„Život znamená snít.“
(Friedrich Schiller)

O Danielovi a čarovném střevíčku mořské víly

Na břehu nedozírného moře stála maličká chaloupka, v níž spokojeně žila chudá rybářská rodina. Hravé mořské vlnky jim pod okny šuměly na pozdrav a za odlivu zanechávaly na písčitém břehu drobné kamínky, mušličky a pestrobarevné perleťové lastury.

Měli jediného syna, který se jmenoval Daniel. Hošík si hrával na mořském břehu a sbíral drobné poklady vyplavené mořem. Stavěl z písku veliké hrady, které zdobil mušličkami, zářivými lasturami a úlomky skla, ohlazeného vlnami. Odmala také pomáhal tatínkovi spravovat rybářské sítě, zkrátka u moře se narodil, brzy mu přivykl a zamiloval si je tak jako jeho otec. Ten se často od svítání do soumraku plavil v malé rybářské bárce po moři. Úlovky nikdy nebyly příliš velké, ale na skromnou obživu rybářovy rodiny vždy stačily.

Když chlapec povyrostl, brával ho rybář na moře s sebou, ale pokud vyjížděl daleko, musel Daniel zůstat doma s maminkou. Často tiše sedával na břehu a snil o nedozírných, tajemných dálkách tam za obzorem, kde slunce zapadá. Rád by byl poznal tu vzdálenou krajinu, ale tatínek ho nikdy na tak dalekou plavbu nevzal, ba ani sám se tak daleko nikdy neodvážil. A tak Danielovi zůstávaly jen jeho sny.

Někdy, když na moři zuřila hrozná bouře, vyvrhly vlny na břeh zbytky roztříštěných lodí. Rybář se ženou sbírali trámy a kusy vyplavených lodních stěžňů, aby měli čím topit. Tehdy Daniel bosky pobíhal podél mořského břehu a pomáhal rodičům nosit úlomky dřeva. Chvílemi zaběhl i do mělké pobřežní vody, aby vylovil menší kusy plovoucích trámů.

Jednou, když se shýbl pro kousek dřeva, zahlédl pod vodou záblesk čehosi třpytivého. Opatrně rozhrábl rukou jemný písek a vytáhl z něho maličký, lesklý střevíček, celý slepený z rybích šupinek, na okrajích lemovaný třpytivou perletí a zdobený růžovými mořskými korály.

Na špičce střevíčku zářila velká perla. Daniel běžel k rodičům a radostně jim ukazoval svůj nevšední nález. Společně si maličký střevíček s údivem prohlíželi. Maminka se na chlapce laskavě usmála a řekla:

„Dobře si, Danieli, ten střevíček uschovej, možná, že patří dobré mořské víle a ta ho určitě bude hledat.“

Daniel maminku poslechl a střevíček přidal k hračkám a klukovským pokladům, které měl uloženy v krabici pod postýlkou.

Zpočátku si střevíček každý den znovu a znovu prohlížel, podivoval se jeho křehké kráse a snil o tom, komu asi patřil. Nakonec ho uložil s ostatními dětskými poklady do své tajné skrýše, kterou pečlivě střežil. Po čase však na něj úplně zapomněl.

A léta plynula. Daniel rostl a rostl. Ty tam byly dětské hry, jen jeho sny o daleké zemi tam za obzorem ho provázely dál. Rybář teď již často brával syna na moře s sebou. Sil mu rychle ubývalo, a tak se těšil, že brzy bude syn moci vyplouvat na moře místo něho.

Když se jednou navečer vraceli s otcem z lovu, slunce právě zapadalo. Daniel seděl v loďce tváří obrácen k oslnivé záři zapadajícího slunce. V okamžiku, kdy se slunce poprvé dotklo modravých vln a po moři se rozlila jeho zlatorudá záře, pohlédl hoch do zapadajícího sluníčka. Zdálo se mu, že v nekonečné dáli zahlédl líbezný obraz čarokrásného zámku, jehož zdi, věže i střechy planuly ve sluneční záři tak jasně jako nesčíslná zrcadla. Chtěl ten div ukázat i svému otci, ale dříve než se zmohl na slovo, zlatá záře pohasla, slunce zapadlo do mořských vln a čarovný obraz se rozplynul v houstnoucím soumraku.

Když dojeli domů, vyprávěl Daniel mamince o tom, co viděl, a ona si vzpomněla, že její dědeček jim často jako dětem vyprávěl o čarovném ostrovu víl, který se nachází daleko, předaleko v moři. Dědeček tam prý jednou byl. Zanesla ho k němu hrozná bouře a bez pomoci víl by byl na moři zahynul. Říkal, že tolik krásy, co tam spatřil, už nikdy v životě neviděl.

Od té doby, kdykoli Daniel pozoroval navečer moře, zdálo se mu, že ve chvíli, kdy se slunce poprvé dotkne modravých mořských vln, vystoupí z nich na hladinu na maličký okamžik čarovný zámek mořských víl. Hoch toužíval vsednout na loďku a rozjet se vábivému obrazu vstříc.

Uplynulo mnoho dalších let. Rybář zestárl, a na moře již nevyjížděl. Sedával se ženou před chaloupkou, vyhřívali se na sluníčku a spravovali spolu sítě.

Z Daniela vyrostl silný, obratný mládenec, který převzal rybářské řemeslo po tatínkovi. Rodiče měli z hodného a pracovitého syna velkou radost. Maminka se už o něho tolik nestrachovala, když vyjížděl daleko na širé moře za obživou. Stará rybářská pověra říká, že kdo je při křtu polit mořskou vodou, tomu moře neublíží. A opravdu tomu tak bylo. Mnohé kruté bouře zažil Daniel na moři, a přesto se vždy vracel domů s dobrým úlovkem a bez nehody.

A tak žili šťastně a spokojeně pospolu, až přišla jedna horká, dusná letní noc. Daniel se jako obvykle vrátil z lovu na noc domů, ale i když byl velmi unaven, usnout v chaloupce nemohl. Vyšel proto ven na mořský břeh, aby se trochu osvěžil. Noční obloha byla poseta tisíci hvězd, které se odrážely ve vodní hladině jako zlaté petrklíče na jarní louce.

Daniel usedl na břeh a pozoroval hvězdy, když tu se náhle na tmavém obzoru objevila matná záře. Stále se rozjasňovala, až se v jejím světle vynořil obraz čarokrásného zámku se štíhlými věžičkami, který jako by byl celý vykládán perletí. Byl to tentýž zámek, jejž Daniel vídával ve svých snech, a když se plavíval při západu slunce na moři. Tentokrát byl však obraz zámku mnohem zřetelnější.

Mládenec nemohl spustit z té strhující podívané oči. V duši se mu znovu naplno rozhořela polozapomenutá touha rozjet se za poznáním neznáma, rozjet se k tajemnému zámku. Tentokrát již však touze jít za svým snem neodolal. Skočil rychle do loďky a vesloval směrem, kde nad obzorem planula čarovná, narůžověle duhová záře.

Když se toho rána rodiče probudili a Daniela v chaloupce nenašli, domnívali se, že časně zrána vyplul lovit na moře. Ale hoch už byl zatím natolik vzdálen domovu, že neviděl ani obrys rodných břehů. Všude kolem se prostírala jen nedozírná vodní pláň. Unaven dlouhým veslováním, pocítil náhle hlad a žízeň. Teprve teď si s hrůzou uvědomil, že si ve spěchu zapomněl vzít na cestu zásobu jídla a vody.

Slunce rychle stoupalo nad obzor a Daniel doufal, že cestou potká nějakou loď, a nebo že se mu alespoň podaří nalézt ostrov, kde bude pramínek pitné vody. Vesloval dál a dál, dokud mu síly stačily, ale nadešel večer a po lodi nebo nějaké pevné zemi nebylo dosud nikde ani památky. Přesto na návrat domů ani nepomyslil. Složil vesla na dno loďky a odpočíval. Vlnky ho posléze ukolébaly v hluboký spánek.

Loďka byla unášena noční tmou neznámo kam. Náhle se zastavila a Daniel procitl ze spánku. Tu si vzpomněl na rodiče, které pro svůj sen bez rozloučení opustil, a do očí mu vhrkly slzy:

„Kéž bych se šťastně vrátil domů,“ pomyslil si.

V tom okamžiku před ním zašuměly vlny a na hladině se objevila krásná dívka v bílém rouchu, ozdobeném růžovými květy orchidejí a třpytícími se perlami. Kolem pasu měla ovinutu zlatou šerpu. Vznášela se nad mořskou hladinou a usmívala se na překvapeného Daniela:

„Kampak máš namířeno, odvážný mládenče, snad ne za svým snem?“ zeptala se ho dívka žertovně. „Znám tvé přání. Rád bys spatřil Čarovný ostrov víl a prohlédl si zblízka zářící zámek i jeho obyvatelky. Pohání tě odvěká lidská touha po poznání neznáma. Bez mé pomoci bys však na moři zahynul. Nikdy bys se svou lodičkou k zámku nedoplul.

Nuže tedy, pomohu ti, abys uviděl to, po čem tolik toužíš. Jsem víla Vlnuška a splním ti tvůj sen. Žádám však od tebe za to malou službu. Až se na Čarovném ostrově setkáš s mořskými vílami, mými družkami, a s naší královnou Dobromilou, nezapomeň se jí zeptat, kdy mi bude odpuštěno.“

„Rád splním, Vlnuško, oč mne žádáš, jen mi prosím pomoz dostat se na Čarovný ostrov.“

„Dobrá, Danieli, vyhovím tvému přání, ale pamatuj na svůj slib. Na zpáteční cestě tě sama vyhledám a přijdu si pro odpověď. Nyní vyrazíme. Máme před sebou ještě dalekou plavbu.“

Po těch slovech pokynula Vlnuška loďce rukou, a ta se rozletěla po vlnách jako pták. Pluli dlouho, předlouho, když tu se na obzoru rozlila známá duhově narůžovělá záře podobná červánkům. Byla tmavá noc, ale Daniel v sílící záři brzy rozpoznal obrysy toužebně očekávaného čarovného zámku, které se pozvolna přibližovaly a vyjasňovaly. Již rozeznal i hustý háj, který ze všech stran obklopoval zámek, tyčící se na vysoké skále. Lodička najela měkce na písčitý břeh a konečně přistála.

„Jsme u cíle,“ řekla Vlnuška, „dál už musíš jít sám, protože já na Čarovný ostrov vstoupit nesmím. Přivaž svou loďku zde u břehu, budeš ji ještě potřebovat. Vyčkej do úplňku měsíce, teprve tehdy se vydej do zámku a vyhledej královnu víl Dobromilu. Nemusíš se ničeho obávat. Víly ti neublíží, vždyť přicházíš v dobrém. Buď opatrný, Danieli, a dobře pořiď,“ řekla ještě Vlnuška, zamávala mu na pozdrav a zmizela v moři.

Rychle se rozednívalo. Daniel přivázal loďku ke keři na břehu a vydal se na ostrov. Prošel hustým, zeleným hájem a ovocným sadem, až přišel k jezírku, posetému nádhernými bělostnými a růžovými leknínovými květy. Mezi nimi smutně plavala osamělá bílá labuť.

Daniel hledal, jak by se dostal přes jezírko k zámku. Když ale nikde žádný můstek nenalezl, rozhodl se jezírko přeplavat. Už už se chystal skočit do vody, když tu se ozval žalostný křik bílé labutě, která jako by ho před čímsi varovala. Daniel se tedy rozhodl jinak. Našel v sadu kousek kůry a vyřezal z ní maličkou lodičku. Potom znovu sestoupil k jezírku, opatrně položil lodičku na vodní hladinu a čekal, co se bude dít. V příštím okamžiku hladina potemněla, vzedmuly se dravé vlny, a i když stál ve vodě sotva po kolena, měl co dělat, aby ho vlny nesmetly a nepohltily navždy. Tu jinoch poznal smysl labutího varování. Jak dobře byl čarovný zámek chráněn před nezvanými hosty!

Mezitím se už téměř rozednilo. Daniel usedl do trávy na břehu jezírka a pohlédl na zámek vypínající se ve své velkolepé kráse vysoko nad hladinou. Ve svitu posledních ranních červánků zaplanul zámek jako jasná pochodeň škálou tisíce různých barev, až oči přecházely. Teď už však Daniel věděl, z čeho pochází ona čarokrásná pastelová záře. Celý zámek byl vykládán duhovou perletí, která ve svitu prvních slunečních paprsků neustále měnila svou barvu. Jakmile se však slunce vyhouplo na oblohu celé, kouzelný obraz se rozplynul.

Po celý den pak mládenec obcházel jezírko a snažil se najít bezpečnou cestu k zámku. Ale ani napodruhé, ani napotřetí žádnou cestu nenalezl. Byl unaven, a tak si alespoň natrhal trochu šťavnatého ovoce, aby zahnal hlad a žízeň. Potom se natáhl pod strom do voňavé, vysoké trávy a začal podřimovat.

Nevěděl, jak dlouho spal, když tu náhle ho probudil tichý zpěv a neznámé hlasy. Opatrně zvedl hlavu. Jaká to nevídaná krása! V noční temnotě hrál zámek tisícem barev a jeho zářivá silueta se odrážela i v hladině jezírka. Ze skály i z jezírka prýštilo mnoho vodotrysků, jejichž krůpěje dopadající na hladinu připomínaly nejvzácnější drahokamy. Daniel sledoval tento barevný ohňostroj se zatajeným dechem.

Tu se nablízku ozvaly dva hlasy. Hoch se obrátil tím směrem a spatřil na břehu dvě krásné víly, které spolu o něčem rozmlouvaly. Když se zaposlouchal pozorněji, pochopil, že jedna z nich je bílou labutí, která mu za dne zachránila život. Obě víly byly oděny v překrásná splývavá roucha pastelových barev a bohatě řasené průsvitné závoje. Jedné z nich však na nožce scházel maličký střevíček.

„Možná právě proto nesmí ve dne mezi své družky a je jí souzeno být až do večera bílou labutí,“ pomyslil si Daniel.

Rozhovor dvou víl byl u konce a nešťastná „bílá labuť“ na břehu osaměla. Její družka vesele odběhla za ostatními vílami, které tančily a zpívaly ve třpytivé záři vodních krůpějí. Daniel potichu popošel blíž a srdce mu poskočilo radostí. Vždyť střevíček na nožce líbezné víly bylúplně stejný jako ten, který kdysi jako malý chlapec objevil po bouři na mořském břehu. Teď už věděl, komu nalezený střevíček náleží. Dodal si proto odvahy a vyšel z úkrytu. Poklonil se víle a řekl:

„Jsem Daniel, neutíkej přede mnou, krásná dívko. Neúmyslně jsem vyslechl váš rozhovor a vím, že po léta oplakáváš ztrátu svého střevíčku. Chci ti pomoci, vždyť nebýt tvého varování, byl bych dnes ráno nalezl ve vlnách jezírka smrt. Jako malý chlapec jsem našel na břehu moře blízko naší chaloupky stejný střevíček, jako je ten tvůj, a dobře jsem ho uschoval ke svým nejvzácnějším pokladům. Určitě ho mám někde schovaný doposud. Pověz mi však, jakou má střevíček pro tebe vlastně cenu?“

„Nejsem dívka, ale mořská víla Perlinka, Danieli. Naše střevíčky mají kouzelnou moc. Dovolují nám vznášet se nad vodní hladinou a můžeme se s nimi volně prohánět i na moři. Neztratila jsem ale svůj střevíček v moři náhodou. Vzal mi ho sám král bouře, aby se mi pomstil a potrestal mne za neposlušnost. Nedbala jsem varování naší milé královny Dobromily, která nám vílám přísně zakázala pobývat na rozbouřeném moři. Líbilo se mi prohánět se ve zpěněných vlnách, které si se mnou divoce pohrávaly a vyhazovaly mne do výše.

Jednou jsem za bouře spatřila topícího se trosečníka a umínila si, že mu pomohu. Vzala jsem ho do náručí a rychle jsem s ním plavala k zelenému břehu nedalekého ostrova. Rozbouřené moře na mne divoce doráželo ze všech stran. Poznala jsem, že je zle, že se král bouře na mne pro můj čin velice zlobí a že mne za mou opovážlivost určitě krutě potrestá. Vždyť král bouře je největším nepřítelem mořských víl. Nenávidí nás za to, že neustále maříme jeho kruté radovánky a pomáháme nešťastným lidem, kteří se dostanou na moři do nesnází, aby tu nezahynuli.

Z posledních sil jsem doplavala s trosečníkem k pevnému břehu. Byl zachráněn, ale sebe jsem již zachránit nedokázala.

Bouře sílila,“ pokračovala ve vyprávění Perlinka. „Z dravých vln se vyrojila spousta maličkých zelených mužíčků Bouřňáčků, jimž vládne král bouře. Vzali se za ruce, tančili divoce kolem, až mne nakonec sevřeli ve svém kruhu. Bylo pozdě litovat, že jsem neposlechla naši dobrou královnu, která vždy pečovala o naše bezpečí. Ale to už se za rachotu hromu objevil i sám rozezlený král bouře.

‚Za to, že ses znovu opovážila pomáhat lidem, tě krutě potrestám – pro výstrahu všem ostatním mořským vílám. Budeš bílou labutí tak dlouho, dokud nějaký šlechetný člověk nenalezne tvůj střevíček a nepřiveze ti ho na Čarovný ostrov. Nebude to však mít snadné, protože mu do cesty postavím mnoho překážek.‘

Když to král bouře dořekl, hrozivě se zasmál, strhl mi z nohy střevíček a zahodil ho daleko do zpěněné, kalné vody. Potom divoce mávl svým žezlem, a já jsem se v okamžiku proměnila v bílou labuť.

Jakmile se naše královna Dobromila, která také vždy ráda pomáhá druhým, dozvěděla o mém neštěstí, zmírnila krutý trest krále bouře alespoň natolik, že při západu slunce nabývám vždy své dřívější podoby. S prvními paprsky rozbřesku se však stávám opět bílou labutí. Od té doby uplynula už řada let, ale dosud se tu neobjevil nikdo, kdo by něco věděl o mém střevíčku, až ty, Danieli,“ končila víla své smutné vyprávění.

Zatímco Perlinka vyprávěla Danielovi svůj příběh, otevřela se náhle zámecká brána a ve skále se objevily alabastrové schůdky vedoucí dolů k jezírku. Po nich vážně sestupovala do jezírka krásná paní, která měla na hlavě zlatou korunku, vykládanou velkými perlami. Byla to sama královna mořských víl, které ustaly v tanci a radostně jí spěchaly vstříc.

„Vítej, naše milá královno, vítej mezi námi,“ volaly víly a sypaly kolem ní z košíčků bílé a růžové lekníny, květy různobarevných lilií a čarokrásných orchidejí. Královna se na své družky mile usmívala a se všemi se zdravila, ale stále jako by někoho hledala.

„Kde je vaše sestra Perlinka, pročpak se neraduje s námi?“ zeptala se královna.

„Je smutná, královno, sedí tamhle na břehu a teskní po svém ztraceném střevíčku,“ odpověděla víla Laskava.

„Ubohá Perlinka,“ povzdechla si královna zarmouceně, „dokud její střevíček nenalezne dobrý člověk, není jí pomoci.“

„Perlinčin střevíček už je na světě, vznešená královno,“ zvolal Daniel, který zaslechl její slova a spěchal s Perlinkou k jezírku.

„Kdo jsi, odvážný mládenče, a jak ses dostal až na Čarovný ostrov? Přivedla tě k nám snad šťastná náhoda? Vždyť náš zámek vystupuje nad mořskou hladinu jen v době úplňku. Měl jsi štěstí.“

„Ano, milá královno, měl jsem štěstí, neboť váš čarovný zámek jsem vídal ve svých snech již od dětství. Jsem rybářův syn Daniel. Když jsem byl ještě malý, nalezl jsem jednou po bouři na mořském břehu drobný, třpytící se střevíček. Od té doby mne neznámý vnitřní hlas a tajemná touha stále vybízely, abych se vydal na Čarovný ostrov. Dlouho jsem odolával pokušení a zůstával doma s rodiči. Až nedávno , když váš zámek za noci plál na obzoru jako jasná pochodeň, jsem hlasu své touhy podlehl. Bez pomoci víly Vlnušky bych však váš ostrov nikdy nenalezl. Čímpak se ubohá provinila, že už nesmí mezi vás?“

„Vlnuška kdysi dávno velice urazila samu královnu moře, protože se spřátelila s králem bouře, nepřítelem všech víl. Královna moře jí za trest odňala její růžový závoj a Vlnuška nesmí mezi nás, dokud jí královna moře neodpustí. Trest byl spravedlivý, a tak může trvat velice dlouho, než jí královna její čin promine. To proto je Vlnušce prozatím souzena samota.“

„Nastává den, Danieli, připomněla Perlinka, musíme se už rozloučit. Jakmile se rozední, sestoupí skála se zámkem zase do hlubin. Ty, prosím, nasedni do loďky a pospíchej domů pro kouzelný střevíček. Snaž se být zpátky do příštího úplňku.“

„Jak ale v nekonečné mořské pláni k vám najdu znovu cestu?“ zeptal se Daniel váhavě.

„Ráda ti půjčím svůj závoj,“ řekla Perlinka, „ten tě povede. Až se budeš vracet, přivaž ho na příď své loďky. Ukáže ti cestu.“

„Víš, Perlinko, co ti hrozí, když se Daniel nevrátí s tvým závojem a střevíčkem včas? Zůstaneš navždy bílou labutí a nebudeš se už nikdy smět vrátit mezi nás,“ pravila vážně královna Dobromila.

„Vím to, milá královno, ale věřím, že mne Daniel nezklame.“

„Neboj se, Perlinko, nezklamu tvou důvěru, vrátím se včas a přivezu ti tvůj závoji střevíček.“

„Dobrá, šlechetný mládenče,“ řekla královna, „je čas jít. Tvoje loďka tě bezpečně donese domů. Teď jsi pod mou ochranou, ale až se k nám budeš vracet, dej si pozor na krále bouře. Jistě bude chtít tvé dílo překazit.“

Daniel se hluboce uklonil královně i vílám, pečlivě svinul Perlinčin závoj a schoval hoza košili.

Pomalu začínalo svítat. Víly mu natrhaly na cestu košík voňavého ovoce, přidaly soudek s čerstvou, pramenitou vodou a doprovodily ho k moři. Potom se s ním všechny vesele rozloučily a královna odstrčila jeho loďku od břehu. V tom okamžiku loďka vyrazila vpřed jako šíp. Daniel ani nemusel veslovat. Když se ohlédl, čarovný zámek už nespatřil. Jen nad mořskou hladinou se vznášela královna Dobromila a mávala mu na pozdrav:

„Šťastně se k nám vrať!“ uslyšel ještě královnin hlas.

Nastal bílý den. Loďka uháněla vpřed s větrem o závod, a dříve než sluníčko obešlo na nebi svou dráhu a sklonilo se k západu, zahlédl Daniel obrysy rodných břehů. Opět si vzpomněl na rodiče, ale teprve teď pomyslel na to, jakou jim způsobil starost. Přesto věřil, že mu odpustí odjezd beze slůvka rozloučení, až jim vypoví vše, co se mu za ty tři dny přihodilo.

Když vešel do rodné chaloupky, zarmoucení rodiče ho již oplakávali. Mysleli, že na moři za bouře jistě zahynul. To bylo radosti! A když jim pak vyprávěl, co vše zažil, maminka ho nechtěla ani za nic pustit na tak nebezpečnou cestu ještě jednou. Ale tatínek řekl:

„Daný slib je daný slib, maminko. Teď se na Daniela možná hněvá král bouře za to, že chce vílám pomoci, ale když nesplní to, co slíbil, zklame všechny víly i samu královnu moře. Daniel není zbabělý a musí splnit důležitý úkol. My budeme doufat, že se nám syn šťastně vrátí i z druhé cesty. Nejede tam pro svou kratochvíli, ale aby pomohl v nouzi těm, kdo často dávají v sázku vlastní život, když za bouře pomáhají na moři rybářům a trosečníkům, aniž by pomyslili na svou záhubu.“

Maminka věděla, že má tatínek pravdu, ale přesto se nepřestala o Daniela strachovat. Když si mládenec po návratu domů trochu odpočinul a potěšil ustaranou maminku, dali se spolu do hledání vílina střevíčku. Ale jako by se po něm zem slehla.

Čas nemilosrdně plynul. Do úplňku zbývalo již jen deset dní a po střevíčku stále nikde ani památky. Když tu jedné noci měl Daniel zvláštní sen. Zjevila se mu víla Perlinka a ptala se ho, zda už našel její střevíček.

„Nenašel,“ odpověděl jí Daniel zarmouceně.

„Nenašel, protože jsi dobře nehledal,“ řekla Perlinka a smutně se na něho usmála.

„Cožpak jsi zapomněl na svou tajnou skrýš, kam jsi v dětství ukládal své nejdrahocennější poklady? Pamatuješ? Ta malá jeskyně v kopcích, za vaší chaloupkou, to přece bývalo tvé zakleté království, o kterém jsi věděl jenom ty. A jenom ty tam můžeš znovu nalézt cestu. Až se zítra ráno probudíš, poslechni mou radu a vydej se do kopců. Tam najdeš to, co zde marně hledáš. Pospěš si, milý hochu, nebo budu muset zůstat bílou labutí navěky.“

Když se druhý den ráno Daniel probudil, myslel si, že to vše bylo jen noční mámení unavené mysli, avšak když ani následujícího dne střevíček nikde doma nenalezl, vydal se ho hledat tam, kam ho ve snu poslala Perlinka, do krajiny polozapomenutého dětství.

Dlouho bloudil po kopcích sem a tam, až konečně našel vchod do jeskyňky, který byl za ta léta téměř úplně zarostlý pruty maliní a ostružiní. Když se hodně přikrčil, přece se mu s námahou podařilo vlézt dovnitř. V jeskyni bylo šero, ale i tak uviděl Daniel skrze cáry pavučin a nános prachu na jednom skalním výstupku mezi ostatními poklady z dětství cosi se zablýsknout. Když popolezl blíž a odfoukl prach, zazářil střevíček i v přítmí jeskyně tak jako kdysi. Konečně našel to, co tolik hledal. Poděkoval v duchu víle Perlince za radu, opatrně vylezl ze své dětské skrýše a vesele se vydal k domovu.

Ještě toho večera se připravil na cestu. Tentokrát si vzal s sebou vydatné zásoby jídla a pitné vody a na příď loďky přivázal Perlinčin růžový závoj. Brzy zrána se rozloučil s rodiči a vyplul. Perlinčin závoj byl dobrým lodivodem, moře bylo klidné a cesta mu rychle ubíhala. Daniel únavu ani necítil. Úkol, který měl před sebou, ho poháněl stále vpřed. Už už se mu zdálo, že dojede k Čarovnému ostrovu bez nehody, když tu se náhle nebe zlověstně zatáhlo a na moři se začaly zdvíhat vysoké zpěněné vlny.

Blížila se bouře. Zahřmělo a první blesk rozťal letní oblohu. Vlny nemilosrdně uchopily lodičku a divoce s ní smýkaly sem a tam. Perlinčin závoj už cestu neukazoval a Daniel byl vydán rozbouřenému moři napospas. Setmělo se tak, že neviděl ani kousek před sebe. Bouře sílila a mládenec už nemohl ani veslovat. Náhle se přihnala obrovská vlna, vyhodila loďku do výše a převrhla ji. Další vlna uchopila tonoucího Daniela a vynesla ho na břeh malého ostrůvku. Když blesk ozářil oblohu, uviděl hoch, že celý ostrůvek je jen jediná holá skála a že se odtud bez loďky nikdy nedostane. Věděl, že ten, kdo mu nastražil tuto past, určitě nebude daleko.

„Co teď?“

Tu se za ním jízlivě ozvalo:

„I pěkně vítám, mládenečku, to jsou k nám hosté! Už tu na tebe dlouho čekám, abych překazil tvé odvážné dílo.“

Když se Daniel otočil za hlasem, uviděl malého, zamračeného mužíka s dlouhým vousem z mořské pěny. Byl to král bouře.

„Co si přeješ a proč mne zdržuješ v mé cestě na ostrov víl?“ zeptal se ho Daniel.

„Mám vždy radost, když mohu někoho pozlobit, nebo někomu ublížit, a proto tě odtud nepustím, dokud mi nedáš Perlinčin střevíček,“ hromoval král bouře.

„Toho se nikdy nedočkáš,“ odpověděl Daniel.

„Že nedočkám? Pak tedy zůstaneš mým vězněm až do příštího úplňku a Perlinka bude bílou labutí už navždy. Potom si klidně jeď,“ řekl král bouře výhružně a divoce se rozchechtal. „Nikdo mi nesmí vzdorovat. Pamatuj, že ani všechny víly i se samotnou královnou ti odtud nepomohou. Ale můžeš si to ještě rozmyslet.“

„Už jsem řekl, to raději zůstanu zde, než abych zradil své přátele,“ odpověděl mu pevným hlasem Daniel.

Rozezlený král bouře divoce máchl svým žezlem a zmizel ve zpěněných mořských vlnách.

Sotva se tak stalo, objevila se před Danielem víla Vlnuška.

„Co ty tu děláš, Vlnuško?“ zvolal mládenec překvapeně.

„Přišla jsem ti pomoci, Danieli, ale nejdřív musím nalézt tvou loďku. Jinak se odtud nedostaneme.“

Po těch slovech zmizela Vlnuška v divokých vlnách. Za okamžik ji však již hoch spatřil ve svitu blesku přijíždět k ostrůvku v loďce s Perlinčiným závojem třepotajícím se nad přídí.

„Rychle nasedej, ať dojedeme na Čarovný ostrov včas. Ničeho se neobávej a pospěš honem!“

Daniel skočil do loďky, Vlnuška pokynula rukou, ale loďka zůstala stát na místě jako přikovaná. Tu se za nimi ozval rozezlený hlas krále bouře:

„Kdo ti dovolil, Vlnuško, abys tomu člověku pomáhala?“

„Dělám to, co chci, králi. Nikdo mi nemá co zakazovat, ani co poroučet. Nemusím tě žádat o dovolení, pokud chci někomu pomoci. Je to moje rozhodnutí.“

„Zapomínáš, že na rozbouřeném moři jsem jediným vládcem já, král bouře.“

„Nezapomněla jsem na to, králi. Byla jsem dlouho tvou přítelkyní a prokázala jsem ti mnoho dobrých služeb. Za přátelství s tebou jsem ale draze zaplatila. Rozhněvala se na mne sama královna moře. To proto nyní nesmím na Čarovný ostrov mezi své družky. Doufám, že ani ty jsi nezapomněl na naše přátelství, a tak nebudeš bránit této loďce v plavbě.“

„Daniel se už nikdy více nesmí dostat na ostrov. Bude tak, jak jsem řekl,“ odpověděl jí král nazlobeně.

„Je to tvé poslední slovo, králi? Pak si tedy vezmi zpět svůj dar,“ řekla Vlnuška, odepnula si zlatý pás a podala ho králi bouře.

„Vzpomínáš? Slíbil jsi, že mi vyplníš každé přání, když ti budu někdy chtít vrátit tvůj dar. Vezmi si ho tedy zpátky a splň dané slovo. Propusť Daniela.“

„Uvážila jsi dobře, co po mně žádáš, Vlnuško? Vždyť ten, kdo mi vrací můj dar, přestává být mým přítelem.“

„Ano, králi, a vím také, co mne čeká, přesto trvám na svém přání.“

„Dobrá tedy, dodržím svůj slib. Prosila jsi za tohohle mladíčka, ne za sebe. Daniel má cestu volnou, ty však se mnou zůstaneš tady na ostrůvku navěky. Ale pamatuj, již nejsme přátelé! Královna moře a víly tebou za tvou zradu pohrdají a já tě nenávidím. Zůstaneš úplně sama. Máš však ještě možnost se zachránit. Odvolej své pošetilé přání a budeme zase přátelé.“

„Ne, králi, své přání zpět nevezmu. Již jsem byla dost potrestána za naše přátelství. Pospěš si, Danieli, musíš na ostrov doplout sám. Všechny tam ode mne pozdravuj a vyřiď naší královně Dobromile, že lituji svého provinění. Ráda bych se královně moře omluvila za svou nerozvážnost, ale je pozdě,“ povzdechla si Vlnuška.

V tu chvíli moře zašumělo a před Vlnuškou se objevila krásná usměvavá šedovlasá paní, jíž se ve vlasech třpytila korunka z mořských perel a různobarevných mořských korálů. Byla to královna moře. V rukou držela růžový závoj, a když ho podávala Vlnušce, řekla:

„Královna moře nejen spravedlivě trestá, ale mnohem raději odpouští těm, kdo litují svých činů a kdo si odpuštění zaslouží. Přesvědčila jsi mne, Vlnuško, že máš dobré srdce. Odpouštím ti tedy. Pomáhej vždy těm, kdo pomoc potřebují. Tím nejlépe dokážeš, že sis mé odpuštění opravdu zasloužila. Doprovoď Daniela na Čarovný ostrov a vrať se ke svým družkám. Pozdravuj ode mne vaši královnu.“

„Děkuji ti, milá královno, už tě nikdy nerozhněvám,“ řekla Vlnuška a poklekla před královnou, která ji zahalila růžovým závojem.

„Vstaň, Vlnuško, jsi opět svobodná,“ pravila královna a vlídně se na vílu usmála.

Král bouře, který zachmuřeně přihlížel tomuto setkání, rozzlobeně řekl:

„Jak to, že mne každý nenávidí a tebe každý miluje?“

„Konej dobré skutky, pomáhej a odpouštěj druhým tak, jak to činíme my. Pokud to dokážeš, pak tě jistě všichni budou také milovat,“ pravila královna moře vážným hlasem, pokynula všem na rozloučenou a zmizela.

„Dobré skutky! To tak! Když mne lidé nechtějí milovat takového, jaký jsem, budou se mne alespoň bát! Ještě jim ukážu, kdo je na moři pánem!“ zvolal král bouře výhružně. Divoce zahrozil nad mořem svým trojzubcem a zmizel v hlubinách.

Ale to už byla Danielova loďka daleko a moře se kolem ní klidně vlnilo. Na Vlnuščin příkaz loďka letěla vpřed jako šipka, ani veslovat nebylo třeba. Cesta jim rychle ubíhala a před večerem dorazili k Čarovnému ostrovu. Když vystoupili na břeh a Daniel se rozhlédl, uviděl známý háj, za ním malé jezírko, ale po duhovém zámku nebylo ani památky.

„Kde je čarovný zámek?“ zeptal se Vlnušky zklamaně, „cožpak všechna naše námaha byla marná?“

„Nebuď tak netrpělivý, Danieli. Počkej, až na nebe vyjde první hvězdička, pak spatříš překrásnou podívanou. Zatím přivaž loďku u břehu a odpočiň si. Brzy si pro tebe přijdu.“

Daniel učinil, jak mu Vlnuška poradila. Posadil se na břehu ostrova do chladné, sametově měkké trávy a toužebně pozoroval stmívající se nebe. Sotva zapadlo slunce a objevila se mu nad hlavou první hvězdička, začal z jezerní hladiny pomalu vystupovat čarovný zámek: nejdříve štíhlé věže, potom střechy a cimbuří a nakonec i bílé zdi s vysokými okny. Konečně se zámek vyhoupl nad jezerní hladinu celý. Za úplňku duhově světélkující záře zámku dodávala všemu kolem pohádkovou nádheru.

Tu před mládencem znovu stanula Vlnuška s otázkou:

„Tak co, jsi spokojen, Danieli? To je krása, viď?“

„Ano, Vlnuško, je to překrásné. Vím, že jsem bláhový a neskromný, ale přál bych si vidět, jaké je to uvnitř zámku. To teprve musí být nádhera.“

„Ano, je, ale jak už víš, žádný člověk tam nesmí vstoupit. To proto je zámek střežen začarovanou jezerní hladinou.“

Co tak spolu rozmlouvali, zašuměly všude kolem vodotrysky, otevřela se zámecká brána, ze zámku zazněla krásná tichá hudba a z brány pomalu sestupovaly po schůdcích do jezírka mořské víly. Naproti jim plula zakletá bílá labuť Perlinka, která bez svého závoje nemohla ani za noci nabýt své dřívější podoby. Víly s ní laskavě rozmlouvaly, utěšovaly ji a hladily po bělostných křídlech.

Jako poslední vyšla ze zámku královna Dobromila. Kráčela zvolna po alabastrových schůdcích do jezírka, ale neusmívala se tak radostně jako dřív. V krásné tváři se jí zračila obava a smutek. Vyptávala se všech víl, zda někde na moři nepotkaly Danielovu lodičku. Žádná z nich však Daniela od posledního setkání při úplňku nespatřila. Královniny obavy ještě vzrostly. To jistě odvážnému mládenci překazil cestu na Čarovný ostrov král bouře.

Vtom se však nablízku ozvaly veselé hlasy, rozhrnuly se keře a z nich vyšli k jezírku Vlnuška s Danielem, který nesl v rukou Perlinčin závoj a maličký střevíček:

„Již se nemusíte ničeho obávat, šlechetná královno. Přicházím, abych vrátil Perlince ztracenou svobodu. Avšak bez pomoci královny moře a víly Vlnušky bych se k vám vrátit včas nemohl. Poděkujte proto především jim,“ dodal Daniel skromně.

Potom vyprávěl královně o všem, co se na moři přihodilo. Víly je radostně obklopily a vítaly se s Vlnuškou. Daniel podal Perlinčin závoj Dobromile, a ta jím zahalila bílou labuť. V tom okamžiku před nimi stála krásná víla Perlinka podobná všem svým družkám téměř k nerozeznání. Daniel jí vrátil druhý kouzelný střevíček.

„Rychle si ho obuj, Perlinko, ať tě dobře chrání před králem bouře. Příště ale buď opatrnější,“ řekl vážně.

