Alfréd Pěnička seděl ve svém květovaném ušáku a zamyšleně bafal z dýmky. Na kolenou mu ležel rozevřený dopis psaný pečlivými tahy starého plnicího pera a obálka s nebývalým množstvím pestrobarevných známek. Komorník Leopold si vzpomínal, že tento dopis byl zařazen mezi ranní poštou a považoval jej za nějakou obchodní nabídku či podobnou zbytečnost, která by jeho pána jistě nemohla vyvést z klidu.

Položil tedy podnos s čajem a sušenkami na mahagonový stolek a otázal se tiše: „Nějaké zprávy, pane?“

Pan Alfréd si dal s odpovědí na čas.

„Zajímavé,“ pronesl nakonec. „Tohle je dopis od starosty městečka jménem Aglungla, kdesi v Jižní Americe. Doslechl se patrně o mých skrovných úspěších v několika detektivních případech, na kterých jsem se podílel, a rozhodl se požádat mě o pomoc.“

„Oslovil vás snad v záležitosti nějakého zločinu?“

„Nikoli, Leopolde, tentokrát jde o problém poněkud zapeklitější. Jak se zdá, v jeho městě se objevili vlkodlakové. Terorizují pokojné obyvatelstvo a nikdo si s nimi nedovede poradit.“

„To zní vskutku znepokojivě.“

„Tato skutečnost mi ovšem nepřipadá nijak zásadní,“ pokračoval detektiv, „vždyť na svých cestách už jsme se potýkali s řadou nadpřirozených nebezpečí a troufám si tvrdit, že jsme vždy vyvázli bez úhony. Avšak tentokrát je věc o to komplikovanější, že město Aglungla, jak jsem pochopil, se nachází v zemi Jasanů a Mámů. Všichni tamní lidé buďto mluví vždy pravdu, anebo vždy lžou.“

„Myslíte, že to platí i pro vlkodlaky?“ otázal se Leopold.

„Bezpochyby. Kdyby šlo o cizince, Aglunglané by je jistě byli schopni identifikovat a zbavit se jich, ale takto jsou bezradní – nevědí, kdo z jejich sousedů už je vlkodlakem a kdo ne. A i když se někdo z lidí o někom dozví, že je vlkodlak, nedokážou se včas domluvit na jeho likvidaci, ona totiž domluva mezi Jasany a Mámy je obecně problematická. Starosta začíná být bezradný.“

„Zdá se, že vás ten případ zajímá,“ nadhodil komorník.

„Přirozeně. Už dávno jsem chtěl navštívit některou ze zemí obývaných Jasany a Mámy, jejich společenství mě fascinuje. Myslím, že tohle je skvělá příležitost provětrat mozkové závity.“

Alfréd Pěnička složil dopis a energicky vstal.

„Nuže, Leopolde, zabalte mi cestovní oblek, můj remington a dvě balení stříbrných kulek. Já půjdu připravit letadlo.“

Druhý den ráno dosedl dvojplošník Alfréda Pěničky na louku nedaleko Aglungly. Bylo pěkné počasí, příjemný větřík šuměl v korunách mangrovníků a vzduch byl prosycen vůní květin. Přesto se zdálo, jako by se nad krajinou vznášel stín zla.

„Měli bychom se mít na pozoru, Leopolde,“ promluvil Alfréd Pěnička, sotva vyskočil z kabiny a stáhl si brýle pilota, „vlkodlaci se nemusejí hned dozvědět o důvodu naší návštěvy. Nejlépe budeme-li předstírat, že jsme neškodní entomologové. Své otázky musíme volit uvážlivě.“

Vydali se po cestě k městečku. Brzy se ukázalo, že městečko je trochu nadnesené označení, bylo to jen několik chaloupek z mazaniny, s doškovými střechami, jen pár větších cihlových domů a uprostřed studna. O dlažbě zřejmě v těchto končinách ještě neslyšeli, celý prostor pokrývala jen udusaná hlína. Kdesi v dálce si někdo falešně prozpěvoval, jinak tu bylo až nepřirozené ticho.

Některé domky měly zápraží kryté rákosovými rohožemi, kde nezřídka posedával některý z obyvatel v proutěném křesle, pokuřoval z lulky a vrhal na příchozí cizince podezřívavé pohledy. Alfréd Pěnička se rozhodl jednoho z nich oslovit.

„Zdravím vás, dobrý muži. Mohl byste mi říct, kde bych našel starostu tohoto pěkného města?“

„Starosta bydlí v tom domě se zeleným plotem támhle,“ ukázal domorodec.

„Nevěřte mu,“ ozval se z verandy sousedního domu ženský hlas, „starosta bydlí v tom domě s křivým komínem támhle.“ Žena, jíž patřil hlas, ukázala prakticky opačným směrem. „Jenomže teď stejně není doma,“ dodala. „Je v hospodě, má tam nějaký jednání.“

„Ach tak. A hospodu bych našel kde?“

„No, ta je v tom domě se zeleným plotem,“ ukázala dáma bezelstně na prve označené stavení.

„Tak vám oběma děkuji,“ usmál se detektiv a vyrazil dál po ulici.

Starosta se ukázal být příjemným rozložitým chlapíkem, jemuž současné chmury vymazaly úsměv z jinak věčně veselé tváře. Pozval oba cizince na kokosové pivo – neboť stavením, v němž jej našli, byla nakonec skutečně hospoda, a rozpovídal se o problémech své vesnice. Alfréd brzy pochopil, že starosta patří mezi Jasany, takže naděje, kterou jednu chvíli pojal, že by totiž dopis psal Mám a vše o vlkodlacích byly pouhé výmysly, vzala za svou.

„V noci je to nejhorší,“ svěřoval se, „po ulicích běhají vlkodlaci, ani nečekají na úplněk, a když některý z nich někoho kousne, stane se ten nešťastník rovněž vlkodlakem. Když to tak půjde dál, budeme nakonec vlkodlaky všichni.“

„A to se nedá nějak léčit?“ otázal se Leopold.

„Copak o to,“ odvětil starosta, „pozval jsem jednoho zkušeného šamana, který to dokáže, ale k tomu je potřeba určit, zda daná osoba je skutečně vlkodlakem, a to je ve dne prakticky nemožné a v noci mimořádně nebezpečné. A kdybychom zkusili vyléčit někoho, kdo vlkodlakem není, zabilo by ho to. Třeba v rodině mého souseda nějakého vlkodlaka s největší pravděpodobností mají, možná i více, všichni vědí, jak to je, ale jsou to Jasané smíchaní s Mámy, takže kdo se v tom má vyznat?“ povzdechl si.

