možností handbikera. Indoorový trénink však zajisté není v řadě ohledů srovnatelný s jízdou v terénu, ovšem z pohledu tréninkových možností se jedná o nejvhodnější náhradu. V zimním období je trenažér nedílnou součástí tréninku aktivních handbikerů.

Jinou alternativou indoorové přípravy je využití Krankingu. Ve své podstatě se jedná o modifikaci spinningového kola, Spinneru, zacílenou na horní polovinu těla, horní končetiny. Cvičení na přístroji KrankCycle skýtá značnou variabilitu a to jak ve srovnání se Spinnerem, tak s handbikem. Nejde jen o samozřejmost, jako je výškové nastavení klik či možnost cvičení přímo z vozíku – ke stroji lze přímo najet po odejmutí sedačky. Směr pohybu klik (vpřed nebo zpět, tzv. “reverse“), soupažný nebo křížový („split“) pohyb klik, cvičení jednostranné („single“) nebo oboustranné („double“) a intenzitu zátěže, to vše lze volit. Zařazení cvičení na KrankCycle do tréninku je obecně vhodné nejen v zimním období. Flexibilita cvičení na KrankCycle může sloužit i jako kompenzační cvičení pro aktivní hanbikery. Toto účinné kardiovaskulární cvičení, které zlepšuje aerobní kapacitu, lze zaměřit na rozvoj síly celé nebo jednotlivých částí horní poloviny těla (ruce, hrudník, břišní i zádové svaly), i rozvoj vytrvalosti.

Video 10.1.2 Kranking

U možnosti cvičení přímo z vozíku je však třeba upozornit na jedno úskalí. I když je manipulace velmi snadná, sedačku lze snadno odejmout a lze úhlově nastavit kliky tak, že se osa s klikami předkloní, je problémem u tréninku na vozíku určitá nestabilita. I přestože se vozík zajistí proti pohybu, tak sezení ve vozíku bez dostatečně pevného ukotvení ke stroji nebo zemi neskýtá možnost přenosu veškeré svalové síly na stroj. Efektivita cvičení tak nebude maximální, protože by při maximálním využití síly docházelo ve fázi tlaku na kliky k převracení vozíku vzad, či naopak ve fázi tahu může event. docházet k překlápění vozíku vpřed. Tento nedostatek by se dal značně eliminovat vhodným ukotvením vozíku, jak bylo naznačeno. Ovšem další úskalí je spojeno s posturou, kterou posed na vozíku vytváří. Pro pohyb rukou při cvičení je poloha vsedě na vozíku ne zcela vhodná, jestliže není trup ještě dále fixován, navíc je to posed odlišný, vzpřímenější, na rozdíl od posedu více vleže v handbiku. Ruce pak přirozeně mají tendenci stabilizovat trup a jejich cílená práce je tím omezena. Taková stabilizace přechází i přes svaly zajišťující dýchání, tedy dochází k narušení kvality respirace a tím vším je značně znevýhodněn svalový trénink. O míře tohoto znevýhodnění pak rozhoduje rozsah postižení konkrétního cvičence.

Kranking mimo jiné využil jako tréninkový nástroj také Radomír Krupa, který přejel v roce 2012 tzv. na „těžko“ Českou republiku. Slovo na těžko v tomto kontextu znamená, že byl bez jakéhokoli doprovodu a vezl si všechno potřebné vybavení sebou včetně vozíků. Tento počin je zajímavý tím, že nepropagoval sám sebe, nýbrž dobročinnou akci – Kola Pro Afriku.

image

Obr. 10.1.1 Radomir Krupa při objezdu ČR – propagace projektu „Kola Pro Afriku“

11. Sport

Oprávněně lze konstatovat, že handbike v této souvislosti přesnější výraz handcycling, zaznamenává v oblasti sportu nejdynamičtější rozvoj ve srovnání s jinými sporty handicapovaných. Od svého počátku v osmdesátých letech, kdy se jednalo o rekreační aktivitu, se transformoval do dnešní plně profesionální podoby. Zejména v poslední dekádě je patrný nárůst výkonnosti jezdců – závodníků, způsobený technologickým pokrokem v konstrukci handbike a také profesionalizací tréninku závodníků.

K prvotnímu nasazení handbiků k neoficiálním závodům dochází na evropském kontinentu začátkem devadesátých let. Za kolébku handbike cyklistiky v Evropě je považováno Německo a Holandsko. Oficiálně prvním závodem, kde startovaly handbike, bylo v roce 1993 Mistrovství Evropy ve Švýcarsku (Human Powered Vehicles — lehokola), kde byla vyhlášena samostatná kategorie ručních kol. Od roku 1998 se handbiky již poměrně často objevují v rámci běžně organizovaných maratonů nebo jako součást standardních cyklistických závodů. Později se etablují vlastní závody pro handbike (Handbike Trophy, NHC, EHC). V zámoří byl v roce 1999 handbike zařazen do extrémního závodu Challenge Alaska. Jedná se o šesti denní závod (267 mil) a je mezi vozíčkáři familiárně označován jako "svatý grál". U tohoto závodu, stejně jako u jiných závodů je patrný ústup závodníků na závodních vozících, tzv. „formulkách“ (nemají na rozdíl od handbiku převody, pohyb je zajištěn přímým otáčením kol, jako na běžném invalidním vozíčku) ve prospěch handbiků.