„Děkuji ti, Danieli, za vše, co jsi pro mne podstoupil. Co žádáš za odměnu? Řekni, ráda splním každé tvé přání.“

„Milá Perlinko, splnila se mi velká dávná touha, můj dětský sen. Konečně jsem mohl spatřit váš čarovný zámek. Nic víc nežádám. Rád jsem ti pomohl, a teď se zase rád vrátím ke svým rodičům. Jsem spokojen.“

„Opravdu nic víc nežádáš, Danieli?“

„Ne, mám radost, že vás všechny vidím zase šťastně pospolu. Dej Bůh, ať vás už nikdy nikdo nerozdělí.“

Jejich rozhovoru pozorně naslouchala královna Dobromila. Když hoch domluvil, sama ho vlídně oslovila:

„Slyšela jsem, že za svou pomoc nic nežádáš, Danieli? Líbí se mi tvá šlechetnost. Máš dobré srdce, jsi odvážný a statečný mládenec. Nu což, když nechceš žádnou odměnu, ač si ji právem zasloužíš, odměním tě sama. Dal jsi v sázku život pro záchranu jedné z nás, ale také pro naplnění svého dávného snu. Na své sny, Danieli, nikdy v životě nezapomeň. Pamatuj, že všechny velké lidské činy měly v kolébce touhu a sen. I tvoje sny tě povedou stále výš ke hvězdám. Vím však, že jedno tvé velké přání zůstalo nesplněno a že jenom skromnost ti je brání znovu vyslovit. Ať se ti tedy dnes i toto přání vyplní.“

Po těch slovech se Dobromila otočila k zámku a mávla ručkou. V tom okamžiku se opět sklenuly do jezera bílé alabastrové schůdky a jezero překlenul lehounký most. Danielovu tvář rozzářil šťastný, polodětský úsměv.

„Tak pojď, Danieli, čas nečeká,“ řekla královna a vzala okouzleného mládence za ruku. Přešli spolu most a stoupali vzhůru po schodech do zámku. Všechny víly je následovaly. Zámeckou branou prošli až na nádvoří, kde tryskaly do kašen ve tvaru velkých mušlí, ověnčených čarokrásnými květinami, nádherné vodotrysky. Třpytivé krůpěje dopadaly na vodní hladinu a vytvářely zářivé girlandy duhových barev.

Z nádvoří vstoupili do dlouhé chodby, která vedla k zámeckým komnatám. Ty byly jedna krásnější než druhá, laděny do světle pastelových tónů. Všechny byly umně vykládány perleťovými destičkami a různobarevnými mušlemi roztodivných tvarů, jež vytvářely na stropech, stěnách a podlahách pestré květinové obrazce. I veškeré vybavení zámeckých místností – nádoby, sklenky a mísy – bylo vytvořeno z darů moře. Křišťálové lustry byly ozdobeny šňůrami pestrobarevných korálů a mléčně bílých perel. Uprostřed každé komnaty byl velký vodotrysk, ve stěnách komnat vysoká, štíhlá okna s výhledem na moře, lemovaná bohatě nařasenými průsvitnými záclonami, ozdobenými šňůrami mořských korálů a drobných rybích šupinek, jež se v záři tisíců svícnů třpytily jako drahokamy.

Daniel procházel zámkem jako omámen. Nevěděl, kam se podívat dřív. Chvílemi pochyboval, zda se mu to vše jen nezdá. Že jde o skutečnost, to mu připomněla až královnina otázka:

„Tak co, Danieli, jak se ti u nás líbí?“

„Milá královno, je tu všude tolik krásy, kolik jsem neviděl a neuvidím jinde za celý život. Nikdy na Čarovný ostrov nezapomenu. Obraz vašeho království zůstane v mém srdci navždy.“

Dobromila se pousmála, vybrala na stole velikou, duhově zbarvenou lasturu a lehounce na ni dýchla. Když ji podávala Danielovi, řekla:

„Ten obraz nezůstane jen ve tvém srdci, ale můžeš jím potěšit i své blízké.“

Daniel se podíval na lasturu a nemohl uvěřit svým očím. Na perleťové lastuře vykouzlil královnin dech obraz čarovného zámku zářícího do noci všemi barvami duhy i s nádhernými vodotrysky.

„To máš, Danieli, od nás na památku. Dobře si ten dárek uschovej, protože náš zámek už nikdy víc na moři nespatříš,“ řekla královna.

Potom k mládenci přistoupila víla Perlinka. V rukou držela pěknou rybářskou síť:

„A zde máš malý dárek ode mne, Danieli, abys v dobrém vzpomínal na naše setkání. Doufám, že tě také potěší. Přeji ti, aby tato síť byla vždy plná ryb.“

„Ta je ale krásná, ze srdce ti děkuji, Perlinko, za sebe i za své rodiče.“

Jako poslední oslovila mládence víla Vlnuška:

„I já ti vděčím za záchranu, Danieli. Nemám však nic jiného, co bych ti dala, než tuto kytičku vodních květů. Odvez ji domů své mamince. Snad ji i malý upřímný dárek potěší.“

Jak Vlnuška domluvila, ozval se hlas zvonu. Hudba pomalu utichala, plamínky ve svícnech pohasínaly a víly se začínaly halit do svých závojů. Královna pravila:

„Pospěš za mnou, Danieli, nastává bílý den a s ním přichází i doba našeho rozloučení. Jakmile se úplně rozední, ponoří se náš zámek opět do hlubin jezera.“

Když sestupovali s královnou ze schodů, ztrácely se stupínky za nimi jeden po druhém, a jakmile přešli most, zmizel i ten. Voda jezera rychle zaplavovala zámek stále výš a výš, až po chvíli zmizel Danielovi z očí nadobro.

Na mořském břehu se s ním všechny víly srdečně rozloučily. Rychle mu položily na dno loďky zásoby jídla a pití na cestu, a dříve než Daniel loďku odvázal, zůstal na ostrově s královnou sám. Byl nejvyšší čas vyplout, neboť i ostrov již začaly zaplavovat mořské vlny. Na rozloučenou mu Dobromila řekla:

„Milý Danieli, už se nemusíš ničeho obávat. Zakrátko dopluješ ke svým rodičům, kteří tě již toužebně očekávají. Vyřiď jim můj pozdrav, vychovali dobrého syna. Buď vždy tak šlechetný jako dosud a štěstí tě bude stále provázet. A nyní už jeď. Šťastnou plavbu!“

„Děkuji vám za všechno, královno, bude se mi po vás všech stýskat,“ odvětil Daniel a vsedl do loďky.

Královna mu pokynula na rozloučenou, ale to již loďka odrazila od břehu a rychle se od ostrova vzdalovala. Když se Daniel otočil, nebylo už na moři po Čarovném ostrovu ani památky. V ranních slunečních paprscích se všude kolem stříbřitě třpytila jen nekonečná vodní pláň. Loďka letěla k domovu po klidné vodní hladině jako pták a k večeru již Daniel zahlédl rodné břehy. Tolik se těšil, až zase uvidí tatínka a maminku.

Když vstoupil do rodné chaloupky, všichni se zaradovali, že jsou zase pospolu a maminka nejvíc z toho, že už se konečně nemusí o syna strachovat. Daniel jim o všem vyprávěl, a potom si vzpomněl na dary, které z Čarovného ostrova přivezl. Na kouzelné lastuře se skvěl obraz čarovného zámku ve vší nádheře a velkoleposti jako živý. Když se pak maminčiny upracované ruce dotkly mořských květů, které pro ni dostal Daniel darem od Vlnušky, změnily se květy ve zlaté dukáty. Síť od Perlinky byla zase vždy, kdykoli s ní Daniel vyjel na moře, plná ryb.

Tyto dary moře od jinochových přítelkyň navždy vyhnaly bídu z rybářovy chaloupky a jeho rodina na dobré mořské víly vděčně vzpomínala. I když po čase přinesly tyto dary Danielovi bohatství, nikdy se nestal pyšným. Zůstal tak skromný jako dřív a vždy ochotně pomáhal druhým rybářům. S láskou pečoval o své rodiče a později, když se oženil a měl děti, staral se stejně pečlivě i o svou rodinu.

Po celý život měl na paměti slova královny mořských víl a královny moře:

„Čiň druhé šťastnými a budeš šťasten.“

A tak se také stalo. Svým dětem a později i vnoučatům často vyprávěl příběh o království mořských víl a o jedné velké naplněné lidské touze, ale čarovný zámek ani žádnou z krásných víl již nikdy více nespatřil.

„Pravá láska se nikdy nerozdá. Čím více dáváš, tím více ti zůstává.“
(Antoine De Saint-Exupéry)

O Pavlovi, Květušce a zahradě žití

Za devatero horami a devatero lesy panoval v jednom království král Jaroslav, který měl jediného syna Pavla.

Byl to šikovný a bystrý chlapec, který získal vzdělání od nejskvělejších učitelů a nejvěhlasnějších královských rádců. A tak, když bylo Pavlovi osmnáct let, ovládal již dobře téměř vše, co by měl umět budoucí král. Ale protože to byl moudrý mládenec, věděl, že mu k tomu, aby se mohl jednou stát opravdu dobrým králem, stále ještě chybí to hlavní, a to poznat lid, kterému měl jednou panovat. Proto přišel jednoho dne ke králi a řekl mu:

„Milý tatínku, chtěl bych na vlastní oči vidět, jak žije náš lid, a také spatřit všechny krásy rodné země, o kterých mi vyprávěli mí skvělí učitelé. Jakpak bych jinak mohl dobře a spravedlivě vládnout? Rozhodl jsem se putovat naší zemí nepoznán, abych se dozvěděl, co si lidé doopravdy myslí, co si přejí, po čem touží, a zda jsou v našem království spokojeni. Pusť mne prosím do světa na zkušenou, uvidíš, že moje cesta bude prospěšná nám oběma.“

Krále zarmoutila synova prosba, protože měl rád hodného chlapce stále ve své blízkosti, ale uznal, že má Pavel pravdu. Vždyť i on sám jel kdysi do světa na zkušenou. Avšak od těch dob již uplynulo mnoho času, a co mu zemřela jeho milovaná žena, král se cítil velice osamělý.

O to více přilnul ke svému synovi, který se jí tolik podobal.

Co dělat? Nakonec král Jaroslav s těžkým srdcem přece jen svolil a požehnal synovi na dalekou cestu, protože i on si velmi přál, aby Pavel byl jednou dobrým a spravedlivým králem, kterého by lid miloval.

A tak se princ připravil na cestu. Ve stáji si vybral koníčka Hnědáčka, kterého měl nejraději, a do torny si vzal zásobu jídla na několik dní. Rozloučil se s tatínkem a brzy zrána, jakmile vyšlo slunce, vyrazil na svou první cestu bez doprovodu strážců. Zámecká brána se za ním s rachotem zavřela, princ naposledy zamával milému tatínkovi na pozdrav a vjel do chladného lesa.

Jak tam bylo krásně! Ptáčci ve větvích vesele cvrlikali, sluníčko, jasně zářící na pasekách, přecházelo v příjemný stín lesních stromů. Les brzy vystřídala pole se zralým obilím, které sklánělo zlaté klasy k zemi a šumělo Pavlovi na pozdrav, hebká luční travička mu byla měkkou poduškou k odpočinku. Nad ním plula vysoká bělostná oblaka. To byl jiný svět než doma na zámku. Byla tu nekonečná volnost širého prostoru, kterou dosud nepoznal. Mladý princ se zaradoval, jak bohatá a krásná je jeho rodná zem.

Všechno, co viděl kolem, bylo pro Pavla nové a vše ho těšilo. Čistá bílá venkovská stavení s červenými střechami, malebné vesnické kostelíky se zvoničkami i vesničané, kteří, ač ho vůbec neznali, chovali se k němu mile a přátelsky. Okolní svět byl jako velká nádherná mozaika, hýřící všemi barvami. Okouzlený Pavel vůbec netušil, že by tomu mohlo být někde i jinak.

Když už tak putoval širým světem po několik týdnů, rozhodl se, že se také zajede podívat do nedalekého města. Doufal, že tam do večera dorazí a požádá o nocleh. Cesta ho vedla hlubokým lesem, který byl stále pustší a temnější. Nikde nebylo ani kytičky, ani ptáčka, ani jiné živé duše. Pavel byl odvážný mládenec a nikdy se nebál. Přesto však na něho padl pocit neznámé tísně, který mu sevřel srdce. Moc si přál, aby už byl z tmavého lesa venku a opět spatřil nad hlavou zářit jasné sluníčko. Ale rychle se stmívalo, slunce již zapadlo za vrcholky hor a lesu stále nebylo konce. Nastal večer a vše zahalila černá tma. Pavel sesedl z koně, vzal ho za uzdu a klopýtal přes kořeny stromů a vystouplé kameny. Na cestu jim nesvítil ani měsíc, ani hvězdy, byla temná noc.

Pavel se už už chystal, že v lese přenocuje a teprve ráno půjde dál, když tu spatřil nedaleko před sebou blikat malé světélko:

„Kde je světlo, tam jsou i lidé,“ řekl si a vydal se s koníčkem tím směrem, odkud světlo přicházelo. Za chvíli se ocitli na malé mýtině, uprostřed níž stála chaloupka. Její okénko přívětivě zářilo do temné noci jako jasná hvězdička.

Pavel zaklepal na dveře chaloupky a zanedlouho mu přišel otevřít stařeček, kterému bílé vousy sahaly až po pás. V ruce držel dřevěné žezlo s mnoha drobnými zářezy. Hoch ho poprosil o nocleh pro sebe i pro koníčka. Stařeček přívětivě přikývl na souhlas a zavedl mládence do útulné světničky, kde plápolal v krbu příjemný oheň. Pavlova koníčka pak odvedl do stáje, kde ho nakrmil a dal mu napít čerstvé vody, aby se koníček po dlouhé cestě trochu osvěžil. Když se vrátil k Pavlovi, viděl, že i mládenec je namáhavou cestou velmi unaven, a tak mu přinesl hrnek kozího mléka a krajíc chleba na posilněnou. Pavlovi za celý den vyhládlo, a proto u laskavého hostitele rád povečeřel.

Stařeček mládence s úsměvem pozoroval, a když se Pavel dosyta najedl, otázal se ho:

„Tak jakpak se ti, Pavle, u mne líbí?“

„Ty mne znáš, dědečku?“ podivil se Pavel, „vždyť se dnes vidíme poprvé.“

„Inu, jak bych neznal, milý hochu. Znám nejen tebe, ale i tvého tatínka, krále Jaroslava, a znal jsem dobře i tvou maminku, královnu Marii.“

„Kdo jsi, dědečku?“ otázal se hoch starce s údivem.

„Jsem Život. Své tajemství ti nemohu prozradit. I kdybych to udělal, stejně bys ho nepochopil, jako ho nepochopili ti, kdo mne navštívili před tebou.“

„Kde to jsem?“ zeptal se Pavel váhavě.

„Jsi, chlapče, mým hostem. Jsem doma všude a nikde, kdo mne hledá, nikdy mne nenalezne, jsem všech a ničí, přicházím sám, nečekán, nevolán.“

Pavel se chtěl dál vyptávat tajemného stařečka, avšak jeho otázky přerušila čarokrásná záře, která se náhle rozlila světničkou. Jako by samo slunko zaletělo svými paprsky do chaloupky. Než se Pavel probral z překvapení, stála před ním překrásná dívka. Půvabem se jí nemohla vyrovnat žádná z dívek, které vídal na královském dvoře. Pavel na ni okouzleně hleděl jako na krásný přízrak a bál se dokonce i pohnout, aby snad ten zářivý obraz neopatrným pohybem nezaplašil.

Na první pohled se do dívky zamiloval.

„Buď u nás vítán, Pavle,“ řekla dívka. Stála před ním a líbezně se na něho usmívala. Když viděla jeho velké rozpaky, podala mu svou alabastrově bílou drobnou ručku na uvítanou.

„Kdo jsi, krásná dívčino?“ zeptal se jí princ nesměle.

„Jsem Štěstí, Pavle, ale můj otec Život mi říká Květuška, protože miluji všechny květiny a velice ráda mu pomáhám pečovat o jeho zahradu.“

Pavel poznal, že právě tuto dívku a žádnou jinou bude věrně milovat po celý život a že bez ní nemůže žít. I kdyby prošel světa kraj, nic by se nezměnilo na síle lásky, kterou cítil k této dívce.

„Květuško, staň se prosím mou ženou a pojď se mnou na zámek za tatínkem. Všichni tě budou milovat. Budeme společně vládnout naší krásné zemi, aby všude kvetly zahrady štěstí. Nikdy se ti u nás nezasteskne, uvidíš.“

„To nemohu, Pavle. Musím na tomto světě plnit jiné, důležitější úkoly. Nemohu opustit svého otce. Zůstal by na všechno sám. Vrať se domů, milý princi, a na mne zapomeň.“

„Neodejdu bez tebe, má lásko, protože bych bez tebe nedokázal žít. Když nemůžeš otce opustit, vezmi ho s sebou k nám na zámek. S úkoly, které máš vykonávat, ti rád budu pomáhat, ale tebe, Květuško, když už jsem tě jednou našel, ztratit nemohu.“

„Mé úkoly jsou příliš těžké a nesnadné, milý Pavle, nemůžeš mi pomoci, protože je žádný smrtelník splnit nedokáže,“ řekla Květuška smutně.

„Květuško, prosím, řekni, co bych měl učinit,“ naléhal Pavel, „rád pro tebe podstoupím jakoukoliv zkoušku. Žádný úkol pro mne nebude příliš těžký.“

„Dobrá tedy, když jinak nedáš, Pavle, povím ti, co je mým posláním. Mám smývat slzy utrpení z tváří nešťastníků a vlévat jiskru naděje, štěstí a nového života do smutných a zlomených lidských srdcí.“

Na to Pavel řekl:

„Květuško milá, vždyť i mým největším přáním je učinit lid této země šťastným. Poraď mi jen, co mám udělat, jak ti mohu s tvou prací pomoci?“

Květuška se obrátila s prosbou ke svému otci:

„Smím, tatínku?“

„Nu, Pavle, když za tebe prosí má dcera, nerad bych jí stál v cestě a zranil její předobré srdce. Pokus se tedy si ji získat, ale tvůj úkol nebude tak lehký, jak se ti na první pohled zdá. Dobře poslouchej, co ti budu vyprávět. Mám více dětí. Kromě Květušky, která rozdává vám lidem štěstí, mám ještě dcery Lásku, Naději, Víru a Svornost, jimž ale na zemi přísluší jiné poslání. Mám však také dcery Závist, Nenávist, Zlobu a syna Žal. Tyto mé děti neustále ničí dílo mé nejmladší a nejmilejší dcery. Květuška s nimi musí o lidské štěstí bojovat. Láska a Svornost jí v tomto boji sice pomáhají, ale samy mají ve světě své práce dost a dost. Květuščiny péče je zapotřebí všude, i v mé zahradě. Těžko by Květuška mohla přebývat stále na jednom místě. Teď už vidíš, Pavle, že úkol, který máš splnit, není vůbec snadný, vždyť když pomůžeš jednomu člověku, pět dalších mu to bude závidět.“

„Přesto mi dovol, stařečku Živote, abych se alespoň pokusil učinit lid v naší zemi šťastným a spokojeným, ať už je to úkol sebetěžší,“ řekl princ.

„Dobrá, Pavle, když jinak nedáš, jsme dohodnuti. Až tvoje země bude úplně šťastná, smíš si odvést Květušku k sobě na zámek, stane se pak tvou ženou. Souhlasíš?“

Pavel pohlédl do blankytně modrých Květuščiných očí a řekl:

„Pro tebe, Květuško, rád podstoupím všechny nástrahy a zkoušky, i život svůj bych neváhal obětovat, jen abys ty byla šťastná.“

„Staň se tedy, jak si přeješ, Pavle. Zkouška začíná!“ řekl Život vážným hlasem a mávl svým žezlem. V tom okamžiku Pavla obestřela tma, a když znovu prohlédl, stál na louce vedle svého koníčka. Na nebe vyplul měsíc a jeho bledý svit matně ozařoval okolí. Po lesu, mýtině a chaloupce nebylo nikde ani památky. Pavel se již chystal na louce ke spánku, když tu zaslechl milovaný hlas:

„Pavle, to jsem já, Květuška. Zastesklo se mi po tobě a chci ti pomoci, neboť beze mne bys nad úkoly nikdy nezvítězil. I já tě miluji z celého srdce a chtěla bych se stát tvou ženou. Vezmi si tyto tři dary: kouzelný měšec, proutek a píšťalku. Každý z darů ti na tvé cestě dobře poslouží. Měšec bude stále plný zlata a stříbra, proutek vzkřísí každého, i kdyby už umíral, a na píšťalku zapískej, když ti bude nejhůř. Nezapomeň ale, že píšťalku smíš použít pouze třikrát. Na tvé zapískání přijdu a pomohu ti.“

Pavel k sobě Květušku vroucně přivinul:

„Děkuji ti, má lásko, uvidíš, že tě nezklamu. Dokážu tvému otci, že si tě opravdu zasloužím.“

„Věřím ti, Pavle,“ řekla Květuška. Utrhla dvě bylinky a dala je sníst koníčkovi.

„Kdybys někdy moc spěchal a nedostávalo se ti času, tvůj koníček ti pomůže,“ pravila ještě a pohladila Hnědáčka po hřívě. Ten k ní otočil hlavu, jako by jí rozuměl, a vesele zařehtal. Potom Květuška objala a políbila Pavla na rozloučenou, a než se nadál, zmizela jako lehounký vánek. Marně ji Pavel volal, už se víc neobjevila.

Jakmile ráno ozářily zemi první hřejivé sluneční paprsky, sedl Pavel na věrného koníčka a vydal se na cestu. Jel a jel, až přijel do jedné vesnice, kde většinu chalup zničil velký požár. Všude kolem se ozýval jen nářek a pláč zbídačených vesničanů. Když Pavel viděl neštěstí, které je postihlo, podělil všechny spravedlivě zlaťáky z kouzelného měšce.

Zakrátko vyrostly na místě spáleniště nové chaloupky a pláč vystřídala radost. Lidé netušili, že jejich zachráncem je sám budoucí král.

Ten zatím putoval po rodné zemi a pomáhal všude tam, kde bylo třeba. Jednou ho cesta vedla lesem, až dojel k dřevěnému srubu, ve kterém bydlel se svou ženou a dětmi dřevorubec. Zevnitř srubu se ozýval nářek a pláč. Princ sesedl z koně a vstoupil do malé chaloupky, aby se pozeptal, co se přihodilo. Na posteli uviděl ležet umírajícího muže, živitele početné rodiny, jehož těžce zranil padající kmen obrovského stromu. U jeho lůžka klečela nešťastná žena a sedm plačících dětí. Zdálo se, že už žádný člověk nemůže tomuto muži pomoci.

Tu přistoupil k jeho lůžku Pavel a dotkl se ho čarovným proutkem. Proutek sice rány zacelil, ale oživit muže už nedokázal. Bylo příliš pozdě. Tehdy princ zapískal na kouzelnou píšťalku poprvé. Stal se zázrak. Muž otevřel oči, rány jako by na těle nikdy nebyly. Byl uzdraven. Děti se vesele seběhly kolem Pavla, objaly ho a děkovaly mu za tatínkovu záchranu. Pavel jim přidal tolik peněz, aby rodina už nikdy neměla nouzi. Potom se s nimi rozloučil a jel dál.

Tak jezdil svou zemí křížem krážem po několik let a zastavoval se všude tam, kde bylo jeho pomoci třeba – u chudých i bohatších, ve městech, vesničkách i na samotách. Kouzelný proutek a měšec s penězi mu všude dobře posloužily.

Až jednou vešel do chudičkého stavení, kde naříkali dva malí sirotci nad zemřelou maminkou. Ani měšec, ani kouzelný proutek nemohl zaplašit zármutek a nezměrnou bolest v jejich srdcích. Děti zůstaly na světě samy, zcela opuštěny, bez lásky, bez pomoci a bez ochrany. Osud nešťastných opuštěných dětí Pavla hluboce dojal, a tak zapískal na stříbrnou píšťalku podruhé a žena na lůžku procitla k novému životu.

V tom okamžiku však Pavel zaslechl varovný Květuščin hlas:

„Pamatuj, Pavle, již jen jedenkrát mne smíš požádat o pomoc a ještě tolik úkolů ti zbývá.“

Pavel však nedbal jejího varování. Nadevše ho hřál u srdce obrázek dvou dětí, jež se blaženě tulily k mamince.

A tak princ putoval světem dál a dál, a na návrat domů neměl zatím čas ani pomyslit. Za tu dobu zažil mnoho dobrého i zlého. Pochopil už pravdivost slov stařečka Života. Sám se mnohokrát přesvědčil, jak málo lásky je mezi lidmi a jak mnoho je na zemi zloby, závisti a klamu.

I stalo se, že přijel jednou do velkého města, které bylo celé zahaleno do černého smutečního sukna. Když se ptal v zájezdní hospodě, proč je ve městě hluboký smutek, řekli mu, že zemřel král Jaroslav, jeho otec. Pavel zůstal stát, jako by ho zasáhl blesk. Teprve po chvíli se vzpamatoval, a když pochopil celou tíživou pravdu slov, vyšel ven ke svému koníčkovi a hořce zaplakal. Po celou dobu pečoval o štěstí a spokojenost druhých, pomáhal každému, co mohl, a nyní najednou nevěděl, co si počít. Umínil si, že se ihned vydá domů, aby tatínka ještě naposledy spatřil, než ho uloží k věčnému spánku. V první chvíli úplně zapomněl, že by mohl Květušku požádat o pomoc, ale věrný koníček k němu natáhl hlavu a zašeptal mu náhle do ucha lidským hlasem:

„Pane můj, ještě není vše ztraceno. Sedni rychle na mne a dobře se drž. Pojedu cestou, kterou ještě neznáš.“

A jen co na něho Pavel nasedl, vznesl se Hnědáček do oblak jako pták. Pluli spolu nad zemí a dole pod nimi ubíhaly lesy, pole, louky, rybníky, kopce, města a vesnice, až se konečně koník u jednoho lesa spustil k zemi.

„Zde za tímto lesem je tvůj domov, můj pane,“ řekl naposledy lidským hlasem koníček Hnědáček.

A opravdu, sotva les přejeli, uviděl Pavel na kopci rodný zámek. Na všech věžích vlály černé smuteční prapory. Když hradní stráž a služebnictvo spatřilo přijíždět králova syna, vyšli mu s pláčem naproti a společně se vydali do zámecké kaple. Tam ležel na vysokém podstavci před oltářem v bledé záři mnoha svící Pavlův tatínek. Princ poklekl u jeho hlavy a s hlubokým zármutkem líbal drahou otcovu tvář a hladil jeho stříbrné vlasy. V tu chvíli si vzpomněl na Květušku a rozhodl se zapískat na stříbrnou píšťalku potřetí. V tom okamžiku se mu zjevila jeho milá a on prosebně sepjal ruce:

„Květuško, vrať život mému tatínkovi.“

Víla Štěstí se na Pavla líbezně usmála, pohladila alabastrovou ručkou královu hlavu a zmizela.

Král Jaroslav procitl a nechtěl uvěřit, že zemřel. Zdálo se mu, že jen na dlouhou dobu usnul, aby si odpočinul. Velice se však potěšil, když uviděl svého syna živého a zdravého. Pavel mu vyprávěl o všem, co při svém putování zažil. Starý král syna pochválil za jeho obětavost, vždyť na něho mohl být právem hrdý. Rád proto souhlasil, že ho bude na cestách po království od nynějška doprovázet.

Bylo to veselé putování rodnou zemí. Oba se velmi radovali, když viděli svůj lid šťastný a spokojený. Všichni poddaní jim vyprávěli celé legendy o mladém, obětavém zachránci, a mnozí poznali teprve nyní, že jím byl právě královský syn, jejich budoucí panovník.

Když otec se synem přijeli do jednoho lesa, spatřil Pavel sedět na pařízku stařenku jako věchýtek, celou ohnutou stářím k zemi. Vlídně ji pozdravil a ona řekla:

„Chlapče, už tu na tebe dlouho čekám, moje dcera si tě vybrala za manžela.“

Pavel jí rozveseleně odpověděl:

„Já už svou nevěstu dávno mám, ale dobrá, babičko, když jinak nedáš, doveď mne tedy k tvé dceři, když si tolik přeje být mou ženou.“

Král Jaroslav s princem Pavlem vystoupili z kočáru a kráčeli za babičkou, až došli k malé chaloupce. Když vešli dovnitř a usedli ke stolu, zdálo se Pavlovi, že v této světničce už jednou byl. Vstal a vyšel za stařenkou do síňky, aby se jí na to zeptal. V okamžiku, kdy k němu obrátila svou tvář, překvapeně ucouvl. Před ním nestála žádná vetchá stařenka, ale jeho milovaná, usměvavá a krásná Květuška.

„To jsi ty, Květuško,“ zvolal Pavel a vroucně objal štěstím zářící dívku, „tušil jsem, že mne zkoušíš.“

Držíce se za ruce, vešli spolu do světničky. Král Jaroslav se velmi zaradoval, když spatřil krásnou Pavlovu nevěstu a rád jim oběma požehnal. Potom se začali chystat na cestu do zámku.

Vtom se na zápraží ozvaly těžké kroky. Do světničky vstoupil stařec Život, a když se s oběma hosty přivítal, pravil:

„Dobře sis vedl, Pavle, obstál jsi ve všech zkouškách. Svými skutky jsi dokázal, že si mou dceru doopravdy zasloužíš. Ať se tedy Květuška stane tvou ženou, když si to oba tolik přejete.“

Potom se obrátil ke své dceři:

„Nebudu ti tvé rozhodnutí rozmlouvat, milá Květuško, protože i vy dva máte právo na své štěstí, kterým je vám vaše láska. Mám ale o tebe, až budeš žít ve světě lidí, velký strach. Cizí prostředí, které neznáš, přetvářka a klam ti uškodí právě tolik, co rostlinkám náhlé přesazení. A tak když ti bude někdy smutno, vzpomeň si, dceruško, na starého otce, jemuž jsi byla jediným opravdovým potěšením a který tě bude vždy milovat. Pamatuj, že se ke mně můžeš kdykoli vrátit.“

Když stařec Život domluvil, stiskl všem srdečně ruku, mávl svým kouzelným žezlem a chaloupka i se zahradou se rozplynula. Král a princ s Květuškou tu stáli před královským kočárem sami.

I nasedli všichni do kočáru a vesele ujížděli do zámku, kde se brzy slavila slavná svatba, která trvala několik týdnů. Zdálo se, že všichni jsou šťastni a spokojeni a že nic nemůže zkalit toto štěstí a pohodu.

Po oslavách nastaly v zámku všední klidné dny. Pavel jen zářil štěstím, vždyť konečně měl svou lásku po svém boku. Mýlil se však, když se domníval, že i jeho mladá žena je na zámku spokojená a šťastná. Květuška chřadla den za dnem. Už nebyla tak veselá jako dřív, neprocházela se krásnou zámeckou zahradou, neprozpěvovala si. Sedávala zamyšleně u okna a smutně hleděla do modravých dálek. Její oči pohasly, v tvářích se usadila vosková bledost, ale nikdy si Pavlovi nepostěžovala, aby nezranila jeho srdce. Vždyť věděla, jak moc ji miluje, že to ona je jeho štěstí.

Pavel nejprve doufal, že si Květuška na zámku zvykne, a snažil se ji všemožně rozveselit. Když však viděl její převeliký zármutek, zeptal se jí jednoho dne, když spolu seděli na zahradě v růžové besídce, co ji trápí, a jak by jí mohl pomoci. Květuška se mu dlouho zdráhala povědět pravdu, nechtěla mu způsobit bolest, ale když jinak nedal, řekla:

„Stýská se mi po domově, po mém milém tatínkovi, Pavle. Najdi ho, prosím, a vyřiď mu, že na něho stále myslím. Popros ho, aby ti dal pro mne kouzelné zrcátko, které visí na stěně v mé světničce. Když budu to zrcátko mít, budu s ním moci být stále.“

Hned na druhý den se Pavel vydal na cestu. Zamyšleně jel lesem a dal koníčkovi Hnědáčkovi úplnou volnost. Věděl, že stařec Život se mu v pravou chvíli objeví sám. Jak tak jel, náhle se před ním objevila krásná dívka, velmi podobná jeho ženě. Byla to její sestra Závist a zvala Pavla k sobě na návštěvu. Pavel nejprve nechtěl, ale potom, aby Květuščinu sestru neurazil, její pozvání přece jen přijal.

Sesedl z koně a kráčeli spolu lesem, až přišli na mýtinu, kde stál pěkný domek s velkou zahradou a kolem něho se v mechu klikatil potůček. Ale divná to věc – voda v potůčku byla teplá a slaná, a když se unavený Pavel chtěl napít, řekla mu Závist:

„Nepij, Pavle, nebo budeš celý život nešťastný. To jsou lidské slzy. Potůček patří našemu bratru Žalu. Ten se doma moc nezdrží, stále má mezi lidmi plno práce.“

Z domku jim vyšly naproti dvě další dívky, rovněž podobné Květušce. Byly to Nenávist a Zloba. Když se Pavel se všemi sestrami přivítal, zeptaly se ho, kam má namířeno. I vyprávěl jim, že Květuška stůně a že jde za otcem Životem poprosit ho o radu a o pomoc. Sestry se při Pavlově vyprávění podivně usmívaly, a když dovyprávěl, utrhla Závist krásnou rudou růži, pokropila ji vodou z potůčku a podala ji Pavlovi:

„Tuto růži dones od nás Květušce darem. Určitě ji uzdraví, ale našemu otci o tom dárku nic neříkej.“

Potom ho sestry vyprovodily na cestu. Pavel netušil zradu, a tak pečlivě ukryl růži do torby. Rozloučil se s Květuščinými sestrami a jel lesem dál.

Jel a jel, když tu se náhle za ním ozval známý hlas:

„Hledáš mne, Pavle?“

Pavel se otočil za hlasem a uviděl Květuščina otce.

„Vím, proč přicházíš,“ řekl Život. „Květuška stůně zármutkem po domově a myslí si, že ji uzdraví kouzelné zrcátko, viď? Pospěšme tedy do chaloupky,“ pobídl ho Život.

V chaloupce bylo vše jako dřív, a když pak vešli do Květuščiny světničky, podal Život Pavlovi malé zrcátko:

„Kdokoli do tohoto zrcátka pohlédne a pomyslí na osobu jemu drahou, i kdyby byla velice daleko, objeví se mu v něm její obrázek.“

Pavel vzal zrcátko do rukou, a ihned pomyslil na svou ženu Květušku. Avšak to, co uviděl v zrcátku, ho velmi zarmoutilo.

Bledá Květuška bezvládně ležela na lůžku, kolem něhož stálo mnoho věhlasných lékařů a mudrců, které dal jeho otec povolat z celého světa. Zarmoucený král Jaroslav stál v pozadí komnaty celý smutný, protože si mladou, laskavou ženu svého syna opravdu zamiloval. Pavel poznal, že se Květušce za dobu, co byl na cestách, velmi přitížilo, a proto se chtěl ihned vydat nazpátek, aby alespoň mohl být v její blízkosti. Otec Život ho však zadržel:

„Počkej, Pavle. Nedojel bys domů včas, protože tvoje žena za několik okamžiků zemře.“

Pavlovo srdce sevřel nezměrný žal nad ztrátou milované ženy. Položil hlavu do dlaní a hořce zaplakal:

„Cožpak Květušce již opravdu nemohu nijak pomoci?“

Když stařec Život viděl nezměrnou Pavlovu lásku a bolest, slitoval se nad ním a řekl:

„Možná ještě není tak pozdě. Pospěš za mnou, Pavle!“

Rychle vyšli z chaloupky a Život zavedl Pavla do veliké zahrady, prosycené nejrozmanitějšími vůněmi. V jedné části zahrady, kam až oko dohlédlo, se prostíral překrásný růžový sad. V druhé části byly nejrůznější květiny všech druhů, barev a velikostí. U zahradní branky stála mohutná lípa, bohatě obsypaná květy, jejíž svěže zelené větve se rozpínaly do všech stran.

„Tenhle zdravý a krásný strom, který tu stojí od nepaměti, je symbolem duše tvého lidu. Dokud on nezahyne, nezahyne ani lid tvé země,“ řekl Život a otevřel zahradní branku.

„Žádný smrtelník sem dosud nevkročil. Pohleď, Pavle, tato růžová zahrada je zahradou lidského žití, a tamta menší zahrádka, plná rozličných drobných květinek, je zahradou života ostatních živých tvorů na zemi. O ni mi pomáhala pečovat má dcera Květuška.

Obě části mé zahrady často trápí zrádný hmyz a skoro každá rostlinka má nějaký skrytý kaz. Já však nemám právo prodlužovat nebo zkracovat někomu dny jeho života, a proto sám nesmím žádnou vadu odstranit, i když o ní vím. Pilně se o všechny rostliny starám, zalévám je, ale jinak jim ponechávám úplnou volnost, aby si rostly a kvetly, jak samy chtějí a dokážou.“

Opatrně kráčeli rozlehlým růžovým sadem dál a dál, aby žádnému keříku neublížili, až se Život zastavil u jednoho zvlášť mohutného růžového keře:

„Vidíš, Pavle, každý kvetoucí keř představuje jednu rodinu. Velké kvetoucí větve, to jsou rodiče, a ty útlé, něžné stonky, to jsou životy jejich dětí. Jakmile se někde na světě narodí rodičům děťátko, vypučí zde nová větévka a vykvete na ní růžové poupátko. Stejně tak se stane, když do rodiny přibude ženich či nevěsta. Větvička je svěže zelená a kvete, dokud člověk nezemře, tehdy květ uvadá a větvička uschne.“

Potom Život zamířil do samého středu růžového sadu, kde byly růže nejkrásnějších květů a barev a vážně řekl:

„Zde, Pavle, je keř vaší rodiny.“

Pavel si pozorně prohlížel růžový keř. Jedna stará, silná větev doposud kvetla a měla svěže zelené lístky. K ní se přimykala druhá, útlá větévka, která však už byla úplně suchá – to byla větev života jeho zemřelé maminky, královny Marie. Z keře vyrážely ještě dvě mladé zelené větévky. Obě byly stejně urostlé a bohatě kvetoucí, ale jedna z nich jim rychle vadla před očima. Lístky a květy se smutně skláněly k zemi víc a víc.