„Zkusím se na to podívat,“ pravil Alfréd Pěnička.

Vzali tedy šamana a vyrazili k domu.

Starosta jim nejprve představil pána domu a jeho manželku, Alfréd se jich hned otázal: „Je někdo z vás vlkodlak?“ Odpověděli:

Muž: „Moje žena je Mámka. Já nejsem vlkodlak.“

Žena: „S manželem jsme oba Mámové. Já jsem vlkodlak.“

Alfréd Pěnička z toho dokázal poznat, kdo z nich je vlkodlak a kdo ne.

Dále si nechal zavolat jejich tři syny, jmenovali se Miko, Riko a Kiko, a položil jim stejnou otázku. Řekli:

Miko: „Mezi námi třemi je právě jeden vlkodlak.“

Riko: „Co se vlkodlačství týče, jsem na tom stejně jako Kiko. Co se týče lhaní, jsem na tom stejně jako Miko.“

Kiko: „Miko a Riko jsou oba Jasani. Riko je vlkodlak.“

Alfréd po chvíli přemýšlení určil, jak je to v této rodině s vlkodlaky, a šaman provedl patřičný obřad. Podle radosti rodičů i synů poznali, že se jim skutečně podařilo vyléčit všechny nakažené. Starosta byl nadšen a hned navrhl, že půjdou do dalšího domu. Alfréd opět vyslechl napřed ženu s manželem. Řekli mu:

Muž: „Oba jsme vlkodlaky. Právě jeden z nás je Jasan.“

Žena: „Já rozhodně vlkodlak nejsem. Můj muž je Jasan.“

Pak přišly na řadu jejich děti – chlapci Tony a Bobo a dívka Jika. Ty Alfrédovi řekly:

Tony: „Každý vlkodlak mezi námi třemi je zároveň Mámem.“

Bobo: „Já a Tony jsme oba vlkodlaci. Tony je Jasan.“

Jika: „Z nás tří je nejvýše jeden vlkodlak.“

V dalším domě narazili na manžele jménem Ron a Peda, kteří měli syna a dceru – Mona a Ledu. Vyslechli je společně.

Ron: „Všichni Jasani mezi námi jsou zároveň vlkodlaci.“

Peda: „Žádný Mám mezi námi není vlkodlak.“

Mon: „Peda je vlkodlak. Já jsem na tom s vlkodlačstvím stejně jako ona.“

Leda: „Všechny ženy mezi námi jsou Mámky.“

I tentokrát se Alfrédovi podařilo všechny vlkodlaky odhalit a šaman je úspěšně vyléčil. Bylo to trochu komplikované, protože vlkodlaků byla přesila a Ron kladl určitý odpor, ale nakonec byli úspěšní. Když se Ron vzpamatoval, všem se omluvil a Peda všechny pozvala na oběd.

Po obědě pokračovali v dalším domě.

„Tentokrát je to ještě obtížnější,“ pravil starosta. „Tady totiž bydlí Ako a Bela a ti mají tři dcery, Xandu, Yandu a Zandu. Jenomže dívky jsou trojčata a jsou si tak podobné, že je nikdo nedokáže rozeznat. Ani rodiče si nejsou jistí.“

„Uvidíme, snad si poradíme,“ opáčil Alfréd Pěnička.

Nejprve vyslechli rodiče.

Ako: „Má žena je Jasanka-vlkodlak. Já jsem vlkodlak.“

Bela: „Můj muž je Mám-vlkodlak. Já nejsem vlkodlak.“

Tohle už bylo po předchozích zkušenostech pro Alfréda snadné, tak problém rychle vyřešil a nechal se zavést k dívkám. Starosta nelhal (samozřejmě), byly si opravdu podobné jako vejce vejci. Zeptal se jich, jak to s nimi je, a ony mu řekly:

První: „Xanda je Mámka. Yanda je vlkodlak.“

Druhá: „Xanda je Jasanka. Zanda není vlkodlak. Já jsem vlkodlak.“

Třetí: „Yanda i Zanda jsou Mámky. Já nejsem vlkodlak.“

Chvíli trvalo, než se šamanovi podařilo vyléčit všechny vlkodlaky v tomto domě. Starosta byl čím dál nervóznější a trpce hleděl na oblohu.

„Touhle rychlostí to nemůžeme stihnout,“ pravil smutně, když opustili dům. „Jakmile padne noc, vlkodlaci začnou řádit a ráno můžeme začít znovu.“

Šaman pronesl cosi v domorodém nářečí.

„On říká,“ překládal starosta, „že nejlepší by bylo najít hlavního vlkodlaka, toho, který sem nákazu přinesl. To on prý ovládá duše nakažených, když se jej zbavíme, ostatní sice nepřestanou být vlkodlaky, ale měli by se dokázat ovládnout a neútočit na své okolí.“

„To je zajímavý aspekt, s nímž jsem se při studiu literatury pojednávající o lykantropii dosud nesetkal,“ podotkl Alfréd Pěnička.

„Věc má ovšem háček,“ pokračoval starosta. „Podle všeho se hlavní vlkodlak nenachází ve městě, nýbrž někde v okolních lesích. Mnoho z našich lidí se ve strachu před vlkodlaky uchýlilo do jeskyní ve skalách, protože si mysleli, že tam budou bezpečnější než tady. Sám se však domnívám, že to byly plané naděje, zvláště pokud se hlavní vlkodlak také v těch místech ukrývá, což je pravděpodobné, ve městě není nikdo, koho bych podezříval.“

„Je tedy nejvyšší čas vyrazit!“ zvolal Alfréd.

Starosta se sice netvářil moc nadšeně při představě, že by se měl při blížícím se večeru vydat do lesů, nechtěl však vypadat zbaběle a ihned souhlasil, že se přidá k výpravě. Přibrali ještě pár odvážných mužů a vydali se směrem k lesu.

Odpoledne již pokročilo, když výprava dorazila ke skalám.

„Nezapomeňte,“ varoval starosta, „lze předpokládat, že většina těch, s nimiž se setkáme, budou vlkodlaky, ale nelze na to spoléhat, mohou tu ještě přežívat mnozí nenakažení. Naším úkolem je najít vůdce smečky, o ostatní se postaráme později.“

Hned v první jeskyni narazili na dva podivné chlapíky, kteří si je podezřívavě měřili, ale snad proto, že naši hrdinové byli v přesile, nedali najevo nepřátelství.