image

Obr. 11.1 Formulky

Rostoucí zájem a popularita tohoto sportovního odvětví měly za následek, že byl tento sport dvacet pět let od svého „novodobého vzniku“ začleněn do programu Mezinárodního paralympijského výboru — IPC (1998). Premiérové paralympijské hry v tomto sportovním odvětví se konaly v roce 2004 v Athénách. Na těchto hrách získal zlatou medaili v časovce v kategorii B-paraplegici český závodník Marcel Pipek.

image

Obr. 11.2 Marcel Pipek

11.1 Závody, rozdělení závodů

Další formování tohoto sportovního odvětví bylo směřováno v dikci World Handcycling Federation (WHF, prosinec 2005) a European Handcycling Federation (EHF, leden 2006). V USA byl vývoj v oblasti ruční cyklistiky krátce po začlenění mezi paralympijské sporty rozvíjen pod patronací United States Handcycling Federation.

Handcycling zaštiťuje Mezinárodní cyklistická organizace (Union Cycliste Internationale – UCI). UCI pořádá mistrovství světa v ruční cyklistice. Výše zmíněné organizace WHF a EHF pořádají závody s názvem „European Handbike Circuit“. Jeden z těchto závodů hostí každý rok také Česká republika v Lounech a v Praze (silniční závod i časovka).

Video 11.1.1 EHC Louny 2014

Mezi nejprestižnější závody patří Mistrovství světa a Paralympiáda. Na oba závody musí projít závodník kvalifikačními kritérii a musí být nominován domovskou asociací. V České republice to je Česká asociace tělesně handicapovaných sportovců (ČATHS), která v současné době ve spolupráci se spolkem Černí koně zajišťuje také závody v rámci Českého poháru handbike.

Video 11.1.2 Paralympiáda Londýn 2012

Silniční závod

Tento typ závodu s hromadným startem probíhá na asfaltovém povrchu, a to buď na vyhrazeném okruhu, kde se jede několik kol, nebo jsou start a cíl závodu na jiných místech (příkladem může být závod Karla Raise z Počerad do Loun). Pokud se jedná o závod na uzavřeném okruhu, pak pořadatelé někdy stupňují délku závodu (počet okruhů) dle kategorií. Kategorie kvadruplegiků jezdí zpravidla kratší vzdálenosti. Toto rozlišování se někdy objevuje také při startech, kdy nejdříve startují jezdci s menším postižením a až následně vyráží kategorie jezdců s postižením těžším. Poměrně často dochází k propojení závodů handbike se závody paracyklistů (amputáři na běžném kole), tandemů, či tricyklů. Mnohdy jsou závody handbike také součástí jiných sportovních klání – in-line závodů, závodů koloběžek, maratonů (např. Mezinárodný maraton mieru v Košicích – zde ovšem existuje pouze kategorie handbike muži, ženy), Maraton v Berlíně, New Yorku, v ČR například v rámci seriálu RunCzech apod. Pro handbike jsou zpravidla voleny méně náročné tratě, tedy takové, které mají méně náročný výškový profil. Ovšem i v České republice je možné setkat se s „těžšími“ závody, jakým je například závod Železný dědek v Soběhrdech, či dříve závody v Kopřivnici na polygonu Tatra nebo časovkářské kritérium v Mokré Hoře u Bořetic. Délka trati je různá v závislosti na konkrétním závodu. V České republice se pohybuje od 15 do 30 kilometrů, zahraniční závody bývají delší.

Video 11.1.3 Silniční závod

Silniční kritérium

Tento typ závodu, opět s hromadným startem, je obdobou klasického silničního závodu. Rozdíl spočívá v tom, že závod má stanovenou délku trati (např. počet ujetých kol), případně je časově limitován. Po splnění tohoto kritéria prvním závodníkem, dojíždějí ostatní jezdci pouze do cíle, nemusí tedy dojet kritérium délky. Dříve se jezdily tyto závody v rámci ČP Handbike v Brně na brněnském výstavišti (BVV), nebo v Hustopečích.

image

Obr. 11.1.1 Závody v Brně 2012

Video 11.1.4 M ČR 2012 v Hustopečích

Časovka

V tomto případě jde vlastně o „individuální“ závod, protože každý handbiker jede sólo. Závodníci startují s časových intervalech, proto není možné využívat jízdu „v balíku“, týmovou spolupráci apod. Často se konají časovky pro handbike v rámci pořádání silničního závodu (např. v jeden víkend – v Lounech, v Praze na Strahově, dříve v Hustopečích).

image

Obr. 11.1.2 Start časovky

Video 11.1.5 Časovka EHC Louny 2014

Horská kola

Zapojení hanbiků do závodů horských kol se datuje od roku 2010. Na tomto prvenství má zásluhu spolek Černí koně. Nicméně závod horských kol úspěšně dokončil první handbiker o rok dříve, v roce 2009. Tým závodníků na handbicích Černí koně se účastní většiny závodů horských kol v rámci největšího českého seriálu závodů Kolo pro život.

image

Obr. 11.1.3 Závod MTB

Video 11.1.6 MTB handbike závod

Etapové závody

Vedle výše uvedených jednorázových závodů se konají také etapové závody, např. Mallorca handbike tour, Alashka Challenge nebo v Austrálii — The wild west handcycling Tour, odkud v roce 2006 čeští handbikeři přivezli žlutý trikot (Marcel Pipek, Radovan Civiš, Pavel Děcký). Etapové závody však patří spíše k okrajové záležitosti mezi závody handbiků.

