The Teiresias Centre Logo

Volba jazka rozbalena

no video
This book has no video
no audio
This book has no audio
Mute on - fade Mute off - fade

Outline

Florbal

titulní obrázek

MU, Brno 2016

1. Historie florbalu

1.1. Ve světě

Za kolébku florbalu je všeobecně považována Skandinávie. Částečně však můžeme mluvit i o USA, konkrétně státě Minneapolis, kde dělníci v tamní továrně na plasty vyrobili v roce 1958 plastové hokejky, jimiž ovládali míčky. Tehdy nově zrozená hra dostala název floorhockey a za mořem se dočkala i prvních turnajů.

Masového rozkvětu se nový sport dočkal až poté, když byly plastové hole přivezeny do Skandinávie. Na počátku sedmdesátých let objevovali ve Švédsku kouzlo této hry hokejisté v letním období v tělocvičnách i na venkovních hřištích. Hru pojmenovali innebandy a ta se rychle rozšířila i do sousedního Finska (dodnes je zde známá pod názvem salibandy). Ve Švýcarsku začali hrát tento sport pod názvem unihockey, zpočátku s brankářem, který měl hokejku a pouze se třemi hráči v poli (nižší soutěže hrají Švýcaři takto dodnes). Severské země navázaly se Švýcary kontakt a v roce 1986 založili Mezinárodní florbalovou federaci (IFF - International Floorball Federation) ve Švédské Huskvarně.

Po silné trojce se postupně zapojovaly další členské státy - Norsko, Švédsko, Maďarsko, Rusko a v roce 1993 také Česká republika. Ve stejném roce hostilo Švédsko vůbec první mezinárodní akci, Pohár mistrů evropských zemí, který se v různých organizačních obměnách hraje dodnes.

V roce 1994 se konalo první Mistrovství Evropy mužů ve Finsku, o rok později první ME v ženské kategorii. Rok 1996 byl ve znamení prvního oficiálního Mistrovství světa, jehož severské finále sledovalo přes 15000 diváků ve stockholmské Globen Areně. Od té doby se světové mistrovství koná každoročně, v lichých letech o medaile bojují ženy a v sudých muži.

Počet členských zemí stále vzrůstal, jmenujme například Estonsko, Lotyšsko, Německo, Rakousko, Nizozemí, Velkou Británii, Slovensko či Slovinsko. Z mimoevropských pak již zmíněné Japonsko, USA, Kanadu, Singapur, Austrálii, Brazílii atd. Vznikají i kontinentální konfederace, např. Asijská a oceánská florbalová konfederace (AOFC).

Mezinárodní florbalová federace nyní sídlí v Helsinkách a vynakládá úsilí o celosvětový progres. V roce 2008 byl florbal přizván do rodiny prozatímních sportů Mezinárodním olympijským výborem a v roce 2013 přijat do Asociace světových her (IWGA).

1.2. V České republice

Prvnímu českému kontaktu s florbalem došlo v polovině osmdesátých let při výměnném pobytu finských studentů, kteří v Praze zanechali několik hokejek i s míčky a skupina studentů VŠE v čele s pozdějšími florbalovými průkopníky Michalem Bauerem a Petrem Chaloupkou s nimi hrála v malé tělocvičně až do úplného zničení holí.

Český florbal se po této krátké zkušenosti definitivně probudil začátkem devadesátých let, kdy ředitel švédské pobočky jedné pražské cestovní kanceláře Benqt Holmquist dovezl do pražských Střešovic hokejky ze Švédska. Další materiál se také dostal do Čech například ze Švýcarska díky letnímu soustředění florbalového družstva ve východočeské Jaroměři.

Podstatné pro rozvoj organizovaného florbalu bylo dovezení opravdových mantinelů v roce 1992 po turnaji z maďarské Budapešti. Díky nim se začaly hrát turnaje a později první ročníky soutěží. Florbal se začal šířit do všech koutů naší země. Kromě hlavního města se druhým největším ohniskem rozvoje stalo Ostravsko. Další centra vznikala také v Brně, Liberci a dalších místech.

V ČR florbal zaštiťuje Česká Florbalová Unie (ČFbU). Založena byla v lednu roku 1992, o rok později byla přijata Mezinárodní florbalovou federací (IFF). Prvním prezidentem ČFbU se stal a šest let vydržel ve funkci Martin Vaculík, od roku 2000 úspěšně řídí český florbal Filip Šuman.

ČFbU řídí v sedmistupňové struktuře soutěže v celé republice. Nejvíce registrovaných hráčů a hráček samozřejmě zápolí v kategoriích dětí a mládeže. V přípravce hrají děti od pěti let, následují dvouleté kategorie elévů, mladších a starších žáků, dorostenců a juniorů. V dívčí kategorii je situace obdobná, jen dívek je v soutěžích výrazně méně než chlapců.

Dlouhodobě nejúspěšnějším klubem v kategorii mužů je mnohonásobný mistr Tatran Střešovice a v poslední době se stále více prosazující 1. SC Vítkovice. V ženské kategorii dříve vládl republice tým FBC Crazy Girls Liberec, v posledních letech prokazuje suverénní nadvládu celek z hlavního města Herbadent Tigers SJM (dříve Děkanka a ještě o něco dříve Tatran Střešovice).

Mezistátních soutěží – především mistrovství světa, které se v každé kategorii koná každé dva roky, se účastní všechna čtyři reprezentační družstva. Všechna dokázala z této vrcholné akce dovézt alespoň jednu medaili. Muži stříbro v roce 2004 a bronz 2010, ženy roku 2011 bronzovou medaili, juniorští reprezentanti do 19 let byli třetí již na domácím MS v roce 2003 a roku 2007 hráli finále a přivezli si stříbrnou medaili. Juniorky získaly svůj zatím jediný medailový úspěch – 3.místo také na domácím MS v roce 2010. Jediné zlato na vrcholných mezinárodních soutěžích získal český výběr na Akademickém mistrovství světa v Praze v roce 2012.

2. Začínáme s florbalem

V úvodní části se budeme věnovat prvním florbalovým „krůčkům“, co by měl každý, kdo začíná s florbalem, znát a jaké cvičení použít pro úplné začátečníky. „Florbalové hrátky“ jsou jakýmsi zásobníkem cvičení a her pro všechny, kteří chtějí florbalové tréninky učinit pestřejšími – pro trenéry všech úrovní, vedoucí florbalových kroužků i učitele tělesné výchovy.

2.1. Základní technika

Každý začátečník má nejprve začít hokejovým driblinkem (ne florbalovým), následují jednoduché slalomy (viz slalomové dráhy), přihrávky na místě a střelba z místa. Vše probíhá pomalu proto, aby si každý začínající hráč správně osvojil základy techniky. Až po zvládnutí základů mohou přijít na řadu soutěživá cvičení, kdy se vše provádí v rychlosti. Takovýmto postupem zabráníme hráčům zafixovat si špatné návyky.

Hrátky s hokejkou a míčkem zahrnují hry a cvičení určené nejen pro malé hráče a hráčky, kteří začínají, ale i pro ty starší a pokročilejší, mohou vnést příjemnou změnu i do tréninku dospělých. Jedná se o jednoduché hry, cvičení a soutěže, při kterých se hráči baví a zároveň si vylepšují hráčské dovednosti bez jakéhokoliv drilu či stále se opakujících stejných cvičení. Hrátky jsou rozděleny do kapitol podle toho, jakou dovednost chceme rozvíjet.

2.1.1. Driblink a vedení míčku

Florbalová abeceda

Jako každý atlet zná atletickou abecedu, měl by každý florbalový trenér naučit své svěřence abecedu florbalovou. Takové abecedě by se hráči měli individuálně věnovat v rámci rozcvičení s hokejkou. Stačí jen několik minut během každého tréninku a technika se u začínajících hráčů viditelně zlepšuje. Prvky abecedy se dají obměňovat tak, jak to úroveň hráčů vyžaduje.

1 Hokejový driblink před tělem.
2. Hokejový driblink vedle levé nohy.
3. Hokejový driblink vedle pravé nohy.
4. Hokejový driblink za tělem.
(Pokročilejší hráči provádějí cvičení 1–4 i florbalovým driblinkem.)
5. Osmička – hráč si posílá míček mezi nohama po dráze číslice osm, hokejku se snaží držet stále v obou rukou.
image
6. Nabrání (u začátečníků položení) míčku na hokejku a driblink ve vzduchu.
image
7. Hráč vezme míček do ruky, nechá ho spadnout a po jeho odražení zpět do vzduchu s ním začne driblovat o podložku.
image
8. Hráč vyhodí míček vysoko do vzduchu, po jeho dopadu ho co nejrychleji zpracuje a pak udělá otočku (tři rychlé kroky apod.).
9. Přihrávky o mantinel.
10. Střelba tahem proti mantinelu.
Zrcadlo

Trenér stojí čelem ke skupině hráčů, kde každý má hokejku a míček, a předvádí různé druhy driblinku. Hráči kopírují trenéra jako v zrcadle (trenér střídá směr pohybu – jde doprava, doleva, dopředu, dozadu, udělá otočku doprava (doleva), klekne si na jedno koleno apod.). Trenér nemusí změny pohybu předvádět s hokejkou a míčkem, stačí, když jen ukazuje různé pohyby bez hokejky a hráči ho za neustálého driblování napodobují.

Zrcadlo naruby

Jako v zrcadle hráči kopírují trenérův pohyb, tak při této hře dělají vše obráceně. Příklad – jde-li trenér doleva, hráči se pohybují z pohledu trenéra doprava. Jde-li trenér dopředu, hráči jdou také dopředu.

Zrcadlo ve dvojicích

Hráče s hokejkou a míčkem rozdělíme do dvojic. Jeden z dvojice provádí pohyby (jako trenér v zrcadle), druhý hráč jej kopíruje.

Ukazování směru

Hráči driblují a trenér, stojící čelem ke skupině, ukazuje hokejkou směr, kam se mají hráči pohybovat.

Obehrávaná

Trenér ohraničí prostor, ve kterém se všichni hráči pohybují s míčkem mezi sebou navzájem. Od písknutí do písknutí trenéra se snaží hráči pohybovat co nejrychleji.

Vystřelovaná

Tato hra je podobná Obehrávané, s tím rozdílem, že pohybující se hráči s míčkem se ve vymezeném prostoru snaží odpálit spoluhráčův míček mimo vymezený prostor a zároveň si svůj míček udržet pod kontrolou. Kdo přijde o míček, vypadává ze hry. Hráči, kteří vypadnou, mohou do ukončení hry provádět jiné florbalové úkoly (slalom, střelba na mantinel apod.).

Přebíhaná

Trenér vymezí dvě stejně velká území asi 10 metrů od sebe, do kterých stejnoměrně rozdělí hráče. Hra se hraje stejným způsobem jako Vystřelovaná. Hráč, kterému byl odpálen míček mimo vyznačené území, v němž se pohyboval, si pro něj co nejrychleji běží a přebíhá do druhého vymezeného území. Trenér po stanoveném časovém limitu odpíská konec. Vyhrávají hráči z území, kde je jich méně.

2.1.2. vedení míčku s úkoly

Hráči vedou míček driblinkem v klusu po obvodu hřiště a na daný signál (tlesknutí, písknutí) plní úkol.

Příklady úkolů:

  • 10 zrychleně provedených kroků;

  • 10 kroků pozadu;

  • 3 zrychlené kroky, brzda a běh na opačnou stranu;

  • dřep, otočka, dřep.

Další variantou tohoto cvičení je použití více signálů s různými úkoly.

Např.: 1× písknutí – dřep; 2× písknutí – otočka; 3× písknutí – změna směru běhu.

Každý úkol může mít také jiný zvukový signál – písknutí, tlesknutí, hlasový pokyn.

Stíhačky

Z rohových mantinelů trenér postaví zmenšený ovál (viz nákres) a hráče rozdělí do dvou družstev. Trenér také určí směr oběhu oválu. Na písknutí vybíhají naráz první z obou družstev (startují z protilehlých stran oválu) a vedou míček po obvodu oválu. Po oběhnutí kola předávají štafetu (míček) druhým v pořadí. Účelem závodu je, aby jedno družstvo dohonilo to druhé. Jakmile se jeden hráč dotkne (rukou, ne hokejkou) na oválu hráče ze soupeřova týmu, získává jeho tým bod. Hru můžeme pozměnit tak, že hráči mohou taktizovat a každý může běžet libovolný počet kol.

image
Živý slalom

Hráči stojí v kruhu s dostatečnými rozestupy pro slalom. Jeden hráč vybíhá a běží slalom mezi ostatními. Hned za ním vybíhá ten, kterého hráč oběhl jako prvního a také běží slalom kolem ostatních hráčů. Hráči vždy skončí na místě, ze kterého vybíhali a nechávají se obíhat ostatními. Hra končí hvizdem trenéra.

image
Had

Hráči se v klusu pohybují po hřišti v cca pětičlenných „hadech“ a každý má míček. Poslední v „hadu“ vždy vybíhá a běží slalom mezi ostatními až na začátek. „Had“ se tímto způsobem pohybuje po celém hřišti po určitý časový limit.

image

2.1.3. Přihrávky

Přihrávky na čas

Hráči utvoří dvojice a postaví se na určitou vzdálenost od sebe. Na daný časový limit (např. 1 minuta) si vyměňují forhendové přihrávky (nebo bekhendové, případně kombinace těchto dvou způsobů). Vítězí dvojice s největším počtem přihrávek.