Alfréd se jich zeptal: „Je mezi vámi hlavní vlkodlak?“

Odpověděli:

První: „Hlavní vlkodlak je Mám.“

Druhý: „Tady on je Jasan.“

Družina pokračovala do další jeskyně. Tentokrát narazili na skupinu čtyř podezřelých individuí. Alfréd se opět zeptal na hlavního vlkodlaka a dostalo se mu odpovědi:

První: „Já jsem vlkodlak. Aspoň tři z nás jsou Jasani.“

Druhý: „Mezi námi jsou nejméně tři vlkodlaci, kteří nejsou tím hlavním. Nějaký vlkodlak mezi námi má stejné přesvědčení jako já.“

Třetí: „Já a ještě někdo nejsme vlkodlaci. Všichni vlkodlaci zde jsou Mámové.“

Čtvrtý: „Mám jiné přesvědčení než kterýkoliv z vlkodlaků mezi námi.“

Dobrodruhové pokračovali dál do hlubin. Byli již poměrně hluboko, ze stěn sálal chlad a prostor osvětlovalo jen několik pochodní. V další jeskyni spatřili skupinu postav klečících na zemi v kruhu a uprostřed nich na vyvýšeném místě stáli tři vlkodlaci. Nebylo pochyb, že šlo o vlkodlaky, příšeří podzemí jim zřejmě již teď, před západem slunce, dovolilo částečnou proměnu.

Zdálo se zřejmé, že jedna z postav s vlčí hlavou patří hlavnímu vlkodlakovi, ale Alfréd Pěnička by rád zjistil, který z nich to je. Než však stačil cokoliv říct, promluvil vlkodlak vpravo:

„Vetřelci vstoupili do naší svatyně. Chtějí ohrozit naše společenství.“

Vlkodlak vlevo k tomu dodal: „Zjistěte, kteří z nich jsou Mámové, a zabijte je hned. I hlavní vlkodlak je přece Mámem.“

A nakonec vlkodlak uprostřed: „Zjistěte, kteří jsou Jasani, a zabíjejte je pomalu. Jen jeden z nás tří je přece Jasan.“

Na ta slova všechny sedící postavy vstaly a obklíčily skupinu hrdinů. Jejich oči byly zvrácené dozadu a některým se v tlamách objevovaly vlčí tesáky, pomalu se sunuli dopředu a natahovali ruce jako v transu. První se již sápali na vyděšené vesničany, v té chvíli však Alfréd vytáhl svůj revolver, prozíravě nabitý stříbrnými kulkami, a namířil přes hlavy vrčícího davu. Oči hlavního vlkodlaka se zaostřily na ústí zbraně. Vzápětí mu střela prolétla srdcem.

Kruh kolem hrdinů se zastavil a jeho členové začali přicházet k sobě, třásli hlavou a tvářili se nechápavě, jako by si nemohli vzpomenout, kde jsou a co tu dělají. I dva zbylí muži s vlčími hlavami se rozhlíželi kolem a hledali, kdo by jim vysvětlil, co se děje.

„Nu,“ pravil Alfréd Pěnička a zajistil zbraň, „myslím, že je čas na návrat, jestli to do Aglungly chceme stihnout na večeři.“

„Naše úspěchy v Aglungle nezůstaly nepovšimnuty,“ pochvaloval si Alfréd Pěnička, když se zas jednou pohodlně natáhl v křesle ve svém pokoji a zapálil si dýmku. Jako většina velkých detektivů i on měl v sobě malý střípek ješitnosti, který občas zapomínal krotit.

Leopold položil na stůl stříbrný podnos s hromadou dopisů a zdržel se komentáře.

„Dovolil jsem si roztřídit ranní poštu,“ řekl, „ta hromádka vlevo jsou vyznání obdivu od vašich fanoušků, vpravo jsou informačně hodnotné listy.“

Alfréd sjel pohledem podnos.

„Je tu jen jedna hromádka,“ podotkl.

„Skutečně? Ach ano, tenhle jsem tam zapomněl přidat.“

Komorník sáhl do kapsy a podal Alfrédovi dopis v letecké obálce.

Detektiv přelétl několik řádků, pak se na chvíli opřel v křesle a zamyšleně vypouštěl obláčky dýmu ke stropu.

„Zpráva o našem dobrodružství již zřejmě obletěla značnou část světa,“ pravil pak. „V tomto dopisu se na mě obrací starosta města Baglapondu a prosí mě, zda bych jim nepomohl vyřešit i jejich problémy nadpřirozenými přízraky, pro změnu s upíry.“

Leopold tentokrát ani nedal najevo údiv, snad proto, že dopis četl.

„I Baglapond obývají Jasani a Mámové?“ otázal se.

„Pokud jsem to dobře pochopil a pokud se tomu člověku dá věřit, v Baglapondu je situace jednodušší. Obyvatelé zde pochopili, že soužití Jasanů a Mámů je komplikované, a tak do města teď mají přístup pouze Jasani. Všichni Mámové museli změnit přesvědčení, nebo se odstěhovat.“

„Takže tam všichni mluví pravdu?“ vrtěl hlavou Leopold. Tomu se ani nechtělo věřit.

„Bohužel tak růžové to zase není. V posledních týdnech se ve městě rozmohla nákaza upírství a jak se zdá, člověk takto nakažený je nejenom postižen světloplachostí, odporem k česneku a chutí na krev, ale také to poznamená jeho psychiku takovým způsobem, že se převrátí jeho přesvědčení. Takže zatímco lidé v Baglapondu mluví jen pravdu, upíři soustavně lžou. Pro obyvatele, kteří již za ta léta odvykli klamu, je to něco, s čím se nedokážou vyrovnat.“

„Mám zabalit sadu osikových kůlů, pane?“

„Samozřejmě. A přidejte lahvičku svěcené vody a něco na čtení do vlaku. Tentokrát budeme cestovat nenápadněji.“

Nádraží Baglapondu bylo to odpoledne pochmurné, zahalené mlhou. Na kostelní věži odbíjely hodiny pátou, když Alfréd zastavil drožku a poručil zamířit k radnici.

Starosta je přijal unaveně, leč šťastně, že je vidí.

„Nikdo teď skoro nespí,“ pravil sklesle, „nikdy nevíte, odkud se vynoří. Nejhorší je to kolem hřbitova, tam se houfují. Když je zataženo jako dnes, můžete je potkat venku i za dne, ale nejsou tak nebezpeční. V noci je to jiná.“

„Takže bychom měli začít tam,“ uzavřel Alfréd.