11.2 Rozdělení do kategorií podle postižení

Jedním ze základních předpokladů pro realizaci soutěží je vytvoření podmínek, kdy spolu budou soutěžit závodníci srovnatelné výkonnostní úrovně, dané zdravotním postižením. Existují proto kategorie závodníků podle rozsahu postižení. Objektivní nastavení podmínek pro zařazení závodníků do příslušných kategorií je samo o sobě poměrně komplikované, protože různost zdravotního postižení a následný dopad na výkonnost jedince je poměrně individuální. Jedná se o obecný problém sportu lidí se zdravotním postižením. Nicméně v případě zodpovědného přístupu a pečlivého posouzení se dají závodníci zařadit do příslušných kategorií víceméně přesně. Často je pak problémem při soutěžích na národní úrovni počet závodníků v jednotlivých kategoriích. Nicméně v  oblasti ruční cyklistiky se zdá, že tato zodpovědnost funguje. Svědčí o tom také rozvoj klasifikačních kritérií (tedy změna a vytváření nových kategorií) a rovněž v samotném prohlášení UCI se uvádí: „Hlavní úlohou klasifikace je verifikovat dostatečný rozsah postižení závodníka (zde je nutné, aby se jednalo o nevratné a prokazatelné postižení) a následně ho zařadit do odpovídající kategorie.

Samotná klasifikace vychází z klasifikační příručky UCI Para-Cycling a je v souladu s pravidly pro klasifikaci dle standardů Mezinárodního paralympijského výboru. Provedení klasifikace a zařazení do kategorií provádí certifikovaný klasifikátor. Každá národní asociace musí dle pravidel UCI zajistit pro národní soutěže zařazení do kategorií. Pokud jezdec startuje na mezinárodních závodech, je nutné, aby měl oficiální klasifikaci, která je nazývána klasifikačním panelem. U klasifikace jsou přítomni, lékař, fyzioterapeut a sportovní trenér. V rámci objektivity nesmí být mezi členy panelu a závodníkem žádné vzájemné vztahy. U klasifikace se posuzuje fyzický rozsah postižení a dále je závodník sledován přímo při závodu. U kategorií s poruchou vegetativní regulace je sledována přítomnost, či rozsah poruchy autonomního nervového systému (pocení, pulz, případně krevní tlak).

Statusy, které mohou získat závodníci na mezinárodním klasifikačním panelu:

N (New) — závodník prošel poprvé klasifikací mezinárodního klasifikačního panelu. Dříve měl pouze klasifikaci na národní úrovni (postačuje pouze jeden odborný klasifikátor k zařazení do kategorie).

R (Review) — opakovaný proces klasifikace na mezinárodním klasifikačním panelu. Často z důvodu podání protestu (ať již samotného závodníka, nebo soupeřů).

C (Confirmed) — status závodníka, který obdrží po opakované klasifikaci. Potvrzuje správnost rozhodnutí u předešlé klasifikace.

NE (Not Eligible) — na základě vyšetření postižení závodníka nedosahuje "dostatečného" stupně a závodník tak není připuštěn k závodům.

NE Re-evaluation — revizní přezkoušení v případě, když byl dříve udělen závodníkovi verdikt NE.

Proti udělenému statusu je možné v souladu s pravidly UCI podat protest.

Závodníci jsou následně rozděleni do příslušných kategorií:

  • H1 – kategorie závodníků s nejzávažnějším postižením. Poškození je na úrovni C6 a výše. Typická je pro tuto kategorii absence dostatečného úchopu a omezená funkčnost tricepsů (svalové skóre 6 a méně). Spasticita dolních končetin dosahuje úrovně 3 a výše.

  • H2 – kategorie tetraplegiků v rozsahu poškození míchy C7/C8 a výše. Kompletní ztráta trupové stability. Porucha sympatického nervového systému (chronická hypotenze, nereaktivnost srdečního výdeje — zrychlení tepu při fyzické zátěži, ztráta termoregulace). Kategorie zahrnuje symetrickou i nesymetrickou kvadruplegii. Tato kategorie předpokládá rozsah spasticity dolních končetin minimálně 2 a výše.

  • H3 – UCI Guide uvádí dokonce dvě podkategorie u této skupiny:

    • H3.1 – rozsah postižení je Th1 – Th3. Velmi omezená stabilita trupu, určité poškození sympatiku.

    • H3.2 – míšní léze v rozsahu Th4 — Th10. Omezená funkce stabilizačního svalstva trupu. Přítomnost spasticity aspoň na úrovni 1. stupně klasifikační škály.

  • H4 – paraplegici s poškozením v oblasti Th11 a níže. Bez svalové inervace dolních končetin, případně jen slabé invervace. Zachování stability trupu v podstatě v plném funkčním rozsahu.