Přihrávky na počet

Hráči mají za úkol vyměnit si daný počet přihrávek (např. 30). Dvojice, která tento úkol splní, si sedá na zem. Nejrychlejší dvojice vyhrává.

Přihrávky na čas i na počet mohou hráči provádět i ve trojicích stylem přihraj a běž. První z dvojice na jedné straně přihrává hráči na druhou stranu a přebíhá na jeho místo. Hráč, který přijal přihrávku, provádí tu samou činnost – přihraje hráči na druhou stranu a přebíhá na jeho místo.

Trojúhelník a čtverec

Čtyři hráči utvoří trojúhelník (nebo pět hráčů čtverec) a přihrávají si dokola tak, že každý po přihrávce běží na místo hráče, kterému přihrál (schéma 64).

image
Přihraj a splň úkol

Hráči stojí naproti sobě (na větší vzdálenost) a přihrávají si. Vždy, když přihrají spoluhráči, splní předem daný úkol. Příklady úkolů:

  • přeskočit překážku (a);

  • oběhnout kužel (b);

  • běžet k metě, dotknout se jí a běžet zpět.

image
Přihrávky v pohybu

Dvojice hráčů běhají po vymezeném prostoru (např. polovina hřiště) a přihrávají si v pohybu. Na signál musí splnit daný úkol:

  • 10× si na místě přihrát (forhend nebo bekhend);

  • položit hokejku na zem a 10× si hodit míček;

  • dát si hokejku na ramena a 10× si kopnout míček.

  • Jakmile má dvojice splněno, pokračuje v přihrávkách v pohybu.

Přihrávková štafeta

Hráče rozdělíme do několika družstev. Každé družstvo rozdělíme na polovinu a postavíme proti sobě. Družstva mají jeden míček, kterým si přihrávají. Po odehrání míčku hráč přebíhá na konec druhé poloviny zástupu. Štafeta končí, jakmile hráči stojí zpátky na svých místech (tj. každý hráč přihrává dvakrát).

image
Narážečka

Hráči stojí v kruhu, každý s míčkem. První hráč, který vybíhá, běží kolem kruhu a s každým, koho mine, si vymění přihrávku. Hned za ním vybíhá ten, se kterým si hráč jako první vyměnil přihrávku a také běží kolem kruhu a vyměňuje si přihrávky s ostatními hráči. Hráči vždy skončí na místě, ze kterého vybíhali a vyměňují si přihrávky s těmi, kteří běží okolo nich (stejný princip jako u hry Živý slalom). Hra končí hvizdem trenéra.

image
Bago

Hráči si přihrávají v kruhu. Jeden hráč je uprostřed a snaží se přihrávku mezi hráči v kruhu tečovat. Po jejím tečování se hráč uprostřed vymění s hráčem, jehož přihrávku zachytil. Pokročilejší hráče můžeme omezit tím, že se mohou míčku dotknout pouze dvakrát (nebo jednou) a musí přihrávat pouze po zemi. Kdo poruší pravidla, jde na střed. Při více hráčích v kruhu můžeme do hry přidat druhý míček.

image

2.1.4. Střelba

Střelnice

Hráče rozdělíme do dvojic, ti stojí naproti sobě a za každým je připraven mantinel, který představuje branku (vzdálenost mezi mantinely zvolíme podle úrovně hráčů). Jeden hráč se vždy snaží vystřelit a dát gól do branky (mantinelu) svému protihráči. Ten naopak vstřelení gólu brání hokejkou a tělem. Role střelce a brankáře si dvojice střídavě vyměňuje. Trenér určí způsob střely (tah, příklep…), místo, odkud mohou hráči nejblíže vystřelit a časový limit. Každý hráč si góly počítá a v dalším kole proti sobě tak mohou nastoupit vítězové a poražení z daných dvojic.

image
Hráči versus brankář

Hráči střílí za sebou z půlkruhu či v „hadu“, který vybíhá z rohů, ze středu hřiště, ze stran, hráči mohou jít i nájezdy. Jestliže hráči dají dohromady více než polovinu z počtu předem určených gólů, vyhrávají. Když dají méně gólů, vyhrává brankář (počet gólů na vítězství může trenér změnit vzhledem k vyspělosti hráčů).

image
Střelba na přesnost

Trenér rozdělí branku viditelnými provázky na několik částí (schéma 71). Hráči mají při střeleckém cvičení za úkol trefovat míček do daného sektoru, který trenér předem určí. Hráči si počítají množství správných střel. Jiná varianta cvičení je, že trenér oboduje sektory podle obtížnosti a hráči si body sčítají. Trenér může také místa v brance, kam se mají hráči trefovat, ukazovat hokejkou těsně před střelou.

image

Soutěže ve střelbě můžeme používat při jakémkoli florbalovém cvičení. Hráče motivujeme tím, že si počítají vstřelené góly a na konci daného cvičení pak vyhlásíme nejlepšího střelce.

2.1.5. Kombinace driblinku, přihrávek a střelby

Všechny výše uvedené hráčské dovednosti můžeme procvičovat ve slalomových drahách. Ještě zábavnější formou jsou pro děti štafetové závody, při kterých si mohou pořádně zasoutěžit.

Slalomové dráhy

Slalomové dráhy, určené pro zdokonalení techniky, jsou řazeny od nejjednodušších po složitější tak, jak bychom je měli zařazovat i v případě práce se začátečníky.

1. Slalom mezi kužely za sebou (schéma 72).
2. Slalom se střídavě položenými kužely (schéma 73).
3. Slalom s otočkami kolem kuželů (schéma 74).
4. Slalom pouze hokejkou mezi kužely. Hráč jde nejprve po jedné a pak po druhé straně kuželů (schéma 75).
5. Slalom hokejkou mezi kužely – hráč běží uprostřed (schéma 76).
6. Slalom hráče mezi kužely, hráč vede míček prostředkem kuželů (schéma 77).
7. Dráha na zdokonalení přihrávky o mantinel (schéma 78).
8. Kombinace slalomu s přihrávkou (schéma 79).
9. Kombinace slalomu se střelbou (schéma 80).
10. Více slalomů v jedné dráze (schéma 81).
11. Slalomová dráha pro dvojice na zdokonalení přihrávky (schéma 82).
12. Ztížená varianta slalomu ve dvojici – kužely jsou postavené v různé vzdálenosti (schéma 83).
13. Zařazení přihrávky vzduchem do slalomu dvojic (schéma 84).
image
image
image
Zařazení slalomových drah do tréninku

Slalomové dráhy využíváme v tréninku tak, aby bylo v danou chvíli na hřišti zapojeno co nejvíce hráčů a osvojování techniky bylo co nejefektivnější.

Několik slalomových drah

Hráči zdolávají jeden slalom během daného časového limitu, nebo se po absolvování jednoho slalomu přesouvají na slalom sousední (a z posledního na první). Na jedné dráze je vždy více hráčů najednou, nesmějí si však navzájem překážet.

image
Stanoviště

Popis stanovišť: 1 a 3 – různé druhy slalomů; 2, 5 a 7 – přihrávky (forhendové, vzduchem a o mantinel); 4 – střelba z levého rohu, z pravého rohu a nájezd; 6 – střelba po slalomu.

Vždy dvojice (čtveřice) hráčů plní na daném stanovišti po určitý časový limit (např. 1 minuta) svůj úkol stále dokola. Po skončení vymezeného časového úseku si hráči stanoviště mění (po směru hodinových ručiček nebo naopak). Cvičení končí, když všichni hráči vystřídají všechna stanoviště. Je vhodné střídat na stanovištích slalom, přihrávky a střelbu jako na nákresu.

image
Slalomová dráha kolem celého hřiště

U slalomových drah kolem celého hřiště začínají hráči ve všech rozích (respektive před stanovišti 1, 5, 7 a 10), aby se hned od samého začátku zúčastnilo cvičení co nejvíce hráčů, kteří se pak plynule pohybují po dráze.

Popis dráhy:

1. Hráči se snaží driblovat s míčkem ve vzduchu (10× musí míček vyhodit a pokusit se ho chytit zpátky na hokejku).
2. Slalom hokejkou mezi kužely (je vhodné postavit dvě slalomové dráhy vedle sebe, aby hráči nemuseli čekat).
3. Přehození míčku přes lavičku (mantinel) a následné zpracování.
4. Slalom s otočkami a střelba.
5. Hráč nabere míček na hokejku a přejde lavičku.
6. Přihrávky o mantinel.
7. Každý hráč musí (např. 10×) driblovat s míčkem o zem.
8. Slalom hokejkou mezi kužely, hráč běží uprostřed.
9. Hráč položí hokejku a míček před žíněnku (viz nákres), vrátí se zpět a udělá kotoul, po kterém se snaží co nejrychleji vystřelit na branku.
10. Slalom.
11. Hráč přehodí lavičku, přeskočí ji a snaží se míček co nejrychleji zpracovat, po zpracování přehazuje míček zpět (opakuje celkem 3×).
image
Slalomová dráha kolem celého hřiště pro dvojice

U tohoto typu slalomových drah pro dvojice si hráči střídají strany, na kterých začínají (vnější nebo vnitřní dráha), aby se tak pravidelně střídali na střelbu i ostatní úkoly. Dvojice začínají cvičení před stanovištěm 1 a 5.

Popis dráhy:

1. Dvojice si musí na místě 10× přihrát na vzdálenost cca 3 metry forhendovými přihrávkami.
2. Přihrávky mezi kužely.
3. Přihrávky přes lavičku (mantinel) a následná střelba jednoho hráče z dvojice.
4. Otočky kolem kuželu, mezi kužely si hráči přihrávají, a tak dělá vždy jeden hráč otočku s míčkem a jeden bez míčku.
5. 10× bekhendová přihrávka na vzdálenost cca 3 metry.
6. Přihrávky od kuželu ke kuželu, hráč po přihrávce běží přijmout míček k dalšímu kuželu, za posledním pak následuje střelba.
7. Hráči běží za sebou kolem mantinelu a přihrávají si o něj (první hráč z dvojice přihrává zpětnou přihrávkou).
image

2.1.6. Štafetové závody

Slalomové dráhy můžeme použít do štafetových závodů, kdy se hráči učí kontrolovat míček v rychlosti a zároveň si zasoutěží. Štafetové závody dělíme na tři základní typy:

1. Soutěží se v několika družstvech. První vybíhá, po zdolání celé dráhy předává štafetu (míček) dalšímu v pořadí. Vítězí družstvo, ve kterém se všichni hráči nejrychleji vystřídají (schéma 89).

2. Soutěží se v několika družstvech tak, že vždy polovina hráčů jednoho družstva stojí naproti druhé polovině hráčů svého družstva. První hráč vybíhá, po absolvování dráhy předává štafetu svému spoluhráči z protější strany a sám se řadí na konec zástupu. Závod končí, když si družstva, respektive jejich poloviny, zcela vystřídají místa (schéma 90).

3. Soutěží se v několika družstvech tak, že úkolem je nastřílet určitý počet gólů (např. 20). Hráči se v družstvu střídají jako při klasickém štafetovém závodu a počítají si počet vstřelených gólů dohromady. Jakmile dosáhnou daného počtu, sedají si na zem a nejrychlejší družstvo vyhrává (schéma 91).

image

2.1.7. Cvičení pro brankáře

Zapojení brankářů do štafetových her:

  • místo driblinku s hokejkou si mezi kužely driblují brankáři s míčkem (nebo dvěma míčky, každý v jedné ruce) basketbalovým způsobem;

  • místo driblinku s hokejkou si brankáři vyhazují a chytají míček (dva míčky) při běhu mezi kužely;

  • místo střely na bránu brankáři míček vyhazují výhozem do brány (určíme, zda levou, či pravou rukou).

Otáčená

Brankář klečí a je otočen čelem k brance. Na určitý povel (např. úder hokejky o podlahu) se otáčí a chytá střelu od hráče (nebo trenéra). Trenér může měnit různé počáteční polohy brankáře (brankář začíná vestoje, vleže, vsedě atd.). Na brankáře může střílet i více střelců a on vždy musí zareagovat na směr, ze kterého se signál ozval, aby střelu chytil. (2.1.7.B)

Přeskakovaná
Tenis

Trenér na brankáře nestřílí, ale odpaluje míček tenisovou raketou.