Brány hřbitova je vítaly chladným šerem. Hned u nejbližší řady hrobů narazili na dva muže, jednoho podsaditého chlapíka v plášti a klobouku, druhého hubeného v odraném kabátě. Zdálo se, že se hádají.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil je Alfréd. „Mohu vědět, v čem spočívá váš spor?“

„Nic zásadního,“ odvětil ten v klobouku, „je to upír a já se ho chystám zabít.“

„Jsem člověk a pečuji tu o hrob svého dědečka,“ namítl ten v kabátu rozhořčeně.

„Jeho dědeček je mrtvý nebo jsme oba upíři,“ prohlásil muž s kloboukem a zřejmě měl pocit, že tím je vše vysvětleno.

Alfréd vytáhl z náprsní kapsy jeden z připravených naostřených kůlů, a než se upír stačil vzpamatovat, zarazil mu ho do srdce. Z upíra zbyla jen hromada prachu.

„Díky,“ pravil druhý muž, „ale zvládl bych ho sám. Teď za večera jsou slabí.“

„Vydal jste se na lov upírů?“ ptal se detektiv.

„Samozřejmě. Někdo tomu musí udělat přítrž.“

„V tom případě máme společný zájem. Souhlasíte, abychom spojili své síly?“

Muž souhlasil. Jmenoval se Armaglo, byl to místní lékař a s upíry už měl své zkušenosti.

„Podle mých propočtů,“ říkal, zatímco prohlíželi hroby, „upírů nemůže být ve městě mnoho. Lidé tvrdí, že jsou jich celé tlupy, ale to je nesmysl. Myslím, že už jich zbývá tak kolem deseti.“

„Pochopil jsem,“ podotkl Alfréd, „že se nemnoží takovou rychlostí jako třeba vlkodlaci.“

Armaglo zavrtěl hlavou. „Proměna člověka v upíra je celkem vzácná a trvá dlouho. Většinou svoji oběť jen zabijí.“

„I tak je třeba mít se na pozoru.“

„Podívejte,“ přerušil jejich diskusi Leopold a ukázal na jeden z náhrobků. Byl na něm čerstvý nápis vyvedený krví:

Zde Wilhelm není pohřbený či jeho jméno Norbert jest
Wilhelm i já jsme upíři, vzdej památce teď jeho čest

Obě části nápisu byly psány stejnou rukou.

„Jestli je to upír, měli bychom jej vykopat a zlikvidovat ho,“ konstatoval Armaglo.

Po vyřešení tohoto problému pátrala trojice dál. Většina hrobů vypadala neporušeně a na několika otevřených již měl Armaglo značku, že jejich majitelů se už nemusejí obávat. Posléze narazili na hrobku s velkými mramorovými dveřmi, jejichž jedno křídlo bylo odsunuté. Protáhli se tedy dovnitř.

Uvnitř se jim naskytl děsivý pohled. Na podlaze hořel kruh svíček, sarkofág vzadu byl otevřený a před ním seděly čtyři postavy – dva muži a dvě ženy. Seděli bez hnutí, jako by spali s otevřenýma očima. Alfréd věděl, že upíři mají hypnotické schopnosti a mohou své oběti zbavit vůle a ovládat je (přesto by neměli dokázat přinutit je lhát). Některé z postav tedy mohou být i lidé, které upíři ovládají.

Napadlo jej, že nejlépe rozřeší tuto otázku, když se přímo otáže: „Kolik z vás je upírů?“

„Jsou tu tři upíři a jeden z nich jsem já,“ odpověděl posměšně první muž.

„Upírek je tu právě tolik, jako mužů, jež upíry nejsou,“ dodala první žena.

„Není tu víc než jedna upírka,“ přidal se druhý muž.

„Všichni jsme upíři nebo já nejsem,“ pravila druhá z žen.

Alfréd snadno zjistil, kteří z nich jsou upíři. Než však stačil něco udělat, postoupil dopředu Armaglo a vyšplíchl z připravené kropenky řádnou spršku svěcené vody na celou čtveřici. Z upírů se ihned začalo kouřit a zuřivě vyrazili proti hrdinům. Armaglo skolil nejbližšího upíra kůlem, jeho družce se podařilo proměnit v netopýra, ale Leopold měl pro tyto případy připravenou síť a podařilo se mu ji zachytit a společně s Alfrédem dopřáli její duši klid.

„Toto přímočaré řešení má také svůj půvab,“ uznal Alfréd.

Zachránění lidé zůstali v bezvědomí ležet na zemi a Armaglo konstatoval, že budou v pořádku, jen co se vzpamatují.

Prohledali pak zbytek hřbitova, ale na další upíry již nenarazili.

„Zdá se, že všichni ostatní jsou v Latungově domě,“ řekl Armaglo.

„Co je to za dům?“ otázal se Alfréd.

Armaglo si odplivl.

„Ten chlap, Latunga, se přistěhoval asi před čtvrt rokem. Někdo si myslí, že to on je zodpovědný za nákazu upírství ve městě, ale možná je to jenom náhoda. V jeho domě se od začátku děly divné věci – v noci byl slyšet hluk, lidé mizeli… Ti tři , co přijeli před vámi, začali pátrání tam a ven už nevyšli.“

„Chcete říct, že kromě nás přijeli do Baglapondu i jiní cizinci?“

„Ovšem, před dvěma dny. Vy jste o tom neslyšeli? Za normálních okolností nemá povolen vstup nikdo, kdo není Jasanem, i Latunga musel prokázat, že mluví pravdu, než dostal povolení se tu usadit. Ale za této mimořádné situace jsme vpustili ty tři muže, když bylo ověřeno, že nejsou upíři. Slibovali, že upíry vymýtí, ale jak to dopadlo, vidíte sami.“

„V tom případě,“ prohlásil Alfréd, „musíme ten dům urychleně prohlédnout, dřív než padne noc.“

Latungův dům vypadal ve večerním slunci studeně a pochmurně. Kamenný štít se tyčil do výše a jako by se trochu nakláněl, zdobilo jej několik ohavných chrličů. Lepší sídlo si upíři sotva mohli vybrat.

„Pamatujme tedy,“ rekapituloval Alfréd, když zastavili před hlavním vchodem, „uvnitř mohou být lidé z města, kteří vždy mluví pravdu, upíři, kteří vždy lžou, a také tři cizinci, kteří mohou mluvit pravdu i lhát bez omezení. O cizincích víme, že jsou to muži a jistě nejsou upíry, je to tak?“

Armaglo přikývl. „Pokud je upíři dostali, což je celkem pravděpodobné, neměli dost času na proměnu. Budou zbavení vůle nebo mrtví, ale jistě z nich nebudou upíři.“

„Nuže jdeme,“ uzavřel Alfréd a otevřel dveře.