„To je Květuščin život,“ řekl stařec zarmouceně, „až tato větévka uvadne, tvoje žena zemře.“

„To se nesmí stát,“ zvolal Pavel zoufale a začal lístek po lístku bedlivě prohlížet vadnoucí větévku. Brzy nalezl příčinu Květuščiny nemoci. Dole, těsně u země, užíral větévku velký, ošklivý, černý červ. Pavel se zatřásl odporem, odtrhl ho od větévky a zašlápl. Potom nabral ze zahradního jezírka vodu a pokropil jí vadnoucí větévku. Větévka jako by se probrala z těžkého snu, napřímila hned lístky, kvítky i poupátka a probudila se k novému životu. Pavel se honem podíval do zrcátka. Květuška už seděla na lůžku a usmívala se. Byla zachráněna a s ní i Pavlovo štěstí.

Na to stařec Život řekl:

„Dobře jsem věděl, že Květuščin život užíral červ zármutku, ale nesměl jsem jí pomoci, i když je to má nejmilejší dcera. To proto jsem tě přivedl až sem, abys ji zachránil ty sám. Květuška však není ještě úplně zdravá. Chybí jí voda štěstí, kterou se umývala, když ještě bývala se mnou a pomáhala všem trpícím. Tu jí bohužel dát nemohu, neboť tato voda musí být vždy čerstvá, jinak ztrácí svou kouzelnou moc. Poradím ti však. Zajdi ke studánce, kde pramení voda štěstí, a popros rusalku Blaženku, která pramen opatruje, aby ti pomohla.“

Po těch slovech se stařec Život s Pavlem rozloučil. Objal ho a řekl:

„Děkuji ti za záchranu mé dcery. Jeď nyní stále dál, až tvůj koník cinkne podkovou o velký kámen a dej se třicet kroků tím směrem, kde kukačka zakuká. Tam najdeš studánku štěstí. Buď zdráv, Pavle, žehnám vaší lásce, žijte s mou dceruškou šťastně a spokojeně. Doma ode mne všechny pozdravuj. Dnes jsme se spolu viděli naposledy. To, co jsi zde spatřil, uchovej navždy jen ve své paměti.“

Když to Život dořekl, zamával Pavlovi na pozdrav a zmizel.

Pavel učinil tak, jak mu Život poradil, a zanedlouho stanul u nevelké studánky. Naklonil se nad její hladinu a zavolal:

„Blaženko, prosím, pomoz mi!“

Hladina studánky se rozčeřila a vystoupila z ní krásná dívka, která držela v ruce kytičku modravých pomněnek. Rusalka vyslechla Pavlovu prosbu a řekla:

„Vítám tě, Pavle, ráda splním tvé přání. Květuška je mou dobrou přítelkyní, často na ni vzpomínám. Počkej tu, za okamžik se vrátím.“

Voda zavířila a rusalka zmizela v drobných vlnkách. Když se opět vynořila z vody, podala Pavlovi křišťálovou lahvičku.

„Až se vrátíš domů, vylij vodu z lahvičky na stinné místo v zámecké zahradě. Pozdravuj ode mne svou ženu Květušku a buďte spolu šťastni.“

Po těch slovech rusalka Blaženka zmizela ve vodách studánky.

Pavel uložil lahvičku pečlivě do torby, vsedl na Hnědáčka a uháněl s větrem o závod k domovu. Tolik se těšil na shledání s Květuškou a tatínkem. Cesta mu rychle uběhla, a tak brzy spatřil nedaleko na kopci rodný zámek. Vesele vjel do zámecké brány, vítán Květuškou, tatínkem králem a vším lidem. Když se se všemi radostně přivítal, vyprávěl Květušce o setkání s jejím otcem Životem. Potom vyndal z torby malé zrcátko a křišťálovou lahvičku.

Všichni se vydali do královské zahrady a Pavel pokropil vodou z lahvičky zelenou trávu ve stínu několika velikých stromů. V tom okamžiku vytryskl ze země drobný pramínek křišťálově čisté vody. Květuška se k němu sklonila, nabrala do dlaní trochu svěží, chladné vody, omyla si tváře, a ty jí hned zrůžověly. Potom pokropila čarovnou vodou Pavla i krále Jaroslava a oběma srdce rázem pookřála. Všem zářilo z očí štěstí z jejich shledání.

Když už se chystali k návratu do zámku, vzpomněl si Pavel na dárek Květuščiných sester, i vytáhl z torby darovanou růži. Právě v tu chvíli, kdy ji s pozdravy od sester Květušce podával, se náhle zvedl silný vítr a odnesl růži do kouzelného pramínku. Jakmile růže dopadla do vody štěstí, proměnila se v černého havrana, který s hlasitým krákáním odletěl pryč.

„Divný to dárek, moje milá,“ řekl zaraženě Pavel.

„Ta růže by mne byla zahubila,“ odpověděla Květuška smutně, ale v duši nezanevřela na své sestry, které jí připravily zradu namísto pomoci. Na zlý čin nelze odpovědět zlem, jak se často lidé bláhově domnívají. Stejně jako je třeba konat dobré skutky, tak by se lidé měli naučit zlo odpouštět, jinak se svět lepším nikdy nestane. Takové bylo Květuščino poselství.

S Květuščiným uzdravením se do zámku vrátilo štěstí. Pavel se stal svému lidu dobrým a spravedlivým králem a ve všech záležitostech se radil se svou moudrou a milou ženou. K mladé královně, která dokázala všem pomoci zaplašit bídu i zármutek, putoval lid v zástupech.

Květuška nikdy žádnou prosbu neodmítla, a tak v celé zemi vládlo štěstí a spokojenost po všechny časy. Však jim také stařec Život požehnal, a oni si své štěstí opravdu zasloužili.

„Starajíce se o štěstí jiných, nalézáme své vlastní.“
(Platón)

O permonících a statečném Václavovi

Už je to dávno, co se o jedné štědrovečerní noci narodil v malé hornické chaloupce zaváté sněhem až po střechu chlapec, kterému rodiče dali jméno Václav. Maminka ukládala děťátko do kolébky ve chvíli, kdy hodiny na kostelní věži právě odbíjely půlnoc.

Dokud měl Václav oba rodiče, bylo mu dobře na světě. Tatínek pracoval v dolech na stříbro a svědomitě se staral o svou rodinu. Vždy, když se vrátil ze šachty domů, našel si čas i pro svého synáčka. Brával ho na klín a vyprávěl mu o těžké práci v dolech i o důlních skřítcích permonících, které staří havíři, pro jejich čtveračivou, veselou povahu, často nazývali důlními šotky. Vyprávěl, jak tito maličcí obyvatelé podzemní říše pečlivě opatrují její poklady a bedlivě střeží životy horníků. Pokud jim hrozí odněkud nebezpečí, rozsvítí permoníci v tom místě rudé světélko. Jestliže horníci uposlechnou včas jejich varování, často si zachrání život.

Tatínek uměl krásně vyprávět a malý Václav vždy prosil:

„Tatínku, vyprávěj ještě chvilku. A jak permoníci rozsvítí to rudé světélko?“

„Inu, ta rudá záře, synku, vychází vlastně z jejich kahanů, a protože permoníci rádi zůstávají našim očím neviditelní, zdá se, jako by to červené světélko poskakovalo nad zemí samo.“

„A tys, tatínku, permoníčka někdy viděl?“

„Permoníčka ne, Václave, ale rudé světélko jsem viděl už několikrát, a také mne, stejně jako tvého dědečka, zachránilo před jistou smrtí. A teď už je načase jít spát, chlapče,“ končil své vyprávění tatínek a odnášel synka do postýlky.

Dny a roky rychle ubíhaly. Václav rostl jako z vody, ale tajemství důlních skřítků ho vábilo stále. Znovu a znovu se tatínka vyptával na rudé světélko a důlní šotky, ale tatínek mu stále odpovídal:

„Dnes jsem je, chlapče, neviděl.“

A čas plynul. Václavovi již bylo téměř čtrnáct let, a tu se jednoho večera tatínek domů nevrátil. Zasáhl ho ve štole vozík, vrchovatě naložený stříbrnou rudou, který se utrhl od ostatních, a tatínek nalezl v dolech smrt. Vše se seběhlo tak rychle, že ho ani permoníci nestačili včas varovat.

Na malou chaloupku se náhle sneslo neštěstí a zármutek. Rázem bylo po všech nadějích. Tatínek sliboval chlapci, že ho pošle do města studovat, protože Václav byl bystrý a zvídavý hoch, ale teď bylo vše ztraceno. Na chaloupku uhodila bída. Čekala je s maminkou těžká zima a nevěděli, jak ji bez peněz přečkají.

Když Václav viděl, jak se maminka trápí, rozhodl se, že půjde pracovat do dolů namísto tatínka, aby mamince smutný úděl alespoň trochu ulehčil. Maminka nejdříve plakala a nechtěla Václava pustit, ale protože nebylo jiné pomoci, nakonec musela souhlasit.

Starému správci dolů se zalíbila chlapcova odvaha i jeho láska k mamince. Přijal ho do služby a slíbil, že mu dá lehčí práci. Václav měl velikou radost, že přece jen milé mamince trochu pomůže. Přes neděli spolu přešívali hornickou výstroj po tatínkovi, až konečně Václavovi nadešla první směna.

Byl to smutný pohled na malého horníčka v přešitých šatech po tatínkovi, které mu přece jen byly ještě trochu velké, s kahanem připevněným na řemeni u pasu. Čapka, na níž byla vyšita dvě zkřížená hornická kladívka – znak horníků, mu padala až na oči. Přesto si Václav odhodlaně vykračoval po silnici k dolům jako dospělý muž. Na šachtu ho napoprvé vyprovázela maminka. Cestou potkávali ostatní horníky, kteří jim upřímně mávali na pozdrav:

„Zdař Bůh!“ rozléhalo se všude kolem.

Horníci byli dojati těžkým osudem sirotka a vdovy po jejich kamarádovi, a tak z nejednoho oka ukápla velká chlapská slza.

Pan správce je již očekával a vesele je oba vítal:

„I jen pojď, horníčku, budeš u mne mít lehkou práci. Dodržel jsem svůj slib, vždyť jsem měl tvého tatínka moc rád. Budeš jezdit v dolech s prázdnými vozíky a pečovat o koníčka Hříváčka.“

Když uviděl maminčinu smutnou, ustaranou tvář, řekl jí:

„Nic se nebojte, maminko, Václavovi u nás zle nebude. Horníci na něho sami dohlédnou, je to přece syn jejich kamaráda. A krom toho – je to bystrý a šikovný chlapec, sám jsem se o tom přesvědčil. Nic zlého se mu tu nestane. Naopak, mnohému užitečnému se u nás přiučí.“

Po těch slovech se oba s maminkou rozloučili, nastoupili do přepravní klece, zatáhli za řetěz a pomalu sjížděli dolů. Dlouho klesali do podzemní hlubiny a Václav se přece jen napoprvé trochu bál. Byl rád, že má po boku starého správce, který, když viděl hochovu stísněnost, ho vzal otcovsky za ruku a dobrácky se usmál:

„Nic se neboj, Václave, brzy si u nás zvykneš. Je tu stejně veselo jako nahoře na zemi. A v zimě tu máme dokonce větší teplo než doma za kamny.“

Konečně přepravní klec dosedla na dno šachty.

„A jsme na místě,“ řekl správce. Zdáli bylo slyšet řinčení krumpáčů a údery špičáků. Václavovy oči dosud nestačily přivyknout pološeru, a tak spíše klopýtal vedle správce, který ho přátelsky utěšoval. Štoly, jež se rozbíhaly od přepravní klece na všechny strany, připadaly chlapci jako neproniknutelné bludiště.

„Brzy se tu budeš procházet jako po silnici, Václave, je to jen zvyk, uvidíš sám.“

Zvonění krumpáčů se stále přibližovalo, až bylo slyšet i hlasy horníků. Konečně došli až na konec vyhloubené štoly:

„Zdař Bůh,“ pozdravil správce všechny horníky. „Vedu vám nového pomocníka. Je to Václav, syn vašeho kamaráda. Dohlédněte na něho a snažte se mu začátek trochu ulehčit,“ řekl vážně správce.

Potom se obrátil k Václavovi:

„A ty, hochu, poslouchej starší horníky a dávej na všechno dobrý pozor, ať se tu brzy zapracuješ, a v sobotu se u mne zastav pro první výplatu,“ řekl ještě správce, stiskl přátelsky Václavovi ruku na rozloučenou a pomalu odcházel k výstupu ze šachty.

Horníci pokračovali v práci a Václav osaměl. Špičáky zvonily a na dno štoly dopadaly úlomky kamene, který byl protkán drobnými žilkami. Některý kousek jen svítil – byla to stříbrná ruda. Nejstarší horník řekl Václavovi:

„Nejdříve se tu, hochu, trochu porozhlédni. Za chvíli se vrátí Ivan a ukáže ti, kam budeš jezdit s prázdnými vozíky, a kde je koníčkova stáj.“

Václav usedl na balvan, vzal do ruky kus studeného kamene a zachvěl se úzkostí. Bylo mu náhle smutno. Vzpomněl si na maminku a na zářivý svět kdesi nahoře. Zadíval se do černé štoly, odkud přišel, a tu se mu zdálo, že v dáli spatřil zablikat malé světélko. Nemýlil se. To přicházel mladý horník a za uzdu vedl malého koníčka, zapřaženého do několika vozíků. Koník vesele zařehtal, když viděl, že je u konce cesty. Mladý horník stiskl srdečně Václavovi ruku:

„Ty jsi určitě Václav, viď? Mně říkají Ivan. Stihl nás oba podobný osud, i já jsem sirotek. Už jsem se na tebe těšil, bude nám tu spolu veseleji.“

Ivan vypřáhl koníčka, dal mu napít a na zem před něho položil náruč sena. Potom si sedl vedle Václava a nabídl mu kousek své svačiny. Ale zamlklý Václav neměl na jídlo ani pomyšlení.

„Máš strach, Václave, já vím, ale ani mně nebylo o nic lépe, když jsem tu byl poprvé. A vidíš, už jsem tu dva roky a nic zlého se mi nikdy nestalo.“

Mezitím horníci naložili vozíky rudou a přestávka skončila. Ivan znovu zapřáhl koníčka a oba chlapci spolu pomalu kráčeli k nárazišti, kde se vytěžená ruda vytahovala na povrch a odvážela k tavbě. Celou dobu se Václavovi zdálo, že ze zdí štoly se na něho divoce šklebí obličeje, a každý šramot mu naháněl v přítmí hrůzu. Konečně došli až k nárazišti.

Teprve nyní si Václav uvědomil, co námahy musí horníci vynaložit, než se blýskavý kámen se stříbrnými žilkami ocitne v přepravních koších. Když naplnili koš rudou, Ivan zatáhl za provaz a koš byl vytažen dělníky na povrch.

Když přeložili obsah všech vozíků, jeli k havířům pro další náklad rudy. Cestou ukazoval Ivan Václavovi i jiné štoly. V některých z nich se již dávno netěžilo a jiné byly dlouhé i dvě až tři hodiny chůze. Václavovi se zdály bez konce. Ivan varoval mladšího kamaráda, aby se sám nikam nepouštěl, dokud se v dole dobře nevyzná, protože by mohl snadno zabloudit.

O polední přestávce se Václav pozdravil i s ostatními staršími horníky. Všichni ho vlídně přijali mezi sebe. Horníci mu vyprávěli mnoho historek o čtveračivých důlních šotcích a jejich povedených kouscích, jež s oblibou provádějí právě mladým horníkům, kteří se ještě pod zemí bojí. Horníci se domnívali, že chlapce tímto vyprávěním trochu rozveselí, ale Václavovi při jejich žertovných příbězích naskakovala husí kůže po celém těle. Tolik si přál, aby první směna už skončila, a on opět spatřil sluníčko a maminku.

Když uběhla i druhá přestávka, cestou k nárazišti se Václav Ivana váhavě zeptal:

„Myslíš, Ivane, že v dolech žijí důlní skřítci?“

„Nevím, Václave, já sám jsem tu ještě žádného skřítka nespatřil. Nezjevují se každému horníkovi. Říká se ale, že důlní skřítci pečlivě ochraňují sirotky po hornících, a to zvláště ty, kteří se narodili na Štědrý večer. Pomáhají jim prý při práci, aby měli štěstí.“

„Také jsem se narodil na Štědrý večer, snad by to mohlo být dobré znamení, co myslíš, Ivane?“ řekl Václav zamyšleně.

„Moc bych si přál, Václave, aby se splnila stará hornická pověst a důlní skřítci ti pomohli nalézt nějaký poklad. Z vlastní zkušenosti vím, jak těžký je osud sirotka. Ani ty, ani já nemáme na růžích ustláno. Já jsem se ale nenarodil na Štědrý večer,“ dodal Ivan žertovně.

Konečně byla první směna u konce. Chlapci zavedli unaveného koníčka do stáje vyhloubené ve skále, založili mu do žlabu oves, postavili před něho vědro s vodou, a potom konečně vyfárali do narůžovělého soumraku. Jak krásně bylo nahoře na zemi! Václav pospíchal za maminkou a celý večer jí vyprávěl, co vše se za den v dole přihodilo a s kým se již seznámil. Maminka byla ráda, že se hochovi v dolech líbí a že je tam mezi dobrými lidmi.

Týden uběhl jako voda a Václav dostal první výplatu. To bylo radosti, když vysázel mamince na stůl první vydělané stříbrňáčky. Nejmenší penízek mu maminka schovala pro štěstí na památku.

Uplynulo několik dalších týdnů a Václav již byl v dole jako doma. Postupně se seznámil se všemi horníky a často už jezdíval s koníčkem Hříváčkem k nárazišti sám. I se špičákem zkoušel pracovat, ale dosud na tak těžkou práci neměl dost sil. A tak raději nakládal a vykládal rudu a staral se o koníčka. Všichni horníci si tichého a pracovitého chlapce brzy oblíbili.

A čas plynul. Nahoře na zemi se dny rychle krátily a nadcházela zima. Dole ve štolách však bylo stejně příjemné teplo jako bývá v létě venku na sluníčku. Václav pracoval na šachtě již téměř půl roku. Brzy ráno odcházel z domova a pozdě večer se vracel, jako dříve tatínek.

Nadešel prosinec a všichni horníci se netrpělivě těšili na příchod Vánoc. Václavovi bylo smutno u srdce – vždyť to budou první Vánoce bez tatínka! Přesto se však těšil, že překvapí maminku alespoň malým dárkem.

Na Štědrý den napadlo tolik sněhu, že se horníci jen stěží prodírali čerstvými závějemi na šachtu. Toho dne se nikomu do práce příliš nechtělo a všichni toužebně očekávali, až zazní zvon, oznamující konec směny. Václav jezdil s vozíky toho dne sám, protože Ivan onemocněl. Když přijel pro stříbrnou rudu potřetí, řekli mu horníci, aby se už nevracel, zavedl koníčka do stáje, a počkal na ně u přepravní klece, že vyfárají společně.

Václav rád uposlechl. Odstrojil koníčka, podestlal mu v jeskyni několik otýpek slámy, nakrmil ho a napojil. A protože horníci stále nepřicházeli, lehl si do slámy vedle Hříváčka, aby si trochu odpočinul. Čekal, že kamarádi co nevidět zazvoní, že práce skončila, ale zvon ukončující vánoční směnu se stále neozýval. Václav pozoroval mihotavé světélko kahanu. V teple, tichu, klidu a příšeří se mu oči začaly pomalu klížit, až ho nakonec spánek přemohl.

Když zazněl hlas zvonu volající havíře nahoru, spal Václav jako zabitý, spal tak tvrdě, že neslyšel ani hlasy havířů, ani řinčení spouštěné a vytahované přepravní klece. Kahan dohořel, světlo v něm zhaslo, a tak hocha neuviděl ani horník, který se běžel podívat až ke stáji, jestli se tam náhodou nezdržel. Všichni si myslili, že Václav vyfáral už dávno před nimi, aby byl dříve doma u maminky. Doly se ponořily v hluboký spánek a Václav zůstal pod zemí úplně sám. Spal.

Z hlubokého spánku ho nevyrušilo ani udivené koníčkovo zařehtání.

Václavova maminka již dávno dovařila štědrovečerní večeři, ozdobila vánoční stromeček jablíčky, pozlacenými ořechy a různobarevnými pentličkami a netrpělivě očekávala synův návrat. Na zasněženou vesničku se snesla noc a na obloze zaplanuly tisíce hvězd, které zářily jako žluté pampelišky na jarní louce. A maminka stále ještě vyhlížela Václava. Lidé spěchali do kostela na Půlnoční mši, hodiny s kukačkou již dávno odbily půlnoc, avšak Václav nepřicházel.

Maminka přihodila na oheň trochu dříví a vyšla se podívat před chaloupku, ale všude kolem panovalo jen bílé ticho. I vrátila se do chaloupky, usedla znovu ke kamnům a přemýšlela, co se jen mohlo synovi přihodit. Vždyť nikdo nehlásil, že by se v dole stalo neštěstí. Všichni horníci se ve zdraví vrátili ke svým rodinám a usedli s nimi ke štědrovečernímu stolu. Snad Václava pozval na večeři pan správce, který si chlapce zvlášť oblíbil. Tím vysvětlením se maminka trochu upokojila.

Když se na kostelní věži rozezněl hlas zvonu, který zval všechny na Půlnoční mši, procitl náhle Václav v dole ze spánku. V rozespalosti si chvíli nemohl uvědomit, kde je. Teprve když uslyšel tiché koníčkovo zařehtání, pochopil, co se stalo. Usnul v šachtě! V tom okamžiku ho zamrazilo po celém těle a sevřela ho úzkost. Jak jen se teď odsud dostane ven? Jeho kahan již dávno zhasl, olej v něm dohořel, jak hledat potmě cestu? Co si počít?

Václav si vzpomněl na maminku, jaký zármutek jí v tak radostný den nechtě způsobil, a zaplavil ho smutek. Věděl, že se musí dostat k nárazišti a zazvonit na důlní zvon o pomoc. Snad ho vrátný přece jen uslyší – to byla jeho jediná naděje. Vyšel tedy ze stáje a popaměti klopýtal k nárazišti. Poslepu to byla nesnadná cesta. Každou chvíli se musel zastavit a odpočinout si. Zdálo se mu, že již jde velmi dlouho, ale cesta pořád nebrala konce. Kráčel stále kupředu, avšak divná věc – po nárazišti nebylo ani památky. Náhle zavadily jeho ruce o skálu. Štola končila. Václav se ocitl ve slepé uličce.

Unaven dlouhým, marným blouděním neproniknutelnou tmou, usedl na zem a zavřel oči. Neustále se mu vracela myšlenka na maminku a bylo mu do pláče. Tu zaslechl poblíž slabé zaťukání. Protější strana štoly se rozevřela a vyskočil z ní maličký mužíček s kahanem. Václav vzrušením ani nedýchal a v mihotavé záři, která osvětlovala drobnou postavičku, si skřítka pozorně prohlížel. Nepochyboval ani na okamžik, že má před sebou permoníka, obyvatele podzemní říše.

Skřítek byl vcelku oblečen jako horník, jen barva jeho oblečení se lišila. Možná to bylo způsobeno odleskem záře jeho kahanu, v níž vše kolem rudě planulo. Na sobě měl červenavé šatečky a na hlavě čepičku barvy vlčího máku, za pasem kladívko a malou lopatku. Bílý, hustý vous sahal permoníčkovi až po pás. V rukou držel malý hornický kahan. Rudé světélko, které v něm plálo, však nevydával hořící knot, ale veliký, rudý kámen vsazený do kahanu. Permoník usedl na skálu. Zdálo se, že někoho netrpělivě očekává.

Po chvíli zasvitlo i ve druhé štole světélko, které se zvolna přibližovalo, až Václav rozeznal v malé postavičce druhého permoníka, který byl navlas podobný tomu, co seděl na skále poblíž něho. Oba permoníci si stiskli ruce a posadili se na skalní výstupky naproti sobě.

„Tak jakpak se daří naší princezně? Je dosud nemocná?“ zeptal se první skřítek.

„Bohužel ano, v jejích očích je tma a nám všem rychle ubývá sil, však víš,“ odpověděl druhý.

„Poslouchej, Ondrášku,“ řekl první permoníček, „našel jsem jednoho mladého horníka, který by nám, myslím, mohl pomoci.“

„Myslíš to vážně? Pověz, co zamýšlíš, Vavřinečku, zatím ti moc nerozumím,“ řekl Ondrášek.

A Vavřineček se dal do vyprávění.

„Nedávno začal v mé štole pracovat Václav, jehož otec nešťastnou náhodou, kterou jsme nemohli tušit ani my, v dole zahynul. Poznal jsem, že je to čestný a pilný hoch, který se svědomitě stará o svou maminku. Vím i to, že se narodil právě na Štědrý den, a proto by byl pro záchranu naší princezny nejvhodnější. Myslím také, že by se rád dozvěděl něco víc o naší podzemní říši i o nás permonících a že by si to i zasloužil. Vím jistě, že mu můžeme důvěřovat. Doufám, že náš král Slavomír s ním bude také spokojen. A pokud se Václavovi podaří navrátit zrak naší princezně, král permoníků se mu za jeho pomoc jistě bohatě odmění.“

„Dobře jsi učinil, žes vyhledal toho chlapce, Vavřinečku, vždyť i my, permoníci, slábneme den za dnem bez našeho podzemního sluníčka. Jak ale přivedeme Václava k našemu panu králi, aby si toho ostatní horníci nevšimli a nezmařili celé dílo?“ zeptal se ho Ondrášek.

„I na to jsem pomyslil. A tak jsem chlapce sám přivedl až sem, když jsem ho předtím uspal ve stáji vůní čarovného kvítku. Podívej, Václav sedí tamhle u té skalní stěny. Vyslechl celý náš rozhovor. Můžeš se ho nyní sám zeptat, zda by nám chtěl s nesnadným úkolem pomoci, a zda nás nezradí,“ ukončil svou řeč Vavřineček.

Oba permoníčci se obrátili k chlapci:

„Tak co na to řekneš, Václave? Chtěl bys nám pomoci zachránit naši princeznu a celé naše podzemní království?“ otázal se překvapeného hocha Ondrášek.

Teprve nyní Václav pochopil, co se mu to vlastně toho večera přihodilo. Viděl však, že s ním permoníčci vůbec nežertují a že ho nepřivedli až sem z nějakého svého rozmaru, aby ho poškádlili, jak to dříve mívali ve zvyku u mladých, nezkušených horníků, ale že pevně doufají v jeho pomoc. Při práci v dolech slýchal často vyprávět, jak permoníci mnohokrát pomohli horníkům v nouzi a zachránili jim tak život. Jak by jim on mohl pomoc odmítnout? Václav měl dobré srdce, proto se dlouho nerozmýšlel a řekl:

„Rád vám pomohu, milí přátelé, pokud na to mé síly postačí. Povězte mi, co pro vás mohu udělat?“

Skřítkové se radostně usmáli:

„Děkujeme ti, Václave, jménem našeho pana krále, ale dříve než ti svěříme naše tajemství, přísahej, že nikomu na světě nevyzradíš cíl své cesty. Rozuměl jsi?“

„Ano,“ přisvědčil vážně Václav, a na důkaz svého slibu věrnosti a mlčení, ke kterému se dobrovolně zavázal, se oběma permoníkům hluboce poklonil.

Potom se Vavřineček rozhovořil:

„Nyní poslouchej, milý Václave, co se vlastně stalo v našem království, a proč tolik potřebujeme tvou pomoc. Naše princezna Zornička, jediná dcera našeho krále Slavomíra, je velmi krásná, hodná a laskavá. Ochotně vždy pomáhala každému, kdo pomoc potřeboval. Pan král i my všichni ji pro její dobrotu velmi milujeme. Její život dlouho plynul bezstarostně a vesele. Jediným jejím velkým úkolem bylo udržovat svatý oheň na zlatém ohništi, který pro nás znamená totéž, co pro vás, lidi, zlaté sluníčko na obloze. Svatý oheň po věky ozařoval naše podzemní království a dával nám, permoníkům, sílu.“

„Jednou ale nalezla Zornička ve štole při své procházce zraněného havíře, který by byl bez její pomoci určitě zahynul, neboť mu balvan rozdrtil nohu. Zornička si usmyslila, že havíře zachrání, a tak se také stalo. Dlouho však trvalo jeho uzdravování a horník často vyprávěl princezně o tom, jak je krásně nahoře na zemi, a přemlouval ji, aby se s ním šla na tu pozemskou krásu alespoň nakrátko podívat. Král nechtěl svolit, a také všichni permoníci varovali Zorničku před zrádným člověkem, jenž si nijak nezískal jejich důvěru. V očích měl vepsánu zradu, ale

Zornička jako by neviděla a neslyšela. Stále jen prosila tatínka krále, aby jí neblahý výlet na zem povolil. Král Slavomír nakonec dceřinu přání vyhověl, ale na rozloučenou jí řekl:

´Milá dceruško, tam nahoře tě překvapí mnoho světla a jasné záře. Nedej se však oklamat. I tam je mnoho chladných stínů a tmy, jen nejsou v prvním okamžiku tak vidět. Když si to tedy tolik přeješ, podívej se na jasné sluníčko, porozhlédni se po zemi a brzy se zase vrať mezi nás, ke svatému ohni. Víš, že nám nesmí nikdy vyhasnout a že tvým úkolem je o něj pečovat.´

Princezna se vesele rozloučila s tatínkem i permoníky a vyšla s uzdraveným havířem z dolů. Jak nešťastná to byla cesta! První prudké sluneční paprsky ubohou princeznu nadobro oslepily. Když lehkomyslný havíř viděl, co způsobil, zbaběle utekl, a zanechal ji na zemi samotnou bez pomoci. Tak se jí odvděčil za její dobrotu. Permoníci a jejich přátelé, pozemští skřítci a víly, hledali ubohou princeznu všude, ale než se jim podařilo Zorničku nalézt, uplynula dlouhá doba a svatý oheň na zlatém ohništi mezitím vyhasl. Smutné bylo shledání dcery se stařičkým otcem.

Po čase se vypravil král Slavomír poprosit o radu dobrého Ducha podzemí a skal. Ten řekl, že sám nemůže navrátit princezně zrak, protože ho ztratila kvůli své přílišné zvědavosti a nerozvážnosti, ale že permoníkům poradí, jak mohou získat nazpět svatý oheň, protože oni se nijak neprovinili. Vyprávěl našemu králi, že daleko odtud leží v moři pustý, skalnatý Červený ostrov, uprostřed něhož je malá prohlubeň, která kdysi byla studánkou. Vždy na Štědrý večer o půlnoci zapadne hluboko do dna studánky z nebe jasná hvězda. Pokud se najde hodný sirotek, který se narodil na Štědrý den, dobrovolně se vydá pro naši záchranu na Červený ostrov, překoná všechny nástrahy, jež ho cestou očekávají, a dobude pro nás ze skalnatého dna žárem vysušené studánky kouzelnou hvězdu, budeme zachráněni. Jakmile ten dobrý člověk položí zlatou hvězdu na vyhaslé ohniště, vzplane znovu posvátný oheň permoníků a jeho první záblesky vrátí též zrak naší princezně.

Od té doby už uplynulo mnoho roků a my dosud marně čekáme na našeho zachránce. Můžeš se jím stát ty, Václave, když budeš chtít, protože lidskou zradu může smýt dobrým skutkem jedině člověk. Pojď však nejdříve s námi do zámku k našemu panu králi, aby se s tebou seznámil.“

Permoníci vzali Václava za ruce a kráčeli s ním ke skalní stěně. Jen co se jí dotkli, skála se rozestoupila a před nimi se otevřela široká, prostorná chodba. Jak kráčeli stále dál, Václav s úžasem pozoroval, že se chodba za nimi po každém kroku opět uzavírá a splývá v jednolitou skálu. Když permoníci viděli Václavův údiv, řekli mu na vysvětlenou:

„My nepotřebujeme ke svým procházkám pod zemí hloubit dlouhé štoly, Václave. Chodíme tu stejně volně a svobodně jako vy lidé chodíte nahoře po zemi.“

Po dlouhé cestě tmavými chodbami vyšli pojednou na travnatou louku, která je přivedla až do překrásné zahrady, plné rozmanitých květin, stromů, keřů a sladké vůně. I když zde nebylo tak jasno jako na zemi, světla kahanu nebylo zapotřebí. Na kopci, obklopen zahradou ze všech stran, vypínal se bílý zámek s mnoha věžičkami.

V královské zahradě potkávali další permoníky. Ondrášek a Vavřineček se s nimi radostně zdravili. Všichni permoníci byli stejně oblečeni, měli dlouhé, bílé vousy a byli si velmi podobní.

V jedné obzvlášť krásné části královské zahrady, v níž se nacházelo mnoho rozličných květinových besídek, pohodlných laviček a širokých pěšinek, spatřil Václav kráčet krásnou, bledou dívku, královu dceru Zorničku, kterou vedly za ruce její dvě veselé společnice. Po nešťastném výletu na zem nebohá dívka již neviděla nic z nádhery, která ji v této zahradě a na zámku obklopovala. Jakmile Václav Zorničku uviděl, rozhodl se, že udělá vše pro to, aby dobyl zlatou hvězdu, a vrátil tak světlo vyhaslým očím princezny.

Po tomto smutném setkání se Václav vydal, provázen permoníky, do zámku na kopci. Zámecké chodby, všechen nábytek, koberce a dokonce i trůn v hlavním sále – vše bylo bílé a vyzařovalo zvláštní jemné světlo. V sále již bylo shromážděno mnoho permoníků a všichni netrpělivě očekávali příchod svého krále. Když král Slavomír vstoupil do sálu a spatřil mezi permoníky Václava, přistoupil k němu a vřele ho na uvítanou objal. Permoníci mu již stačili povědět, že chlapec chce podstoupit těžký úkol na záchranu jeho milované dcerušky i celého království.

Na dalekou cestu král Václava štědře obdaroval. Vložil mu do dlaně kouzelný stříbrný peníz, aby Václav netrpěl ve světě nouzí. Také mu zapůjčil široký zlatý prsten, zdobený velkým rudočerným kamenem, do něhož byla vyryta zkřížená hornická kladívka a tajemné magické značky. Slavomír navlékl prsten Václavovi na malíček a řekl:

„Všichni naši přátelé ti pomohou, když uvidí, že máš můj prsten.“

Potom k Václavovi přistoupila princezna Zornička:

„Děkuji ti, Václave, že chceš napravit, co zavinila moje zvědavost, přílišná důvěřivost a neopatrnost. Abych ti alespoň trochu usnadnila namáhavou práci, kterou chceš pro mne dobrovolně vykonat, vezmi si toto kouzelné kladívko. Hvězda se ti s ním bude snadněji dobývat z tvrdé skály. A kdyby ses někdy ocitl v nebezpečí, pomůže ti tento šperk,“ řekla Zornička a zavěsila Václavovi na krk tenký řetízek se stříbrným penízkem, v jehož středu zářil jako krůpěj rudého vína velký červený rubín.

Václav, potěšen tak velkou poctou, poděkoval oběma za jejich vzácné dary. Požádal však krále, zda by se mohl před tak dalekou cestou zajít rozloučit s maminkou, která už má o něho jistě velký strach. Král svolil. Líbila se mu chlapcova láska k mamince, ale připomněl mu slib mlčení, ke kterému se Václav permoníkům zavázal. Zároveň hocha ujistil, že se permoníci po dobu, co bude pryč, o jeho maminku dobře postarají. Vždyť tato cesta bude trvat celý rok.

Na rozloučenou mu král Slavomír řekl:

„Všichni věříme v tvůj šťastný návrat, Václave. Na nic nečekej a vydej se hned na cestu. Nebudeš mít času nazbyt. Pamatuj, že se musíš s hvězdou vrátit mezi nás do příštího Štědrého večera, jinak tu všichni zahyneme. Jdi stále na západ, až přijdeš k moři, a odtud se dej převézt na Červený ostrov. Takovou radu mi dal dobrý Duch skal, více ti poradit nemohu. Buď opatrný a nevěř nikomu, koho dobře neznáš. A teď už – Zdař Bůh, Václave!“

„Zdař Bůh!“ odvětil Václav, hluboce se uklonil králi, princezně i všem permoníkům a vyšel s Vavřinečkem ze zámku. Král i všichni permoníci se za ním dlouho dívali a mávali mu, dokud jim nezmizel z očí.

„Na šťastnou shledanou!“ zavolal ještě Václav a potom už rázně vykročil za Vavřinečkem do tmavé chodby, která se za ním potichu zavřela. Štola, kterou nyní procházeli, mírně stoupala a ve světle Vavřinečkova kahanu zářila tak jasně, až oči přecházely. Všude kolem se třpytilo ryzí stříbro a do stěn byly zasazeny drahé kameny různých barev, které zářily jako lucerničky a dodávaly třpytícímu se stříbru pohádkových odstínů.

„Jak nesmírné bohatství je tu ukryto,“ zvolal Václav ohromeně a pomyslil si, jak mnoho lidí by toto bohatství mohlo učinit šťastnými.

Ale permoníček, jako by četl jeho myšlenky, řekl:

„Mýlíš se, Václave, že by toto bohatství mohlo dát lidem opravdové štěstí. Možná by k němu trochu přispělo, sám ale dobře víš, že ke štěstí je třeba něčeho jiného než cinkání peněz. Uplyne ještě předlouhá doba, než lidem ukážeme toto bohatství, milý Václave. Lidé často podlehnou mámení zlata, ale šťastnými je neučiní. Proto od dávných věků žijeme v těchto dolech a chráníme je před lidskou hrabivostí a nenasytností. Stačí jediný pokyn našeho krále a všechno stříbro a drahé kamení, které zde vidíš před sebou, se promění v hluchou skálu. Náš král dovolí vytěžit z dolů vždy jen tolik stříbra, aby tento kov nepřestal být lidem vzácný. Jinak by ztratil svou cenu a lidé by jím začali plýtvat.“

Václava překvapila moudrost Vavřinečkových slov. Při rozmluvě jim cesta rychle uběhla, po chvíli chodba začala prudce stoupat, tvrdá skála přešla ve štěrk a hlínu, a za okamžik již vyšli z dolu na povrch. Všude kolem bylo bílo a nad nimi zářila temně modrá obloha, posetá tisíci jasných hvězd.