Odrážená

Brankář má otočenou branku směrem k mantinelu a chytá odražené míčky od zadního mantinelu (nebo lavičky). Dva střelci střílejí střídavě na zadní mantinel tak, aby se míčky odrážely do branky (schéma 93). Odráženou můžeme hrát také za použití mantinelů (laviček) s brankářem čelem do hřiště (schéma 94). Střelci mohou v obou případech postupně ztěžovat brankáři práci tím, že střílejí rychle za sebou.

image
Mumraj

Trenér rozdělí hráčům čísla a ti se pohybují ve vymezeném prostoru před brankářem. Trenér vyvolává čísla, daný hráč vždy vyběhne z vymezeného prostoru a střílí. Brankář tedy do poslední chvíle neví, který z hráčů bude střílet.

image

3. Základní vybavení - výstroj a výzbroj florbalu

3.1. Výstroj a výzbroj hráče v poli

Mezinárodní florbalová unie (IFF) přijala rozhodnutí o povinném atestu florbalového vybavení (hole, brankářské masky, mantinely, branky, míčky), které má chránit hráče florbalu na celém světě. Testování florbalového vybavení je prováděno za nejpřísnějších podmínek s důrazem na technické provedení, bezpečnost a zdraví hráčů. Ochranná známka na něm zaručuje odpovídající technické parametry.

3.1.1. Florbalová hůl

Jedním z hlavních kritérií pro výběr hole je její tvrdost a délka. Optimální délku hole zjistíme tak, že ji postavíme čepelí na zem – její horní konec by měl sahat do oblasti břicha. Délka hole se pohybuje v rozmezí 60–100 cm. Její tvrdost by měla být vybírána v závislosti na fyzických dispozicích a stylu hry hráče.

Tvrdost se pohybuje v rozmezí 23–32 mm a je na holi vyznačena (23 mm je průhyb zatížení tyče, tudíž největší povolená tvrdost, 32 mm, je nejměkčí). Čím větší je síla hráče, tím se doporučuje tvrdší hůl. Nicméně výběr hole je individuální i vzhledem ke stylu hry. Všechny světové značky nabízejí široký výběr holí všech tvrdostí lišících se v technologii výroby, materiálu a váze.

Totéž platí i pro výběr čepele. Existuje celá škála čepelí, zahrnující všechny tvrdosti (soft – měkká, medium – středně tvrdá, hard – tvrdá). Opět se liší technickým zpracováním, materiálem, tvarem a velikostí. Čím tvrdší čepel, tím vyšší nároky na technickou vyspělost hráče.

Obecný návod pro výběr holí:
  • začátečníci – měkká hůl (29–32 mm) a soft čepel;

  • pokročilí hráči – střední hůl (26–29 mm) a medium čepel;

  • závodní hráči muži – hůl 23–26 mm a medium nebo hard čepel;

  • závodní hráči ženy – hůl 26–29 mm a medium nebo hard čepel.

3.1.2. Obuv

Ideální typ obuvi se pohybuje mezi basketbalovou a házenkářskou, popř. volejbalovou botou. Basketbalová je většinou kotníková s odpružením. Její nevýhodou je větší váha a menší kontakt s palubovkou. Výhodou je ochrana kotníku. Házenkářská, popř. volejbalová obuv je většinou nižší a má tvrdší podrážku. Nevýhodou je větší zatížení kloubního aparátu dolních končetin. Výhodou je menší váha a možnost agresivnějších změn pohybu. Několik firem již vyrábí speciální florbalovou obuv s protiskluzovou podrážkou a zesílenou stranovou stabilitou. Pro zjednodušení, basketbalová nebo házenkářská bota s podrážkou ze surové gumy by měla splňovat požadavky na přilnavost, stabilitu a zdraví hráče.

3.1.3. Chrániče

Používají se speciální florbalové chrániče pouze na ochranu holení, ale je možné použít i fotbalové.

3.1.4. Míčky

Míčky se nabízejí v nejrůznějších barevných kombinacích, v České republice je však podle pravidel ČFbU povolen pouze míček bílý. Z hlediska uživatele je nejdůležitější ochranná známka IFF, která zaručuje maximální kvalitu. Míčky se liší materiálem a technologií výroby, což má vliv na dráhu jejich letu, přesnost hry a především na životnost.

3.1.5. Doplňky

Nezbytnou součástí každé kolekce všech firem jsou doplňky – nátepníky, čelenky, vaky na hokejky, tašky atd. Všechny světové značky nabízejí široký výběr těchto produktů.

3.2. Výstroj brankáře

Výstroj brankáře může být používána pouze za účelem ochrany těla a nesmí obsahovat části určené pro zakrývání branky. Světoví výrobci mají v nabídce opět širokou škálu masek, vest, brankářských dresů, kalhot, chráničů a dalších prvků.

3.2.1. Maska

Brankářská maska se vyrábí z akrylátů nebo laminátů v několika tvarech. Základní rozdíl je ve váze a v použité ochranné mřížce. Lehká maska dokonale kopíruje pohyb hlavy a nepřináší větší fyzickou zátěž. Těžší maska potřebuje více síly pro pohyb hlavou.

Součástí masky je ochranná mříž, která má za úkol chránit oči a zabránit případnému kontaktu hokejky s obličejem brankáře. Mříž musí umožňovat optimální výhled, ale zároveň chránit. Lépe je vidět přes slabší mříž, i na barvě mříže záleží. Bílá má tendenci odrážet světlo, černá naopak pohlcuje nežádoucí odlesky. Nejdůležitější je pak ochranná známka IFF, která zaručuje požadovanou bezpečnost i kvalitu brankářské masky.

3.2.2. Chrániče

Chrániče nohou se rozdělují na kolenní a koleno-holenní. Kolenní chrániče mají funkční plochu na koleni a brankář si musí pomáhat nártem tak, aby měl větší stabilitu při zákrocích a základním postoji. Koleno-holenní chrániče mají funkční plochu na celé délce nohy od kolene po nárt, a tím mají nejvyšší možnou stabilitu. Jako nepovinnou součást výzbroje mohou brankáři používat i chránič krku a suspenzor (hokejový nebo přímo z nabídky florbalových firem).

3.2.3. Rukavice

Rukavice u brankáře zvýší pohodlí, ale sníží cit pro míček. Velké procento brankářů je proto nepoužívá.

3.2.4. Dres a kalhoty

V nabídce je bezpočet řešení dresů, které jsou uzpůsobeny pro ochranu a pohodlí brankáře. Často bývá dres doplněn ochrannou vestou. Kalhoty jsou posuzovány především z hlediska ochrany a pohyblivosti. Ochrana u kalhot je provedena zesílením v zátěžových částech těla.

3.2.5. Boty

Používá se běžná sálová obuv.

4. Trénink

4.1. Herní činnost jednotlivce

4.1.1. Držení hokejky

V první řadě je nutné, aby hráči měli hokejku správně dlouhou v poměru ke své výšce. Hokejka by měla dosahovat, při postavení kolmo k zemi, k oblasti „pupíku“. U malých dětí může být o 5 cm (maximálně 10 cm) delší, ne však více!

image

Každý začínající hráč si musí vyzkoušet, zda mu bude vyhovovat pravé nebo levé držení hole. Jestliže hráči bude pohodlnější držení hole na levou stranu (čepel je v základním florbalovém postoji nalevo od těla), potom pravou rukou uchopí hokejku na konci hole a levou uprostřed, na konci omotané části.

Chyby při držení hokejky

úzký úchop (hráč má ruce při držení hole příliš u sebe);

hráč nedrží hokejku horní rukou až u jejího konce.

V prvních tréninkových hodinách je nutné začátečníky neustále opravovat, aby si správné držení hole zafixovali.

4.1.2. Základní postoj

Ve správném florbalovém postoji má mít hráč pokrčená kolena a hlavu zvednutou tak, aby mohl sledovat nejen míček na hokejce, ale i pohyb hráčů po celém hřišti. Záda nejsou příliš ohnutá ani přehnaně vzpřímená. Chodidla by měla být minimálně v šíři ramen, aby hráči zajišťovala co nejlepší stabilitu. Správný postoj hráčům umožňuje co nejrychleji se rozeběhnout, zabrzdit i rychle změnit směr pohybu. Hráči ve správném postoji je také těžší odebrat míček.

image
Chyby při správném postoji

nedostatečně pokrčená kolena;

výrazný předklon trupu jako kompenzace nesprávné práce kolen.

4.1.3. Útočné herní činnosti

Driblink

Driblink je základní dovednost hráče. Cílem je ovládání míčku čepelí hokejky, snaha o co nejmenší vzdálenost míčku od čepele znesnadňuje obránci odhadnout, co má driblující hráč v úmyslu. Ve florbalu rozlišujeme dva typy driblinku:

a) hokejový – míček je ovládán střídavě forhendovou a bekhendovou stranou čepele hokejky;

b) florbalový – „florbalová osmička“, míček je ovládán pouze forhendovou stranou čepele hokejky.

Chyby

Přílišné oddálení míčku od čepele, které umožní odebrání míčku protihráčem.

Vedení míčku

Vedení míčku je herní činnost, kterou hráč využívá při pohybu s míčkem po hřišti a snaží se dostat do výhodnějšího postavení, zpravidla pro střelbu nebo pro přihrávku. Účelem je co nejrychlejší a nejúčelnější pohyb s míčkem tak, aby měl hráč míček neustále pod kontrolou. V případě kontaktu s protihráčem musí hráč míček „pokrýt“ svým tělem tak, aby protihráči zabránil v jeho odebrání.

Z hlediska držení hokejky rozlišujeme dva druhy vedení míčku – jednou rukou, nebo oběma rukama.

Způsoby vedení míčku:

a) tažením – hráč má míček vedle těla, hokejku drží šikmo stranou nebo vzad, přiklopenou čepelí k míčku – používá se při obíhání soupeře nebo při pronikání po křídle;

b) tlačením – hráč tlačí míček před sebou forhendovou nebo bekhendovou stranou čepele – používá se při rychlém startu nebo úniku, kdy v blízkosti není protihráč;

c) driblinkem – hokejovým, florbalovým.

image

Metodické poznámky

  • prvořadé je vedení míčku driblinkem, základem je driblink hokejový;

  • vedení míčku procvičujeme nejprve na místě, později přidáváme pohyb, vedení kolem překážek, při změně směru, při běhu vzad;

  • zpočátku hráči míček neustále sledují očima, později musí trenér klást důraz na to, aby se hráči naučili postupně kontrolovat míček citem v rukou a periferním viděním;

  • při nácviku driblinku dáváme za úkol sledovat naproti stojícího spoluhráče nebo trenéra;

  • při cvičení driblinku na místě je nutné zařazovat kompenzační cvičení.

Chyby

Špatný výběr způsobu vedení míčku, což vede ke zpomalení celé činnosti.

Nácvik

Vedení míčku nacvičujeme a zdokonalujeme v nejrůznějších slalomových drahách, které vytyčujeme pomocí malých kuželů.

image
Uvolňování s míčkem

Uvolňování s míčkem je útočná činnost, která umožňuje hráči získat výhodnější postavení pro další činnost – přihrávku nebo střelbu. Správným provedením hráč získá pro své družstvo převahu, kterou vytváří potřebné předpoklady pro zakončení útočné akce. Technika a taktika uvolňování s míčkem je ovlivňována herní situací a liší se podle prostoru, ve kterém se provádí a podle postavení bránících hráčů a způsobu bránění.

Způsoby uvolňování s míčkem

a) driblink – klička na forhendovou nebo bekhendovou stranu provedená těsně před protihráčem;

b) obtočení protihráče – pokrytí míčku svým tělem, hráč obtáčí protihráče na jeho úrovni, je k němu postaven bokem nebo zády;

c) obhození nebo prohození protihráče – využívá se v případě, že hráč má za protihráčem volný prostor, kam by mohl nasměrovat míček. Prohodit nebo obhodit protihráče můžeme buď přímo do prostoru, nebo o mantinel.

Chyby

  • špatně načasované zahájení uvolnění – hráč provede „kličku“ příliš blízko nebo naopak příliš daleko od protihráče;

  • stálé sledování míčku zrakem – hráč pak nesleduje bránícího hráče;

  • hráč provádí uvolnění v malé rychlosti nebo ve stoje.

Nácvik

Hráč po přihrávce běží s míčkem ke kuželu, zabrzdí a změní směr, to samé u druhého kuželu, zakončí střelbou.

image
Zpracování a přihrávání míčku

Zpracování míčku umožňuje hráči získat kontrolu nad míčkem. Přihrávání je činnost, při které hráč usměrňuje míček některému ze svých spoluhráčů, aby jej mohl zpracovat.

image

Nácvik přihrávání začínáme na místě a v základním postoji – hráč stojí bokem ke směru přihrávky v mírném stoji rozkročném, má pokrčené nohy (snížené těžiště), narovnaná záda a zvednutou hlavu.