Vstupní hala domu byla temná a prázdná. Rozhodli se tedy projít pokoje jeden po druhém.

V prvním pokoji nebyl nikdo, ale v tom dalším spatřili čtyři postavy posedávat v křeslech a na pohovce, zřejmě se zrovna probouzely. Jeden byl starý muž s pleší, pak muž s plnovousem a mladík s kučeravými vlasy. Poslední byla žena v rudých šatech.

„Čekáš hosty, drahá?“ otázal se muž s plnovousem ledabyle, když spatřil přicházet trojici.

Dáma v červeném pokrčila rameny. „Zodpovězme jejich otázky. Chcete vědět, kteří z nás jsou upíři, že ano?“

Alfréd gestem zadržel Armagla s kropenkou a přistoupil blíž. Mohlo by být užitečné dozvědět se od upírů něco víc.

„Proč myslíte, že bych to chtěl vědět?“ opáčil.

„Je to taková zábavná hra,“ opáčil mladík znuděně. „Třeba tohle: Aspoň jeden z nás, co tu sedíme, je cizinec.“

„Upírů je tu méně, než lidí,“ přidala se dáma.

„Já nejsem člověk z města a cizinci jsou tu aspoň dva,“ pravil muž s plnovousem.

„Je tu právě jeden člověk z města a právě jeden cizinec,“ dodala dáma.

„Nezazněla tu žádná lež, kterou by pronesl cizinec,“ uzavřel starý muž.

Upíři byli náhle plní energie. Byli rychlejší a silnější než kterýkoliv člověk, přestože byl dosud den a neměli tedy své schopnosti plně rozvinuty. V nastalém boji přišel Armaglo o svou kropenku, Leopoldovi se jeden z upírů zakousl do ruky a Alfréd musel sáhnout ke zbrani, kterou si schovával jen pro stav nouze – česnekovému extraktu. Nakonec se jim však přece jen podařilo ve zdraví upíry zdolat.

„Zvláštní,“ dumal Alfréd zadýchaně, „co myslel tou hrou? Chtěl říct, že to není hra, nebo že není zábavná?“

„Upírů už zbývá jen několik,“ opáčil Armaglo, „pojďme je zničit, dokud je čas.“

V dalším pokoji narazili na dvě mladé ženy a jednoho muže. Ani oni je hned nenapadli, jako by cítili potřebu nejdřív jim sdělit, kým jsou.

„Já jsem člověk nebo on je upír,“ pravila blondýna a ukázala na muže mezi nimi.

„Ona je upírka,“ kývnul muž k brunetě.

„Aspoň jeden z nás není upír,“ pravila bruneta. „Ona je upírka,“ dodala ještě směrem k blondýně.

Vyřídit tento pokoj bylo celkem snadné a naše trojice brzy pokračovala dál. Prohledali ostatní pokoje, ale na nikoho dalšího už nenarazili.

„Zatím jsme našli jen jednoho cizince,“ poznamenal Alfréd, „musejí tu být ještě dva.“

„Zkusíme prohledat sklep,“ navrhl Armaglo.

Vypadalo to jako logické řešení, sestoupili tedy do sklepení.

Přivítal je chlad a zatuchlina, pach smrti a hniloby. Ocitli se v sklepní prostoře s podlahou z udusané hlíny, prázdné, až na dřevěnou konstrukci uprostřed – jednalo se o dva kůly zaražené do země a nahoře spojené vodorovnou příčkou. Mezi kůly stála dívka v bílých šatech, rozpřažené ruce připoutané každou k jednomu kůlu a hleděla příchozím v ústrety. Oči měla prázdné a mírně se usmívala.

„Jsem člověk nebo jsem upír,“ pravila zvolna, oči stále namířené do prázdna před sebe.

„Je to zřejmě člověk,“ poznamenal Alfréd tiše.

„Můj pán vás vítá,“ pokračovala dívka, „je rád, že jste došli až sem. Rád vás pozoroval, bavil se vašimi logickými úvahami, těšilo ho úsilí, s nímž jste se snažili odhalit jeho sluhy. To on jim rozkázal, aby vám dali možnost zjistit, kým jsou. Logické hádanky jsou jeho specialitou.“

V té chvíli se za jejich zády ozvalo: „Bude to asi znít banálně, ale ruce vzhůru.“

Když se trojice dobrodruhů obrátila, zjistili, že za jejich zády se neslyšeně otevřely skryté dveře a za nimi stojí tři muži a každý z nich na ně míří pistolí. Poněkud nečekané zbraně, když bojujete s upíry, pomyslel si Alfréd.

„Můj upíří pán,“ pokračovala dívka, „vám dává poslední šanci, poslední hádanku. Ne kvůli vám, ale pro své pobavení. Je jedním z těch tří mužů před vámi. Uhodněte který a dá vám šanci na útěk. V opačném případě zemřete na místě.“

„Jsem upír,“ pravil muž vlevo. „Žádný z nás není cizinec,“ dodal.

„Nejsem člověk z města,“ pravil muž uprostřed. „Její pán mezi námi není.“

„Aspoň jeden z nás je upír a nikdo z nás není člověk z města,“ pravil muž vpravo a dodal: „Já jsem její pán.“

Kromě svých dobrodružných cest po cizokrajných končinách proslul Alfréd Pěnička především jako detektiv. Podílel se na mnoha zajímavých případech, někdy na vlastní pěst, jindy jako konzultant Scotland Yardu, francouzské Sûreté, Pinkertonovy agentury či Pražské čtyřky.

V mnoha těchto případech musel zapojit do boje s kriminálními živly nejen své fyzické schopnosti, přesnou mušku a pozorovací talent, ale též svůj brilantní úsudek.

Na základě zpráv z dobového tisku přinášíme několik příkladů.

III.2

Ztratily se peníze z trezoru Londýnské královské banky. Vyšetřování přineslo tato zjištění:

Lze někoho z nich zatknout pro krádež?

III.3

Jedné noci bylo vyloupeno jisté pařížské klenotnictví. Byli zadrženi čtyři podezřelí – dva muži (Alain a Benoit) a dvě ženy (Cellie a Diana). Zjistilo se toto:

Je možné někomu prokázat vinu?