  • H5 – paraplegici s velmi malou poruchou svalové inervace. Stejně jako u kategorie H4, rozsah postižení je Th11 a níže. Dále do této kategorie patří závodníci s amputovanými končetinami, kteří jezdí na „klekačkách“ (v odůvodněných případech mohou jet také v pozici v lehu).

V klasifikačních materiálech se také uvádí pojem „kompletní léze“, ovšem skutečných případů transverzální léze je velmi málo.

Kategorie jsou samostatné pro ženy a muže, značení kategorií pro závody handbike pak má tuto podobu:

  • MH1, MH2, MH3, MH4, MH5 – kategorie mužů dle rozsahu postižení,

  • WH1, WH2, WH3, WH4, WH5 – kategorie žen dle rozsahu postižení.

Aby bylo možné rozlišovat během závodu výkon srovnatelných jezdců a také z důvodu přehlednosti, jsou helmy závodníků barevně rozlišeny podle kategorií. Barevné rozlišení dle platných pravidel v roce 2014:

  • WH1 – oranžová

  • MH1 – zelená

  • WH2 – žlutá

  • MH2 – modrá

  • WH3, MH3 – bílá

  • WH4, MH4 – červená

  • WH5, MH5 – černá

Výše uvedený způsob klasifikace a řazení do kategorií se týká silničních závodů. U MTB závodů se zatím kategorie především pro tradičně malý počet závodníků nerozlišují, resp. jsou jen kategorie ženy a muži.

Nejen MTB závody, ale často i standardní závody na národní úrovni, většinou nemají dostatek závodníků v jednotlivých kategoriích, proto dochází ke slučování, resp. je vyhlášena pouze jedna kategorie. To se v ČR týká nejčastěji kategorií žen, které jsou sloučeny v jednu – „ženy“. Občas také dochází ke sloučení mužských kategorií MH1 a MH2. Nutno přiznat, že je to nekorektní, protože spolu soupeří závodníci s nesrovnatelným postižením. Evropský závod na Slovensku ve Vrátné mívá dokonce pouze kategorii „Handbike“, kde jsou všichni závodníci např. z kategorií MH2 a MH4 v jedné skupině. Je to ovšem extrémní případ, který samozřejmě vede k demotivaci závodníků s vyšším postižením účastnit se.

11.3 Další a netradiční sportovní podniky

Vedle oficiálně organizovaných závodů, uvedených výše, existuje i řada dalších sportovních podniků, v nichž mají prostor se uplatnit také handbiky. Nejedná se vždy vysloveně o akce pro sportovce se zdravotním postižením, ale častěji o běžné akce, u nichž se ve spolupráci s organizátory vytvoří podmínky pro jejich zapojení.

Duatlon – je spojením jízdy na handbiku a plavání, případně handbiku a formulky. V České republice je takovým závodem např. Krušnoman.

Triatlon – závod, ve kterém závodí vozíčkáři stejně jako zdraví sportovci ve třech disciplínách. Standardní disciplíny triatlonu jsou plavání, cyklistika a běh. Sportovci se zdravotním postižením plavou, místo kola jedou na handbike a největším rozdílem je zařazení „formulky“ místo disciplíny běhu. Nadšenci mezi vozíčkáři po domluvě s pořadatelem závodů v ČR závodí v běžných triatlonových závodech za upravených podmínek (např. triatlon v Sadské). Česká republika se může pochlubit špičkovými závodníky světové úrovně, kteří zdolali nejtěžší závod v triatlonu vůbec – Havajský IronMan. Jako první Evropan vůbec to byl Zbyněk Švehla, dále ho následoval Michal Šiška. Uvidíme, zda se povede proniknout vozíčkářům také do Xterra triatlonu, což je off-roadová verze standardního triatlonu.

image

Obr. 11.3.1 Zbyněk Švehla, Michal Šiška, IronMan

Generali Survival – svého druhu ojedinělý závod nejen v ČR, ale i evropský a dost možná světový unikát. Jedná se o 24-hodinový outdoorový víceboj dvojic, do kterého se mohou vozíčkáři zapojit od roku 2010, kdy proběhl nultý „testovací“ ročník. Závodí dvojice — závodník bez handicapu + vozíčkář ve vícero disciplínách, jako je jízda v kánoi, divoká voda, lezecká stěna, lukostřelba, vzduchová pistole, čtyřkolky, orientační závod apod. Klíčovou částí pro vozíčkáře je právě jízda na handbike.