„Tamtím směrem je tvá rodná ves. Musíme se nyní rozloučit, Václave. Pamatuj na králova slova. Až se k nám budeš za rok vracet, počkej zde na tomto místě až do setmění, aby tě nikdo neviděl. Potom se dotkni země kouzelným prstenem. Otevře se ti cesta do našeho království. Bůh tě opatruj, milý příteli, a šťastně se nám vrať.“ Když se permoníček s Václavem rozloučil, vešel do štoly, a ta se za ním potichu zavřela.

Václav osaměl. V hlavě mu vířily vzpomínky na to, co právě zažil, a na chvilku znejistěl, zda se mu to vše jen nezdálo. Mrazivým vzduchem se roztančily první jiskřící sněhové vločky, po chvíli se zvedl studený vítr, který rychle vrátil chlapce do skutečnosti. Václav se zachvěl chladem a zamířil k rodné chaloupce za maminkou.

Věrný psík Azor ho vítal už od vrátek radostným štěkotem. Což teprve maminka, co ta se na chlapce načekala. Sevřela ho radostně v náručí. Ale její radost brzy vystřídal velký zármutek, když se dozvěděla, že se chystá na dalekou cestu, jejíž cíl nesmí prozradit ani jí. Dlouho mu domlouvala a naléhala, aby jí alespoň pověděl, co zamýšlí, ale Václav jí připomněl tatínkova slova: dané slovo je svaté. Pokud člověk přislíbil někomu pomoc, musí svůj slib splnit. A tak se maminka s Václavovým rozhodnutím nakonec smířila.

Když nastalo ráno a vysvitlo zimní sluníčko, vydal se Václav na cestu. Putoval dlouho, předlouho, ale cesta stále nebrala konce. Krajina byla zapadaná čerstvým sněhem, v němž se mu kráčelo vpřed jen velmi pomalu a nesnadno. Zlý vítr se sice na chvíli utišil, ale spustila se hustá chumelenice a zavála všechny značky. Jak měl Václav poznat, která ze tří lesních cest vede k moři, když po moři zatím nikde nebylo ani památky?

Hoch neměl koho poprosit o radu, a tak se vydal jednou z cest nazdařbůh. Brzy poznal, že zabloudil. Chumelenice houstla a chlapci rychle ubývalo sil. Bál se však usnout, aby nenalezl v měkoučkých závějích smrt. Odněkud z dáli zaslechl ještě cinkot rolniček a před očima se mu mihl obraz usmívající se maminky a rodné chaloupky. To byl poslední záblesk vědomí. Potom se Václav propadl do bílé tmy. Nevěděl nic o tom, že ho někdo zvedl, odnesl do saní, zavezl do krásného domu a uložil pod pokrývku jako malé děcko. Nevěděl, jak dlouho vlastně spal, ani to, že po celou tu dobu zápasil o svůj život. Když se konečně probral, uviděl stát u svého lůžka starou, bělovlasou paní, která mu vyprávěla, že ho před zmrznutím zachránila její dceruška Sněženka, jež ho našla ležet polozmrzlého venku na sněhu.

Potom se neznámá žena Václava zeptala, kam má namířeno v takovém nečase, že to nemůže počkat do jara. Václav jí nechtěl lhát, ale pravdu vyzradit také nemohl. Pomalu si začínal uvědomovat, že se dostal do krásné pasti. Ještě více se však zalekl, když mu paní ukázala dary, které dostal v podzemním království, a tázala se ho, kdo mu je dal. Zapírat nemělo smysl:

„Kdo jsi, paní?“ zeptal se Václav zesláblým hlasem a v duchu přemýšlel, jak by se z tohoto krásného vězení dostal na svobodu.

„Jsem Zima a Slavomír, král permoníků, je můj největší nepřítel, protože je vládcem podzemního ohně a tepla. Nikdy mu, chlapče, nebudeš schopen pomoci, protože se z mého domu už nikdy nedostaneš,“ řekla Zima ledovým hlasem a vyšla z pokoje.

Václav byl tak smutný a zamyšlený, že ani nezpozoroval, když do pokoje vešla, či spíše vtančila, líbezná růžolící dívenka v lehounkých, bělostných šatečkách, posetých stříbřitými sněhovými vločkami. Na hlavě měla třpytivou, démantovou korunku ozdobenou droboučkými květy sněženek.

„Buď zdráv, Václave,“ řekla mu dívenka na uvítanou.

„Kdopak jsi? Snad ne Sněženka, která mi zachránila život?“ zeptal se chlapec. „Ach, Sněženko, nač je mi život bez svobody, když nemohu splnit svůj úkol!“

„Nezoufej, Václave, když už jsem ti jednou pomohla, pomohu ti i tentokrát. Vím o dávném nepřátelství mé matky s králem permoníků, ale přesto velmi lituji ubohou Zorničku i všechny permoníky. Věřím, že jim dokážeš pomoci. Mně můžeš, Václave, důvěřovat, nikdy tě nezradím. Teď si ještě chvilku odpočiň a posilni se na dalekou cestu spánkem. Ničeho se neboj, přijdu za tebou později a pomohu ti uprchnout z matčiny říše.“

Potom šla Sněženka do druhého pokoje za matkou. Když Zima na chvíli usnula, vzala jí opatrně všechny dary od krále permoníků, které patřily Václavovi, a běžela ho vzbudit. Nasedli spolu do saní a letěli s větrem o závod. Koníčci se vznesli až nad oblaka, rolničky vesele zvonily a cesta jim rychle ubíhala.

„Musíme si pospíšit, Václave, abychom byli za hranicemi matčina království dříve, než se matka probudí, jinak s námi bude zle.“

Dole pod nimi rychle mizely zasněžené lesy, pole a louky, zamrzlé říčky a rybníky. Náhle se ve vzduchu začalo silně oteplovat a změnil se i ráz krajiny. Spřežení se sneslo k zemi.

„Dál už s tebou, Václave, nemohu. Sluníčko, které tobě prospívá, by mne zahubilo. Přeji ti hodně štěstí na tvé cestě. Ještě se uvidíme. Na shledanou, Václave,“ zavolala Sněženka a vznesla se se svými saněmi do oblak. Malou chvíli bylo ještě slyšet cinkot rychle se vzdalujících rolniček, a pak nastalo ticho.

Václav se hned vydal na další cestu. Bál se, že ztratil svou nemocí příliš mnoho drahocenného času. Kráčel stále dál a dál na západ, jak mu radil král Slavomír. Krajina začala opět měnit svou podobu, a zakrátko nebylo po sněhu nikde ani památky. Slunce silně pálilo a nebe bylo bez mráčku. Rostliny a stromy všude kolem hýřily sytou zelení, velkými, pestrobarevnými květy, ale i zvířata a lidé byli jiní než doma. Když se Václav dotazoval kolemjdoucích na cestu, jen nechápavě kroutili hlavami. Mluvili cizí řečí, které Václav nerozuměl.

Až v jednom zájezdním hostinci, kde se Václav zastavil na noc, aby se posilnil na další cestu, našel krajana. Byl moc rád, že po tak dlouhém čase opět slyší rodnou řeč. Krajan byl kupcem. Měl mnoho vozů s drahocenným zámořským zbožím, a když zjistil, kam má chlapec namířeno, slíbil mu, že ho ráno do přístavu odveze. A tak se také stalo. Dalšího rána stanul hoch konečně v přístavu.

Václav se procházel po mořském břehu a přemýšlel, jak by se dostal na Červený ostrov. Kupec mu vyprávěl, že na svých cestách o takovém ostrovu slyšel, ale kde ho má Václav hledat, nevěděl. Jak se tak rozhlížel kolkolem, spatřil náhle nedaleko na pobřeží rybářskou chaloupku. Rychle zamířil tím směrem a po chvíli dorazil k maličkému rybářskému příbytku.

Z chaloupky mu vyšel naproti stařičký rybář, který toho mnoho pamatoval. Václav ho uctivě pozdravil a rybář řekl:

„Vítej, chlapče. Odkud přicházíš? A kam máš namířeno?“

„Přicházím až z Čech, stařečku, ale odkudpak znáte mou rodnou řeč vy?“ podivil se Václav.

„Milý synku, plavil jsem se po celý život po dalekých mořích a potkal jsem mnoho poutníků, jako jsi ty. Rád bys na Červený ostrov, viď? Všechny láká jeho tajemství, ale nikdo z těch, kdo se k němu vypravili, se dosud nevrátil živý. Je mi líto tvého mladého života. Na co ti bude marné dobrodružství? Vím, že ten ostrov leží uprostřed širého moře, ale ani já sám, ani žádný kapitán lodí, na nichž jsem kdysi sloužil, se tam nikdy neodvážil. Slyšel jsem však vyprávět svého dědečka, že ho kdysi na ten ostrov zanesla zlá bouře. Tvoří ho prý celý jediná tvrdá skála, která má cihlově červenou barvu. To proto se mu říká Červený ostrov.

Uprostřed ostrova prý září do noci malá studánka, ale z čeho pochází ta zvláštní jasná záře, to můj dědeček nevěděl, a ani po tom nepátral. Byl rád, že bouři ve zdraví přežil, a tak jakmile se moře utišilo, spěchal domů. Vždyť na něho doma čekalo jedenáct hladových krků.

Co bys dělal na Červeném ostrově, chlapče, vždyť je to holá pustina? Na moři se nevyznáš, nejsi zdejší, ještě někde nadarmo zahyneš,“ zakončil rybář své vyprávění.

Jejich rozhovor však vyslechl rybářův syn, který mezitím vyšel z chaloupky:

„Tatínku, nebraň odvážnému mládenci v jeho záměru. Dovol mi, abych ho alespoň na půl cesty vyprovodil a naučil ho, jak se má na moři chovat. Bude to vskutku potřebovat, pokud se má z tak daleké výpravy vrátit živý a zdravý. Vždyť ani já sám jsem se nikdy neodvážil jet tak daleko, a to jsem vyrůstal na mořském břehu.“

„Inu, nepokojné mládí, co mám s vámi dělat?“ řekl starý rybář. „Dnes vám nachystám vše potřebné na cestu a zítra s mým synem vyrazíte. Ale pamatuj, synku, že tu máš ženu, děti a stařičkého otce, dále než na půl cesty se s Václavem nepouštěj. Co bychom si bez tebe počali?“ připomněl rybář svému synovi.

Václav se v duchu zaradoval, že bude moci cestu dokončit sám, protože nechtěl lhát rybářově rodině o jejím pravém účelu. A tak starý rybář připravil na zítřejší den dvě loďky, do jedné však pro Václava uložil dvakrát více zásob jídla a pitné vody.

Brzy za úsvitu vypluli na moře. Moře bylo klidné, vál jen mírný vánek, a tak se Václav rychle naučil veslovat. Cesta jim vesele ubíhala. Ještě téhož dne navečer dorazili k malému ostrůvku, kde se jejich cesty rozdělily. Václav poděkoval mladému rybáři za ochotu a všechny jeho cenné rady a na rozloučenou mu dal několik stříbrných mincí pro jeho rodinu. Rybář nechtěl darované peníze přijmout, ale Václav je položil na dno jeho loďky a rychle ji odstrčil od břehu:

„Pozdravuj doma!“

„Šťastně dojeď,“ zavolal za ním ještě mladý rybář, ale to už se loďka vzdalovala a mizela v houstnoucím šeru. Rychle se stmívalo, a proto se Václav rozhodl, že na ostrově přenocuje, aby potmě na moři nezabloudil. Lehl si tedy na břeh do měkkého, teplého písku, ale spánek stále nepřicházel. Hlavou se mu honily starosti, uvažoval, kolik času už asi uplynulo, vzpomínal na maminku a na všechny přátele. Jak rád by už byl zase doma mezi svými!

Náhle zaslechl ve tmě něčí hlas a nedaleko uviděl zablikat známé červené světélko, jako by mu někdo dával znamení. Vstal a popošel blíž. Na písku ležel kahan důlních skřítků, ale nikoho u něho nespatřil. Neznámý hlas mu řekl:

„Neboj se mne, Václave, jsem Duch skal a přišel jsem ti dát dobrou radu. Na dalším ostrovu, kam zítra dorazíš, ti hrozí velké nebezpečí. Nic tam nejez ani nepij, nebo tě přemůže věčný spánek, a už nikdy se domů nevrátíš. Vyhnout se tomu ostrovu nemůžeš, protože potřebuješ získat od jeho paní trošku uspávacího prášku, který budeš moc potřebovat, abys mohl splnit svůj úkol, neboť zlatou hvězdu hlídá na Červeném ostrově zlý obr. Bez uspávacího prášku bys ho nepřemohl. Když se ti paní ostrova bude zdráhat prášek vydat, klidně jí za něj nabídni výměnou šperk princezny Zorničky. Nic se neboj, dám jí jiný dárek. Jakmile vykopeš na Červeném ostrově zlatou hvězdu, spěchej domů, aby tě cestou nepřekvapila královna Zima. Ta by určitě znovu chtěla překazit tvé dílo. Kdyby tě na ostrově snění přece přemáhala únava a spánek, rychle si přivoň k této kytičce, ta tě před spánkem ochrání. Zatím buď s Bohem a dobře pořiď. Ještě se spolu setkáme.“

Neznámý hlas domluvil, rudé světélko ještě jednou zablikalo ve tmě na pozdrav a zhaslo.

Václav hlasu poděkoval a zadíval se na drobný kvítek, který pronikavě nahořkle zavoněl a připomněl mu domov: byla to mateřídouška. Opatrně uložil vzácnou květinku do kapsy, lehl si na vyhřátou zem a v okamžiku tvrdě usnul.

Druhý den ráno, osvěžen spánkem, pokračoval hoch v plavbě. Na moři se zvedl mírný vítr. I stalo se, jak předpověděl Duch skal. Lodička jako by unášena kouzelnou silou mířila k malému, vzdálenému ostrovu. Břehy ostrova se rychle přibližovaly a zanedlouho spatřil Václav před sebou čarokrásný obraz. Na celém ostrově se rozprostírala líbezná zahrada s besídkami a sloupovím z bělostného a růžového mramoru. Odevšud zaznívala krásná hudba a zpěv, který zval poutníky ke sladkému odpočinku, stoly se prohýbaly pod lahodným jídlem a pitím a všude kolem tančily, zpívaly a hrály na různé nástroje půvabné, mladičké dívky. Na měkkých sametových poduškách spali na zemi poutníci. Václav si na chvíli připadal jako v ráji a skoro by byl na svůj úkol zapomněl, nebýt prudké vůně mateřídoušky, která mu připomněla jeho pravé poslání.

A tak se hoch dál procházel kouzelnou zahradou, až uviděl krásnou, bělovlasou paní, jak sype na oheň prášek sladké, omamné vůně. Pochopil, že má před sebou samu královnu Snění, kterou měl poprosit o pomoc. Paní ostrova nejdříve nechtěla svolit, ale když jí Václav výměnou za trochu prášku nabídl Zorniččin šperk, který se jí velmi zalíbil, nakonec přece souhlasila a krabičku uspávacího prášku mu darovala. Poradila mu také, aby na Červeném ostrově nezačal kopat dříve, než zapadne slunce. Tehdy ať rozdělá u studánky malý ohýnek, a pokud ho bude někdo v práci rušit, nechť vhodí do ohně několik zrnek prášku, jehož vůně omámí každého vetřelce a umožní Václavovi v klidu pracovat. Na rozloučenou mu královna Snění řekla:

„Líbí se mi tvá odvaha, mladíčku, to proto jsem ti pomohla. Vím kam jdeš a proč, a vím také, proč tě můj kouzelný prášek neuspal a kdo je tvým ochráncem. Nemusíš mi nic říkat. Dám pozor, aby ti žár hvězdy při práci neublížil a aby neoslepil tvé oči, ale pamatuj, že až zlatou hvězdu vykopeš, nesmíš se jí dotknout. Jinak tě její žár spálí na prach. Proto vyhledej dvě veliké perleťové lastury. Do nich pak hvězdu naber a obě lasturové misky obal tímto kouzelným hedvábným šátkem. To je dar ode mne. Jedině tak můžeš hvězdu bezpečně přenést do podzemního království permoníků. Všechny tam ode mne pozdravuj. A teď už jdi, ať nerušíš déle spánek mých poutníků.“

Václav se královně Snění uklonil, poděkoval jí za pomoc, nasedl do loďky a plul dál. Byl na cestě už třetí den, a když bylo k polednímu, konečně uviděl v dáli před sebou Červený ostrov. Na moři panovalo úplné bezvětří, a tak k ostrovu dorazil až navečer. V záři zapadajícího slunce viděl, že ostrov má opravdu barvu cihlově červené pálené hlíny. Nebyla to však hlína, jak poznal Václav později, když se rozhlížel po ostrově, ale jednolitá, tvrdá skála.

„Tady mne čeká perná práce,“ pomyslil si hoch, „vždyť mám jen maličké kladívko, které mi darovala Zornička, jak jím skálu prorazím?“

Dříve než se setmělo, stačil ještě Václav připravit vedle studánky vyschlé žárem hvězdy malou hraničku dříví, jak mu poradila královna Snění. Protože byl ostrov úplně pustý a na holé skále nic nerostlo, sešel chlapec dolů na mořský břeh, kde posbíral roztroušené úlomky dřeva, které sem zaneslo moře. Byly to vesměs zbytky stožárů ztroskotaných lodí, nebo stromů ze vzdálených ostrovů. Na rozdělání ohníčku mu dobře posloužila suchá mořská tráva.

Když slunce zapadlo a nadešel večer, rozlila se z hloubi studánky oslnivá, namodralá záře. Václav rozkřesal oheň a dal se do díla. Hvězda zářila tak jasně, že musel zpočátku přivírat oči. Ale brzy jasu přivykl a žár hvězdy vůbec necítil. Královna Snů dodržela svůj slib a kouzelné kladívko, které dostal od Zorničky, lámalo skálu jako zázrakem. Když tu se najednou se před ním objevil zlý obr:

„Zahubím tě, jestli hned nepřestaneš bušit do dna mé studánky a neřekneš mi, co tě přivádí na můj ostrov,“ zaburácel obr hromovým hlasem a sáhl svou obrovskou tlapou po Václavovi. Ten však uskočil stranou, a než se obr vzpamatoval, nasypal do ohně trochu uspávacího prášku.

Po ostrově se vzápětí rozlila sladká, omamná vůně. Václav si honem přivoněl k větvičce mateřídoušky, která ho už jednou ochránila před usnutím. Obr se zapotácel jako opilý, blaženě zazíval, jeho ruka těžce klesla k zemi a zakrátko už spal jako zabitý.

Václav nelenil, a když viděl, že mu již nehrozí nebezpečí, dal se rychle znovu do práce.

Za ranního rozbřesku měl již vyhloubenu pořádnou jámu, ale ke hvězdě na dně vyschlé studánky bylo stále ještě velmi daleko. Unaven sešel k moři a omyl si rozbolavělé tělo v chladném mořském příboji. Potom se natáhl na vyhřátý mořský břeh, aby si do večera trochu odpočinul, protože za dne pracovat stejně nemohl, neboť kladívko ztrácelo svou kouzelnou moc. Chvíli tak ležel na mořském břehu, naslouchal šumění vln přílivu a pozoroval hejno racků, kteří mu kroužili nad hlavou. Přemýšlel, jak by i tuto noc obra obelstil, aby mohl v práci pokračovat.

Potom se rozhodl, že zkusí pracovat bez pomoci kouzelného kladívka i ve dne, neboť tak ho obr alespoň nemůže při práci překvapit. Pracoval pilně po celý zbytek dne, ale skála, která se za noci krájela jako perník, nechtěla ve dne povolit ani za nic, a tak se Václavovi podařilo vyhloubit do soumraku jen malý kousek. Unaven celodenní dřinou usedl hned vedle žárem vysušené studánky a v okamžiku tvrdě usnul. Jakmile zapadly poslední paprsky slunce, objevil se u studánky obr:

„Teď už mi, červíčku, neujdeš. Za svou smělost a troufalost zaplatíš životem. Hodím tě rybám za potravu!“ Sotva to obr dořekl, zvedl spícího Václava do vzduchu jako pírko a mrštil jím do zpěněných vln přílivu.

Ale Václav nezahynul, jak by si byl obr přál. Právě v tu chvíli plula kolem břehů Červeného ostrova Malá mořská víla, jež si povšimla zvláštních znaků vyrytých do prstenu, který měl tonoucí chlapec na ruce. Vzala Václava něžně do náručí, zahalila jeho hlavu do průsvitného závoje a odplula s ním do bezpečí.

Když Václav procitl, viděl, že všude kolem je samá voda. Okolo něho plula hejna pestrobarevných rybek a roztodivných mořských živočichů. Bylo to jako v pohádce. Všechno dění mohl chlapec dobře pozorovat, ale přesto byl od vody oddělen jakoby křišťálovou stěnou, takže mohl volně dýchat jako na zemi.

Po chvíli k němu prošla průhlednou vodní stěnou, která ho oddělovala od mořské říše, krásná dívka v průsvitném modrozeleném splývavém rouchu, bohatě zdobeném mořskými perlami. Ve vlasech měla věneček z čarokrásných mořských květů, jež Václav nikdy předtím nespatřil. Vodní stěna se za ní ihned zavřela.

„Buď zdráv, Václave, nemusíš se mne bát. Vím, kdo jsi, a proč jsi přišel na Červený ostrov. Vyprávěla mi o tobě královna Snění a požádala mne, abych ti pomohla, kdyby zlý obr chtěl překazit tvé dílo. Všem je nám líto ubohé princezny Zorničky i království permoníků, vždyť jsou to i naši přátelé, třebaže žijí tak daleko. Budeš teď mým hostem. Ve dne, kdy ti obr nemůže ublížit, budeš moci hloubit jámu ve studánce a na noc tě vždy přenesu k sobě do bezpečí. Ale nezapomeň, že se nikdy nesmíš zdržet u studánky déle než do západu posledních slunečních paprsků.“

I stalo se, jak Malá mořská víla řekla. Už několik dní Václav ve dne pilně kopal ve studánce. Jáma už mu sahala víc než po pás, ale hvězda byla stále ještě velmi hluboko. Noci trávil hoch ve vodním království u Malé mořské víly, která mu snášela na posilněnou mísy lahodného ovoce, oříšků a dalších pochoutek. Víla si hodného Václava velmi oblíbila a provedla ho celou vodní říší.

„Jak se ti jen odměním za tvou šlechetnost a dobrotu, Malá mořská vílo?“ zeptal se jí Václav.

„Není třeba, Václave, již se stalo. Ty pomáháš druhým a já jsem zase pomohla tobě. Co je pro jednoho obtížné, dva snáze zvládnou. Je jen třeba svornosti, aby se dobré dílo podařilo. Pomáhej vždy všem, kdo jsou v právu a kdo tvou pomoc potřebují. Nezapomeň na má slova, Václave.“

Jáma ve dně studánky byla hlubší a hlubší, ale hvězda se stále neobjevovala. Jednoho dne, když Václav na chvilku ustal v práci, aby si trochu odpočinul, pohlédl nahoru a uviděl, jak po obloze táhnou hejna švitořících vlaštoviček. Pochopil, že v jeho rodném kraji již nastal podzim a že mu už mnoho času do konce roku nezbývá. A tak kopal v jámě déle než jindy, až v ní nakonec unaven usnul. Proto neslyšel varovné volání Malé mořské víly, která už třikrát připlula k ostrovu, aby ho včas před setměním odnesla do bezpečí.

Na krajinu padl soumrak a v tom okamžiku se nad jámou objevila rozezlená obrova tvář:

„Je konec, mládenečku, dohrál jsi svou píseň! Teď už ti nikdo nepomůže. Zle odpykáš svou opovážlivost. Život ti tentokrát nikdo nevrátí,“ zašklebil se obr. Vyrval ze skály balvan a chystal se ho hodit do jámy na spícího Václava.

„To neuděláš! Ihned ten balvan polož! Chlapec je pod mou ochranou,“ zahřměl v poslední chvíli za obrem přísný hlas.

„Duch skal?“ zašeptal obr bázlivě, „jak poroučíš, ó pane,“ dořekl a jeho obří ruka opatrně položila balvan na zem.

„Znáš mne tedy,“ zahřměl hlas znovu. „Abych tě potrestal za tvou zákeřnost a za to, že jsi chtěl ublížit nevinnému chlapci, nařizuji ti, abys práci za něho dokončil ty sám. Běda ti, když mne neuposlechneš. Doufám, žes mi rozuměl dobře!“ dodal ještě hlas výhružným tónem.

Obr divoce zaklel, ale přesto se bál neuposlechnout příkazu Ducha skal. Vynesl spícího Václava z jámy, položil ho opatrně na skálu nedaleko studánky, sám vlezl do jámy a práci, která pro něho byla hračkou, za malou chvíli dokončil. Zlatou hvězdu, jež zářila v důlku až na samém dně, zakryl obr nevelkým balvanem a opatrně přenesl spícího Václava nazpět do jámy. Hněvivě se na něho zaškaredil a zmizel.

Když se chlapec ráno probudil, nemohl uvěřit svým očím. Jáma byla o mnoho hlubší, než když večer svou práci skončil. U studánky se objevila Malá mořská víla a vyprávěla Václavovi, co se v noci přihodilo. Přinesla mu také trochu ovoce na posilněnou a hoch, osvěžený spánkem, se dal znovu do práce. Balvan se drobil a štěpil, až se rozpadl na dva kusy, a pod ním Václav konečně zahlédl zlatou hvězdu. Srdce se mu rozbušilo radostí. Seběhl dolů na mořský břeh, aby se o radost podělil se svou přítelkyní.

„Mořská vílo, můj úkol je splněn, konečně se mohu vrátit domů,“ zavolal Václav do mořských vln.

Malá mořská víla připlula k ostrovu, vystoupila na břeh a pomohla mu nalézt dvě velké perleťové lastury. Do jedné z nich Václav hvězdu nabral a druhou ji přiklopil. Pak obě lastury pevně převázal hedvábným šátkem, který mu darovala královna Snění. Velký žár hvězdy mu teď už nemohl ublížit. V rukou cítil pouze příjemné teplo. Víla mu ještě darovala pro Zorničku šňůru mořských perel a korálů a on si na památku pro sebe vybral duhovou perletí vykládanou skleničku, z níž u víly pil, když býval jejím hostem. Potom se víla dotkla svým střevíčkem jeho loďky. V tom okamžiku se loďka proměnila ve velkou krásnou plachetnici s růžovými plachtami a na moři zadul silný vítr.

„Děkuji ti, milá přítelkyně,“ řekl Václav a vroucně objal Malou mořskou vílu na rozloučenou, „nikdy nezapomenu na tvou moudrost a dobrotu.“

„Honem nasedej, Václave, a pospěš domů. Máš už nejvyšší čas. Bůh tě provázej a pozdravuj doma,“ zavolala za ním ještě Malá mořská víla, ale to už se plachetnice rozletěla po moři. Vítr se po celou dobu opíral do plachet a za dva dny již plachetnice přistála na pevné zemi.

Jak ale nalézt cestu domů? Václav si vzpomněl, že když putoval za zlatou hvězdou, šel dál a dál na západ. Proto se nyní vydal na východ. Šel a šel, ale stále procházel jen neznámou krajinou. Čas rychle plynul. Jednoho horkého poledne se utrmácený hoch zastavil u malé říčky, aby se napil chladné vody a osvěžil se po dlouhém putování. Když nabral trochu vody do sklenky darované vílou, a chtěl se napít, uviděl v ní malou rybičku, která na něho promluvila lidským hlasem:

„Čeho si žádáš, můj pane?“

Václav strnul překvapením. Teprve teď pochopil, jaký dar mu dala jeho přítelkyně Malá mořská víla:

„Ach, rybičko, kdybys tak znala cestu k nám domů.“

„Nevím, kde jsi doma, chlapče, ale moje sestřičky z velké řeky ti jistě rády pomohou. Vyhledej největší řeku v tomto kraji a požádej tam o radu.“

„Děkuji ti, rybičko,“ řekl Václav a pustil rybku na svobodu.

Poslechl rybičku a vydal se k velké řece, aby se tam zeptal na radu. Rybky mu pověděly, kterým směrem se má dát, i to, že v jeho rodném kraji již mezitím nastala zima. Václav jim poděkoval, sevřel lasturu s hvězdou pevněji v rukou a přidal do kroku. Po třech dnech spatřil v dálce známé kopce. Konečně byl ve své vlasti. Vešel do prvního stavení a hospodyně ho pohostila chlebem a mlékem. Byl mezi svými. Když se ptal hospodyně na cestu, zjistil, že mu domů zbývá ještě asi týden chůze. Byl už prosinec. Vál ostrý, studený vítr, oblohu pokrývala hustá sněhová mračna a po sluníčku nebylo ani památky. Do rodného kraje se vrátila královna Zima. Hoch se obával, že mu určitě chystá léčku i tentokrát.

Když už byl Václav od domova vzdálen jen asi tři dny chůze, zastavil se večer ve velkém statku na kopci. Zaklepal na vrata, aby poprosil o nocleh. Přišla mu otevřít hospodyně, ale na uvítanou mu neřekla ani slova. Pak ho zavedla do místnosti a odhalila svou tvář. Tu Václav s leknutím poznal, že má před sebou královnu Zimu. Chtěl odejít, ale bylo pozdě. Vrata statku byla pevně zavřená.

„Řekla jsem ti, že se ještě jednou setkáme,“ pravila Zima ledovým hlasem, „teď už tě odsud nepustím. Přece jsem nad tebou vyhrála, Václave.“

Václav se vzpamatoval z leknutí a vzpomněl si na dar, který přináší permoníkům. Opatrně rozbalil šátek a pootevřel lastury. Místností se ihned rozlilo příjemné teplo a světlo. V tom okamžiku se stěny stavení začaly ztrácet a ve chvilce nebylo po statku ani památky. Hoch stál v temnotě noci sám. Královna Zima zmizela nadobro, to žár zlaté hvězdy nad ní zvítězil.

I zaradoval se Václav, že už se nemusí úkladů Zimy víc obávat, a spěchal dál. Lastury se zlatou hvězdou ho příjemně hřály do rukou a světlo, pronikající štěrbinou mezi jejími okraji, mu ozařovalo cestu. Začal padat sníh, sypal se a sypal, jako by někdo roztrhl velkou peřinu. Václavovi se šlo v čerstvě napadaném sněhu stále hůř a hůř. Sotva už nohy vlekl, když tu zaslechl z dáli blížící se veselý cinkot rolniček.

„Sněženko, jsi to ty?“ zavolal nedůvěřivě.

„Jsem to já, Václave, nic se neboj, dojedeme včas. Spěchám ti na pomoc. Honem nasedni do saní, než matka zjistí, kde jsem. Svezu tě domů.“

A tak Václav nasedl ke Sněžence a koníčci se rozběhli. Podkovy jim jen zvonily a rolničky vesele cinkaly na cestu.

„Moje matka se na tebe moc hněvá za to, cos jí dnes provedl, ale já jsem ráda, že jsi obstál v nesnadném úkolu, Václave. Dones šťastně Zorničce zlatou hvězdu, ať se jí brzy vrátí zrak,“ řekla Sněženka.

„Máš dobré srdce, Sněženko, pomohla jsi mi již potřetí. Bez tebe bych svůj úkol nemohl splnit včas a všechna má námaha by byla marná. Jak jen se ti odměním, když jsem chudý a kromě upřímného poděkování nic nemám?“

„Pamatuj, Václave, že upřímné poděkování je mnohem větší odměnou než sebevětší neupřímný dar. Dobré skutky nelze odměnit cinkáním peněz, ale jedině hlasem srdce. Zaplacené dobrodiní přestává být dobrodiním. Nikdo nemůže být šťasten, aniž by učinil šťastnými i druhé. Ale to tys přece věděl vždy. Ať tvé srdce zůstane stále tak čisté, jako když jsem tě potkala já.

Tak, a jsi doma, Václave. Buď zdráv. Přeji ti hodně štěstí,“ loučila se s ním dívenka srdečně.

Po těch slovech Sněženka zastavila saně, zamávala ještě Václavovi na rozloučenou, sníh prudce zavířil a saně zmizely v dáli.

Byl už večer. Na nebe pomalu vyplul měsíc a jeho bledé světlo ozářilo chlapcovu rodnou vísku. Václav nedočkavě vykročil k maminčině chaloupce. Potichounku zaklepal na okénko, ale nikdo se neozval. Ani Azorek, který ho vždy vítal radostným štěkotem, mu nevyběhl naproti. Když přišel až k vrátkům a všude dál panovalo ticho, zamrazila ho zlá předtucha.

Tu z vedlejší chalupy vyšel soused a hoch ho oslovil:

„Dobrý večer, strýčku, to jsem já, Václav. Nevíte, kde je maminka? Copak se u nás přihodilo?“

Soused pozval Václava dovnitř, a když usedli ke stolu, vyprávěl mu, že brzy po jeho odchodu odešla maminka do kraje k příbuzným, aby jí nebylo doma smutno. Václav však dobře věděl, že nikde poblíž žádné příbuzné nemají, a tak se mu hlavou honily velké starosti, co se jen s maminkou mohlo stát. Chvilku ještě poseděl u hodného souseda, ale potom se s ním rozloučil, a vydal se k dolům, do míst, kde se před rokem rozloučil s permoníkem Vavřinečkem.

Když přišel na známé místo, byla již hluboká noc. Ujistil se, že široko daleko není ani človíčka, a opatrně zaklepal královským prstenem o zem. Země se před ním otevřela a před sebou spatřil několik schůdků, po kterých sestoupil dolů a země nad ním se zase zavřela. Po chvíli chůze matně osvětlenou úzkou podzemní chodbou se štola začala najednou vyjasňovat a Václav spatřil nedaleko před sebou královský zámek. Permoníčci již mezitím viděli Václava přicházet. Jedni mu běželi vesele naproti, druzí spěchali oznámit radostnou novinu do zámku. A tak, dříve než Václav k zámku došel, vyšli ho uvítat i král s princeznou.

„Vítej nám, milý příteli, a buď naším hostem,“ zvolal král Slavomír dojatě, objal Václava a vedl ho do slavnostně vyzdobené síně. Když usedl na trůn, Václav řekl:

„Splnil jsem svůj slib, pane králi. Přináším vám zlatou hvězdu, aby se znovu rozhořel váš svatý oheň a aby se vrátilo světlo do Zorniččiných očí. Přináším vám ale také mnoho pozdravů od vašich přátel z celého světa, bez jejichž pomoci bych tak obtížný úkol nikdy nedokázal zvládnout.“

Po těch slovech Václav rozbalil hedvábný šátek a sejmul z hvězdy vrchní lasturu. Celé prostranství zaplavila jasná záře a příjemné teplo. Zlatá hvězda na misce lastury jasně zaplála. Václav přistoupil k ohništi, naklonil nad ně lasturu a zlatá hvězda vklouzla do popela. V tom okamžiku vyšlehly první plameny oživlého svatého ohně a princezna Zornička radostně vykřikla:

„Vidím, tatínku, já zase vidím.“

Václav dojatě pozoroval, jak se princezna tulí k tatínkovi, jak jsou oba šťastní, a tiše si povzdechl. Vždyť i on se tolik těšil na setkání s maminkou, ale jeho velké přání se nesplnilo.

Král Slavomír chvíli Václava pozoroval a potom řekl:

„Pročpak se, Václave, neraduješ s námi? Co tě trápí? Můj lid je ti tolik vděčný za pomoc a mé staré srdce je naplněno radostí. Řekni jen, co by sis přál, rád to bez meškání splním.“

„Mýlíte se, pane králi, že se neraduji z vašeho štěstí. Jsem upřímně rád, že jsem vám mohl pomoci. Ale když jsem odcházel do světa, vyprovázela mne na cestu moje maminka a já jsem se po celou tu dobu těšil, až opět uslyším její milý hlas a znovu ji obejmu. Ale když jsem se konečně šťastně vrátil domů, nalezl jsem naši chaloupku opuštěnou. Soused mi řekl, že prý maminka odešla někam k příbuzným, my tu však široko daleko žádné příbuzné nemáme. Jak nemám být smutný, když mám hlavu plnou starostí o maminku?“

„No, třeba bych ti mohl pomoci. Snad tvoje maminka neodešla tak daleko. Říkal jsi někam k příbuzným? A že žádné příbuzné tady v kraji nemáte? Ani dobré přátele? Což ty jsi nikdy nikomu neprokázal dobrý skutek, který by ti chtěl někdo vděčně oplatit?“

„Kromě malé služby, kterou jsem prokázal vám, pane králi, jsem dosud neprospěl nikomu.“

„Opravdu, Václave? Nezmenšuj své zásluhy, i když tě tvá skromnost ctí. Jsi hodný chlapec. Ty jsi potěšil mne a já jsem ti za tvou pomoc připravil malé překvapení.“

Po těch slovech král Slavomír třikrát zatleskal, zámecká stěna se rozestoupila a v ní se objevila maminka i s Azorkem.

„Maminko!“

„Václave!“

To bylo štěstí, to bylo radosti, když Václav sevřel maminku v náručí. A pak nastalo předlouhé vyprávění: Václavovo o všech dobrodružstvích, která zažil při svém putování, a maminčino o tom, jak se o ni po celou dobu jeho nepřítomnosti laskavě starali permoníčci v podzemním království. To jen sousedům řekla, že odchází do kraje k příbuzným, aby se o ni zbytečně nestrachovali. Potom Václav předal princezně dárky od přátel a vrátil králi zapůjčený prsten.