Důležité je postavení nohou – hráči s levým držením hole (levá ruka je na tyči hokejky níže) stojí pravým bokem a pravou nohou vpřed, hráči s pravým držením hole stojí levou nohou směrem ke spoluhráči. Pohyb hokejky s míčkem začíná za tělem hráče, míček je pod přiklopenou čepelí blíže k patce hokejky. V průběhu pohybu míček přechází přes střed ke špičce čepele, čepel zůstává stále přiklopena k zemi, pohyb hole směřuje ke spoluhráči.

Při příjmu přihrávky je postoj hráče stejný, čepel hokejky drží těsně nad zemí nebo na zemi, ta jde nejprve míčku trochu vstříc, náraz míčku do čepele hráč ztlumí zpětným pohybem a přiklopením. Přihrávající míří na čepel svého spoluhráče. Vzdálenost mezi hráči při nácviku přihrávání je zpočátku krátká (3–5 m), po zvládnutí ji postupně prodlužujeme. U začátečníků vyžadujeme přihrávat jen po zemi a tahem – ne úderem do míčku, dáváme přednost správnému technickému provedení a přesnosti přihrávky před razancí. Přidáváme přihrávky bekhendem, vzduchem a zpracování přihrávky ze vzduchu, nohou a tělem. Později také nacvičujeme přihrávku v čelném postavení ke spoluhráči. Důležité je vykročení pravou nohou (u hráčů, kteří drží hůl vlevo) nebo levou nohou (praváci). Postupně vyžadujeme od hráčů co nejrychlejší zpracování míčku a přihrávku.

Dobré provedení přihrávky tedy závisí:

a) na správném uvolnění spoluhráče a jeho schopnosti přijmout míček;

b) na schopnosti dobrého časového odhadu („timing“) a přesnosti pdřihrávky;

c) na ostatních spoluhráčích, kteří správným uvolňováním zaměstnávají protihráče a umožňují spoluhráči s míčkem, aby se rozhodl, komu přihrát.

Způsoby provedení přihrávek

a) po zemi (přímé nebo o mantinel) – provádí se švihem, krátkým přiklepnutím nebo úderem;

b) vzduchem – používá se tehdy, je-li v prostoru možné přihrávky takový počet protihráčů, že by míček, přihrávaný po zemi, nepronikl k určenému spoluhráči (provádí se švihem, nebo přiklepnutím);

c) přihrávka brankáře (po zemi, nebo skákající o zem).

image

Metodické poznámky

Posloupnost nácviku přihrávek musí být následující:

  • přihrávka na místě;

  • přihrávka na místě a po ní pohyb;

  • přihrávka na hráče v pohybu;

  • přihrávka v pohybu na hráče v pohybu.

Chyby

Hráč přijímající přihrávku:

  • nesníží těžiště;

  • nemá hůl na zemi;

  • drží hůl tvrdě a míček mu odskakuje;

  • neuvolňuje se pro přihrávku.

Přihrávající hráč:

  • nesníží těžiště;

  • nemíří na čepel hole spoluhráče (přihrává „naslepo“);

  • přihrává na obsazeného spoluhráče;

  • přihrává před vlastní branku.

Nácvik

a) hvězdice – prostřední hráč si vybírá hráče na obvodu hvězdice, kterému přihrává míč, ten jej přihrává zpět do středu hvězdice (a);

b) čtverec – hráč přihrává míč jednomu ze dvou sousedních hráčů, druhá dvojice si vymění místa (b);

c) přihraj a běž – hráč přihrává dalšímu hráči a běží na jeho místo (ve směru přihrávky) (c).

image
Uvolňování bez míčku

Uvolňování bez míčku je činnost, při níž se útočící hráč odpoutává od svého soupeře do postavení, které mu umožňuje:

a) převzetí míčku přihrávaného spoluhráčem;

b) odvrácení pozornosti od spoluhráče, který přebírá míček;

c) střelbu z přihrávky.

Uvolňování neprovádí jen jeden hráč, ale často několik hráčů najednou. Míček dostane jen jeden z nich, a to ten, který je podle přihrávajícího hráče v nejvýhodnějším postavení. Uvolňování ostatních je také důležité, nebo také mohli dostat míček a současně odvracejí pozornost od spoluhráče, který míček přijal. Při této činnosti je důležitý výběr správného místa na hřišti a načasování pohybu hráčů, tato činnost tvoří základ pro nácvik kombinací a systémů hry. Uvolňování bez míčku provádí hráč buď změnou rychlosti běhu (zrychlením či zpomalením), nebo změnou směru běhu.

Chyby

Nedostatečný a neefektivní pohyb. Nevýhodné postavení vzhledem k přihrávajícímu hráči (hráč nemá komu přihrát).

Nácvik

Uvolňování bez míčku pomocí kombinace „přihraj a běž“ (soupeře představují kužely) a rychlou změnou směru před protihráčem (kužely), zakončeno střelbou (schéma 4).

image
Střelba

Střelba je činnost jednotlivce, při které se hráč snaží švihem, přiklepnutím nebo úderem dopravit míček do soupeřovy branky. Střelbu provádíme buď forhendovou, nebo bekhendovou stranou čepele.

Střelba švihem (tahem) je přesná a překvapivá, z hlediska efektivity účinnější než střelba příklepem. Provádí se:

a) forhendovou stranou – pohyb začíná za tělem hráče, míček je pod přiklopenou čepelí blíže k patce. V průběhu pohybu se čepel postupně narovnává a míček přechází přes střed ke špičce čepele, důležité je přenesení váhy těla na přední nohu. Přiklopení nebo odklopení čepele vzhledem k míčku řídí směr střely po zemi nebo nahoru;

b) bekhendovou stranou – ve florbale se používá zřídka, jen v bezprostřední blízkosti branky.

image

Střelba přiklepnutím je prudší, ale méně přesná než střelba švihem. Střelba bekhendem není přesná, ale je velmi překvapivá. Provádí se:

a) forhendovou stranou – začíná oddálením čepele od míčku, zrychleným pohybem se udeří do míčku v místech mezi patkou a špičkou čepele;

b) bekhendovou stranou – zde existují dva způsoby postavení čepele vzhledem k míčku. Při prvním je čepel v okamžiku kontaktu s míčkem postavena kolmo k zemi či odklopena od míčku a při druhém způsobu je čepel v okamžiku kontaktu s míčkem přiklopena k míčku.

image

Střelba golfem – výhodou je prudkost střely, nevýhodou menší přesnost a při napřažení hole signalizace protihráčům, včetně brankáře, že se bude střílet. Provádí se forhendovou stranou čepele dvěma způsoby: buď hokejově – s přizvednutou čepelí nad zem při zahájení úderu, nebo se zrychleným tažením čepele pouze po zemi.

image

V prvních fázích nácviku střelby se zaměřujeme nejdříve na zvládnutí techniky, potom na přesnost a nakonec na její prudkost. Úspěšnost střelby ovlivňuje dokonalé zvládnutí techniky, schopnost hráče využívat nejvhodnějšího místa pro střelbu a schopnost dobře se před brankou orientovat a sledovat postavení brankáře a nechráněná místa v brance.

Metodické poznámky

  • zpočátku se zaměřujeme na nácvik střelby švihem;

  • začátek nácviku probíhá na místě, doporučujeme cvičit střelbu proti stěně nebo mantinelu (trénovat může více hráčů najednou);

  • zařazujeme také cvičení na střelbu bekhendem;

  • střelbu příklepem nacvičujeme z krátkého nápřahu (10–15 cm), po zvládnutí se nápřah zvětšuje.

image
image

Chyby

  • hráč se při střelbě zaklání (nedává váhu do úderu);

  • hráč střílí z obráceného postavení nohou („přes nohu“);

  • špatný úchop hole (ruce jsou blízko u sebe);

  • po vystřelení hráč nesleduje míček a odražené míčky nedoráží;

  • nedostatečně pevné uchopení hole v momentě střelby;

  • ve střelecké výseči hráč nemá čepel na zemi; (CZJ asi neuvádí přesně)

  • dlouhý nápřah (signalizace střelby) výrazně snižuje účinnost;

  • hráč nesleduje postavení brankáře.

Nácvik

a) opakovaná střelba – 1. tahem po přihrávce, 2. příklepem, tzv. „z první“ (a);

b) hráči po stranách přihrávají hráči na středu, ten musí zvolit správné postavení vzhledem k přihrávajícímu (b).

image
Dorážení a tečování míčku

Jedná se o útočnou činnost, při níž se hráč, stojící před brankou nebo dobíhající k brance, snaží dorážet brankářem vyražený míček, nebo tečuje střelu spoluhráčů. Tato druhá střela na branku bývá pro brankáře velmi nebezpečná a často znamená branku.

Tečování střely k brance má za účel změnit dráhu míčku (ve směru dolno-horním, pravo-levém nebo kombinací těchto dvou), když se míček pohybuje po zemi nebo vzduchem. Tečování je činnost často spojená se cloněním brankáři. S tím souvisí i postavení hráče, který má stát mezi střílejícím hráčem a brankářem, jemuž brání ve výhledu.

Metodické poznámky

  • při střelbě v utkání musí být před soupeřovou brankou alespoň jeden hráč pro případné dorážení;

  • po vystřelení hráč sleduje míček a není-li před brankou spoluhráč, vyražený míček doráží sám;

  • hráči střílející z větší vzdálenosti (především obránci) míří na čepel hole svého spoluhráče, který střelu tečuje;

  • při tečování by měl hráč stát čelem proti střele a sledovat její směr, není nutné volit úder do míčku, stačí pouze změnit směr;

  • hráči musí trénovat střelbu pro tečování.

Chyby

Hráč nemá připravenou florbalovou hůl na zemi a nestačí pak včas zareagovat doražením míčku do branky.

Nácvik

a) první hráč vystřelí míček do položené lavičky, druhý hráč se snaží po odrazu vystřelit míček na branku (a);

b) hráč přihrává z rohu na obránce a běží před branku tečovat jeho střelu (b).

image
Vhazování míčku

Vhazování míčku je činnost, při které se hráč snaží získat míček pro své družstvo a usměrnit jej některému ze svých spoluhráčů. Chce-li hráč získat míček při vhazování, musí mít rychlou reakci, techniku hole i sílu v rukou. Získáním míčku při vhazováním dostává družstvo nejen výhodu hraní, ale i psychologickou výhodu, spojenou s vyhraným vhazováním.

4.1.4. Obranné herní činnosti

Obsazení hráče s míčkem

Obsazování hráče s míčkem je obranná činnost jednotlivce, při které se bránící hráč snaží buď přímo získat míček (v případě, že ho soupeř nemá plně pod kontrolou) přiblížením se k soupeři, navázáním osobního kontaktu a následným získáním míčku, nebo zpomalit útočnou akci s cílem donutit soupeře k chybné rozehrávce v případě, kdy už má soupeř míček pod svojí kontrolou. Obsazování hráče s míčkem se provádí napadáním pohybem a postavením a záměrným vytvářením prostorového tlaku na hráče. Výsledkem této obranné činnosti je odebrání míčku.

Metodické poznámky

  • Obsazování hráče s míčkem s přímým získáváním míčku je různé podle místa provedení:

  • pohybuje-li se soupeř podél mantinelu, je nutné se co nejrychleji postavit do směru jeho předpokládaného pohybu;

  • u mantinelu je možné soupeře „zavřít“ a donutit ho tak ke zdržování, případně k prorážení;

  • ve volném prostoru je cílem co nejtěsnější přiblížení se k soupeři se snahou atakovat ho a odebrat mu míček;

  • je důležité sledovat hráče a jeho pohyb, nikoliv míček;

  • k soupeři se musí hráč přibližovat tak, aby jej svým pohybem vytlačoval z osy hřiště k mantinelu.

  • Obsazování soupeře pohybem a postavením se provádí především v útočné polovině hřiště:

  • cílem je vytvořit časovou a prostorovou tíseň pro hráče s míčkem a donutit ho k nepřesné spolupráci s dalšími hráči;

  • napadání vyžaduje rozvahu a koordinovaný pohyb všech hráčů;

  • napadat se musí tak, aby hráč byl schopen rychlého návratu do obrany;

  • kvalita obrany ve vyvážených situacích jeden na jednoho je rozhodujícím činitelem bránícího družstva, úspěšnost v počtu získaných míčků je zpravidla určující pro vítězství v utkání;

  • při nácviku těchto herních situací nejsou bránícími hráči pouze obránci, ale také útočníci;

  • situace jeden na jednoho je nutné nacvičovat ze všech míst na hřišti;

  • po získání míčku je třeba trénovat rychlý přechod do útoku.