Video 11.3.1 Survival 24 hodin

Lichnov 24 hodin – vytrvalostní 24 hodinový závod je určen pro silniční cyklisty, jednotlivce, dvojice a trojice a také handbikery. Tradice závodu se datuje do osmdesátých let minulého století. Závod se jede na 9,8 km dlouhém okruhu (Lichnov, Frenštát pod Radhoštěm a Bordovice). Poprvé se tohoto závodu zúčastnili vozíčkáři Radomir Krupa a Radim Lanča v roce 1999 a urazili 128,74 km, ale o rok později již vylepšili svůj výkon na více než dvojnásobek na 267,718 km. Dlouho byl nejlepší výkon z roku 2003 (Oldřich Němec a Milan Kupčák) — 435,019 km. Tímto výkonem se nominovali do České knihy rekordů. V roce 2014 však byl tento rekord pokořen (Luděk Benada a Michal Šiška) a nově činí 513 km.

imageimage

Obr. 11.3.2 Rekordmani na Lichnově

Opel handy cyklo maraton – další ojedinělý závod, spojující handicapované a zdravé cyklisty. Tento závod vymyslel a poprvé zrealizoval v roce 2013 nadšený handbiker Heřman Volf. Úkolem je zdolat trasu přes vymezené kontrolní body přes Českou a Slovenskou republiku v časovém limitu 111 hodin — odtud také další označení maratonu „111 hodin“. V roce 2013 byla délka trasy závodu 2000 km, v roce 2014 již 2222 km, ale časový limit 111 hodin se nezměnil. Do závodu je možné přihlásit čtyřčlenné a osmičlenné týmy. Každý tým je zároveň patronem jednoho člověka, který je krátce po úrazu na vozíku a učí se teprve se svým zdravotním postižením žít.

Video 11.3.2 Cyklomaraton 111 hodin

Vedle toho existuje řada další více nebo méně známých, nebo nových závodů a akcí, kde je možné se zapojit s handbike. Nově např. v ČR je série maratonů RunCzech (maratony v Ústí nad Labem). Známé jsou páteční noční inline jízdy ve Vídni, kterých se účastní i hanbikeři, stejně jako v jiných městech. V Německu je populární seriál maratonů Handbike Trophy, který se koná v řadě velkých měst.

image

Obr. 11.3.3 Luděk Benada na Friday Night Scatting ve Vídni v roce 2010

12. Pořízení handbiku

Handbike si můžeme půjčit, nebo si pořídit svůj vlastní. Obojí má svoje výhody a nevýhody, každopádně však pro ty, kdo to myslí s jízdou na handbiku trochu vážněji a objeví kouzlo takové jízdy, je vhodnější pořízení vlastního. Třeba již jen proto, že takový handbike bude trvale a přesně přizpůsoben potřebám uživatele a odpadne tak opakované nastavování a ladění, které je nezbytné u handbiku půjčeného, stejně tak i nejistota, zda je půjčený handbike v pořádku a plně funkční. Vlastnictví handbike přináší jistě také určitá omezení. Jednak je tady otázka skladování, otázka manipulace s ním a přepravy, ale také otázka servisu. Obecně ale můžeme říci, že mít vlastní handbike znamená spíše výhodu, již jenom proto, že handbiker si může vyrazit na vyjížďku kdykoliv a není odkázán na to, zda je zrovna někde handbike k dispozici, nemluvě o komplikaci s dopravou zapůjčeného handbiku.

12.1 Poznámka k cenám handbiku

Cena handbiků a všeobecně většiny speciálních kompenzačních pomůcek pro zdravotně postižené často neodpovídá ceně, kterou bychom mohli označit jako přiměřenou. Ceny jsou většinou výrazně vysoké ve srovnání s produkty nabízenými standardně, i když se do jisté míry zohlední menší masovost prodeje takového zboží. V zásadě jsou tři hlavní důvody, které za touto skutečností stojí. Jedná se o úspory z rozsahu, neelastickou poptávku, na kterou navazují další souvislosti jako například něco, co bývá nazýváno „morálním postojem“  výrobců a prodejců, a malá konkurence, která by vedla ke stlačení cen.

Právě vysoké ceny standardně nabízených handbiků vedou k tomu, že si je uživatelé v řadě případů vyrábějí individuálně podomácku, mnohdy doslova „na koleně“. Takto vyrobené handbiky mohou odvést dobrou službu, ale z hlediska zpracování a užitných parametrů se většinou nedají srovnat s těmi, které jsou vyrobeny ve specializovaných dílnách. Nemusí to jistě platit vždy. Nejen ve spolupráci se zručným řemeslníkem, který disponuje vybavenou dílnou, nebo firmou, která se zabývá stavbou kol na zakázku, mohou vzniknout velmi solidní stroje za výrazně nižší cenu. Navíc zcela přizpůsobené individuálním potřebám uživatele a třeba i s elektropohonem.

image

Obr. 12.1.1 Jeden z autorů této publikace na doma vyrobeném handbiku, přelom 20. a 21. století

image

Obr. 12.1.2 Doma vyrobený handbike (adaptér) Vladimíra Pašníka

image

Obr. 12.1.3 Na zakázku vyrobený handbike

12.2 Koupě handbiku

Cena handbiku je asi největším limitujícím faktorem, který brání většímu rozšíření této aktivity mezi zájemce se zdravotním postižením. V tomto materiálu s ohledem na jeho zacílení na širokou skupinu osob, a tedy i potenciálních budoucích handbikerů, však pokládáme za seriózní upozornit v souvislosti s cenou na možná úskalí.