Náhle se sálem rozlehl hlas, který Václav dobře znal:

„Zorničko, poděkuj Václavovi za svou záchranu. Zde toto statečné dítě člověka smylo hanebný čin lidské zrady. Ale ty buď napříště opatrnější, podruhé by už nebylo pomoci ani tobě, ani vašemu království. Málo chybělo a všichni byste tu byli pro tvou nerozvážnost zahynuli. Zde ti vracím tvůj šperk a nezapomeň na má slova. Zdař Bůh!“

Sálem se rozhostilo posvátné ticho, které až po chvíli přerušil hlas krále Slavomíra:

„Slyšel jsi, Václave, kdo byl tvým ochráncem? Byl to sám velký Duch skal a podzemního království. Je to pro tebe velká čest. Vždyť takové štěstí dosud nepotkalo žádného člověka. Nyní je řada na mně, abych se ti odměnil za věrnou službu. Řekni, co žádáš, splním ti každé přání.“

„Povím vám pravdu, pane králi. Když jsem poprvé vstoupil do podzemního království, přál jsem si, aby alespoň část toho bohatství byla moje. Tehdy jsem se ještě bláhově domníval, že by mi bohatství ke štěstí stačilo. Na své dlouhé cestě jsem ale nabyl jiné zkušenosti. K opravdovému štěstí člověk potřebuje především lásku k bližnímu. Teď už vím, jak mohu učinit svůj život i život druhých spokojeným a šťastným. Dobré bytosti, které jsem při svém putování potkal, mi ukázaly, v čem mám hledat štěstí své i štěstí jiných a já rád poslechnu jejich moudrou radu.

Pomohl jsem Vaší dceři, a Vy jste po celou tu dobu pečoval o mou maminku. Jsme tedy vyrovnáni. Radost ze shledání s maminkou je mi největší odměnou, nic víc nežádám.“

Král Slavomír se v duchu velmi podivil moudrosti Václavových slov, vždyť to byl ještě chlapec, nahlas ale řekl:

„Nu, když jinak nedáš, tedy dobrá. Líbí se mi tvá řeč. Jsme vyrovnáni, ale s prázdnou tě odejít stejně nenechám. Až dospěješ v muže, kopej, Václave, na vašem políčku za chaloupkou. Najdeš tam můj dar, velkou stříbrnou žílu. Užívej ho ve zdraví a moudře, ku prospěchu všech horníků v celém kraji. Poznal jsem dobře tvé ryzí srdce a vím, že je cinkání stříbra nikdy nezatvrdí. Všichni moji poddaní budou tvé doly věrně chránit po všechny časy. A teď už Zdař Bůh, Václave! A někdy v tvém novém dole na shledanou.“

Z královského zámku je vyprovázeli všichni permoníci. Když se Václav loučil s králem a princeznou, pověsila mu Zornička na krk šperk od Ducha skal jako upomínku na to, že vrátil jejím očím světlo a daroval jí tak poklad nejvzácnější.

Potom už vyšel Václav s maminkou z dolu a zamířili k rodné chaloupce. Nad nimi zářily tisíce hvězd. Byla opět štědrovečerní noc, a když zazněl slavnostní hlas zvonu, vydali se spolu s ostatními sousedy do kostela na Půlnoční mši a v tiché modlitbě děkovali Bohu za své shledání.

Uplynulo několik let a Václav dospěl ve statného muže. I učinil tak, jak mu poradil král permoníků Slavomír. Po nedlouhém kopání narazil v zemi na silnou žílu ryzího stříbra, a protože měl na paměti rady svých přátel, jeho důl brzy jen vzkvétal a horníci u něho byli ve službě šťastni a spokojeni. Václav se jim snažil, co mohl, jejich práci i život ulehčit. V jeho dole se také nikdy nestalo žádné neštěstí. Permoníčci dodrželi své slovo a pečlivě střežili a ochraňovali důl svého přítele.

Za pár let se chudá vesnička změnila v pěkné městečko, kde všichni žili v dostatku, a Václav byl šťasten, když viděl spokojené tváře svých kamarádů horníků. A tak se naplnila slova Václavových moudrých přítelkyň Sněženky a Malé mořské víly, že největší radostí člověka je rozzářit štěstím oči druhých.

„Když něčí srdce k tvému lne, přijmi je rád, před temnem světa bude tě ochraňovat.“
(Max Dauthendey)

O Doubravce, Vítkovi a lesním království

Uprostřed hlubokých lesů stála na malé pasece dřevěná, roubená hájovna, v níž žil se svou ženou Anežkou myslivec Jiřík. Pečlivě se staral o svůj revír a jeho žena zatím doma hospodařila a pečovala o to, aby v hájovně bylo vždy čisto a útulno. Často také pomáhala svému muži vysazovat na pasekách nové stromečky a zakládat v zimě zvířátkům do krmelců potravu. Vedlo se jim vcelku dobře. Měli se rádi, nouzí netrpěli, ale přece šťastni nebyli, protože neměli žádné děti, které by naplnily jejich život. Léta plynula, oba stárli, ale děťátko stále nepřicházelo. Myslivec byl smutný, že nebude mít komu odkázat hájovnu a spolu s ní i tolik potřebnou práci v lese. Jeho žena se zase strachovala, že nebude nikoho, kdo by po ní s láskou pečoval o lesní zahrádku.

Jednou, když Jiřík obcházel svůj revír, zašel v lese tak daleko, kam ještě nikdy předtím nezavítal. Protože byl dlouhou cestou unaven, usedl na chvíli do měkkého, svěže zeleného mechu, aby si trochu odpočinul. V lese bylo tak krásně. Všude kypěl život. Po větvích stromů běhaly čiperné veverky, nad hlavou mu zpívali ptáčci, odněkud zdáli se ozýval hlas sojky a tlukot datla. Obestřel ho příjemný chládek. Myslivec se natáhl do mechu pohodlněji, pozoroval pohupující se koruny stromů a vysoko nad nimi plynoucí bělostná oblaka. Čas jako by se na chvíli zastavil. Jak tak naslouchal zvukům lesního království, začal podřimovat.

Vtom v blízkém mlází zapraskalo a myslivec se probral ze spánku. Větve se rozhrnuly a on spatřil překrásného statného bílého srnce s modrýma očima, který kráčel přímo k němu. Jiřík strnul překvapením a leknutím na něho namířil pušku, když tu srnec promluvil lidským hlasem:

„Nestřílej, Jiříku!“

Ohromený myslivec upustil pušku do mechu.

„Kdo jsi, že znáš mé jméno a mluvíš lidským hlasem?“ zeptal se srnce.

„Nemohu ti prozradit, kdo doopravdy jsem, ale vím, co trápí tebe a tvou ženu a chci vám pomoci. Když mi slíbíš, že splníš mou podmínku, narodí se vám do roka děťátko, po kterém se ženou tak dlouho marně toužíte. Ale nejdřív mi odpověz, zda chceš mou podmínku splnit.“

Jiřík uvěřil, že srnec má kouzelnou moc, a tak řekl:

„Rád splním vše, oč mne požádáš, jen když budeme mít děťátko.“

„Dobrá, Jiříku, jsme tedy dohodnuti. Do roka se vám narodí dceruška. Až jí bude sedmnáct let, přivedeš mi ji na toto místo, neboť velice potřebuji její pomoc. Jakmile splní úkol, který ji čeká, vrátí se k vám domů a všichni budeme šťastni. Pamatuj, Jiříku, co jsi mi slíbil, neboť když nedodržíš své slovo, najdu si tvou dcerušku sám, ať je kdekoli.“

Po těch slovech srnec jedním skokem zmizel v hustém lese. Když došel unavený myslivec toho dne domů, nejdříve si myslel, že se mu to vše jen zdálo. Své ženě Anežce o podivném setkání nic neřekl, ale přesto ve skrytu duše doufal, že setkání s bílým srncem nebyl jen pouhý sen.

Čas rychle plynul, až nadešel den, kdy se Jiřík právě před rokem setkal s bílým srncem. Když se toho večera vracel z lesa domů, zaslechl z hájovny dětský pláč. Srdce mu poskočilo radostí. Bílý srnec slib dodržel: narodila se jim krásná dceruška a šťastní rodiče, kteří tak dlouho marně toužili po děťátku, jí dali jméno Doubravka.

Když dceruška trochu povyrostla, Anežka holčičku svátečně oblékla, na hlavičku jí uvázala čepičku okrášlenou růžovými pentličkami, zabalila ji do povijanu ozdobeného vyšíváním a krajkami a vypravili se s Jiříkem do města ke křtu. Protože ale žili na lesní samotě, neměli nikoho, kdo by šel jejich děťátku za kmotra. Když došli do města, rozhlíželi se, koho by o tu službu požádali. Míjeli mnoho neznámých tváří, až před kostelem uviděli dědečka a babičku, kteří se na ně vlídně usmívali. Když se spolu pozdravili a myslivec se jim svěřil se svou prosbou, babička řekla:

„Což, dědečku, kdybychom šli tomu děťátku za kmotry?“

„I pojďme, babičko, vždyť nás vskutku bude ta holčička v životě potřebovat,“ řekl dědeček, a tak šli.

Když potom vyšli s pokřtěnou Doubravkou z kostela, babička pravila:

„Bývá zvykem děťátko ke křtu obdarovat. Jsme chudí, peníze nemáme, a tak ti, milá Doubravko, darujeme s dědečkem něco jiného: čistou duši, laskavé srdce a štěstí ve tvém životě.“

Také dědeček se sklonil nad broukajícím nemluvňátkem a řekl:

„A já, Doubravko, budu tvým ochráncem, abys ve svém životě dosáhla všeho, co jsi právě dostala do vínku od babičky.“

Potom se staroušci s myslivcovými rozloučili a zmizeli, jako by se po nich zem slehla.

Jiřík s Anežkou si se zvláštním setkáním hlavu příliš nelámali. Pospíchali, aby byli do večera s dceruškou zpátky doma.

Doubravka vnesla do hájovny nový život. Bylo to veselé a čiperné děvčátko, které rostlo jako z vody. Holčička bývala nejraději s maminkou v kuchyni, kde si hrávala se psy Rekem a Hektorem a ráda škádlívala velkého huňatého kocourka Sazínka. Když ještě trochu povyrostla, brával ji tatínek do lesa na vycházky s sebou a vyprávěl jí přitom o své práci. Byla to hodná dívenka, a tak z ní měli oba rodiče velkou radost. Brzy se snažila jim oběma pomáhat.

Léta rychle míjela a z holčičky vyrostlo děvče hezké jako obrázek a štíhlé jako mladý proutek v doubravě. Již se nebála sama do lesa jako dřív, když byla ještě malá. Chodívala mamince na maliny, jahody, borůvky a houby a tatínkovi nosívala do lesa oběd.

Jednou, když šla Doubravka do lesa na jahody, uviděla na pasece urostlého mládence. Nejdříve se chtěla dát rychle na útěk, ale mládenec se jí uklonil na pozdrav a řekl:

„Buď zdráva, dívenko. Jmenuji se Vítek. Zabloudil jsem, poraď mi, prosím, jak se dostanu na cestu do města.“

„Mně říkají Doubravka. Vyrostla jsem tady v lese a ve městě jsem dosud nikdy nebyla, snad jen při křtu. Ale jestli chceš, pojď se mnou do hájovny. Můj tatínek ti cestu ukáže.“

Mládenec rád souhlasil, a tak se spolu vydali do hájovny. Doubravčina maminka vesele přijala milého hosta a připravila mu dobré jídlo. Však Vítkovi v lese pořádně vyhládlo. Když se pak vrátil domů myslivec Jiřík, Vítek jim dlouho vyprávěl o svých cestách dalekými kraji. Odvážný chlapec se Jiříkovi líbil, i vyzval ho, aby už zanechal putování po cizích zemích a zůstal u nich. Vítkovi se od první chvíle velmi zalíbila myslivcova dcerka Doubravka, a tak slíbil, že se k nim rád vrátí, jen co si ve městě něco zařídí. Poté se s ním všichni srdečně rozloučili, a aby znovu nezabloudil, myslivec ho vyprovodil až na cestu do města.

Jiřík se těšil, že konečně bude mít při práci v lese šikovného pomocníka, když mu osud nedal syna. Za několik dní se Vítek opravdu z města do hájovny vrátil. Pro jeho milou, srdečnou povahu si ho myslivcova rodina brzy zamilovala jako svého a Vítek jim jejich lásku oplácel. Se vším se jim snažil pomáhat a Doubravce vždy z lesa přinesl něco pro radost. Večer spolu družně sedávali na zahrádce pod starou lípou a vyprávěli si o tom, co se komu za den přihodilo.

Tak žili svorně pospolu v hájovně více než rok, když tu se náhle jednoho večera přihnal z města spěšný posel se zprávou, že se Vítkova maminka těžce rozstonala. Mládenec velice zesmutněl. Věděl, že musí opustit Doubravku, kterou si nadevše zamiloval, její rodiče, kteří ho měli jako svého syna, i celé lesní království, jež mu za rok také nemálo přirostlo k srdci. Vyšel za myslivcovými na zahrádku, aby jim smutnou novinu oznámil.

Než se Vítek rozloučil s Doubravkou, zeptal se jí, zda by se chtěla stát jeho ženou. Dívka s ruměncem ve tváři souhlasila, neboť to bylo i její velké přání, vždyť Vítka také milovala. Oba mladí lidé si padli do náručí a byli alespoň na okamžik šťastni. I staří rodiče se zaradovali, že budou mít tak hodného a pracovitého syna. Vítek je ještě poprosil, aby se mu o nevěstu dobře starali, než se k nim vrátí. Slíbil, že jakmile se jeho maminka uzdraví, přijede si pro Doubravku a bude slavná svatba. Když se rozloučil se všemi, vydal se na cestu.

V hájovně bylo po jeho odchodu prázdno a smutno. Doubravka sedávala u okénka a vzpomínala na Vítka, zda se brzy vrátí. Její maminka a tatínek také postrádali pomocnou ruku a laskavé slovo milého společníka. V zármutku nad Vítkovým odchodem Jiřík dočista zapomněl na slib, který dal před lety bílému srnci. Od jejich setkání uplynulo právě sedmnáct let a rodičům nadešel čas rozchodu i s milovanou dcerou.

Toho dne myslivec marně čekal, až mu Doubravka přinese do lesa oběd. Dívka nepřišla ani do pozdního odpoledne. Nadarmo ji Jiřík hledal a volal. V hájovně také nebyla. Žena mu řekla, že za ním odešla do lesa s obědem brzy před polednem tak jako obyčejně. Teprve teď si myslivec vzpomněl na dávné setkání v lese a pověděl ženě pravdu, co se mu tehdy přihodilo, i že na daný slib pro zármutek zapomněl. Rodiče hledali milovanou dceru v lese celý týden, ale po Doubravce jako by se zem slehla.

Když se po několika týdnech vrátil do hájovny Vítek s radostnou zprávou, že se už jeho mamince daří lépe a že se všichni u nich doma těší, až uvítají jeho nevěstu, nemohl uvěřit v neštěstí, které postihlo myslivcovu rodinu. Bolestí a zármutkem se mu sevřelo srdce, ale přesto neztratil rozvahu:

„Netrapte se, milý tatínku a maminko, najdu Doubravku, i kdybych měl jít světa kraj. Nezaleknu se žádných překážek, ani nebezpečí. Nic mne nezastaví. Doubravku osvobodím a přivedu vám ji nazpátek. Uvidíte, že brzy budeme zase všichni pospolu.“ Potom se Vítek s Doubravčinými rodiči rozloučil a vydal se hledat svou nevěstu.

Jiřík se nemýlil, když se domníval, že si dívenku odvedl bílý srnec. Ten našel Doubravku blízko lesní paseky, když nesla otci oběd. Jakmile ho dívka uviděla, chtěla se dát na útěk. Vždyť bílého srnce s blankytně modrýma očima v lese nikdy před tím nepotkala. Když však na ni promluvil lidským hlasem, zůstala stát jako přimrazená.

„Neboj se mne, Doubravko, neublížím ti. Pojď se mnou, bude to pro tvé dobro i pro dobro nás všech. Někdo na tebe již dlouho toužebně čeká.“

Srneček ji tak smutně a vroucně prosil, že by se nad ním i kámen ustrnul. V tu chvíli si Doubravka vzpomněla na Vítka a srdce jí samou radostí poskočilo:

„Třeba je to on, kdo na mne čeká!“

Touha po setkání s milovaným člověkem překonala strach, dívka se pokřižovala a odhodlaně vykročila za srnečkem.

Po dlouhé, únavné cestě lesem došli až na malý palouček, uprostřed něhož stál mohutný, košatý, stářím vykotlaný javor, jehož rozložité větve připomínaly Doubravce lidské ruce, prosebně vztažené k nebi. Doubravku přepadla neznámá tíseň. Bílý srnec se zastavil přímo před javorem, třikrát na něj zaklepal kopýtkem, a ten se před nimi rozestoupil. Srnec vyzval dívku, aby ho následovala. I vešli do stromu. Úzká chodba se pomalu rozšiřovala a vyjasňovala, až přišli na velikou louku, ozářenou jasným svitem a posetou bezpočtem květů. Světlo však nevydávalo sluníčko, ale zlatá kopule překrásného zámku, který se vypínal v dáli na kopci. K tomuto zámku také bílý srnec zamířil. Brána se před nimi sama otevřela a srnec vesele vběhl na nádvoří, jako by tu byl doma. Doubravka ho zaraženě následovala. Vedl ji zámeckými komnatami, až se zastavil v nejnádhernější z nich, kde na ně čekala bílá srnka se smutnýma laskavýma očima, které byly tak modré jako lesní podléšky. Nikde kolem však nebylo ani človíčka. V Doubravčiných očích se objevily slzy, když tu bílý srnec znovu promluvil:

„Buď u nás vítána, Doubravko, a ničeho se neboj, nikdo ti tu neublíží. Po léta naopak toužebně čekáme, až nás vysvobodíš ze zakletí. Musel jsem si pro tebe přijít sám, protože tvůj otec na dané slovo zapomněl. Když zde s námi zůstaneš po celý rok a poslechneš mou radu, prospěješ mnoha nevinným lidem. Rád bych, aby ses tu cítila jako doma. Bude o tebe dobře postaráno, ale pamatuj, že nikdy nesmíš vstoupit na zelený ostrov, co vyčnívá z jezera za zahradou. Mne ani nikoho jiného, kdo by s tebou mohl promluvit, již po celý rok nespatříš. Nebude tedy nikoho, kdo by tě mohl znovu varovat před velkým vábením lidské zvědavosti. Avšak můžeš nás zachránit jedině pokud odoláš svému pokušení. Pověz mi, chceš pro nás podstoupit tuto zkoušku?“

„Ano,“ řekla Doubravka odhodlaně. V tom okamžiku však ještě vůbec netušila, jak nesnadný úkol na sebe bere.

Bílý srnec se srnou zmizeli a dívka v zámku osaměla. Dala se do usedavého pláče. Když už vyplakala všechny slzy a trochu se uklidnila, vydala se na prohlídku zámku a jeho okolí. Ale – divná to věc. Všude panovalo hluboké, přesmutné ticho. Ptáčci poletovali v korunách stromů, ale nezazpívali, říčka tekla přes kameny, ale ani nezašuměla, vítr si pohrával s listím na stromech, avšak ani ty nezaševelily.

Doubravka na svých procházkách potkávala i různá zvířátka, ale žádné nevydalo ani hlásku. Jak smutný to byl kraj. Doubravce nebylo vůbec do zpěvu a často na ni padala tíseň. Aby si ukrátila čas, starala se o květinové záhony, sbírala v sadu lahodné ovoce, čítala knížky v zámecké knihovně a vyšívala zlatými nitkami obrázky, v nichž byly ukryty vzpomínky na Vítka, tatínka a maminku. Kdykoli měla hlad nebo žízeň, zašla do zámecké jídelny, kde pro ni vždy bylo přichystáno mnoho chutných jídel a různých nápojů. Nikdy však v zámku nikoho nespatřila.

Čas zvolna plynul. Uběhlo již půl roku od příchodu Doubravky do zakletého království. Jednou dívka zašla při procházce až k bílé zahradní zdi, odkud bylo dobře vidět na jezírko i na malý, zelený ostrov. Včas si ale připomněla varovná slova bílého srnečka a pokušení se ubránila. Od té chvíle však neměla nikde stání, ostrov ji k sobě nezadržitelně vábil svým tajemstvím.

Již stokrát šťastně odolala pokušení, ale jednoho dne přece jen zvítězila lidská zvědavost. Doubravka vzala za kliku bohatě kované zahradní brány, a ta se před ní sama otevřela, jako by ji zvala dál. I vydala se k jezeru, aby si alespoň zdálky ostrov prohlédla.

Když došla až na břeh jezera, objevila se před ní malá lodička. Doubravka do ní nasedla, lodička se rozletěla k ostrovu jako šíp a za okamžik již přistála u břehu. Jaké ale bylo Doubravčino zklamání! Když vystoupila na břeh, nespatřila nic jiného než to, co denně vídala v zámeckém okolí. Louku s květinami, vysoké stromy a v pozadí se černal les. Tu z lesa vyběhl bílý srnec a za ním jeho družka. Běželi přímo k Doubravce:

„Buď zdráva, Doubravko,“ promluvil srnec lidským hlasem, „škoda, že jsi mne neposlechla. Již jen malá chvilka zbývala a mohli jsme být všichni svobodní.“

Jak smutně, přesmutně zněl jeho hlas. Nebyla v něm žádná výčitka, jenom nezměrná lidská bolest. Doubravce se tolik chtělo poprosit ho za odpuštění. V tom okamžiku však nad ní zakroužil černý sup a klovl ji ostrým zobanem do hlavy. Doubravka se proměnila v malého zajíčka, který smutně odhopkal za srncem do nedalekého lesa.

Mezitím Vítek marně bloudil hlubokými lesy. Cestou potkával myslivce, dřevorubce, uhlíře, poustevníky a všech se vyptával, zda nevědí, kde by měl Doubravku hledat. Žádný z nich se ale s jeho nevěstou nesetkal. Až jednou, unaven předlouhým putováním, zašel na nocleh do malé chaloupky na kraji lesa. Přivítal ho vlídný stařeček, jehož dlouhé, šedobílé vousy zářily ve svitu měsíce jako pravé stříbro. V chaloupce pak babička pozvala Vítka ke stolu. Nalila mu talíř voňavé houbové polévky a ukrojila mu velký krajíc čerstvého chleba. Však mu na cestách pořádně vyhládlo. Dědeček mezitím přinesl z pramenu u studánky džbán čerstvé, chladné vody a utrmácený hoch jim byl za jejich pohostinnost velice vděčný.

Když dojedl, zeptal se ho stařeček, proč tak dlouho putuje po kraji, a co ho přivádí až v tyto končiny. Vítek pochopil, že má před sebou přátele, a tak se jim svěřil se svým tajemstvím. Oba staroušci pozorně naslouchali jeho vyprávění. Vítkovi se po celou tu dobu zdálo, že jeho nevěstu znají a že jsou Doubravčiným smutným osudem velmi zarmouceni. Z jeho slov staroušci poznali, že má hoch Doubravku i její rodiče upřímně rád, že má dobré srdce a je ochoten podstoupit jakékoli nebezpečí, jen aby dívku vysvobodil a navrátil nešťastným rodičům.

Tu stařeček řekl:

„Milý Vítku! Já i babička tvou nevěstu dobře známe. Vždyť jsme byli jejími kmotry. Při křtu jsme slíbili, že jí budeme po celý život pomáhat. Tvoje Doubravka je nyní daleko odtud, v zakletém království. Vysvobodit ji nemůžeš, protože ji zlá čarodějnice proměnila v zajíčka a sama bedlivě hlídá vstup do zakleté říše. Nezoufej však, pomohu ti. Vezmi si zde tento oříšek. Ať vyslovíš jakékoli přání, oříšek ti je splní. A ještě ti dám dobrou radu. Až přijdeš ke starému, vykotlanému javoru, který skrývá vstup do zakletého království, vyčkej do úplňku, neboť jedině tehdy můžeš nepozorovaně vstoupit do stromu.

Při každém úplňku se do zámeckého jezera přichází vykoupat bílý srnec a zlá čarodějnice hlídá každý jeho pohyb. Toho večera se musíš pokusit o jeho záchranu. Pokud se ti to podaří, osvobodíš tím i Doubravku a celé zakleté království.

Čarodějnice na sebe v tu chvíli bere podobu černého supa, poletuje srnci při jeho jezerní koupeli přímo nad hlavou a střeží, aby jí neunikl. Když se ti podaří jednou ranou supa zastřelit, a to tak, aby první krůpěj jeho černé krve dopadla přímo na srncovu bělostnou hlavu, zlé kouzlo pomine a všichni budou zase svobodní.“

„Jsem dobrý střelec, stařečku, určitě se mi to podaří,“ řekl Vítek odhodlaně.

„I jen tolik nespěchej, hochu, bez mé pomoci bys supa nikdy netrefil, vždyť už víš, kdo se za černým peřím skrývá,“ řekl stařeček a vzal do ruky Vítkovu pušku. Nasypal na oheň čarovný prášek a chvíli ji podržel ve voňavém dýmu. Potom zašeptal tři kouzelná slova a podal pušku jinochovi.

„Teď má tvá zbraň kouzelnou moc. Ať si vybereš jakýkoli cíl, nikdy ho nemineš. Jakmile sup zakrouží nad hlavou bílého srnce, dobře zamiř. Pak už na nic nečekej a střílej! Pamatuj, že smíš vystřelit pouze jednou, jinak je vše ztraceno.

Teď už víš vše, co je třeba. Dnes večer si pořádně odpočiň a posilni se na cestu vydatným spánkem. Hned zítra ráno musíš vyrazit. Do úplňku ti již mnoho času nezbývá. Dobrou noc, Vítku!“

Mládenec poslechl, s chutí se zachumlal do měkoučkých peřin a za okamžik už spal jako zabitý.

Když se brzy zrána Vítek probudil, cítil se po dlouhé době zase svěží. Posnídal krajíc chleba s medem od lesních včel a hrnek čerstvého kozího mléka. Potom se s oběma laskavými staroušky rozloučil, poděkoval jim za pomoc a vydal se s novou chutí znovu na cestu. Jak tak šel, vzpomněl si, co mu stařeček říkal o oříšku. Aby vyzkoušel jeho kouzelnou moc, zaklepal na něj a vyslovil přání:

„Koníčku, vyskoč ven z oříšku a zanes mě k zakletému království.“

Jen co to přání dořekl, stál před ním krásný Grošáček, nožky mu hrály jako strunky a netrpělivě hrabal kopýtkem o zem. Vítek se vyšvihl do sedla, pobídl koníka, a ten se s ním ihned pustil v cval. Hnali se lesem s větrem o závod a cesta jim vesele ubíhala. Byl horký letní den. Kolem voněla rozehřátá pryskyřice, ptáčci jim zpívali nad hlavou a skrze větve probleskovala jasná nebeská modř.

Jeli a jeli, les stále houstl a krajina měnila svou podobu. Jehličnatý les přešel v listnatý a k večeru Grošáček konečně stanul na paloučku ozářeném zapadajícím slunkem, před prastarým, vykotlaným javorem s obrovskou, košatou korunou, v níž vesele štěbetali ptáčci. Koníček zařehtal a dotkl se kopytem jeho kůry na znamení, že jsou na místě. Vítek mu poděkoval za dobrou službu a řekl:

„Grošáčku, zpátky do oříšku,“ a koníček zmizel.

Pomalu se stmívalo. Ptáčci utichali, les se po rušném dni ukládal ke spánku. Nadcházela teplá, světlá letní noc a na oblohu tiše vyplouval měsíc v úplňku. Když se jeho záře rozlila nad lesem naplno, Vítek se pokřižoval, potom zaklepal oříškem na kůru javoru a řekl:

„Ať se mi ihned otevře cesta do zakletého království.“

V tom okamžiku se strom rozestoupil. Vítek spěchal úzkou chodbou, proběhl rozkvetlou zahradou, bez povšimnutí minul krásný zámek, avšak jezero odnikud nespatřil. Rychle tedy zamířil ke krásně kované železné bráně uprostřed bílé zdi, která obklopovala zámeckou zahradu ze všech stran. Když k bráně doběhl, konečně uviděl jezero, uprostřed něhož byl malý, zelený ostrůvek, v jehož pozadí se černal les. Nedočkavě stiskl kliku, ale brána se ani nepohnula. I vzpomněl si na stařečkův dar, honem vytáhl z kapsy oříšek a dotkl se jím starého zrezivělého zámku. Cesta byla volná.

K jezeru dorazil právě včas. Bílý srnec se svou družkou už už vstupoval do jezerní vody, když tu nad jeho hlavu zamířil velký, černý sup. Vítek zvedl pušku, chvíli sledoval svůj cíl a pak stiskl spoušť. Třeskl výstřel a kouzelná střela neminula svůj cíl. Kapka krve dopadla na srnečkovu hlavu jako černá saze.

Země se zachvěla, voda v jezeře začala divoce vřít a vyrazila do výše. Světlo kolem pohaslo a zaburácel silný vichr, který ohýbal stromy kolem až k zemi jako mladé proutky. Ptáci vyděšeně vylétli do vzduchu a Vítek cítil, jak se s ním vše točí, a jak ho přemáhá neznámá, těžká slabost. Jeho vědomí rychle pohasínalo, až zcela vyčerpán klesl do trávy.

Když se Vítek probudil, udiveně se rozhlížel kolem sebe a nevěděl, kde je. Ležel na sněhově bílých, prachových poduškách a nad ním visela bohatě zlatem vyšívaná nebesa z blankytně modrého sametu. U jeho lůžka klečela Doubravka, držela ho za ruku a děkovala mu za své vysvobození. Po radostném shledání mu vyprávěla vše, co se jí přihodilo, a slibovala mu, že už nikdy v životě nebude příliš zvědavá. Vítek jí zase na oplátku vyprávěl o svém setkání s jejími kmotry, bez jejichž pomoci by ji byl nemohl zachránit. Oba mladí lidé byli tak zabráni do hovoru, že si ani nepovšimli, když do komnaty vešel mladý král s královnou. Oba přistoupili k Vítkovi a Doubravce a děkovali jim za své vysvobození. Potom jim král vyprávěl, proč je zlá čarodějnice tak nenáviděla a pronásledovala.

Před dávnými a dávnými lety králův otec přislíbil svého syna za manžela královské dceři ze sousedního království. Tehdy však ještě netušil, že královna ze sousední říše je i mocnou a lstivou čarodějkou. Když pak jeho syn odhalil její zlou a krutou povahu, odmítl si vzít její dceru za ženu. Zrušil otcův slib a oženil se s dcerou věrného otcova rádce a přítele. Jakmile se to však zlá čarodějka dozvěděla, proměnila ze msty mladého krále v bílého srnce, jeho krásnou ženu v bílou srnku a všechny jejich poddané v ptactvo a drobnou zvěř. Měli čekat v podzemním království tak dlouho, až je vysvobodí nevinná dívka, která pro jejich záchranu dobrovolně podstoupí velkou zkoušku.

Léta míjela a stále nikdo nepřicházel. Jednou se králi v podobě bílého srnce přece jen poštěstilo na okamžik uprchnout z podzemního vězení, a tehdy se také setkal s Doubravčiným otcem. Když uplynulo od jejich setkání sedmnáct let a viděl, že Jiřík na daný slib zapomněl, podařilo se bílému srnci oklamat čarodějnici podruhé a vyhledal dívku sám. Po jejím příchodu do království se všichni zaradovali, že budou konečně vysvobozeni ze zakletí. Zradila je však Doubravčina přílišná zvědavost. Nebýt Vítkovy statečnosti, nikdy více by jim už nebylo pomoci.

Král skončil své vyprávění a všichni přítomní provolávali Vítkovi slávu. Potom už zasedli ke sváteční hostině. Stoly se pod lahodným jídlem, pitím a mísami s ovocem jen prohýbaly. Všichni byli opět svobodní a šťastní. V celé zemi se konaly slavnosti na Vítkovu počest, ale skromný mládenec toužebně očekával chvíli, kdy se bude moci s Doubravkou vydat na cestu domů. Když král viděl, že mladá dvojice nemá stání, nenaléhal na ně, aby zůstali déle. Bohatě je obdaroval a dal jim připravit na cestu kočár tažený párem krásných běloušů. Konečně Vítek s Doubravkou nasedli do kočáru a provázeni mnoha pozdravy a slovy díků se vydali na cestu k domovu.

Doubravčini rodiče již dávno oplakali milovanou dceru i budoucího zetě, který se z cest také nevracel. Jednoho večera spolu právě seděli na zahrádce a vzpomínali na ztracené štěstí, když tu náhle na cestě zahrčela kola a v okamžiku zastavil před hájovnou překrásný zlatý kočár. Z něho vystoupila Doubravka s Vítkem.

„Milé děti, co jsme se na vás s tatínkem načekali,“ řekla maminka dojatě, když se s nimi objímala na uvítanou. Radost ze shledání nebrala konce, vždyť staří rodiče již přestávali věřit, že svou dcerku ještě někdy uvidí živou. Se slzami v očích děkovali Vítkovi za její záchranu. Pak začalo dlouhé vyprávění.

Druhého dne, když si po cestě odpočinuli, řekl Vítek, že nastal čas, aby všichni společně navštívili a potěšili také jeho rodiče. Jiřík s Anežkou se nejdřív zdráhali jet do hlavního města, neboť tak daleko nikdy nebyli, ale Vítek jinak nedal. Naložil je do kočáru a jeli. Když vyjeli z lesa, který jim byl domovem, ubíhaly kolem nich vesničky, města, pole i louky, až dorazili k hlavnímu městu celého království. Doubravčini rodiče s údivem sledovali všechnu tu nádheru: výstavné, veliké domy, malebná náměstí s vysokými kostely, městské sady a promenády lemované záhony voňavých květin. To bylo něco pro Doubravčinu maminku. Ale hlavní překvapení je teprve čekalo. Kočár projel městem a zamířil ke královskému paláci.

Když zastavili na nádvoří a vystoupili z kočáru, všichni sloužící se jim hluboce klaněli a vzdávali jim poctu. Lokajové ve svátečních, zlatě vyšívaných livrejích je vedli mnoha chodbami a komnatami až do nádherného sálu, kde na zlatém trůně seděl starý král Karel, na jehož hlavě zářila koruna posetá třpytivými démanty. Po jeho boku seděla královna Anna, Vítkova maminka. Když královští rodiče uslyšeli slavnostní fanfáru, oznamující synův návrat, a spatřili ho s Doubravčinou rodinou přicházet, jejich srdce rázem pookřála velkou radostí. Oba vyšli příchozím naproti a srdečně se se všemi vítali. Doubravku zahrnuli láskou a vřelostí jako vlastní dceru. Dívčini rodiče teprve nyní poznali, že Vítek je synem samotného krále.

Brzy se na zámku konala slavná svatba, na kterou pozvali také Doubravčina kmotra s kmotřičkou a krále s královnou z vysvobozeného království.

Když skončilo předlouhé svatební veselí, Vítek s Doubravkou se rozloučili s královskými rodiči. Vítek přenechal panování mladšímu králevicovi a vrátil se s Doubravkou a jejími rodiči do staré hájovny, která mu spolu s lesní říší a jejími obyvateli tolik přirostla k srdci. Jeho rozhodnutí bylo správné, vždyť i lesní království musí někdo spravovat a ochraňovat.

A tak spolu žili šťastně a spokojeně po mnoho a mnoho let. Častokrát hájovnu navštívili i kmotr s kmotřičkou, aby s rodinou oslavili křtiny dalšího nemluvňátka. Děti jsou Božím požehnáním a štěstím, však víte!

„Svoboda není ničím jiným než šancí být lepším.“
(Albert Camus)

O Daliborovi, víle Pomněnce a o svobodě

Na konci jedné vesničky, až u samého lesa, žil v maličké, čisťounké chaloupce dědeček kořenář. Stářím byl už všecek k zemi ohnutý, přesto však pohled jeho laskavých, modrých očí, které ve vrásčité, usměvavé tváři zářily jako dva drahokamy, neztratil dosud jiskru. Od jara do podzimu chodíval dědeček do lesa a na luka sbírat různé léčivé bylinky a kořínky, a také lesní plody a houby, které potom vyměňoval s vesničany za obživu. Častokrát jim také svými bylinkami, které dokázaly vyléčit téměř každou nemoc a bolest, navracel zdraví. Jen jediné jeho bylinky nedokázaly: vrátit lidu té země ztracenou svobodu.

Byla to maličká zem a stalo se to vše už hodně dávno. Ta zem sousedila s velkým, mocným královstvím, kde vládl krutý král Erik. Po mnoho let Erik přemýšlel, jak by si sousední zemi podmanil. Dobře věděl, že její lid je odvážný a statečný a že válkami s ním nic nesvede. A tak začal rozšiřovat své území lstí. Vysílal ze své země poddané a bohaté obchodníky, kterým přikazoval, aby se v sousední zemi usadili natrvalo. Spolu s přistěhovalci začala proudit do malé země cizí řeč, které prostý lid nerozuměl, i jiné zvyklosti. Zámožní přistěhovalci nabízeli domácím lidem u sebe práci a bohatě jim za ni platili. Kdo by si nechtěl vydělat velké peníze! A tak se stalo, že lidé malého národa po krátké době začali na svou rodnou řeč zapomínat. Řeči cizinců, která nezněla lahodně jejich uchu, se pořádně nenaučili, a mateřštinu již také dobře neovládali. Stávali se stále zamlklejší. Měli sice dostatek peněz, ale ztratili své písně, svou svobodu a spolu s ní i radost z žití. A tak Erik vítězil, aniž by pozvedl meč k útoku.

Jednou v zimě se dědeček kořenář vypravil dolů do vsi nakoupit nějaké zásoby. U vrat bohatého stavení cizích osadníků uviděl malého, prokřehlého hošíka, který prosil o trochu jídla. Kupec se na něho zle rozkřikl, že pro žebráky nic nemá, a vrata statku před ním s třeskotem zabouchl. Po tak smutné zkušenosti, jaké se chlapci dostalo, se již neodvažoval nikde zaklepat.

Na vesničku se rychle snášel soumrak a klučina, který zřejmě neměl kam jít, se usedavě rozplakal. Dědeček chvíli soucitně pozoroval malou, chatrně oděnou postavičku, která se chvěla pláčem a zimou. Bylo mu kloučka líto. I přistoupil k němu a řekl:

„Neplač, hochu, a pojď se mnou. U mne ti nebude zle. Ty pomůžeš trochu v chaloupce mně a já zase tobě. Sám už na všechnu práci nestačím. Místa je tam pro nás pro oba dost a hlady tě umřít také nenechám. Alespoň mi bude v chaloupce veseleji.“

Dědeček vzal kloučka za ruku a odvedl ho domů. Když vešli do světničky, hoch se překvapeně rozhlédl: všude kolem uviděl rozvěšeny pytlíčky s různými bylinkami, které vydávaly příjemnou vůni rozkvetlých luk a hájů. Chlapci se z té omamné vůně až zatočila hlava.