Chyby

Opožděné obsazení hráče s míčkem, nebo příliš velký odstup (vzdálenost) od hráče s míčkem.

Nácvik

1. Obránce přihrává útočníkovi a ihned jej běží bránit (kužely vymezují správný pohyb bránícího hráče).

image

2. Hráč vybíhá bez míčku, ze stejného rohu dostává přihrávku; z opačného rohu vybíhá obránce a brání v situaci jeden na jednoho (kužel opět vymezuje pohyb obránce).

image
Obsazení hráče bez míčku

Obsazování hráče bez míčku je obranná činnost zabraňující soupeři převzetí míčku. Její úspěch je závislý především na správném postavení bránících hráčů a včasném přistoupení k protihráči bez míčku. Obsazující hráč se staví tak, aby byl mezi protihráčem a protihráčem s míčkem, nebo mezi hráčem s míčkem a vlastní brankou.

Obsazování je volné nebo těsné, čím blíže je útočící hráč k brance nebo k obsazovanému spoluhráči, tím těsnější má být obsazování. Při utkání vyžaduje obsazování hráče bez míčku hráčskou koncentraci a zodpovědnost a zanedbání této činnosti dává útočícímu družstvu možnost tvorby nových útočných herních situací.

Chyby

  • bránící hráč si včas neuvědomí nutnost obsadit hráče bez míčku;

  • pro úspěšnost celé akce by měl být obsazující hráč rychlý a v této rychlosti obratný;

  • důležité je nezaměňovat obsazování hráče bez míčku za bránění ve hře;

  • při obsazování hráče se bránící hráč pohybuje stejnou rychlostí jako soupeř;

  • správně obsazený hráč bez míčku je vyřazen ze hry;

  • bránící hráč musí sledovat jak hráče, kterého obsazuje, tak i míček (periferní vidění).

Nácvik

Dva útočící hráči, jeden bránící; útočník bez míčku se snaží uvolnit pro přijetí přihrávky, obránce mu svým pohybem a postavením naopak v přijetí přihrávky brání (v prostoru před brankou schéma a; podél mantinelu schéma b).

image
Obsazování hráče v prostoru a obrana prostoru

Tato činnost navazuje na obsazování hráče bez míčku. Hráč brání vhodným postavením prostor a snaží se znesnadnit činnost soupeře. Obránce ustupuje ke své brance tak, aby měl útočníky před sebou. Tím získává čas, aby se mohli do obrany vrátit jeho spoluhráči. Obránce jen naznačuje obranné zákroky a čeká na chybu útočníků. V případě, že útočník přihrává, snaží se vypíchnout přihrávku. Pokud se útočník pokusí o samostatné obehrání, staví se obránce tak, aby donutil útočníka dělat kličku stranou od branky (směrem k mantinelu) a tím zmenšil střelecký úhel.

Metodické poznámky

  • při této činnosti se vyžaduje od bránícího hráče stupeň taktické vyspělosti z hlediska výběru řešení;

  • nácvik a zdokonalování této obranné činnosti je otázkou praktických zkušeností hráče;

  • v situaci dva na jednoho a tři na jednoho bránící hráč ustupuje v blízkosti střední osy hřiště;

  • hokejku je lépe držet před sebou, umožňuje to zachycení přihrávky;

  • v situaci dva na jednoho udržuje bránící hráč postavení mezi útočníky a je nutné nacvičit spolupráci mezi obránci a brankářem (při hře je důležitá komunikace mezi hráči navzájem a mezi hráči a brankářem).

Chyby

  • nepřesný odhad situace;

  • špatné postavení – obránce nemá přehled o všech útočících hráčích;

  • předčasné atakování hráče s míčkem (pokud projde přihrávka na druhého útočníka, ten pak jde sám na branku).

Nácvik

Situace 2 – 1; obránce se snaží přerušit přihrávky mezi útočníky, zpomalit útok a vytlačit je směrem k mantinelu.

image
Blokování střel

Blokování střel je činnost, při které se hráč snaží zabránit proniknutí vystřeleného míčku na branku. Hráč, který blokuje střelu, přechází do pokleku tak, že se jedním kolenem dotýká palubovky. Je nutné vždy dodržovat důležitou zásadu přímky: míček – blokující hráč – branka. Obránce musí stále sledovat soupeře, aby ten jen nenaznačoval vystřelení a neprovedl kličku. Zvláště důležitý je nácvik této činnosti a spolupráce celých pětic při obraně standardních situací v blízkosti vlastní branky.

image

Chyby

Hráč, který blokuje střelu, stojí nebo klečí mimo dráhu míčku na branku.

Nácvik

Bránící hráč se snaží zaujmout postavení mezi střílejícím hráčem a vlastní brankou a střelu zblokovat.

image

4.2 Činnost brankáře

Postavení brankáře v týmu je zcela odlišné od ostatních hráčů. Na rozdíl od hráčů v poli odehraje brankář většinou vždy celý zápas bez střídaní a jsou na něj kladeny daleko větší nároky, zejména po psychické stránce. Každá jeho chyba je totiž viditelnější – znamená jistý gól. Hráčovu chybu často ještě může napravit spoluhráč nebo brankář. Ke svému výkonu potřebuje brankář jiné dovednosti než hráč v poli.

Podle toho by měl být zaměřen i trénink, který by měl vždy obsahovat nějaká cvičení rozvíjející schopnosti brankáře. Každý trenér by se měl brankáři alespoň část tréninku věnovat a povzbuzovat ho, aby cítil, že je důležitou součástí týmu a že se o něj také někdo stará. Trenéři, kteří brankářskému řemeslu nerozumějí, se většinou brankáři individuálně nevěnují a chtějí po něm jen to, aby „co nejlépe“ chytal.

Zápas či trénink má na brankáře jiné nároky i po fyzické stránce, zatěžuje jiné části těla, a tomu by měla odpovídat i rozcvička. Brankáři by neměli být nuceni absolvovat rozcvičení v plném rozsahu s hráči z pole. Měli by mít vždy dostatek času na protažení nejvíce namáhaných partií a na rozcvičení s míčkem před samotným rozchytáním v brance.

4.2.1 Rozcvičení (chybí CZJ)

Oproti rozcvičení běžného hráče z pole by měl brankář dbát hlavně na protažení těch svalových partií, které v tréninku či zápase nejvíce namáhá. Jsou to zejména stehenní svaly a oblast třísel. Po zahřátí (rozběhání) a důkladném protažení by se měl brankář rozcvičovat s míčkem.

Slouží k tomu mnoho cvičení, která jednak „zahřejí“ ruce a připraví je na chytání střel, ale také zlepší postřeh, obratnost při chytání a zvýší jistotu chycení míčku. Po takovém rozcvičení by již mělo následovat rozchytání brankáře hráči. Hráči by si měli uvědomit, že mají za úkol rozchytat brankáře – nejprve by mu měli střílet menší silou na ruce, postupně by měli na síle přidávat a střílet již na libovolná místa. Není podstatné, kolik vstřelí hráč gólů, ale zda svého brankáře dobře připraví na trénink nebo zápas.

Cvičení

1. Různé typy žonglování – brankář například žongluje se dvěma či třemi míčky oběma rukama, pak jednou rukou atd.

2. Brankář si hází dvěma míčky střídavě o ze co největší rychlostí (každá ruka vždy hází a chytá jeden a tentýž míček).

3. Házení ve dvojicích:

  • dva brankáři stojí 2–3 metry od sebe, každý má 1 míček a střídavě si je házejí, míčky chytají vždy jednou rukou (v pravé části od osy těla chytá pravá ruka, v levé pak ruka levá);

  • ve druhé variantě hází vždy jeden brankář oba míčky zároveň (každý jednou rukou);

  • brankáři si hází míček o zem;

  • jeden brankář hází míček vzduchem, druhý o zem;

  • jeden brankář stojí 1,5 metru od zdi čelem k ní, za ním stojí druhý brankář. Ten hází míček do zdi, první brankář ho po odrazu chytá.

4. Nácvik výhozů:

  • dva brankáři si přihrávají na vzdálenost 3–4 metry, nejprve o zem – nácvik skákavého výhozu, pak po zemi – nácvik výhozu po zemi;

  • vzdálenost postupně prodlouží až na šířku celého hřiště.

4.2.2 Základní postoj brankáře

V základním postoji brankář klečí na kolenou a opírá se o zem celou holení, nárty a špičkami nohou. Nohy jsou v kolenou skrčeny tak, že svírají ostrý úhel – 45 až 60 stupňů, kolena jsou od sebe vzdálena zhruba na šířku ramen a špičky jsou u sebe, aby byla pokryta střela po zemi mezi nohy.

Brankář se v základním postoji neopírá o dolní stranu prstů, nesedí si na patách, ale drží svou pánev zvednutou. Váha je rozložena na kolena, holeně a nárty, těžiště je mírně vpředu. Horní část trupu je mírně předkloněná dopředu, hlava je oproti trupu v mírném záklonu. Ruce jsou upaženy a v loktech pokrčeny, dlaně jsou umístěny poblíž hlavy. Brankář tak může dobře kontrolovat horní část branky a na střelce opticky působí větším dojmem. Existuje ještě jiný způsob držení rukou, při kterém jsou lokty u těla, předloktí a ruce směřují vodorovně k tyčím – mírně do hřiště. Brankář tak lépe dosáhne na střely umístěné k tyči v dolní části brány, střely pod břevno jsou pro něj ale naopak velmi těžko dosažitelné.

image

Nejčastější chyby

  • křečovitý postoj – postoj brankáře by měl být naopak vždy uvolněný a přirozený;

  • brankář je v základním postoji po celý zápas – základní postoj by však měl zaujímat jen tehdy, když hrozí bezprostřední ohrožení branky. Pokud se hra odehrává na druhé straně hřiště, měl by dát odpočinout kolenům a využít pozice vsedě či vestoje. Pozice vestoje navíc umožní brankáři vyběhnout na případný dlouhý míč a zahrát ho nohou do bezpečí;

  • brankář se v základním postoji opírá o dolní stranu prstů nohy – tím je ale omezena pohyblivost dolních končetin při případné přízemní střele;

  • brankář si sedí na patách – pánev by měla být naopak vždy mírně zvednutá.

4.2.3. Pohyb brankáře

V brankovišti se brankář přemísťuje co nejrychleji, přitom ale musí být stále schopný zasáhnout proti střele. Pohybuje se po kolenou a holeních pomocí odrazů špičky nohy. Při pohybu do stran se brankář nejprve odrazí od kolena a špičky nohy. Snaží se co nejvíce využít pohyb po zemi, zbytečně se nezvedá, aby neodkrýval spodní část branky. Brankář by se měl během dvou nebo tří menších pohybů přesunout od jedné tyčky ke druhé. Při pohybu v bezprostředním ohrožení si brankář nesmí vypomáhat rukama, udržuje je stále v základním držení. Při rychlém přesunu od tyčky k tyčce – při přihrávce na celou šíři hřiště – si brankář může pomoct i odrazem ruky. Stejným způsobem se brankář přesouvá dopředu, aby vykryl střelecký úhel. Při prudkém pohybu může opět využít odrazu ruky, která se však hned vrací do základní pozice.

Chyby

  • brankář si v bezprostředním ohrožení pomáhá rukou;

  • brankář se zvedá a odkrývá prostor mezi nohama;

  • při přesouvání se brankář nedostane správně k tyčce, nebo je naopak za tyčkou – správný postoj u tyčky by si měl kontrolovat rukou, k lepší orientaci mu pomáhají také čáry brankoviště.

Nácvik základního postoje a pohybu v brankovišti

1. Brankář klečí v brance v základním postoji, 2–3 metry před brankářem stojí hráč s hokejkou a míčkem. Mírným tempem naznačuje pohyb do stran a dopředu, brankář podle něj vykrývá prostor branky. Nezapomíná si kontrolovat tyčky, k lepší orientaci mu slouží čáry malého a velkého brankoviště.

2. Dva brankáři mají branky postavené proti sobě, jeden začne dělat pohyb v brankovišti, druhý brankář ho kopíruje.

3. Hráč vybíhá z rohu po oblouku, pracuje s míčkem a z libovolného místa vystřelí, brankář se pohybuje podle hráče (schéma 12).

image

4.2.4. Chytání a vyrážení střel

Při chytání střel je postavení brankáře vždy kolmé na míček, každá končetina chytá ve svém prostoru. Brankář se snaží vyrážet míčky do bezpečných zón, tedy na strany, za bránu nebo z hřiště ven. Pokud brankář na střelu dosáhne oběma rukama nebo se dokáže přemístit tak, že ji jistí tělem, měl by se ji pokusit chytit. Ze základního postoje se brankář při chytání nízké střely nebo chytání u tyčky přesouvá do „úkleku“. Jedno koleno vysune ke straně a nohou brání volné místo mezi stehny, druhou nohu vytáčí v koleni a holeň natahuje k tyčce. Koleno je z pohledu střelce u bližší tyčky, holeň je natažena k tyčce vzdálenější. Prostředkem pro vyrážení střel, jdoucích pod břevno, je vyrážení hlavou. Brankář tak může dosáhnout tam, kde to ruce již nestihnou. Musí ale trefit míček čelně, jinak by mohl sklouznout po masce do brány.