III.4

Tři muži, A, B a C, byli podezřelí z vraždy. Policie vyloučila, že by do případu byl zapleten ještě někdo další. Podle lékaře k vraždě došlo mezi osmou hodinou večerní a šestou hodinou ranní. Dále se zjistilo:

Lze někomu z A, B a C prokázat vraždu?

III.5

Tři Chicagští bankéři A, B a C byli podezřelí z nezákonných finančních machinací. Byli vyslechnuti na detektoru lži, kde vypověděli následující (v závorce je hodnocení detektoru):

Otázka na A: „Spáchal někdo z vás zločin, z něhož jste obviněni?“

A: „Pokud ano, tak jistě jen jeden z nás.“ (lež)

Otázka na B: „Jste vinen?“

B: „Jsme vinni já i C, anebo žádný z nás.“ (pravda)

Otázka na C: „Je A vinen?“

C: „Pokud ano, tak já nejsem.“ (pravda)

Byl někdo z nich vinen?

III.6

Tři muži, opět pro potřeby vyšetřovacího spisu označeni jako A, B a C, byli podezřelí z loupežného přepadení – nebylo však jisté, zda do zločinu nebyl zapleten ještě někdo další. Při křížovém výslechu vypověděli:

A: „Nikdo z nás to neudělal.“

B: „A a C jsou oba vinni.“

C: „Pokud jsem to udělal já, tak určitě ne sám.“

A: „Pokud to byl B, tak C byl s ním.“

B: „Já to nebyl.“

C: „Pokud je B vinen, tak já jsem také vinen.“

Další vyšetřování ukázalo, že každý z nich jednou říkal pravdu a jednou lhal. Kdo z nich se podílel na loupeži?

III.7

Z vyloupení jisté galérie v Římě byli podezřelí čtyři muži, A, B, C a D. Při výslechu řekli:

A: „Udělal to B a já jsem nevinen.“

B: „To není pravda.“

A: „Ale ano! Byl to B a C mu pomáhal.“

C: „Byl to B nebo D.“

D: „Vše, co tu dosud zaznělo, je lež.“

B: „A se na tom podílel v každém případě.“

D: „To vloupání spáchali maximálně tři.“

C: „Já jsem to nebyl.“

Další šetření prokázalo, že každý z nich alespoň jednou mluvil pravdu. Kdo z nich je vinen? Je vinen ještě někdo další?

III.8

Lord Grave Yard byl zavražděn. Čin byl spáchán ranou do hlavy tupým předmětem a podle stop na místě činu byl pachatel sám. Vrah konal chladnokrevně a byl příčetný, jistě věděl, co dělá. V domě byli v noci přítomní jen manželka zesnulého lady Yardová, právník Wilfred S. Mile, hospodyně paní Inchová a zahradník James Foot.

Vyšetřování prokázalo následující fakta:

Kdo je vrah?

III.9

Následující případ se týká krádeže svatoštěpánské koruny z muzea v Budapešti. Po několika týdnech usilovného pátrání se Interpolu podařilo zjistit, že dva pachatelé se patrně ukryli v jednom buddhistickém klášteře v horách Laosu, kde se jim podařilo vmísit mezi mnichy. Detektivové ihned vyrazili na místo a našli pět mnichů, kteří odpovídali popisu. Ukázalo se však, že všichni složili slib mlčení (anebo to aspoň předstírali), na otázky mohli jen kývnout nebo zavrtět hlavou – jejich odpovědi tedy mohly být jen ano nebo ne. Praví mniši byli vázáni pravdomluvností, ovšem ti falešní mohli lhát i mluvit pravdu, jak se jim to hodilo. Velký láma, představený kláštera, povolil vyšetřovatelům položit každému podezřelému jednu otázku.

Výslech vedl Alfréd Pěnička a jeho průběh vypadal takto (podezřelí mniši jsou označeni písmeny A-E):

otázka na A: „Jste vy i bratr B praví mniši?“

A: „Ne.“

otázka na B: „Je pravda, že pokud je jeden z bratrů A a C falešný, tak je falešný i druhý?“

B: „Ano.“

otázka na C: „Je to, co řekl bratr B, pravda?“

C: „Ne.“

otázka na D: „Je bratr A pravý mnich“

D: „Ne.“

otázka na E: „Je bratr B pravý mnich?“

E: „Ano.“

Byli oni dva zločinci mezi těmito pěti mnichy? Pokud ano, kteří to byli?

III.10

Podobný případ se stal asi o tři roky později, snad se pachatelé nechali inspirovat, kdo ví. Z Ermitáže v Petrohradu bylo uloupeno žezlo Petra Velikého a dvojice pachatelů se opět schovala do kláštera, byl to jistý malý klášter ukrytý v pustých lesích na východě Makedonie. I tentokrát byl Interpol zlodějům na stopě a detektivové dorazili do kláštera nedlouho po nich. Vytipovali čtyři podezřelé, a jak se dalo očekávat, všichni drželi slib mlčení, mohli tedy odpovídat jen přikývnutím či zavrtěním hlavou. Případ byl však tentokrát ještě zapeklitější – někteří z mnichů byli totiž Bulhaři a ti jak známo přikývnutím myslí nesouhlas a zavrtěním hlavou souhlas. Byli tu ovšem i mniši z jiných zemí a ani velký láma si nebyl jistý, jak to přesně je. Povolil tedy policistům položit každému ze čtyř podezřelých jednu otázku, aby to mohli zjistit.

Výslech vypadal takto:

otázka na A: „Jsou všichni praví mniši mezi vámi čtyřmi Bulhaři?“

A: přikývl

otázka na B: „Kdybych se vás ptal, zda jste pravý mnich, přikývl byste?“

B: zavrtěl hlavou

otázka na C: „Je pravda, že pokud je bratr D pravý mnich, tak jste Bulhar?“

C: přikývl

otázka na D: „Je bratr C pravý mnich?“

D: přikývl

Jsou oba zločinci mezi těmito čtyřmi mnichy? Pokud ano, kteří to jsou?

Setkání s upíry v Baglapondu skončilo pro Alfréda s Leopoldem úspěchem, podařilo se jim odhalit a zlikvidovat všechny upíry ve městě. Jediným kazem na jejich vítězství bylo to, že jednomu z upírů, muži jménem Karmul, se podařilo uniknout a unesl s sebou i dceru místního farmáře Amildu, kterou bude chtít zřejmě změnit v upírku. Jednoduché pátrání prozradilo, že zamířil do sousedního Carville, města v horách, a jelikož Alfréd byl jednak kavalír a jednak toužil ještě více prohloubit své znalosti o logických aspektech upírství mezi Jasany a Mámy, ihned se rozhodl vyrazit unesené dívce na pomoc.