I když je obecně pořizovací cena handbiků vysoká, nabízejí se na trhu také relativně levné verze. I když levné v tomto případě neznamená, že člověku stačí na jeho pořízení 20 tisíc korun, tedy částka, za kterou se dá pořídit solidnější jízdní kolo. Právě nižší částka u takových handbiků může být velkým lákadlem, ovšem neměla by být hlavním rozhodujícím faktorem pro pořízení. Rozhodně musíme při pořízení přihlédnout také ke kvalitě daného handbiku. Nejde jen o prostou kvalitu zpracování, použitý materiál a použité komponenty, ale zejména o užitnou kvalitu. Užitnou kvalitou se rozumí, jak handbike vyhovuje uživateli s ohledem na jeho konkrétní handicap, jakou ergonomii a efektivitu pohybu zaručuje, jaká je variabilita jeho nastavení a přizpůsobení uživateli, resp. je-li konstruován přímo jemu na míru, jak moc bude při jeho používání majitel nezávislým na pomoci ostatních, atd. Pro posouzení užitné kvality je třeba hledat odpovědi na následující otázky:

  1. Vyhovuje handbike záměru, který s ním mám?

  2. Je jeho ovládání přizpůsobené mým možnostem?

  3. Jaká je váha handbiku? Zvládne s handbikem vozíčkář manipulaci sám (např. naložení do auta a jeho vyložení)?

  4. Jaké je zpracování handbiku z technického hlediska — je demontáž a montáž jednotlivých částí jednoduchá, či složitá nebo dokonce pro vozíčkáře samotného nemožná?

  5. Je rám handbiku pevný, stabilní, nebo se při záběru kroutí a dochází tak zbytečně ke ztrátám síly, případně kolo při šlapání praská a vrže?

  6. Jsou zadní náboje kol, vidlice a ostatní části rámu stabilně uchycené, nebo jsou volné, viklají se?

  7. Je zádová opěrka ergonomicky tvarovaná — jsou záda spolehlivě opřená po celé ploše zádové opěrky? Je polstrování zádové opěrky vhodné a dostatečné?

  8. Jakými komponenty je handbike vybaven? Jsou dostatečně kvalitní, aby vydržely spolehlivě fungovat tisíce kilometrů?

  9. Poskytne mi handbike volnost, svobodu pohybu, nebo budu nadále odkázán na další osoby?

Je zřejmé, že k tomu, aby se člověk sžil s handbikem a rozpoznal, co je pro něj vyhovující a co ne, aby se například při jízdě nepřetěžoval, nebo si dokonce z nevhodné konstrukce handbiku a uložení v něm nepoškodil zdraví, potřebuje čas. Musí v handbiku najet pár stovek kilometrů. Ovšem jak praxe ukazuje, ani toto nemusí stačit, pokud člověk nehledá nové informace a nezkouší různé možnosti.

V řadě případů není člověk se zdravotním postižením schopen pořízení nového handbiku financovat z vlastních zdrojů. V tom případě musí oslovit nadace nebo sponzory. Zde je ale třeba upozornit na další úskalí. Zpravidla platí, že dostane-li člověk jednou na pořízení handbiku příspěvek, těžko jej získá i v nejbližších letech. A jestliže se po krátké době ukáže, že pořízený handbike je pro něj nevyhovující, může se rázem stát, že na jiný vhodný handbike pak již nedosáhne. To je právě jeden z hlavních problémů koupě zdánlivě levného a výhodného handbiku.

Jaká jsou tedy doporučení, pokud si chceme handbike pořídit?

  1. Promyslet! Zvážit využití handbiku, účel jeho užití (kratší vyjížďky po okolí, vs. sportovní ambice s nájezdem tisíce kilometrů) a také potřebu či možnost případné asistence při jízdě. Zvážit možnost uskladnění i přepravy, nároky na manipulaci či schopnosti manipulace, s čímž souvisí i váha handbiku. Lehký handbike je výhodou, která se násobí tím, čím je těžší postižení handbikera. Handbiker má s takovým handbikem nejen snazší a dynamičtější jízdu, ale také jak bylo řečeno, je jednodušší manipulace s handbikem při nakládání a vykládání. A také zvážit cenové možnosti, v poměru k využití handbiku.

  2. Nespěchat! Nekoupit první handbike, který se nabídne. Seznámit se s nabídkou na trhu, ujasnit si svoje potřeby i očekávání, zvážit individuální úpravy a možnosti přizpůsobit jednotlivé komponenty handbiku, od sedačky až po řazení a brzdy. Možných řešení je celá řada, prakticky pro každého se dá najít optimální.

  3. Konzultovat! Nechat si poradit a využít informací od vícero výrobců, ale především zkušených handbiker, kteří již mají s jízdou na handbiku bohaté zkušenosti. Nebo se také obrátit na organizace, které se dané oblasti věnují, handbike půjčují apod. a v neposlední řadě využít specializovaná diskusní fóra.

  4. Vyzkoušet! Čím více typů handbiků od různých výrobců si může uživatel vyzkoušet, typů s různým osazením, s různým řešením řazení a brzd atd., tím lepší bude mít přehled a jasnější představu, co může očekávat. K tomu lze využít jak něco málo půjčoven, tak i nabídky seriózních výrobců nebo prodejců a handbike si půjčit. Ideální je vzít si handbike na několik dní domů a první kroky či kilometry realizovat za asistence někoho zkušeného, kdo poradí s optimálním nastavením, ergonomií i praktickými věcmi, jako je manipulace, přesedání atd. V žádném případě nekupovat handbike, aniž by byla možnost se s ním přímo fyzicky seznámit.