Chyby

  • brankář vyráží míčky před sebe a umožňuje tak protihráčům dorážku;

  • snaží se chytit míček do jedné ruky, pokud neletí přímo na ruku;

  • brankář používá při chytání jen ruce, nebo jen nohy, končetiny chytají v jiných sektorech;

  • brankář provádí „úklek“ na druhou stranu než letí míček – nečeká na směr střely;

  • brankář nejde nohou do „úkleku“ po zemi, ale vzduchem a staví ji na patu – tím odkrývá prostor mezi stehny;

  • brankář uhýbá střelám jdoucím na hlavu.

image
Nácvik chytání a vyrážení střel

1. Hráči střílejí střídavě z pěti postů, vždy série pěti střel.

image

2. Dva hráči vybíhají najednou s míčkem přes celé hřiště, oba zakončují ze střední vzdálenosti (cvičení na postřeh brankáře).

image

3. Hráči střílejí střídavě ze dvou zástupů.

image

4. Hráči střílejí střídavě ze dvou zástupů po přihrávce.

image

5. Brankář chytá postupně dvě střely od hráčů vybíhajících z rohu.

image

6. Brankář chytá dvě střely a rychlým pohybem se přesouvá na třetí střelu. Snaží se zaujmout co nejlepší postavení u druhé tyčky. Cvičení se provádí jako série tří střel, další série začíná až tehdy, když brankář znovu zaujme základní pozici.

image

4.2.5 Zmenšování střeleckého úhlu

K důležitým dovednostem každého brankáře patří zmenšování střeleckého úhlu. Pokud se totiž hráč dostane blízko k bráně, brankář většinou nestíhá na střelu zareagovat. Svým pohybem se mu proto snaží zmenšit střelecký úhel, a tím znemožnit vstřelení branky. Zmenší ho tak, že se vysune proti střele – a to buď před střelou, nebo přímo při střele. V prvním případě se brankář vysune proti střelci, zaujme „úklek“ ohnutým kolenem k bližší tyčce – kvůli minimalizaci prostoru v dolní části brány, a očekává střelu. Druhou možností je skluz do „úkleku“ přímo v okamžiku střely. Tyto pohyby by měl brankář dělat automaticky, aby neztrácel koncentraci na chytání střel. K lepší orientaci při zmenšování střeleckého úhlu slouží čáry brankoviště.

Zmenšování střeleckého úhlu je velmi účinné při střele, ne však při možné kombinaci – pohybem ven z brány totiž brankář odkrývá druhou část branky. Případná přihrávka na druhého hráče a následná střela pak většinou znamená jistý gól.

Chyby
  • brankář se vysouvá kolmo na hráče – nesmí zapomínat na držení střelcovy hole – vysunout se musí kolmo na míček;

  • brankář neudrží stabilitu – dostane se do záklonu nebo předklonu, lehne si nebo zaujme příliš široký „úklek“, a tím odkryje prostor mezi stehny.

Nácvik zmenšování střeleckého úhlu

1. Brankář do poslední chvíle čeká na střelu vybíhajícího hráče. Při případné přihrávce se rychlým pohybem snaží přesunout ke druhé tyčce a zároveň zmenšit střelecký úhel.

image

2. Brankář chytá dvě střely a vzápětí čelí výběhu třetího hráče, kterému se snaží zmenšit střelecký úhel.

image

4.2.6. Hra za brankou

Při hře za brankou brankář klečí v bráně a s pootočeným trupem stále sleduje míček. Podle pohybu hráče se přesouvá od jedné tyčky ke druhé tak, že kolenem je z pohledu hráče vždy u bližší tyčky, nataženou druhou nohou pokrývá spodní část branky. Zároveň se snaží rukou zamezit případné přihrávce před branku. Jiným způsobem zamezení přihrávky před bránu je využití natažené nohy.

Při možných únicích soupeře zpoza brány kolem tyčky je nezbytné, aby brankář zamezil jeho průchodu před bránu či případnému vsítění branky kolem tyčky. Brankář by se měl proti útočníkovi vrhnout celým tělem po zemi, a to i přesto, že hrozí riziko zranění. Proti zasunutí míčku zpoza brány se brankář brání včasným vsunutím nohy či ruky k tyčce do dráhy míčku a soupeřovy hokejky.

=====cChyby

Velmi často brankáři chybují v případech, kdy nejsou tělem přímo u tyčky, nebo přes ni přečnívají. Soupeřovu přihrávku si tak mohou velmi snadno srazit do vlastní brány.

Nácvik hry za brankou

1. Brankář se přesouvá podle pohybu míčku, reaguje na rychlé změny směru a snaží se zabránit přihrávkám před branku. Vždy by měl mít dobře pokrytou přední tyčku. Přihrávky se nesmějí provádět příliš rychle, jinak cvičení pro brankáře přestává mít smysl.

image

2. První hráč dostává přihrávku a buď zakončuje sám kolem 1. nebo 2. tyčky, nebo nahrává na druhého hráče – opět si může vybrat, zda kolem 1. nebo 2. tyčky.

image

3. Rozšířená varianta – třetí útočící hráč před brankou.

image

4.2.7. Clonění brankáři a tečování střel

Velkou zbraní pro překonání brankáře je záměrné zakrývání jeho výhledu a případné tečování střel. Pokud totiž brankář míček nevidí v okamžiku střelby, již na něj nedokáže zareagovat. Proto musí o svůj výhled bojovat, hledat míček ze strany, mezi soupeřovýma nohama nebo naopak z výšky. Pokud ale míček z dohledu přeci jen ztratí, měl by se vysunout proti místu, odkud instinktivně očekává střelu.

4.2.8. Činnost brankáře při přečíslení a situaci jeden na jednoho

Při přečíslení dva na jednoho brankář obsazuje hráče s míčkem (potenciální možnost střelby), proti kterému se mírně vysouvá. Zároveň je stále připraven k pohybu proti hráči, který čeká na přihrávku. Bránící hráč se snaží o zachycení přihrávky či o vytlačení hráčů. Pokud se útočící hráč dostane příliš blízko k bráně, může se brankář pokusit přihrávce zamezit. Při přečíslení tři na jednoho se brankář vysouvá jen nepatrně, aby se mohl rychle a včas přesunout. Při přečíslení tři na dva by měl brankář spíš očekávat střelu přes obránce mírným povyjetím. Při situaci jeden na jednoho je brankář ve střehu a očekává střelu přes obránce, proti které vyjíždí, protože nehrozí nebezpečí od jiného hráče. Zároveň musí být připraven pomoci obránci, pokud si útočník pustí míček příliš daleko (dlouhá klička).

4.2.9. Výhozy a zakládání útoku

Výhoz brankáře je jednak účinný prostředek k překonání nátlakové obrany soupeře, jednak je dobrým způsobem rozehrání postupného útoku. Pro úspěšnost výhozu je rozhodující jeho razance, přesnost, načasování a překvapení soupeře. Existují dva základní způsoby výhozů:

a) výhozy, které jsou hozeny po zemi jako nahrávka přímo na hokejku;

b) výhozy, které jsou hozeny o zem a ke spoluhráči se dostanou v podobě skákajícího míčku.

Při výhozu po zemi si brankář (pravák) nakročí levou nohou (může využít prostor celého velkého brankoviště), sníží těžiště a hází pravou rukou švihem míček o zem. Pohyb vychází z ramene, lokte i zápěstí. Míček vypouští nízko, snaží se ho hodit téměř vodorovně, aby se země dotknul v co nejmenším úhlu. Přidává mírnou spodní či vnější rotaci, aby míček lépe tíhnul k povrchu. Přidávání rotace u výhozu se nedoporučuje v žákovských kategoriích, aby nebyl příliš zatěžován loketní kloub.

Při skákajícím výhozu brankář opět nakročí levou nohou bokem a z pravé nohy na ni během švihu paží přenese váhu. Na rozdíl od výhozu po zemi brankář nesnižuje těžiště a nepokrčuje kolena. Paže je při výhozu natažená buď vzhůru, nebo šikmo nahoru od těla, výhoz vychází z ramene. Míček se snaží hodit tak, aby ho soupeř nemohl zastavit podle pravidel, tj. aby musel hrát vysokou holí, rukou apod.

Hozený míček se odrazí tak, aby byl v kritické části hřiště nehratelný (např. u soupeřových obránců), a dostal se tak až k útočníkovi, který si zaběhl za obranu na střed nebo k mantinelu. Tento způsob výhozu je při zvládnutí techniky překvapivější a rychlejší než způsob první.

Chyby
  • brankář vyhazuje vkleče;

  • skákavá nahrávka nakrátko – míček musí jít vždy po zemi, nesmí skákat;

  • brankář nereaguje na obranu soupeře a vývoj hry a stále hází dlouhé výhozy (nebo naopak rozehrává jen nakrátko).

Nácvik výhozu

1. Brankář hází skákaný výhoz mezi dva nabíhající hráče, rychlejší zakončuje.

image

2. Hráč nalobuje míček brankáři, který ho výhozem po zemi hází hráči přímo na hokejku.

image

3. Ztížená varianta – na hřišti jsou umístěny kužely, které brankář nesmí trefit.

image

4. Brankář nejprve chytá dvě střely a pak hází výhoz po zemi. Navozuje to herní situaci, kdy se brankář po úspěšném zákroku snaží co nejrychleji rozehrát.

image

5. Dva útočící hráči se kříží před brankářem, jeden z nich dostane výhoz od brankáře, do cvičení je zapojen také obránce.

image

4.2.10. Činnost při standardních situacích

Při standardních situacích (volný úder, rozehrání) je úkolem brankáře organizování obrany. Při volných úderech určuje počet hráčů ve zdi a její umístění. Ze by si měl postavit tam, kde očekává největší nebezpečí, sám si pak hlídá prostor, který ze nepokryje. Při zahájení úderu musí vždy vidět míček (i kdyby si měl stoupnout), aby mohl reagovat na případné rozvinutí akce. Proto je vhodnější, aby při úderech z větší dálky byla ze jednočlenná, tříčlenná ze má své opodstatnění pouze v bezprostřední vzdálenosti.

Při standardních úderech z rohu brankář klečí u přední tyčky (může si ji i držet rukou) a dává pozor na nahození míčku do brankoviště. Měl by se ho pokusit vyrazit ještě v letu, než vznikne skrumáž. Hlídá si samozřejmě také možné oběhnutí hráče kolem brány nebo zpětnou přihrávku před přední tyčí.

Chyby

  • brankář nekomunikuje s hráči a umožní následující chyby – hráči ve zdi mají nohy v malém brankovišti (následuje trestné střílení), ve zdi je mezera, ze stojí uprostřed brány, mezery jsou na obou krajích;

  • při rozehrání z rohu se hráč často pokusí oběhnout bránu, brankář se předčasně přesouvá k vzdálenější tyči, ale přihrávka je před bližší tyčí.

Rada na závěr

Každý brankář i jeho trenér by si měl uvědomit, že zdravá kolena jsou pro jeho výkon nezbytná. Proto by měl svá kolena v nedůležitých momentech (hra na druhé straně) co nejvíce šetřit. Zejména u dětí se nedoporučují každodenní brankářské tréninky. Zpestřením pro brankáře je hra v poli. Zejména na delších soustředěních si tak brankář odpočine od chytání a zároveň pozná, že ani hráči v poli to nemají jednoduché. Při pořizování brankářské výstroje by se spíše než na efektní dres mělo myslet na kvalitní chrániče kolen.

4.3. Herní kombinace

Už samotný pojem „kombinace“ by možná mohl mylně svádět k domněnce, že se jedná o nějakou komplikovanou činnost. Herní kombinace jsou výborným prostředkem k oživení a zdynamizování hry a teprve na jejich dokonalém zvládnutí by měl trenér stavět další kroky specializovaného florbalového tréninku.

Jedná se o záměrnou spolupráci dvou nebo více hráčů, kteří společně řeší danou situaci. Herními kombinacemi lze řešit situace jak útočné, tak obranné a stupeň jejich zvládnutí ukazuje na všestrannou vybavenost hráče a družstva. Herní kombinace rozdělujeme tedy na útočné a obranné.