V Carville ovšem byla situace komplikovanější, neplatilo tam žádné omezení na přesvědčení obyvatel, žili tam Jasani i Mámové a mnozí z nich zřejmě byli upíři. A zatímco Jasan-člověk vždy mluví pravdu a Jasan-upír vždy lže, u Mámů je tomu naopak – Mám-člověk vždy lže a Mám-upír vždy mluví pravdu. Bude tedy třeba zvolit obzvláště uvážlivý postup.

Jelikož v Carville se údajně stranili cizinců ještě mnohem více než v Baglapondu, rozhodl se Alfréd proniknout do města tentokrát v převleku. Vypůjčili si od Amildina otce místní oděv a své věci ukryli do cestovních vaků, jaké by jistě nevzbudily u zdejších pocestných žádné podezření.

Následujícího rána ještě před rozbřeskem již vystupovali z povozu nedaleko Carville, za další zatáčkou začínaly první domky. Kočí jim popřál hodně štěstí a rychle obrátil koně, neboť tohle nebylo místo, kde by se někdo chtěl zbytečně zdržovat.

Že obavy byly na místě, se potvrdilo vzápětí. Za zatáčkou zastavila cestovatele dvojice osob, od pohledu nedůvěryhodných, a podezřele si je měřila.

„Zdá se, že nám přichází snídaně,“ pravil jeden z nich a odhalil špičáky.

„Dobrá, bratři,“ pravil první z upírů, jenž byl zřejmě Mámem. „Vítejte v Carville, ale chovejte se umírněně, chceme aby nám tu pár lidí zbylo,“ zazubil se.

„Máme se tu setkat s přítelem,“ vyzvídal ještě Alfréd, „jmenuje se Karmul, přijel nedávno. Nevíte, kde bychom ho mohli najít?“

„Pokud nelžu, ubytoval se někde v západní čtvrti,“ řekl druhý z upírů. O něm dosud Alfréd nevěděl, zda je Jasan, nebo Mám, ale nechtěl se dál vyptávat, už takhle vzbudili víc pozornosti, než bylo zdrávo. Rozloučili se tedy a pokračovali do města.

Město působilo vyčerpaně, téměř jako v agónii. Lidí bylo vidět málo a když, chodili rychle a obezřetně se rozhlíželi. Nikdo zřejmě pořádně nevěděl, jestli jeho soused už není upírem, a pokud to někdo věděl, stejně o tom nedokázal přesvědčit ostatní.

Alfréd s Leopoldem procházeli ulicemi a snažili se najít někoho, kdo by jim poradil, kde najdou Karmula, nikdo se však s nimi nechtěl bavit. Nakonec se rozhodli navštívit hospodu.

Uvnitř bylo pusto, jen u jednoho stolu seděla trojice lidí – dva muži a jedna žena. Byli zabráni do hovoru, takže příchod dalších hostů ani nezaregistrovali.

„Moje sestra není upír,“ říkal zrovna mladší z mužů.

„Jenže tohle není tvoje sestra,“ namítl ten starší.

„Pokud já jsem upír,“ pravila žena k tomu staršímu, „tak ty jsi Jasan.“

„To není pravda,“ ohradil se starší muž. „Právě jeden z nás tří je upír a já jsem člověk.“

„Pokud já jsem upír, tak jsem Jasan,“ řekl mladší z mužů. „Ty nejsi Jasan,“ dodal ke staršímu.

Alfréd přistoupil k jejich stolu a trojice zmlkla.

„Možná bych mohl vyřešit váš problém,“ pravil s úsměvem.

Hosté se nepřestali tvářit nedůvěřivě.

„Podívejte,“ začal Alfréd a přitáhl si židli, „já vím, že jste všichni tři lidé a mohu vás ubezpečit, že jsem také člověk.“

„Odpusťte, ale dneska člověk nemůže věřit nikomu,“ pravil mladší muž.

„Mohou přijít i horší časy,“ podotkl starší muž.

„Hádám, že tu ještě zbylo hodně lidí,“ začal Alfréd. „To se nedokážete s upíry vypořádat?“

„Těžko, když je nepoznáme,“ povzdechla si žena. „Vy byste vrazil sousedovi kůl do srdce, když byste nevěděl s jistotou, zda je to upír, či ne?“

„Zkoušeli jsme vytvářet skupiny, které měly s upíry bojovat, ale vždycky to selhalo,“ přidal se mladší muž. „Nedokázaly se dohodnout a pokaždé se do nich vetřel nějaký upír, který dal vědět svým kamarádům, kdy a kde si na ně mohou počíhat.“

„To se dá vyřešit,“ namítl Alfréd. „Existuje jednoduchý způsob, jak o někom zjistit, zda je upír či ne. Dá se to zjistit jednou otázkou, na kterou je odpověď ano nebo ne, aby se nemohl vykrucovat. A stejně tak se dá jednou otázkou zjistit, jestli je Jasan, nebo Mám. Existuje dokonce způsob, jak to zjistit obojí najednou – jedinou otázkou, na kterou je odpověď ano nebo ne, můžete zjistit, zda je to člověk, a pokud ano, zda je to Jasan.“

U stolu se zrovna objevil hostinský, tak to na něm mohli hned vyzkoušet. Ukázalo se, že i on je člověk, a tak jej seznámili se svým plánem. Nejprve bylo třeba najít dostatečně opevněné místo, kam by se mohli uchýlit a které by ubránili náporu upírů. Potom je třeba shromáždit co nejvíce lidí z města, ale přijímat je po jednom a každého pečlivě prověřit.

Až jich bude dostatečný počet, vytvoří skupinu pod velením Alfréda Pěničky, která projde jeden dům po druhém a všechny upíry zlikviduje.

„Odvážný plán,“ poznamenal hostinský, „ale jak je chcete zabít, když jsou nemrtví?“

„Leopolde,“ obrátil se Alfréd na svého komorníka, „naše zavazadla.“

Odhalil svým novým společníkům obsah cestovních vaků, které obsahovaly takové množství špičatých kůlů, česneku, svěcené vody a krucifixů, že by to stačilo na vyhubení celé Transylvánie.

„Nikdy necestuji příliš nalehko,“ dodal na vysvětlenou.