Stařeček přihodil na oheň náruč dřeva a ustlal prokřehlému hošíkovi na lavici hned vedle rozehřátých kamen. Pokynul mu, aby si lehl. Přikryl ho dvěma teplými ovčími houněmi a připravil mu silný bylinkový čaj, aby se vypotil, protože kloučkem lomcovala zlá zimnice. Tváře mu jen hořely. Když vypil horký čaj, zakrátko tvrdě usnul. Jeho spánek byl však neklidný, a tak po celou noc dědeček starostlivě hlídal jeho slabé tělíčko, zmítané vysokou horečkou. Léčivý nápoj však vykonal své. K ránu se chlapci konečně ulevilo, a když se probudil, cítil se již mnohem lépe. Dědoušek mu připravil vydatnou snídani na posilněnou a posadil ho vedle sebe ke stolu.

Když posnídali, zeptal se stařeček kloučka, proč se toulá po světě sám a sám. Ten mu vyprávěl, že je sirotek. Odmalička ho vychovávali chudí lidé a sotva trochu povyrostl, poslali ho do světa, aby se živil sám, neboť neměli dost jídla ani pro své vlastní děti. A tak chlapec putoval z místa na místo, ale protože byl ještě malý a slabý a nedokázal dosud zastat žádnou těžkou práci, dostával všude jen nadávky a bití. Smutný, přesmutný je osud sirotků. Hoch neznal ani své jméno. Dědeček při jeho vyprávění zamyšleně pokyvoval stříbřitou hlavou, a když chlapec domluvil, řekl:

„Každý člověk musí mít své jméno. Budu ti říkat Dalibor. Je to slavné jméno, a ty hleď, aby sis je zasloužil a dělal mu čest. Můžeš u mne zůstat, jak dlouho budeš chtít, ale můžeš také kdykoli odejít. Pamatuj, že jsi volný jako pták, tak jako já a všichni lidé. Pokud se však rozhodneš u mne zůstat, naučím tě všemu, co znám. Určitě se ti to bude v životě hodit.“

Dalibor s radostí přijal dědouškovu nabídku. Zůstal u něho v chaloupce a ze všech sil se snažil mu se vším pomáhat. Byl to hodný, veselý a pracovitý chlapec. Při práci si stále prozpěvoval nějakou písničku a dědoušek mu rád naslouchal.

Tak minula zima a stařeček začal brát hocha na vycházky do luk a lesů. Sbírali spolu léčivé byliny a vše, co jim štědře nabízel les: maliny, borůvky, jahody a houby, které potom dole ve vsi vyměňovali za skromné zásoby jídla na zimu.

Od chlapcova příchodu do chaloupky již uplynul rok a dědeček si bystrého, čiperného chlapce opravdu zamiloval. Byl mu jako vlastní vnuk. Navečer, když byla všechna práce hotová, mu často čítal z velkých, prastarých, v kůži vázaných knih, které opatroval v truhle jako vzácný poklad. Byly to kroniky slavných dějin malého národa, v nichž se vyprávělo o jeho chrabrosti a statečnosti. Dědoušek byl chlapci dobrým učitelem a Dalibor byl vnímavým žákem. Nebylo těžké probudit v mladém, horoucím srdci lásku k vlasti.

Brzy Dalibor zatoužil si v knihách číst sám, a tu mu nastal čas pilného učení. Protože to však byl vytrvalý a snaživý chlapec, zanedlouho se naučil číst i psát, a tak sedávali po večerech s dědouškem u ohniště a čítávali si ve starých knihách. Dalibor si při čtení stále pro sebe cosi zapisoval, a když se pak ztichlou světničkou rozezněl jeho čistý hlas, poznal dědeček, že chlapec, jehož Bůh obdařil nevšedním nadáním a láskou k hudbě, skládá na motivy starých národních pověstí a legend krásné písně.

Když přešla další dlouhá zima a celý kraj se znovu zazelenal, vycházeli spolu na dlouhé procházky po okolí. Brávali vždy s sebou košíčky, do nichž sbírali nejrůznější léčivé byliny. Ty pak doma rozkládali na síta do oken nebo odnášeli na půdu, aby se správně usušily, a chaloupkou se tak od jara do podzimu linula omamná, kořeněná vůně. Někdy dědeček sbíral rostlinky celé, jindy trhával jen lístky nebo květy, u některých však vyrýval i dužnatý kořínek. Doma učil Dalibora svému umění. Vykládal mu, jak se která bylinka jmenuje, co potřebuje, aby dobře rostla, v kterou roční a denní dobu ji sbírat, a jak ji sušit.

Jarní dny rychle plynuly, stále se rozvíjely další a další květy a celý kraj sladce voněl. Dalibor již dobře znal každou rostlinku v širém okolí a stal se svému ochránci zdatným pomocníkem. Když se důkladně seznámil s rostlinami, začal ho dědeček učit, jak z bylinek připravovat čaje, tinktury, léky a masti, a na které nemoci čeho použít.

V létě a na podzim jim zase nastával čas sběru lesních plodů a za dlouhých zimních večerů sedávali spolu u ohniště jako dříve a čítali si v knihách. Tehdy dědeček často žádal Dalibora, aby mu zazpíval pro radost. Když se světničkou nesl chlapcův čistý hlas, dědeček se radostně usmíval a souhlasně přikyvoval svou šedovlasou hlavou. Písně jeho chráněnce ho vždy potěšily. Často potom dlouho tiše rozjímal, ale hochovi neprozradil, o čem přemýšlí. Daliborovi se však zdálo, že ho cosi velmi trápí.

Tak minulo beze změny několik let. Rok střídal rok a Dalibor pomalu dospíval ve statného mládence. Stařeček se mu postupně snažil předat všechnu svou moudrost a Dalibor mu byl za jeho lásku a péči velice vděčný.

Deset let od Daliborova příchodu do chaloupky uplynulo v pilné práci jako sen. Stále se bylo čemu učit a Dalibor poznával víc a víc, jak velká životní moudrost je ukryta ve šlechetném srdci jeho učitele a ochránce.

Až opět nadešel první letní den a spolu s ním i svátek Jana Křtitele. Byla teplá noc a v malé světničce bylo horko a dusno. Dalibor vyšel z chaloupky a chystal se přespat venku na zahrádce v chladné, měkké trávě, jak to často v létě dělával, protože se nebylo koho bát. Když to zpozoroval dědeček, řekl mu:

„Dnes v noci, Dalibore, by lidé neměli spát pod širým nebem. Je to tajemná, svatojánská noc, jediná noc v roce, kdy se rozvíjí čarovný květ zlatého kapradí a kdy se scházejí k poradám mnohé tajemné bytosti z jiných světů. Zle by se vedlo každému, kdo by je vyrušil.“

„Cožpak kapradí kvete?“ zeptal se Dalibor překvapeně.

„Je tomu tak, milý chlapče, sotva se toho večera setmí, vypučí na stoleté kapradině jediné třpytivé poupátko, které se přesně o půlnoci otevře a zlatě zazáří do noci jako jasná hvězdička. Je to tuze vzácný květ. Říká se, že člověk, který ho nalezne a utrhne, je chráněn před všemi kouzly a zlatý květ mu přinese štěstí. S ranním rozbřeskem však květ uvadá a spolu s ním mizí i tajemné bytosti. Zůstaň proto dnes raději pod střechou a nevycházej v noci z chaloupky, nerad bych, aby se ti přihodilo něco zlého.“

Dalibor poslechl radu starostlivého dědouška tak jako vždy. Vrátil se do světničky, lehl si a snažil se usnout. Ale ve světničce bylo větší a větší horko a spánek stále nepřicházel. Když už konečně začínal dřímat, uslyšel tiché kroky. Myslel si, že se mu to jen zdálo, ale přesto vstal a přistoupil k dědouškovu lůžku, aby se ujistil, zda něco nepotřebuje a že je vše v pořádku. Ale lůžko bylo prázdné. Když vyběhl před chaloupku, uviděl v dálce nahrbenou postavu, jak pomalu kráčí k lesu:

„Byl to opravdu jeho dědoušek? Ale proč ho tolik varoval před dnešní nocí, když teď se sám ubírá v tak pozdní hodinu do lesa plného tajemných kouzel? Co když mu v lese hrozí nebezpečí?“

Daliborovi sevřela srdce úzkost. Dlouho se nerozmýšlel:

„Musím za ním. Musím ho ochránit, jako on po celá léta ochraňoval mne,“ pomyslil si.

Rychle se oblékl a vyběhl z chaloupky, ale dědečka už nespatřil. Zmizel mezitím v hlubokém, černém lese. Dalibor se vydal za ním. Když vešel do ztichlého, tmavého lesa, připomněl si na okamžik dědečkovo varování, ale strach brzy vystřídala zvědavost. Les houstl a houstl a hoch zašel již tak daleko, že nevěděl kudy kam. Po dědečkovi však stále nebylo nikde ani památky, jako by se po něm zem slehla. Byla temná noc a Dalibor jen stěží viděl na krok před sebe, prodíral se lesem bez cíle a pozdě litoval, že dědouška neposlechl.

„Jak jen teď naleznu cestu zpět? A co řekne dědeček, když mne nenajde doma, až se vrátí?“

Dalibor se tedy vydal na opačnou stranu, kde se domníval, že les končí, ale mýlil se. Les jako by neměl konce. Jak tak klopýtal houštím s hlavou skloněnou, zpozoroval náhle na mechu před sebou drobné, zářivé světélko, které se nehýbalo z místa a zlatě zářilo do noční temnoty jako jasná hvězdička. Světélko k sobě hocha vábilo kouzelnou mocí a lesem se šířila čarovná, sladce omamná vůně, kterou Dalibor dosud neznal. Únava, ospalost a strach – to vše jako zázrakem zmizelo. Hoch se náhle cítil lehce a radostně a bylo mu do zpěvu. Vykročil světélku naproti, aby se podíval, odkud vychází. A hle, nebylo to světélko, ale droboučký, třpytivý kvítek, který vydával jasnou záři, a tak sladce voněl.

„Kouzelný květ kapradí,“ zašeptal Dalibor, poklekl do mechu, opatrně kvítek utrhl a pečlivě ho schoval za košili. Potom vykročil hlouběji do lesa. Teď už se tajemných sil nemusel bát, měl s sebou dobrého ochránce. Sotva však ušel ještě několik kroků, zaslechl hlasy a mezi stromy uviděl probleskovat matnou záři rozhořívajícího se ohně. Nejprve se lekl, zda v lese nevznikl požár, ale když přišel potichu blíž, rozeznal na ozářeném prostranství zástup postav. Velmi ho překvapilo, že všichni ti starci s dlouhými, stříbrošedými vousy, byli tolik podobní jeho dědečkovi, jako by to byli jeho rodní bratři. O čemsi se spolu vážně radili. Mezitím přicházeli na mýtinu další a další starci a radostně se spolu vítali.

„Pročpak sem asi všichni přišli a co se tu bude dít?“ pomyslil si Dalibor pln napjatého očekávání.

Šedovlasí starci náhle ustali v hovoru, rozestoupili se do půlkruhu a hoch spatřil v jejich středu krásně vyřezávaný trůn z bílého lipového dřeva, ozdobený květy rozmanitých druhů a barev, který jakoby vyrůstal ze země. Na něm seděl vznešený stařešina s dlouhými bílými vlasy a vousy, ve splývavé tunice, která mu sahala až na zem a byla přepásána zlatým pásem. Jinak se však jeho oděv nijak nelišil od oděvu ostatních starců. Laskavě se rozhlédl po shromáždění a pravil:

„Milí přátelé! Tak jako každý rok sešli jsme se tu dnes o svatojánské noci podle dávného zvyku, abyste mi pověděli, co nového se událo v naší milé vlasti, kterou všichni společně ochraňujeme, a abychom se spolu poradili, jak se připravit na dny příští. Od té doby, co mi král sousední země lstivě uloupil korunu svobody, strádá náš porobený lid v otroctví a zlý nepřítel netrpělivě čeká, až zvuky naší milované mateřštiny zaniknou navždy. Lidé jako by již zapomněli, jakou cenu má svoboda. Vyměnili ji za třpyt dukátů. Řady našich věrných stále řídnou, a tak všichni netrpělivě čekáme na den, který nám přinese alespoň paprsek naděje. Chtěl by někdo z vás ke shromáždění promluvit?“

Dlouhou chvíli vládlo na pasece zamyšlené ticho, až tu se o slovo přihlásil stařec, ve kterém Dalibor poznal svého tichého dědouška.

„Mocný králi Svatoslave, cožpak již ani ty nevěříš v záchranu a lepší budoucnost našeho národa? Pak je tedy na čase, abych vám prozradil věštbu, kterou mi včerejší noci ukázaly hvězdy, aby vaše srdce posílila jiskřička naděje.“

„Mluv již, Vlastimile, mluv,“ ozvaly se v zástupu nedočkavé hlasy.

„Nuže tedy, hvězdy mi řekly, že se chvíle našeho osvobození již blíží, a to rychleji, než tušíme. Nejprve však prý musíme vyhledat člověka, který našel květ zlatého kapradí. Jedině ten nám může pomoci porazit krále sousední země Erika, lstivého a zlého čaroděje, a získat nazpět naši korunu svobody. Musíme se však i sami přičinit o záchranu našeho národa. Ve městech a vesničkách stále ještě žije náš věrný lid, je však třeba ho probudit ze spánku. Pokud se nám to nepodaří, raději se vzdáme nesmrtelnosti a zemřeme spolu s naším národem, který jsme po staletí věrně chránili.“

„Děkujeme ti, Vlastimile, za statečná slova i za plamínek naděje, který jsi zažehl v našich srdcích,“ řekl na to král Svatoslav a celé shromáždění souhlasně zašumělo.

Tu na ozářené prostranství vesele vtančil houf překrásných dívek, oděných v lehounká roucha a okrášlených věnci, pentlemi a lesním kvítím. Svatoslav brzy přerušil jejich dovádivou hru:

„Přestaňte tančit a dovádět, lesní víly, dnešní noc není vhodná k radovánkám. Na naše srdce dolehly velké starosti a zármutek.“

Náhle se v jejich středu objevila nová postava, jako by vyrostla ze země: líbezná dívenka, skoro ještě dítě, svěží jako růžové poupátko, jichž kytici držela v náručí. Byla oděna v červánkové roucho okrášlené růžičkami a jedno růžové poupátko měla vetknuto ve vlasech.

„Hle, Láska přišla mezi nás,“ ozvalo se ve shromáždění radostně. Ale to už Láska promluvila:

„Odpusť nám, drahý příteli, chtěli jsme jen tancem a zpěvem zaplašit váš smutek a obavy o osud lidu této země.“

„Buď vítána, Lásko,“ pravil Svatoslav potěšeně, „pojď a usedni zde na trůn po mém boku.“

Tu nastal mezi lesními vílami šum a polekaný šepot a jedna z nich vykřikla:

„Jsme prozrazeni, nějaký člověk vyslechl naši poradu. Podívejte, ukrývá se tam za tím stromem, zahlédla jsem ve tmě třpyt jeho očí.“

Na ta slova pokynul Svatoslav rukou a za okamžik již dva statní chlapíci přiváděli chyceného Dalibora. Když dědeček spatřil, koho to přivedli, zvolal:

„Ach, Dalibore, proč jsi mne jen neposlechl?“

Ale to už rozhněvaný Svatoslav sám hocha oslovil:

„Řekni, kdo jsi a co tu pohledáváš? Copak nevíš, že někoho potají sledovat je nedůstojné člověka? Co nám řekneš na svou obhajobu?“

„Jmenuji se Dalibor a z domova mne nevyhnala zvědavost, ale starost o mého dědouška, který mi byl vždy věrným ochráncem. Viděl jsem ho v noci odcházet do černého lesa samotného a měl jsem strach, aby se mu nepřihodilo něco zlého. Proto jsem ho šel hledat, a tak jsem došel až sem k vám a nechtěně se stal svědkem i vašeho setkání. Řekněte mi prosím, jak mám pomoci lidu mé země a kde hledat ztracenou korunu svobody? Rád učiním vše, abyste uvěřili v mou nevinu a dobré úmysly.“

„Je pozdě, Dalibore, i když se zdá, že mluvíš pravdu. Máme svůj přísný zákon a řád, který nemilosrdně trestá všechny smrtelníky, jež vyslechnou naši poradu. Nesmíme riskovat prozrazení, lidem není radno věřit. Proto se staneš velkou, košatou lípou, jež po staletí bude poutníkům, kteří usednou k odpočinku pod její korunu, vyprávět o slavných osudech a statečnosti lidu této země. Po věky věků budeš v lidech probouzet lásku k vlasti, dodávat jim sílu a odvahu a běda tomu, kdo by ti chtěl ublížit. Všichni uctíváme lípu jako strom posvátný, protože je symbolem svobody a odkazu našich předků.“

Když Svatoslav domluvil, povstal ze svého trůnu, mávl rukou a řekl:

„Staň se!“

A hle – divná to věc. Ani když Svatoslav vyslovil kouzelné zaklínadlo podruhé, Dalibor neztratil svou lidskou podobu a neproměnil se v lípu. Všichni přítomní překvapením strnuli.

„Co se to děje?“ zvolal Svatoslav udiveně, „řekni, mládenče, kdo mocnější než já, tě chrání, že nad tebou moje kouzlo nemá žádnou moc?“

„Cestou sem k vám jsem nalezl v lese kvítek zlatého kapradí. Dědeček mi vyprávěl, že tento tajuplný kvítek ochrání toho, kdo ho má u sebe, před všemi kouzly.“

„To vysvětluje vše,“ řekl Svatoslav, „a ještě ta věštba hvězd,“ dodal zamyšleně.

„Myslím, hochu, že nás nezradíš a že tě bez obav můžeme přijmout mezi sebe. Schvalujete všichni mé rozhodnutí?“

Shromáždění souhlasně zašumělo a dědečkova tvář se rozjasnila radostí, že je chlapec zachráněn. Dalibor na to řekl:

„Děkuji vám za vaši důvěru, nikdy vás nezklamu. Ale teď už mi povězte, kde sídlí král Erik, jehož mám přemoci, a kde ukrývá naši korunu svobody.“

„Nespěchej tolik, milý hochu, úkol je mnohem složitější, než se zdá. Získat nazpět korunu svobody k záchraně tvého národa nestačí. Napřed musíš probudit lid této země ze spánku, posílit v něm znovu lásku k vlasti, k rodné řeči, a teprve potom můžeš nad Erikem zvítězit,“ odpověděl mu Svatoslav.

Tu řekla Láska:

„Jsem věrnou přítelkyní vás lidí a myslím, že vím, kdo by ti mohl s tvým úkolem pomoci. Provázím vás po celý život. Mám čarovný klíček, kterým otevírám vaše srdce. Ještě nikdo neodolal mé moci. Můj úkol je radostný. Daleko odtud mám krásnou růžovou zahrádku a v ní plno líbezných poupat. Když se někde na světě narodí děťátko, spěchám tam a vložím mu do srdéčka tři růžová poupátka. Ta se v něm rozvinou v krásné květy lásky k rodičům, přátelům a k rodné zemi. Někdy se však tak nestane, poupátka chřadnou a uvadají. Za těmi srdéčky posílám svou sestřenku, vílu Pomněnku, aby poupátka ošetřila.“

„Děkuji ti, Lásko, vlož prosím do našich srdcí hodně lásky k vlasti. Ty jediná můžeš můj národ zachránit,“ řekl Dalibor.

„Miluješ svou vlast, hochu?“ zeptala se ho Láska.

„Víc než sebe,“ odvětil mládenec odhodlaně.

„Tak vidíš, svůj úkol jsem splnila, nemohu udělat víc. Každému člověku dávám své dary stejnou měrou, nemohu za to, že v mnoha srdcích vadnou nyní poupátka dřív, než se rozvinou v květy. Již dlouho pozoruji, že ve světě lásky ubývá a na její místo se vkrádá zloba, závist a nenávist. Nemohu podruhé vnucovat své dary lidem, jejichž srdce jsou necitelná k rodičům a bratrům a ani se nezachvějí obavou, když jejich vlasti hrozí nebezpečí. Sestřenka Pomněnka ti však jistě pomůže.“

V tom okamžiku stanula vedle Lásky víla Pomněnka. Obě dívky si byly navlas podobné: měly stejné oči, vlasy, úsměv, – jen Pomněnka měla roucho blankytně modré, ve vlasech věneček z něžných pomněnek a v rukou držela místo růžových poupátek zlatou flétnu.

„Už jsi pochopil, Dalibore, proč ti má pomoci moje sestřenice, víla Pomněnka? To ona se objevuje všude tam, kde moje květy vadnou, oživuje a zahřívá je sladkou písní, aby v mrazu lidských srdcí nepomrzly.“

„Máme tedy nejprve sjednotit náš lid a teprve potom bojovat s Erikem?“

„Ano, Dalibore,“ řekl Svatoslav, „když bouře lomcuje lesem, jeden strom chrání druhý a je mu oporou. Tak učiňte i vy. Svítá, musíme se už rozloučit. Zatím buďte s Bohem. Přeji ti, hochu, hodně zdaru v tvém poslání.“

Po těch slovech zahalilo ztichlou mýtinu modravé šero a Dalibor, Pomněnka a dědeček na pasece osaměli.

„Pojďme,“ řekl dědeček, „nastává nám nový den.“

Když vyšli z lesa, zamířili do chaloupky, aby se připravili na cestu. Víla Pomněnka vyměnila své blankytně modré roucho za prosté šaty venkovské dívky. Dědeček ještě zašel do vsi a poprosil chudou děvečku ze statku, aby mu dohlédla na chaloupku, dokud budou pryč. Před soumrakem vyšli z vesnice.

Šli a šli, až přišli do malého města. Zastavili se tam na náměstí a rozhodli se, že zde poprvé zkusí štěstí. Už se stmívalo. Pomněnka vystoupila na schůdek kašny a začala hrát na zlatou flétnu. Radostné tóny, které z kouzelné flétny vytryskly, se rozletěly ztichlým náměstím. Tón za tónem splýval v krásnou píseň. Lidé se udiveně zastavovali a naslouchali, odkud vychází ta jemná, líbezná hudba. Spěchali ze svých domovů na náměstí a za okamžik bylo kolem živo jako ve svátek.

Pomněnka na chvíli přestala hrát, aby si trochu oddechla a zeptala se Dalibora, zda se mu líbí její hra. Hoch radostně přisvědčil. Tu ho Pomněnka vyzvala, aby zpíval lidem své písně, vyprávějící o slavných dějinách této země, a slíbila, že bude jeho zpěv hrou na kouzelnou flétnu doprovázet. Zpočátku se Dalibor ostýchal zpívat před tolika posluchači, ale Pomněnka mu lehce položila svou ručku na rty, políbila ho na tvář a řekla:

„I jen se nic neboj a zpívej, uvidíš, dobře ti to půjde.“

A tak začali s prvním koncertem. Daliborův hlas zněl ztichlým náměstím stále jasněji a zvučněji. Zpívalo se mu lehce, jako by mu zpěvem narostla křídla. Tóny písní se nesly nocí jako hlas stříbrných zvonů. Lidé na náměstí se postupně k Daliborovu zpěvu přidávali.

Když dozpívali, vystoupil před shromáždění stařeček a vybízel lid ke svornosti a statečnosti, která lid povede k přemožení zákeřného nepřítele. Ráno se s nimi všichni loučili jako s dávnými přáteli a děkovali jim za své probuzení z temnoty zapomnění.

Tak putovali naši přátele od vesničky k vesničce, od města k městu. Dalibor s Pomněnkou zpívali a hráli, dědeček vyprávěl lidu o jeho slavné minulosti a nabádal ke svornosti, odvaze a statečnosti. Po celé zemi si lidé začínali prozpěvovat Daliborovy písně, a tak se zemí znovu rozezněla mateřština.

Ve velkých, zpanštělých městech byl však jejich úkol o mnoho těžší. Cizáci se jim všemožně snažili jejich dílo překazit. Dobře poznali, jaké nebezpečí jim od těchto tří poutníků hrozí. A tak aby přehlušili Daliborův zpěv, hlasitě křičeli, rámusili a zpívali své vlastní písně. Ale Dalibor se nedal zastrašit. V takových okamžicích pomáhala přátelům zlatá flétna nejvíce. Sotva zaznělo několik jejích sladkých tónů, utichli i ti nejzuřivější štváči a všichni jako dotekem kouzelného proutku naslouchali čarokrásné hudbě. Když potom promluvil k lidu stařeček, získával na svou stranu nejen věrná srdce, ale i ta, která dříve stávala opodál. Nepřátelé se rychle ztráceli v tmách, protože dobře věděli, jak by se jim vedlo, kdyby chtěli Daliborovo dílo překazit.

Byl tomu již rok, co naši tři přátelé putovali rodnou zemí. Pověst o tajemných poutnících, kteří lidu zpívají a nabádají ho k lásce a svornosti, se zatím rozšířila po celé zemi. Všude nastal čilý ruch. Lidé si vzali dědečkovu výzvu opravdu k srdci: rozhněvaní sousedé se začali usmiřovat, bohatí pomáhat chudým, děti opět ctily své rodiče.

Jednou přišli až do pohraniční vísky, kde sídlili samí cizinci, kteří nerozuměli jejich písním ani sladkým tónům zlaté flétny. V celé vesnici nesehnali žádné místo, kde by mohli přenocovat, a proto museli přespat v pustém lese. Dlouhým putováním byli velmi unaveni, a tak na měkkém mechu brzy usnuli. Uprostřed noci je najednou probudil hrozivý rachot, který se stále přibližoval. V lese byla taková tma, že nebylo vidět ani na krok. Najednou přímo nad jejich hlavami zlověstně zahřměl něčí hlas:

„Dlouho se mi nedařilo vás dopadnout. Ale teď už jste zcela v mé moci a nepropustím vás dřív, dokud vás řádně nepotrestám.“

Na to dědeček neohroženě řekl:

„Kdo jsi, že se odvažuješ vyhrožovat mi trestem? Víš, že jsem nedotknutelným strážcem této země a že ten, kdo by na mne vztáhl ruku, bude potrestán všemi dobrými bytostmi?“

„Jsem král Erik, váš dobrý známý. Tento les je již na mém území. Domníváš se snad, starče, že i zde jsi nedotknutelný?“

„Cožpak jsme zabloudili až na tvé panství?“ zalekl se stařeček.

„Ano, a jsem vskutku rád, že jste mými hosty,“ pokračoval král jízlivě, „mnoho jsem o vás slyšel. Štvete lid proti mně a mým poddaným. Nezbývá mi, než se vám za vaši namáhavou, svatou práci po zásluze odměnit. Neuvězním vás dva, ale jen vaši milou, laskavou přítelkyni, která vám tolik napomáhá k úspěchu a mně tolik škodí.“

„Dědoušku, zachraň naši Pomněnku!“ Daliborův zoufalý výkřik však přišel již pozdě. Pomněnka zmizela v hluboké tmě noci beze stopy, jako by se po ní zem slehla.

„Vraťte se nyní domů a zpívejte si klidně dál. Můžete teď místo veselých písní zpívat pro změnu ty smutné,“ řekl ještě král Erik posměšně a potom se už v lese rozhostilo úplné ticho.

Do rána už Dalibor s dědečkem nezamhouřili oka. Jakmile se trochu rozbřesklo, vydali se nazpět k domovu poprosit krále Svatoslava o radu, jak vysvobodit Pomněnku ze zajetí. Nikde se cestou nezastavovali, až po dlouhém putování konečně došli do rodné vesničky. V útulné chaloupce bylo vše při starém, jako by ráno odešli. Nejdříve si trochu odpočinuli a večer se vydali do lesa pro radu.

Šli toutéž cestou, co o svatojánské noci, až přišli na známou mýtinu. Dědeček došel až k nejvyššímu smrku, sehnul se k zemi a chvíli pátral rukou v mechu. Zanedlouho odtud vytáhl zlatý klíč a třikrát jím udeřil do kůry mohutného smrku. Tu se pod stromem otevřela chodba do země. Pomalu sestoupili do podzemí a dali se úzkou, křivolakou chodbičkou, až po chvíli přišli do prostorné, útulné jeskyně, ozářené svitem ohniště. Ve vysokém, bohatě vyřezávaném křesle odpočíval v hlubokém rozjímání král Svatoslav. Zdálo se jim, že je ani nezpozoroval, ale po malé chvíli, jen co usedli, je Svatoslav vlídně oslovil:

„Tak jen povězte, milí poutníci, jakpak jste ve světě pochodili?“

Když si však povšiml ustaraného výrazu jejich tváří, dodal:

„Nebo mi snad přinášíte špatné zprávy?“

„Ano, králi Svatoslave, vskutku je tomu tak. Zlý král Erik unesl naši Pomněnku. Omylem jsme zabloudili na jeho území a tam jsme ji již nedokázali před jeho mocí ochránit. Přicházíme tě poprosit o radu, kde Pomněnku nyní hledat.“

„To nebude těžké zjistit,“ řekl Svatoslav a vhodil do ohně hrst vlhkého jehličí a hned potom hrst červených bobulí jeřábu. V hustém, bělavém dýmu se zvolna objevoval obraz opevněného hradu na vysoké skále. Čtyři hradní věže obehnané zdí a hlubokým příkopem, přes který se klenul padací most.

„Dobře si zapamatuj obraz toho hradu, Dalibore. Tam vězní Erik vílu Pomněnku. Dostat se tam nebude snadné. Nastává ti nebezpečný zápas na život a na smrt. Kéž tě dobré bytosti ochrání! Přeji ti, abys z boje vyšel jako vítěz, avšak to nestačí. Dobře chraň květ zlatého kapradí, budeš ho vskutku potřebovat. A ještě něco. Přistup blíž. Posílám tě do cizí země, bez mé pomoci bys však řeči tamních lidí nerozuměl. Spolkni tento mladý lupínek devětsilu a cizí řeč pro tebe bude tak snadná, jako bys jí mluvil odjakživa.“

„A tady máš ode mne na cestu malý dárek. Bílý šáteček s vyšitými znaky tvé vlasti: modravými pomněnkami a rudými srdéčky. Tento šáteček je naším znamením. Podle něho poznáme naše přátele a pomáháme jim. Když někam přijdeš a nebudeš si jist, zda jsi mezi přáteli, rozlož šáteček před sebe na stůl. Pokud tam budou přátelé, sami se k tobě přihlásí. Více ti pomoci nemohu. Dál si už musíš poradit sám.“

Dalibor se Svatoslavovi hluboce poklonil a za vše mu poděkoval. Ukryl šáteček do tajné kapsy ve své košili, kde měl uschován i květ zlatého kapradí. Potom se s dědečkem se Svatoslavem rozloučili a vyšli z podzemí. Dědeček uložil zlatý klíč nazpět do skrýše a vrátili se domů. Už se rozednívalo.

Když se brzy na to před chaloupkou loučili, dědoušek Daliborovi řekl:

„Milý chlapče, Bůh ti žehnej. Ve zdraví se mi vrať. Víš dobře, že tě mám rád jako svého vlastního vnuka. Za ta léta jsem tě naučil všemu, co umím. Doufám, že ti to nyní bude k užitku. Buď s Bohem!“

„Na shledanou, dědoušku, děkuji vám za všechno, co jste pro mne udělal. Doufám, že se mi podaří mou vlast i vílu Pomněnku osvobodit a získat nazpět Svatoslavovu korunu. Věřím, že se všichni spolu brzy ve zdraví shledáme.“

Dalibor se vydal na cestu. Šlo se mu lehce, vždyť ho vedla láska k rodné zemi a velká touha pomoci svému lidu. Při putování se často na noc zastavil v chaloupkách strážců své vlasti, které byly navlas podobné dědečkově chaloupce. Všude, kde ukázal bílý šáteček, ho vlídně přijali. Když procházel městy a vesničkami, odevšud zaznívaly písně, které zpíval svému lidu spolu s Pomněnkou. A tak šel a šel po mnoho dní, až přišel k vysokým horám, porostlým hlubokými lesy. Tudy vedla hranice jeho vlasti s Erikovým královstvím.

Když konečně přešel hranici, zamířil do první vesnice v údolí, aby se přeptal, kde hledat zámek se čtyřmi věžemi. Cizí řečí hovořil tak plynule, jako by se byl v té zemi opravdu narodil. Jakmile se dozvěděl, co potřeboval, pospíchal k velikému jezeru, uprostřed něhož byl malý ostrov se strmě vyčnívající skálou, na jejímž vrcholku se vypínal mohutný hrad obehnaný příkopem. Padací most vedoucí přes příkop k hradní bráně byl naštěstí právě spuštěn. Konečně byl Dalibor u cíle. Obešel jezero ze všech stran, ale žádný most vedoucí přes jezero nikde nenalezl. Jen v rákosí uviděl schovanou malou rybářskou chýšku, před níž byla na břehu uvázána rybářova loďka.

Dalibor vešel dovnitř a poprosil rybáře, aby ho převezl na ostrov, že by chtěl vstoupit na hradě do služby jako zbrojnoš nebo čeledín. Rybář se podivil jeho přání, protože se z hradu ještě nikdy nikdo živý nevrátil, ale dál se už Dalibora na nic nevyptával, nasedl s ním do loďky a převezl ho na ostrov. Na rozloučenou mu popřál mnoho štěstí a rychle se rozjel nazpět k domovu.

Mládenec nechtěl vzbudit podezření hradní stráže, a tak se vydal strmou, zarostlou pěšinkou přímo vzhůru. Dobře si však cestou povšiml, že utéci z hradu je téměř nemožné. Srdce mu na okamžik sevřela úzkost. Vzpomněl si ale na svou malou zem, jež tolik potřebovala jeho pomoc, a tu na nebezpečí, které mu hrozilo, rázem zapomněl. Odhodlaně přešel padací most, zabušil na těžkou, kovanou bránu a čekal, co se bude dít. Za chvíli se na nádvoří ozvaly kroky, zarachotila závora a čísi hlas ho pobídl, aby vstoupil dovnitř. Dalibor se ocitl na hradním nádvoří. Před sebou spatřil zbrojnoše v těžkém brnění:

„Co tu chceš?“ zeptal se ho zamračený zbrojnoš nevrle.

„Chtěl bych vstoupit u vás na hradě do služby,“ odpověděl mu Dalibor, „najde se tu pro mne nějaké místo?“

„Nevím,“ řekl zbrojnoš, „o tom já nerozhoduji. Jestli chceš, pojď se mnou k našemu správci.“

„Copak tu nebydlí hradní pán?“

„Ne, hradní pán žije na jiném zámku, zde poroučí náš správce. Tak už pojďme.“

Dalibor se raději dál na nic nevyptával, aby nevzbudil žádné podezření. Zbrojnoš ho vedl dlouhou, temnou chodbou, až se zastavil před vysokými dubovými dveřmi.

„Tady bydlí správce. Jeho se zeptej, zda by pro tebe neměl nějakou službu.“

Dalibor zaklepal na dveře a vstoupil do vysoké síně. Uklonil se zamračenému správci, který seděl za stolem, a řekl:

„Rád bych vstoupil do hradní služby, pane rytíři, určitě se mnou budete spokojen. Jsem odvážný a můj šíp málokdy mine cíl. Krom toho se dobře vyznám v léčivých bylinách. Umím připravit léky na různé nemoci a namíchat léčivé masti na všechny nemoci a namíchat léčivé masti na rány a různé neduhy.“

„Proč bys chtěl sloužit právě na zdejším hradě, mládenče?“ zeptal se ho správce pátravě, „vždyť v okolí je hradů několik. Proč jsi nepožádal o službu tam?“

„Byl jsem se tam zeptat, pane rytíři, ale zbrojnoše nikde nepotřebovali a ani se mi tam nelíbilo. Když jsem však uviděl tenhle pevný, nedostupný hrad, umínil jsem si, že tady budu sloužit třeba zadarmo, jen když mne tu necháte. Nevyhánějte mne prosím. Budu vám věrně sloužit.“

„Dobrá tedy, přijmu tě na zkoušku, než přijede náš pán. Teprve on rozhodne, zda zde smíš zůstat natrvalo. A teď už běž a dělej dobrotu, nebo s tebou bude zle!“ pohrozil mu správce na rozloučenou.

Daliborovi se ulevilo. První krok k vysvobození Pomněnky a získání zlaté koruny svobody měl šťastně za sebou. Byl přijat na Erikově hradu do služby.

Mládenec si brzy získal všechny hradní zbrojnoše, a když se večer po službě všichni sešli, zpíval jim jejich řečí písně, které slyšel cestou. Dával si však velký pozor, aby se neprozradil některou z písní své rodné země. Ač se zbrojnoši s Daliborem celkem spřátelili, nikdy mu neprozradili, zda je někdo na hradě držen v zajetí. Kdykoli stočil Dalibor rozhovor tím směrem, vždy ho rázně odbyli:

„Nestarej se o to, do čeho ti nic není. Čím méně víš, tím lépe pro tebe.“

A tak uplynula zima i jaro a Dalibor za celou tu dobu nevypátral, ve které věži Erik vězní jeho přítelkyni Pomněnku.

Tu jednoho dne přišla špatná zpráva: na hrad měl přijet sám hradní pán. Hoch se setkání s Erikem právem obával. Věděl, že ho král určitě pozná, a tak se také stalo. Král si ho dal nejdříve zavolat, aby mu zazpíval písně, které zpíval jeho zbrojnošům. Avšak v okamžiku, kdy už si Dalibor začínal myslit, že šťastně vyvázl nepoznán, vyzval ho Erik, aby mu zazpíval také některou z písní, které zpívával lidu spolu s Pomněnkou. Potom dlouze mládence přemlouval, aby zradil svůj lid a přidal se na jeho stranu. Když však viděl, že s Daliborem nic nepořídí ani po dobrém ani po zlém, uvrhl ho do těžkého žaláře. Aby se důkladně pojistil, že mu vězeň neuteče, dal mu přikovat nohu ke skále.