4.3.1. Útočné herní kombinace

Při řešení každé vzniklé herní situace stojí hráči před stejným rozhodnutím – jakým způsobem tuto situaci vyřešit. Útočné herní kombinace rozdělujeme na několik druhů podle způsobu řešení herní situace. Tyto způsoby jsou: přihraj a běž, křížení, clonění, zpětná přihrávka, nahození, vhazování a rozehrání standardní situace.

Přihraj a běž

Herní kombinace, při níž se hráč po přesné přihrávce na svého spoluhráče uvolňuje do volného prostoru tak, aby mohl opět od spoluhráče přihrávku přijmout. Uvolnění hráč docílí buď zrychlením svého pohybu vpřed, nebo naznačením a změnou směru bezprostředně po odehrání přihrávky. Principem je okamžitý pohyb po odehrání přihrávky (nezůstat stát). Jedná se o jeden ze základních využitelných pohybových stereotypů nejen ve florbalu (využívá ho také fotbal, hokej, basketbal). Takticky lze tuto herní kombinaci využít ve všech stádiích útoku – od založení, přes rozvíjení až po samotné zakončení.

Pomocí herní kombinace „přihraj a běž“ docílíme velmi účelně zrychlení hry, podaří se nám uvolnit prostor pro nabíhajícího spoluhráče. Z rovnovážných herních situací, např. jeden na jednoho nebo dva na dva, můžeme snadno udělat přečíslení dva na jednoho nebo tři na dva a dále toto přečíslení řešit.

Pro správné provedení této herní kombinace musí být splněny všechny následující dílčí kroky – přihrávka musí být přesná, musí následovat bezprostřední reakce po odehrání míčku (nezůstat stát), naběhnutí do volného prostoru (nestát v prostoru obsazeném soupeřem), po uvolnění musí být hráč připraven přijmout zpětnou přihrávku (mít zvednutou hlavu a hokejku připravenou ke zpracování), přihrávka od spoluhráče musí být přesná. V konečné fázi útoku zvyšuje účinnost celé akce rychlá střelba, tzv. střela „z první“.

Nácvik

Nejčastější útočná kombinace, založená na neustálém pohybu útočících hráčů.

image
Křížení

Základem křížení je výměna míst dvou nebo více spoluhráčů. Křížení by se mělo stát dalším z florbalových stereotypů, nad jehož provedením by hráči neměli přemýšlet, a měli by jej zvládat automaticky. Při nácviku křížení je třeba dodržovat několik základních pravidel:

1. Hráči zrychleným pohybem přebíhají na opačnou stranu, hráč bez míčku kříží hráče s míčkem za jeho zády (hráč s míčkem stojí proti obránci jako první a kryje předání míčku svým tělem).

2. Impulz pro započetí celé kombinace dává jeden z hráčů změnou směru svého pohybu (hráč s míčkem jde naproti hráči bez míčku nebo se hráč bez míčku změnou svého pohybu uvolňuje pro přihrávku a následně je křížen hráčem, který mu přihrával).

3. Důležité je okamžité pochopení záměru prvního hráče hráčem druhým, příliš pomalé provedení znamená ztrátu výhody, kterou tato kombinace přináší.

4. Bezprostředně po křížení mohou nastat dvě možnosti – hráč s míčkem po naznačení přihrávky pokračuje dále kolem obránce, nebo hráč s míčkem přenechává míček křížícímu spoluhráči.

5. Pro správné provedení křížení je třeba dodržet následující pravidla:

  • hráč s míčkem jde vždy před hráčem bez míčku;

  • přenechání míčku (ne příliš prudká přihrávka).

Chyby

  • špatná vzdálenost křížení od bránícího hráče (příliš daleko);

  • špatné načasování náběhu křížících se hráčů;

  • monotónní provedení (žádné zrychlení, žádné naznačení přihrávky).

Křížení je jednou z nejúčinnějších útočných zbraní ve florbalu obecně a dobře provedené se velmi těžko brání.

Nácvik

Útočníci si vyměňují místa.

image
Clonění

O clonění mluvíme tehdy, zaujme-li hráč bez míčku svým tělem takové postavení, že dovoleným způsobem znemožní protihráči bránění hráče s míčkem. Principem je včasný a překvapivý pohyb směrem k protihráči a získání času a prostoru pro spoluhráče s míčkem tak, aby mohl pokračovat v pohybu (např. při výběhu z rohu).

S cloněním se nejčastěji setkáváme při řešení standardních situací, při rozehrávání rohů a při hře u mantinelů. Správně provedené clonění je velmi účinné, ale hranice mezi správným provedením a faulem (bráněním ve hře) jsou velmi úzké.

Nácvik

Hráč svým pohybem nebo postavením pomáhá „cloněním“ vytvářet prostor pro akci spoluhráče (blokuje dovoleným způsobem protihráče).

image
Zpětná přihrávka

Zpětná přihrávka je herní kombinace, při níž hráč přihrává míček nabíhajícímu spoluhráči dozadu do volného prostoru. Hráč, který má v první fázi kombinace míček, se snaží upoutat na sebe pozornost obránce (navázat obránce). Může toho docílit změnou směru, změnou rychlosti pohybu, neočekávaným technickým prvkem. Navázáním obránce tak ve druhé fázi tento hráč připraví pozici pro nabíhajícího spoluhráče, který si nabíhá do volného prostoru za hráče s míčkem tak, aby měl v momentě přihrávky plnou rychlost a mohl v ní plynule pokračovat a využít ji dále při přenesení hry nebo zakončení.

Hlavními úskalími v provedení jsou: nepřesnost přihrávky (špatné načasování, přihrávka na paty, skákavá přihrávka, příliš pomalá přihrávka), špatný pohyb hráčů, nevhodné zařazení kombinace za každou cenu (přihrávka „naslepo“ a následný protiútok soupeře).

Nácvik

Útočník zpětnou přihrávkou uvolňuje svého spoluhráče při zakládání útoku nebo pro zakončení.

image
Nahození

Nahození je jedna z velmi často využívaných herních kombinací, založená na odehrání vysokého balonu, tzv. lobu, na delší vzdálenost. Cílem nahození je rychlé přenesení hry, snadné překonání dobře zformované obrany soupeře.

Princip rozehrání tímto způsobem stojí na rozehrávajících hráčích, kteří několika přihrávkami uklidní hru na vlastní obranné polovině. Útočící spoluhráči (zpravidla křídla nebo jedno z křídel) si náhlým rychlým pohybem do volného prostoru (většinou do rohu) vynutí dlouhou přihrávku. Pro správné provedení nahození je zásadní dobré načasování, správná délka a směr přihrávky (až za soupeřovy obránce) a dobré zpracování přihrávky vysunutým hráčem.

Nácvik

Přenesení hry dlouhou přihrávkou na spoluhráče, hlavně do útočné poloviny.

image
Vhazování

Jedná se o herní kombinace založené na získání míčku při vhazování a jeho následném rozehrání do zakončení. Vyhrané vhazování je velmi důležité a navazují na něj mnohé z již popsaných kombinací.

Nácvik

Vhazování vyžaduje dobrý postřeh, sílu a obratnost.

image
Rozehrání standardní situace

Tzv. signály jsou velmi účinnou zbraní. Nácvik různých druhů signálů je u pokročilých hráčů třeba provádět pravidelně v zápasových pětkách. Některé zásady jsou však obecné a platí od žákovských kategorií po 1. ligu mužů. Správné provedení signálu je mnohdy účinnější než cokoli jiného. Zásady pro správné rozehrání signálu jsou:

  • čím jednodušší je provedení, tím je účinnější a tím méně chyb můžeme udělat;

  • při každém rozehrání by měl míček ohrozit branku (lepší je lehčí střela na bránu, než tvrdá střela mimo);

  • reagovat svým rozestavením na postavení zdi soupeře;

  • využít rozdílného držení hole (levák, pravák) u rozehrávajících hráčů;

  • zajišťovat obranu pro případ chyby v rozehrávce.

Nácvik

Tréninku volných úderů se věnují hráči především ve starších věkových kategoriích.

image

4.3.2. Obranné herní situace

Obranné herní kombinace jsou ve většině případů reakcí na řešení situace vzniklé zahráním určité útočné herní kombinace soupeřem, který je v držení míčku. Nejdůležitějším krokem pro správné zvládnutí obranné fáze herních kombinací je komunikace mezi hráči bránícího družstva. Podle způsobu řešení rozlišujeme následující obranné herní kombinace: zajišťování, přebírání, zdvojování, odstupování a osobní bránění.

Zajišťování

Zajišťování ve hře využíváme pro zabezpečení krytí prostoru při hře samotné nebo při jednotlivých herních situacích (např. postavení posledního zajišťujícího hráče při rozehrání již zmiňovaného signálu). Důležitá je rychlá reakce a domluva několika hráčů, kteří musí vzniklou situaci řešit změnou svého postavení.

Nácvik

Bránící hráči svým postavením a pohybem zajišťují činnost svého spoluhráče.

image
Přebírání

Přebírání je činnost dvou hráčů, kteří řeší obrannou situaci dočasnou výměnou svých hráčů. Jedná se o reakci na útočnou herní kombinaci křížení. Zásadní a velmi důležitá je slovní komunikace mezi přebírajícími hráči a jasné pochopení obou, že jde o přebírání a ne o osobní bránění.

Nácvik

Obránci v situaci 2-2 zůstávají ve svých „zónách“ a útočníky, kteří mění místa křížením, si předávají (často za hlasité komunikace).

image
Zdvojování

Herní činnost dvou hráčů, napadajícího a vypomáhajícího, kteří vytvářejí ve vhodném prostoru (v rohu hřiště, u mantinelu) převahu nad hráčem s míčkem. S touto situací se často setkáváme při hře u mantinelu v momentě, kdy jedno z družstev vytváří tlak na balon nebo se snaží využít nejistoty soupeře.

Zdvojování má za účel znejistit soupeře a donutit jej k chybám v rozehrávce nebo k prohřešku proti pravidlům (zdržování hry). Cílem napadajícího hráče je odblokovat či zablokovat soupeře a zdvojující hráč má za úkol získat míček. Důležité je atakovat soupeře pozičně a trpělivě, bez faulů, tělem a hokejkou.

Nácvik

1. Hráč běží s míčkem podél mantinelu, dva hráči se jej snaží zablokovat (postavením u mantinelu).

image

2. Hráč běží s míčkem podél mantinelu, dva hráči se jej snaží zablokovat (postavením u mantinelu), třetí obsazuje dalšího soupeře.

image
Odstupování

Odstupování je situace, kdy bránící hráč zaujme takové postavení vzhledem k útočícímu hráči, kterým jej má sice pod kontrolou, ale není v jeho bezprostřední blízkosti (odstoupení od hráče). Odstupující hráč stojí v obranné linii, tvořené útočícím hráčem a brankou, a je připraven v případě přijetí přihrávky útočícím hráčem se k němu opět stáhnout na normální obrannou vzdálenost. K odstupování dochází zpravidla tehdy, vyskytuje-li se útočník ve velké vzdálenosti od branky, kde není příliš nebezpečný. Účelem je zahuštění prostoru na obranné polovině, odkud je možné bezprostředně ohrozit branku.

Nácvik

Bránící hráči odstupují od „svých“ hráčů, za které jsou zodpovědní, a dočasně brání důležitý prostor.

image
Osobní bránění

Osobní bránění je obranná kombinace, která se uplatňuje při situacích dva na dva, tři na tři, ale i pět na pět. Vždy, když chceme těsně obsadit svého soupeře. Osobní obrana je velmi účinná, ale také velmi náročná na provedení, kondici a spolupráci hráčů. Dochází k častým chybám ve smyslu přílišného odstoupení od hráče, chybným reakcím na změny pohybu útočícího hráče (otáčení se k němu zády, ztráta kontaktu).

Nácvik

Situace dva na dva; bránící hráči osobně brání svého útočníka po celou dobu akce.

image

4.4. Herní systémy – základy hry v útoku a obraně

Systémy jsou způsoby vedení hry celého družstva v útoku a v obraně s předem vymezenými úkoly jednotlivcům, skupinám i celému družstvu po celé utkání nebo jeho část.

4.4.1. Útočné herní systémy

^^^^^^^^^

Postupný útok

Postupný útok se uplatňuje především proti stažené a zformované zónové obraně. Hlavním znakem je kolektivní hra s dobrým vedením míčku jednotlivci a přihráváním. Hra je založena na tvořivosti, improvizaci a kombinačních schopnostech jednotlivců. Tato tvořivost se projevuje nejen při vlastním hraní s míčkem, ale je především důležitá v pohybu a myšlení hráčů bez míčku. Útok se spíše zpomaluje, hledá se cesta ke kombinačnímu řešení herních situací, k přehrání soupeře.