Vedle koupě zcela nového handbiku se nabízí také možnost zakoupit starší použitý handbike. Nabídka rozhodně je, o čemž svědčí řada inzerátů především na různých webových stránkách zaměřených na tuto sportovní disciplínu, popř. různých informačních portálech pro zdravotně postižené. I když koupě jakékoliv použité věci přináší určitá úskalí, nabízené handbiky jsou většinou velmi solidní stroje, často ryze sportovní, které novému uživateli odvedou ještě dlouho dobrou službu. Navíc mnohé tyto starší závodní handbiky jsou často lepší, než handbiky nové, v základní verzi. Otázkou jistě je, zda bude použitý handbike ve všech parametrech uživateli vyhovovat. Případných závad daných běžným opotřebením se není třeba obávat, tyto je možné zpravidla snadno s rozumnými náklady opravit. S ohledem na často nevelké stáří inzerovaných handbiků a výrazně nižší cenu než v případě nového (o 50% i více) stojí jejich pořízení rozhodně za úvahu. Koneckonců většinou jsou právě takovéto použité handbike a zkušenosti na něm získané odrazovým můstkem k pořízení stroje, který již plně vyhovuje potřebám daného uživatele.

12.3 Výrobci handbiků ve světě a v ČR a prodejci handbiků v ČR

V České republice není příliš mnoho výrobců handbiků. Ryze sportovní či závodní handbike nevyrábí ve větším počtu nikdo, snad jedinou výjimkou je firma Duratec, která pracuje na prvních prototypech, ovšem na základě podkladů zadavatele. I zde se však dá mluvit spíše o kusové výrobě. Prostřednictvím sítě dealerů kompenzačních pomůcek se však dají pořídit poměrně snadno handbiky nějaké renomované zahraniční značky, popř. není až tak složité handbike zakoupit přímo v zahraničí.

Níže je uveden abecední přehled jednotlivých výrobců handbiků ve světě i v ČR, popř. také dealerů v ČR, seřazený podle abecedy. Jedná se jak o výrobce sportovních a závodních handbiků, tak i v některých případech o výrobce atypických handbiků, popř. těch, kdo jsou schopni handbike vyrobit individuálně na zakázku. Seznam zdaleka nemusí být konečný, ale nejznámější světové značky jsou v něm zastoupeny.

VÝROBCI

DEALEŘI v ČR

OSTATNÍ

13. Užitečné webové odkazy

13.1 Mezinárodní a národní sportovní organizace a kluby handbikerů

13.2 Půjčovny handbiků

13.3 Sportovní akce zaměřené na handbike

13.4 Webové stránky handbikerů ad.

14. Přístup k lidem s pohybovým postižením

Pro spoustu lidí je stále kontakt s lidmi s nějakým zdravotním postižením něco, na co nejsou připraveni a z čeho jsou často rozpačití, v horším případě také vystrašení a snaží se mu vyhnout. Takové obavy jsou přitom úplně zbytečné. Platí několik obecnějších základních pravidel, jejichž znalost a dodržování výrazně přispěje ke zlepšení tohoto stavu a pro obavy pak nebude místo.

  • V první řadě nelitujeme. Lítost není to, co by pomáhalo a co by bylo očekáváno.

  • Není důvod se kontaktu obávat, stačí především dodržovat obecná základní pravidla platná ve společnosti. Snažíme se tedy komunikovat a jednat bez zbytečných obav a předsudků. Pokud obavy máme, klidně to můžeme říci, již to vyvolá zpravidla úsměv a pochopení a situaci zjednoduší, protože partner bude vědět, na čem je a sám aktivně pomůže.

  • Stejně tak platí, že pokud si něčím nejsme jisti, není nic jednoduššího než se zeptat a nechat si vše vysvětlit. Je to rozhodně lepší, než jednat „na vlastní pěst“ s tím, že to „nějak dopadne“. Necháme si např. vysvětlit, jaký úchop při pomoci je nejlepší, jak se manipuluje s vozíkem apod.

  • Vždy ale platí, že pomoc pouze nabízíme, nevnucujeme.

  • Při komunikaci se nenecháme překvapit možnými řečovými potížemi. Dáme prostor sdělit, co je potřeba a pozorně nasloucháme. V případě, že nerozumíme, ihned na to upozorníme a hledáme jiné možnosti vzájemné funkční komunikace.

  • V případě, že je člověk s pohybovým postižením doprovázen další osobou, vždy jednáme přímo s ním („s vozíčkářem“), nikoliv jeho doprovodem (asistentem). Při delším jednání je vhodné jednat ve stejné výškové úrovni (vsedě), aniž by mezi námi byly zbytečné bariéry (přepážky apod.). Je-li dotyčný o berlích, nabízíme místo k posazení.

  • Nerozhodujeme za člověka s pohybovým postižením. Vše řádně vysvětlíme, popř. sdělíme, co se bude dít a proč. I v situaci, kdy máme dostatek zkušeností, nebo danému rozumíme více než dotyčný sám (např. vhodné nastavení handbiku aj.), je vhodné vše vysvětlit či přiblížit.