Dalibor zoufale přemýšlel, jak by se dostal z vězení na svobodu. Za nocí držíval v rukou zlatý kvítek kapradí, který svým jasným svitem ozařoval alespoň na chvíli temnou kobku jeho vězení. To byl jediný poklad, který se mu podařilo před lstivým Erikem uchránit, neboť ho měl uschován za límcem své košile. Ať však přemýšlel, jak přemýšlel, nepodařilo se mu vymyslit žádný způsob, jak Erika přelstít. Když už téměř propadl beznaději, zjevil se náhle v jeho cele podivný stařec a řekl:

„Buď zdráv, Dalibore, nezoufej. Přišel jsem ti na pomoc.“

„Kdopak jsi, že ses dostal nepozorován až sem ke mně?“ zeptal se ho překvapený mládenec.

„Jsem Osud,“ odvětil vážně stařec, „a pomohu ti splnit tvůj úkol. Už jsi vytrpěl pro záchranu svého lidu dost. Zemřít tě tu nenechám.“

„Proč mi chceš pomáhat? Jsi můj přítel?“ zeptal se ho Dalibor.

„Nejsem ničí přítel ani nepřítel. Vstupuji do vašich životních cest podle svého vlastního uvážení. Jsem rozmarný jako dítě. Vnáším do lidských životů neustálou změnu, a křížím tak vaše sny i plány. Jedni mne chválí, druzí proklínají. Jsem nestálý jako mihotavá vážka nad potokem. Na mou hlavu se snášejí všechny vaše nářky za nehody, smutky a bolesti. Vy, lidé, na mne naříkáte, protože se domníváte, že to já jsem strůjcem vašeho neštěstí. Ale o své štěstí se přece musí přičinit každý sám!“

„Co je nám platná všechna naše snaha, když si ty s námi pohráváš, jak se ti zachce,“ řekl na to Dalibor smutně.

„Mýlíš se, hochu, rád pomáhám odvážným, statečným a dobrým lidem, to jen se slabochy si rád zahrávám. Slíbil jsem, že ti pomohu, a svému slibu dostojím. Líbí se mi, že miluješ svou vlast celým svým srdcem a že bys neváhal pro ni obětovat ani svůj mladý život. Bylo by škoda, abys zde ve vězení zahynul. Tady máš sedm zlatých klíčů, ale vypátrat, kde král Erik ukrývá vílu Pomněnku a Svatoslavovu korunu svobody, to už musíš ty sám. Víc ti tvůj úkol usnadnit nemohu. Prozradím ti však, že tvůj zlatý kvítek má kouzelnou moc. Kdykoli se jím dotkneš svých pout i zámku na tvé cele, budeš volný. Jednej však velmi opatrně, abys předčasně nevzbudil u hradních strážců ani stín podezření, a nezmařil tak své dílo. Zatím buď s Bohem a vytrvej, ještě se spolu setkáme.“

Po těch slovech stařec zmizel tak náhle, jak se objevil, a Dalibor v cele osaměl. Kdyby nesvíral v ruce svazek zlatých klíčů, určitě by si myslil, že se mu to vše jen zdálo.

Na zkoušku se kvítkem kapradí dotkl pout na svých nohou, a ta se sama neslyšně otevřela. Potom se jím dotkl zámku své cely, a byl volný. A tak v noci, když se celý hrad uložil ke spánku, vydával se Dalibor pátrat po hradním vězení. Byl to velice nesnadný a nebezpečný úkol. Tajné chodby nebraly konce, ale přece jen se mu jedné noci podařilo vypátrat Pomněnčinu celu a vílu osvobodit. Poznal ji podle tichounkých tónů kouzelné zlaté flétny, které mu ukazovaly cestu hradním sklepením. Jedním ze zlatých klíčů její celu snadno odemkl.

To bylo radosti ze shledání. Dalibor pak vyzval Pomněnku, aby ho rychle následovala. Sotva za sebou zavřeli dveře jeho cely, zjevil se stařec Osud znovu. Vzal vílu Pomněnku do náručí, zahalil ji do svého pláště a odnesl ji k jezerní víle Kristýnce do bezpečí.

Daliborovi nastal druhý, ještě těžší úkol: vypátrat, kde je ukryta Svatoslavova koruna svobody.

Jakmile Erik zjistil, že víla Pomněnka beze stopy zmizela, velice se rozzuřil a dal Daliborovu celu hlídat zbrojnošem ve dne v noci. Hoch tak mohl vycházet z cely jen tehdy, když se jeho strážce opil a tvrdě usnul.

Čas míjel, až jednoho dne zaslechl Dalibor, jak se strážci mezi sebou domlouvají, že hradní pán z hradu odjíždí. Hochovi poskočilo srdce radostí. Část zbrojnošů doprovázela hradního pána na jeho cestách, a tak měl Dalibor pro své noční výpravy více volnosti. Když se tak jednou za noci plížil kolem správcova příbytku, vyšel náhle správce ven a dal se jednou z tajných chodeb vedoucích do sklepení. Dalibor ho potichu sledoval a snažil se zapamatovat si cestu.

Příští noc se vydal toutéž chodbou sám a po dlouhém hledání spatřil ve skále vytesanou schránku s erbem hradního pána. Ať však zkoušel použít kterýkoli ze zlatých klíčů, schránka, chráněná mocným kouzlem zlých bytostí, se neotevřela. Tu si Dalibor vzpomněl na zlatý květ kapradí a starcova slova. Jakmile se dotkl zářícím kvítkem zámku na schránce, zlé kouzlo pominulo. Cvaklo neviditelné pero a schránka se sama otevřela. Konečně! Na bělostné hedvábné podušce spočívala překrásná zlatá Svatoslavova koruna, zdobená modrými, bílými a rudými zářivými drahokamy. Na jejím vrcholu hořel veliký červený granát, symbol jeho země.

„Nyní už nám ji nikdo nevezme,“ zašeptal Dalibor a přitiskl zlatou korunu vroucně k srdci.

Tu se za ním ozvalo:

„To už bude záležet jen na vás, zda si svou svobodu a samostatnost dokážete zachovat, či zda se opět vydáte někomu na milost. Svoboda je příliš vzácný květ a jeho vůně lehce opájí lidská srdce. Běda těm, kdo jí nedovedou rozumně užívat, i těm, kdo na sebe dobrovolně berou otrocká pouta. Obojí je stejně nebezpečné.“

Stařec Osud pokynul mládenci, aby ho následoval. Šli však jinou cestou, než kudy přišel Dalibor. Osud se rukou dotkl zdi, a ta se před ním rozestoupila, což se opakovalo několikrát. Zanedlouho již opět stáli v Daliborově cele. Tu Osud řekl:

„Podej mi Svatoslavovu korunu, Dalibore, odnesu ji k jezerní víle do bezpečí. Sám bys ji před Erikovou zlobou uchránit nedokázal, je to mocný čaroděj. Až dosud sis počínal velmi dobře. Již brzy tvoje zkouška skončí. Zanedlouho se pro tebe vrátím, ale teď tu mám ještě nějakou práci. Buď zatím trpělivý a počkej tu na mne.“

Sotva to Osud dořekl, zmizel. Dalibor s obavami očekával, co bude dál. Znal již Erikovu zlobu a prchlivost. Ten však měl tou dobou jiné starosti. Zlá předtucha ho přinutila obrátit v půli cesty koně a hnal se tryskem zpět na hrad. Bylo však pozdě – stejně jako víla Pomněnka i zlatá koruna zmizela beze stopy, přestože byl Dalibor stále přikován ke skále svého žaláře.Jakmile Erik zjistil, co se přihodilo, zavřel se do své komnaty ve věži a nakázal, aby k němu nikoho nepouštěli. Vytáhl křišťálovou kouli a zažehl na misce oheň. Na něj nasypal nažloutlý prášek a polil ho černou tekutinou. Věšteckou kouli dal doprostřed plamenů, začal nad ní pronášet tajemná zaklínadla a svolávat na pomoc všechny zlé bytosti. Chtěl vyzvědět, kde se Svatoslavova koruna a víla Pomněnka nachází nyní.

Po chvíli se na stěně začal objevovat nejasný obraz. Když se ustálil, spatřil na něm Erik vílu Kristýnku. Držela v rukou Svatoslavovu korunu, vesele se smála a po jejím boku seděla víla Pomněnka.

„Tak takhle to tedy je! I víly se již spolčily proti mně. Ale já se nebojím nikoho, ani nepřátelství víl. Tu korunu musím mít, vypovím pro ni boj třeba celému světu. Její ztráta by znamenala i ztrátu mé moci a úpadek mé slávy, jak mi bylo předpovězeno, a to nikdy nedovolím.“

Erik zuřivě otevřel dveře své komnaty a rozezleným hlasem přikázal svým služebníkům:

„Okamžitě se vydejte na cestu, vezměte víle Kristýnce tu korunu a zajměte vílu Pomněnku, rychle! No tak, pospěšte si přece!“

Poté král vztekle zabouchl dveře své komnaty, usedl do křesla a přemýšlel, co by ještě podnikl. Náhle před ním stanul vážný stařec se zahalenou tváří:

„Eriku, chceš se podobat slunci? Zapomínáš však, že slunce neustále přináší celému světu dobro, užitek a požehnání, a že nám také denně podává zářný příklad toho, jak je vše na zemi pomíjivé. Pozoruj jednou jeho denní dráhu a trochu se nad sebou zamysli. Počátek vždy provází konec. To je neodvratný řád světa, na němž ani ty nemůžeš nic změnit.“

„Že nemohu? A kdo jsi ty, že se mnou tak směle mluvíš a že se odvažuješ mne poučovat?“ vyštěkl Erik zuřivě.

Osud poodhalil svou tvář a naklonil se ke králi:

„Ani teď mne ještě nepoznáváš, krutý králi? Jsem přece tvůj průvodce. Nemůžeš si na mne naříkat. Věrně jsem tě provázel po celý tvůj život. Zpočátku se mi líbila tvoje neohroženost a podporoval jsem tvé záměry. Svou říši jsi rozšířil a upevnil válkami, a já jsem ti přesto zůstal nakloněn. Stále jsem doufal, že jednoho dne zanecháš válek a začneš žít se svými sousedy v míru. Čekal jsem dlouho a marně. Když jsem však zjistil, že si chceš násilím a lstí podmanit i Svatoslavovu zemi, rozhodl jsem se, že ti tvůj záměr překazím. Nikdy nebudeš té zemi vládnout. Máš ale ještě na vybranou.“

„Své rozhodnutí nikdy nezměním,“ odvětil Erik tvrdě.

„Sám ses rozhodl, pyšný králi. Jsem mocnější než všichni tvoji spojenci dohromady. Stejně jak jsem ti dříve pomáhal na tvé cestě ke slávě a moci, tak tě nyní potrestám za tvou pýchu a krutost. Budeš pykat za všechny své zlé činy. Znovu se spolu setkáme o letošní svatojánské noci ve Svatoslavově zemi. Tam, před celým shromážděním ochránců jeho země, nad tebou vynesu rozsudek.“

Po těch slovech Osud zmizel. Rozzuřený Erik, zaslepený hněvem, pobíhal po svém hradu jako dravá šelma. Když se trochu uklidnil, poslal svého zbrojnoše zkontrolovat, zda je alespoň Dalibor dosud ve své cele. Přikázal mu, aby se od mládence nehnul ani na krok. Zbrojnoš prohlédl Daliborova pouta, a když se ujistil, že je vše v pořádku, natáhl se vedle něho na zem, a za chvíli už tvrdě spal.

Netrvalo dlouho, celou zavál svěží větřík, a před Daliborem se do třetice objevil stařec Osud.

„Je čas jít, Dalibore. Účty jsou vyrovnány. Pospěšme odtud.“

Po těch slovech přistoupil Osud k hochovi, sundal mu pouta z nohou, navlékl je zbrojnošovi, a pak ho vzbudil slovy:

„Hej, vstávej, zbrojnoši, vyřiď svému pánovi, že zápas se mnou již začal.“

Osud zahalil Dalibora svým pláštěm a snesl se s ním do jezerní říše. Za okamžik již stáli v rozkošné malé zahrádce, tak krásné a útulné, že se hochovi zalíbila na první pohled. Všude kolem byly úhledné záhonky nejrůznějších květin. Dalibor se zaradoval nad tou líbeznou podívanou, však se mu již na pustém a temném hradě po květinkách velmi zastesklo.

Uprostřed zahrádky stála dřevěná besídka, porostlá růžovými keři ze všech stran, a kolem jejích stěn byla rozmístěna do půlkruhu měkká, aksamitová sedátka, která přímo vybízela hosty k odpočinku. Uprostřed besídky se stříbřitě třpytila křišťálová studánka s vodotryskem, lemovaná záhonkem modravých pomněnek.

„Tady přebývá jezerní víla Kristýnka. Zde počkáme na její návrat,“ řekl Osud a usedl na měkké sedátko v besídce.

Dalibor se ještě chvíli procházel mezi záhony květin a těšil se pohledem na ně:

„Je tu tak krásně,“ řekl šťastně a usedl vedle Osudu.

Tu se stařec Osud usmál a pravil:

„Krása je všude, milý hochu, kolem vás i ve vás, ale lidé sami nesou vinu na tom, že ji nevidí, nedokáží ji pochopit, ba ani ocenit. Všude a ve všem je krása. Jen se musíš umět dívat a vidět ji. Pečlivě se rozhlédni kolem sebe a poznáš pravdivost mých slov. Ten, kdo dovede ve všem a všude krásu nalézt, kráčí životem lehčeji. Jeho duše zůstává stále mladá a svěží a jeho srdce je ušlechtilé a dobré.“

Zčista jasna se nad studánkou lehounce jako pára objevila víla Kristýnka:

„Máš pravdu, Osude, ve všem je krása, ale ne všem lidem je dáno těšit se z jejích darů, neboť mnohé oči jsou zaslepeny zlobou a mnohá srdce jsou chladná jako led. Ale odpusťte mi, prosím, že jsem vás hned nepřivítala, tak mne zaujal váš rozhovor. Jste milí a vzácní hosté, zůstaňte u mne, jak dlouho budete chtít.“

„Děkujeme ti, milá Kristýnko. Dlouho se však nezdržíme. Dalibor musí se zlatou korunou svobody spěchat domů, aby ji donesl na lesní shromáždění o svatojánské noci včas. A já musím dohlédnout na krále Erika, jehož zlé skutky na miskách vah života dávno převážily skutky dobré. Sklidí jen to, co sám zasel, ale tato sklizeň ho určitě nepotěší. Erik se už nikdy nezaleskne v záři své moci a slávy. Každé světlo s sebou přináší i stín, a každé násilí v sobě nese i svůj zánik.“

Dalibor zbystřil pozornost:

„Pověz mi, Osude, něco víc o vahách života, o nichž jsi právě hovořil. Chtěl bych tomu lépe porozumět.“

„Dobrá, hochu, splním ti tvé přání, protože si zasloužíš vědět pravdu. Budoucnost každého člověka spočívá na těchto vahách.“ Osud poodhrnul cíp svého pláště a vyňal odtud maličké, lehounké váhy. Jedna miska vah byla bílá jako čerstvě napadaný sníh a druhá černá jako noc.

„Vidíš, chlapče, na bílou misku dopadají všechny vaše dobré skutky, touhy a přání, na černou všechny činy špatné a zlá přání. Dobré skutky jsou však lehounké jako pírko, a tak je jich mnoho zapotřebí, aby vyvážily jeden čin špatný, těžký jako kámen. Podle toho, jak stoupají nebo klesají misky těchto vah, se pohybuje i váš život. Když jde bílá miska dolů, říkáte, že vám Osud přeje, a když převáží černá, že vám štěstí ubývá. Tehdy na mne naříkáte, jako bych to byl já, způsobil.“

„A ty opravdu neřídíš váhy lidských činů?“ zeptal se ještě Dalibor.

„Ne. To není třeba. Já jen hlídám a upravuji pohyb misek. Buď ho urychlím, nebo pozdržím. Proto také neodměňuji dobré skutky hned a netrestám okamžitě každý zlý čin. Nejprve čekám, pozoruji a soudím až po letech. Tehdy buď po právu odměňuji, nebo po právu trestám, jak si to kdo zaslouží. Jsi ještě mladý, Dalibore, jednou pochopíš, že jedině tak je to spravedlivé. Život sám ti ukáže, kde a v čem hledat opravdové štěstí a spokojenost. Není to vždy tak jednoduché. Často to, co se na počátku zdá být velkým neštěstím, se později obrací ve velké štěstí,“ pravil Osud na vysvětlenou.

„Přesto si myslím, Osude, že každý člověk má právo na štěstí,“ řekl Dalibor.

„V tom s tebou souhlasím, ale myslíš si, že všichni lidé na zemi vědí, kde je hledat? U vás byste ho mohli dosáhnout, když budete všichni žít v souladu jako jedna velká rodina, ctít a milovat jeden druhého a navzájem si pomáhat. Potom bude i bohatství bezcenné. Až se skutečně stanete jeden druhému bratrem a oporou, bude společný i váš cíl a osud. Tehdy budou všichni lidé ve vaší zemi šťastní a spokojení.“

„Kéž by to tak bylo všude na zemi,“ povzdechl si Dalibor smutně.

„Jednou to určitě nastane a lidé již nebudou potřebovat dobré bytosti, aby je chránily,“ vmísila se do rozhovoru víla Kristýnka, „dokud však budou na světě zlí Erikové, a to bude ještě hodně dlouho, lidstvo šťastné být nemůže.“

„Máš pravdu, milá Kristýnko, ale já tu hovořím a čas nám rychle ubíhá. Dobře, že jsi mi připomněla krále Erika. Musím už jít,“ řekl Osud a zvedl se k odchodu.

„Tobě, Dalibore, přeji šťastnou cestu domů. Zanes Svatoslavovu korunu svobody do své vlasti. Tím tvůj úkol končí. Dobře jsi ve zkoušce obstál. Vše ostatní zařídím sám. O svatojánské noci se setkáme naposledy.“

„A tobě, Kristýnko, děkuji za pomoc a za vlídné přijetí. Buďte zatím oba s Bohem a brzy na shledanou.“

Osud zmizel a mládenec s vílou osaměli.

„Pojď, Dalibore, převedu tě přes jezero a odevzdám ti korunu svobody tvé země.“

Kristýnka vzala Dalibora za ruku a kráčeli spolu po vodě jako po suché zemi. Když došli na břeh, ponořila se víla do jezera a za okamžik se vrátila s nádhernou, bohatě zdobenou schránkou.

„Podívej, Dalibore, dobře jsem opatrovala váš poklad.“

Když Kristýnka pootevřela víko schránky, zasvitly zevnitř oslnivé odlesky barevných drahokamů, jež lemovaly královskou korunu.

„Spěchej, Dalibore, abys byl rychle za hranicemi této země. Už tu nejsi v bezpečí, protože po celé zemi povstal lid proti králi Erikovi. Kdo seje vítr, sklízí bouři, však víš. A nebuď smutný,“ dodala, když pohlédla na mládence, „ještě se spolu uvidíme. Nikdy neztratíš své přátele. Přeji ti hodně štěstí.“

Jezerní víla zmizela, a dříve než se slunko vyhouplo nad obzor, byl již Dalibor na cestě domů.

Trpělivý stařec Osud se zatím naposledy vydal za králem Erikem. Když neslyšně vstoupil do jeho komnaty, Erik neklidně spal. Stařec Osud ho oslovil a král rázem procitl ze spánku:

„Eriku, už jsi poznal, jak nebezpečný jsem protivník a jak rychle dokážu zkřížit všechny tvé plány? Kde je víla Pomněnka, kde máš zlatou korunu svobody a kde je tvůj vězeň Dalibor? Odpověz mi! A kde jsou všichni tví přátelé?

Přišel jsem ti dát poslední výstrahu. Máš velikou říši, není třeba ji dále rozšiřovat. Zanech nepřátelství a žij s pokojnými sousedy v míru. Ještě můžeš sebe i svou zem zachránit.“

„Proč mne stále přemlouváš? Už jednou jsem ti řekl, že od svých plánů nikdy neustoupím. Nebojím se nikoho a ničeho, ani tebe ne! Mně je dovoleno vše!“ řekl Erik Osudu povýšeně.

„Opravdu si to myslíš, Eriku? Jak jsi pyšný a bláhový. Nuže, stane se tedy, jak si přeješ. Zasloužený trest tě nemine. Jen tvých poddaných, kteří budou nevinně trpět za tvé hříchy s tebou, je mi líto. Proto jsem tě přišel ještě jednou varovat. Vidíš? Všude kolem tebe je zkáza. Všichni tě opouštějí, už nemáš žádné přátele. Tvůj osud se začíná naplňovat. Pykej tedy za své hříchy. Brzy se opět uvidíme!“

Stařec Osud domluvil a zmizel.

Když se ráno Erik probudil a pohlédl z komnaty na jezero, uviděl, jak se k hradu ze všech stran blíží vojsko:

„Zrazen vlastními poddanými! Přesně to mi předpověděl stařec Osud,“ pomyslil si Erik a zaskřípal zuby. V tu chvíli vběhl do komnaty jeho věrný zbrojnoš se zprávou, že se proti němu bouří lidé po celé zemi a vojska jsou už na cestě k hradu, aby ho svrhla a zajala.

„Pospěš si, pane můj, snad se přes jezero dostaneme ještě včas. Musíme ihned uprchnout.“

Rychle seběhli úzkou pěšinkou od hradu dolů k jezeru. Dlouho volali na rybáře, ale ten s loďkou stále nepřijížděl. Zato vojáci se kvapem blížili. Když konečně rybář s loďkou přijel, bylo již pozdě.

Vojáci je dostihli uprostřed jezera. Když Erik viděl jak se k jejich loďce rychle blíží, strachy omdlel. Ať však prohledávali loďku, jak chtěli, krále nikde nenašli. Museli se spokojit s tím, že zajali jen jeho zbrojnoše. Erik zmizel, jako by se do země propadl!

Zatím Dalibor nerušeně putoval k hranicím rodné země. Pod kabátem tiskl k srdci nejvzácnější poklad: Svatoslavovu korunu, symbol svobody svého lidu. Prošel mnoho měst a vesnic, až konečně měl před sebou pásmo pohraničních lesů a hor. Věděl, že jakmile překoná i tyto lesy a překročí hory, bude doma v bezpečí. Šel a šel další noc a den téměř bez zastávky a k večeru byl již doma ve své vlasti. Protože se už stmívalo a nikde neviděl žádné stavení, kde by mohl přespat, lehl si v lese pod strom do mechu, aby si odpočinul.

Tu se nedaleko něho ozval tichý šepot. Dalibor se nejprve polekal, že mu hrozí nějaké nebezpečí a zbystřil sluch. Zakrátko si však uvědomil, že oba hlasy dobře zná:

„Dědoušku, Pomněnko!“ zvolal radostně.

„Dalibore!“

Na spánek rázem nebylo ani pomyšlení. Celou noc si měli spolu o čem povídat. Ráno, když si přece jen trochu odpočinuli, spěchali k domovu.

„Do zítřejší noci, Dalibore, musíme být v naší vesničce. Nadchází znovu svatojánská noc. To stařec Osud nám oznámil tvůj návrat a poslal nás pro tebe, abys dorazil na lesní shromáždění s korunou svobody včas,“ řekl dědeček.

Jak se tak blížili k domovu, přidávalo se k nim stále více a více poutníků. Lidé byli svátečně oblečení, usmívali se a rozmlouvali spolu o jakési velké chystané slavnosti. Dalibor se vyptával dědečka, co se to chystá, ale dědeček mlčel a jen krčil rameny.

Když dorazili do chaloupky, byl již večer. Jen co se trochu osvěžili, vydali se všichni do lesa. Tentokrát však les nebyl pustý a tichý, ale všude kolem bylo živo. Paseka zářila do daleka tisíci světel. Jak radostné bylo Daliborovo překvapení! Na bílém lipovém trůně, kolem něhož byla nasypána záplava nejrůznějších květů, seděl král Svatoslav, po jeho boku Láska, před trůnem stály v řadách rusalky a víly, ale na slavnost přišli i lesní skřítkové a permoníci z hor. Nejblíže trůnu stál sbor bělovlasých stařešinů, ochránců jeho vlasti, a všude kolem byly zástupy lidí.

„Jen pojď blíž, Dalibore, neostýchej se. Shromáždění již čeká na tvé vyprávění o pouti, kterou jsi statečně podstoupil na záchranu zlaté koruny,“ pobídl dědeček vlídně mládence, když viděl jeho velké rozpaky.

S jejich příchodem hovor na pasece ustal. Dalibor sebral odvahu, nejprve se všem hluboce uklonil, a potom zvučným hlasem řekl:

„Je tomu právě rok, co jsem na tomto místě přísahal, že získám zpět korunu krále Svatoslava. Sám bych však byl na zápas s krutým čarodějem Erikem nestačil. V nesnadném úkolu probouzet náš lid k novému životu mi věrně pomáhali můj hodný dědeček a víla Pomněnka, kterou však král Erik nakonec přece jen zajal a dal vsadit do žaláře. Vypravil jsem se ji do Erikovy země osvobodit a upadl jsem do žaláře sám. Myslil jsem, že je se mnou konec a že se mi můj úkol již splnit nepodaří. Tu mi přispěchali na pomoc dva noví přátelé: stařec Osud a jezerní víla Kristýnka. Vysvobodili z vězení mne i Pomněnku, a pomohli mi také zachránit naši svatou korunu svobody. To oni mají na její záchraně největší zásluhu, a jim patří také největší dík za to, že se nyní zlatá koruna vrací k tobě, králi Svatoslave.“

Shromáždění propuklo v radostný jásot. Dalibor přistoupil k trůnu a podal zářící korunu Svatoslavovi. Potom poklekl a zvolal:

„Buď zdráv, králi náš Svatoslave!“

Když konečně jásot utichl, pravil Svatoslav dojatě:

„Jsem již starý a vám není třeba ani krále, ani královny, aby vám vládli. Sami již nyní dovedete řídit osudy své vlasti. Já budu i nadále vaším přítelem a ochráncem, tak jako jsem býval vždy. Jste nyní jedna velká rodina. Milujte se vespolek a pomáhejte si navzájem. Teď už vám svobodu nikdo nevezme.

A tobě, milý Dalibore, patří můj velký dík. Vždyť kdyby tebe nebylo, neměli by Osud s Kristýnkou komu pomáhat.“

V tu chvíli se před trůnem objevily tři nové postavy: stařec Osud, jezerní víla Kristýnka a král Erik. Osud zvolal mocným hlasem:

„Pohleďte, koho vám přivádím. To je váš tyran, suďme jej! Smrt by byla příliš snadným trestem pro takového zlosyna. Než mu dovolím zemřít, ať odpyká všechny své zlé činy tady na zemi,“ řekl Osud rozhodně.

„Nuže, Eriku, jdi světem jako opovržený tulák, ať ti tvé svědomí nedopřeje ani chvíli odpočinku, tvé srdce nechť prožije všechnu bolest, utrpení a žal, který jsi způsobil jiným. Nikdo s tebou nebude mít slitování. Po věčné časy budeš odstrašujícím příkladem bezohledného násilí, nenasytné krutosti a pýchy. Tvůj sen se vyplnil: budeš nesmrtelný, ne však ke své slávě, ale k věčné potupě a hanbě. Teprve až všechno utrpení, které jsi způsobil jiným, bude vykoupeno a všechny rány zaceleny, teprve potom budeme spolu vyrovnáni a dovolím ti zemřít. A teď už se mi kliď z očí!“ zvolal Osud přísným hlasem, mávl rukou a Erik zmizel v hlubokém lese.

Potom se Osud obrátil ke shromážděnému lidu a řekl:

„Vaše velké přání se splnilo. Na Svatoslavově hlavě se zase třpytí koruna svobody. Střežte a ochraňujte tento nejvzácnější dar, který vyváží všechny poklady světa.

Vyberte si sami ze svého středu muže rozvážné a moudré, kteří budou bdít ve vaší zemi nad pořádkem, ale pamatujte, že jen svobodní lidé mohou být skutečně šťastní!“

Když Osud domluvil, požehnal lidu a zmizel. Potom promluvil ke shromáždění král Svatoslav:

„Buďte svorni, milujte se a dobré bytosti vám nikdy neodepřou pomoc a neopustí vás ani v dobách zlých. Žij blaze, národe můj drahý!“ zvolal ještě Svatoslav a pokynul všem na rozloučenou.

V tom okamžiku zmizel a spolu s ním zmizely i všechny tajemné bytosti. Jen oslnivá záře a tisíce květů zbyly na místě, kde ještě před chvílí stál bílý, z lipového dřeva vyřezaný trůn.

Zástupy se zvolna rozcházely k domovu. Lidé si připínali na prsa zbylé květy, aby si je odnesli do svých domovů jako nejvzácnější památku na tuto noc.

Poslední odcházeli z paseky naši tři přátelé: dědeček, Dalibor a Pomněnka. Ta jediná nezmizela spolu s ostatními dobrými bytostmi. Když Dalibor šťastně stiskl její ruku, řekla vesele:

„Zůstanu tu s vámi na zemi, protože chci, aby se vaším krajem rozléhal zpěv a smích, který by zaháněl smutek a žal. Kde je zpěv, tam jsou dobří lidé, a kde jsou dobří lidé, tam kvete láska a štěstí.“

Pomněnka vzala radostně Dalibora a dědečka za ruce a společně vyšli z lesa. Dlouhá noc temna pominula. V růžových červáncích svítalo svobodnému lidu nové ráno.

„Většinou nás o pravých hodnotách přesvědčí teprve jejich ztráta.“
(Arthur Shopenhauer)

O Štěstíčkovi a dvou bratrech

Před dávnými časy žil jednou jeden velmi bohatý kupec, jemuž patřilo tolik zámořských lodí, že je stěží mohl spočítat. Přivážely mu ze světa mnoho vzácného zboží, které pak rozvážel svými vozy po celé zemi. Kupec si dal postavit ve městě velký dům s překrásnou zahradou, kde rád navečer sedával v kruhu rodiny. Měl hodnou ženu a dva syny, Tomáše a Honzíka. Svou rodinu kupec miloval nade všechny poklady světa.

Jeho synové byli jako dvojčata: stejně velcí a velmi si navzájem podobní. Oba měli i milou povahu, takže si je lidé často pletli. K rodičům byli stejně laskaví, přesto však maminka měla trochu raději tichého Honzíka a otec odvážnějšího Tomáše.

Kupcova rodina žila dlouho spokojeně a majetku stále přibývalo. Až jednou přišla smutná zpráva: dvě krásné lodě přepadli na moři piráti a drahocenný náklad, který vezly, byl ztracen. Kupce ztráta lodí velmi zarmoutila a náhle ho chytla zlá předtucha blížícího se neštěstí. S obavou očekával, co se ještě přihodí. Další smutná zpráva na sebe nedala dlouho čekat. Neuplynul ještě ani měsíc a hrozná bouře, která se rozpoutala na moři, pohltila téměř všechny kupcovy zbývající lodi. Tak přišel kupec rázem téměř o všechno. S úzkostí očekával návrat vozů, které poslal do dalekých měst za obchodem. Dávno uplynula doba, kdy měly být vozy zpět, a zatím se nevrátil domů ani jediný z nich a nepřicházela ani žádná zpráva. Až jednoho dne se kupec dozvěděl, že loupežníci přepadli v lese i jeho vozy a žádné zboží se nepodařilo zachránit.

Z bohatého kupce se tak během krátké doby stal málem žebrák. Do jeho domu, kde dosud panovalo štěstí, hojnost a spokojenost, vstoupila náhle bída a starosti. Synové sdíleli zármutek rodičů a rozhodli se, že jsou již dost velcí a silní, aby se vydali do světa na zkušenou. Maminka nechtěla syny pustit. Bála se, aby se jim ve světě něco zlého nepřihodilo. Řekla jim:

„Děti, vždyť jste naše jediná radost a naděje, neopouštějte rodný dům. Co bychom si ve stáří počali, kdybychom i vás ztratili?“

Otci se však rozhodnutí chlapců zalíbilo, a tak řekl:

„Dobrá tedy, jděte do světa na zkušenou. Ale než vyrazíte na cestu, poslechněte si moje vyprávění a dobře si je uchovejte v paměti, neboť na něm závisí štěstí celého našeho rodu. Jak víte, až donedávna nás nikdy žádné neštěstí nepotkalo.“

Otcova tvář náhle posmutněla:

„Myslím, že vím, proč nás štěstí opustilo. Je to moje vina. Chtěl bych, abyste znali pravdu. Málo jsem si vážil našeho štěstí, bral jsem je jako samozřejmost, ne jako velký dar. Poslyšte tedy, co se vlastně přihodilo.“

Chlapci i maminka na otce překvapeně pohlédli:

„Povídej, tatínku.“

A kupec začal vyprávět:

„V našem domě bydlel od pradávných dob skřítek Štěstíček. Byl to maličký drobeček, asi tak velký, jako bývají dětské loutky. Na hlavě měl modrou čepičku, na jejímž konečku duhově zářil místo rolničky drahokam. Jak víte, skřítkové, kteří přebývají v lidských obydlích, jsou našim očím neviditelní. Člověk je může spatřit jen tehdy, když sejmou s hlavy svou čepičku. To ale skřítkové dělají jen málokdy, a tak jejich svět, stejně jako mnoho jiných věcí, zůstává člověku utajen. A právě takový skřítek Štěstíček s modrou čepičkou bydlel u nás doma v podkrovní světničce a střežil naše štěstí. Za tuto věrnou službu musel každý hospodář našeho rodu přinést skřítkovi dvakrát denně malý pohárek vína, to bylo vše.“

„Dokud jsem i já svědomitě plnil tento lehký úkol, žili jsme šťastně a spokojeně. Poslední dobou mi ale velké obchody zabíraly tolik času, že jsem na našeho skřítka jednoho dne úplně zapomněl. Teprve druhého dne jsem si vzpomněl na svou zanedbanou povinnost a běžel jsem nahoru do podkroví s pohárkem vína, abych svou chybu napravil.“

Povídám mu:

„Nezlob se, prosím, Štěstíčku, že jsem si pro samou práci a starosti s obchodem na tebe nevzpomněl. Už se to nikdy nestane.“

Ale skřítek, který mne již netrpělivě očekával, se zamračil a řekl:

„Odnes si své víno, kupče, už ho nepotřebuji. Ještě dnes odejdu z tvého domu navždy, nevděčný člověče. Hračkou byla tvá povinnost, a přesto jsi ji tak lehkomyslně zanedbal. Bývalo nás ve světě mnoho, pomáhali jsme vám, lidem, ale vy si naši pomoc nezasloužíte. Sami nás svým sobectvím vyháníte. Vracím se do našeho lesního království.“

Marně jsem znovu a znovu prosil skřítka o odpuštění. Jen co skřítek domluvil, nasadil si na hlavu čepičku a zmizel mi z očí. Od té chvíle, co se skřítek odstěhoval z našeho domu, pronásleduje nás nehoda za nehodou.

Starý kupec skončil své vyprávění a těžce si povzdechl. Jeho synové ještě nikdy neslyšeli o domácím skřítkovi. Jakmile otec domluvil, ihned se rozhodli, že půjdou Štěstíčka hledat a poprosí ho, aby se s nimi vrátil do rodného domu.

Hned druhého dne za úsvitu se bratři vydali na cestu. Netušili, kde skřítka štěstí hledat. Znali jen jeho jméno. A tak putovali dlouho po dalekých krajích, ptali se všech lidí, ale nikdo nevěděl, kde skřítkové žijí.

Čas rychle plynul. Uběhl již rok, co byli na cestách, ale dosud jim nikdo nedokázal poradit, kde najdou království skřítků. Až hostinský v jedné zapadlé vesničce, když se mu svěřili, koho hledají, jim poradil, aby zašli za tajemným mocným čarodějem, který bydlí v hlubokém v lese. Chlapci poděkovali hostinskému za radu a brzy ráno se vydali znovu na cestu.

Čarodějovu chatrč nalezli v lese snadno. Když zaklepali na dveře, objevil se na prahu malý, zamračený, prošedivělý stařec s vrásčitým obličejem a pichlavýma očima, který pozorně vyslechl jejich vyprávění a prosbu o radu. Když si oba bratry dobře prohlédl, pozval je dál.

V chatrči bylo šero. Stařec chlapce usadil ke stolu a zamyslil se. Bratři se ho neodvažovali rušit. Teprve po dlouhé době čaroděj promluvil:

„Dobře jste udělali, že jste mne přišli požádat o radu. Vím, kde je království skřítků, a také vím, jak se tam dostanete.“

Chlapci měli velikou radost, že se blíží konec marného putování, a slibovali starci, že se mu jejich rodiče za jeho radu bohatě odmění. Stařec však řekl:

„Nepotřebuji žádnou odměnu od vašich rodičů, protože vy sami si musíte zasloužit mou pomoc. Dávejte pozor, co vám teď povím. Za devatero horami v devátém lese leží slavné lesní království skřítků, v němž vládne král Radoslav. Tam odešel také váš skřítek Štěstíček. Vchod do království skřítků naleznete v devátém lese na pasece u tří borovic, u jejichž kořenů pramení malá studánka. Ten, kdo chce vstoupit do jejich království, musí však počkat do úplňku měsíce, kdy skřítkové vycházejí ze své podzemní říše nahoru na zem a shánějí si zásoby potravy. Tehdy také jejich král vyjíždí ve svém kočáru taženém veverkami na projížďku a jedině v tu chvíli je možné vejít malou branou nepozorovaně dovnitř. Kdo z vás dvou se tam chce vypravit?“

Přihlásili se oba bratři, ale stařec řekl:

„Jen jeden z vás půjde ke skřítkům, druhý zůstane u mne. Poradil jsem vám a za svou radu chci od vás poslušnost, a také službu. Honzík je slabší, a proto zůstane zde. Tomáš se vydá na cestu sám.“

Bratrům nezbývalo, než se smířit se starcovým rozhodnutím. Čaroděj pokračoval:

„Ty, Tomáši, se hned zítra ráno vydáš na cestu. Čas nečeká, musíš si pospíšit, pokud chceš dorazit ke skřítkům včas. Buď velmi opatrný, abys v lese nezpůsobil velký hluk a skřítky nevyplašil. Jakmile by zpozorovali tvou přítomnost, byl by tvůj úkol ztracený.“

„Jak ale poznám našeho Štěstíčka uprostřed hluboké noci, když se nesmím prozradit?“

„O Štěstíčka se nestarej. To zařídím sám. Tvým úkolem bude vzít skřítkům malý zvoneček, který visí na zídce hned za branou do jejich království. Až mi ten zvoneček přineseš, dobře se ti odměním a sám pošlu Štěstíčka do vašeho domu.“

„Nač potřebuješ ten zvoneček?“ zeptal se nerudného starce Tomáš. A čaroděj odpověděl:

„Nechtěj vědět zbytečně mnoho. Kdybych se s nimi nebyl pohádal, sám bych si k nim pro zvoneček došel.“

Když stařec domluvil, poslal bratry spát. Dlouho do noci si četl v čarodějných knihách a připravoval na ohništi kouzelnou tekutinu. Ráno čaroděj vzbudil Tomáše, vypustil z klece bílou holubičku a řekl:

„Ta tě, Tomáši, povede. Jdi stále za ní a na noc ji vždy dobře zavírej zpátky do klece, aby ti neulétla, jinak tě přísně potrestám. Jakmile získáš od skřítků zvoneček, spěchej sem zpátky. Tvůj bratr u mne počká tak dlouho, dokud se nevrátíš. Pokud bys mne chtěl zradit, bratra už živého neuvidíš,“ řekl stařec výhružně a podal Tomášovi bílou klec.