Obrazem hry je plynulost útočné akce, které se dociluje přihráváním. Využívá se především improvizace, ale také vzorcové a standardizované spolupráce – založení útoku, vzorce pro vytváření střeleckých příležitostí na polovině soupeře. Hra postrádá dynamiku a údernost akcí, nedochází k rychlému přenášení hry. Běžnému divákovi se proto zdá „nudná“.

Postupný útok můžeme vést jak v obranné polovině, tak i v polovině útočné. V tomto případě můžeme hovořit o tzv. pozičním útoku, jehož hlavním znakem jsou poziční přihrávky (paralelní a zpětné). Cílem je kontrolovaná hra a současné hledání a vytváření možností pro zakončení a opakované ohrožení branky.

Nácvik

1. Postupný útok se dvěma rozehrávajícími hráči.

2. Postupný útok s jedním rozehrávajícím hráčem.

image
Rychlý útok

Rychlý útok se uplatňuje proti družstvům, v jejichž hře převažuje útok nad obranou, která hrají aktivně na své útočné polovině a jejichž útočníci napadají často až na úrovni brankové čáry. Rychlý útok vychází ze zajištěné obrany. Výsledkem je rychlá, překvapivá a úderná přímočará akce, založená na přihrávce z obranné poloviny na hráče nabíhajícího do volného prostoru. Rychlý útok je velmi účinný i po přihrávce od brankáře. Přihrávka a vzájemná spolupráce hráčů při brejku vyřazuje soupeřovy útočníky z obranné hry.

Hlavními rysy hry jsou řidší, ale velmi účinné, překvapující akce z obranné poloviny, končící přečíslením soupeře. Překvapivost akce klade značné technicko-taktické nároky na přihrávajícího hráče a na schopnost uvolnění a včasné zrychlení v pohybu útočníka (útočníků) bez míčku. Útočící družstvo by mělo mít nacvičené řešení těchto situací v přečíslení (dva na jednoho, tři na dva, čtyři na tři), stejně tak musí být hráči schopni reagovat na nově vzniklé situace a řešit je.

Nácvik

1. Rychlý útok založený na přihrávce od obránce z vlastního obranného pásma nebo ze středního pásma.

2. Rychlý útok založený na přihrávce od brankáře.

image
Protiútok

Protiútok představuje útočnou akci, která staví na útočné hře soupeře. Principem je bezprostřední přímá odpově na útočnou činnost soupeře, tzn., že okamžitě po získání míčku ve střední části hřiště nebo v obranné polovině následuje rychlá a přesná přihrávka přes střed hřiště, při které jsou útočníci soupeře vyřazeni z bránění.

Výsledkem jsou přesilové nebo útočně výhodné situace v útočné polovině. Založení se děje pomocí okamžité průnikové přihrávky přes střed hřiště na vracející se spoluhráče, kteří křížením a změnou míst nabíhají do herně otevřených prostorů. Hra oslabuje vlastní obrannou činnost. Toto pojetí útoku dává hře spád a opakování protiútoků vytváří na soupeře značný tlak. Tempo utkání je vysoké. Hráči musí mít zvládnutý systém obrany při ztrátě míčku! Právě tento systém rychlých protiútoků je velice účinný, ale zároveň umožňuje soupeři po ztrátě míčku využít pohybu útočících hráčů protivníka směrem dopředu k přečíslení a vytvoření výhodných herních situací. Takto vedené utkání je pro diváky velmi atraktivní, je k vidění velké množství střeleckých příležitostí a často i vstřelených branek.

Nácvik

Protiútok založený ihned po zisku míčku ve středním pásmu.

image
Přesilová hra

Přesilová hra představuje časově omezený úsek, ve kterém družstvo využívá početní převahy o jednoho nebo dva hráče. Hlavním úkolem přesilové hry je útočná činnost vedená proti silně koncentrované obranné hře soupeře. Záměr přesilové hry stojí na předpokladu udržení míčku a na „usídlení“ se v útočné polovině. Hra v útočném pásmu představuje zvláštní herní dovednost útočné formace na malém prostoru. Efekt spolupráce hráčů v přesilové hře závisí na schopnosti uplatnit herní dovednosti na malém prostoru a ve značné rychlosti provedení a na proměnlivosti úsilí všech útočících hráčů – tj. schopnosti reagovat na postavení bránících hráčů. Další podmínkou je opakované vytváření střeleckých příležitostí. Proti zónové poziční obraně se také uplatňuje vzorcové řešení („signály“). Proti agresivní presinkové či kombinované obraně se v důsledku zrychlení akcí přesilová hra často zjednodušuje přihrávkami na obránce, jejich častou střelbu s následujícím dorážením a tečováním.

Nácvik

1. Přesilová hra s jedním rozehrávajícím hráčem.

2. Přesilová hra se dvěma rozehrávajícími hráči.

image

4.4.2. Obranné herní systémy

Osobní obrana

Osobní obrana se může uplatňovat proti kombinační hře v situacích, kdy bránící hráči zvládají osobní princip bránění nejen navazovat, ale i udržovat – nikoliv trvale. Osobní bránění představuje podle situace na hřišti volné či těsné obsazování soupeře. Cílem bránění je zamezit či omezit soupeři možnost přihrávání. Obrazem hry jsou četné herní situace jeden na jednoho. Spolupráce při bránění vyžaduje časté přebírání pronikajícího protivníka v případě přechodu útočícího hráče přes bránícího.

Při této činnosti je nutný zvýšený pohyb bránících hráčů. Osobní obrana má značné slabiny při protiútoku s velkou poziční proměnlivostí útočící formace a při vysokém tempu utkání. Poziční proměnlivost soupeře (časté přihrávky a výměna míst, křížení) umožňuje situačně vyřadit ze hry osobně bránící hráče, a tím i vytvářet volný prostor pro další spolupráci. Způsob bránění odděluje obranu od útoku, ale párové rozestavení hráčů umožňuje při získání míčku poměrně dobrý přechod do útoku. Kondiční nároky na individuální činnost při osobní obraně jsou vysoké.

Nácvik

Osobní obrana vytváří situace jeden na jednoho po celém hřišti.

image
Zónová obrana

Zónová obrana je nejznámější obranný systém ve florbale. Každý hráč má předem určenou územní zodpovědnost, danou rozestavením hráčů. Toto rozestavení se používá především na obranné polovině (cca 1–2 metry před půlicí čárou), v případě herní vyspělosti hráčů je možné jej využít i ve střední části hřiště.

Rozestavení hráčů vytváří kompaktnost bránící formace, která svým přesným postavením reaguje na postavení soupeře a polohu míčku. Útok soupeře zpomaluje, vytlačuje ho k mantinelu či zamezuje proniknutí k brance. Na soupeře se vyčkává, zónová obrana postrádá dynamiku bránění. Nejběžněji se používá rozestavení 2-1-2, 2-2-1 nebo 1-2-2. Zónové bránění klade vysoké taktické nároky na poziční disciplínu. Náročnost na kondici a intenzitu hry při bránění není vysoká. Zónová obrana se často používá při hře v oslabení.

Nácvik

1. Zónová obrana 2-1-2, hráči zodpovídají za „svůj“ prostor v obraně.

2. Zónová obrana 2-2-1.

image
Kombinovaná obrana

Tento obranný systém představuje využití výhod osobní a zónové obrany. Kombinovaná obrana je často špatně chápána. Většina lidí je přesvědčena, že pod tímto pojmem se skrývá zónová obrana, pouze vybraní hráči osobně brání po celém hřišti nejlepší hráče soupeře. V útočné hře při zaměňování pozic základního rozestavení (výměna míst hráčů), při akční pohyblivosti útočících hráčů a za vysokého tempa v utkání vyžaduje obranná hra úplné uplatnění výhod obou systémů – osobní a zónové obrany.

Toto spojení umožňuje vytváření trvalého tlaku na soupeře. Sílu tohoto tlaku určuje míra tlaku na hráče s míčkem (napadání), těsnost obsazování soupeře bez míčku, dodržování základního rozestavení bránící formace vzhledem k míčku a zesílení obrany prostoru. Splnění těchto záměrů představuje rozsáhlou taktickou variabilitu při spolupráci a koordinovaném herním úsilí. Schopnost tohoto tvaru reagovat na útočnou hru soupeře při bránění je určována přechody od zónového bránění k osobnímu a naopak. Proti proměnlivé pohyblivosti soupeře, která je charakterizována výměnou míst, je bezpodmínečně nutné okamžité obsazování soupeře, který je v prostoru určeném jednotlivci pro bránění nebo do něj vbíhá. Při napadání soupeře s míčkem je pro územní odpovědnost napadajícího hráče (hráčů), danou základním rozestavením, rozhodující míra fyzického kontaktu se soupeřem. Je-li napadající hráč v těsném fyzickém kontaktu se soupeřem, je jeho povinností tento kontakt a příslušný tlak udržovat. Ztratí-li napadající hráč tento situačně-herní fyzický kontakt, pak se jako nejúčinnější jeví přechod na územní odpovědnost, danou rozestavením. Soupeře s míčkem okamžitě napadá spoluhráč, jemuž náleží v tomto prostoru odpovědnost za bránění.

Přechody od zónového bránění k osobnímu umožňují při rozsáhlé a proměnlivé pohyblivosti soupeře zachovat podmínky pro variabilní udržování významného důležitého obranného rozestavení hráčů ve hře. Toto rozestavení, které umožňuje opakovaně vytvářet podmínky pro herní úsilí hráčů (napadání soupeře a zónové bránění) a jejich spolupráci v obraně při zachování dynamiky hry, tvoří kostru obranného systému.

Tuto dynamiku trvale zabezpečuje neustálá možnost a nutnost vytváření stálého a těsného tlaku na hráče s míčkem. Velmi účinné je i zesílené krytí herně důležitého prostoru (střelecký prostor před brankou). Pohyb a koordinované úsilí hráčů při bránění spojuje nejen osobní a zónovou obranu, ale zabezpečuje i velmi výhodný přechod do útoku.

Nácvik

1. Kombinovaná obrana v útočném a středním pásmu 2-1-2, hráči zodpovídají za „svůj“ prostor a také za hráče, který se v tomto prostoru pohybuje.

2. Kombinovaná obrana 2-1-2 v obranném pásmu.

image
Zónový presink

Zónový presink se uplatňuje proti vyspělé kombinační hře, hráči musí okamžitě vytvářet osobní tlak na hráče s míčkem a prostorový tlak na postavení soupeře. Bránění představuje promyšlenou spolupráci hráčů v bránícím tvaru. Cílem je nedovolit hráči s míčkem přihrát, a hráčům bez míčku přihrávku přijmout.

Charakteristickým rysem obranné hry je spolupráce bránících hráčů na základě vypomáhání, zdvojování, zajišťování a přebírání. Hra se vyznačuje rychlým přístupem k soupeři a osobními souboji. Zónový presink se využívá celohřištově tak, že tlak na soupeře se koncentruje na krajní pásma proti zakládání a při zakončování útočných akcí. Pro zónový presink v útočném pásmu se užívá název forčekink. Výchozí postavení pro napadání ovlivňuje vhodnost vzniklé situace a prostoru, kde se tato situace odehrává. Cílem bránícího družstva je snažit se do vhodného, co nejmenšího, prostoru ve správný čas dostat co nejvíce hráčů. Nároky na kondici jsou mimořádné. Také taktické myšlení při obranné spolupráci rozhoduje o tom, jak jsou eliminovány možnosti rychlého útoku či protiútoku soupeře. Účinnost presinku oslabuje schopnost individuální akce soupeře. Přechod do protiútoku je vlivem častého prostorového nahromadění hráčů rovněž oslaben.

Nácvik

Bránící hráči vytvářejí prostorový a časový tlak na hráče s míčkem.

image
Hra v oslabení

Hra v oslabení představuje časově omezený úsek, ve kterém družstvo hraje dočasně oslabeno o jednoho nebo dva hráče. Základem hry družstva v oslabení je mimořádně koncentrovaná obranná činnost všech zúčastněných hráčů. Při hře v oslabení je snahou vytlačit útočné akce soupeře k mantinelům.

Při bránění se využívá zónového rozestavení 1-2-1, 2-2 – podle postavení soupeře, dále pak zónový presink a agresivní kombinovaná obrana. Při hře ve třech potom 2-1 nebo 1-2. Po získání míčku bránící družstvo „získává čas“ buď nastřelováním míčku do útočné poloviny, nebo taktickým zdržováním hry kontrolou míčku. Využít lze také střídání během přerušení hry ve prospěch bránícího družstva.

Nácvik

1. Hra v oslabení 4 na 5 v postavení 1-2-1 a 2-2.

2. Hra v oslabení 3 na 5 v postavení 1-2 a 2-1.

3. Hra v oslabení 4 na 5 v postavení 2-1-1.

image
Circle