  • Netrpělivost a popohánění může mít přesně opačný účinek, než očekáváme. Je třeba přijmout, že některé činnosti lidem s pohybovým postižením zaberou více času, než je běžné.

  • Bez souhlasu nemanipulujeme s osobními věcmi, nepřemisťujeme je, nemanipulujeme s vozíčkem (ať již je prázdný nebo s vozíčkářem) či jinými pomůckami. Ani vozíček či dokonce člověka na vozíčku nevyužíváme pro odkládání věcí bez souhlasu.

  • Pokud někoho na vozíku dočasně tlačíme, pomáháme např. vyjet prudké stoupání, je potřeba na konci opět říct, že vozík pouštíme, aby vozíčkář převzal opět nad vozíkem kontrolu.

  • Pokud je prostor, snažíme se předvídat. Vhodně připravíme prostor, aktivně odstraňujeme překážky, myslíme na dostupnost sociálního zázemí atd.

  • Myslíme na to, že schopnosti každého jsou zcela individuální a i u jednoho člověka mohou být v různých situacích odlišné – nečiní-li problém samostatný pohyb po rovné ploše, neznamená to, že to platí i pro rozbitý chodník či svah. Nenecháme se překvapit něčím neočekávaným, i člověk na vozíčku např. může např. zvládnout udělat několik kroků.

  • Nebojíme se, je-li to pro situaci či např. zamýšlené sportovní aktivity žádoucí, ověřit si motorické či jiné kompetence dotyčného, např. možnosti jeho aktivního pohybu a jeho rozsahu, schopnost úchopu a další.

  • Pokud se necítíme v dané situaci dostatečně kompetentní, jistí nebo zdatní, raději přizveme někoho dalšího, zkušenějšího, silnějšího.

15. Seznam použité literatury

15.1 Webové zdroje

15.2 Zdroje obrazového materiálu

Ostatní fotografie: Tomáš Lisý, Alexandr Zvonek, archiv Luďka Benady a archiv 3handbikes.

Ostatní videa: Ondřej Klofáč, Alexandr Zvonek, Ivana Kupčíková.

16. Poděkování

Tento materiál vznikl v rámci projektu Síť expertních pracovišť k zajištění inkluze v terciárním vzdělávání“, klíčové aktivity Inovace sportovní výchovy jako nástroje fyzické a psychické rehabilitace. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

Na tomto místě bychom rádi poděkovali těm, kdo nám byli nápomocni, ať již radou, recenzí tohoto materiálu, nebo obrazovým materiálem. Jsou to:

  • Heřman Volf (recenze)

  • Tomáš Pchálek (recenze, fotky, videa)

  • Tomáš Lisý (rady, fotky)

  • Ondřej Klofáč (kamera, střih)

  • Ivana Kupčíková (kamera)

  • Veronika Hublová (spolupráce při natáčení)

  • Centrum Paraple (zapůjčení handbiku pro kvadruplegiky)

  • 3handbikes = Jan Havel + Matěj Mikšíček + Jiří Čeloud (recenze, fotky)

Další poděkování za konzultace, poskytnutí audiovizuálních záznamů: Tomáš Mošnička, Lenka Fasnerová, Michal Kosík a NoQuestion Bike, Generali pojišťovna a.s., Mistral Tv a Hustopečská regionální televize.


1. Ein Projekt fúr un von Menshen mit Behinderung; Bericht: Die Geschichte des Rollstuhls, [online] Dostupne na: http://www.projekt-gink-go.at/2006/10/geschichte-rollstuhl/ (cit. 1.4.2013)

2. Handcycling Assotiation Syngapore, [online] Dostupné na: http://www.handcycling.sg/Handcycling%20.html (cit. 7.11.2014)

3. Who we are, [online] Dostupné na: http://www.topendwheelchair.com/WhoWeAre/WhoWeAre.aspx (cit. 4.11.2014)

4. Rollstuhl Sport Club Tirol, [online] Dostupné na: http://www.rsctu.at/index.php/handbike?start=20 (cit. 30.11.2014)

5. Andreas Kunkler, [online] Dostupné na: http://kuenkler.eu/handbike/index.html (cit. 20.11.2014)

6. Medíca Sport, [online] Dostupné na: http://www.medica-sport.de/sport/sportarten/handbiken.html (cit. 30.11.2014)

7. Handbike, [online] Dostupné na: http://de.wikipedia.org/wiki/Handbike#Weblinks (cit. 27.09.2014)

8. Handbiken, [online] Dostupné na: http://www.handbiken.nl/geschiedenis_handbiken (cit. 30.10.2014)

9. R & E STRICKER GmbH, [online] Dostupné na: http://www.stricker-handbikes.de/en/unternehmen/wir-ueber-uns (cit. 15.4.2013)

10. I vozíčkář může jezdit na dvoukolovém motocyklu — http://www.youtube.com/watch?v=Wp4Qn6ugQEw.

11. Jedná se o klíč, vydávaný v rámci projektu lidem se sníženou schopností pohybu, který zajišťuje přístupnost míst osazených jednotným eurozámkem v rámci celé ČR i Evropy. Jedná se např. o veřejné sociální (toalety) a technicko kompenzační zařízení (např. výtahů, svislých a schodišťových plošin apod.) Více informací na http://www.eurokeycz.com/

Circle