Potom sundal z okna prázdnou stříbrnou klícku, vyndal z kapsy svého pláště zelenou lahvičku a pokropil Honzíka kouzelnou tekutinou. V tom okamžiku se chlapec proměnil v malého ptáčka, který smutně vlétl do nastavené klícky. Zamračený stařec klícku rychle zavřel a pověsil ji na okno. Tomáš se zachvěl hrůzou. Teprve nyní poznal, že před ním stojí zlý čaroděj, který jim určitě nechce pomoci.

„Teď vidíš, Tomáši, že dovedu mnohé, co nedovedou jiní. Víš, že si tě najdu všude, a kdybys mne snad přece jen chtěl oklamat, krutě tebe i tvého bratra potrestám. Nyní už víš vše, co je třeba. Jdi a buď opatrný.“

Po těch slovech jej čaroděj vystrčil z chatrče. Bílá holubička mu vysoko nad hlavou zatřepetala křidélky, a tak se spolu vydali na cestu.

Dlouho, předlouho šel Tomáš za bílou holubičkou, až nakonec přece dorazil do devátého lesa. Uprostřed nalezl malou mýtinu, tři mohutné, vysoké borovice, a u jejich kořenů průzračně čistou, křišťálovou studánku. Zářila v zeleném mechu jako stříbrný měsíc. Voda studánky byla chladná jako led a na její dno nebylo možné ani dohlédnout. Chlapec pochopil, že je u cíle cesty a že mu nezbývá, než vyčkat do úplňku. Unaven dlouhým putováním usedl opodál pod košatý strom hned vedle bublajícího potůčku, který se vesele klikatil lesem. Líbezná vůně lesních květin a večerní chládek ho brzy ukolébaly ke spánku.

Najednou ho probudil čarokrásný zpěv, který zaslechl kdesi nablízku. Potichu vstal a rozhlížel se, odkud zpěv přichází. U potůčku, nedaleko místa, kde spal, spatřil několik překrásných tančících dívek. Každá z nich byla zahalena do lehounkého závoje barevných tónů duhy. V měsíčním svitu poletovaly v tanci jejich závoje sem a tam jako velcí pestrobarevní motýli. Dívky si k tanci tichounce prozpěvovaly.

Uprostřed kola byla nejkrásnější z nich, vysoká a štíhlá dívka, zahalená do běloskvoucího závoje. Její postava se odrážela v třpytivém potůčku za jasného svitu měsíce jako v nádherném zrcadle. Na dlouhých, ebenově černých vlasech, které jí splývaly na bělostná ramena, se skvěla malá zlatá korunka posetá drahokamy, jež zářily ve svitu měsíce jako hvězdy. V ruce držela něžný věneček z jezerních leknínů. Tomáš pochopil, že tančící dívky jsou rusalky, ochránkyně lesních studánek, jezírek, potůčků a řek, a že dívka se zářící korunkou je jejich královna. Tichounce se přikrčil, aby ho rusalky nezpozorovaly, a čekal, co se bude dít dál.

Za chvíli královna rusalek pokynula rukou, aby dívky přestaly tančit a zpívat, a řekla:

„Zlý čaroděj chce opět pro sebe získat zvoneček krále skřítků. Poslal sem kupcova syna Tomáše, aby mu zvoneček přinesl. Tomáše k nám dovedla naše nešťastná sestra Leknínka, kterou čaroděj proměnil v bílou holubičku. Hochovi přikázal, aby ji na noc vždy zavřel do klece, proto ji nemůžeme osvobodit. Kdyby sem za námi mohla přiletět, položila bych na její krček věneček z bílých leknínů a zlé kouzlo by pominulo. Leknínka by se mohla zase vrátit mezi nás.“

Když Tomáš zaslechl, že bílá holubička je zakletá rusalka, zavolal ze svého úkrytu:

„Nebojte se mne, rusalky, chci vám pomoci zachránit vaši sestřičku.“

Rusalky se polekaly lidského hlasu, ale královna Bělinka se zeptala:

„Kdo jsi, mládenče, proč nás voláš a proč chceš naší sestřičce pomoci?“

Tomáš vystoupil ze svého úkrytu a řekl:

„Jsem ten, o němž jste právě hovořily, kupcův syn Tomáš. Zlý čaroděj mne poslal pro zvoneček krále skřítků. Nevěděl jsem, že bílá holubička, která mi ukazovala cestu, je vaše zakletá sestřička. Rád ji pustím na svobodu.“

„Běž a rychle otevři klec. Pospěš si, Tomáši, protože dřív než vyjde slunce, musíme zemi opustit a skrýt se znovu v lesních vodách,“ řekla královna rusalek.

Tomáš utíkal ke stromu, kde nechal klec. Jakmile otevřel její dvířka, holubička vylétla a sama zamířila k potůčku, kde usedla královně rusalek na nataženou dlaň. Ta jí rychle navlékla na krček leknínový věneček. V tom okamžiku stála před královnou překrásná dívka podobná všem ostatním, rusalka Leknínka. Zlé kouzlo bylo zlomeno. V tu chvíli zapadl měsíc a na obloze se zarděly první červánky vycházejícího slunce. Rusalky zmizely a Tomáš ještě zaslechl královnin hlas:

„Čekej tu zítra v noci na mne.“

Mládenec se zaradoval, že mu možná chce pomoci sama královna rusalek. Lehl si znovu pod strom a brzy spokojeně usnul. Když se probudil, slunce se již klonilo k západu. Netrpělivě očekával večer, aby mohl promluvit s královnou rusalek.

Konečně se dočkal. Den pohasl a nad ztemnělou krajinou se rozhostilo posvátné ticho. Tomáš se zvědavě procházel kolem lesního potůčku a čekal. Na nebi se ukázal kulatý měsíc a mihotavě se zaleskla modravá záře hvězd. Byla již skoro půlnoc, když v potůčku prudce zašuměla voda, vytryskla do výše a uprostřed třpytivých vodních krůpějí se objevila královna rusalek.

„Vítej, královno Bělinko,“ zvolal hoch radostně, „co jsem se na tebe načekal.“

Královna rusalek vystoupila z vody, mile se na Tomáše usmála a řekla:

„Včera jsme se museli rychle rozloučit a já jsem ti ani nestačila poděkovat za vysvobození naší sestřičky Leknínky. Ocitli jste se s bratrem v moci zlého čaroděje. Leknínka mi to dnes vyprávěla, i to, co zlého komu provedl. Čaroděj je nepřítelem rusalek i skřítků. Rád by nám poroučel a vládl, ale zatím nad námi nemá moc. Jakmile však bude mít v rukou zlatý zvoneček, my i všichni skřítkové ho budeme muset poslouchat a sloužit mu. Protože by sám do království skřítků proniknout nemohl, poslal tebe, abys mu zvoneček přinesl. Cožpak se chceš stát jeho pomocníkem?“

„Nechci vám ublížit, milá královno, ale poraď mi, co mám udělat, aby čaroděj nepoznal, že jsem ho oklamal. I kdybych mu unikl, neunikne mu můj bratr Honzík.“

„Neboj se, Tomáši, čaroděj neublíží ani tobě, ani tvému bratrovi. Sama ti pomohu. Zítra večer na mne čekej zase na tomto místě. Kdyby ses mne dlouho nemohl dočkat, zavolej jen třikrát nad vodou mé jméno.“

Voda v potůčku opět vytryskla do výše a královna rusalek zmizela. Tomáš se podíval na zapadající měsíc. Viděl, že příští noc nastane úplněk. Jestliže mu královna rusalek zítra nepomůže, musí se vrátit k čaroději s nepořízenou.

Nadešla třetí tichá noc. Měsíc byl v úplňku a rozléval mezi hvězdami svou stříbřitou záři. Tomáš netrpělivě čekal, kdy se objeví královna. Zdáli již odhoukala sova půlnoc, ale královna stále nepřicházela. Sklonil se tedy nad potok a třikrát tiše zavolal:

„Bělinko, Bělinko, Bělinko!“

Ale ani potom se královna neobjevila. Hochovi bylo do pláče. Nevěděl, co dělat. Vtom se za ním ozval tichý hlas:

„Tomáši!“

Mládenec se otočil za hlasem:

„Tady jsem, kdo mne to volá?“

Z vody potůčku vystoupila rusalka Leknínka, kterou pomohl vysvobodit, a řekla:

„Naše královna tě žádá, abys rychle šel do lesa ke křišťálové studánce. Tam tě očekává. Pospěš si, Tomáši, dokud je noc, ať přijdeš včas.“

Rusalka mu zamávala na pozdrav a zmizela.

Tomáš měl velkou radost, že královna nezapomněla na svůj slib, a spěchal ztemnělým lesem ke známé pasece se třemi borovicemi. Jejich husté jehličí jako vždy stříbřitě zářilo v měsíčním svitu, ale když se zadíval tam, kde dříve bývala studánka, naskytla se mu neobyčejná podívaná. U kořenů borovic stála nyní krásná zlatá brána, z níž vycházeli drobní mužíčkové s vousy dlouhými až po pás. Každý z nich měl na hlavě malou, špičatou čepičku, která měla na konci třapečku drahokam, jenž svítil jako lampička. Skřítkové nesli v rukou motyčky, lopatky a košíčky. Drobnými krůčky se rychle rozcházeli po nevelké pasece.

Tu v bráně zazněl jasný zvuk rolniček. Skřítkové se rozestoupili a z brány vyjel malý kočár, celý z ryzího zlata, v němž byly v překrásných postrojích zapřaženy čtyři veselé veverky. Na krčcích se jim houpaly zlaté rolničky, které cinkaly všem na pozdrav. Spřežení řídili dva skřítkové. Tomáš zahlédl uvnitř kočáru krále skřítků. Měl na hlavě zlatou korunu posetou drahými kameny a v ruce držel žezlo jako odznak nejvyšší moci. Skřítkové se rozestupovali a s úctou se klaněli svému králi.

Vtom se objevila na pasece Bělinka. Skřítkové ji dobře znali, a tak její příchod nikoho nich nepolekal, ale jakmile spatřili Tomáše, spěchali rychle ke zlaté bráně. Král dal zastavit kočár:

„Vítám tě, Bělinko, co dobrého nám přinášíš?“

„Buď zdráv, Radoslave, králi skřítků. Dnes ti přináším špatné zprávy. Zlý čaroděj si opět vzpomněl na tvé království a znovu zatoužil po zlatém zvonečku skřítků. Tentokrát si za svého pomocníka a posla zvolil tohoto mládence, kupcova syna Tomáše. Ten však zachránil naši sestru Leknínku, kterou pomohl vysvobodit ze zajetí čarodějova kouzla, a my se mu za to chceme odměnit. Proto jsem ho pozvala dnes sem na paseku mezi nás.“

„Pomozte prosím, pane králi,“ přidal se Tomáš k Bělince.

„Můj bratr Honzík je v rukou zlého čaroděje, a když se k němu nevrátím s vaším zvonečkem, jsme oba ztraceni. Poraďte mi, co mám udělat, abych alespoň bratra vysvobodil a vrátil mu lidskou podobu.“

Také Bělinka a ostatní rusalky prosily Radoslava o radu a pomoc pro Tomáše. Král je všechny vyslechl, vlídně se pousmál a řekl:

„Když chce čaroděj mít zlatý zvoneček skřítků, ať ho tedy má!“

Potom se král obrátil ke skřítkům a zvolal:

„Třapečku, Smíšku, Drobečku, Broučku!“ Ihned přiběhli čtyři maličkatí vousatí skřítkové, poklonili se králi a volali:

„Co poroučíš, náš králi?“

„Jděte a přineste náš zlatý zvoneček!“

Skřítkové se opět uklonili a odběhli do zlaté brány.

Za chvilku přinesli na tmavorudém sametovém polštářku malý zlatý zvoneček a podali ho králi.

Král Radoslav řekl hochovi:

„Vezmi si tedy, Tomáši, náš kouzelný zvoneček, ale nevydávej ho čarodějovi dříve, než uvidíš svého bratra stát vedle sebe živého. Potom ihned oba uprchněte.“

Tomáš přijal od krále zvoneček a popravdě mu vypověděl, proč se vydal se svým bratrem Honzíkem na tak dalekou cestu, i to, že čaroděj přislíbil po splnění úkolu vrátit Štěstíčka nazpět do kupcova domu.

„Může vám zlý čaroděj poroučet?“ zeptal se krále Tomáš.

„Nemůže,“ odpověděl mu král skřítků, „ledaže by měl náš zlatý zvoneček, pro který si tě poslal. Ten, kdo je vlastníkem zvonečku, opravdu může poroučet všem skřítkům a lesním vílám. Čaroděj zná jeho kouzelnou moc, proto se ho chce s tvou pomocí zmocnit, aby nás konečně ovládl. Poznal jsem však, že jsi hodný hoch, Tomáši, odpustím tedy i tvému otci a pošlu k vám domů Štěstíčka zpátky. Ale pamatuj, odpouštím jen jednou!“

Tomáš králi vřele poděkoval za jeho pomoc a laskavá slova. Loučili se jako přátelé a mládenec velice litoval, že musí odevzdat kouzelný zvoneček zlému čarodějovi. Aby však zachránil bratrův život, nebylo jiné volby.

Radoslav se jen tajemně usmíval a na rozloučenou mu ještě jednou připomněl:

„Nezapomeň, Tomáši, že nesmíš vydat zvoneček dříve, než uvidíš svého bratra opět v lidské podobě. Až čaroděj na zvoneček zazvoní, utíkejte s bratrem od jeho chatrče co nejdále, nebo s vámi bude zle.“

Král skřítků mu naposledy pokynul na pozdrav, mávl na kočího, veverčí spřežení se rozběhlo a za okamžik zlatý kočár zmizel v bráně. Ta se za kočárem zavřela a zmizela, jako by se do země propadla. Na jejím místě se leskla jako dřív křišťálově čistá lesní studánka.

Královna rusalek Bělinka, která až dosud stála vedle Tomáše, přistoupila ke studánce. Utrhla tam větvičku kapradí a z věnečku, jejž měla na hlavě, vyňala leknínový květ:

„Vezmi si obojí na památku, milý Tomáši. Až se vrátíš do rodného domu, vhoď větévku kapradí s květem leknínu do jezírka ve vaší zahradě. Kdybys někdy potřeboval mou pomoc, vyslov nad jezírkem mé jméno a já za tebou přijdu. Hodně štěstí, odvážný mládenče!“

Po těch slovech mu pokynula na rozloučenou a rozplynula se nad hladinou studánky jako mlha.

Tomáš zůstal na pasece sám. V jedné ruce držel zlatý zvoneček a ve druhé leknínový květ zabalený do větvičky kapradí. Jen to bylo důkazem, že vše nebyl pouhý sen.

Časně ráno se Tomáš vydal na zpáteční cestu. Tentokrát musel jít už sám, bez své průvodkyně – bílé holubičky. Ale radost, že nese pomoc svému bratrovi i otci, ho poháněla kupředu a dopřávala mu vždy jen malou chvíli odpočinku. Přešel již osmero lesů. Toho dne k večeru ho však přepadla velká únava, a tak si musel v lese nalézt skryté místečko ke spánku. Ptáčkové mu cvrlikali nad hlavou, kolem omamně voněla pryskyřice a mech byl měkký a chladný. Tomáš se ještě pomodlil, aby zítřejší den šťastně skončil a aby se ve zdraví shledal se svým bratrem a rodiči. Potom, unaven dlouhou cestou, usnul.

Z tvrdého spánku ho náhle probudil hlas rusalky Leknínky, kterou pomohl vysvobodit ze zajetí:

„Tomáši, spěchám ti poděkovat za své vysvobození a nesu ti něco na památku,“ volala na něho Leknínka a podávala mu lesklou rybí šupinku.

„Děkuji ti, Leknínko, jsem rád, že jsem ti mohl pomoci.“

„Dobře si šupinku uschovej, Tomáši, a kdyby vás zlý čaroděj pronásledoval, utíkej s bratrem k vodě, ta vás zachrání. Vhoď šupinku do vody a zavolej na mne,“ řekla ještě Leknínka a zmizela.

Ráno Tomáš prošel bez nehody i poslední les a blížil se k čarodějově chatrči. Když přišel až před polorozpadlou chatrč, zavolal:

„Čaroději, vrátil jsem se z království skřítků a přináším ti zlatý zvoneček, jak jsi poručil. Pojď si pro něj!“

Čaroděj otevřel okno, uviděl před chatrčí Tomáše, usmál se na něho a lichotivým hlasem ho zval dovnitř:

„I pojď jen dál, milý hochu, tady ti již nehrozí žádné nebezpečí. Pojď se posilnit a odpočinout si po tak dlouhé a namáhavé cestě.“

Avšak Tomáš se nedal oklamat, neuvěřil lichotivým čarodějovým slovům a odhodlaně odpověděl:

„Nevstoupím už do tvé chýše, čaroději, a zvoneček ti nedám dřív, dokud neuvidím svého bratra živého vedle sebe!“

Čaroděj se zle zamračil:

„Myslíš snad, že tě chci oklamat? Ihned mi dej ten zvoneček, nebo se ti povede zle!“

Tomáš se nezalekl jeho hněvu a řekl znovu neohroženě:

„Nevydám ti zvoneček dřív, dokud neuvidím svého bratra.“

Když čaroděj poznal, že po zlém nic nepořídí, řekl:

„Přesvědč se tedy, že jsem tě neoklamal.“

Šel ke druhému oknu, osvobodil z malé klece ptáčka, zašeptal nad ním zaklínadlo a ptáček se proměnil v Tomášova bratra Honzíka.

Jakmile ho Tomáš uviděl, zavolal:

„Honzíku, pojď ven z chýše!“

Tu promluvil čaroděj:

„Nepustím Honzíka ven dřív, dokud mi nedáš zvoneček. Rychle si to rozmysli, nebo už nikdy bratra živého neuvidíš!“

Tomáš nechtěl čaroděje odporováním příliš rozhněvat, a proto řekl:

„Abychom nemohli jeden druhého oklamat, ať se tedy Honzík postaví do dveří tvé chýše. Jakmile ti podám oknem zvoneček, můj bratr vyjde ven.“

Čaroděj svolil a Honzík se postavil do otevřených dveří. Tomáš vzal zvoneček a podával ho oknem čarodějovi. Ten po zvonku nedočkavě hmátl. Honzík rychle vyběhl z čarodějovy chatrče a stoupl si vedle svého bratra. Oba chlapci byli zvědaví, co se bude dít dál.

Čaroděj si zálibně prohlížel malý zvoneček a řekl povýšeně:

„Ani nevíš, Tomáši, jak vzácnou věc jsi mi přinesl.“

„Možná nevím, možná vím. Ale teď je řada na tobě, čaroději, abys splnil, co jsi slíbil. Vrať nám našeho skřítka Štěstíčka, když máš nyní moc skřítkům poroučet.“ Řekl Tomáš.

Čaroděj se jízlivě rozesmál:

„To zrovna. Mám pro vašeho skřítka jinou práci, než abych ho posílal hlídat lidem domácí štěstí.“

A čaroděj prudce zazvonil na zvoneček. Jakmile se však rozezněl jeho stříbrný hlas, zvedl se silný vítr, zvířeným vzduchem zašuměly obrovské sokolí perutě, a než se čaroděj vzpamatoval z leknutí, sokol již držel zlatý zvoneček skřítků v zobáku. Rychle se vznesl do vzduchu a v okamžiku zmizel v oblacích jako černá tečka.

Tu zazněl z dáli hlas krále skřítků Radoslava:

„Marně jsi, čaroději, jásal nad snadným vítězstvím. Marně jsi doufal, že ti dobrovolně vydáme náš poklad. Mohl jsem tě jinak potrestat za tvou troufalost, ale chtěl jsem tě jen trochu poškádlit a ukázat ti tvou nicotnost a bezmoc. Všichni víme, jak rád by sis nás podmanil, jak rád bys nám panoval a rozkazoval, ale všechny tvé snahy jsou marné. Rod skřítků a víl byl vždy svobodný a volný a dovede si svou svobodu uhájit. A tak tomu bude navěky.“

Když Radoslav domluvil, zaburácel hrom, z oblohy vyšlehl blesk a zapálil čarodějovu chatrč. Bratři se dali na útěk. Utíkali, co mohli, ale stále za sebou slyšeli dupot. Zlý čaroděj jim byl v patách. Vzdálenost mezi nimi se neustále zmenšovala a čaroděj je už skoro doháněl:

„Jste ztraceni!“ zaslechli bratři za sebou jeho rozezlený hlas.

„Honzíku, poběž rychle dolů k potoku!“ zavolal Tomáš na bratra. V tu chvíli si totiž vzpomněl na slova rusalky Leknínky a v běhu vytáhl z kapsy darovanou rybí šupinku. Když doběhli k potoku a oba přeskočili na druhý břeh, hodil Tomáš šupinku do vody a zoufale zvolal:

„Leknínko, prosím, pomoz nám. Honí nás zlý čaroděj!“

Ale Leknínka se nikde neobjevila a voda v potůčku ubíhala klidně dál jako dřív. Zatím doběhl k potoku i čaroděj. Odrazil se, a chtěl také přeskočit na druhý břeh. V tom okamžiku se však vzedmuly klidné vody potůčku a vytryskly mohutným proudem do výše. Zaplavily čaroděje tak prudce, že ho strhly s sebou a voda se nad ním s hukotem zavřela. Bratři se radostně objali a děkovali Bohu, že unikli tak velkému nebezpečí. Potom se vydali na cestu k domovu. Oba si tolik přáli opět obejmout své drahé rodiče.

Jednoho večera, když kupec právě seděl na zahradě pod košatým stromem a smutně vzpomínal se svou ženou na ztracené syny, kteří byli jejich největším pokladem, objevili se před nimi oba mládenci na zahradě živí a zdraví. To bylo radosti. Maminka snášela všechny dobroty, co doma našla, a potom následovalo předlouhé vyprávění o tom, co všechno chlapci na cestách zažili.

Náhle se jim za zády ozval tenoučký hlas:

„A já už jsem tu taky.“

Všichni se překvapeně ohlédli. Na římse zahradního altánku uviděli sedět maličkého mužíčka, který držel v drobounké ručce modrou čepičku s duhově zářícím drahokamem na konci jejího střapečku.

„I podívejme, vždyť to je náš skřítek Štěstíček,“ zvolal kupec radostně, „buď nám vítán, vzácný hoste!“

„Však už jsem se bál, že se k vám nikdy nevrátím, ale sám náš pan král mne sem poslal. Moc vás všechny pozdravuje a přeje, aby se vám vždy dobře dařilo a štěstí vás provázelo po celý život.“

Tomáš nalil do sklenek červené víno a všichni si připili:

„Na zdraví Radoslava, krále skřítků, a našeho milého přítele Štěstíčka!“

Potom zašli i se skřítkem k malému zahradnímu jezírku se zlatými rybkami, a Tomáš hodil do vody dar královny rusalek – leknínový květ, zabalený do větvičky kapradí. Hladina jezírka se zvolna rozvlnila a uprostřed začaly tryskat droboučké krůpěje stále výš a výš, až utvořily nádherný vodotrysk. Celá rodina se dojatě dívala na tu oslnivou nádheru. Tu ve vodě zasvitla duhová záře a v třpytivých krůpějích se objevila královna rusalek Bělinka. Usmála se na Tomáše a milým hlasem řekla:

„Své štěstí sis, Tomáši, zasloužil, nyní hleď, aby sis ho také udržel. Podruhé bych ti už pomoci nemohla.“ Bělinka držela v ruce kytici bílých a růžových leknínů. Když domluvila, rozhodila krásné květy po zčeřené hladině jezírka:

„Vodotrysk a tyto lekníny ti, Tomáši, dávám na památku, abys na mne vzpomínal, až tu budeš sedávat se svou rodinou. Žijte tu spolu blaze.“

Pokynula rukou všem na pozdrav a zmizela v jasné záři vodotrysku, jehož kapičky se dále třpytily ve svitu měsíce jako duhově světélkující démanty.

„Dobře si pamatuj, co ti řekla Bělinka,“ přidal se skřítek Štěstíček, „podruhé bychom vám již opravdu nemohli pomoci.“

„Náš milý skřítku, jak se vám všem odměníme za vaši dobrotu?“ obrátil se Tomáš ke Štěstíčkovi. A skřítek mu vážně odpověděl:

„Nežádáme odměnu, ale pokud nás opravdu chceš potěšit, pomáhej druhým tak nezištně, jako jsme my pomohli tobě. Pomáhej všem těm, kdo pomoc potřebují a požádají tě o ni. Pokud se vždy budeš řídit mou radou, pak určitě nejen ty, ale celá vaše rodina bude šťastná a spokojená i bez nás. Není úkolem člověka, aby pracoval jen pro svůj prospěch, ale aby se podle svých možností přičinil i o dobro jiných. Kdyby všichni lidé žili ve svornosti a lásce, a kdyby jeden pomáhal druhému, bylo by na světě více radosti a štěstí.“

Když skřítek domluvil, uklonil se všem na rozloučenou, potom si nasadil na hlavu svou modrou čepičku se třpytivým drahokamem a zmizel jim z očí navždy. Volali na něho, prosili ho, aby se jim ještě ukázal, ale marně. Od těch dob již nikdo z nich nikdy více Štěstíčka nespatřil.

Kupcova rodina se řídila skřítkovými moudrými radami. Žila šťastně a spokojeně v tom starém městě po mnoho generací a možná tam žije podnes. Jejich syny a dcery potkáte všude kolem nás. Poznáte je opravdu snadno: pomáhají přece druhým lidem žít, a to je velké poslání – poslání hodné dobrého člověka.

„Nenechte děti plakat! Dlouhý déšť květům velice škodí.“
(Jean Paul)

O nebeském beránkovi a zemi zaslíbené

Náš cyklus pohádkových příběhů o štěstí se pomalu uzavírá. Šest pohádek je z dob dávno minulých, sedmá pohádka nás ale zavede do úplně jiné doby. Kam?

A že už jste moc zvědaví? Inu, nechte se překvapit.

Než vám začnu vyprávět poslední příběh, musím přiznat, že mi ho jako pohádku vyprávěl na oplátku můj nejmladší syn.

Vyprávěl mi ji tehdy, když jsem byla moc smutná, snad aby mne trochu rozveselil, nebo aby rozveselil nás oba. Kdo ví. Ale teď už poslouchejte.

Když byl Jakub ještě docela malý klouček, nepotřeboval k výletům do pohádky žádný moderní zázrak techniky. Stačilo mu jen vklouznout do postýlky, zachumlat se hluboko do měkkých peřin, až mu vykukovala jen černá, střapatá hlavička, a zavřít oči.

„Tak ahoj, maminko, už musím letět,“ stačil ještě říci můj malý princ, a já jsem si dlouho marně lámala hlavu, co mají ta slova vlastně znamenat. Ale každé proč má své proto, a tak se i mně jednoho dne o několik let později dostalo vysvětlení.

Bylo to v létě na chalupě, kam jezdíváme s babičkou a psem Beníkem. Venku začínal krásný letní den a malý Jakub se probudil jako rozesmáté sluníčko. Roztáhl doširoka svá mandlově hnědá kukadla a honem ještě na chvíli vklouzl ke mně pod přikrývku. Přitulil se jako malé, spokojeně vrnící koťátko a řekl:

„Chceš, maminko, budu ti taky vyprávět pohádku.“

Natáhl ke mně svou malou dlaň, na níž ležely bělavé oblázky, ohlazené mořským příbojem:

„Podívej, ty jsou krásně bílé. Ty mi dal bílý beránek,“ pravil můj syn úplně vážně.

Marně jsem přemýšlela, odkud se tu ty oblázky vzaly, a tak jsem se nevěřícně ujistila otázkou:

„Kdože ti je dal, Jakube?“ a honem jsem sáhla synkovi na hlavičku, zda nemá horečku. To my dospělí děláme často, pokud si s něčím nevíme rady nebo něco vůbec nemůžeme, ale ani nechceme pochopit. Poté, co mne syn ubezpečil, že mu docela určitě nic není, a oblažil mne chápavým, šibalským úsměvem, pokračoval:

„Víš, maminko, nebeský beránek, to je přece ten, kdo mi vypráví pohádky místo tebe, když nemáš čas. A co jich umí. To jenom takhle zavřu oči, koukni, mámo, pak na něho zavolám, aby si pro mne přiletěl, a on jen řekne:“

„Tak nasedej, Jakube, a pořádně se drž, ať neztratíme tu zlatou rolničku.´ No, a už letíme. Někdy se s tebou ani nestačím rozloučit.“

„Aha, tak vy si jen tak letíte,“ dodala jsem zamyšleně. Asi se mi v tu chvíli také chtělo letět, ale už jsem to nějak nedokázala.

Myslela jsem si, že tím synkovo vyprávění skončilo, ale Jakub po chvíli řekl:

„Chceš, maminko, budu ti vyprávět, co už jsem všechno s beránkem viděl.“

Jakpak bych nechtěla. Bylo to jako balzám na duši. Mlčky jsem přikývla a synek se pomalu rozhovořil:

„Beránek mi vyprávěl, že každý člověk má na nebi svou hvězdičku. Úplně každý, víš. Všichni lidé se k těm hvězdičkám chtějí přiblížit. Asi by chtěli zářit stejně jako ony. Ale je to moc těžké, často si přitom popálí ruce do krve, a stejně to zkoušejí znovu a znovu,“ prohlásil klouček obdivně.

„A víš, Jakube, proč je tomu tak?“ zeptala jsem se.

„Vím, beránek mi to pošeptal, lidé by si prý moc přáli být lepší a čistší, asi jako ty hvězdičky, ale moc jim to nejde.“

„Ano, můj malý princi,“ pomyslela jsem si smutně, „zatím se jim to opravdu moc nedaří.“

Když Jakub viděl, že už jsem zase smutná, rychle pokračoval:

„Jak jsme tak spolu putovali po obloze, všechny ty hvězdičky mi beránek už ukázal a ukázal mi taky měsíček. Vyprávěl mi o nich krásnou pohádku. Chtěla bys ji slyšet, maminko?“

„To víš, že ano, “odpověděla jsem zvědavě a přivinula synka k sobě.

„Tak já ti ji povím,“ řekl Jakub a začal vyprávět.

„To byla moc hezká pohádka, Jakube. A copak ti ještě vyprávěl bílý beránek?“ vyzvídám dál.

„No, jednou, víš, když jsem byl moc hodný a vůbec jsem nezlobil, vzal mne můj beránek za odměnu do jedné daleké země. Říkal mi, abych se pozorně díval, že takové to bude jednou všude na světě. I ty jsi tam se mnou byla, maminko.“

„Kdepak jsem byla?“

„No, přece tam, v té zemi, se mnou. Moc jsem si přál tě tam mít, a tak mi beránek mé přání splnil.“

„No jistě, jak jinak,“ přikývla jsem vážně a už jsem se vůbec ničemu nedivila. Vzala jsem synka zlehka do náručí a pozorně jsem naslouchala, co bude dál.

Chlapec se odmlčel.

„A kam až jsme to vlastně doletěli, Jakube? Jak se jmenovala ta zem?“

„Nevím, maminko, neměla žádné jméno. To nebylo důležité. Zato tam bylo moc, moc krásně, a tobě se tam taky líbilo. Bylo tam tak krásně, že se ti ani nechtělo odtamtud nazpátek,“ pravil syn vážně.

„Opravdu? No tak už vyprávěj, ty můj bílý beránku, vyprávěj,“ netrpělivě jsem pobídla synka.

„Letěli jsme dlouho a dlouho. Když jsme doletěli až do té země, beránek se s námi snesl přímo na mořský břeh. Ví, že mám moře moc rád, víš? Skoro celý den jsme se tam spolu proháněli po břehu, cákali se ve vlnách, sbírali jsme mušličky a krmili racky, kteří se nás vůbec nebáli. Tyhle kamínky jsem si přinesl odtamtud. Beránek mi to dovolil a ty taky. Jsou přece kouzelné a mám je na památku.“

„Dobrá,“ přitakala jsem odevzdaně, „máš je na památku. Když jsme ti to oba dovolili, tak to si je určitě musíš schovat,“ přijala jsem synovu hru. Ale on mne vzápětí uzemnil další vážnou poznámkou:

„To musím, maminko, jak jinak bych tu zemi jednou našel?“

„Ano,“ znělo to docela logicky. „Jak jinak bys ji našel,“ neubránila jsem se smutnému povzdechu. Myslela jsem, že je pohádka teď už definitivně u konce, ale synek se trošku protáhl a za okamžik pokračoval ve vyprávění:

„A pamatuješ, mami, kam jsme pak letěli dál? No přece za ovečkami. Beránek chtěl, abych si je taky pohladil, že jsou to jeho sestřičky a bratříčkové.“

„A daly se pohladit?“

„Daly, měly moc huňatý kožíšek, takový měkoučký, zrovna jako ten chundelatý kocourek, co jsem se s ním mazlil v tom městě.“

„Říkáš ve městě, Jakube? Tak to jsme pak letěli do města?“

„Ano, do velkého města, ale byli tam jiní lidé.“

„Jak jiní, Jakube?“ zeptala jsem se nechápavě.

„No, jiní. Hodnější, měli se rádi a vůbec si neubližovali, povídali si spolu o docela obyčejných věcech, nevráželi do sebe na ulicích, nepospíchali tolik, a přece všechno důležité stihli. A zářily jim oči jako hvězdy, vzpomínáš, maminko?“

„Říkáš, že všechno stihli a ještě jim zářily oči?“ ujistila jsem se nevěřícně a vzpomněla si mimoděk na svůj každodenní celoživotní kolotoč.

„Ano, maminko, stihli všechno důležité a ještě dětem na noc vždy vyprávěli pohádku,“ pravil nevinně můj malý princ.

Při těch slovech mne píchlo u srdce.

„A potom jsme se v tom městě zaletěli podívat k jednomu velikému domu. Na zahradě byla maminka s tatínkem a měli jedenáct dětí, úplně různých dětí,“ pravil syn obdivně.

„Jak různých, Jakube?“ zeptala jsem se nechápavě, „děti jsou snad vždy a všude děti, nebo ne?“

„Ale tyhle děti byly opravdu každé jiné, ale, máš asi pravdu, mámo, vlastně byly taky stejné.“

„Různé, a přitom stejné?“ Tak teď už jsem přestala synovi rozumět nadobro.

„Jak to myslíš, Jakube?“

Ale vysvětlení se mi dostalo téměř okamžitě.

„No, ty děti měly různou barvu, víš? A přece byli všichni jedna velká rodina a všichni si stejně rozuměli, docela všichni. Bylo to krásné. Beránek mi řekl, že to tak má být, a že už to tak jednou na zemi bylo.“

„Asi ano, Jakube, bylo, a tys jim všem také rozuměl?“

„Ano, maminko, beránek mne to naučil. Bylo to úplně snadné, každý to dokázal.“

„A kam jsme potom ještě letěli?“

„Pak? Pak už byl večer a já jsem chtěl ještě jednou zaletět k moři, a tak mne tam beránek zanesl.“

„A zase jste tam spolu dováděli, viď, ty můj malý nezbedo?“ řekla jsem.

„Ne, maminko,“ řekl vážně syn, „já jsem tam pomáhal.“

„Tak tys tam pomáhal? A s čímpak?“

„Tlačil jsem po břehu vozíčky.“

„Vozíčky? S mušličkami nebo s pískem a bílými kamínky?“ stále jsem nechápala.

„Ne, to byly výletní vozíčky, víš?“

„Ach tak, Jakube,“ řekla jsem, i když mi pořád nebylo jasné, co má klučina na mysli.

„No, nebyly to vozíčky, ale spíš křesílka na kolečkách. Vezli jsme v nich na výlet dědečky a babičky z města, aby si taky trochu užili moře, když už tam sami dojít nemohou. Copak ty si to už vůbec nepamatuješ, mámo? A taky ty děti, co nemohou chodit, aby měly radost, vždyť ony si taky chtějí hrát. Říkali mi, že je tam v tom městě vozí k moři každý den. V té zemi nikdo není sám a nikdo není smutný. To proto, že je tam doma láska, svornost a štěstí jako v tvých pohádkách, víš?“

Z Jakubova vyprávění se mi zatočila hlava. V očích se mi zatřpytily slzy. Bylo by tak krásné uvěřit v synův příběh.

Z rozjímání mne náhle vyrušil zuřivý Benův štěkot a naléhavý babiččin hlas:

„Už zase má ten pes ježka. Pojďte mi honem někdo pomoct!“

Bylo načase vstávat. Bílý beránek se už dávno vrátil na oblohu ke svým nebeským bratříčkům a sestřičkám a na zemi začal nový den.

Jen na stole v kuchyni ležely ty bílé mořské oblázky, které se tu vzaly jen Bůh ví odkud.

A možná to nebyl jen pouhý sen,
vždyť bylo by tak krásné mít takovou zem,
kde člověk člověku by zas byl člověkem,
a možná by každý z nás měl zůstat navždy
tak trochu dítětem:
Možná i to je ŠTĚSTÍ a klíč k zemi zaslíbené!