Jako hlavní stan byl zvolen Carvillský kostel – sice to bylo nebezpečně blízko hřbitova, ale byla to přece jen posvátná půda a největší kamenná stavba ve městě. Uvnitř se schovávali nějaký muž se ženou a na otázku, co jsou zač, odpověděli:

Muž: „Já jsem upír. Ona je člověk.“

Žena: „On je Jasan. Já nejsem upír.“

Alfréd se ani neobtěžovat používat na ně připravené otázky, protože z toho, co řekli, snadno odvodil, kdo z nich je kým.

Skupina statečných se zabarikádovala v kostele. Na bránu přitloukli řetěz, aby se dala jen mírně pootevřít, ne víc než pro jednoho člověka. Leopold zatím vylezl na zvonici a začal vyzvánět na zvony. Netrvalo dlouho a zájemci o azyl se začali hrnout, ale nikdo nebyl vpuštěn, dokud neodpověděl na otázky. Hned první dva byli upíři.

Šlo to dobře, upíři asi byli po lenivém životu zpohodlnělí a vůbec nečekali ozbrojený odpor. Alfréd se tedy rozhodl nechat záchranu města na místních lidech a splnit svůj slib – musel najít Karmula a zachránit Amildu z jeho spárů, pokud již není pozdě. Jeden ze zachráněných věděl, do kterého domu se Karmul ukryl, Alfréd s Leopoldem se tedy vydali tam.

Dům byl pobořený a zřejmě dávno opuštěný, rozbitými okny vehnal vítr dovnitř chomáče suchého listí. Uprostřed prázdného pokoje ležela rakev.

Alfréd si připravil kolík a pokynul Leopoldovi, aby odvalil víko. Muž ležící v rakvi otevřel oči a vrhl na ně rozespalý pohled.

„Jste Karmul?“ zeptal se Alfréd věcně, kolík u jeho srdce.

„Ne,“ odpověděl upír.

„Výborně,“ opáčil Alfréd. Věděl, že když Karmul přišel z Baglapondu, bude to Jasan. „Kde je Amilda?“

„Najdete ji, právě když mě zabijete,“ zavrčel upír.

Alfréd poodtáhl kůl, ale dál jej držel v pohotovosti.

„Nejste v postavení, abyste mohl klást podmínky.“

„Víte, že jsem schopen mluvit pravdu,“ říkal upír a zvolna se posadil. „Mohu vás oklamat.“

„To je lež,“ připustil Alfréd.

Leopold se pomalu začal v konverzaci ztrácet, ale to mu nevadilo, hlavně sledoval upírovy pohyby.

„Nenabízím vám dohodu. Její život za můj.“

„Pokud mi umožníte ji zachránit, dám vám hodinu náskok, souhlasíte?“

„Nesouhlasím,“ přitakal Karmul. „Neposkytnu vám informaci k její záchraně.“

Alfréd schoval kůl – po tomto závazku si již Karmul nemohl dovolit podraz.

„Poslouchejte tedy,“ pravil upír. „Támhle za těmi dveřmi nenajdete vchod do sklepa. Ve sklepě nejsou tři rakve. Není pravda, že v jedné z nich leží Amilda. Otevřením nesprávné rakve se nespustí smrtící mechanismus nebo sklep nebude zavalen. Z nápisů na rakvích nelze odvodit, kde Amilda je. Všechny tyto nápisy jsem nepsal já. Není pravda, že Amilda je dosud člověk.“

„Své slovo plním. Máte hodinu,“ řekl Alfréd Pěnička.

„Hodně štěstí,“ ušklíbl se upír, proměnil se v netopýra a odletěl oknem.

Alfréd s Leopoldem sestoupili do sklepení. Skutečně zde našli trojici rakví a na každé byly tři nápisy psané krví. Když si však Alfréd nápisy přečetl, zvolal rozhořčeně: „Ani upírům, kteří vždy lžou, se nedá věřit!“

„Co se děje?“ tázal se komorník.

Alfréd chvíli zamyšleně přecházel sem a tam.

„No jistě,“ pravil pak, „Karmul řekl: 'Všechny nápisy jsem nepsal já.' Myslel jsem, že budou všechny nepravdivé, takže řešení bude hračka, jenže správná negace takové věty zní: 'Aspoň jeden jsem psal já.' O ostatních víme jen to, že je mohli psát lidé nebo upíři, Jasani nebo Mámové.“

„Ale říkal přece,“ namítl Leopold, „že odpověď se z těch nápisů nedá odvodit.“

„Máte pravdu, musí to tedy nějak jít. Posviťte mi.“

Leopold naklonil lucernu a Alfréd si znovu a podrobněji prohlédl nápisy na rakvích.

První rakev:

Zde leží upír nebo Jasan

Všechny nápisy na třetí rakvi psal ten, kdo leží ve druhé rakvi

Právě jedna rakev je prázdná

Druhá rakev:

Pokud je v této rakvi upír, pak aspoň jeden z nápisů na ní je nepravdivý

Na žádné rakvi nenapsal všechny nápisy upír-Mám

Aspoň jeden nápis na této rakvi je nepravdivý

Třetí rakev:

Zde leží člověk-Mám nebo ve druhé rakvi leží upír-Mám

Všechny nápisy na této rakvi psal člověk

Některý z nápisů na první rakvi psala Amilda

„Víme, že v jedné rakvi leží Amilda a že je dosud člověk-Jasan,“ shrnul Alfréd, „a také to, že alespoň jeden z nápisů psal upír-Jasan.“

Alfrédovi se podařilo určit správnou rakev a spolu s Leopoldem vypáčili víko a našli vystrašenou dívku. Vzápětí se ozvalo zapraskání a celý strop sklepení se na ně začal řítit, taktak stačili dosáhnout východu, než byl sklep zavalen kamením a hlínou.

„Takže Karmul mluvil pravdu o tom mechanismu,“ podivil se Leopold, když se šťastně dostali ven z domu.

„Nikoliv,“ namítl Alfréd, „říkal jen to, co se nestane, když otevřeme nesprávnou rakev, a to zcela správně nebyla pravda.“

„Co prosím?“ nechápala Amilda a koukala z jednoho na druhého.

„To nic,“ mávl rukou Alfréd. „Raději půjdeme, čeká na nás váš otec, slečno.“

„A Karmul?“ otázal se ještě Leopold.

„Zbývá mu ještě třicet osm minut,“ odvětil Alfréd. „Pak se pustíme po jeho stopě. Viděl jste snad někdy, příteli, že by mi nějaký zločinec unikl?“

A Leopold musel uznat, že ne.